Vítej, nový čtenáři Q-240727!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

TOKIO

Londýn vyprovázel Mika a Enkru mlhou, drobným deštěm a lezavou zimou. New York je naopak přivítal lezavou zimou, drobným deštěm a mlhou, navíc promíšenou smogem hustším než v Londýně. Mimo toho je tam očekávala spousta zvědavých amerických novinářů, předem informovaných londýnskými kolegy. Enkra odpovídal dost neochotně, choulíc se do kabátu, neboť se mu tady nic nelíbilo. Ale už za hodinu letělo další letadlo a to je zaneslo přes celé Spojené Státy až do Los Angeles.

V L.A. svítilo slunce, bylo tam horko a mnohem příjemnější krajina než v N.Y. Novinářů bylo méně a značně ohleduplnějších a Enkra byl plný dojmů z přeletu Skalistých hor, které na něj svojí impozantností silně zapůsobily. Potěšil novináře, když Los Angeles prohlásil za město velmi zajímavé: jednak je na jeho předměstí známý Hollywood, jednak tu žil a pracoval Chandlerův soukromý detektiv Phill Marlowe – osobnost a názory tohoto hrdiny byly Enkrovi poslední dobou značně blízké, i přes jistou skepsi a melancholii, která mu bývala často vytýkána.

Los Angeles si prohlédl a byl dokonce proveden i filmovými ateliéry Stevena Spielberga. Byl by si rád zahrál nějakou „kaskadérskou“ roli, ale čas byl neúprosný a nedopřál mu ani využít pozvání Michaela Jacksona na jeho farmu, které obdržel. Mike mu ale slíbil, že se bude do USA moci někdy vrátit.

Bělostná Caravella je pak přenesla přes Tichý oceán a přistála na letišti hlavního města země Nippon Tokia. Enkra se na Japonsko odedávna moc těšil, zajímal se nejdříve o styly sebeobrany, pak přešel na filozofii Zen-buddhismu a její praktické uplatnění v životním stylu. Byl ale Tokiem trpce zklamán, protože to bylo hotové mraveniště a bludiště, které mu silně připomínalo New York a tím se mu znechutilo.

Tokijští novináři byli až nesmyslně zdvořilí – každý z nich se před otázkou i po otázce zdvořile poklonil a po Enkrově odpovědi dokonce třikrát. Enkra to rychle postřehl a klaněl se tedy také před každou a po každé větě, čímž jeho prestiž u japonských gentlemanů jenom vzrostla.

V letištní hale je nečekal nikdo, ač Mike tvrdil, že je čekat budou. Taxíkem dojeli až na Ginzu, aby si Enkra mohl ten zmatek a ruch pořádně vychutnat. A skutečně, stačilo mu projet se po hlavních ulicích, a měl toho mraveniště nadobro dost.

Mike šel z Ginzy pěšky nějakými uličkami a rozhlížel se po firemních štítech. Konečně došli k vysokému modernímu mrakodrapu, na němž hlásala i anglicky psaná tabule, že tam sídlí firma Zprostředkovatelství Sakura.

Mike vešel do vrátnice a slečna v brýlích se mu zdvořile dvakrát uklonila. Mike se uklonil rovněž a tázal se: „Mohl bych prosím hovořit s panem Agakidou?“

Slečna v brýlích se zatvářila udiveně, už proto, že Mike jako běloch hovořil japonsky. Potom se zeptala: „Máte na mysli pana Agakidu ze zvláštního oddělení?“

„Ano, právě toho.“

„Pan Agakida bohužel není přítomen.“

„Tak pan... Hamoši. Nebo pan Asaguki.“

„Ti pánové bohužel opustili Tokio.“

„Je tedy vůbec někdo ze zvláštního oddělení přítomen?“

„Slečna Agašiková, sekretářka. Ale obávám se, že vám nebude moci být užitečná, nastoupila teprve nedávno...“

Mike se zarazil a chvíli přemýšlel.

„Snad by vám mohl pomoci někdo jiný z pánů?“ nadhodila.

„Tanaga. Je tady nějaký Tanaga?“

„Pan ředitel Tanaga?“

„Možná, že je to ředitel. Tak ten...“

Dívka vyťukala na telefonu několik čísel. „Promiňte, pane řediteli, je tady nějaký pan... Cross z Kingtownu v Arminu. Chtěl hovořit s panem Agakidou...“ Chvíli naslouchala rozčilenému štěbetání, potom položila telefon a uklonila se Mikovi. „Pan ředitel Tanaga prosí... Třetí patro, hned proti výtahu...“

Vyjeli výtahem do třetího poschodí – tam je očekávala dívka v brýlích, která se zdvořile uklonila a tázala se: „Pan Cross? Pan ředitel Tanaga vás očekává...“

Ředitel Tanaga byl postarší Japonec v brýlích, mírně obtloustlý a s prošedivělými vlasy, což obojí bylo známkou úctyhodnosti jeho zjevu. Mikovi sahal po rameno a klaněl se až do půli své postavy, když je vítal. Mike a Enkra se klaněli rovněž a ředitel Tanaga je pozval, aby usedli.

„Rozumím-li dobře, jste příslušníky organizace, ke které patří pan Agakida a jíž náleží naše firma...“

„Ano. A musíme bezpodmínečně hovořit s panem Agakidou, nebo se samotným knížetem Yamanakim.“

Pan Tanaga se zatvářil obdivně. „Můj vznešený a neskonale milostivý pane, nepovažujte tak skromnou prosbu za nehoráznost od svého pokorného sluhy, ale mohl byste se obtěžovat a ujistit mne, že máte – ač o tom nikterak nepochybuji – právo hovořit s kýmkoliv z těchto pánů?“

Mike se usmál. „Tohle je můj průkaz, zkontrolujte si prosím moji totožnost na terminálu...“ Ukázal na počítač v rohu.

Pan Tanaga osobně navolil kód podle čísel na průkazu. Objevila se Mikova fotografie a řádka japonských znaků, které si pan Tanaga přečetl a upadl do mírných rozpaků. Opět se uklonil: „Prosím, pane, můžete se ptát.“

„Kde je Agakida?“

„Odjel do Kjóta na tajnou poradu. O jejím významu mne nijak neinformoval. Jeho spolupracovníci odjeli s ním.“

„Kde se porada koná?“

„Obávám se, že bych vám to jen velmi těžko mohl vysvětlit. Vyznáte se trochu v Kjótu?“

„Byl jsem tam jen jednou.“

„V tom případě existuje jediná možnost, a sice vás tam odvézt. S vaším laskavým dovolením zajistím vůz se řidičem...“

Stiskl tlačítko telefonu a vydal příslušné příkazy sekretářce. Potom se usmál a znovu se zdvořile uklonil.

„Nevíte, bude-li tam přítomen také kníže Yamanaki?“ ptal se Mike. Ředitel se zatvářil zbožně a uklonil se třikrát.

„Nikdy jsem neviděl knížete! Vždycky s ním jedná jen pan Agakida. Kníže dosud nikdy nenavštívil Zasilatelství Sakura.“

„Kdo je vlastně nejvyšším ředitelem firmy? Domníval jsem se, že jste to vy, jako nejschopnější muž v celé organizaci...“

Ředitel Tanaga se zatvářil polichoceně. „Přikládáte mi příliš velkou čest, můj vznešený a draze milovaný pane! Ano, jsem ředitelem této agentury a celé Zprostředkovatelství Sakura je mi podřízeno. Pan Agakida pouze dohlíží na to, aby se činnost firmy srovnávala s požadavky majitelů – a disponuje penězi, které jdou z našeho zisku do pokladny sekty...“

„Děkuji, to jsem nevěděl. Jsem vám velmi vděčen a nezapomenu se zmínit knížeti o laskavosti, se kterou jste mne přijal...“

Po zaťukání na dveře vstoupila sekretářka, poklekla na paty a s rukama vztaženýma oznámila, že automobil je připraven. Mike a Enkra poděkovali co nejzdvořileji řediteli Tanagovi a šli. Mladý řidič je již očekával v hlubokém předklonu u černé Toyoty.

Vyplést se z Tokia trvalo dost dlouho navzdory dokonalému systému mimoúrovňových křižovatek a kvalitní dálnici. Řidič na to šlapal pořádně – Enkra soudil, že rychlost nikdy neklesla pod stočtyřicet kilometrů. Projížděli vesničkami s domky, postavenými skoro jako kulisy v divadle z papíru, plátna a trochy dřeva. Ale v těch kašírovaných domečcích bydleli lidé a zřejmě jim to vyhovovalo. Kolem byla pečlivě obdělávaná pole, ani kousíček místa nebyl nevyužit. Enkru potěšilo, když projížděli pečlivě uspořádaným lesíkem moruší, kde se pěstoval bourec pro výrobu hedvábí. Jinak se pěstovala bavlna, zelenina a spousta rýže. Při tom pomyšlení dostal Enkra hlad, jedl naposledy v letadle.

Mike se při zmínce o jídle obrátil na šoféra. Ten jim nabídl, že zastaví u nějakého motelu, kde by dostali evropskou kuchyni, ale Mike nesouhlasil a požadoval jídlo japonské. K Enkrovu nadšení zastavili u venkovské hospůdky, kde ani žádné jiné auto nestálo. Postarší majitel zíral dost překvapeně, když ho Evropan oslovil japonsky, ale začal ochotně snášet všechno možné.

Enkra měl možnost ochutnat vařené nudle s malými kousky rybího masa, vylepšené šesti druhy omáček a spoustou různé zeleniny. Ostatní hosté, prostí vesničané, kteří viděli bělochy snad poprvé zblízka, s úžasem přihlíželi. Enkra se rozhodl zahájit diskusi o filozofickém obsahu jídla z hlediska Zen-buddhismu, ale záhy mu došlo, že nikdo z přítomných tomu nerozumí. Ani řidič neměl o takových věcech sebemenší pojetí, jenom k nim okamžitě získal o poznání větší úctu.

KJÓTÓ

Do Kjóta vjeli už za večera, přesto Enkra mohl spatřit siluetu mohutného císařského hradu a množství chrámů a paláců toho starého města. Ale mířili do centra, vyznačujícího se stejným množstvím mrakodrapů jako Tokio a beznadějně se ponořili do spletitých ulic. Řidič je zavezl do podzemní garáže jednoho ze středisek, ale Mike si nestačil všimnout, jaká firma tu sídlí.

Byli samozřejmě ohlášeni – čekal je mladík v bílé košili a dva strážní v uniformách s tomfami. Zkontrolovali si Mikovu totožnost a pak je zavedli do výtahu, který je zavezl do patra. Tam sice byl přítomen pan Agakida, ale kromě něho okolo třiceti lidí, vesměs mladých. Byly tu i ženy, většina lidí byla ozbrojena, ale vypadali, že by měli mít zbrojní pas i na ruce. Pan Agakida je okamžitě představil mladému muži přísné tváře, působícímu na první pohled velitelským dojmem.

„Jmenuji se Yoši Sakeda.“

„Mike von Cross. A tohle je Enkra Weston, princ Arminu.“

„Slyšel jsem,“ stiskl jim Sakeda ruku, „Zúčastníš se s námi porady o zítřejší akci?“

Přešli ke stolu. Enkrovi blesklo hlavou, že o nějakém Yoši Sakedovi už slyšel, jeden z japonských instruktorů ho jmenoval jako pobočníka knížete Yamanakiho a jednoho z nejlepších znalců bojového umění sekty Bušidó.

„Kníže Yamanaki má neomezenou důvěru k Arminům,“ řekl Sakeda, „Snad proto, že jeho otec a starší bratři padli v jejich službách – taky já vám věřím a proto si vás dovolím přizvat k poradě...“

Na stole ležel plán města, v němž byly zapíchány různobarevné špendlíky. „Toto je plán zítřejší demonstrace občanů proti okupaci ostrova Okinawy Američany, proti ekologickým důsledkům jejich činnosti, znečišťování moří, lovu velryb a tak dál. Pořádá to Greenpeace, Studentské výbory, odbory, svaz žen a mládeže. My jsme pověřeni zajištěním ochrany demonstrantů před případným napadením ze strany policie...“

„Zajímavé,“ řekl Mike, „Jen čistě pro moji informaci, proč se tím zabývá i sekta?“

Yoši Sakeda se zarazil. „Je neoddiskutovatelné, že Okinawa patří nám! Američané tam nemají co pohledávat! Kromě toho, oni skutečně loví velryby, znečišťují světové oceány a dělají mnoho dalších nepěkných věcí. Kdyby si počínali rozumněji, potom by se také naši podnikatelé museli chovat lépe. Studenti by ti mohli svoje požadavky vysvětlit lépe, já jenom vím, že se akce zúčastní mnoho našich přívrženců ze závodů, škol a také buddhistických klášterů. Postačí to?“

„Ne. Jak jste na tom s vládou a policií?“

„Vláda je proti nám, policie nás pronásleduje. My neuznáváme tuto vládu, protože je prolezlá korupcí a neschopností a jsme proti policii, neboť nesouhlasíme s její brutalitou. Jsme toho názoru, že policie už dnes nechrání občany, ale zrádce národa proti hněvu všeho lidu.“

Yoši Sakeda hovořil ostře, odsekával jednotlivé věty a tvářil se velmi nepřívětivě. Ostatní u stolu stáli mlčky a zachmuřeně naslouchali jeho slovům. Yoši byl pravý samuraj podle starobylého vzoru, měl dokonale souměrný obličej, šikmé oči, dlouhé černé vlasy stažené na temeni do samurajského copánku. Byl oblečen do jednoduchého černého kimona, přepásaného páskem s nějakým znakem. Ostatní byli mnohem evropštěji oblečeni a netvářili se tak pyšně a důstojně – jeden ze starších vyhlížel jako dělník, podle upracovaných rukou, jiní byli zcela jistě studenti.

„Prosím, tohle je plán města. Červená čára se šipkami znamená směr zítřejšího protestního pochodu.“

„Kolik se ho asi zúčastní lidí?“ ptal se Mike.

Sakeda velitelsky kývl hlavou na starého dělníka.

„Od nás tak pět tisíc lidí...“

„Studenti?“

„Všichni.“ řekl jeden obrýlený mladík. „Taky tak pět tisíc.“

„Úhrnem tak patnáct tisíc lidí,“ řekl Yoši Sakeda, „Uvolníme na to oddíl pěti set našich lidí, včetně studentů a dělníků, kteří jsou u nás organizováni.“

„Děkuji.“ řekl Mike.

Yoši Sakeda ukazoval na plánu: „Očekává se, že ke střetnutí s policií dojde tady,“ položil prst na jedno místo, „Ulice je úzká a bez postranních východů, takže se dost dobře hodí pro podobné akce. Počítám, že nás napadnou skinheadi, které najala konkurence. Policisté budou čekat zde, postaví tady přehradu. Musíme počítat s vodometem, umístěným uprostřed ulice. Tady vzadu budou mít připravené vozy pro odvážení zatčených...“

Všichni pozorovali jeho ruce na mapě.

„Předpokládá se, že všechno bude probíhat jako obvykle. Po té rvačce se skinheady se policisté vrhnou na bojující, provokatéry nechají utéci, nás začnou vytlačovat a zatýkat. Sledujte mne!“

Ukázal prstem na starého dělníka a vyštěkával, odsekávaje slova, jako by skandoval povely: „Ve chvíli útoku policie musí vaši lidé bezpodmínečně couvnout z místa boje až za první linii těžkooděnců! Poučíte je, že se nám nemají plést jako poplašené slepice! Naši ochránci nebudou mít čas vyhýbat se tomu, kdo se tam bude motat. Mimo to nedopusťte rozčilující pokřik a pláč, který obvykle tropí ženské! Ti, co budou vpředu a hlavně ponesou transparenty, ať jsou připraveni na nějakou ránu! Vaši bojovníci půjdou těsně za našimi ochránci, jasné? Bude třeba se krýt proti vodometu a za našimi štíty je místa dost!“

Obrátil se ke studentovi: „Studenti budou podporovat ochránce kameny, případně střídat raněné, jasno? Snižte se také laskavě k tomu, abyste se bránili aspoň trochu sami! Vaše dívky budou připravené jak k ošetření raněných, tak k podávání kamenů. Kameny ponese každý aspoň čtyři s sebou, ne aby je hledal po zemi, jako když se opice pase v džungli!“

Ukázal prstem na patnáctiletého kluka, který vypadal jako z divokých vajec a vyvolal okamžitě Enkrovy sympatie: „Tvoji prakovníci budou na místě včas, ne jako posledně! Když přijdete zas pozdě, dostaneš dvacet ran holí!“

„Ty – zajistíš dopravu!“ ukázal na muže středního věku.

„Ty – vybavení!“ ukázal na dalšího mladíka v brýlích, „Aby bylo všechno v pořádku, ne jako před dvěma měsíci! Štít musí něco vydržet, ne aby praskl po každý ráně pendrekem, rozumíš?“

Ještě jednou se rozhlédl pyšným pohledem po svých podřízených: „Přátelé, jsem si jist, že zítra nás čeká těžký boj. Je jenom na nás, jak v něm obstojíme! Být poražen není žádná čest a žádné umění. Jen zvítězit je čestné – musíme soustředit svoje síly, svoje srdce, svoji mysl k jedinému společnému cíli: Musíme zvítězit! Opakujte si pořád pro sebe: musím zvítězit, musím zvítězit! Nejdřív musí každý z nás přemoci sám sebe, slabost a neschopnost svého těla! Pak přemůžeme nepřítele a tím splníme úkol, který jsme si dali!“

Mike pozoroval, jak extaticky, s rukama vztaženýma, vykřikuje svá bojová hesla. Zdálo se, že na všechny přítomné to velmi silně působí, alespoň jejich tváře zářily nadšením.

„Děkuji vám, kamarádi, za účast na poradě! Jste volní, až na velitele oddílů, s nimiž ještě proberu bližší podrobnosti!“

Asi polovina přítomných opustila sál, zůstali jenom ti, se kterými Sakeda ještě nehovořil. Odešel starý dělník, student i studentka, chlapec a starší muž s bílým límečkem, který celou dobu neřekl ani slovo a nikdo se na něj také s ničím neobracel. Ostatní se shromáždili blízko velitele.

„Promiňte,“ řekl Mike, „Nepovažujte to za troufalost, ale rád bych věděl, jakým způsobem je organizován boj. Používáte některé termíny, které mě zarážejí: těžkooděnci, prakovníci, štíty a tak. Co tím máte na mysli?“

Yoši Sakeda pokývl hlavou. „Znám bojové umění Arminů. Dovolím si vysvětlit ti to praktickou ukázkou. Tomo, pošli sem dva instruktory v polní výstroji. Jednoho jako policajta...“

Za okamžik vstoupili dva muži. Oba měli oblečeno něco podobného brnění, ovšem rozdílné kvality. Jeden měl litý laminátový štít velikosti asi dvou třetin dospělého muže, policejní přílbu se sklopným plexiglasovým hledím, laminátové chrániče na pažích i nohou a dlouhý obušek. Druhý měl štít asi přibližně stejné velikosti, ale mnohem méně dokonalý: svrchní štít z plechu, spodní strana ze dřeva. Tento štít byl mnohem těžší a poněkud neobratný, zato tam byla červenou barvou napsána bojová hesla. Na hlavě měl motoristickou přílbu s brýlemi, obličej zakryt šálou z jemné látky. Chrániče na rukou a nohou měl také, ovšem domácí výroby. Zbraní byla bambusová hůl delší než obušek policisty.

Oba zápasníci stanuli proti sobě, na dané znamení vyrazili a vrhli se do boje. Střídavě proti sobě mávali zbraněmi a kryli se štíty, o něž se zbraně zarážely. Policista měl víc štěstí, zasáhl soupeře do přílby a srazil ho na kolena. Ale mladík se zakryl štítem a odrážel rány obuškem. Potom vstal a po dalších několika ranách se zase jemu podařilo zasáhnout nepřítele. Ten upadl, student ho dalšími ranami zbavil obušku a tím ho přemohl. Zastavili boj a rozešli se, odložili štíty a sňali přílby. Byli oba mladí, těžce dýchali a pot z nich tekl.

„Príma,“ řekl Mike, „Kdo si tohle všechno vymyslel?“

„Policie proti nám nastoupila se štíty a v přílbách. My jsme se zpočátku bránili kameny, potom jsme si pořídili provizorní vybavení. Tu policejní výstroj jsme získali náhodou...“

„Je to dost impozantní. Vyhlíží až... strašidelně. Nicméně soudím, že proti tomu policajtovi bych se dokázal ubránit.“

„Jen si nemysli! Procházíme výcvikem v karate, naši ochránci jsou dobří, ale přesto na těžkooděnce nestačí...“

„Rád bych něco zkusil. Enkro, podej mi moji hůl...“

Mike uchopil hůl asi v polovině a švihl ohnutým koncem do vzduchu. Potřásl hlavou a řekl: „Až si ten tvůj gladiátor trochu odpočine, tak to s ním zkusím...“

„Nezkoušej to!“ varoval Sakeda, „Mohlo by se ti něco stát!“

„Přesto mě to moc zajímá...“

Mladý Japonec se usmál. „Já musím vydržet všechno, pane! Prosím, když si Tvoje Milost přeje...“ Nasadil si přílbu, uchopil štít a obušek a postavil se proti Mikovi. Mike s holí v obou rukou bedlivě sledoval jeho pohyby, přesně vystihl okamžik, kdy se chystal zaútočit a zachytil jeho ruku ohnutým koncem hole. Pak uskočil a trhnutím hole ho vychýlil z rovnováhy. Policista se zapotácel a Mike ho udeřil holí přes přílbu, až upadl.

„Rozumíš, co myslím?“ otočil se na Sakedu.

„To mohla být náhoda!“ řekl jeden z Japonců.

Mike očekával další útok. Tentokrát se tvářil velmi soustředěně a zdálo se, že se mu ruce trochu chvějí. Ve chvíli střetnutí podebral nepřítelovu ruku s obuškem zespodu, obrátil se, sehnul a přes hlavu si ho přehodil k nohám. Zadunělo to, mladík zasténal, Mike mu šlápl na ruku s obuškem a sebral mu ho.

„Rozumím,“ řekl Sakeda, „To je věc...“

Mladík se ztěžka zvedal. Sňal přílbu a držel se za nos, z něhož mu vytékala krev.

„Promiň,“ řekl Mike, „Povolání gladiátora je dřina...“

„To se stalo náhodou nebo to máš nadřený?“

„Předpokládal jsem to. Kdyby zítra k něčemu došlo, bránil bych se tímto způsobem.“

„Doufám, že ty se do boje nedostaneš!“

„Taky doufám. A ještě něco. Říkal jsi, že nemáte dost vybavení. Hodily by se vám policejní štíty a tak?“

„No samozřejmě! A jak!“

Mike vzal do ruky svoji hůl. „Představ si hůl s takto ohnutým koncem, nasazenou na čtyřmetrovém ratišti. Ve druhé řadě určení lehkooděnci v boji zachytí holí bojujícího policistu a podtrhnou mu nohy, někdo ho praští přes hlavu a tím na chvíli ochromí. Holí ho pak vytáhnou z boje a odzbrojí. Předají dívkám, které z něj stáhnou výstroj a chlapa spoutají. Výstroj se odnese, přemaluje, aby se naši lišili od policajtů a může se použít.“

„Máš výtečný nápady!“ ocenil Sakeda.

„Můj národ bojoval dlouhá léta proti rytířům zakovaným do železa. Naučili jsme se to. Je to sice už pár set let, ale ještě se na to pamatujeme...“

„Dobře, dáme to přes noc udělat. Tomo, zařiď to! Jinak jsou všem úkoly jasné? Tak děkuji, dobrou noc...“

Arminy odvedl Sakeda s sebou. Vyšli z podzemí a jeli jeho vozem do jednoho z klášterů. Enkra zřetelně oživl, když prošli branou Torii a ocitli se v příjemném prostředí, kde nic nenasvědčovalo trapné skutečnosti, že venku je dvacáté století. Tady bylo ticho, přerušované jen zpěvem manter, příšeří, ohleduplně se pohybující mniši v šafránových rouchách, s vyholenými hlavami. Enkra si s ulehčením stáhl z hlavy šátek, k mírnému překvapení Sakedy.

Když se vykoupali, převlékli se do mnišských hábitů, což se Enkrovi velmi líbilo. Sakeda je odvedl k představenému, starému vrásčitému mnichovi, který je ochotně uvítal a pozval k jídlu. Jak Enkra očekával, bylo vegetariánské a velmi chutné, takže si dal záležet a poděkoval recitací vhodných veršů v japonštině.

Spali na rohožích ve společné noclehárně. Enkra se na svoje lůžko jakž takž vešel, ale Mike byl na to příliš vysoký a musel se občas skrčit, aby mu nohy netrčely zpod deky.

