Kdo je a jaký je Enrico da Campa
Vítej, návštěvníku!
|
|
Long se pohodlně rozvalil do koženého křesla v pracovně ředitele polepšovny v Muttoncornu. Ředitel se jmenoval John Guswell Brang a kromě jiných četných přezdívek byl znám rovněž pod označením Podrazák. Byl to malý obtloustlý človíček s brýlemi a dobromyslným výrazem ve tváři, neschopný ublížit kuřeti, není-li zrovna smažené či grilované. Svoji polepšovnu vedl ku prospěchu obecnému i svému a domníval se, nebo alespoň tvrdil, že i k prospěchu svých chovanců. Long ho už velmi dobře znal, Brang dojížděl často do Londýna a s Warrenem ho spojovalo vřelé přátelství. Long jeho přítelem nebyl, tudíž se podílel na jeho obchodech jen okrajově, což ho velmi hnětlo.
„Warren mi uložil, abych vás varoval, pane Brangu,“ sdělil, když si zapálil dobrý doutník a nechal se pohostit skleničkou, „S tím klukem nebude lehký pořízení. Jedině pan Hamiró Uši ho dokáže zkrotit. Až tady nebude, nastanou pěkný potíže...“
Brang se krátce dobromyslně zasmál. „Jsme tady k překonávání potíží. Nebojte se, s klukem si dokážeme poradit. Máme rozsáhlé zkušenosti v krocení divokých šelem...“
Hamiró Uši to nekomentoval. Kouřil krátkou tmavou cigaretu z vlastních zásob a na whisky hleděl podezíravě. Stejně podezíravě sledoval i místního pana šéfa. Nezdál se mu. Pokud si něco přál, být odtud co nejrychleji a už nikdy se tu neukázat.
„Povídejte mi o něm chvíli, Longu,“ usmíval se pan Brang, „Chci o svých chovancích vědět co nejvíc.“
Long v podstatě opakoval to, co bylo napsáno ve spisech, které Brangovi předal. Dlouholetá praxe ho naučila mluvit stejným způsobem, jakým psal protokoly. Stručně, jasně a nudně.
„Jednu věc nechápu,“ řekl Brang, když už to nudilo i jeho, „Je ten kluk zločinecký typ nebo ne? Konkrétně – udělal to, za co jste ho sebrali, nebo ne?“
„Pochopitelně, že ano!“ Long se na Enkru zlobil, protože se ani pod nátlakem nepřiznal, „Je naprosto zkažený a nemorální.“
„To by mi nevadilo. Ale řekněte mi pravdu, doopravdy něco udělal nebo je naprosto nevinný?“
„Zapálil z pomsty skladiště lihovin!“ řekl Long téměř vztekle.
„Co si myslíte vy, pane Uši?“
„Neudělal to. Je to omyl.“
„Proč si to myslíte?“
„Nemá zapotřebí dělat takové věci.“
„Vysvětlete to!“
„Veškeré jeho jednání se podřizuje jeho náboženským a národním zvyklostem. Pokud někdo udělá něco proti němu, potrestá ho. To udělal tím, že tam ztloukl několik lidí. Další akce byla na nich, to oni měli něco udělat proti němu a potom by on zase něco udělal proti nim. Oni ale neudělali nic, takže neměl důvod. Ta akce se skladištěm byla zbytečná, vychýlila by rovnováhu na jejich stranu. Logiku to má jen v případě, že právě pokus dostat ho do vězení je jejich odveta. Nastražili to na něho. Až se odtud dostane, je řada na něm. Zasáhne, asi dost tvrdě.“
„Tohle jste řekl i vyšetřovatelům?“
„Ano. Každému, kdo se mne zeptal.“
„Co vy na to, Longu?“
„Pan Uši má svoje názory. My máme důkazy, že to udělal.“
Brang pokýval hlavou. „Ano, myslel jsem si to, když jsem dostal jeho materiály. S tím budou problémy... Máme tady už jednoho takového. Nějaký Enrico da Campa, moc roztomilý a velmi dobře vychovaný chlapec. Sebrali ho přímo v internátu Etonu, kde byl vychováván.“
„Ale ne! Velký panstvo – co provedl?“
„Nic. Je tady z preventivních důvodů. Jeho otec byl Velkým šéfem Mafie snad pro celou Anglii.“
„Byl? To znamená...“
„Ano,“ řekl Brang soucitně, „Bohužel vypustil svoji šlechetnou duši. Čtrnáct kulek ze samopalu. Život je tvrdý.“
„Pokoj jeho hříšné duši! A ten kluk?“
„Do té doby ani nevěděl, co jeho táta dělá. Považoval ho za obyčejného obchodníka. Však, starý měl obrovské jmění a většinou uložené ve zcela nezávadných podnicích. Všechno to shrábla nějaká konkurenční rodina, právě ta, co zlikvidovala starýho a dala policii typ na ty zbývající...“
„Bylo jich víc?“
„Nevím. Když jsme zavírali Enrica, říkal mi vyšetřovatel, že uniká už jenom jeden. Nějaký Romeo, synovec starýho a bratránek našeho Enrica. Ale ten neuteče daleko, mimo policie mu jdou po stopě taky bývalý kamarádi. To víte, Siciliáni...“
