Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Symbol štěstí

Zpět Obsah Dále

Vysvědčení u Enkry a jeho kamarádů nebývá tak slavnostní událostí jako u lidí ve světě, i když je důležité. Enkra z titulu svého původu patří ke skupině lidí nadané zvýšenými schopnostmi a tím lepšími předpoklady být ve všem vynikající.

Před dávnými lety udělal Denis Baarfelt experiment s několika tisíci lidmi, kteří se téměř náhodně sešli v jeho horském sídle. Pomocí hypnotických sil a některých speciálních znalostí jim poskytl zápisem přímo do podvědomí znalosti základních oborů vědy i další schopnosti. Navíc je dle dohadů zapsal přímo do genetického fondu každého z nich, takže se dědí. Podobá se to trochu instinktivním znalostem, jaké má každé zvíře a které se rovněž předávají z generace na generaci bez záměrného přičinění rodičů. Mezi lidmi, kteří byli přítomni, byl také Robert Weston, Enkrův otec – proto se u Enkry projevují znalosti a schopnosti, jichž si předtím nebyl vědom. Celá záležitost je dost spletitá a zamotaná a nikdo z dnešních vědců si s ní neví rady. Denis o svých znalostech a metodách, kterých používal, nezanechal použitelné informace.

Enkra to vzal na vědomí a nijak nad tím neuvažuje – většina jeho kamarádů patří k nositelům univerzálky. Ve škole bývají klasifikování mnohem ledabyleji než ostatní děti, většinou souhrnně. Enkra dostal odshora dolů samé jedničky, stejně jako Jackie, Kurt a Sonny, neboť všichni patří k vyvoleným. Oficiálně se jim říká Osoby s universálním vzděláním, stručně univerzálové. Dětem to je zatím docela jedno.

Kromě toho, Enkra je princ a to ve škole vědí. Kdysi dávno, když se narodil dnešní Vládce sir Lera, jeho matka císařovna Diana usoudila, že to bude dítě zcela geniální. A když začal chodit do školy, nebylo snad učitele, který by se odvážil známkovat malého prince jinou známkou než výbornou. Dnešní Vládce sice několikrát prohlásil, že si nepřeje, aby jeho adoptivní syn byl známkován jinak než dle skutečných schopností a znalostí, tedy nikoliv podle Zákona o Urážce Majestátu, ale učitelé dobře vědí, co je jejich povinností a byli by snad Enkru obdařili samými jedničkami, i kdyby do školy vůbec nechodil. Takže přinesl vysvědčení, ukázal ho celé rodině a pak siru Lerovi, všichni souhlasně pokývli hlavami a propustili ho v milosti. Potom uložil to vysvědčení k ostatním do psacího stolu, svlékl slavnostní oděv a jel na Diettermannovu plantáž.

Kamarádi se totiž dohodli, že právě tam uspořádají drobnou oslavu svých školních úspěchů. Dneska se sešla celá smečka, včetně příznivců, přátel a rodinných příslušníků, to jest většinou děvčat, která patřila k jednotlivým rodům. Jediný, kdo chyběl, byla Kate Therlowová – vysvědčení dali Jackovi a Kate poslala z Iron-city vzkaz, aby jí odpustili, že má moc práce. Rodiče byli chvíli rozhořčeni, ale pak celkem rádi, že si dcera vybrala tak užitečného a zajímavého koníčka.

Enkra přijel na plantáž okolo půl druhé po poledni, což bylo tak akorát. Diettermannové už tam všichni byli a na ohni pekli sele, taky z jejich chovu. Kromě nich tu byl Sonny Albert, Kurtův nejlepší kamarád, a pomáhal dost ochotně při pečení, protože nějak nestihl oběd a sezobl jen pár dobrot. Jackie tu ještě nebyl, ani Roger. Enkra zavřel koně do ohrady, vykoupal se v tůni, vyždímal tričko a džínsy a pověsil na tutéž ohradu, aby proschly. Tohle automatické praní bylo všeobecným zvykem. Pak se přiblížil k ohni na nebezpečnou vzdálenost a za trest dostal okamžitě nějakou práci.