Probudili se za časného rána. Enkru pozvali mladí mniši, aby si s nimi šel zacvičit, což mu udělalo radost. Navzdory třeskuté zimě vyběhli nazí do zahrady a potápěli se ve vodní nádrži, potom pod vedením starších cvičili katy, údery karate proti stínovému protivníkovi. Nakonec cvičili proti sobě – Enkra záhy přesvědčil ostatní, že je lepší, než odpovídá jeho věku a instruktor ho zdvořile poprosil, aby se s ním střetl. Enkra samozřejmě vyhověl, každý z nich zaznamenal několik zásahů a potom si začali vzájemně ukazovat různé šikovné finty, které znali.

Po cvičení šel Enkra s mnichy k snídani – naložili mu spoustu rýže, zeleniny a různých dobrot a bavili se tím, jak zkoumal jednotlivé chuti jídel a vyjadřoval se k nim. Téměř každý jeho výrok vyvolával smích mladých a určitou nepřízeň pokročilejších mnichů, kterým se nelíbil nastalý hluk. Mike seděl se staršími a snažil se nedat najevo pobavení, ale když se dostal k Enkrovi, přece jen svůj názor nemohl utajit:

„Víš vůbec, proč se ti všichni smějí? Ty totiž patříš k docela jinému pojetí oddané služby, uctíváš Pána Višnu v inkarnaci Nrsinha-déva. Oni jsou Zen-buddhisté, stoupenci neosobní podoby Boha, v podstatě transcendentální záře bráhmanu...“

„Ne, vážně?“ vykulil Enkra oči, „Tak tohle jsou ti majavádi, co je Šrí Čaitanja Maháprabhu na potkání fackoval?“

Mike si skousl rty, aby se nesmál, zatímco Enkra uvažoval, zda by neměl ve výchovné činnosti Šrí Čaitanji pokračovat. Vzhledem k tomu, že byl sám proti celému klášteru, bylo jeho odhodlání příkladné, leč nikoliv uvážené.

Nicméně jeho sláva už letěla klášterem, takže starý představený se rozhodl pohovořit s Mikem: „Vznešený Mistře, doslechl jsem se o schopnostech tvého žáka. Uvažoval jsi o tom, že bys jej po nějaký čas ponechal v naší péči?“

„Abych pravdu řekl, neměl jsem na mysli právě tento klášter. Mám v úmyslu dopřát mu vzdělání v místě, o kterém soudím, že by tam mohl dosáhnout nejvyššího duchovního pokroku...“

„Tvůj žák, pokud jsem slyšel, je vynikající student bojového umění čínského Šao-linského stylu. Mniši soudí, že by náš styl dokázal zvládnout během půl roku k naprostému mistrovství.“

„Toho jsem si samozřejmě vědom. Hluboce si vážím vašeho bojového umění, které je proslavené po celém světě. Ale domnívám se, že považovat bojové umění za vrchol studia je scestné.“

Představený se shovívavě usmál. „Nenavrhuji studovat bojové umění tobě, vážený Mistře. Ale Enkara Wasatone je dosud dítě, dospívající chlapec. Kdyby byl v naší péči, pomohlo by mu to ukáznit své tělo, obrnit se vůči smyslovým požitkům a získat základy pro pozdější studium filozofie.“

„Určité znalosti v tomto oboru už myslím má. Samozřejmě nejsou tak rozsáhlé, jak by měly být, ale věřím, že si je doplní.“

„A neobáváš se, že svět tvého žáka zkazí a svede k tělesnému pojetí života? Je velice mladý, impulzívní a zbrklý...“

„Je to největší obava, kterou mám. Proto ho vedu tam, kde mu snad dají nejobsáhlejší výchovu...“

„Smím se tázat, které místo jsi pro něho vybral?“

„Klášter Shangri-La.“

Představený se zachvěl. Na chvíli ztratil důstojný klid, který mu byl předepsán a který jej ovládal už dlouhá léta. Ale vzápětí se opět vzpamatoval: „Ten klášter neexistuje...“

„Byl jsem tam.“

Starý mnich sáhl na růženec, který mu visel okolo krku a šeptem přednesl nějakou mantru. Pak pokračoval opatrně: „Všichni, kdo věří v existenci kláštera Shangri-la, jej popisují jako místo, kde jsou vychováváni čarodějové.“

„Já si to nemyslím. Je obtížné posoudit, co považují neznalí lidé za čarodějnictví, a co je pouhým využíváním zákonů, které jsou stanoveny... přírodou. Nebo Bohem, jak říkám já.“

Mnich přebíral v prstech kuličky růžence. Obrátil šikmé oči na Mika a váhavě pronesl: „Do které duchovní linie patříš?“

„Jsem Evropan, Vznešený Mistře. Mezi moje duchovní učitele patří především křesťanští kněží, členové řádu Templářů.“

Mnich opět dlouho uvažoval. „Aha.“ řekl potom.

„Obávám se,“ pochopil Mike, „Že můj styl uvažování by se pro tento klášter tak docela nehodil...“

„Jistě, to je pravda. Ale ten chlapec... kdybys nám ho svěřil, dali bychom mu správné poučení podle odkazu našich patriarchů...“

„Kdybych vám ho svěřil, vedlo by to jenom k rozbrojům. Už teď se chystá vyřídit si s vámi některé teologické rozpory. Enkra patří k přívržencům indické bhaktijógy...“

„Nepřipadá mi zrovna pokornější než tráva a trpělivější než strom!“ ušklíbl se mnich, „To ho přece učíš, ne?“

„Než ho naučím tomu, uplyne ještě dlouhý čas. Ostatně, ani já toto poučení tak docela neovládám, Mistře.“

„Jsi ještě mladý,“ řekl mnich klidně, „Až uplyne patřičný čas, zajisté se ke správnému poznání dopracuješ.“

Mike pochopil, že mu bylo dáno dovolení odejít. Složili si vzájemně poklony a rozešli se jako přátelé.

Enkra zatím diskutoval s mladými mnichy o chystané demonstraci. Většina mladých a někteří jejich učitelé se hodlali zúčastnit, protože některá z hesel jim vyhovovala. Ovšem jiná, která se týkala činnosti Greenpeace a jiných organizací Zelených, dosud nechápali a Enkra považoval za svoji povinnost šířit mezi nimi poučení. Zatím to vypadalo, že se co nevidět servou.

Mike raději Enkru pozval na obřady do chrámu. Enkra přihlížel se zájmem – neznal ani tento způsob uctívání Buddhy, ani mantry, které tady zpívali. Protože ho všechno zajímalo, vyslechl si taky přednášku jednoho ze starých mnichů a položil řadu dotazů, které mu Mike ani při nejlepší vůli nedokázal zodpovědět. Vyptávali se tedy mnichů a ti se snažili odpovědět. Mike si uvědomoval jenom to, že Enkrovo myšlení tady působí stejně rozkladným způsobem jako v Londýnské škole, a že by asi mniši měli svého žáka brzo plné zuby, kdyby jim ho ponechal déle.

Co si s ním asi počnou v Himálajském klášteře?

Demonstrace se konala v jedenáct dopoledne. Enkra trval na tom, že se zúčastní s jinými mnichy oblečen do šafránového roucha, které se mu moc líbilo. Když dorazili na místo srazu, zjistili okamžitě, že je tady větší zmatek, než předpokládal Yoši Sakeda. Pobíhala tu spousta lidí s bílými, červenými i jinými páskami kolem hlavy, s praporci, plakáty a transparenty popsanými různými hesly. Mike se pokoušel pochopit, o co komu jde, ale brzy to vzdal. Postávali tu těžkooděnci, připravení k nástupu do boje, ale také všelijaké jiné bojové skupiny, náležející jednotlivým účastnickým skupinám demonstrace.

Yoši Sakeda vběhl na chvíli do domu, kde sídlil štáb, a přinesl Mikovi a Enkrovi bílé pásky s červenými kroužky na čele, aby si je uvázali na hlavu. Trochu to připomínalo japonskou vlajku, ale v detailech se označení různila. Těžkooděnci měli na přílbách podobná označení.

„Mám dojem, že něco se nedomyslelo,“ svěřoval se Sakeda, „Do té demonstrace se zapojili taky levičáci, a je jich poměrně dost. Možná by bylo lepší, kdyby ses do toho nepletl.“

„Jistě by bylo, ale já musím dávat pozor na Enkru, a ten se do toho chce plést přímo nadšeně...“

„Nemůžeš ho nějak usměrnit?“

„To jsem mohl ještě včera. Během dnešního rána se stačil velmi skamarádit s těmi kluky z kláštera. Teď od nich neodejde, dokud nedostanem všichni nářez, že polezem po čtyřech...“

„To se nestane!“ zasyčel Sakeda vztekle.

Na ulici povstal zmatek, hluk, rámus a blázinec ještě větší než doposud. Blížilo se čelo průvodu, tvořené aktivisty levicových organizací. V čele šli vlajkonoši s vlajkami japonskými, rudými, vietnamskými, kambodžskými, Fronty Národního Osvobození, čínskými a jinými, které Mike vůbec neznal – přes vlajky byla napsána bojová hesla. Vlajky neznámé patřily podle Sakedy jednotlivým organizacím, které manifestaci svolaly. Byly tu neseny portréty různých vynikajících osobností, mezi jinými Velkého Mao-ce-Tunga, Ho Či Mina, Kim-ir-Sena, Lenina, Fidela Castra a dalších, zcela neznámých. Také neobyčejné množství transparentů a hesel, načmáraných na všem možném. Lidé kráčející v průvodu skandovali ještě navíc další hesla. Někteří nesli svinuté vlajky americké, které hodlali demonstrativně spálit před americkým konzulátem.

„No, nevím...“ řekl Yoši Sakeda.

Jeho ozbrojenci si natahovali brýle, spojení místo obroučkami gumovými pásky. Bylo to proto, aby jim při boji nespadly. Mnoho lidé v Japonsku nosí brýle, takže bylo nutno vynalézt toto moudré zařízení, aby nebyli postiženi. Potom se mládenci se štíty a přílbami vmísili do davu a pokusili se s ním splynout.

Yoši Sakeda je přivedl k dodávce, popsané různými bojovými hesly, nasedli a vmísili se do demonstrace. Její účastníci se vůbec nezlobili, to auto bylo ve stavu blízkém totálnímu rozpadu a tím pádem vypadalo, že k věci patří. Sakeda řídil a bedlivě se rozhlížel – vedle sebe položil megafon s velkou troubou. Mike se snažil odhadnout, kde tak asi jsou a kde má Enkru, ale nedokázal se v tom zmatku orientovat, dokud se průvod nezastavil a nevznikl v něm jakýsi neklid.

„Už to asi začalo,“ konstatoval Sakeda, „Pojď na střechu!“

Auto bylo zařízeno tak, aby sneslo jejich váhu. Vyšplhali, Sakeda lehce a Mike s obtížemi. Ať se rozhlíželi jak chtěli, viděli vpředu jen neurčitou skrumáž a nic víc. V dálce na konci ulice vynikaly dva mohutné stroje červené barvy s hubicemi vodních děl, namířených proti demonstrantům.

„Ach, vodní děla!“ zasnil se Mike, „Ta mi připomínají moje mládí v Praze, jak jsme dělali demonstrace proti těm... To jsem rád, že je Enkra uvidí v činnosti!“

„Ještě ty mě rozčiluj!“ odsekl Sakeda poněkud nevlídně.

Nějaký mladík s červenobílou páskou na hlavě mu přinesl zprávu: vpředu došlo k potyčce mezi skinheady a skupinou levicových anarchistů. Žádný z účastníků bitvy nebyl na akci zván ani vítán. Nicméně, každému přišlo na pomoc několik (pár stovek) jeho kamarádů a obdivovatelů. Teď se řežou, až sanitky houkají.

„Nechte je se rvát,“ rozhodl Sakeda, „Zatím nezasahujte, náš problém to není. Trochu odběru krve nikomu neuškodí.“

Demonstranti se rychle přeskupovali. Dělníci, ženy a děti se hnali zpět s rozčíleným povykem, bojovní studenti, mladí dělníci a ozbrojenci se hrnuli zase dopředu. K autu přiběhla nějaká dívka jako spojka a hlásila, že je možné projet dopředu. Sakeda slezl dolů a popojel asi o dvě stě metrů. Odtud viděli docela dobře, jak se uprostřed ulice rvou všelijací mládenci – občas mezi ně vlítli policajti, udělali koridor pro nosítka zdravotníků a zas couvli, protože proti nim se obvykle všichni spojili. O kus dál vyčkávala hradba policistů se štíty, až přijde jejich čas.

„Kde může být Enkra?“ zajímal se Enkra.

„Támhle.“ ukázal Sakeda, „Se svými...“

Enkra se zařídil zajímavě. Držel se mladých mnichů, kteří měli s sebou hudební nástroje: bubny, gongy, kartály a zvonce. Teď spustili pořádný kirtan, při kterém se Enkra samozřejmě zpátky nedržel, půjčil si kartály, mlátil jimi o sebe a tančil. Mike ani neměl tušení, že něco takového dovede. Taky uvažoval, jaké asi používá mantry, nebylo vyloučeno, že jiné než ostatní.

Tato mnišská skupina se nacházela blízko průchodu mezi dvěma bloky domů, zakrytém stánkem se zmrzlinou a občerstvením. Ten měl teď samozřejmě stažené rolety a majitel se asi někde schovával. To nebylo překážkou tlupě skínů, kteří přelezli ploty a nejspíš chtěli vpadnout svým protivníkům do zad. Mnichů se neobávali, byli si jisti jejich mírumilovností.

Když je Enkra spatřil, zavyl nadšením a vletěl jim do cesty. Jeden ze skínů odhodil mnicha s bubnem, který se nemohl nijak moc bránit, další hrubě strčil do dalšího. V té chvíli Enkra zaútočil – vysoko vyskočil mezi nimi a zasáhl každého jedním chodidlem do hlavy. Skinheadi odlétli do stran, jejich kamarádi se vrhli na Enkru. Mniši se samozřejmě taky nedali moc prosit, skinheadi sice vypadali jako oni, ale jejich filozofie byly zcela protikladné. Zakrátko se to ukázalo: zatímco skíni, zvyklí opíjet se pivem, řvát a netrénovat, začali ustupovat, ukáznění a vycvičení mniši, vegetariáni, abstinenti a odpůrci drog, vítězili.

V té chvíli zjistili policisté, že na hlavním bojišti vítězí síly levicově orientované. To nemohli snést a proto velitel dal pokyn k zásahu. Hradba štítů se vyrovnala a začala se posunovat dopředu s úmyslem vytlačit rvoucí se demonstranty z jízdní dráhy.

Yoši Sakeda kývl spokojeně hlavou: „Teď Enkra uvidí ty tvoje vodní děla v činnosti:“

Zahučelo to, z obou trubic vyšlehly proudy vody. Naráz smetly anarchisty i skíny, omyly krev z nich i z dlažby a zbývající bojechtivé chvíli koulely po dlažbě. Potom se soustředily na demonstranty, kteří prozatím dramaticky přihlíželi boji a podle okolností vykřikovali svá hesla.

Teď se ovšem ani demonstranti nedali zahanbit. Přes hlavy první řady zasvištěly kameny z praků, do štítů policistů udeřily dlažební kostky. Kde k nim lidé přišli, když většina ulic je vyasfaltována, nad tím se teď nikdo nezamýšlel. Jeden z policistů dostal kamenem do přílby, plexisklo jeho ochranného hledí se rozbilo a muž upadl na zem. Hned ho odtáhli a namísto něho nastoupil další, odhodlaný to demonstrujícím natřít.

„Připravte se k boji!“ velel Yoši Sakeda do megafonu.

Demonstranti se počali přeskupovat. Mezi nimi se protáhli těžkooděnci ozbrojení štíty a bambusovými tyčemi a vytvořili podobnou hradbu jako policisté naproti. Kdo zůstal mezi nimi, urychleně se koukal ztratit, zřejmě tu byly nějaké zkušenosti.

Štíty demonstrantů postačily, aby zadržely proud z vodních děl. Obě řady se pohnuly směrem k sobě, policisté většinou mlčeli, demonstranti se posilovali bojovým křikem. Těžko říct, co bylo účinnější a pro nepřítele děsivější.

„Kontakt!“ řekl Yoši Sakeda.

Řady se srazily. Policisté zaútočili s tvrdostí, kterou jim dodával dokonalý výcvik, řada těžkooděnců sekty zakolísala, prohnula se, ale vydržela. Nastala řež těžkých obušků proti štítům demonstrantů. Kdo neměl patřičně dokonalé chrániče, byl bit, až krev stříkala.

„Trojky!“ zavelel Yoši Sakeda.

Jeho ozbrojenci provedli zajímavý manévr: každý třetí ustoupil o dva kroky a natlačení policisté se hrnuli za nimi do obranné linie. Vypadalo to, že se jim podaří prorazit, ale bylo to jen zdání. Zatímco jeden ze samurajů chránil štítem sebe i kolegu, druhý úderem odzadu omráčil proniknuvšího policistu a srazil ho k zemi. Většinou se to podařilo.

„Háky!“ hulákal Yoši Sakeda.

Háky byly ony tyče, které včera navrhl Mike. Muži jimi chytali otřesené policisty, vytahovali je z chumlu a předávali dozadu, kde je ženy, děti a hůře vyzbrojení demonstranti mlátili vším, co jim přišlo pod ruku. Bylo vidět, že vlečou nešťastníky ještě dál dozadu, aby je obrali o výzbroj a výstroj.

„A teď kupředu!“ řval Yoši Sakeda.

Jeho lidé poslušně splnili rozkaz. Tlačili policajty před sebou a ti se jen matně bránili. Doposud byly síly vyrovnány, policistů přece jen ubylo pod ranami bambusových tyčí. Zbylí se zoufale bránili a ustupovali k vodometům.

„Tam ten velitel je Hideki Inošima.“ ukazoval Sakeda na muže, který velel policistům s megafonem v jedné a samurajským mečem v druhé ruce, „Toho bych si vychutnal, kdybych ho chytil...“

„A on tebe, co?“ řekl Mike, sleduje situaci dalekohledem.

„Nepochybuj...“

Hideki Inošima zavelel – na jeho pokyn opět zahájila činnost vodní děla. Dva drtivé proudy vody smetly vše, co stálo na nohou, svoje i demonstranty, všichni se váleli po zemi v hrozném zmatku. A do toho vrazily čerstvé zálohy, po stranách posílené jízdou na koních. Sotva vodomety přestaly pracovat, vrhly se do boje.

„Ach, sakra!“ vydechl Yoši, „Tušil jsem, že Hideki na něco chytrého přijde! Projeli jsme to!“

Ale jeho lidé se bránili jako lvi, povstávali a rvali se, zatímco policajti zůstávali ležet nebo se plazili pryč.

„Co budeme dělat?“ zajímal se Mike.

„Ty zdrhat. Já zkusím...“ Sakeda zaváhal, pak se rozkřikl do megafonu: „Neustupovat! Vydržte, myslete na vítězství! Porážka je smrt, porážka je ztráta cti! Myslete na vítězství!“

Z bojové vřavy odvlékali policisté první zajatce. Ostatní sice pomalu, ale jistě ustupovali zpět, směrem k nim. Nějaký mladík se vypletl z bojové vřavy. Přílbu ztratil, kulhal a hlavu měl zkrvavenou. Doběhl k nim a křičel: „To je konec, veliteli! Ustupujem, prohráli jsme!“ Klesl na zem a svíjel se v křečích.

V tu chvíli se stalo, že se jízdní policisté rozhodli obejít linii a vpadnout demonstrantům do zad místem, kde už zase mladí mniši hráli na svoje bubny a gongy, za Enkrovy vydatné účasti. Před koňmi by se asi rozprchli, ale Enkra zajásal. Pronikavě zaječel nepopsatelný zvuk – při jeho zaslechnutí se koně začali plašit, přestali poslouchat svoje jezdce a naopak se snažili je co nejrychleji shodit. Enkra vykřikl ještě několikrát a když policajti popadali z koní, dal pokyn, aby je mniši uklidnili. Ani to nebyl takový problém. Sám Enkra si chytil pěkného vraníka s bílými punčoškami, naskočil na něho a projel mezi demonstranty k autu, kde bitvu sledoval Mike a Yoši Sakeda.

„Dobrý, ne? Miku, můžu si toho koníčka nechat?“

„Můžeš, ale zdrhej na něm, jak nejrychlej umíš!“ odpověděl mu Yoši, „Za chvilku nám nařežou, když to nestihnem...“

„Jo, my prohráváme? To je škoda... to by se nám hodila taková Godzilla... nebo ten trojhlavej drak, jak on se... Gidorrah?“

„Myslíš Rappona, ptáka, který dělá orkán,“ řekl Mike, „To spíš by se nám hodilo pár stovek posil...“

Enkra se nahnul ze sedla, sebral bambusovou tyč dlouhou asi dva metry a zatočil jí nad hlavou. „Tak jdem na to, ne?“

„Copak ses zbláznil?“ křičel Mike, ale Enkra neposlouchal. Pobídl koně, rozehnal se proti policajtům a z plna hrdla zaječel slavné bojové heslo Yamanakiho samurajů z dob války: „Torra – torra!“ (Tygr – tygr!)

„No nazdar,“ řekl Mike a škrábal se z auta dolů.

„Není tvůj princ náhodou blbej?“ řval Yoši Sakeda, „Jasně že je, jinak by u vás nemohl dělat prince!“

Jenže Enkra se vrhl mezi bojující. „Jaya Nrsimha-dév!“ zaječel a protože většina přítomných netušila, co znamená tenhle válečný pokřik, přidal strašný vřeštivý jekot jaguárů, až se okna třásla. Proletěl mezi policajty a koho zasáhl holí, smetl jako třísku. Moc sice nikomu neublížil, ale zmatek dokázal udělat pořádný, takže policisté zaváhali a demonstranti se vrhli s novými silami do útoku. Enkra si všiml velitele, který pokřikoval rozkazy do megafonu, natáhl mu jednu holí přes záda a megafon mu sebral, čímž ochudil jednotku o značnou část povelů. Přiložil si ten přístroj k ústům a zaječel jaguáří bojový pokřik ještě jednou, vylepšený o dlouhé táhlé vyvřísknutí, kterému se zas naučil od leopardů. Kupodivu se zdálo, že jeho bláznění nalilo ozbrojencům sekty novou sílu – vrhli se na policajty, někteří je sráželi na zem vlastními štíty, jiní je zas chytali háky za nohy, vyvlékali z chumlu a tloukli.

Mike sebral jednomu z policajtů jeho laminátový štít, navlékl si ho na ruku a do pravé vzal svoji ohnutou hůl. Potom se vydal za Enkrou, ovšem značně pomaleji, neboť pajdal pěšky. Policajti se trochu zarazili, potom usoudili, že by mohl být cennou kořistí a dva se na něj vrhli. Mike je uvítal štítem, o který zaduněly jejich obušky, ale nezakolísal pod těmi ranami, na chvíli se odkryl a úderem své ohnuté hole praštil policajta do plexiskla na obličeji. Muž se lekl, Mike ho uchopil za krk holí a strhl na zem. Pak se na něho postavil, čímž ho nadobro vyřadil z boje. Vynikal nad všechny Japonce výškou a objemností a tyčil se mezi nimi jako medvěd mezi vlky. Jeho hůl pracovala zákeřně a krutě, netloukl, ale zachytával končetiny nepřátel a strhával je na zem, kde mu druzí pomáhali je ztlouci.

Nikdo se nikdy nedověděl, kde Mike svou hůl ztratil nebo jak a o koho ji zlomil. Najednou zjistil, že ji nemá. Možná by ho to deprimovalo, ale neměl na to čas, musel se bránit štítem. Uchopil ho do obou rukou a hranami srážel jejich obušky, přičemž pomalu ustupoval dozadu a ohlížel se po nějakých spojencích.

Málem zakopl o odhozený obušek, sebral ho a praštil jednoho policajta přes lýtka, takže zařval a ustoupil. Pak zase vzal štít do levičky, pravou se bránil a snažil se dostat k Enkrovi.

Enkra ovšem na nějakou opatrnost neměl čas ani náladu. Projel všemi liniemi policajtů až mezi vodní děla, když se mu někdo přiblížil, srážel ho tyčí nebo kopanci nohou. Tam ho očekával důstojník se samurajským mečem a netvářil se nijak zvlášť přívětivě. Enkrovi se jeho meč zalíbil natolik, že se ohlédl a vzápětí sletěl s koně, neboť jeho vraník dostal kamenem a proto vyhodil. Enkra spadl přímo k nohám důstojníka, který si ho prohlížel a překvapeně kroutil hlavou.