„Je mi ho líto. Co je tady s tím Enricem?“
„Nezapře svoje příbuzenstvo. Hned jak přišel, vybudoval si tady pevnou pozici. Co on chce, ostatní udělají. Mohli bychom proti tomu sice zakročit, ale mně je milejší malý tiše řízený spiknutí pod naší kontrolou než nějaký roztříštěný akce. Enrico hledá, jak se dostat ven a udělat pořádek v tý italský záležitosti a my hlídáme Enrica. Jsem zvědav, jak to bude vypadat dál.“
„Příchodem Westona?“
„Ano. Dal jsem je k sobě do cely. Očekávám, že nejpozději do večera mezi nimi vypukne nepřátelství. Da Campa je hrozně pyšný a ctižádostivý, bude chtít zkrotit Westona a ten Weston, má-li v těle trochu hrdosti, bude chtít převzít jeho úlohu ve vedení. Dají se do boje a trochu se pomlátí...“
„Omyl! Weston toho da Campu zbije jako psa a pak ho nechá. Umí fantasticky bojovat. Mimo pana Ušiho na něj nikdo neplatí...“
Brang se usmíval. „Nemyslete si, že náš etonský odchovanec Enrico je nějaká bábovka! Bral v Etonu kursy karate a pokoušel se o sportovní úspěchy. Možná neumí to, co váš Armin, ale určitě to nebude mít jednoduchý!“
„To by ovšem znamenalo delší boj o moc mezi nimi!“
„Ano, s tím se počítá. Ti dva budou proti sobě dělat, co půjde – na spiknutí a na takový věci jim nebude zbývat čas. Kromě toho ten, co prohraje, hrozně rád vykecá všechny plány druhýho dozorcům. Budou se hrozně nenávidět, vzájemně se špinit a donášet jeden na druhýho. Osobně doufám, že vyhraje Weston, da Campa by se nedal pro nás tak dobře použít...“
„A co když se třeba shodnou?“ napadlo Longovi.
„Ti dva? Nikdy! Da Campa je mafián, nikdy se nepodřídí nikomu jinýmu. Zvlášť ne nějakýmu klukovi z Ostrova! Ti dva se nikdy nemůžou spojit, už proto, že Siciliánek určitě prozkouší ty nejšpinavější triky, aby Westona vyřadil z konkurence. Kdoví, jestli se nedožijeme ještě nějakýho toho nože v zádech!“
„To by bylo ovšem zlý...“
„To by bylo to nejlepší, pokud to přežije. Mám dojem, že patřičnou výchovou se nám podaří z toho Armina udělat užitečnýho a účelnýho člověka pro naše zájmy. Co vy na to, Longu?“
„Myslíte hodně dopředu, pane!“
„Vždycky myslím dopředu! Přijal jsem od Arminů užitečnou zásadu nikdy ničemu nevěřit a vždy být připraven na všechno! A dělám to a budu to dělat.“
„V každém případě vám přeji úspěch.“ řekl Long.
Brang se obrátil na Japonce. „Ale vy nic nepijete, pane Uši! Dokonce ani nic neříkáte... Co vy si o tom myslíte?“
„Taky vám přeju úspěch.“ řekl mírně Hamiró Uši.
„Vy považujete toho kluka za nevinného, protože ho znáte z dřívějška. Dokonce jste to řekl i u soudu. Přesto jste proti němu zasahoval... dokonce i dneska jste ho přivedl. Proč?“
„Jsem za to placen.“
„Jaký je váš vztah k němu?“
Hamiró Uši se jen usmál a pokrčil rameny.
„Smím se vás na něco zeptat? Víte, chtěl bych trochu víc porozumět vašemu způsobu uvažování! Ale jestli je vám to nějak nepříjemné, samozřejmě nebudu naléhat...“
„Není mi to nepříjemné. Odpovím vám na všechno.“
„Jaký je podle vás Edwin Weston?“
„Je to kluk, který se chce vrátit domů do Arminu.“
„Proč to neudělá?“
„Protože jeho rodiče žijí v Anglii.“
„Jak si představuje řešení tohoto problému?“
„Nepředstavuje si ho. Je si vědom, že nemůže dělat, co chce. Tak nedělá nic, jenom čeká, až bude moci.“
„A jeho činnosti do té doby?“
„Mýlíte se. Nedělá žádné činnosti. Pokud vím, neudělal nikdy nic, co by nemusel. Vždycky počká, až ho napadnou ti druzí. Pak musí nějak reagovat, ale sám se nevnucuje.“
„To zní naprosto opačně než názor pana Longa!“
„Ano, já vím.“
„Myslíte si, že je nebezpečný svému okolí?“
„Ne, pokud není napaden.“
„Není schopen sám nikoho napadnout?“
„Schopen je. Ale nemá důvod to dělat. Lidé ho nezajímají tak moc, aby proti nim něco dělal. Chce jenom, aby ho nechali na pokoji, když už mu nedovolí vrátit se domů.“
„Ale protože ho lidé na pokoji nenechají...?“
„Snaží se ochránit svoji nedotknutelnost.“
„S takovým postojem ale nemůže dlouho existovat!“
Japonec se opět usmál a pokrčil rameny.