Pozvolna se sjížděli ostatní. Též Jackie, jeho bráška Leslie a Ballambwi, jejich osobní černoch. Ale nejraději viděli Albenzio Machada, který si sedl na pařez, naladil kytaru a začal hrát a zpívat. Byl to jeho koníček a protože hrál dobře a rádi ho poslouchali, ani mu nedávali žádnou práci.

Přišel taky Takamaraši Sakito, student medicíny, bývalý člen smečky ještě za časů náčelníka Dana MacLeoda, Japonec a člověk, na něhož se obraceli ve věcech medicíny, když si sami nevěděli rady. Teď se chvíli posmívali jeho krátkým vlasům, protože jako student se občas podíval do světa a nemohl nosit dlouhou hřívu jako bojovníci – pak začal rýpat on do nich a povšiml si taky napolo setřeného znaku na čele – přitáhl si Jacka blíž a pořádně si ho prohlížel.

„Drak štěstí! Kdepak jsi k němu přišel?“

„Nakreslila mi to Asthra ve Slunečním Obzoru. Už skoro ani není vidět... Enkrovi taky!“

Sakito si prohlédl ještě Enkru a usmíval se. „Drak štěstí... Nevěděl jsem, že to Asthra umí! Je to starý magický obrazec, který se už dávno nedělá. Myslím, že ani já bych to bez předlohy neuměl...“

„A takhle obtáhnout bys to uměl?“ ptal se Jackie.

„No jasně! Když ho vidím před sebou...“

Enkra se mračil, protože na sebe neviděl a na Jacka taky moc ne. Proto se zeptal: „Stejně tam nevidím žádného draka! Kde je?“

„Je tam! Podívej, tady má křídla, ocas a hlavu! Copak jsi úplně slepý?“

Enkra kroutil hlavou i nadále. Malý Číňan Čing-i-Liu, který Sakita dost obdivoval, sehnal někde barvu a štěteček a strčil mu to pod ruku, aby namočil štětec a nakreslil Enkrovi draka na zápěstí ve větším provedení. Teprve teď musel Enkra přiznat, že se to drakovi podobá.

„Mně taky!“ přál si Jackie. „Je to fajn obrázek...“

„Mám tady jehly,“ řekl Čing. „Uměl bys to, Sakito?“

Japonec byl zručným výrobcem tetovaných obrázků, tak kývl hlavou. Čingovi to stačilo, odběhl a za okamžik přinesl pouzdro se sadou zlatých a stříbrných jehel.

„Tak dobře,“ řekl Enkra. „Udělej mi to!“

Sakito se pečlivěji usadil, položil si jeho ruku na koleno a začal s prací. Uměl zasazovat jemné vpichy přesně a rychle, takže to ani moc nebolelo. I když bolest není v tomto případě na překážku, mladí bojovníci pohrdají bolestí i jejím přiznáváním, spíš se snaží dát najevo, jak jsou odolní. Za chvíli měl Enkra dráčka vytetovaného na ruce a byl velmi spokojen.

V tu dobu přijel Roger a když zjistil, co se tu děje, dost nepříjemně ho to překvapilo. „Pokud vím, je v současné době zákaz tetování nových obrázků! Zvlášť pro vás, kdo patříte ke zvláštní skupině! Jak ti to budou dostávat z kůže, co?“

„Mám tetování po celém těle,“ řekl Enkra. „A jestli se nepletu, byl jsi to ty, kdo na tom trval, když jsem do Arminu přišel. Tak nevím, proč teď bych nemohl...“

„Staré tetování se dá překrýt! Sice ne úplně dokonale, ale aspoň na určitou dobu, než zase vystoupí. Ale tohle, úplně nové?“

„Dodělej mi to,“ řekl Jackie. „Už chybí jenom kousek! To už se stejně nedá zachránit...“

Roger chodil sem tam a vrčel: „Všichni chodíte do kursů, ve kterých se učíte práci v organizaci. A přitom si sami kazíte renomé takovými věcmi, jako kdybyste už docela ztratili rozum. Co když vás pošlou mezi lidi to světa, co pak řeknete?“

„Zatím nás nikdo nikam neposílá,“ řekl Kurt Diettermann. „Až nás pošlou, dávno se to bude moct zatřít...“