Enkra přišel o koně, ale neztratil bambusovou tyč. Vyskočil na nohy, zavrčel jako tygr a zatočil tyčí tak, aby důstojník seznal, že ho hodlá vyzvat. Dost ho to překvapilo, málokdo by se odvážil s ním bojovat. Zkusil přeseknout Enkrovu tyč, ale Enkra ho odrazil dostatečně šikovně, aby Hideki Inošima usoudil, že mu skutečně něco hrozí. Pronesl nadávku tak sprostou, že jí Enkra ani nerozuměl, a zaútočil.

Mike se tou dobou dostal dost blízko, aby to viděl a mohl se děsit. Enkra byl o něco menší než Japonec, ale daleko rychlejší a šikovnější. Zato bral celý souboj jako hroznou legraci a pořád se smál, zatímco policejní důstojník začal poměrně rychle zuřit. Aby mu skoro v padesátce, po dosažení hodnosti majora a různých vyznamenání, dokázal vzdorovat nějaký kluk v šafránovém rouchu buddhistického mnicha, byla pro něj nepopsatelná urážka. Enkra ovšem nad ničím neuvažoval, uskakoval a uhýbal, srážel Hidekiho rány svou tyčí a snažil se dostat k vodometu. Teprve tam se zastavil a odhodil tyč. Hideki Inošima najisto očekával, že Enkra bude před ním utíkat, ale Enkra místo toho vyrazil dopředu. Ve výskoku zasáhl důstojníka kopem hrany chodidla do krku, Hideki se zapotácel a Enkra mu vzápětí druhou nohou vykopl meč. Upadli oba, ale Enkra byl rychleji na nohou – sebral zbraň a předvedl s ní několik cviků, které ho kdysi učil Hamiró Uši.

„Co jseš zač, ty zmetku?“ zeptal se Hideki Inošima vztekle.

„Ani bys neuvěřil.“ usmál se Enkra.

„Ty nejsi Japonec! Odkud tě čert přinesl?“

„Z pekla, když čert.“ šklebil se Enkra, „Kdo ti dělal ten meč? Vypadá jako tři sta let starej...“

Hideki pochopil. „Ty patříš do Yamanakiho linie, že? Některej z těch démonů z Ostrova?“

Enkra chtěl odpovědět, ale napadlo mu, že by tím způsobil ještě víc problémů, než když bude držet pusu (asi poprvé a naposled). Sebral pro jistotu ještě svoji tyč a snažil se ustupovat ke svým.

„Vrať ten meč!“ zařval Hideki, bez sebe vztekem.

„A když ne, co uděláš? Harakiri?“

Odpovědi nerozuměl. Rozběhl se zpět, policisté se před tím jeho mečem hbitě rozestoupili, ale Enkra jej roztočil a hodil jím po vodometu. Kdyby patřil k Nindža želvám, přesekl by hadici, která vodní dělo napájela a tím ho vyřadil z činnosti. Takhle se ovšem nestalo nic, jenom hasič, který dělo obsluhoval, se lekl a otočil trysku nevhodným směrem, takže rozehnal rotu policajtů. Než se Hideki Inošimovi podařilo vysvětlit si s ostatními, co hodlají dělat, byl už Enkra u Mika a společně prchali k demonstrantům.

„Nevím jak ty, ale já bych zdrhal.“ navrhl Enkra.

„Jestli jsem ti nikdy nedal pár facek, tak teď!“ funěl Mike, „Proč se za tebou ženu, ty idiote, co myslíš?“

„Já myslel, že mi chceš taky předvést nějaký nin-jutsu!“ řehnil se Enkra, „Nebo v tobě na starý kolena zvítězil samurajskej duch tvých vznešených předků a...“

Plesk! Mike nevydržel a skutečně mu vlepil pohlavek, ovšem Enkra se začal chechtat ještě víc. Doběhli k Sakedovu autu, kde je Yoši uvítal kritickými připomínkami, ale nestačil je vůbec dopovědět. Místo toho je nacpal o dalšího vozu, jehož řidič měl asi svoje instrukce. Vyrazil, ani se nestihli rozloučit.

„Že seš blbej, to jsem věděl,“ bručel Mike, „Ale že tak moc, to by mi v životě nenapadlo! Co to bylo za blbej nápad rvát se s tím zatraceným samurajem?“

„Hele,“ zaškemral Enkra, „Dej mi ještě jeden pohlavek! Když mám oholenou hlavu, tak to tak správně pleská...“

„Zakroutím ti krkem, ty...“ Mike se opřel o sedačku a ztěžka dýchal. Enkra dospěl k názoru, že pohlavku se nedočká.

„Kam vůbec jedem?“ zajímal se.

Mike položil tutéž otázku šoférovi.

„Velitel nařídil, abych vás zavezl do Yokohamy ke knížeti.“

„Skvělý. Jenže, naše věci zůstaly v klášteře a...“

„Velitel zajistí, aby vám je poslali.“

„Tak děkuju.“

Teprve teď měli kdy na bedlivou prohlídku vlastního zevnějšku. Oba byli samozřejmě promočení na kůži od vodometů a potlučení, Mike necítil vůbec levou ruku, otlučenou od ran do štítu. Enkra na tom byl hůř, přes celou hlavu měl krvavý šrám po nějakém úderu a jedno oko nateklé, že sotva viděl. Mike ho podle možnosti ošetřil, pokud se dalo při zběsilé jízdě automobilu.

„Máš to pěkně rozseknutý... skoro jako kdyby tě škrábl mečem ten zatracenej samuraj...“

„No vidíš,“ zakňoural Enkra, „A ty mě ještě mlátíš!“

„Protože ti to patří! Mám takovej dojem, že jsme se zase dopustili politicky značně neprozíravého činu!“

„Tady jsou takový věci na denním pořádku!“

„Viděl jsem. Je to radost bejt Japoncem. Taky jsem jich viděl pár ošklivě potlučených...“

„Jo,“ řekl Enkra, „Taky jsem jich pár ošklivě potloukl!“

JOKOHAMA

Řidič se hnal, jako by to Mitsubishi někde ukradl. Nejeli po dálnici, ale po nějaké místní silnici a jejich slalomy mezi volskými potahy a kárami venkovanů vypadaly sice úchvatně, přesto si oba cestující potrpěli víc na přihlížení takové jízdě ve filmu než na osobní účast. Byli jen rádi, když se dostali na dálnici a fantastická rychlost se trochu zlegalizovala.

Městem Jokohamou proletěli jako kulový blesk. Enkra po cestě usnul nebo možná dokonce omdlel, nevypadal nejlíp. Když ho za městem Mike probouzel a oznamoval mu, že jsou v sídle sekty, neprojevoval chlapec takové nadšení, jak by se čekalo. Zajeli do klášterního komplexu odněkud zezadu, kde se nacházely objekty sice v tradičním slohu, ale mnohem modernější.

Čekalo je tam několik mnichů, kteří se jich bez řečí ujali. Mika odvedl jeden stařík, Enkru vzali hned k doktorovi, který si pohněvaně prohlížel jeho zranění a něco bručel. Potom mu namazal hlavu čímsi, co strašně pálilo a z nelibé vůně se Enkrovi točila hlava. Na chvíli ho uložili na rohož a zamotali do horkého zábalu, takže zkolaboval definitivně. Všiml si, že k němu přišlo několik mnichů, mezi nimi Mike, a o něčem se dohadovali, ale vůbec jim nerozuměl. Usnul.

Když se probral, hlídal ho mladý usměvavý mnich. Enkrovi se zdálo, že má hlavu těžkou jako autobus a nějaký jiný autobus se mu po ní projel, nejspíš několikrát. Pokusil se zvednout. Mladý mnich se k němu naklonil: „Potřebuješ něco?“

„Tak trochu... ujasnit situaci.“

„Jistě, rád. Jsi v Jokohamě, v klášteře Lotosového květu. Asi ti není nejlíp, ale to vše se změní během několika dní...“

„Několik dní... proč tak dlouho?“

„Miko-san se domnívá, že máš otřes mozku. Někdo tě udeřil mečem a roztříštil tvé myšlenky jako jaspisový šálek.“

Enkra si představil jaspisový šálek a hlava se mu zas zamotala. „Ale já musím vstát. Máme jet... někam... nevím kam.“

„Půjdeme do lázně, kde si odpočineš v horké vodě. Potom tě bude Mistr Šingei léčit svými kouzelnými jehlami.“

„Musí to být?“ Enkra se sice zeptal, ale nedostal žádnou rozumnou odpověď. Mnich, který se mu představil jako Hato, jej podpíral až do dřevěného přístěnku, kde se nacházela dřevěná vana plná horké vody. Pomohl mu se svléknout a přelézt do vany, potom sám vlezl za ním. Další tři mniši přilévali horkou vodu, topili v peci v koutě a obsluhovali je vším možným způsobem. Přinesli taky šálek něčeho, co nazývali lékem a co silně vonělo po alkoholu. Enkra neměl sílu odmítat, nalil to do sebe a ještě víc otupěl, což zřejmě bylo účelem.

Během krátké chvíle se mu začalo zdát, že mnichů přibývá, že se vynořují z vody i z tmavých koutů a vzápětí do těchže míst zase mizí. Jeden z nich mu namydlil hlavu a znova mu ji vyholil. Enkra se tím hrozně bavil, smál se a povídal něco v různých jazycích, nikdo mu nerozuměl, ale všem to bylo jedno. Taky Hato si nechal odřít mech na hlavě, neznámo proč. Enkra si uvědomoval, že voda v níž leží, je horká až vařící, ale taky mu to bylo fuk. Konečně mu pomohli vylézt a málem se složil, kromě jiného hroznou zimou. Odnesli ho a namasírovali celé jeho tělo nějakými oleji, které voněly až k zešílení. Potom nějaký starý mnich napíchal do různých částí jeho těla jehličky, na jejichž konci byly kousky vaty napuštěné olejem, a ty potom zapaloval. Kromě toho zapálil taky nějaké tyčinky, které rovněž vydávaly intenzívní vůni. Enkra pro jistotu ztratil vědomí.

Když se opět probral, byl velice příjemný den, stěny byly odsunuté a dovnitř mohl vítr a slunce. Enkrovi bylo tak dobře, jako už dlouho ne, ochotně vyskočil a chtěl jít ven. Objevil se Hato a zadržel ho, aby si vzal aspoň mnišské roucho a nechodil nahý, protože klášter je turistickým centrem a nepůsobilo by to dobře. Enkra byl mimořádně nadšený, když viděl rafinovaně upravenou zahradu a vybraně jednoduchou výzdobu kláštera. Předtím si ničeho takového nevšiml.

Přišel Mike, v mnišském oděvu a velmi spokojený. „Tak co, jak se ti daří zase naživu?“

„To se mnou bylo tak špatný? Ani bych neřekl...“

„Nebylo to tak zlé, ale požádal jsem, aby tě trochu srovnali po všem, co jsi zažil. Nechali tě tři dny spát, víš to?“

„Ne, vážně? Proto je mi tak fajn...“ Enkra si sáhl na hlavu a přesvědčil se, že ho skutečně oholili a že taky šrám na temeni je skutečný. Problémy mu to nedělalo.

„Hovořil jsem s knížetem o tvé záležitosti a dosáhl toho, co jsme potřebovali. Dal mi doporučení, aby se o tebe postarali mniši z kláštera Shangri-la.“

„Copak ty se s nimi neznáš?“

„Znám, ale jeho slovo má větší váhu. Kromě toho mi dal nějaké užitečné rady, které se nám taky budou hodit.“

„Je některá z nich vhodná i pro mne?“

„S radostí pozoruju, že tvoje zvědavost nepominula. Jsem tomu rád, když jsme přijeli, byl jsi úplně off line.“

„To je odmítnutí?“

„Ne. Budu ti vyprávět jednu starou příhodu. Když vzbouřené kmeny afghánských banditů obléhaly klášter Nanga Pulji, rozhodl se představený vyslat tajného posla Velkému Vezírovi do Udajpuru. Aby nevzbudil podezření, postupoval takto: dal jednomu ze svých sluhů oholit hlavu a na tuto hlavu napsal nesmytelným inkoustem vzkaz a nakreslil přesnou mapu, kde hledat vzbouřence. Potom natřel sluhovu hlavu mastí, po níž během týdne vzrostly vlasy natolik, že nebylo patrno, že byly nedávno oholeny. Vzbouřenci posla samozřejmě prohledali a zjistili, že list nenese. Aby nemohl ani mluvit, dali mu vyříznout jazyk a pak ho propustili. Posel přišel k Vezírovi, ten mu dal oholit hlavu a přečetl si vzkaz. Nato udeřil na postavení nepřátel v nejslabším místě, povstání rozvrátil a všechny vzbouřence pobil.“

Enkra poslouchal velmi pozorně. „To se stalo kdy?“

„Ve třináctém století.“

„A tu mast ty znáš?“

„Přesné složení samozřejmě ne. Ani zdejší mniši je neznají, ale leccos vědí. Ale v klášteře Shangri-la vědí všechno.“

Enkra sklopil oči a intenzívně uvažoval. „Nevím, jestli ti to mám věřit. Jak může někdo nebo něco přinutit vlasy, aby rostly rychleji, než tělo stačí? Je to zázrak nebo podfuk?“

„Je to stimulace vlasových kořínků. Ostatně, dalo by se toho využít taky při léčení plešatosti. Existují prostředky, které donutí kůži pracovat třikrát rychleji než normálně.“

„Skvělé!“ rozesmál se Enkra, „Teď mi už ani nevadí, že mě zas takhle zřídili!“

„Pokud vím, jednou z metod stimulace růstu je opakované holení dotyčného ochlupení,“ usmál se Mike, „Takže by bylo vhodné to ještě párkrát opakovat, aby si tvoje hlava zvykla. To je stejné, když si někteří muži holí bradu...“

„Ale klidně. Mně se to docela líbí...“

Od této chvíle už Enkra neusnul a zúčastňoval se klášterního života, jak se patřilo. Jeho lékař by byl možná mnohem raději, aby ještě nějakou dobu odpočíval, ale nebylo možné ho zadržet. Při obřadech zpíval s ostatními, na přednáškách pozorně poslouchal a při jídle se cpal, jako kdyby chtěl dohonit všechno, co zameškal v bezvědomí.

„No, vypadá to, že jsi v pořádku,“ řekl Mike, „Takže to tady sbalíme a pojedem o kousek dál, souhlasíš?“

„Nadšeně. I když tady se mi taky líbí...“

„V tom případě tě ještě představím jednomu z nejvyspělejších světců v této zemi. Pozval nás k sobě kníže Yamanaki...“

Enkra přece jen trochu zvážněl. Než tam šli, důkladně se celý prohlédl a ujistil se, že jeho mnišské roucho je v naprostém pořádku. Když potom procházeli chrámovým nádvořím, kde pobíhaly sem tam davy prosebníků a obětovaly rýži, květiny, lampičky a vonné tyčinky různým ochranným božstvům, nevyvolával žádnou pozornost. To spíš Mike jim připadal divný – ačkoliv byl také oblečen jako mnich, měl vlasy i vousy. Obešli ohromnou sochu Sedícího Buddhy, poklonili se Mu a potom vstoupili do malého domečku s papírovými stěnami, celého obklopeného zelení.

Bylo tam naprosté ticho a šero, chvíli museli počkat, až si jejich oči přivyknou ve tmě. První, čeho si povšimli, bylo rudě žhnoucí světélko na oltáři v čele místnosti. V podstatě byl tento oltář jediným zařízením a pro příšeří nebylo ani poznat, který bódhisattva je na něm uctíván. Pak spatřili postavu muže, jenž seděl na patách před oltářem a nehybně zíral na to světýlko.

Byl už velmi starý, na kost vyhublý, navlečený do mnišského roucha z hrubého plátna. Holá lebka s hluboko zapadlýma očima se k nim ani neotočila a vrásčitá tvář se nepohnula, když vstoupili – jen seschlé rty tichounce ševelily nesrozumitelnou modlitbu.

Mike přistoupil ke knížeti a poklekl před ním. Mnich vztáhl ruku a položil mu ji na hlavu, přejel mu zlehka prsty po tváři a pronesl vlídně arminsky: „Požehnání Boží buď s tebou, synu...“

Enkra poklekl vedle Mika. Mike řekl: „Svatý otče, přivádím ti chlapce jménem Enkra. Toho, o nějž jsi se zajímal...“

„Zdravím tě, Svatý otče...“ zašeptal Enkra.

Vyschlá Yamanakiho ruka se dotkla Enkrovy hlavy, přejela po jeho oholené hlavě a pak pomalu prsty klouzaly přes tvář, jako by pátral po jeho rysech. Enkra pozvedl oči k tváři starého muže a uvědomil si, že stále ještě bez hnutí zírá na rudé světýlko. Teprve v té chvíli pochopil, že kníže Yamanaki je slepý.

„Vítám tě, synu. Nechť i ty jsi požehnán...“

Mike usedl na zkřížené nohy, Enkra to udělal po něm.

„Můj syn Yoši mi podal zprávu, že jste mu pomohli v boji a chovali jste se tak statečně, jak se sluší na šlechtice vašeho národa. Jsem vám za to vděčen. Bylo správné, Miku, že jsi tohoto chlapce osvobodil a smyl pohanu ze jména naší sekty...“

„Muž, který se provinil, je mrtev.“ řekl Mike, „Seppuku.“

„Budiž jeho jméno vyslovováno se ctí. Jak znělo?“

„Hamiró Uši.“

„Dostane ve svém příštím zrození tělo samuraje, jak se sluší na muže, který očistil svoji osobnost od hříchů, jichž se dopustil z hluboké nevědomosti. Byl jsi přítomen jeho smrti?“

„Já, otče.“ řekl Enkra, „Zemřel jako čestný muž.“

„Tak. Co je s mužem jménem Luciper Wang?“

„Nevím. Byl poraněn, pak zmizel.“

„Není to dlouho, co seděl na místě, kde nyní jsi ty. Pověřil jsem ho, aby vykonal spravedlnost. Splnil to?“

„Ano. Splnil všechny tvoje příkazy.“

„Tak je to dobře. Hovořil jsi s Yoši Sakedou. Domníváš se, že je vhodný na příštího knížete rodu Yamanaki?“

„Vážím si ho jako moudrého velitele a dobrého bojovníka. Jsem mu vděčen za to, že mne přijal.“

„Tak... Nyní opustíte Nippon. Kam vede vaše cesta?“

„Nejdříve do Pekingu.“

„Jokohama nemá přímé letecké spojení s Pekingem. Jedno letadlo odlétá z Tokia, druhé z Osaky, každé jednou týdně. Nemyslím si, že některé z nich je vhodné.“

„Co tedy navrhuješ, otče?“

Kníže se zamyslel. Mike věděl, že Yamanaki navzdory svojí slepotě a těžkým životním zkouškám si pamatuje všechno neobyčejně pečlivě a důkladně promýšlí každý krok.

„Dnes odlétá z Jokohamy letadlo do Ulánbátaru. Z Mongolska je rovněž možné letět do Číny...“

Enkra sledoval jejich rozhovor a už několikrát měl chuť do něj vskočit a zeptat se na něco. Například jak je možné, že kníže si pamatuje tak bezvýznamnou věc, jako jsou letové řády. Nebo proč je posílá tímto směrem, když by klidně mohli počkat na přímé spojení, Enkrovi se v klášteře líbilo a rád by pobyl. Nebo...

„Proč se nezeptáš, když chceš něco vědět?“ zeptal se kníže.

Enkra sebou škubl, protože otázka patřila jemu. Ale Yamanaki už odpovídal, aniž by mu byla otázka položena:

„Žijeme v hmotném světě a všechny předměty jsou jeho součástí. Každý z nich má svůj účel a my jej můžeme využívat. Nepřipadalo by ti divné, kdybych hovořil o zbraních starých tři sta let nebo o konvici na čajový obřad, že ne? Letadlo je také hmotný předmět a slouží k přemisťování lidí z místa na místo. Proto je beru na vědomí a využívám způsobem, k němuž se hodí. Jsou pro mne stejně významná jako jiné hmotné předměty.“

„Aha...“ řekl Enkra a připadal si jako hlupák, že to neví.

„Tebe osud postavil na místo prince své země, synu. Jako princ musíš brát do úvahy všechny faktory, které mohou tvé zemi pomoci nebo uškodit. Při tom samozřejmě nevíš, které to budou. Proto musíš vědět vše a ve vhodné chvíli si vybrat.“

„Proto mám taky letět do Mongolska?“

„Měl bys poznat všechno, co je možné obsáhnout lidským mozkem. Ten má mnohem větší možnosti, než se nám lidem zdá. Nauč se vnímat svět okolo sebe v aktivním polovědomí. Víš, co to je?“

„Ano. Trénoval jsem to. Moc mi to nejde.“

„Za deset let ti to půjde. Když jsem ztratil zrak, začal jsem se učit vnímat svět okolo sebe nejdříve bez očí, potom beze všech smyslů. Ve většině případů vím, co se stane, vím, co mi kdo řekne a vím řadu dalších věcí. Největší mou zábavou je očekávat, že se stane něco jiného, než předpokládám.“

„Ale... to snad...“

„Ne, mýlíš se. I starý muž si dokáže hrát, i slepec. Svět okolo mne nepřestal existovat proto, že já jsem ztratil oči. Pouze jsem si musel vybrat hry, které se pro mne hodí. Jedna z nich je hra na předvídání budoucnosti. Ve skutečnosti by mne mělo těšit, když se splní mé předpoklady, že? Ano, zpočátku to tak bylo. Teď už je to tak běžné, že jsem vděčen za každou neobvyklou událost.“

„Otče... jak dlouho...“

„Kdy jsem oslepl? V den, kdy zhynulo město Hirošima. Šel jsem tam, abych chránil lidi před smrtí. Byl jsem lékař, důstojník armády. Zkusil jsem zabránit té bombě, aby vybuchla...“

Enkra překvapeně vydechl, ale Yamanakimu to stačilo.

„Ano, vím, udělal jsem to špatně. Nepodařilo se mi to. Zdržel jsem výbuch sotva o čtyři vteřiny...“

„Takže... tobě se skutečně podařilo...?“

„Ne. Částečný úspěch není úspěch. Kdyby se mi to bylo podařilo, ta bomba by nevybuchla. Chtěl jsem vzdálit od sebe obě poloviny kritické nálože, které jsou v ní uloženy. Cvičil jsem se v pohybování předměty na dálku...“ Yamanaki na chvíli zvedl ruku a natočil dlaň k červenému světélku a aniž se ho dotkl, posunul je o několik centimetrů. Potom je zase přitáhl na původní místo, ale nevyvinul zdánlivě vůbec žádné úsilí.

„Tomu se říká telekineze,“ vysvětlil vlídně, „Ty to cvičit nemusíš, v podstatě to není k ničemu... je to průvodní zjev získání moci nad hmotnými předměty. Takovým způsobem jsem chtěl zrušit tu bombu. Nepodařilo se mi to a já při výbuchu onemocněl. Pak přijela jedna žena z Arminu... byla to Mikova matka. Ta mne léčila, protože sám jsem si nemohl pomoci. Přežil jsem, ale zůstal jsem slepý. Trvalo mi určitou dobu, než se mi podařilo ovládnout svoje tělo. Vždycky všechno je otázka času.“

Enkra byl silně rozrušen, tím víc, čím klidněji hovořil kníže. Hlavou mu vířilo tisíc otázek, ale tušil, že na mnohé z nich by si sám dokázal snadno odpovědět, jen kdyby měl dost času. Starý mnich se mírně usmál.

„Teď už dokážu vnímat i myšlenkové proudy lidí okolo sebe. Ne to, co si konkrétně myslí, ale zda je těch myšlenek mnoho či málo, zda jsou pozitivní či negativní. Ty máš mnoho otázek. Mohl bych ti na ně odpovídat, ale namísto toho tě pošlu na místo, kde nalezneš všechny odpovědi. Mike tě tam zavede.“

„Do kláštera Shangri-la?“

„Ano, tam. Ale ještě předtím navštívíš několik míst. Nemá to žádný zvláštní účel, jen ten, aby sis uvědomil, že na každém místě světa se žije jinak, lidé tam jinak myslí, mají jiné zájmy.“

„To přece vím!“

„Budeš muset lidem vládnout. Mezi občany tvé říše budou lidé různého smyšlení. Mnohým z nich nebudeš rozumět. S mnohými nebudeš souhlasit. Ale všem jsi Vládcem.“

Enkra se pokusil to pochopit a přijmout a náhle se před ním rozprostřela propast. Něco si uvědomil, ale ještě tomu nedokázal dát přesné pojmenování. Nebo snad nechtěl?