„Slyšel jste naši diskusi. Co si myslíte o tom, jak bude Weston postupovat proti Enricovi da Campovi?“
„Nebude proti němu postupovat vůbec. Nebude si ho všímat. Nanejvýš vymezí pravidla pro vzájemné soužití.“
„To jsem nepochopil.“
„Ukáže mu, kam až může zajít. Jinak si ho nebude všímat.“
„To ovšem Enrico nestrpí! Bude útočit.“
„Bude to muset strpět.“
„Nebude se Weston chtít dostat do vedení... dejme tomu nějaké tajné organizace našich chovanců?“
„Rozhodně ne. Kdyby se něčeho takového ujal, bude to pro něho znamenat příliš mnoho starostí navíc. Nemá k tomu důvod...“
„Starostí?“
„Musel by pečovat o fyzický i duchovní rozvoj všech ostatních.“
„Chápu čím dál míň!“
„Enkra Weston má určité zásady. Kdyby se stal velitelem nebo předním důstojníkem nějakého vyššího pána, musel by převzít povinnosti, které z toho vyplývají. To by znamenalo vést ostatní a starat se o ně. Aby měli co jíst, aby mezi nimi nebyly spory, aby jim nikdo neubližoval. Aby oni neubližovali jiným. Velice mnoho starostí pro kluka jako je on. Neudělá to.“
„Právě ty jeho zásady mě zajímají. Z čeho vychází?“
„Z různých Písem. Taky ze samurajského kodexu Bušidó. U nich je to běžně vyučovaná literatura. A z Véd.“
„To je zase něco indického, ne?“
„Ano. Enkra má blízko k uctívačům Nrsinha-déva, což je jedna z inkarnací Višnua.“
„Jak je možné s takovými zásadami žít v normální společnosti?“
„Těžko. Proto taky chce jít pryč.“
„Tam u nich na Ostrově to možné je?“
„Nevím. Asi ano.“
„Co všechno je ochoten udělat, abychom mu umožnili jít domů?“
„Cokoliv, co nebude odporovat jeho zásadám.“
„Četl jsem si trochu v posudku, co na něj udělala ta... doktorka. Zaujala mne tam věta, že oddaný toho... no, toho jeho boha má za povinnost trestat démony. Jak tomu mám rozumět?“
„Doslova. Enkra má povinnost trestat démony.“
„Je možné se domnívat, že to, co prováděl v té hospodě, bylo jeho pojetí trestání démonů?“
„Ano.“
„Kdo je podle něho démon?“
„Ten, kdo nedodržuje vaišnavské zásady.“
„To by byl v téhle zemi každý!“
„Ano.“
„To by musel zabít každého, koho potká!“
„Další zásadou je, že oddaný má mít soucit k pokleslým duším. Proto ty, kteří ho nenapadnou, nechává na pokoji.“
„Ale správné by bylo, aby je pozabíjel!“
„Ne tak doslova. Jak jistě víte, démonská mentalita člověka vychází z jeho nevědomosti. Enkra musí odstranit tu nevědomost, ne toho člověka. Nejdříve se pokusí ho poučit.“
„A potom ho zabije.“
„Ne. Potom se opět pokusí ho poučit. Má za povinnost mít taky nekonečnou trpělivost. Když ho někdo neposlechne napoprvé, dá mu další šanci a pak zas další šanci.“
„Do kdy?“
„Dokud bude živ.“
„Může být svému okolí pěkně protivný, ne?“
„Z vašeho hlediska asi ano.“
„Pokusím se shrnout, co jsme až doposud řekli. Takže, je jeho povinností pokoušet se odstranit démony tím, že lidem vnutí svoje zásady. To bude dělat tak dlouho, dokud nebude moci odejít odsud domů do Arminu. Problémy jeho okolí by se vyřešily, kdyby ho pustili domů?“
„Dočasně určitě.“
„Proč jenom dočasně?“
„Může se stát, že dojde k názoru, že má povinnost pokračovat ve své výchově zbytku lidstva i mimo svůj Ostrov.“
„To znamená, že by dělal co?“
„To, co dělá doposud, jenom dobrovolně.“
„Baví ho taková činnost?“
„Myslím, že víc než cokoliv jiného.“
„Uvědomuje si, že lidem je jeho činnost nepříjemná? A když ano, co si o tom myslí?“
„Je to vliv těch démonů na lidi v kvalitě nevědomosti.“
„Takže prakticky každého, kdo s ním nesouhlasí, považuje za zaslepeného a pod vlivem démonů. Za člověka, kterého musí před démony zachránit, ať chce či nechce?“
„Asi tak.“
Long si třel čelo a vypadal nespokojeně. Zato Brang se tvářil kupodivu velice spokojeně, mnul si ruce a usmíval se.