Roger to věděl taky, ale chtěl se hádat, tak se hádal: „A vůbec byste se mohli pochlubit, jak prospíváte v kursech! Abych taky o vás něco věděl...“

Byl vůdcem jejich skupiny, takže o tom vědět musel, přesto jeden po druhém řekli, co a jak. Enkra samozřejmě taky prošel s vyznamenáním – tak radostně hlásil:

„Sebeobrana: jedna, práce s technikou: jedna, výroba a úprava dokumentů: jedna, šifrování: jedna mínus, řízení vozidla: dvě. Ale to si opravím, měli jsme zatím málo cvičných jízd. A život v nepřátelském prostředí taky jedna, dokonce mě dali za příklad!“

„No... jen aby,“ řekl Roger. „Stejně si nejsem jistý, jestli by někdo z vás dokázal v nepřátelském prostředí přežít. Tebe nemůžu počítat, Enkro, tys tam byl už jako kluk, ale ostatní! Například Jacka, Kurta nebo Sonnyho. Jestli jste si nevšimli, jste nejvážnější kandidáti!“

Všichni tři to věděli a považovali za vyznamenání. Je-li někdo absolventem kursů Černé Lilie, dá se předpokládat, že to bude moci ve své praxi taky využít. A byli rádi, že to Roger připomíná, byla to svým způsobem taky pochvala.

Roger ještě chvíli žvanil, ale potom se maso upeklo natolik, že si mohl kousek uříznout, tak si sedl, mlčel a žvýkal. A když dojedl, zeptal se dost opatrně, kde má Jackie sestru. Nejdřív samozřejmě položil pár otázek na ostatní členy rodu, dokonce se vyptával i na psy, ale bylo jasné, že směřuje k záležitostem Kate a Jackie ochotně vyprávěl, jak se má u Asthřina dvora.

„Bude z ní čarodějka,“ řekl Roger spokojeně. „Je hezké, že se tam dostala. Rád bych věděl, jak se jí daří – možná se stavíme v Ironu při nějaké cestě, ne?“

Jackie mlčel, protože se na něj Roger díval – zato Kurt a Sonny se šklebili. Objet Iron znamenalo dostat se do boje s místními Santanuevovými kluky a téměř jasnou porážku nebo alespoň velmi tvrdé střetnutí, a Roger doteďka nechtěl o Santanuevech ani slyšet. Bylo příjemné slyšet, že změnil rozhodnutí a že přece jen bude nějaká zábava.

Kurtovi přišla na pomoc sestra Senta. Chvíli poslouchala, potom se taky začala vyptávat na osudy Kate. Byly kamarádky a Senta trochu Kate záviděla, i když tvrdá práce v Asthřině středisku ji zas tolik nelákala – spíš se ráda bavila a považovala práci s ohněm za dobrou zábavu.

„Stejně by to bylo fajn být čarodějkou,“ natáhla ruku k ohni a předstírala, že ji chce strčit do plamenů. „Jak to vlastně dělají, Jacku? Normálně dají ruku do ohně?“

„Jo. Taky jsem to zkusil. Je to fajn...“

„A fakt bys to dokázal?“

„S tímhle ohněm ne. Ale se Živým to dokáže každý...“

„A když je někdo čaroděj, je to pravda, že mu nikdo nesmí nic odmítnout a musí poslechnout každý jeho rozkaz?“

„Ne, to není pravda. Může odmítnout, když je to nesmysl. To by potom čarodějové vládli celé zemi...“

„Ale čaroděj se může pomstít!“

„Na čaroděje vybírají lidi, kteří se nemstí pro hlouposti!“ řekl Enkra. „Kdo chce být čarodějem, musí především ovládat vlastní mysl. Teprve potom může ovládnout oheň...“

„A přece je prý Asthra rozmarná a lehkomyslná.“

„To jsou asi jen pomluvy. Mně se nezdála nějak moc lehkomyslná. Spíš bych řekl, že dobře ví, co dělá.“

„Je hezká?“

„Moc hezká. Má v očích takový zvláštní oheň... jako by se ti chtěla propálit až do duše.“

„Je hezčí než já?“

Jackie zaváhal, pak řekl: „To ne.“

„Přesto, že nemám ten oheň v očích?“

„Asthra je taková zvláštní, víš? Ty jsi normální holka. Jako každej jinej. Jako kamarád, chápeš?“

Senta chvíli uvažovala, jestli je to poklona nebo urážka. Rozhodla se, že se neurazí. „Kdybych chtěla jet za Kate do Ironu, jel bys se mnou?“ ptala se Jacka, kterému taky došlo, že jeho prohlášení by mohlo být přijato všelijak a trochu váhal, co říct.