„Ano,“ řekl kníže Yamanaki, aniž byl tázán, „Sleduji politiku na Ostrově dost dobře. K moci se teď právě dostaly síly, které tě chtějí mít za prince. Ale ve skutečnosti je těch, kteří tě sami od sebe podporují, menšina. Deset, patnáct procent. Další tě zásadně nechtějí, neboť správně tuší, že jim nebudeš nakloněn. Těch je tak pět procent. Ostatní jsou lhostejní, čekají, jak se bude situace vyvíjet a nakloní se na tu či onu stranu. Ty si budeš muset získat.“

„Ale to nebude lehké!“

„Vím. Ví to i Roger Monroes. Nikdy jsem s Rogerem nemluvil, ale zdálo se mi o něm a znám jeho myšlenky. On je dědic slávy rodu Baarfeltů a v jeho osobě se knížata z Baarfeltu vracejí ke dvoru. Roger se rozhodl vybudovat svůj stát, dokonalý stát. A nenechá se ničím odvrátit. Možná někdy vypadá měkký, podléhá svým vášním, zabývá se spoustou rozkoší a zbytečných her. Ale nenech se tím zmýlit. Hraje jen jednu skutečnou hru. Ovládnutí moci.“

Enkrovi napadlo, že taková hra ho bude docela bavit. Přemýšlel, že taky on má svoje hry, a ještě bude mít. A s Rogerem si tuhle hru zahraje docela rád... ale nestačil to říct.

„Já vím, proto si tě vybral. Roger umí ocenit spoluhráče. Umí toho vůbec hodně. Uč se od něho a nedělej si nic z toho, že třeba zpočátku někdy prohraješ. Všechny tyhle hry jsou dobré a nakonec přinesou všestranný užitek.“

Enkra si jenom povzdechl.

„Ano, je to těžké. Jsi nadějí své země, mnozí ti budou věřit a čekat, že jim pomůžeš. Nebylo by od tebe hezké, kdybys je zklamal. Snaž se jim pomoci.“

„Ano, otče. Ale... možná bych raději zůstal někde v klášteře. Zabýval bych se poznáváním Učení, které... no, láká mne to!“

„Ano, to chápu. Ale ne, tvoje práce je tam venku. Můžeš zůstat v klášteře po nějaký čas, dokonce by bylo dobré, abys to udělal. Ale ti lidé venku tě potřebují. Právě tebe a právě takovým způsobem, jaký ti připravil Roger, Mike, Lera a všichni ostatní. Až vykonáš svou práci, smíš se vrátit.“

Enkrovi napadla trochu neuctivá myšlenka, že takhle může mluvit člověk, který už od války žije v klášteře a do ničeho venku se nemíchá. Ale pak ho napadlo, že vyslal syna, Yoši Sakedu. Že asi všechno nebude tak jednoduché, jak se mu zdá. Kníže skutečně málokdy opouští svou mnišskou celu, ale dobře ví o všem, co se děje ve světě. A ovládá to.

„Svět, milý synu, je ovládán karmanovým zákonem. Jeho osud jsou váhy. Kvalita vášně udržuje rovnováhu. Na jednu misku vkládají lidé činnosti v kvalitě dobra, na druhou v kvalitě nevědomosti. Která převáží, tam se pohne svět. Ty jsi byl vyvolen, abys byl závažím na misce dobra. Snaž se být co nejtěžší. A vyhledávej další těžká závaží. Koho nezískáš ty, toho může získat tvůj protivník a položit na druhou misku. Víš to?“

„Ano, vím.“

„Tak je to v pořádku. Budu sledovat tvoje kroky. A budu velmi rád, když se ti něco podaří...“

Mike dospěl k názoru, že je čas odejít. Složili knížeti svoje poklony a opustili jeho celu.

Vůle knížete Yamanakiho se začala okamžitě plnit. Nějaký mladý mnich přinesl Mikovi potvrzenku o zajištěných letenkách do Ulánbátaru. Začali balit, ale Enkra se vzepřel a oznámil, že hodlá cestovat ve svém mnišském rouchu šafránové barvy.

„No a co? Mongolsko je buddhistická země!“

„Ale vládnou v ní komunisté! To nevíš?“

„Vím. Není na čase s tím něco udělat?“

Mike strávil půl hodiny tím, že mu vysvětloval principy komunistické vlády a různé její důsledky. Enkra naslouchal, ale Mikovi připadalo, že jeho výstrahy a upozornění považuje za kabaretní vystoupení. Hlavně, že se dobře bavil.

„Myslíš, že to nezvládneme, když budu oblečen jako mnich?“

„Zvládneme to, určitě. Ale...“

„Tak jedem.“

Mike ze sebe vydal zvuk, jaký umí medvěd, když jeho sousedovi v zoologické zahradě dají maso a jemu nic. Enkra se zašklebil.

„A nechám se ještě vyholit! Líbí se mi ta masáž hlavy!“

Mike tentokrát svoje hlasové projevy zvládl.

„Já vím, že to nesnášíš. Ale mně se to líbí!“

„To není přesné. Nic proti tomu nemám, naopak to zavedu jako povinný pro všechny pitomce!“

Enkra se začal bavit. Chvíli se pokoušel vyprovokovat Mika k nějaké hádce, ale nešlo to, Mike o něm věděl svoje a nedal se vytočit. Enkra zaběhl za jedním mladším mnichem a k jídlu se dostavil už s hlavou dokonale vyholenou břitvou.

Po jídle už jim přistavili auto a odvezli je na letiště. Enkra se po celou dobu na letišti choval normálně, usadil se na místo, sledoval dění a mlčel. Až když vzlétli tak vysoko, že se nebylo na co dívat, rozhodl se začít zlobit.

„Stejně je to fajn, holit si hlavu,“ prohlásil, přejížděje si se zalíbením po lebce, „Divím se ti, že si to taky nenecháš, když bydlíš v klášteře. Vypadáš divně.“

„Já vím.“ řekl Mike.

„A je to taky mnohem hygieničtější.“

„Vím. Taková hygiena žíhaná má něco do sebe...“

„Co by říkali lidi, kdybych takhle chodil doma v Arminu?“

„Podívej, když o to stojíš, zkusím navést Asthru, aby urychlila ty svý pokusy se Živým ohněm. Elegantně se každý ráno přelízneš a za půl roku každej zapomene, jakou jsi měl barvu vlasů...“

Enkrovi zablýskaly oči, ale probuzeným zájmem. „Živý oheň? Pořád se o něm mluví, ale ještě nikdy nikdo ho neviděl...“

„Já jo. Když jsem byl malej, ještě ho holky používaly...“

Enkra chvíli uvažoval. „Můžeš mi půjčit Bibli?“

„Jistě. Co hledáš?“

„První královskou, 18.31a dál. Poslouchej:“

„Nebo vzal Eliáš dvanácte kamenů (podlé počtu pokolení synů Jákobových, k němuž se byla stala řeč Hospodinova, že Izrael bude jméno jeho,)

A vzdělal z těch kamenů oltář ve jménu Hospodinovu; udělal také struhu vůkol oltáře zšíři, co by mohl dvě míry obilé vsíti.

Narovnal i dříví, a rozsekav volka na kusy, vkladl na dříví.

A řekl: Naplňte čtyři štoudve vodou, a vylíte na oběť zápalnou i na dříví. Řekl opět: Učiňtež to po druhé. I učinili po druhé. Řekl ještě: Po třetí učiňte. I učinili po třetí.

Tak že tekly vody okolo oltáře; také i struhu naplnila voda.“

Mike mlčel. Enkra přeskočil několik veršů:

„V tom spadl oheň Hospodinův, a spálil oběť zápalnou, dříví i kamení a prsť; též vodu, kteráž byla v struze, vypil.“

„No ano, ovšem.“ souhlasil Mike.

„Na jiným místě se říká, že shořely i kameny oltáře. Je tohle vůbec možný?“

„Kámen obvykle zůstane, ale pokud je to vůle toho, kdo Oheň ovládá, potom mohou shořet. V podstatě může shořet všechno, co není živé. Mohla by shořet celá Země, kdyby se Oheň vzbouřil.“

„A ty říkáš, že tohle umí ta tvoje Asthra?“

„Ani zdaleka ne. Učí se to.“

Enkra si opřel hlavu o křeslo a zabral se do úvah. Mike ho nechal, bylo mu jasné, že si musí spoustu věcí promyslet.

„Jaká je ta tvoje Asthra? Nejsem si jist, jestli jsem ji někdy viděl, ale rozhodně jsem s ní nikdy nemluvil. Je malá, černovlasá a dost tmavá, myslím. Obyčejná malá holka.“

„Už není malá. Je tak akorát, dospívá...“

„Co vlastně dokáže taková Panna ze Santanuevova rodu?“

„Není už panna.“

„Cože? Je přece psáno, že strážkyně Ohně...“

„Strážkyní Ohně má být Panna, to je pravda. Ale čarodějky jsou dospělé ženy. Dovolil jsem Asthře, aby se stala ženou, dokonce jsem pro ni vybral muže. Myslím, že to bylo správné.“

„Udivuje mne, že čekala na tvoje dovolení.“

„Nečekala na ně. Ale protože jsem poznal, jaká je její vůle, sám jsem jí to dovolení dal. Když poznáš, že je zapotřebí udělat nějaký čin, musí se to stát, i kdyby to odporovalo příkazům zjevených písem. To je vůle krále.“

„Ale... když nebudu postupovat podle vůle Písem, potom mne za to stihne trest, dostanu karmu!“

„Ano. Od toho jsi král. Každý, kdo dosáhl vyššího zasvěcení, musí vědět, že častokrát učiní rozhodnutí, za které ponese trest. Dávní králové to řešili tak, že se ve vhodné chvíli vzdávali vlády a odcházeli, aby svoje hříchy odčinili ještě v těle.“

Enkra se zašklebil. „Potom ale to moje vládcovské postavení nebude žádná výhoda!“

„Já jsem to taky nikdy netvrdil.“

Enkra chvíli bádal nad svým osudem. Mike podřimoval.

„Ale ano, začíná se mi to líbit,“ rozhodl se konečně chlapec, „Povídej mi ještě chvíli o Ohni a o tom, jak se používal!“

„Dobře. Živý Oheň je jev, který souvisí s mnoha věcmi. Třeba s tím, že něco někdy začne hořet samo od sebe, aniž by to mělo zjevnou příčinu. Také z toho důvodu je v Bhagavadgítě definován jako inkarnace Nejvyšší Osobnosti Božství.“

„To vím. Každý oheň, nebo jen Živý?“

„Každý oheň, i ten, co zapaluješ v kamnech. Ale Živý Oheň dokáže víc. Vyléčí nemoci tak, že oddělí živé buňky od mrtvých. Taky ti ovšem spálí vlasy, dokonce i nehty, až kam je třeba. Koním očistí kopyta, že bys je nikdy tak čistě neostrouhal. Celé kopyto je sice živé, ale část zrohovatí a je občas potřeba je opravit pilníkem. Člověk to někdy udělá špatně, ale oheň přesně ví, co a jak je potřeba. Někdy mám dojem, že si s námi hraje.“

„Souvisí to s Ašvamédhou, obětí koně?“

„Ano. Za védských časů bývalo zvykem, že dělali takovou jadžňu, oběť koně. Starého bělouše připoutali ke hranici a zapálili. Kůň vyšel z plamenů omládlý a plný síly...“

„Jenom mu trochu ohořela srst?“

„Přesně. Ale když ještě čarodějky používaly Oheň, neomývaly koně v plamenech celé, jen to kopyto, které bylo zrovna potřeba. Aspoň když jsem to já viděl...“

„Proč to tajemství zaniklo?“

„Zahynuli všichni, kdo je znali.“

„Kolikrát v dějinách se to stalo?“

„Mnohokrát. Staré knihy o tom vyprávějí ve všelijak překroucené podobě. Ale za časů dávných civilizací jej dobře znali. Téměř všichni kněží za těch dob bývali holohlaví, byl to znak jejich stavu. Až později, když se na Oheň zapomnělo, se začali holit, napodobovat přirozený účinek koupelí v Ohni...“

„Na obrazech z doby příjezdu Kolumba a jeho následovníků jsou taky Indiáni nakreslení s oholenými hlavami.“

„Hm... to nevím.“

„Aztékové dělali všelijaké věci... rozřezávali zajatce, trhali jim srdce. Sami se různě zraňovali... bylo by možné, aby někdo přežil takové zacházení, kdyby měl Oheň?“

„Je mnoho věcí, které jsou možné. Ale tuhle oblast světa jsem nestudoval tak pečlivě, takže nevím.“

„Odkud se vzalo tohle umění? Z Atlantidy?“

„Nevím. Možná.“

„Co byla doopravdy Atlantida? Země lidí nebo šelem?“

„Nevím. Ptej se Reortů, ti odtamtud pocházejí.“

„A Armin? Kolik bylo ostrovů, které tvořily naši vlast?“

„Enkro, otázky, na které se ptáš, řeší Akademie tygrů, leopardů a všech ostatních už dlouhá léta. Já ti nemohu říct víc, než sám vím. Zkrátka, musíš se zeptat někoho moudřejšího.“

„Kdo o tom ví něco víc než ty?“

„Snad tam, v klášteře Shangri-la. Ti muži sbírají veškerou moudrost světa už dlouhá léta. Sám jim tam nosím všechno, co považuju za zajímavé. Ale oni to i tak většinou už znají.“

Enkra se zahloubal, pak řekl vyčítavě: „Odpovídáš mi nevím, neznám, ptej se jinde. Já ti věřím, že to skutečně nevíš, že jsou záhady, o kterých nikdo nic neví. Ale co mám dělat já, když to chci vědět? Nebudu mít klid, dokud se to nedozvím!“

„To samé jsem řekl já, když mi bylo jako tobě.“

„Chceš tím říct, že od té doby hledáš a nic ses nedozvěděl?“

„Ne. Chci tím říct, že takto lidé hledají od chvíle, kdy Kršna vyprávěl o vesmírných vizích Ardžunovi na Kuruovském bitevním poli. Všichni ti, kdo hledali po nich, jsou nějakým způsobem vnitřně spřízněni. Teď k nim patříš taky. Je to příjemné?“

„No... nevím. Ale aspoň mám nad čím uvažovat.“

A uvažoval. Mike očekával, s čím přijde, a doufal, že se do té doby bude moci aspoň trochu prospat. Enkra se však podle očekávání zeptal na něco docela jiného než předtím:

„Jaké je teď moje postavení v řádu?“

„Nechápu, na co se ptáš.“

„Řád má sedm stupňů zasvěcení. Kam teď patřím já?“

„Ve kterém řádu? V Černé Lilii, Blesku nebo Templářích?“

„Ach... Nejlíp, abys mi to vysvětlil celé.“

„Tak dobře. Sedm stupňů zasvěcení funguje takto:

1. přátelé – to jsou ti, jejichž jméno zná některý člen řádu

2. bratři – ti, kteří vědí o existenci řádu a jsou si vědomi, že je některý člen řádu vede a vzdělává

3. vojáci – ti, kteří jsou členy řádu a pracují v něm, třebas jen na čas a za žold

4. důstojníci – ti vyspěli natolik, že jim mohou být svěřovány různé samostatné úkoly bez vedení vyšších

5. rytíři – dosáhli úrovně, na níž mohou přijmout zasvěcení

6. komthurové – dosáhli úrovně, na níž mohou konat službu duchovního učitele a dávat zasvěcení

7. čarodějové – skuteční světci, jejichž činnost je nejasná.

Během svého vývoje na Ostrově i ve Světě řád Templářů zmohutněl natolik, že bylo zapotřebí rozdělit jej na několik části, které mají samostatné názvy. Černá Lilie je organizací pro děti, je to hra a není to hra, jako všechny skautské a podobné skupiny. V Černé Lilii jsi komthur, nebo aspoň v krátké době získáš plné právo jím být. Řád Blesku je část řádu viditelná cizím, bojová organizace, která má svoji pevnou strukturu, včetně členských příspěvků a tak. Tam jsi bratr nebo voják, zkrátka nějaký učeň, zůstaneš na této pozici, dokud ti nebude jednadvacet a nebudeš plnoletý, abys to mohl podepsat. Ale čas od času při různých příležitostech můžeš získat i vyšší postavení, jak je třeba.

Řád Templářů je řád duchovní, hodnosti v něm získáš dosažením určité úrovně a máš je do té doby, dokud jsi na této úrovni. Čím složitější je činnost, kterou vykonáváš, tím neproniknutelnější je pro pohledy jiných. Dá se říct, že mezi Templáři můžeš mít vyšší postavení než mezi Blesky. Vychovávám tě, abys byl co nejdřív komthurem. Sedmé zasvěcení ti může dát jedině Bůh, to už nedokáže nikdo z lidí. Ale já mám za povinnost přivést tě tak daleko, abys mohl přijmout šesté.“

„Myslím, že rozumím. Tahle cesta je toho součást?“

„Všechno, co se až doposud s tebou stalo a ještě stane, je toho součást. Všichni jsme řízeni jednou rukou, nesmírně laskavou a patřící Vševědoucímu.“

Enkra si to chvíli rovnal v hlavě. „Miku, co je Bůh? A co jsou to duchovní bytosti... podle tvého názoru?“

„Podle mne? Jsem velmi málo znalý skutečného stavu věcí, jsem zaslepený hmotným pojímáním světa a nedovedu se přesně vyjádřit. Ale třeba takto: žijeme ve čtyřrozměrném světě definovaném pojmy délka, výška, šířka a čas. Bytost z vícerozměrného světa je pro nás zjevením, polobohem, démonem nebo čímkoliv chceš. Bytosti, které žijí v nadřazených dimenzích, mohou mezi nás vstoupit, projevovat se různými způsoby, přijímat různá hmotná těla... taky zase mizet, když pomine důvod jejich příchodu. Většinu takových bytostí lze takhle definovat.“

„Ano, chápu. A Bůh?“

„To je Nejvyšší Pán. Je nade všemi prostory. Není nikdo, kdo by Mu byl nadřazen. Je o Něm spousta knih, ve kterých jsou popsány Jeho činnosti a zábavy. Ale ve skutečnosti o Něm nikdo neví víc, než jsem ti právě řekl.“

„Projevuje se osobně nebo prostřednictvím polobohů?“

„Tak či onak. Všechny bytosti z vícerozměrných světů jsou mocnější než my, takže bychom je všechny měli poslouchat. Jenže, někdy se dostaneme do situace, kdy nevíme, jaký je jejich záměr. Je to poněkud složitější, než se nám zdá, takže ti to těžko můžu nějak vyjasnit. Sám to poznáš.“

„Když chci sloužit přímo Jemu, jak to mám udělat?“

„Především musíš vědět, že On sám ve skutečnosti nepotřebuje žádnou službu. Pokud ji od nás požaduje, je to Jeho bezpříčinná milost, kterou nám projevil. Jsou různé druhy služby, každá je pro někoho jiného a jiná... zkrátka, musíš to sám poznat. Někdy ti třeba bude připadat, že tvoje služba je protichůdná službě někoho druhého. To je hmotné pojetí, které v duchovním světě nic neplatí. Dokonce i když se dostaneš do boje s jiným oddaným, nic zvláštního to neznamená.“

„A co neoddaní? Lidé bez vědomí boha?“

„Ti jednají svévolně a zmateně. Ale je obtížné zjistit, kdo je v nevědomosti skutečně a kdo jen zdánlivě. Mnozí lidé občas konají, jako by měli vysoké vědomí a zatím jsou zaslepeni májou, iluzorní energií Pána. Další vypadají, že jsou stoprocentně v máji a při tom jim byla pouze dána jiná cesta. Jenže, ty budeš pánem všech, všechny musíš vést co nejlépe.“

„Vím, že to nebude lehká cesta. Dáš mi nějakou radu?“

„V tuhle chvíli nevím víc, než ty.“

„Máš ty sám vysoké vědomí Boha?“

„Myslím si to. Ale nikdy si nemohu být jist.“

Enkra si jenom povzdychl a zabořil hlavu do opěradla.

„Asi bude nejlepší se na to prospat...“ vzdychl.

ULÁNBÁTÁR

Enkra usnul později než Mike, zato spal déle. Mike se probudil dřív a ve zbývajícím čase studoval brožuru o Mongolsku, kterou mu přinesla letuška. Dosud nikdy tu nebyl a jeho znalosti této země byly nevalné.

Přistáli uprostřed stepi, jíž byl kus polit betonem. Enkra se na to netvářil nijak zvlášť nadšeně a napřed myslel, že snad přistáli nouzově pro poruchu stroje, ale pak zaregistroval v dálce moderní letištní budovu a za ní několik obytných domů, takže pochopil, že se nacházejí v Ulánbátaru, hlavním městě Mongolska. Proti Japonsku tu byla značná změna – bylo tu mnohem méně lidí, chodících bezúčelně sem tam po areálu, jejich krok byl váhavý a důstojný. Dokonce i letištní personál dával jasně najevo, že se nehodlá přetrhnout.

Zato na celnici to nebylo tak jednoduché. Především nedůvěřiví celníci nevěděli vůbec nic o Enkrově totožnosti a ani nic vědět nechtěli, nerozuměli anglicky ani nijak jinak a na Mikovu mongolštinu se tvářili tupě. Konečně přivolali velitele, ten se mírně podivil, neboť tu Arminy ještě vůbec nikdy neviděli, ba dokonce ani netušili, zda se v Mongolsku nachází arminská ambasáda. Po delším dohadování pustili Mika k telefonu a on zavolal na velvyslanectví, jehož číslo našel v telefonním seznamu. Přítomna byla pouze sekretářka, zřejmě z místních zdrojů. Mika zdvořile informovala, že pan vyslanec odjel na dovolenou do Arminu a vrátí se za čtrnáct dní, jeho zástupce odjel ke známým v Mongolsku a vrátí se za tři neděle. Tajemník, který má jediný právo vyřizovat cokoliv za celý úřad, odešel hned ráno a vrátí se bůhvíkdy.

Mike nedal najevo, co si myslí o arminských diplomatech. Připomenul si, že ti lidé sem byli zřejmě posláni za trest, čemuž jejich pracovní aktivita celkem odpovídá. Požádal dívku, zda by pro něj nemohla něco udělat. Prohlásila, že se pokusí a aby čekal, načež položila telefon.

„Tohle je výsledek tvého oblečení,“ vysvětlil Enkra Mikovi, „Měl jsem ti zakázat chodit oblečený jako mnich. Takhle máš sice všechnu úctu obyčejných lidí, ale úřady tě budou nenávidět jako mor. Kdybysme šli do Gandanu, to je zdejší klášter, asi by tě tam přijali, ale venku...“

„Tak fajn. To mě právě baví.“ řekl Enkra.

Za půl hodiny předjela limuzína se dvěma pány z ministerstva zahraničních věcí. Jeden dal Mikovi do pasu razítko, druhý prohlásil, že Enkra žádné razítko nepotřebuje a oba vlídně zvali, aby pobyli v Mongolsku co nejdéle, neboť jsou srdečně vítáni. Mike zdvořile poděkoval a jeli do města.

Během cesty se dozvěděli dost důležitou věc: letadlo do Pekingu nepoletí tak hned, neboť mezi oběma státy vládnou značné principiální rozpory, nehledě na to, že Čína je Mongolsku dlužna několik miliónů tugriků za leteckou dopravu. Na Enkrovu otázku, co je to tugrik, pán z ministerstva vytáhl z peněženky bankovku v hodnotě sto tugriků a dal ji Enkrovi na výdaje, tváře se, jako by to nic nebylo. Měl nejspíš pravdu.

Potom, na Mikovo naléhání, navrhovali ti dobří lidé, aby oba pár měsíců pobyli, než se to vysvětlí. Mike je zcela ohromil prohlášením, že se chtějí dostat co nejdříve do Himálají, což považovali ti dobří muži sice za zpozdilost, ale za rozumný důvod ke spěchu, takže se zamysleli. Potom navrhli, že zítra letí odtud nějaké letadlo do Pchjongjangu, odkud je už přímé spojení do Pekingu. A slíbili, že zajistí letenky.

„Kdybysme za sebou tahali drát, zadrátujem zeměkouli!“ řekl spokojeně Enkra.

Náměstí v Ulánbátaru je ohromné. Naštěstí tak nevypadá, neboť je celé zastavěno jurtami lidí, kteří to tady zkoušejí jen s přechodným pobytem. Enkra byl informován, že i každý slušnější občan bydlící v domě má svou vlastní jurtu za městem a že v jedné takové jurtě se dnes bude večeřet. Zatím je zavezli na ministerstvo, přidělili jim mladou dívku jako průvodkyni a pustili je do města, aby Enkra mohl utratit přidělené peníze.

Město Ulánbátar je skoro celé nové. Staré domky, pokud tady nějaké byly, byly lepeny z hlíny a bláta, do jednoho zbořeny a nahrazeny paneláky. Jedinou starou památkou je buddhistický klášter Gandan, kam pochopitelně Enkra chtěl nejdřív. Přestárlí mniši tam tiše drmolili posvátné texty z dřevěných tabulek, zapalovali olejové lampičky a tyčinky před božstvy a usilovně, leč marně se snažili předstírat, že klášter funguje normálně. Na Enkru vykulili oči překvapením – tak mladého mnicha snad nikdy neviděli. S Mikem se ani nepokusili hovořit, připadal jim příliš evropský. Enkrovi jejich klášter připadal jako žalostná napodobenina těch, co viděl v Japonsku, a bylo mu jich líto.