„Pane Uši, hovořit s vámi je potěšením. Zkuste mi ještě něco vysvětlit, prosím. Proč se podobnými zásadami neřídíte i vy?“
Longovi se zdálo, že Japoncova tvář na okamžik ztvrdla. Taky si chvíli rozmýšlel odpověď. „Dělal bych to, kdybych si myslel, že to má nějaký smysl. Ale nemyslím si to.“
„Proč?“
„Těch démonů je příliš mnoho.“
„Aha... dobře. Takové názory jako ten... Enkra má každý Armin?“
„Každý ne. Jenom ti z vyšších kast.“
„Jak se snášejí mezi sebou?“
„Jako spolubojovníci. Pomáhají si.“
„Proto ti kluci... mám na mysli ten případ s dvanácti tisíci librami. Proto mu tak klidně dali peníze?“
„Ano. Je ze stejné nebo vyšší kasty než oni.“
„Může mít odpovídající kastu někdo, kdo není z Arminu?“
„Ano, může.“
„Teoreticky – může se někdo z Anglie stát nadřízeným Enkry?“
„Ano. Například kdyby ho přijal za duchovního učitele.“
„Zkuste mi to vysvětlit!“
„Enkra uznává převahu osob výše postavených. Knížat, bráhmanů, duchovních učitelů. V mnoha případech je to totéž. Jestliže se setká s někým výše postaveným, přijme od něho poučení.“
„Počkejte... on se nepovažuje za nejvyšší autoritu na světě?“
„Rozhodně ne. Potká-li výše postaveného, podřídí se.“
„Kdo by to mohl být?“
„Osoba na úrovni čistého oddaného Pána.“
„Jak taková osoba vypadá?“
„Nevím. Nikdy jsem nikoho takového nepotkal.“
„Hm. Enkra ano?“
„Nevím. U nich možná. Vyprávěl mi o některých vyspělých lidech. Byli to jeho učitelé, velitelé v Černé Lilii, příbuzní, nějací kamarádi... asi jich bylo docela dost.“
„Byli skutečně tak dobří?“
„Těžko říct.“
„Zeptám se jinak. Je to, že někdo pochází z Arminu, důvodem, aby ho ten kluk považoval za lepšího, než je?“
„Možná ano.“
„Tak. Konečně jsem to pochopil. Všechno na světě se dá rozumem pochopit, když se to řádně vysvětlí. Takže každý, kdo přesahuje toho kluka v jeho pojetí rozumu, je jeho nadřízený a může si s ním dělat, co chce?“
„Dalo by se to tak říct. Ovšem silně zjednodušeně.“
„Výborně. Přesně to jsem potřeboval.“
Longovi to konečně zapálilo. „Vy mu chcete vnutit představu, že jste jeho šéf, pane?“
Brang se zářivě usmál. „Myslíte, že se to povede?“
Long zíral obdivně. Zato Japonec řekl sám od sebe: „Těžko.“
„Proč?“
„Obávám se, pane, že nemáte moc vlastností čistého oddaného.“
Brang se ovšem vůbec neurazil. „Nemám vůbec žádné. Ale dokážu toho kluka přesvědčit, že ano. Mám svoje plány. Nejdříve trochu zdeptám to jeho sebevědomí. Pak mu pomůžu, až mu bude nejhůř. Půl roku pod mojí ochrannou rukou a bude mi zobat z ruky.“
Long byl obdivem bez sebe. Zato Hamiró Uši se neklidně ošíval.
„Vy tomu nevěříte, pane Uši?“
„Mám pocit, že bych vás měl varovat, pane. To, co chcete udělat, je trochu nebezpečné!“
„Z jakého důvodu?“
„Když se vám to nepodaří, může vás zničit. Možná zabít.“
„Vím. Ale všichni naši chovanci touží mě zabít. Nebojím se.“
„K čemu ho chcete použít?“
„Existují určití démoni, kteří mi nejsou sympatičtí. Myslíte, že by ten Enkra dokázal ty démony zlikvidovat, kdyby mu to nařídil jeho duchovní učitel?“
„Snad ano, ale... jaký učitel?“
„Já.“
Hamiró dvakrát vdechl a zase vydechl. „Pane, opakuji ještě jednou. Myslím, že bych vás měl varovat...“
„Vysvětlil jste mi jeho dušení obzor velmi plasticky. Zapomněl jste na něco nebo mi zatajil nějakou důležitou okolnost?“
„To ne.“
„Tak kde je problém?“
„Pane, vy nejste schopen pochopit ani moje myšlení. Natož pak myšlení osobnosti jako je Enkra. On je skutečně čistý oddaný, ne pokleslý samuraj, který si vydělává šaškováním ve filmech nebo chytáním jiných samurajů! Varuji vás!“
„Čistý oddaný... Moc hezký výraz. Přijďte se podívat za půl roku. Váš Enkra bude likvidovat démony, na které ukážu prstem!“
Japonec neodpověděl. Jenom mu trochu ztuhly rysy.
„Nevěříte? Řekněte, co teď právě máte na srdci!“
„Pane, kdybych byl čestný muž, měl bych vás zabít.“
Long polkl naprázdno. Brang se rozesmál.
„Kdybych byl čestný muž,“ řekl Hamiró Uši, „Neměl jsem nikdy chodit do této země. Měl bych padnout před tím klukem na kolena a složit mu svoje hluboké poklony a požádat ho, aby se stal mým guruem. Aby mi on řekl, co je správné a co mám dělat...“
Brang sledoval jeho výbuch s pobaveným soucitem. „Vy jistě jste čestný muž, pane Uši. Všichni tomu věříme... Možná nezachováváte ty zvyklosti, co Enkra. Ale vadí to něčemu?“
Hamiró Uši se uměl taky rychle uklidnit. „Pane Brangu, položil jste mi řadu otázek. Odpověděl jsem na ně, jak jsem nejlépe uměl. Odpovím na další otázky, které se budou týkat čehokoliv, kromě mé osoby. Trochu jsem přehnal svoje chování... prosím vás proto za odpuštění, už se to nikdy nestane.“
„Udělal jste přesně to, co jsem si od vás přál, pane Uši. Asi se domníváte, že se mi nepodaří to, co chci udělat. Jsem rád, že jste mi to řekl, i když se mýlíte. Ale i nadále jsem přesvědčen, že se mi podaří toho chlapce vychovat, jak je zapotřebí. Já jsem vychovatel mládeže, to vás ujišťuji. Po vašem duchovní učitel.“
Japonec neřekl nic. Jen se uklonil.