„Vláda klášternímu životu rozhodně nepřeje,“ vysvětlil mu Mike, „Nedovolí jim přijímat žádný dorost, proto se tak diví, když vidí tebe. Neboj se, zase se to změní...“

„Už aby to bylo!“ Enkra znepokojeně sledoval, jak se všichni lidé kolem pohybují pomalu a důstojně – čiperný chlapec jim svým rychlým pobíháním a přecházením zřejmě připadal velmi uspěchaný. Nakoupili si pár pohlednic a šli zase zpátky.

Jejich hostitel, úředník ministerstva jménem Yandžvagaj, je již očekával, posadil je do své Volhy a odvezl za město, kde se nacházela jurta. Tam je očekávalo několik dalších lidí, vesměs členů Yandžvagajovy rodiny a čestných hostí. Představili se navzájem a vstoupili do jurty.

Mongolská jurta vyhlíží zvenčí velmi hrubě a chudobně, neboť je na ní vidět, jak je sestavena. Kostra ze silných tyčí se potáhne kůží a vnější vzhled je hotov. Zato uvnitř je zařízení téměř přepychové, krásné kůže, pomalované národními ornamenty veselých barev, měkké vyšívané koberce, kožešinová sedátka a polštáře, na nichž se sedí. Moc nábytku tam ovšem není, protože bývá zvykem čas od času přestěhovat jurtu na jiné místo a překážel by.

Mika a Enkru usadili k severní stěně jurty, vyhrazené pro hosty obzvlášť čestné. Vedle nich usedli dva staříci a stařenka už téměř bezzubá, naproti nim Yandžvagaj. Sedělo se na polštářích se zkříženýma nohama, což jim vyhovovalo.

„Šťastný je ten, koho navštěvují hosté, radost sídlí v domě, u jehož kůlu stojí koně návštěvníků!“ prohlásil Yandžvagaj.

Enkra ožil při zmínce o koních a pokusil se přimět Mika, aby jeho jménem velmi zdvořile poděkoval a řekl na oplátku zase nějaké arminské přísloví.

Zatím jim přinesli tekutinu, o níž Enkra nemohl dosti rychle říct, co to je. Mělo to bílou barvu a všichni to pili s chutí, napil se tedy také a usoudil, že je to čaj.

„Ano,“ řekl Mike, „Čaj je základ zdejší stravy. Mongolové ho vypijí ohromné množství, v létě v zimě...“

„Ale co to v tom je? Máslo a nějaké zrní...?“

Mike krátce pohovořil s Yandžavajem. „Mléko, máslo, smažené proso a chužír, nějaká sůl. Cukr tam nedávají, ten jim nechutná.“

„No co – dost dobrý, ne?“

Yandžvagajovi přišel nějaký mladík něco oznámit. Hostitel se obrátil k hostům a požádal, aby povstali a následovali ho. Vedl je jenom do sousední jurty, kde jim několik žen připravovalo mongolské lidové oděvy z hedvábí a kůže, i s čapkami se špičkou uprostřed, které se Enkrovi velmi líbily. Byl to osobní dar Yandžvagajův a obleky si mohli odvézt s sebou do Arminu. Hned se převlékli a vrátili se zpět do jurty.

Mezitím rozložily ženy po koberci velké talíře, na nichž byly narovnány nejrůznější druhy zákusků. Ve stříbrem zdobených miskách jim podali mléko a ke všemu opět již známý čaj.

Enkra, který byl velmi mlsný, se zaradoval a nenechal se moc pobízet, což hostitele potěšilo. Yandžvagaj mu ochotně ukazoval na jednotlivé pochoutky a jmenoval je, Mike pomáhal s překladem a pomohlo mu podstatně, když jeden ze staříků začal spolupracovat docela dobrou čínštinou.

„Tohle všechno dohromady se jmenuje cagan-ide, doslova bílá strava. Máslo znáš, je skoro jako u nás, jenomže asi nebude od krav, ale od velbloudic. Tohle znám, to je kumys, zkvašené kobylí mléko. Téhle smetaně se říká urum. Pak tady máme sušený tvaroh arul a lisovaný tvaroh churud, suchý sýr, tomuhle kefíru říkají tarak. Ale hlavně ke všemu pij mléko, protože mléko, jak tvrdí hostitel, je považováno za symbol nezištnosti, čistoty a dobra.“

„To je v pořádku,“ souhlasil Enkra, „Já mlíko rád.“

Mike ho sledoval pozorným pohledem. Věděl, že u Mongolů velmi záleží na gestech, s nimiž se pohoštění přijímá a všímal si také, co dělají hostitelé.

„Počkej,“ zarazil ho, „Když ti něco podávají, musíš to brát oběma rukama, anebo pravou, kterou levičkou přidržuješ v zápěstí nebo v lokti. Je to výraz zdvořilosti a pozornosti.“

Enkra zrovna natahoval ruku po zákusku, který mu podával Yandžvagaj, zarazil se a rychle si ruku podepřel v zápěstí. Od té doby na to nikdy nezapomněl a zdálo se, že Mongolové jeho zdvořilost oceňují.

„Když piješ, držíš dno šálku napřímenými prsty. Levou ruku obrátíš dlaní vzhůru a ruku ohneš v lokti. Tak, teď se můžeš napít... Dlaň obrácená vzhůru je symbol vděčnosti...“

Enkra ochotně vyhověl, byl zvyklý domlouvat se gesty. Zatím do jurty vstoupili hudebníci, dva s flétnami, dva s nějakými strunnými nástroji, pátý s harmonikou. Usadili se a počali na své nástroje vyluzovat táhlou naříkavou melodii. Jakýsi stařík zanotoval do té melodie píseň, všichni mu pomáhali refrénem. Mike se pokoušel pochopit, o čem se zpívá, ale nepodařilo se mu to.

Potom zahráli hudebníci nějakou veselou píseň a Enkra se přizpůsobil okolí alespoň tím, že se smál, když se smáli ostatní, což hostitele potěšilo.

Mike postřehl nějaký ruch u vchodu do jurty. „A dostaneme beránka...“ řekl předvídavě.

Dvě ženy vnesly do jurty ohromnou beraní kýtu s tukovým vakem. Na kýtě trůnila navíc ještě beraní hlava s ohromnými zakroucenými rohy, zírající na ně smutným pohledem prázdných očních důlků. Mike si oddechl; bývá zvykem, že oči sní čestný host, ale ani jeden z nich k tomu neměl chuti. Yandžvagaj měl už asi s hosty z Evropy své zkušenosti.

Mísu s beranem položili před Mika a někdo mu úslužně podal něco mezi větším nožem a menší šavlí.

„Za dobrotu na žebrotu! Čestný host má právo kýtu rozporcovat. V životě jsem to nedělal...“

Je zvykem, že host porcuje kýtu na dlouhé plátky a rozdává je shromážděným podle úctyhodnosti. Mike se snažil to dodržet, a naštěstí správně odhadl, kdo zaslouží nejvíc úcty. Nejdřív podělil stařečky a stařenku, potom Yandžvagaje a teprve potom všechny ostatní. Zdálo se, že to je v pořádku.

Enkra statečně žvýkal kýtu, tuk mu tekl po bradě a kapal na svrchní plášť obleku. Mike ho poučil, že to je v pořádku, protože oděv má být mastný, snad proti dešti. Ukázal mu nenápadně, že si hosté otírají ruce do šosů svých plášťů.

Když bylo zlikvidováno beranovo tělo, došlo i na jeho hlavu; tu porcoval Yandžvagaj, odkrajoval z ní kousky masa a pravičkou, kterou si levičkou podpíral v zápěstí, podával jednotlivým stolovníkům. Enkra si dával pozor, aby svoje kousky bral také s vytříbeným mongolským vkusem.

Pak jim přinesli ohřáté mléčné víno – bylo podáváno ve stříbrné piale, položené na dlouhý hedvábný šátek chadak. Otevřený konec záhybu směřoval k hostům jako výraz toho, že hostitel jim z celého srdce přeje štěstí a jeho srdce je pro ně otevřeno.

Mike natáhl ruce, uchopil oběma rukama pialu, poté přeložil pravou rukou chadak na levou ruku, otevřeným koncem záhybu směrem k hostitelům, na znamení toho, že také on přeje štěstí a že jeho srdce je rovněž pro ně otevřeno. Potom palcem pravé ruky v dotyku s prsteníčkem vyjádřil třikrát znamení citové náklonnosti: vždy narovnal palec přidržovaný prsteníčkem. Toto gesto znamená: ctím nebe a zemi vaší vlasti a váš pohostinný krb.

Enkra dělal všechno poslušně po něm. Mike měl trochu obavy, zda Enkra bude vůbec víno pít, neboť jak známo alkoholem pohrdal. Nicméně bylo nutno učinit zadost ještě jedné povinnosti. U Mongolů je zvykem poděkovat za víno nějakým veršem nebo alespoň kratším proslovem. Mike řekl Enkrovi, aby odpověděl a Enkra povstav, přednesl začátek oslavné ódy, kterou si pamatoval ze školy a která začínala:

„Po dlouhé cestě pustinou a pouští

k pohostinnému domu vedou mne mé kroky...“

Mike postřehl, že báseň se vcelku hodí k atmosféře, proto se pokusil překládat. Mongolové poslouchali v tradiční poloze s dlaní pravé ruky ležící křížem přes dlaň ruky levé – mělo to být znamení souhlasu a pozornosti. Když Enkra dorecitoval a Mike dokončil kostrbatý překlad, zvolali:

„Ať se vyplní vaše dobrá přání!“

A potom už se víno pilo. Enkra se kupodivu vůbec neupejpal ani nezdráhal, napil se a tvářil se spokojeně.

Potom nastala družná zábava, to jest všichni Mongolové se seč byli snažili, aby vysvětlili hostům, jak rádi je vidí a co by pro ně všechno udělali, kdyby tady zůstali déle. Mike se nakonec ujal slova a procítěným projevem, smíšeném z mongolštiny, čínštiny a sánskrtu, poděkoval a slíbil, že Armini na ně budou skutečně vděčně vzpomínat a že se co nejdřív přijedou zase podívat, aby mohli ocenit tak skvělé ukázky mongolské pohostinnosti. Víno mu rozpalovalo hlavu a ke svému údivu hovořil mongolsky čím dál plynuleji. Hostitelé přijali jeho vyznání s nadšením a nalévali ochotně ještě další víno – Enkra však už poděkoval, řka, že na to není zvyklý. Pili tedy sami. Zatím se značně připozdilo, byl tedy podán čaj a hosté uloženi na lůžka z kožešin a polštářů, kde také okamžitě tvrdě usnuli.

Ráno byli zdvořile a jemně probuzeni a byla jim servírována snídaně – opět čaj, cagan-ide a mléko. Mike, který tušil něco nedobrého, je hned ráno varoval, aby jim už nepekli berana, dali jim tedy alespoň jehně a při tom se tvářili, jako by Mike pohrdal jejich pohostinstvím. Teprve další příliv několikajazyčných díků jejich podezření vyvrátil a dal oběma Arminům možnost po zkonzumování jehněte nastoupit do letadla a opustit tuto pohostinnou zemi. Enkra si pouze povšiml, že na jeho počest urychleně vyzdobili budovu letiště arminskou a mongolskou vlajkou. Mimo to měl Mike podezření, že ministerstvo zahraničních věcí upozornilo svoje kolegy v Pchjongjangu na návštěvu, ale doufal, že to nebude pravda.

PCHJONGJANG

Velmi se mýlil. V hlavním městě Země Jitřní Svěžesti je očekávala vojenská kapela, několik vážených pánů, důstojníků armády, milice i policie, čestná rota, krojovaní pionýři a smíšený dětský sbor, byl připraven červený koberec a projevy. Jen co vystoupili z letadla a objali se s představiteli tohoto státu, dostal Enkra: kytici, pionýrský šátek, knihu o životě Kim Ir-Sena, obrázkovou publikaci o Koreji, brožuru o péči o děti, spoustu polibků a živou opici. Tu ovšem odmítl a vyjádřil přání, aby byla puštěna na svobodu, neboť ji nemůže vzít s sebou. Na to mu bylo tiše vysvětleno, že opice působí v přírodě škodu, poněvadž krade banány. Proto je místní hodnostáři darují každému příchozímu státníkovi, leč přesto jich je pořád dost a dost a škodu na plantážích působí neúnavně. Mike slíbil, že ji pošle do nějaké vhodné zoologické zahrady.

Potom zazpíval dětský smíšený sbor píseň Song of Mangyongdae, jejíž text stojí za zaznamenání:

Daedong gang purun muldo angyodulgo

Naraga doneae duldo noredu rinun

Mangyongdae arumdaun sangisul genun

Hyokmyonge yusokipun jibiit tane

Mangyongdae arumdaun sangisul genun

Hyokmyonge yusoki pun jibiit tana.

Enkra to poslouchal s nadšeným obdivem a šeptal: „Miku, pro Boha, co to je?“

Mike uměl korejsky stejně bídně jako mongolsky, pochopil pouze, že se jedná o oslavu vršku zvaného Mangyongdae a jeho revolučních a historických tradic.

„To je hezké,“ konstatoval Enkra, „Ale co je to Mangyongdae?“

Nedopatřením řekl tuto větu nahlas – to bylo pro vedoucího uvítacího výboru důvodem, aby se poklonil a zdvořile pozval ctihodné hosty k prohlídce toho skvělého místa. Jen stihli sníst pohoštění v letištním salonu, předjelo auto s vlaječkami Arminu a Koreje a vyrazilo s nimi z města, moderního a výstavného, až Enkrovi oči přecházely. Oddechl si, když se vypletli z paneláků do rýžových políček a hájků borovic, a sledoval s potěšením, že všechnu přírodu doposud nestihli poničit ani zušlechtit.

Konečně dojeli ke kopci, na jehož vrcholku se tyčil krásný starobylý chrám. Vyjeli lesem až nahoru, ale zjistili, že z toho chrámu je agitační středisko ze všech stran opentlené rudými transparenty. Mezi rozkvetlými magnóliemi nalezli vesničku starobylých chaloupek z uplácané hlíny se střechami z rákosu, plnou výprav turistů, kteří si ji nadšeně prohlíželi. Policisté, kteří doprovázeli diplomatický vůz, udělali dostatečné místo a tak se Enkra dostal až do rodného domku Kim-Ir-Sena, největší postavy moderních dějin Koreje. Starý průvodce mu velmi pečlivě, v dosti dobré angličtině vylíčil celý životopis Kim-Ir-Sena, nato se Enkra i Mike zvěčnili do knihy návštěvníků a chtěli si zakoupit nějaké pohlednice z toho místa – jejich průvodci to nedovolili, ale naopak jim darovali všechno možné, co vůbec v krámku a agitačním středisku měli.

Po patřičném pohoštění se jelo zpátky do Pchjongjangu, kde se konala slavnostní hostina a slavnostní projevy. Kuchyně byla výborná, ale Enkrovi se nepodařilo zjistit, co to vlastně jí. Doufal, že to není pes, oblíbená pochoutka všech Korejců. Po hostině je už zase vezli na letiště, odkud měli odletět do Pekingu. Na letišti se s nimi opět rozloučil onen pěvecký sbor a zapěl tentokrát jinou místní píseň na podobné téma. Čestná rota krásně salutovala a všichni vyprovázeli Arminy jako rodné bratry. Dělové salvy a vyznamenání si naštěstí odpustili.

„Tak co, jak se ti to tady líbilo?“ ptal se Mike.

Enkra obrátil oči k nebi a přejel si dlaní po břiše. Potom vyhodnotil svoje dojmy jediným slovem:

„Horror.“

PEKING

Letadlo, kterým teď letěli, bylo čínské. To znamenalo, že sotva se vznesli do vzduchu, přišla letuška a nabízela kyselé bonbony a agitační publikace. Lépe řečeno nenabízela je, ale položila červenou knížku vedle ruky každému, kdo ji ještě neměl, aniž by pátrala, má-li o ni zájem či nic. Enkra zbystřil pozornost:

„Tohle je ta slavná Maova červená knížka?“

„To už bohužel asi ne, ale možná tam nějaká jeho moudrost bude. Když jsem sem jezdil před dávnými lety, tak jsem jich dostal několik. Můžu ti je doma ukázat...“

Enkra si knížku prolistoval a našel tam doopravdy jednu báseň, pod kterou byl Mao-ce-Tung podepsán. Mike mu potvrdil, že to byl skutečně talentovaný básník a z určitého hlediska moudrý člověk.

„Rozhodně bych s ním jednal raději. Myslím, že by mi vyhověl ochotněji než ti, co jsou u moci teď...“

„Ty jsi s ním někdy mluvil?“

„Ano. Bohužel jsem nevěděl, že bych od něj něco potřeboval. Dozvěděl jsem se to až později. Potřebuju se dostat do archívu císařského paláce v Zakázaném městě.“

„Hm... to bude fuška, ne?“

„Jo. Ale zkusit to můžeme.“

Enkra si opřel hlavu o křeslo a zavřel oči. Chvíli meditoval, pak se zeptal: „Bude to drsný?“

„Ale vůbec ne. Když jsme sem přilétali tehdy, už v letadle nám letušky zpívaly a tančily na motivy Maova díla. Všichni jako jeden muž, jedna žena a jedno dítě museli recitovat moudré myšlenky Velkého kormidelníka, aby povznesením svých myšlenek k výšinám jeho ideologie způsobili odlehčení našeho letadla. Možná by jinak spadlo, bylo dost mizerný. Když jsme pak vystupovali, letiště plný pionýrů, milicionářů a vojáků, každej z nich měl v kapse Maovu červenou knížku a většinou taky zbraně. Jen se otevřela dvířka, začali hrát novou čínskou hymnu Východ je rudý, Číňani se okamžitě postavili do pozoru a zpívali s sebou, letušky, piloti, všichni. Běda se hnout a nevzdávat poctu, to bys měl okamžitě po žížalkách... Na letištní budově obrovskej portrét předsedy Maa od země až ke střeše, orámovanej rudou látkou, a pod ním nápis: Veškerá moc se rodí z hlavně pušky!“

Enkra se bavil, ale bylo mu trochu líto, že ty dobrodružné doby už skončily a dneska v Číně žádnou zábavu neužije.

Letušky měly samozřejmě uniformy, ale teď na chvíli odběhly a za okamžik se vrátily převlečené do národních krojů. S nimi šel steward s magnetofonem Sony, na kterém pustil lidovou hudbu. Pak se jedna z letušek zdvořile uklonila a pronesla:

„Naši milí a zvláště příjemní hosté! Soustřeďte se prosím nyní na vnímání skvělých myšlenek našeho dávného mudrce Kon-fu-Tse, který položil základy k duchovní vyspělosti našeho národa! Naše letadlo se právě blíží k zemi. Je zapotřebí, abychom všichni jako jeden muž, jedna žena a jedno dítě přispěli povznesením svých myšlenek k výšinám jeho filozofie k odlehčení našeho letadla! Je to pouze učení našich mudrců Kon-fu-Tse a Lao-tse, které nás může bezpečně dovést do vytouženého přístavu...“

Mike se znepokojeně zavrtěl, zatímco Enkra poněkud znejistěl. „Dělají si legraci nebo co?“ zašeptal.

„Mlč a poslouchej!“

Dívky začaly tančit v uličce mezi sedadly, steward k tomu pouštěl hudbu a Číňané se nořili do hlubin meditace. Enkra měl na krku buddhistický růženec se 108 kuličkami, takže na něm začal ochotně džapovat. Nedalo se, bylo tu poněkud rušno.

Letadlo bouchlo koly o betonovou plochu, chvíli brzdilo a potom se zastavilo – zdálo se, že posádce spadl kámen ze srdce. Letušky se rozběhly do své kabiny a hbitě se zase přestrojily, zatímco letadlo pojíždělo až k letištní budově.

Když se otevřela dvířka, zaskučela zvenčí hudba a sborový zpěv. Letušky zůstaly stát u dvířek v pozoru a zpívaly, Číňané rovněž. Enkra vyletěl do pozoru a zůstal tak, dokud se nezačali hýbat i Číňané. Mike dělal samozřejmě totéž, ale Enkra si všiml, že někteří cestující se dost divili a vzdávat úctu se jim nechtělo. Mike kroutil ústy, jako by zpíval, a vysvětloval Enkrovi, že ta píseň je čínská hymna se stejným nápěvem, ale jinými slovy.

Potom jim dovolili vystoupit. Letištní plocha byla plná vojáků, milicionářů a pionýrů, z nichž každý měl na klopě rudý odznak, na rukávě rudou pásku a možná i tu knížku Maových citátů. Portrét předsedy Maa na letištní budově nebyl, ale zůstaly tam po něm držáky pro případ, že by bylo účelné ho vrátit na místo.

„Začínám se docela bavit. Co bylo potom dál?“ ptal se Enkra.

Mike jen mávl rukou. Zasnil se a vzpomínal na dobu, kdy byl o dvacet let mladší a přicházel do této země v určité věci, která dodnes nebyla zcela odtajněna. Jak to vysvětlit tomu klukovi?

Tehdy je obklopila eskorta Rudých gard, odvedli všechny do letištní budovy a pomalu je tam pouštěli do zvláštní místnosti. Čekajícím zpříjemňovaly pobyt dítky, které cvičily s ručnicemi o něco většími, než byly samy a prozpěvovaly k tomu bojové písně. Když docvičily, lépe řečeno když už dál nemohly, nastoupili mládežníci a mládežnice a v pestrém sledu vystřídali recitaci, zpěv, pantomimu a tance, to vše na námět idejí Velkého Kormidelníka a předsedy Maa. Mike ochotně tleskal.

Potom se objevil nějaký mladík v brýlích, jehož šikmé oči svítily ideologickou nesmiřitelností. Prohlédl si jednotlivé cestující a pak přistoupil přímo k Mikovi.

„Nestřídmost a přepych v oblékání a ozdobách je hlavním znakem revizionismu!“ rozječel se, „Prohnilí kapitalisté a zkorumpované revizionistické krysy dávají svým rádoby elegantním oblečením najevo pohrdání velkou proletářskou kulturní revolucí! Hanba kapitalistickým zaprodancům, smrt nesmyslnému a nepolepšitelnému revizionismu, smrt všem zrádcům a nepřátelům pracujícího lidu!“

„Rozdrtíme psí hlavu sovětského revizionismu!“ řval sbor lidu.

„Jako se rozplyne dým pod náporem větru, jako se rozplyne sníh pod paprsky všeobsahujícího slunce, tak zmizí prohnilá a zkažená morálka starého světa pod slavným náporem světové revoluce!“ křičel mladík, „Tak budou smeteni váleční štváči a jejich nesmyslné plány a bezvýznamné výhrůžky!“

„Atomová puma je papírový tygr!“ řval sbor a obklopoval hosty.

„Obávám se, že nám ti lidé chtějí ublížit!“ pronesla nějaká starší anglická lady a pevně sevřela rukojeť deštníku.

Mike se usmál koutkem úst. Sáhl do náprsní kapsy, vylovil odtamtud červenou knížku, nadechl se a zařval přes celou místnost, až se všichni otočili:

„Velká proletářská kulturní revoluce smete každý projev nenávisti třídní, rasové, společenské i kulturní a rozdrtí každého, kdo by chtěl z pozice síly vystupovat proti pracujícímu lidu. Hanba všem, kdo používají nesprávných argumentů a zaslepují náš lid barbarskými vyhrůžkami, namísto poctivé a tvořivé práce, která jediná dokáže dát trvalé bezhraničné štěstí našemu pracujícímu lidu! Pracující lid se osvobodí od těchto falešných proroků a smete je na smetiště, kam dávno patří...“

„Hanba revizionismu a kapitalistickému tmářství!“ zařval dav zapomínaje, že tu moudrost vyslovil někdo jiný než jeho velitel. Mladík v brýlích chvíli hleděl na Mika překvapeně, pak mu s velkým gestem podal pravici a srdečně ji stiskl, načež oba začali co nejhlasitěji prozpěvovat píseň „Východ je rudý“. Lidé na celé ploše se ochotně a rychle přidávali...

Teď to Mike vyprávěl Enkrovi a ten se tomu smál. Nepochyboval, že lidská společnost za tu dobu zmoudřela i v Číně. Rozhodně ti lidé kolem neměli chuť někomu ubližovat, usmívali se a svoje zbraně třímali jen na ochranu proti případnému nepříteli.

„No... já teda nevím.“ usoudil Mike.

Odvedli je do transitu a požádali, aby tam počkali, protože je nutno prověřit, zda někdo z nich nepašuje do země nějaké drogy, zlato, diamanty, peníze cizích měn nebo nedovolené propagační materiály. V transitu sedělo už několik všelijakých lidí – Mike si bystře prohlédl růžovoučkého holohlavého tlouštíka v brýlích, který vypadal tak dobromyslně a sympaticky, že by určitě nikdy nepašoval nic zakázaného.

„Jak to jde?“ zeptal se ho s úsměvem.

Tlouštík si jen povzdechl. „Čekám tady už dvě hodiny. Prosím, nehovoříte náhodou rusky? Víte, čekám tady už dvě hodiny... Já jsem inženýr Bogomolov, Anatolij Ivanovič. Nevím, co chtějí...“

Mike se pousmál. „Jestli vás to potěší, tak před chvíli tady někdo vykřikoval, že useknou psí hlavu sovětského revizionismu a rozdrtí celé to hadí hnízdo kontrarevoluce, které se nazývá Sovětský svaz. Ale vás osobně asi nemysleli.“

Inženýr Bogomolov se poněkud vyděsil. „Ale to snad přece ne! Já jsem tady jako odborník, budu pracovat v Kantonu v továrně...“

„Na letecké motory.“ dodal Mike.

„Prosím? Jak to víte?“

„Usmívejte se! Potěší je to, budou myslet, že máte takovou radost z jejich přítomnosti. Ještě víc by je potěšilo, kdyby věděli, že nejste žádný Bogomolov, ale jistý Byčkin, kterého hledá arminská tajná policie pro špionáž v továrně na letecké motory v Indiopolisu. Při svém víc než kvapném odchodu jste s sebou jistě omylem vzal ofotografovanou dokumentaci a zastřelil jednoho policistu, což byla čirá neprozřetelnost. Nehledě na to, že nikdo neví, proč jste tak nakvap utekl, neboť proti vám tehdy nebylo nejmenší podezření. Doporučuji vám, abyste se v Arminu radši víckrát neukazoval, Byčkine.“

Bogomolov-Byčkin se zmohl jenom na uděšené koktání.

„Já totiž patřím k tajné službě,“ vysvětlil Mike s tak dobrotivým úsměvem, že to až zaráželo. „A poznal jsem vás hned, jak jsem vstoupil do tranzitu, pane kolego...“

Byčkin to vzdal. „Ach jo... no tak mě teda udejte, když chcete – čert aby vás vzal... Tihle pitomci vám uvěří všechno!“

„Ale proč, Byčkine? Mně nevadíte. Ať si vás kolegáčci odhalí sami! A ještě vám přidám dobrou radu: když vám bude někdo dávat nějaký politický školení, odpovídejte mu cokoliv, ale dostatečně sebevědomě. Oni v tom taky mají příšernej guláš!“

„No jo – jenže já neumím čínsky!“

„Pane Bože, tohle jsou agenti! Člověče, to vám ani nestálo za to se to naučit? To bych byl teda blázen, kdybych vám chtěl kazit tuhle kariéru – vy se zahrabete sám!“

V té chvíli k nim přistoupil nějaký důstojník a rozkřikl se na ně s hlučným máváním rukama. Mike řekl jen jedinou větu, ale ta ho rozlítila natolik, že přivolal strážné, ti obklopili trojici a táhli ji ke kanceláři.

„Co se to děje?“ klepal se hrůzou Bogomolov.

„Zlobí se, že jsme mluvili rusky. Nemá to asi rád. Řekl jsem mu, že si u Číňanů nejvíc vážím jejich zdvořilosti a klidu...“

„Prosím vás, tak ho neprovokujte! Co s námi udělají?“

„Slyšel jste o mučících komnatách v podzemí Zakázaného města? Nebo o sedmadvaceti komnatách Šao-linu?“

„Držte hubu!“ zaječel na ně Číňan rusky a vrazil všechny tři do kanceláře. Enkra se pokusil předstírat, že se nesměje. V téhle kanceláři byl nějaký vyšší důstojník, který mluvil rusky a zdvořile. Zeptal se: „Kdo jste, prosím?“

„Mike George Cross. Jsem arminský diplomat,“ podal mu Mike svůj pas, „Doprovázím tohoto chlapce, který je vedoucím tajemníkem Arminského svazu mládeže, Černé Lilie. Cestujeme do Himálaje.“

Na důstojníka to neudělalo velký dojem. „Máte zbraň?“

„Ano, služební.“ Mike vytáhl z pouzdra pod paží svého Tigera a položil ho na stůl.

„A co vy?“ obrátil se na Bogomolova.

„Bogomolov Anatolij Ivanovič, inženýr, cestuji jako odborník do továrny na letecké motory v Kantonu.“

„Máte zbraň?“

„Ne, žádnou.“

„A ten chlapec – má zbraň?“

Enkra se jen usmál. Nemohl se svěřit, že jeho ruce a nohy jsou mnohem nebezpečnější než Mikova pistole, ale předpokládal, že právě tady v Číně by to měli vědět.

„Nějaké drogy, zlato, pornografie, ideologická diverze?“

„Ne, nic takového.“

Důstojník chvíli přemýšlel. „Vyndejte všechno z kapes na tento stůl, svlékněte se a postavte se ke zdi čelem s dlaněmi v týle!“

„No dovolte?“ ohradil se Bogomolov, „To je drzost! Já si budu stěžovat na vaše jednání u ministerstva zahraničí!“

„Proč? Pašujete snad něco nedovoleného?“

„Radši toho nechte,“ poradil Mike, „Tihle policajti a celníci jsou na celém světě stejní. Nechte ho, ať se vyřádí...“

Pod namířenými samopaly strážných se svlékli, důstojník sebral všechny jejich věci a odnesl je. Strážní zůstali.

„Co budeme teď dělat?“ ptal se Bogomolov.

„Můžete meditovat o nesmrtelnosti duše, Byčkine.“

„Říkejte mi Bogomolove, prosím! Nebo Anatoliji Ivanoviči. Jak se vy jmenujete křestním jménem a jménem po otci?“

Mike zapřemýšlel. „Mike George von Cross. To druhé není po otci, nýbrž druhé křestní, ale Rusové mi obvykle říkají Michail Georgijevič, nenapadne-li je nic geniálnějšího.“

„Radši uvažujte, co bychom teď měli dělat...“

„Můžeme si zazpívat.“ navrhl Enkra, který se docela bavil.

„Ty drž hubu, durak glupyj!“ zavrčel Bogomolov rusky, protože nepředpokládal, že by mu Enkra mohl rozumět. Enkra taky nedal své znalosti najevo, jenom mu zaškubalo ve tváři.

„Obávám se, že teď se nedá dělat docela nic.“ soudil Mike.

„Ale někdo nám přece musí pomoci!“ trval na svém Bogomolov, „Musíme se na někoho obrátit a požádat ho o ochranu...“

„No jistě,“ odpověděl Enkra vlídně, „Nrsinha-Déva, Pána se Lví hlavou. Vždy ochraňuje svoje oddané...“

„Ten kluk je debil!“ vybuchl Bogomolov vzteky, „Nám tady jde o život a on si blábolí nějaké nesmysly! Zakažte mu to!“

„Jenže on má pravdu. Nrsinha-dév skutečně ochraňuje oddané a má skutečně lví hlavu... nevím, proč by nemohl zazpívat.“

„Pro mě za mě... ať si dělá, co chce!“

Enkra si sedl na zkřížené nohy, tleskal si do rytmu a zpíval:

Om namo bhagavate tubhyam purusaya mahátmana

haraye?dbhuta-simhaya brahmane paramatmane

Ó můj Pane a Nejvyšší Osobo, Jsi pln šesti bohatství!

Nejvyšší Duše, Jsi ničitel veškerého neštěstí!

Ó Nejvyšší Osobo v podobě úžasného lva-člověka,

dovol mi prosím, abych Ti složil úctyplné poklony.

Bomomolov nechápal vůbec nic. Mike nejdříve naslouchal, potom se přidal a opakoval po Enkrovi. Ani to dlouho netrvalo a dostali se do extáze – Enkra měl oči zavřené, spokojeně se usmíval a zdálo se, že ho okolní svět přestal zajímat.

Konečně se otevřely dveře a vstoupil starší prošedivělý muž v civilu, ale viditelně úředník. Chvíli zíral na tu trojici s tichým úžasem a pak zakašlal, aby je upozornil. „Promiňte, prosím, mohu vědět, co se to tady děje?“

„To by nás taky zajímalo,“ řekl Mike, „Velmi rádi bychom věděli, proč nás tady vlastně držíte.“

Muž si to rovnal v hlavě. „Vaše situace je poněkud neobvyklá... Co se tady vlastně stalo?“

Mike mu to pokud možno jasně vyložil. Číňan chvíli uvažoval, pak pronesl něco, čemu Armini nerozuměli, ale týkalo se to nějakých idiotů. Vyšel a po chvíli se vrátil s vojákem, který přinášel všechny jejich věci. Zatímco se oblékali, začal se jim složitě omlouvat a vysvětlovat.

„Mám dojem, že jste byli omylem považováni za agenty cizí mocnosti, pánové. Je mi velice líto... máme tady těžkou situaci, prosím vás, abyste pochopili...“

„My to chápeme,“ řekl Mike, „Doufám, že teď už byste nás mohli propustit. A kdybych si mohl zavolat na naše velvyslanectví, aby pro nás poslali auto...“

„Bude nám potěšením poskytnout vám naše služební vozidlo, pánové,“ ukláněl se zdvořile důstojník, „Jsme velice poctěni vaší vznešenou návštěvou a uděláme všechno, aby se vám pobyt v naší zemi co nejvíc líbil...“

„To snad ani není nutné,“ usmál se Mike, „Myslím, že nejlepší by pro všechny bylo, kdybyste nás ponechali vlastnímu osudu. Nemůžeme vás přece natolik obtěžovat...“

Ještě nějakou dobu si vyměňovali různé zdvořilosti, potom dovolili Mikovi, aby si zatelefonoval. Vzhledem k tomu, že velvyslanectví bylo o jejich příjezdu informováno, nemuseli na dovoz moc dlouho čekat. Bogomolova svezli s sebou do jeho hotelu a tam se s ním srdečně rozloučili.

„Chováte se ke mně skutečně velkomyslně,“ ocenil to, „Směl bych se zeptat, co budete nyní dělat vy?“

„Přespíme a potom budeme vyjednávat s jejich vládními činiteli. Bohužel to asi nepůjde tak snadno, jako když jsem tady před léty jednal se samotným Mao-ce-Tungem...“

Bogomolov to považoval za plané vychloubání – ale na arminském velvyslanectví měli pamětní knihu a v ní si Enkra našel Mikovu fotografii v čínském předepsaném oděvu, modrých kalhotách a blůze polovojenského střihu a dokonce s čapkou s rudou hvězdičkou, jak si potřásá pravicí se stařičkým předsedou. Taky tam byla jakási fotografie, jak hovoří s Maovou manželkou Ťian-čchin, oblečenou do fantastického kostýmu z nějaké čínské opery. Bohužel, také tato dáma byla už revolučními gardami odsouzena k smrti a ve vězení spáchala sebevraždu.

„Máš opravdu zajímavý kamarády.“ prohlásil Enkra.

„Za pár let je budeš mít taky.“

Arminský velvyslanec v Pekingu měl šikmé oči a chování zcela souhlasné s místním obyvatelstvem, stejně jako většina jeho personálu. Ministerstvo zahraničí si potrpělo u svých zaměstnanců na dokonalé mimikri.

„Jsem rád, že jste tady. Sledoval jsem tu vaši cestu podle hlášení našich ambasád. Proč vlastně děláte takový okruh?“

„Nejjednodušší bude, když to budeš považovat za zábavní cestu za služební peníze. Chci ukázat Enkrovi trochu svět...“

„Enkra je princ. Může si jet, kam se mu zlíbí a vláda mu to bude ochotně financovat. Jenže... proč nespěcháte domů?“

„Bude to ještě chvíli trvat, než se vrátíme domů.“ povzdechl si Mike, „Prozatím budeme jednat s ministerstvem kultury...“

Enkra se mezitím vykoupal, převlékl se do nového šafránového roucha a šel si povídat do kuchyně o místních specialitách. Kuchaři byli odborníci, takže se ledacos zajímavého dozvěděl.

Ráno si mohli odpočinout, čehož Mike využil. Enkra nikoliv, naopak vyklouzl téměř tajně a šel na procházku po ulicích, samozřejmě ve svém mnišském kostýmu. Jeho oblečení vyvolávalo zcela rozdílné reakce – někteří za ním hrozili pěstí a proklínali ho, jiní se mu klaněli a žádali od něho požehnání. Trochu ho zarazilo, když se před ním klaněli stařečkové kolem osmdesátky a prokazovali mu pocty, ale rychle si zvykl.

O půl desáté předjelo velvyslancovo vozidlo, Mike a Enkra do něj nastoupili a nechali se odvézt na Předsednictvo Komunistické strany Číny, které je doposud rozhodujícím orgánem této země. Nejednalo se o budovu, ale o celý komplex staveb ve směsi starobylého a supermoderního slohu, tu a tam říznutého stalinskou zálibou ve věžičkách, sloupech a starořeckých portálech, zcela neorganicky zasazených. Všude byla spousta vojáků v nejrůznějších uniformách, diplomaté byli mnohokrát kontrolováni a Enkrovo oblečení přijímáno s velkou nelibostí, leč nebylo zbytí.

Konečně byli uvedeni do přijímacího sálu, kde se měli sejít se státním tajemníkem, jehož jméno Enkra pro jistotu okamžitě zapomněl. Aby jim zkrátili čekání, pouštěli jim na videu film o skvělé cestě Čínské lidové republiky k socialismu a nadšeném přijímání této cesty celým národem. Enkra měl několik zajímavých otázek ohledně obsazení Tibetu, útěku Dalajlámy a masakru na náměstí Tchien-an-men, ale Mike ho přinutil je nevyslovit.

Pan státní tajemník přišel v uniformě, s rudou hvězdičkou na klopě. Dobrotivě se usmíval. „Řekli mi, že pro mne máte určitý velmi výhodný návrh!“

„Ano, snad. Ovšem v tuto chvíli s vámi nehovořím jako zástupce arminské vlády, nýbrž jako reprezentant obchodního oddělení firmy Santanueva & spol., které mám tu čest být členem.“

Tajemník zamrkal šikmýma očima za silnými brýlemi a usmál se, ale nedal najevo žádné překvapení.

„Nedávno přeletělo nad Pekingem jisté těleso, s jehož přesnou identifikací si možná armáda neví rady. Jedná se o letadlo tvaru dlouhého doutníku s malými křidélky na konci trupu, z nichž šlehá oheň. Tomuto typu se říká Stříbrný šíp.“

„Ano,“ řekl tajemník, „Přelet tohoto stroje byl hlášen několikrát v poslední době. Třikrát po něm bylo vystřeleno balistickou raketou. Bohužel bezvýsledně.“

„Ano, to vím. Takže to, co jste zaregistrovali, je nové letadlo arminské výroby. Přesněji, Santanuevovo letadlo.“

„Doslechl jsem se o něm. Bylo mi hlášeno, že máte takové letadlo. Ale vím také, že existují jen dva prototypy.“

„Jeho sériové výrobě nestojí nic v cestě.“

„Chápu. Týká se tato záležitost nějak naší země?“

„Náčelník Santanueva se zaobírá myšlenkou prodat vaší vládě projekt letadla téhož konstruktéra, ovšem jiného typu. Takových projektů existuje několik v různých variantách. Letadlo, o kterém chci mluvit, je možno využít jako víceúčelové, to jest civilní... i vojenské.“ vysvětloval Mike.

„Má neprůstřelný plášť, obvyklý u arminských letadel? A má raketové motory?“

Mike sklonil hlavu. „Bohužel nemá to ani ono. Ale podle pokusů s modely je zřejmé, že je dokonalejší než typ Starfighter i typy Mig. Plášť, o němž se zmiňujete, je výrobním tajemstvím, které neznám ani já a které Santanueva prodat nemůže.“

Tajemník se usmál. „Budeme tento váš návrh konzultovat s komisí expertů, jakmile nám dodáte nějaké konkrétní návrhy.“

Mike otevřel svoji aktovku a podal mu složku obsahující jednak různé počítačem psané texty, jednak několik plánů. Tajemník si to všechno zběžně prohlédl, aniž dal najevo větší překvapení, ale bylo jasné, že ho návrh zaujal.

„Jak už jsem řekl, odevzdám tyto návrhy komisi expertů. Ale překvapuje mne, že jste se na nás obrátili tak náhle a bez našich předchozích pokusů o podobné jednání. Dává mi to tušit, že zřejmě budete něco požadovat jako protihodnotu.“

„Santanueva jistou nabídku dostal, ovšem od jiného partnera. Také nebylo dosaženo dohody v cenových otázkách. Ten partner má o ceně poněkud zkreslené představy... tak už to bývá u velmocí.“

„Z určitých náznaků vyrozumívám, že tento plán se nesetkal s vaší bezvýhradnou podporou. Proto jste se zřejmě rozhodl nabídnout tento obchod nám. Proč?“

„Protože ona mocnost pošetile opomněla slíbit mi provizi za zprostředkování prodeje.“

Tajemník poprvé za celou rozmluvu usoudil, že je vhodné být vyveden z rovnováhy. „Pane Crossi, většina lidí se pokouší, aby jejich duševní pohnutky, často velice soukromé, byly prezentovány jako snaha co nejvíce pomoci svému národu a jevit se jako osoby nesmírně ušlechtilé. Vy tady naopak přiznáváte, že se dáváte ve svých úsudcích ovlivnit korupcí. To je přinejmenším nezvyklé.“

„Ano. Nicméně je tomu bohužel tak.“

„Kolik chcete?“

Mike se usmál a začal počítat na prstech: „Mám více podmínek. Za prve potřebuji povolení volného průchodu po celém území Číny, zejména po oblastech buddhistických klášterů. Pro sebe a tohoto chlapce. Za druhé potřebuji jednu ze starých knih císařského archívu. Obsahuje náboženské texty, které mne zajímají jako badatele. Za třetí provizi ve výši dvou a půl procenta z ceny projektu, který vám Santanueva prodá. Za čtvrté po jednom exempláři všech pohlednic, které byly v poslední době v Číně vydány a ještě vydány budou...“

Enkra zakašlal a ukázal něco na prstech, Mike se usmál a opravil se: „Promiňte, ve dvou exemplářích. I pro Jeho Výsost.“

Tajemník chvíli tiše hleděl na svoje návštěvníky. „Slyšel jsem, že vy lidé z Ostrova máte vytříbený smysl pro žertování. Tohle je snad také nějaký žert?“

„Ne. To myslím naprosto vážně.“

„Tak vážně, že byste to chtěl zapracovat do smlouvy?“

„Předpokládám, že by se ve smlouvě měla objevit ta zmínka o provizi včetně procentuálního vyjádření. To ostatní snad nebude třeba... jsou to jen určité náznaky přátelství...“

„No jistě, to vidím. V jaké měně?“

„Nejlépe ve zlatě... a na moji soukromou adresu.“

„Dvě a půl procenta... to je hodně peněz a já jsem nucen rozhodovat o státních financích obezřetně. Obvyklá provize je jedno procento, i to je dost.“

„Ano. Ale to jen v případech, kdy je podobný obchod v zájmu státu, který zastupujeme. V našem případě nelze říct, že by tento obchod našemu státu přinesl nějaký prospěch.“

„Přesto jej vy jako státní úředník navrhujete.“

„Teď právě jako reprezentant firmy Santanueva.“

„Nechápu nic. Jste komthur, přítel Vládce, osoba veřejně činná v mnoha směrech. Kdyby se zvěst o vašem podnikání tohoto druhu roznesla na Ostrově, mohla by vaše pověst nezištného člověka být silně ohrožena. Vystupujete tady jako dealer s letadly, což je možná v pořádku, ale... jestliže si takto počínáte, potom to musí mít nějaký smysl. Například ten, že je to v zájmu vašeho státu, i když to tak nevypadá.“

„Vidím, že jste dobře znalý učení velkých duchovních mistrů vašeho národa, Lao-Tse a Konfu-Tse. Ano, jednám v zájmu své země a myslím na její prospěch. Také ovšem na svůj.“

„Záležitost s pohlednicemi je možná směšná, to uznávám, ale slyšel jsem, že se touto hrou zabýváte. Jsou lidé, kteří vášnivě hrají šachy nebo go, zabývají se cvičením tai-či a jinými věcmi, které posilují duševní rovnováhu. Předpokládám, že vaše zájmy jsou tohoto druhu. Bude mi potěšením zajistit vám tento dar.“

„Děkuji.“

„Konečně jste se zmínil o zamýšlené cestě po klášterech. Směl bych vědět, kam konkrétně chcete jet?“

„Nevím to ještě zcela přesně. Určité zkonkrétnění směru cesty získám ve Lhase, v paláci Potala.“

Tajemník viditelně zbystřil pozornost. „Ach tak! Konečně tomu začínám rozumět! Vaše jednání začíná mít smysl, pokud je vidíme jako politickou záležitost, napomáhající snahám bývalého Dalajlámy o zvrat poměrů v Tibetu. V tom případě je samozřejmě správné prosadit tento plán všemi prostředky včetně obětování vaší soukromé pověsti. Předpokládám, že vám více náleží na tom, co si o vás myslí mniši než voliči vaší země. Nebo je také možné, že v případě úspěchu by s vámi voliči souhlasili?“

„Vše, co říkáte, je pravda. Ovšem kromě jediného, nejednám v zájmu Dalajlámy. Naopak patřím k jiné duchovní škole, se kterou Jeho Vznešenost tak zcela nesouhlasí.“

„Jak se jmenuje klášter, kam chcete jet?“

„Šangri-La.“

„Je to na území Číny?“

„Ne.“

„Tedy na jakém území?“

„Je to ve vysokém Himálaji v údolí blízko vrcholu Čomolungmy. Jedná se o nezávislé knížectví, spíše církevní stát. Něco jako Sikkim či Bhútan, mniši platí určitou daň Nepálu jako poplatek za nevměšování do jejich záležitostí.“

„Je vám zajisté známo, že tato oblast je ve velmi složitém mezinárodně právním postavení. Před nedávnou dobou jsme o ni vedli spory se všemi, kdo si na ně také činí nároky. S Indií, Pákistánem, kašmírskými separatisty, agenty sikhského Chálistánu a pochopitelně také s tibetskými povstalci. Všechny tyto skupiny se pokoušejí upřít nám naše nezadatelná práva na tato území. Ke které politické skupině patříte vy?“

„Můj zájem není politický, ale čistě vědecký. Jsem badatel v oblasti náboženských představ primitivních národů, žijících v době okolo roku tři tisíce před naším letopočtem...“

Tajemník se vychytrale usmál. „Použil jste několika slov. Badatel, náboženské představy, primitivní národy. Takto se vyjadřují vědci, jejichž vlastní názor je ateistický. Dalo by se dokonce říct, že takové výrazy jsou urážlivé pro člověka vašeho vyznání nebo duchovní kvalifikace. Proč to děláte?“

„Promiňte. Snad jsem se vyjádřil neobratně, neumím čínsky tak dokonale, jak by bylo zapotřebí.“

„Nesmysl. Umíte čínsky lépe než já, protože hovoříte jako vysoce vzdělaný láma, ať už jste k této znalosti přišel jakkoliv. Ve vašem národě nic neobvyklého. Je ale naprosto nesmyslné, že by někdo na vaší úrovni byl skutečně ateista. O vás se říká, že jste velekněz sekty, která má sídlo v nějakém chrámu v Judeji...“

„Ve svatém chrámu v Jeruzalémě? Ano...“

„Tak vidíte. Primitivní národy měly své náboženské představy, ale tyto náboženské představy má také Mike George von Cross, komthur Templářů. Chce je konfrontovat s jinými lámy z kláštera Šangri-La. Také chce knihu, zřejmě dost starou, ve které jsou tyto náboženské představy vypsány způsobem srozumitelným pouze zasvěceným. Pro tyto své zájmy udělá cokoliv, využije svého politického i hospodářského postavení, nabídne obchod zdánlivě nevýhodný pro svoji zemi, vykašle se na provizi, o kterou ve skutečnosti nemá zájem a kterou určitě použije na nějaký podobný cíl na jiném místě světa. Chce jenom dostat tu knihu a odvézt ji do kláštera Šangri-la.“

Mike rezignovaně rozhodil rukama. „Odhalil jste mne.“

Tajemník si sundal brýle, vytáhl kapesníček ze žlutého hedvábí a rozvážně ty brýle čistil, ač to nebylo zapotřebí. „Jak myslíte, že bych na takový požadavek měl reagovat?“

„Nevím.“ řekl Mike podle pravdy, „Nicméně konstatuji, že se mi nepodařilo vás nějak obelstít.“