„Vaše návštěva mi byla potěšením, pánové.“ řekl John Guswell Brang, „Budu rád, když mne opět navštívíte...“
„Těší mě, že tě poznávám.“ řekl Enkra opatrně.
Enrico da Campa jej přejel chladně oceňujícím pohledem. „Řek jsem, že jsem tady šéf!“ opakoval.
„Slyšel jsem tě.“
„Takže to uznáváš!“
„Samozřejmě. Když chceš být šéfem, tak buď.“
„A ty mě budeš poslouchat!“
„Když budu chtít, tak jo.“
„Budeš poslouchat, i když nebudeš chtít.“
„Jak chceš. Stejně tady nebudu moc dlouho.“
Enrico se tvářil vážně a vraštil čelo. „Děláš si ze mě srandu!“
„To bych se neodvážil. Seš přeci šéf!“
„Zatím nikdo neuznal, že sem šéf, dokud nedostal do držky.“
„Tak to jsem asi první. Já to uznávám bez násilí.“
„Spíš mi to připadá, že seš drzej jako vopice! Co seš zač?“
„Jmenuju se Enkra a jsem obyčejnej arminskej kluk.“
„Seš z Ostrova? To bys měl bejt dobrej na rvačky!“
„To je určitě omyl. My se nikdy nervem!“
„Takže když ti rozbiju hubu, co uděláš?“
„Rozbrečím se.“
Enrico se mračil. „Za co seš tady?“
„Za nic.“
„Každej je tady za něco. Ty určitě taky. Řekni, za co!“
„Dejme tomu za neopatrnost.“
„Hele, přestaň dělat ze sebe borce a řekni pravdu! Za co?“
„Nemám tušení. Tvrděj, že jsem podpálil nějaký skladiště kořalky. Neudělal jsem to, nejsem blbej.“
„Jakej má smysl podpálit skladiště kořalky?“
„Nevím. Já jsem to taky neudělal.“
„Proč si to myslej oni?“
„Žijou v nevědomosti.“
„Pěkná formulace. Co s tím provedem?“
Enkra neřekl nic.
„No dobře,“ usmál se Enrico, „Pořád ještě si myslím, že si ze mě děláš srandu. Ten, kdo mě poslouchá, by byl ochotnej sežrat třeba moje hovno. Sežral bys ty moje hovno?“
„Ne.“
„Takže nejseš poslušnej. Neposlušnejm rozbijem hubu.“
„Když to musí bejt...“
Enrico se otočil na jednoho z kluků. „Pete, zkus mu vysvětlit, jaký pravidla existujou v tomhle pasťáku!“
Chlapec Pete byl největší ze všech, Enkra mu sahal po rameno a byl o polovinu hubenější. Na první pohled ovšem bylo vidět, že když se fasoval rozum, měl Pete určitě jinou práci.
„Pete je v pasťáku už potřetí,“ informoval Enrico, „Je dobrej na otvírání aut a poradí si i se zámkem u kvartýru. Kromě toho má na triku pár zlámanejch kostí a jednoho mrtvýho. Ovšem byla to nešťastná náhoda. Ten blbec dost rychle neutek...“
„Smůla.“ řekl Enkra.
Pete se po něm vrhl pěstmi. Enkra uskočil a nechal ho vlítnout plnou silou do zdi za sebou – potom vyskočil a jak se po něm Pete hnal, natáhl mu jednu chodidlem do obličeje. Pete vyskočil, otřepal se a šel po něm znovu, Enkra švihl hranou dlaně a zasáhl ho ze strany do krku. Pete vyjekl a složil se na zem.
„No, dobrej.“ řekl Enkra, „Který jsou ty horší?“
„Ty seš nějakej nadupanej!“ zarazil je Enrico, „Kde ses naučil tyhle triky, mladej?“
„Máme na to takový kursy. Říká se tomu Černá Lilie.“
Enrico váhal. Ohlédl se na kamarády, ale ti toužili rozmlátit Enkrovi hubu za to, co udělal Petemu. Enrico pokynul.
Vrhlo se jich na Enkru všech osm. Neměli to dělat, pletli se jeden druhému. Navíc Enkra už dávno toužil se na někom vyřádit. Tihle sice nebyli ta pravá osoba, ale byli po ruce. Chvíli poletoval po cele a jeho ruce i nohy zasahovaly každého, kdo se připletl na dosah. Potom zůstal stát uprostřed a sledoval, jestli si ještě někdo neřekne o přídavek.
Jediný Enrico do boje vůbec nezasáhl. „Tvoje Černá Lilie asi odchytává dost dobrý borce.“ usoudil.
„Vychovává si je.“
„Taky dobrý. Ty seš tam důstojníkem?“
„Rytířem.“
„To je po našem co? Kolik máš hvězdiček na náramenících?“
„Nemám nárameníky. Jenom červený výložky.“
„Červený vejložky... Něco jako poručík? Nebo kapitán?“
„Nevím. Jak chcete.“
„Jaký máš třídy v karate? Dělal jsi někdy sportovní zkoušky?“
„Ne. Aspoň ne takový, jako ty myslíš.“
„Já jo. A nebyl jsem tak špatnej.“
„Chceš tím říct, že si to se mnou chceš taky rozdat?“
„Asi to bude potřeba...“
Nastoupili proti sobě, dokonce se uklonili jeden druhému. Enkra vyčkal, až Enrico zaútočí, několikrát se střetli a Enricovi se dokonce podařilo dvakrát či třikrát Enkru zasáhnout, i když na to, aby mu nějak ublížil, neměl sílu. Enkra ho několikrát smetl nějakým drtivým úderem, ale ani jednou nezaútočil sám.
„Proč...“ dýchal ztěžka Enrico, „Proč mě nevyřídíš?“
„Přeješ si to?“
„Chci vidět... jestli to dokážeš!“
Enkra vyletěl vpřed. Enrico měl pocit, že dostal současně tři údery – do břicha, do krku a do čela. Jak se to stalo, neměl vůbec čas pochopit. A už ležel, Enkra stál nad ním a čekal.
„Aha...“ řekl Enrico, „No... tak dobrý.“
Enkra neřekl nic. Nechal ho, až se zvedne. Ostatní kluci taky nevěděli, co si mají myslet. Bylo tu zvykem, že velel ten, který byl nejsilnější a šel z něj největší strach.
„Co bude... teď?“ zeptal se Enrico, ohmatávaje si obličej, jestli nemá nějaké nebezpečné zranění.
„Nevím. Ty seš tady šéf. Ty řekni, co bude.“
„Je tady zvykem, že šéfem je vždycky ten nejlepší. To seš teďka ty. Musíme... se nějak domluvit.“
„Dobře. Můj názor je jasnej. Chci od vás jedno jediný, abyste mi dali pokoj a nevšímali si mě. Jinak si dělejte, co chcete.“
Mezi kluky to zašumělo. Ani Enrico nebyl spokojen. „To je pěkně blbej názor. Seš tady s náma, musíš bejt jako my!“
„Jsem tady jen do tý doby, než budu chtít odejít. Věčně mě tady nedokážou zadržet. Náš kodex říká, že když je někdo uvězněnej, má právo a povinnost odejít hned, jak to dokáže.“
„Jakej kodex?“
„Zvykový právo bojovníků. Zkrátka, Písma.“
Enrico měl k čemukoliv, co by se tak mohlo nazývat, dopředu averzi. Proto se zeptal s despektem: „Posloucháš někdy někoho?“
„Ano. Boha.“
„Co? Chceš říct, že se ti zjevuje Bůh a dává ti rozkazy?“
„Není to zapotřebí. Vůle Boží je zjevena v Písmech.“
„V jakejch?“
„V Bibli, Koránu, Talmudu, Bhagavadgítě, Šrímad Bhagavátamu...“
„A v kodexu zvykovýho práva?“
„Taky.“
„Tohle všechno posloucháš?“
„Poslouchám v míře, kterou jsem schopen pochopit.“
„A když nejseš schopnej?“
„Řídím se svým rozumem. Nebo poslechnu rady, které mi dal můj duchovní učitel.“
„Pěkný. Ne, že bych to pochopil, ale asi víš, co povídáš. Už chápu, proč tě zavřeli. To jsi říkal každýmu?“
„Každýmu, kdo si to přál.“
„Moc radosti z tebe asi ty lidi neměli, co?“
„Snažil jsem se odstranit jejich nevědomost. To se lidem obvykle moc nelíbí.“
Enrico se začal smát. „Mám takovej dojem, že seš dobrej kolík. Bude s tebou sranda, co?“
„Ještě nevím. Možná bude...“
„Hele, my tady jsme taková... no, parta kamarádů. Nebo taky něco jako armáda. Já jsem její velitel. Co ty na to?“
„Asi nikoho lepšího nenašli.“
Enrico se zamračil. „Jak to myslíš?“
„No, že seš nejlepší.“
„Dobře. Každá armáda ale může mít nějakýho... odbornýho poradce nebo tak něco. Někoho, kdo poradí, pomůže, ale přitom nemusí bejt tak stoprocentně zapojenej. Chápeš to?“
„Jo, zdá se.“
„Dělal bys to pro nás?“
„Proč ne?“
„Fajn. To půjde. Tak tě vítáme.“
Enrico podal Enkrovi ruku a Enkra mu ji stiskl se zalomením palce, jak byl zvyklý z domova.
„Tohle znamená co?“
„Nic. Pozdrav pro kamarády.“
Nyní už pochopili i ti ostatní, že je po představení, a že byl uzavřen mír. Enrico ukázal Enkrovi, kde si může lehnout. Enkra nic nekomentoval, dokonce si vlezl na svůj kavalec a na zkoušku požádal, zda by ho mohli chvíli nerušit. „Mám pocit, že bych měl na chvíli meditovat.“ vysvětlil.