„Vy jste mne vážně považoval za hlupáka?“

„Nevím. Nevěděl jsem, jak s vámi jednat.“

Tajemník si ty brýle zase nasadil. „Vy jste tady byl před časem, za doby kulturní revoluce, že? Bylo to období, kdy vládl Velký kormidelník Mao-ce-Tung a kdy rudí gardisté ničili všechno, co nedokázali pochopit. Pamatujete se?“

„Ano, pamatuji.“

„Když vás tehdy zatkli na letišti, recitoval jste jim z Maovy rudé knížky nějaké citáty, ale velitel gardistů vás nechal zbít a uvěznit. Potom jste se dostal z vězení a jednal se samotným Velkým Maem. Čtyři velitelé Rudých gard měli být za svoji chybu utopeni ve Žluté řece, ale vy jste požádal, aby dostali milost.“

„Zdálo se mi to poněkud barbarské.“

„Byl jsem jedním z těch velitelů.“

„Vskutku? To mě těší, že jsem vám mohl prospět.“

„Prospěl jste mi, i když jsem se s vámi tehdy nesetkal. Byl jsem nadřízeným toho velitele, který vás dal zbít, a schvaloval jsem jeho počínání. Pak jsem byl uvězněn a čekal na smrt. Utopení ve Žluté řece je zvláštní trest. Uzavřou vás do železné klece, tu ponoří do vody a ponechají tam, dokud se nepřesvědčí o vaší smrti. Viděl jsem to často, je to asi velmi nepříjemné.“

„Už jsem řekl, že se mi to nelíbí.“

„Namísto toho jsem dostal... jiné pověření. Velitel mne poslal na jih Číny dělat vychovatele v pracovním táboře, kam zavírali náboženské fanatiky. Přesvědčoval jsem ty lidi o jejich šílených bludech v přestávkách, kdy nestavěli silnice a nelámali kámen... byli často velmi staří a nezřídka umírali vyčerpáním...“

„Myslím, že vím, jak to dopadlo.“

„Opravdu? Tak schválně!“

„Nejdřív jste je nenáviděl pro jejich tupý fanatismus. Potom jste hledal, jak narušit jejich skálopevné přesvědčení, že mají pravdu, abyste je změnil. Nakonec jste objevil v jejich myšlení určitou logiku a začal toto učení studovat. Tím způsobem jste se přesvědčil, že na jejich pravdě něco je. A nakonec jste mezi nimi objevil svého duchovního učitele, který vám vysvětlil skutečný stav věcí. Tím jste se stal duchovně uvažující osobností a to vám pomohlo dosáhnout vysokého společenského postavení.“

„Ano, zcela přesně. Jak to víte?“

„Všichni inteligentní lidé si tak počínají.“

Tajemník se usmál. „Teď musím rozhodnout, jak si počínat. Co je v zájmu mé vlasti, mého přesvědčení... a konečně i mne samotného. Není to tak jednoduché...“

„Kdyby bylo, nebylo by o čem hovořit.“

„Možná bude moudré začít od sebe. Pro mne osobně by bylo velmi užitečné, kdybych s vámi navázal přátelství. Budu něco určitě do budoucna potřebovat jak od vás, tak od vaší země. Přátelství je branou ke spolupráci...“

„To mne těší.“

„V mé zemi neustále dochází ke zmatkům a přehmatům. Mnozí lidé se dostávají do vysokého postavení bez náležité kvalifikace a z toho důvodu dělají chybná rozhodnutí. Za kulturní revoluce, o níž jsem se už zmínil, byla zničena řada cenných předmětů. Také knih podobných té, o kterou stojíte vy. Odvezete ji na místo, které je nedostupné obyčejným lidem. Tam bude sice ukryta, ale nikoliv nenávratně ztracena. Bude existovat někdo, kdo ji bude znát a pečovat o ni. To není nejhorší řešení.“

„Snad ne.“

„Můžete mne ujistit, že nic z toho, o čem jednáme, teď ani v budoucnu nějakým způsobem neprospěje Dalajlámovi?“

„Nemohu.“

„To je ovšem zlé.“

„Jednat o něčem důležitém znamená říkat pravdu. Ne ovšem pravdu v tom stavu, v jakém je nyní, ale ve všech jejích aspektech. Za současné situace je jasné, že nic z našeho jednání Dalajlámovi neprospěje. Ale do budoucna... nevím. Dalajláma může změnit své názory a vstoupit s mnichy ze Šangri-ly do jednání.“

„Dalajláma svoje názory nikdy nezmění.“

„Taky se může změnit osoba Dalajlámy. Je to duchovní pověření, o kterém rozhoduje Nejvyšší Osobnost Božství. Může své pověření odejmout jedné osobě a dát ho nějaké jiné. Dokonce se to zcela jistě stane, nevíme ovšem, kdy.“

„Z tohohle hlediska by nikdo nemohl zaručit nic.“

„Já taky nikdy žádné podobné sliby nedávám.“

„Dobře. Jaké mi můžete dát ujištění?“

„Slibuji vám tohle: Knihu odvezu do kláštera Šangri-la a předám ji představenému. Možná o ní budu jednat, možná nikoliv, nevím. Co s ní mniši udělají, to taky nevím. Ale jsem si jist, že svoje rozhodnutí neučiní dřív, než ji dokonale prozkoumají. To může trvat léta. Mohl bych zaručit, že k jakýmkoliv nepříjemnostem z této strany nedojde během pěti až deseti let.“

„A kdyby přece?“

„Pak přijdu a dám to do pořádku.“

„Takové tvrzení vyžaduje určitou odvahu.“

„Ano, vím. Proto je taky dávám.“

Tajemník uvážlivě kývl hlavou. „Zdá se, že jsme se dohodli. Tu záležitost s letadly potvrdíme smlouvou. Včetně té provize. Na ostatní vám napíšu povolení formulované tak, aby teď ani nikdy v budoucnu nemohlo být zneužito. Jste spokojen?“

„Nesmírně. To jsem si přál.“

„Výtečně. Můžeme tedy konstatovat, že naše jednání dopadlo ke všeobecné spokojenosti.“

Tajemník přivolal svoje podřízené a vydal jim příkazy. Potom napsal osobně několik listin, opatřil je svým podpisem a razítkem a předal Mikovi. Když podřízení přinesli dohody, Mike a tajemník je ještě ověřili a odsouhlasili.

Poté byli přivoláni fotoreportéři a novináři. Mike a tajemník podepsali před kamerami texty dohod, objali se a bratrsky políbili. Potom byly na rudém polštáři přineseny nějaké medaile, tajemník pronesl kratší oslavnou řeč a potom je Mikovi připjal na sako a Enkrovi na mnišské roucho, což působilo divně. Přesto ty fotografie vyšly nazítří v novinách.

Poté byli pozváni na slavnostní oběd za přítomnosti různých dalších vysokých hodnostářů. Ti dávali najevo svou spokojenost s uzavřenými dohodami tak přehnaně, že se nedalo nepochopit, že Mika považují za pitomce. Zvláště v tom vynikal ministr průmyslu, který se choval až arogantně.

„Slyšel jsem, že se do vašich potíží na letišti zapletl také jistý Rus! Hlásili mi, že je to nějaký inženýr, kterého si vybrala továrna v Kantonu jako leteckého inženýra, odborníka na letecké motory. Divím se, že se přátelíte s takovými lidmi!“

„Není to můj přítel. Jenom jsme se kdysi potkali v Arminu. Taky tam byl odborníkem na letecké motory. S úspěchem.“

„Výroba v Kantonu se modernizuje, proto tam byl pozván, aby ji pomohl zavádět. Jinak nemáme rádi zahraniční experty, bývají to většinou špióni. Napadlo mne, zda by tam nemohli přejít na výrobu motorů pro ta vaše letadla, až se obchod uskuteční...“

„To je vynikající nápad! Pan Bogomolov se vyzná speciálně v arminských leteckých motorech, má bohaté zkušenosti...“

„Myslíte, že se mu to může svěřit?“

„Za jeho odbornou úroveň ručím. Ovšem co se týče špionáže...“

„Cože – vy myslíte, že je to špión?“

„Vy jste řekl, že zahraniční odborníci bývají špióni!“

„No dobře, prosím! Když ho doporučujete, tak mu to svěříme...“

„Promiňte, rozumějte mi dobře. Já ho nedoporučuji, ani také nezamítám. Já ho znám jako odborníka, jaké jsou jeho morální kvality, to nemohu posoudit. Prověřte si ho sami a pokud bude vyhovovat, můžete mu to svěřit.“

„To samozřejmě uděláme...“ řekl ministr a nafoukaně odešel.

Tři následující dny strávil Mike a Enkra prohrabáváním starého císařského archívu, který byl povýtce ve stavu velice špatném. Tři staří čínští zaměstnanci, kteří tu byli ponecháni po čistkách v době kulturní revoluce i všech následujících, nebyli bohužel schopni nejen se o shromážděné poklady postarat, ale ani zjistit, co tu vlastně mají. Když postřehli, že Mike se po kratším váhání dokáže ve starých rukopisech vyznat, okamžitě k němu pojali hlubokou úctu a poslouchali ho ve všem. Taky tu byli všelijací mladí sebevědomí chlapíci, kteří viděli ve všem pouze kupní cenu. Jejich skutečné přesvědčení bylo, že zaprášené papíry ožrané od myší nejsou a nikdy nebyly k ničemu, kromě toho, že šíří tmářství a hlubokou nevzdělanost. Mike rozdal zdánlivě nesmyslným, leč ve skutečnosti přísně účelným způsobem různým lidem úplatky, které je příznivě naladily – pak mu dovolili odvézt si odtamtud celou třítunu papírů na arminské velvyslanectví, přičemž netrvali na jejich přísné inventarizaci.

Kniha, o kterou měl eminentní zájem, nebyla vůbec kniha. Byl to špalíček tenkých destiček bambusu, popsaných téměř nečitelnými znaky v sánskrtu. Oproti jiným, krásně zdobeným a bohatě iluminovaným rukopisům nevypadala nápadně a mladí obchodníci jí věnovali minimální pozornost. Nejstarší z archivářů se sice pokusil promluvit a nějak to komentovat, ale vzápětí zase zmlkl a choval se od té chvíle velice uctivě.

Mike předal na vyslanectví knihu odbornému fotografovi tajné služby a nařídil mu, aby každý list pečlivě okopíroval včetně rentgenového snímku kvůli případným přepisům. Fotograf patřil ke generaci, která prošla řádovými školami a ledacos taky znal, takže se do té práce dal s velkou chutí a věnoval jí celý den. Navrhl, že celou knihu přetáhne scannerem do počítače a vytvoří program, který by jim později doma v Arminu usnadnil vyluštění. Bylo mu jasné, že tahle kniha se jako detektivka číst nedá.

Enkru jeho práce zajímala a snažil se pomáhat. O fotografování toho doposud moc nevěděl, ale snažil se to poznat. Jediné, na co si stěžoval bylo, že v Pekingu všichni pracují velmi rychle, takže to nestačí patřičným způsobem sledovat.

„To je práce tajný služby, chlapče,“ smál se fotograf, „Jednou se válíš třeba půl roku na pláži s holkou, upíjíš whisky, kouříš drahý cigarety a sem tam se serveš s nějakým povalečem. Najednou přijde echo, že se něco děje, a pak třeba dva až tři dny děláš na důležitý věci, co ti bohatě zaplatí toho půl roku povalování. Nebo taky musíš zmizet, vlasy máš najednou blonďatý nebo vůbec žádný, na tvý jméno visej někde zatykače... no, zkrátka ten chlap, co jsi jím ještě předevčírem byl, už zmizel někde ve víru dějin a ty ani nevíš, kdo dneska jseš...“

„Stejně mám dojem, že tě to baví...“

„Jinak jsem se na tenhle kšeft nedal.“

Velvyslanectví vybavilo Mika i Enkru na cestu do jakýchkoliv podmínek. Podle toho, jak pečlivě se Mike staral o výstroj, Enkra dospěl k názoru, že jim možná bude tu a tam krušno. Mike byl obvykle nepřípustně laxní ke svému okolí a velké starosti si s ničím nedělal, takže Enkra zostražitěl.

První etapou cesty byl let z Pekingu do Lhasy, který zajistili běžnou turistickou linkou. Enkra podlehl Mikovu naléhání a oblékl si lidový čínský oděv z černého hedvábí, přepásaný žlutou šerpou. Nebyl to však oděv evropský, takže nijak neurážel jeho vytříbený jemnocit. V letadle byla obvyklá společnost místních obyvatel a turistů z různých zemí, kteří toužili prozkoumat památky Lhasy. Enkra neměl nic proti tomu, aby se s nimi seznámili taky.

Ve Lhase byli nuceni přespat v hotelu a řádně za to zaplatit. Enkra měl námitky a přál si přenocovat přímo v klášteře, ale když zjistil, že celý palác Potala je podřízen hrubě komerčním účelům a z klenotů lámaistické kultury se dělá folklór pro turisty, pochopil Mikovu nechuť a podvolil se. Vůbec se choval čím dál méně sebevědomě a dal na rady svého duchovního učitele. Mike to přičítal blízkosti cíle cesty. Postřehl, že přestože Enkra má na většinu světa svůj svérázný názor a nehodlá se nikdy nikomu podřizovat, o klášteře Šangri-la má doposud vysoké mínění.

LHASA

Na druhý den odlétalo letadlo do města, které Enkra označoval ve svých denících jako Šam-sing. Takové město v Číně neexistuje, ani žádné jiné místo, které jmenuje. Od chvíle odletu ze Lhasy podléhá zřejmě celá cesta utajení.

Letadlo, které je očekávalo, překročilo už rozpuk mládí. Mike si nebyl jist, jak je staré, ale tušil, že dost, aby bylo potřeba zacházet s ním opatrně. Rudí gardisté je kdysi popsali oslavnými nápisy, které byly místy ještě čitelné. Nenapadlo jim však dát opravit lak, který oprýskal, ani pneumatiky, které byly ošoupané tak, že hrozily se při brzdění rozpadnout.

Když Armini nalezli do letadla, našli tam společnost Číňanů, kteří naprosto klidně vyčkávali, až se poletí. Dva si oddaně říkali v červených Maových knížkách, zřejmě je nikdo neupozornil, že jejich platnost už skončila. Mika a Enkru velmi srdečně pozdravili a pronášeli k nim vlídné poznámky.

Pak čekali asi půl hodiny na start. Několikrát byli upozorněni, aby se připoutali, ale nic se nedělo. Nakonec je opět vyhnali a nařídili jim, aby poodešli do bezpečné vzdálenosti. Potom se přiřítily dva požární vozy, hasiči se rozestavili do kruhu kolem letadla a namířili na ně svoje hadice. Poté vlezlo do motoru pár mechaniků a něco tam kutili, dokud motor nenaskočil. Mechanici včas prchli z dosahu vrtulí, hasiči uvolnili dráhu a velitel letiště vyzval cestující, aby nastoupili. Očividně byl rád, že letadlo při startu nevybuchlo.

Start se podařil a letadlo se rozjelo po startovací dráze. Mike došel k názoru, že je na čase postarat se o svou duši a řekl to taky Enkrovi. Enkra se pošetile domníval, že by jim úřady nedaly letadlo, které v půli cesty spadne. Mike ho upozornil na možnost, že všechna ostatní letadla už havarovala a tohle je poslední.

Všechny stroje, jimiž doposud cestovali, letěly ve velkých výškách způsobem, který bylo lze označit za klidný. Tohleto letadlo se kolébalo jako postřelená kachna, většinou kopírovalo v nevelké výšce reliéf terénu a v případě, že bylo třeba přeletět nějaký kopec, řvaly motory jako šílení sloni, což je termín z buddhistické literatury, kterou si Enkra vzal na cestu. Pod nimi se odvíjel pestrý koberec malých rýžových políček, střídaný lesíky a pastvinami. Později políček ubylo a přibylo pastvin, pak už pole docela zmizela a všude bylo jenom kamení. Občas viděli stádo ovcí nebo strakatých prasat, když spatřili několik yaků, byl Enkra velmi nadšen. Ale to už viděli na obzoru taky vysoké štíty velehor s čapkami věčného sněhu na vrcholcích.

Ovšem tato cesta trvala několik hodin. Enkra začínal propadat znepokojení, kdy vlastně letadlu dojde benzín, ale nikdo jiný se o to zřejmě nestaral. Posádka dvou pilotů vynikala milými úsměvy a naprostou lhostejností, letušku letadlo nemělo a žádný systém informace cestujících taky ne. Otázku, zda letí vůbec správně, by těžko někdo dokázal zodpovědět, na Mikovy opatrné dotazy se všichni Číňané jen zdvořile usmívali. Náhle se stroj vrhl zběsile dolů jako poštolka na myš, chvíli to vypadalo, že se hodlá rozbít o skály, ale potom se objevilo mezi skalami improvizované vojenské letiště a pilot na něm bravurně přistál.

Bylo pozdní odpoledne, vzduch byl mrazivý a řezal do plic. Vítr po pravdě řečeno ani velký nebyl, ale zdálo se, že každý pohyb vzduchu působí lidem bolest. Mike a Enkra se chvěli zimou, i když si předvídavě oblékli vatované kabáty. Letiště bylo až směšně maličké, přirozená plošina vylepšená kameny, zalitými cementem v místech proláklin a osekanými v místech, kde bývaly vyvýšeniny. O kus dál začínaly ohromné balvany a zvedaly se do strmé stráně, pokryté jen klečí a nízkými travinami. Na dvou mohutných žerdích visel na plechu malovaný obraz Velkého Maa, na stožárech kolem pár čínských vlajek. Jiná výzdoba tu nebyla.

Enkru zajímalo, kde by tak mohlo být město. Hluboko pod sebou v údolí viděl několik střech vyčnívat mezi stromy, ale bylo jich tak maximálně dvacet, což za město nepovažoval. Žádné jiné stopy civilizace nepostřehl, ale spolucestujícím to viditelně nevadilo. Nahodili na záda svoje rance, rozloučili se a rozešli se do hor stezkami sotva viditelnými.

Čekal tu na ně mladý důstojník, který se jim představil jako Chao-Min-Sen. Měl tu gazík, do něhož Arminy naložil a sdělil jim, že je odveze do posádky, kde slouží. Řidič byl Tibeťan se širokou bezvýraznou tváří, lhostejný ke všemu. Rozjel se po kamenité, nijak neupravované cestě, která chvílemi visela na pokraji strašlivé propasti a hrozila pod váhou gazíku spadnout na skalní útesy, tyčící se výhružně pod nimi. Šofér si soustavně něco mručel, ve chvíli největšího nebezpečí pouštěl volant a s rukama před obličejem vzýval své ochranné bódhisattvy a různé démony, jejichž obrázky měl nalepené na předním skle. Takhle to trvalo další tři hodiny a ubozí cestující byli roztřepáni a rozkodrcáni tak, že když dorazili k cíli, sotva stáli na nohou.

Byla to vojenská pevnůstka, byl tu ještě horší mráz a ještě větší potíže s dýcháním. Museli být ve slušné výšce. Chao-Min-Sen tvrdil, že za příznivého počasí by viděli vrcholky Himálají. Vojáci byli velmi zvědaví, srotili se kolem a vyměňovali si posměšné poznámky, ježto je nenapadlo, že by jim Armini mohli rozumět. Přišel taky velitel posádky, chlapík okolo padesátky, který sem byl poslán z trestu za přehmaty během kulturní revoluce a jeho péče o svěřenou posádku vypadala podle toho.

„Jsme poslední pevnost před hranicemi,“ řekl Chao-Min-Sen, „Dál za námi už je jen sníh, led, hory a hranice...“

„Ano, vím,“ řekl Mike, „Tam právě jedeme.“

„Mám příkaz doprovodit vás k cíli vaší cesty,“ usmíval se mladý důstojník, „Pochopitelně vám poskytneme veškerou pomoc...“

„Víš něco o tom, kam jdu?“

„Vím, že hledáte někde v horách nějaký klášter, pane. Ale není mi jasné, jak ho chcete najít. Znám tady všechno, taky všelijaké zříceniny. Ale klášter, který hledáte, tu není.“

„Neboj se, najdeme ho.“

Enkra objevil v posádce kotce, kde chovali psy čau-čau, zřejmě jako služební plemeno. Okamžitě za nimi vlezl a začal se mazlit, ačkoliv jejich psovodi se jich většinou štítili či báli. Vojáci vůbec vypadali divně, nejspíš tu byli taky z trestu jako velitel. Mika zajímalo, proč je tady Chao-Min-Sen, zjevně inteligentní důstojník. Asi se taky něčím znemožnil.

K večeři dostali rýži s podivnou omáčkou, ve které plavaly kousky skopového masa. Enkra tentokrát nediskutoval o složení potravy, snědl svůj příděl a šel spát. Mike pošetile doufal, že už bude hodný až do konce cesty.

Ráno se probudili dosti časně. Byl mráz a od úst stoupala pára, ale dýchat se dalo dost dobře. Enkra zpozoroval, jak se na dvoře vojáci válejí ve sněhu namísto koupele, zaržál nadšením a vyletěl nahý mezi ně. Prohlašoval, že na krevní oběh není nic lepšího. Potom se ochotně zúčastnil rozcvičky, kterou vedl Chao-Min-Sen. Povšiml si, že do svého předcvičování zařadil řadu taoistických cviků, které používají bojovníci kung-fu a pocítil k tomuto důstojníkovi sympatie. Chao-Min-Sen si taky všiml, že chlapec se v tomto cvičení vyzná, ale svůj názor si nechal pro sebe.

Ke snídani dostali sladké ovesné vločky slepené jakýmsi sirupem a smetanou, pro normálního člověka mimořádně nechutné. Enkrovi to ovšem chutnalo, Mike se nevyjádřil. Po jídle se začala chystat doprovodná četa dvaceti vojáků na chlupatých dlouhosrstých konících podobných ponyům. Enkra objevil koně připomínajícího Strakáče, kterého měl v Arminu v dětství, vrhl se k němu a chtěl se s ním mazlit. Pony ho preventivně kousl, uši složil dozadu a vrčel jako argentinská fila, akorát že byl menší.

Chao-Min-Sen vše pečlivě organizoval, vnutil Mikovi a Enkrovi dokonce samopaly pro případ, že by se v horách setkali se záškodnickou bandou. Vyložil jim, že projdou zčásti po trase obvyklé patroly, kde se občas vyskytují nějací nepřátelé. Kdo tito lidé jsou, neměl tušení, ale podezíral horské kmeny, které o nějaké vládě v Pekingu buď vůbec nevědí, nebo je jim lhostejná. Za dřívějších časů se tu objevovaly čety indických fanatiků, které hodlaly prosadit svoji nadvládu. Pocházely z divize Horských Tygrů, o níž taky nic nevěděl, ale z dobrých důvodů se jich obával. Jaké další skupiny v horách jsou, nevěděl.

„Neboj se,“ řekl mu Mike, „Jestli se potkáme s indickými bojovníky, domluvím se s nimi. U horských kmenů nevím, ale možná si taky dokážeme porozumět.“

Chao-Min-Sen viditelně znejistěl. „Vznešený pane, jsem si vědom, že zřejmě patříte k lidem těšícím se důvěře ústřední vlády a vykonávajícím v těchto místech určité poslání. Ale my jsme prostí vojáci a z nepřátel máme strach. Rád bych věděl, zda mohu svoje vojáky ujistit, že jim nechystáte nic zlého.“

„Dost chytrá otázka,“ ocenil Mike, „Tak dobře. Jsem Armin, nesloužím ani indické vládě, ani žádné jiné kromě své. Dohodl jsem se s vašimi nadřízenými, že tudy projdu a budu potřebovat pomoc armády. Jsem ochoten udělat pro vás cokoliv, dokonce taky vyjednávat s nepřítelem, i když nevím, s jakým výsledkem. Moje zájmy nejsou o žádné lidi ani národy, sloužím Bohu. Jak rozhodne Bůh o tvých vojácích, tak se stane.“

„Rozumím. Ale vojáci věří, že v horách žijí duchové a zlí démoni, kteří pijí lidskou krev a zabijí každého, kdo vstoupí na jejich území. Není dobré chodit do hor. Tady dole jsme chráněni veškerou silou našeho státu. Ale v horách jsme bezbranní... Snad by bylo lépe tam ani nechodit!“

„Jistě, milý Chao-Min-Sene. Ale neboj se, máme ochránce, který je mocnější než všechna lidská moc. Chrání nás Bůh.“

„Nevěřím v žádného Boha, pane. Někteří vojáci uctívají Buddhu, ale já jeho učení neznám a nezajímám se o ně! A ani nebudu, protože jsem člověk dvacátého století a pověry neuznávám!“

„To děláš dobře, chlapče. Takže ty říkáš, že Bůh neexistuje?“

„Ano, to říkám. Žádný Bůh není a všechno, co se o něm povídá, si vymysleli obyčejní lidé!“

„Výborně. Právě to tvrdí Buddha v Diamantové sútře.“

Potom vyjeli. Mike s Enkrou a Chao-Min-Senem napřed, za nimi dvacet vojáků. Nejdřív jeli dlouho obvyklou cestou, kterou jezdili i domorodci, potom zabočili kamenitou stezkou vzhůru do strání, jako by chtěli vyšplhat až na bělostně zářící štít Kančendžangy, tyčící se nad nimi. Vojáci, zachumlaní do zvířecích kožešin, mlčky popoháněli svoje poníky vpřed. Občas zastavovali, Chao-Min-Sen si prohlížel dalekohledem krajinu a byl spokojen, protože nikde nebylo znát stopy života.

Ale zřejmě mladému důstojníkovi přece jen vrtala hlavou Mikova slova. Když zastavovali k odpočinku, začal se vyptávat, jak to Mike myslel. Mike mu vyprávěl o Buddhových kázáních a jejich smyslu a Chao-Min-Sen jenom kroutil hlavou.

„Ale nám přece říkali něco jiného!“ namítl.

„Já vím. Jenže co jsou slova člověka? Zafouká vítr a odnese je. Kdyby sis přečetl originální texty, věděl bys, co máš proti nim vznést jako námitku.“

„Ale... jak bych mohl číst Buddhovy texty?“

„Jak je můžeš odsuzovat, když jsi je nečetl?“

„Kdybych si je přečetl, třeba bych jim uvěřil a...“

„A toho se tak moc bojíš?“

Opět nějakou dobu jeli. Ocitli se v divokých horách, kde už vůbec nikdo nevěděl, kde se nacházejí. K večeru dorazili k rozvalinám něčeho, co Mike identifikoval jako bývalý klášter. Chao-Min-Sen tu možnost připustil a vysvětlil, že tady vždycky táboří, protože je tu střecha nad hlavou a míň zima než venku.

Zatímco vojáci rozbalovali svoje spacáky a vařili večeři, Enkra prolezl celou zříceninu. Zjistil, že sochu Buddhy i všechny oltáře důkladně rozbili neznámí vandalové, kteří taky ukradli všechno, co stálo za odnesení. Ale objevil na zdi nějakou značně poškozenou fresku, kterou se jim zcela zničit nepodařilo.

„Nevím, co je to za božstvo,“ řekl Mike, když si ji prohlédl, „Vidím jenom, že to má zvířecí hlavu a hodně rukou. Zřejmě nějaký bóddhisatva, který má chránit zdejší mnichy.“

„Ne,“ řekl Enkra nezvykle vážně, „Myslím, že si někdo z těch mnichů vzpomněl na Pána Nrsimhu. Nevidíš snad lví hlavu?“

„Může to být hlava kterékoliv šelmy nebo čehokoliv jiného.“

„Ne. Poznám svého Pána, když ho někde spatřím.“

„Co chceš dělat?“

„Zazpívat mu.“

Enkra se dal do práce, Mike mu dle možností pomáhal. Před tou zdí byly trosky oltáře, Enkra očistil tu největší, prostřel na ni svůj černý šátek jako ubrousek, položil na něj obrázky Božstev, které dostal v klášterech, postavil tam svíčku a plechový hrnek s vodou. Květinu ani žádnou jinou oběť neměl. Potom usedl před oltářem, tleskal rukama a zpíval tiše svoji mantru:

namas te narasimháya prahládahláda-dáyine

hiranyakasipor vaksah-silá-tanka-nakhálaye

Došel k nim Chao-Min-Sen a chvíli na ně vykuleně zíral. Když slyšel, že Mike zpívá s Enkrou opakování manter, pokusil se zazpívat také. Mike se na něj povzbudivě usmál.

ito nrsimhah parato nrsimho, yato yato yami tato nrsimhah

bahir nrsimho hrdaye nrsimho, nrsimham adim saranam prapadye

Enkrův zvonivý hlas naplnil celý prostor, opět jednou po dlouhé době mlčení. Přestože síň ozařovalo světlo jediné svíčky, zdálo se, jako by se stíny probraly z dlouhého spánku a začaly se vlnit a pohybovat v rytmu jeho zpěvu.

tava kara-kamala-vare nakham adbuta-srngam

dalita-hiranyakasipu-tanu-bringam

kesava dhrta-narahari-rúpa jaya jagadísa hare

Nakoukli sem i vojáci, velmi překvapení, co se to děje. Zpívat náboženské texty bylo zakázáno zákonem, byli mladí a dosud nikdy neviděli živého lámu, snad jen posměšné karikatury v novinách. Zůstali stát okolo a pozorovali, co to cizinci dělají. Některým se pozvolna začalo v očích probouzet pochopení.

„Co to dělá?“ ptali se jeden druhého, „Proč tady zpívá? Komu to zpívá? Koho to uctívá?“

Mike vstal a přistoupil k nim. „Zpívá na počest Nejvyšší Božské Osobnosti Pána Kršny, kterého vy možná znáte jako Velkého Slitovníka Avalokitéšvaru a který se kdysi z lásky k lidstvu projevil jako Nrsimha-dév, Pán se Lví hlavou. Jedním z dalších jmen Jeho inkarnací je Buddha...“

„Ale pane... to je přeci něco... z náboženství!“ zděsili se.

„Ano, ovšem.“

„My ale v žádného Boha nevěříme!“ řekl někdo opatrně.

„Nechci, abyste v něco věřili. Chci, abyste chápali.“

Nemohlo se podařit, aby něco pochopili – ale stáli kolem nich a se zájmem sledovali, jak zpívají. Někdo se přidal tleskáním rukama, jiný si pobrukoval refrén. Enkra zpíval dlouho a s vášní, pozvolna se dostával do extáze a ztrácel ponětí o okolním světě. Když pak skončil a vstal, vojáci mu ustupovali z cesty s patrnou úctou a chovali se k němu jako ke světci.

Chao-Min-Sen byl po dobu večeře značně zamlklý a rozpačitý, zdálo se, že o něčem uvažuje. Mike vyčkával, až překoná svoje obavy a samozřejmě se dočkal, protože když většina mužů ulehla, důstojník jej s velkými rozpaky zadržel:

„Pane, já vím, že to bude vypadat jako veliká drzost, ale... směl bych tě požádat, abys mi něco vysvětlil?“

„Samozřejmě. Proto jsem přece tady.“

„Viděl jsem, že jste uctívali... no, nějakého boha. Vypadá to, že vy tedy... přes všechny vědecké důkazy... v Něho věříte!“

„Nedá se mluvit o víře. Víra je stav připouštějící možnost, že by skutečnost mohla být jiná. My máme vědomí Boha, to jest máme přesné informace o tom, jak to je.“

„Aha. A mohl bys mi to taky povědět?“

„Jistě mohl, ale to není vyprávění na pár minut. Vyžaduje to určitý čas, zvláště jestli budeš požadovat další vysvětlení těch bodů, které napoprvé nepochopíš.“

„No... nevím. Jak dlouho to studuje ten kluk?“

„Asi tak pět let. Ale v jeho případě se nejedná o poučení zcela neznalého jedince, ale o probuzení vědomí, které už měl ze svých předchozích životů a které je nutno jenom obnovit. Je nesporné, že ten, kdo chápe náboženské principy, už někdy v dřívějších zrozeních tyto věci studoval...“

„Vážně? A jak by to bylo možné...?“

Mike tedy seděl a vysvětloval. Kromě Chao-Min-Sena seděli kolem nich další vojáci a se zájmem naslouchali. Konečně šli spát. Když je ráno probudila zima, zjistili, že Enkra odešel ještě jednou do chrámu a zpívá tam svoje mantry. Když skončil, klaněli se mu vojáci jako lámovi.

Ten den postupovali ještě výše a do ještě divočejších hor. Na noc se tentokrát hodlali utábořit v pouhé kamenné chatrči, zcela opuštěné a ztracené v balvanovém poli. Vojáci tvrdě odmítali strávit noc mimo úkryt a prohlašovali, že duch hory by je zničil. Na dotvrzení ukazoval jeden z nich špetku ryšavých chlupů, které kdysi nalezl tady v horách. Mike prohlásil, že je to srst sněžného muže yetiho a nijak ho to nevzrušilo. Zapálili před chatrčí velký oheň a sami požádali Enkru, aby zazpíval mantry na ochranu před zlými duchy. Enkra se jim smál.

„V Boha nevěříte a duchů se bojíte? Bytosti, ze kterých máte strach, slouží Nejvyššímu Pánovi stejně jako já, takže jsou to vlastně moji bratři v dharmě. Proč bych se jich bál?“

„No jo – ale tys je neviděl! Jsou strašní!“

„Můj Pán naháněl svým nepřátelům strašlivou hrůzu jenom svým zjevem a já se ho přesto nebojím. Kdyby sem už přišel nějaký démon nebo strašidlo! Ale yeti je obyčejné zvíře!“

„Není obyčejné, Enkio-Rhimpočhe. Sám to uvidíš.“

Enkru pobavil titul, který mu udělili. Po večeři Mike opět pokračoval v poučování Chao-Min-Sena i jeho vojáků. Pak šli spát, ale příjemně strávili noc snad jenom Mike a Enkra.

Druhý den ráno ukázali vojáci Enkrovi stopy yetiů na sněhu dosti blízko chaty. Nebylo pochyb, že yeti tady v noci byli. Mike s tím souhlasil a nařídil pokračovat v cestě.

Jenže vojáci odmítli poslušnost. Prohlašovali, že nikdy nešli dál než sem, odtud se vždy vraceli zpět do údolí a oklikou do svých kasáren, což jim stačilo. Pokračovat v cestě by znamenalo vstoupit na území horských duchů, kteří nemají jinou starost, než jak připravit ubohé vojáčky o jejich bídné životy. Jestliže Mike a Enkra vědí, jak se proti nim bránit, je to možná v pořádku a můžou jet, ale vojáci se rozhodně vrátí domů.

Chao-Min-Sen se s nimi hádal, přikazoval, křičel, vyhrožoval a prosil. Vojáci trvali na svém, pojedou domů do pevnůstky a budou tam odpočívat po přestálém nebezpečí. Enkra neříkal nic, chystal svého koně na cestu a tiše si při tom zpíval.

Konečně se Chao-Min-Sen rozhodl. Nařídil vojákům, aby pod vedením svého staršiny dokončili obchůzku a vrátili se domů. On sám doprovodí bílého muže a chlapce, kam až budou chtít jít. Vojáci se na to tvářili velice podivně, ale trval na svém. Enkru požádali, aby jim před rozloučením požehnal a on to ochotně a rád udělal, takže se muži dost uklidnili.

HIMÁLAJ

Celý den tedy projížděli ledovou plání. Na noc se uložili všichni tři do jednoho horolezeckého stanu, který vezli s sebou, hovořili o Bohu a světu, který vytvořil a zahřívali se navzájem. Rozpoutala se sněhová bouře, takže druhý den nemohli vylézt, jenom vykonat tělesnou potřebu znamenalo hrdinský čin. Zdálo se, že Enkrovi ani Mikovi takové podmínky nevadí a Chao-Min-Sen si už začínal zvykat na jakékoliv zacházení. Čekali tedy, až bouře skončí a zatím si povídali.

Další den bylo krásně a sníh oslnivě jiskřil ve slunečních paprscích. Enkra si namazal oční víčka sazemi z kotlíku a druhým doporučil udělat totéž, aby neoslepli. Klopýtali pěšky a koně vedli za sebou, nedalo se na nich jet. Okolo se tyčily nejvyšší hory, dýchat bylo čím dál obtížnější a museli často zastavovat, aby si odpočinuli.

V nějakém průsmyku dorazili k mohutnému kůlu, na jehož vrcholu byla nasazena a pevně přibita volská lebka s velkými rohy.

„Chao-Min-Sene,“ řekl Mike, „Tady se musíme rozloučit. Toto je poslední místo, ze kterého se ještě můžeš vrátit domů.“

Důstojník se k němu otočil a z očí mu kanuly slzy. „Rozejít se, pane? Chceš, abych odešel? A co ty a Enkra? Ne, máte-li zemřít, potom chci zemřít s vámi...“

„Nejdeme na smrt. Tady začíná jiná země.“

„Tam nahoře je jenom smrt!“

„Někdy musí člověk zemřít, aby získal nový život.“

„Ne. Chci jít s vámi.“

„Když půjdeš, už se nikdy nevrátíš domů.“

„Nemám tam nic, na čem by mi záleželo.“

Vyrazili na cestu. Koně klopýtali a lidé jen s námahou hleděli vpřed, na cestu utápějící se v záplavách sněhu. Nejdříve přešli nějaký ledovec, to ještě vystupovali vzhůru. Potom zabočili do úzké soutěsky a dostali se náhle do stínu – všude kolem nich se tyčily vysoké hory. Zřejmě zašlo slunce a obloha nebyla modrá, ale temně šedivá, věštící další sněhovou bouři. Kdyby tady byl Chao-Min-Sen sám, dávno by se otočil a vrátil, nevěřil, že se těmi skalami dá projít. Ale Mike se nebál, vedl je po sotva znatelné stezce a jen občas si kontroloval směr pohledem vzhůru ke strmým štítům. Tentokrát za soumraku nezastavil, rozsvítil baterku a šel pořád, s neochvějnou jistotou, že najde, co hledá. Enkra si zpíval, Chao-Min-Sen se rozhodl svěřit svůj život do vůle Boha, jehož právě poznal. Až pozdě v noci nalezli chatu. Vklopýtali dovnitř dveřmi ze silných desek, zavedli tam i koně, zalezli do spacáků a okamžitě usnuli spánkem spravedlivých.

Enkra se probudil první. Oba druzí leželi na zemi jako mrtví a i jejich otužilí koníci leželi na zemi a spali. Enkra cítil bolest ve všech kostech, únavu, ale taky hlad a žízeň a to bylo dobré znamení. Připlazil se ke dveřím a otevřel je.

Venku oslnivě zářilo slunce a v jeho záři svítily bělostné ledovce velehor. Chata byla přilepena na srázu porostlém nízkou, brčálově zelenou travičkou. Opodál bublal potůček, spadající dolů do údolí jako vodopád, a jenom tři metry od chaty oslnivě svítil trs horských blatouchů. Enkrovi se zdálo, že se ocitl ve snu. Rozhlížel se a nemohl se nasytit té podívané. Bylo tady teplo a i dech se zlepšil, snad přizpůsobením horským podmínkám. Naproti na stráni se páslo několik ryšavých zvířat. Jedno z nich se náhle zvedlo a rozběhlo se po zadních nohou k Enkrovi.

Jak se ten tvor blížil, všímal si Enkra opičí hlavy, dlouhých paží a silných nohou. Ryšavá srst, kterou byl tvor porostlý, nezakrývala mohutné svaly hrudníku a zad. Byl vysoký asi dva metry a Enkrovi připadalo, že jeho hlava není tak docela opičí: spodní čelist nevystupovala tak dopředu, lebka byla mnohem větší na úkor obličeje, než je tomu u opic. Nepochybně to byl yeti, sněžný muž, který se stal legendární postavou těchto hor. Enkra tušil, že je první, kdo má možnost vidět ho zblízka.

Yeti se zastavil tak pět metrů od Enkry, zaclonil si oči dlaní a chvíli chlapce pozoroval. Enkra byl sice připraven se bránit, kdyby něco, ale yeti vyhlížel mírumilovně. Po bedlivé prohlídce se začal pomalu kolébat směrem k chlapci, natahoval k němu ruce a bručel a kvákal při tom cosi v nesrozumitelné řeči.

Enkra se rozesmál. Yetimu se to líbilo, přikolébal se až těsně k chlapci a natáhl ruku, jako by o něco žebral. Vydával různé zvuky a snažil se něco vyjádřit, ale zřejmě nedovedl.

Za Enkrou se ozvalo podobné zamručení a Mike vystoupil z chýše. Yeti se k němu vrhl a Mike mu podal kus placky, která jim zbyla od večeře. Yeti si ji nacpal do širokých úst a začal šťastně žvýkat, přičemž cenil v úsměvu všechny zuby i s hroznými špičáky, a pořád něco radostně brebentil.

Tím se probudil i Chao-Min-Sen. Vyskočil a když viděl sněžného muže, vrhl se po pušce, naštěstí ho Mike zarazil.

„Nestřílej! Oni nám neublíží, jsou ochočení. Žebrají hlavně o jídlo, nože a lesklé předměty. Jestli máš knoflíky z kovu, dej mu je, bude velice spokojený...“

Yeti nedůvěřivě očichal Chao-Min-Sena, podal tlapu Enkrovi i Mikovi a mručel při tom. Mike vytáhl z opasku svůj nůž a dal mu ho, načež sněžný muž počal radostně vřískat, vyskakoval a mával nožem nad hlavou, a nakonec se rozběhl po stráni za svou tlupou, aby jim krásný dárek ukázal.

„Jsou na úrovni lidí doby kamenné,“ vysvětlil Mike, „K nám se chovají přátelsky a dá se s nimi vyjít. No, pojedeme...“

„Ale kde to jsme?“ rozhlížel se udiveně Chao-Min-Sen, „Včera jsme sem přišli za sněhové bouře, byli jsme uprostřed skal, sněhu a ledu, a dnes jsme v notovém pozemském ráji...!“

„To je země Shangri-La.“

Po krátké snídani vyrazili. Dojedli poslední zásoby, další už nebudou potřebovat. Něco rozházeli yetiům, kteří je zpovzdálí sledovali, ale netroufali si přijít blíž. Po stráni vedla dolů do údolí stezka, která se posléze rozšířila v cestu. Páslo se tam stádo antilop, které zvedly přemýšlivě hlavu a sledovaly trojici pokojným zrakem. Mike upozornil Enkru, jak se antilopám vemena nalévají mlékem – místní lidé je chovali jako jinde krávy.

„V klášteře mají kravičky taky. Říká se jim surabhi a dávají tolik mléka, že je nestačí dojit a mléko jim kape z vemen na zem. Pamatuješ se, píše se o nich ve Védách...“

Konečně potkali také první obyvatele. Stařík s bílými vousy jel na dvoukolé káře tažené buvoly, s úsměvem jim pozvedl na pozdrav ruku a klidně pokračoval v cestě.

Jeli podél zurčící bystřiny, dobře vyšlapanou cestou. Na polích okolo nich rostla dobře ošetřovaná rýže, trochu výš na stráních pšenice. Ještě výš se táhly vinohrady a sady kvetoucích ovocných stromů. Na polích pracovaly ženy, brodící se po kolena v kalné vodě. Na chvíli nechaly práce, hleděly za jezdci a brebentily, než jim zmizeli za ohybem. Na jednom poli několik svalnatých mužů hnědé pleti, s černými vlasy a vousy, kopalo motyčkami. Volali něco na pozdrav a Mike jim stejně odpovídal.

Enkrovi už bylo vedro, svlékl kožešinovou kazajku a pověsil ji přes sedlo. Taky Chao-Min-Sen cítil žár a svlékal se z teplé výstroje. Cítil se zvláštně lehce a vesele a věděl, že skutečně učinil dobře, když vyjel s těmi lidmi na tuto cestu.

Blížili se k vesnici. V rozšířeném korytě říčky se tam máchalo několik nahých hnědých dětí, mezi nimiž si Enkra povšiml malého yetiho s koženým obojkem, řádícího stejně jako lidská škvrňata. Všechny děti jako na povel vylezly z vody, přiřítily se k jezdcům a skákaly kolem, pokřikovaly a ječely a pak se otočily a utíkaly, seč byly, k vesnici. Naproti Arminům vyšel kluk tak čtrnáctiletý, stejně vysoký jako Enkra. Přes rameno měl luk a toulec se šípy, ve vlasech barevná pírka, v nose cvoček, ale žádné oblečení. Mikovi se zdvořile uklonil, Chao-Min-Senovi podal ruku a pak se přidal k Enkrovi, kterému něco povídal a smál se při tom. Enkra požádal o luk a prohlížel ho, pak vzal jeden šíp a bez problémů trefil kus dřeva na druhém břehu řeky. Domorodec pochvalně kýval hlavou, doběhl pro šíp a od té doby byli kamarádi.

Ve vesnici nebyl nikdo, jen stařík s bílými vousy a turbanem, sedící ve stínu pod velkým stromem na návsi a slabikující si v knize, podobné jako ta z císařského archívu. Povstal, poklonil se hostům a zval je do svého domu, ale odmítli a Mike vyložil, že jedou do kláštera. Hovořili řečí podobnou sánskrtu, se kterou měl Enkra určité potíže. Nikde jinde na světě se tak nemluvilo.

Chao-Min-Sen se zase zajímal, ke kterému státu ti lidé patří. Mike vysvětlil, že k žádnému, neboť toto údolí se nachází na hranicích. Každý, kdo odtud chce odejít, musí složit přísahu, že nikdy neprozradí cestu nepovolanému.

„V této zemi vládne štěstí. Nikdy se nesmí stát, že by ji objevili zlí lidé. Mniši říkají, že zemi Shangri-la nesmí nikdy ovládnout zlo. Je zasvěcena věčné laskavosti, věčnému dobru, věčnému míru. Tak určili bohové a ti nás chrání...“

Chao-Min-Sen hleděl jinam, na práh jednoho domku, kde stála a sledovala je mladá dívka v průhledném závoji, který byl jejím jediným oděvem. Když postřehla pohled mladého Číňana, usmála se na něj a pokynula mu rukou.

„Neodejdu odtud!“ řekl Chao-Min-Sen, „Zůstanu tady. Věčně...“

Pokračovali v cestě ke klášteru – chlapec s lukem vyrazil před nimi, aby upozornil mnichy.

V kotlině byly čtyři vesnice a klášter, to stačilo. V klášteře sídlí moudří mniši, kteří učí děti, vládnou dospělým a rozsuzují spory. Jsou to starci, kteří odešli na vysoký vrch do starodávné kamenné stavby s mnoha věžičkami, aby tam meditovali o smyslu života a věčných pravdách vesmíru.

Enkra viděl klášter už zdálky a mohutná stavba z tmavého kamene mu imponovala. Nad klášterem se třepetaly barevné prapory s napsanými modlitbami, které rozechvíval vítr. Okolo cesty stály malé pagody s modlicími mlýnky a Mike, jak procházel, je všechny roztočil. Mlýnky vesele klapaly a cinkaly a Enkra se smál. Brána byla rozevřena a v ní čekalo několik mnichů různého věku v rouchu barvy šafránu, s vyholenými hlavami. U vyzdobené dřevěné budky byl na řemínku přivázán ochočený sněžný leopard a Enkrův kamarád u něj klečel a hladil ho po hebkém kožíšku.

Došli k bráně a předali svoje koně mladším mnichům. Všichni ti muži je obklopili, klaněli se navzájem, objímali se a pronášeli uctivé pozdravy. Mike přistoupil k nejstaršímu z velekněží, v rouchu už zcela vybledlém, poklonil se mu a mnich jej objal. Pak vyndal z kožené brašny na sedle knihu a podal mu ji.

„Děkuji ti, bratře,“ řekl stařec, „Nezapomněl jsi a splnil svůj slib...“ a znělo to tak, jako by se to rozumělo samo sebou.

„Přivedl jsem s sebou chlapce. Bude tady jen krátký čas, ale rád bych, aby za tu dobu poznal, co je možné poznat z moudrosti, kterou vám odkázaly věky. Bude tady, než mu dorostou vlasy podle zvyklostí naší země. Ty víš, co s ním máš dělat.“

„Ano, bratře. Vím, a udělám to.“

Vstoupili do chrámu, v němž vládlo tajemné šero a klid. Enkru odvedli do jeho cely, byla v ní jen rohož a polička na knihy, ale oknem bylo vidět štíty velehor. Byl tady klid a mír, z dálky zněly tiché zpěvy manter a z kuchyně vonělo dobré jídlo. Enkra se cítil šťastný a spokojený.

„Děkuji ti, Miku! Udělal jsi pro mne to, po čem jsem nejvíc toužil. Tady budu šťastný – a ty se mnou.“

„Ne, já tady nezůstanu. Musím odejít. Moje cesta vede do Sikkimu a Nepálu a pak dolů, až do Indie. Musím se vykoupat ve vodách posvátné Gangy a složit poklony Božstvům v mnoha chrámech. Půjdu a jenom poutnická hůl mi bude ochranou...“

„Ale proč? Proč nemůžeš zůstat tady?“

„Provinili jsme se, můj princi. Každý z nás má nějaké viny, každý z nás cítí v srdci neklid a bolest. Ty na ni zapomeneš v meditacích, v učení v klidu těchto zdí a v práci na polích tohoto kouzelného údolí. Já musím jít tam dolů, abych ze sebe smyl svou vinu a hřích. Teprve až se očistím, budu smět opět vstoupit do tohoto pozemského ráje...“

A Enkra pocítil v očích slzy.

„Vrátíš se?“

„Přijdu, až přijde čas.“ slíbil Mike.

Errata:

30.05.2021 11:45