Enrico o metodách transcendentální meditace v životě neslyšel, ale pro jistotu se zamračil na kluky: „Koukejte držet hubu, ať ho nerušíte!“
Enkra se dobrotivě usmál: „To je jedno. Když vstoupíš do stavu samádhi, nevyruší tě ani zánik vesmíru...“
Ovšem nehodlal ani tak meditovat, jako podřimovat – nervové napětí z celého dnešního dne bylo nutno nějak zneutralizovat. Uložil se na své místo a zavřel oči, aby si odpočal, ale namísto toho se mu vracely scény z toho, co prožil.
Byl hluboce pokořen. To, jak s ním zacházeli, byla hrubá urážka nejenom jeho osobně, ale všech Arminů a každého, kdo na tomto světě miluje svobodu a právo lidské bytosti. Ublížili mu a Enkra se rázem propadl do oceánu nenávisti. Teprve teď, když se uvolňoval, si to zcela uvědomil. Veškeré vědomí toho, že nesmí nikoho nenávidět a nikomu přát nic zlého, od něho uprchlo někam daleko. Ne, teď ublížili jemu, pokořili arminského šlechtice! Arminský šlechtic má ve zvyku se pomstít! Bude to strašlivá pomsta a zasáhne všechny, kteří se na něm podepsali!
Je třeba si vyjasnit, komu se pomstít: Takže Longovi, Hamiró Ušimu, Warrenovi, soudci, který ho odsoudil, věznitelům, dozorci, který ho ostříhal. Při té příležitosti to může postihnout také několik odpadních mrtvol, řidiče, strážné, dozorce... všechny, na které si vzpomíná. Správně by měla pomsta postihnout i ty, kdo viděli Enkru ostříhaného. Proboha, takhle ho ostříhat! Jak se vůbec ukáže kamarádům? Vysmějí se mu a... Ne, právě kamarádům se musí ukázat. Když ho uvidí, také oni pocítí nenávist a pomstí se společně s ním. Krev poteče po mramorové dlažbě soudního paláce a stěny tohoto vězení se budou hroutit v plamenech...
Pak se Enkra uklidnil a trochu se zamyslel. Ano, pomstít se je správné a smrt bude mít svoji kořist. Ale teď je moudřejší si promyslet, jakou metodu zvolit právě v této chvíli. Pomsta se má vychutnávat za studena. Tak se pěkně uklidni, bojovníku, vzpomeň si na svoje dobré vychování a zkus si promyslet, jak se budeš chovat v téhle veselé záležitosti. Jaké máš možnosti?
Enkra si uvědomil, že jednu možnost má. Je bezbranný? Není, má přece svoje poznání, které mu nikdo nedokáže vzít. Je pořád ještě zasvěcený bojovník a ti kluci tady to pochopili! Co když...
A vtom přišlo Poznání a Enkra pochopil, proč přišel na toto nepříjemné místo. Je tady, aby sloužil Bohu. A co víc, právě proto, aby z těch kluků kolem, z toho lidského odpadu, učinil oddané služebníky Boží! To je jeho úkol a ten musí splnit. Nebude se to líbit velení věznice, ale na tom nezáleží, nemusí! Naopak, budou se velmi zlobit. No, jen ať se zlobí!
Enkra začal hbitě uvažovat. Ano, je na čase splnit svůj úkol. Nemá cenu vyčkávat a váhat, je třeba dát se do toho hned. Ten italský kluk je konečně docela dobrý a šikovný. Bude z něj dobrý rytíř božího řádu! Tak dobře, začneme!
Enkra zvedl hlavu. „Enrico, musím s tebou mluvit.“
Enrica to trochu zarazilo, ale přišel k němu.
„Posaď se sem ke mně. Ty jsi původem Ital, že?“
„Sicilián!“
„Dobře, přejdeme tedy na italštinu...“
Enricovy oči zaplály vnitřním ohněm. „Ty umíš italsky?“
„Řekl jsem ti, že jsem Armin a rytíř Černé Lilie. Je mojí povinností umět všechno, co mohu použít pro službu Bohu!“
Enrico polkl dvakrát naprázdno.
„Pokusil jsem se zjistit, jaký účel a smysl má moje přítomnost na tomto místě a v tomto čase. Zdá se, že to má výraznou souvislost s tebou. Nemohu si být jist tím, k čemu jsem dospěl, ale mám dojem, že mi bylo přikázáno dát ti poučení.“
„Poučení o čem?“
„O všem, co bude zapotřebí pro tvůj duchovní rozvoj.“
„Co to bude?“
„Nejdřív ze všeho tě naučím bojovat na nejvyšší úrovni. Trochu už umíš, nebude to těžké. Ale současně s tím ti předám veškeré poznání, kterému se říká Rádžá-vidja a které musí znát každý, kdo byl na tomto světě pověřen vládou nad ostatními.“
„Počkej. Jseš si jistej, že si zrovna tohle přeju?“
„Tvoje přání s tím nemá nic společného. Jestliže Bůh rozhodl, že máš být poučen, potom se to musí stát.“
„No ale... Co si podle tebe Bůh přeje?“
„Přeje si, aby ses stal dokonalým bojovníkem. Přeje si, abys mu konal oddanou službu. Přeje si, abych tě vycvičil a dal ti zasvěcení. Přeje si, abys ty sám vedl svoje lidi podle přání Boha a zásad, které nám dal.“
„Ale já nic takovýho nechci!“
„To je jenom smyslový klam, který musím odstranit.“
„Jak to budeš dělat?“
„Přinutím tě.“
„Jak přinutíš? Ty přece nesmíš používat násilí!“
„Mám povinnost objasnit ti podstatu učení zvaného ahinsá, které nás učí soucitu se všemi živými tvory. Ale jeho součástí je také nutnost poučit ty, kteří jsou v temnotě. Pokud bych to neudělal, dopustil bych se rovněž přestupku.“
Enrico si stále ještě dovoloval nechápat.
„Podívej se, dostal jsem pokyn, abych ti dal poučení, a udělám to bez ohledu na to, jestli ty chceš nebo nechceš. Když nebudeš poslouchat, potrestám tě způsobem, který uznám za vhodný. Třebas tě budu i mučit, ale probudím tvoji mysl a přinutím tě, abys začal s oddanou službou!“
„A můj názor na věc tě vůbec nezajímá?“
„Ani v nejmenším. Začne mne zajímat, až se dostaneš alespoň na úroveň madhyara-adhikári, na střední úroveň poznání. Do té doby nemají řeči smysl – dokonce ani pro tebe, protože také ty jsi se v této chvíli stal zasvěcencem.“
„Jak?“
„Podal jsem ti ruku, to postačí. Už nejsi obyčejný člověk, jsi bojovník a člen vznešeného templářského řádu Černé Lilie. Stojíš nad obyčejnými lidmi tak vysoko, jako kníže nad svými prasaty!“
Enrico zaváhal. „A... ostatní kluci?“
„Jsou našimi bojovníky. Také jim se dostane poznání v té míře, v jaké budou schopni je pochopit. Ode mne nebo třeba od tebe, jen co budeš schopen je předávat.“
„Takže já budu muset taky... tak jako ty, jo?“
„Je to vůle Boží!“ řekl Enkra nesmiřitelně.
Enrico sklopil hlavu. Byl věřící, i když nikoliv v tak extrémně vypjaté formě. Také dost dobře nechápal, jak na to Enkra tak rychle přišel a co by měl v tomto případě dělat. Enkra s ním ostatně nehodlal dlouho diskutovat.
„Ty jsi něco jako... Anděl posledního soudu!“ vzdychl Enrico.
„Ano. Přišel jsem, abych rozdrtil tyhle zdi, vytrhal mříže a vrátil svobodu všem, kterým byla věrolomně ukradena! Až přijde den, utopíme strážné v krvi a rozvěsíme jejich těla po stromech!“
„Myslíš, že máš takovou moc?“
„Já nemám žádnou moc, pouze sloužím Bohu. Pán už jednou přijal na sebe podobu napolo člověka a napolo lva, aby ochránil jednoho svého oddaného! Má moc přijít sem v celé své vznešené nádheře a rozházet tuhle barabiznu na kousky...“
„Myslíš, že to udělá?“
„Nevím. Ale vím, že stačí vzkázat mým kamarádům, a přijde sem komando tygrů nebo leopardů – a potom běda tomu, kdo se opováží se jim postavit do cesty!“
Enricovi se to začínalo líbit. Vymyslel už taky nějaké metody, jak svoji situaci vyřešit, ale ty nebyly tak razantní a pozvolna se mu přestávaly líbit. Ty Enkrovy byly lepší.
„Tak teda jo, já to beru!“ řekl nadšeně, „Když říkáš, že je to vůle boží, tak já teda budu tím bojovníkem...“
„V pořádku. Hned odpoledne vám dám první přednášku. Nepočítej, že osvobození přijde hned – ale my umíme čekat!“
„Neboj. Dočkáme se...“ řekl Enrico.
Enkra netušil, že v té době v Arminu samotném začíná tvrdý boj o moc. Boj zbraní, když boj slovy nemohl rozhodnout o vítězství. Netušil, že v tuto chvíli nikdo na celém světě neví, že Enkra Weston, rytíř a tajný agent Černé Lilie, byl uvězněn ve státní polepšovně v Muttoncornu na základě nezákonného rozsudku soudu, před nímž ani nikdy nestál.
Ale věděl, že přijde čas a i ten jeden člověk bude někomu chybět. Byl připraven na ten den a věděl, že se něco musí stát. Protože Bůh neopouští svoje věrné...
To je konec třetí knihy.
Konec
© 1971 Mojmír Kříž
Následuje: Volání Černého jezera Skupina
Enkra 01) Znamení tygra
05) Zákon orlů
06) Probudit draka
07) Knížata
08) Léto šelem
09) Zákony bojovníků Titul: Kočky mňoukají tence
Podtitul: a nikdy neprosí
Autor: Mojmír Kříž © 1971 Mojmír Kříž
Skupina: Enkra Weston
3
Nakladatel: Autobus
Žánr: Fantasy
Téma: Kočky-mňoukají-tence
Next: Volání Černého jezera
(Enkra Weston 4) Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Kočky mňoukají tence a nikdy neprosí četli
10 (1=normal)
host=0827
Q-211201182=1718
Q-220202201=2015
Q-22020418=1851
Q-210713=1726
MiHo=1914
Q-UKARVPP=2218
Q-1610011533=1451
Bavros=2211
Q-2202062=1920
Včera 13 návštěvníků, Kočky mňoukají tence a nikdy neprosí četli 0
"Kočky mňoukají tence a nikdy neprosí" (komentáře)
Téma=Kočky-mňoukají-tence
Errata:
30.05.2021 11:45
Domů
Statistiky