„Teď nemůžu. Kate taky nebude mít moc času. Je to prý hodně práce a musí se moc učit...“

„Vždyť většinu toho dělá Asthra, ne?“

„To jo. Ale Kate se to líbí, tak se to chce naučit.“

„A mohla bych se koupat v ohni, kdybych tam byla?“

„Proč ne? Já jsem na něj taky sahal...“

„Ale... myslím vstoupit do ohně, jak se to dřív dělávalo! Ne jenom ruce, celé tělo... ve vodě se taky koupeme, ne?“

„Musela bys mít helmu. Oheň by ti spálil vlasy.“

Senta se rozesmála, pohodila hlavou a přihladila si vlasy. Nosila je dlouhé jako kluk a byla na ně dost pyšná.

„To bych nechtěla... nedám se ostříhat, ani až půjdu na vejšku. Co ty říkáš, Jacku?“

„Jak chceš. To je přece tvoje věc...“

„Co ty uděláš, až půjdeš na vejšku?“

Jackie pokrčil rameny. Měl ještě rok času a nepřipadalo mu potřebné o tom přemýšlet. Senta si namotala na prst pramen jeho vlasů a přitáhla mu hlavu blíž k sobě.

„Kdybys někdy potřeboval, přistřihnu tě...“ smála se.

Roger do ní kopl. Zlehka, ale přesto dost citelně.

„Neprovokuj!“ vrčel. „Přerazil bych jeho i tebe!“

„Jsem snad brambory, že mě vokopáváš?“ vyskočila. „Jackie, ty mě necháš votloukat jako píšťaličku?“

Nepatří ke zvykům Arminů zastávat se cizích dívek, a že se Senta dovolávala Jackovy ochrany, se příčilo regulím. Proto taky se Jackie tvářil dost nejistě.

„Mám ti snad ještě přidat? Nech ji, Rogere, nebo bude brečet! Je to malej prcek...“

„Kdo je malej?“skočila po něm, chytila ho za ramena a cloumala s ním. „Ty si myslím nepamatuješ, jak jsem tě posledně zmlátila!“

„Právě, že se pamatuju. Co mě vůbec pořád pokoušíš? Nech mě bejt!“

„Bojíš se?“ provokovala. „Bojinkáš, jo? Máš bobky, abys nedostal nařezáno jako minule!“

„Abys nebyla bita ty!“ řekl Jackie. Bylo to varování mírné, jaké se používá vůči holkám. Něco říct musel a rvát se s ní nechtěl ani z legrace. Zato ona očividně chtěla. Rozhlížel se kolem sebe a hledal, na co by se vymluvil, ale jako z udělání kolem sebe neviděl žádnou práci.

Senta ho chytila za zápěstí a Jackie mimovolně ucukl. Všimla si dráčka na jeho ruce. „Hele, to tvý nový tetování... ukaž mi to! Páni, to je fajn zvířátko; udělejte mi to taky!“

„Na zadek,“ řekl Jackie. „Já ji podržím, jo?“

„Třebas,“ usmála se. „Nebo tady na prsa?“

V tu chvíli zasáhl bráška Kurt. Už to nemohl poslouchat. „Kde ty máš jaký prsa, prosím tě? Fošna a na ní dva aspiríny...“

Senta se na něj vrhla. Takové vtipy nesnášela už vůbec.

Kurt čekal jenom na to. Sestřička mu šla delší dobu na nervy, ale gentleman nemlátí dámu, ani když je jeho sestra. Dokud si ovšem dáma nezačne. Potom to dostane i s úroky, a ten případ právě nastal. Vzhledem ke zkušenostem začala Senta vřískat hned po první jeho ráně.

Její kamarádka Zuzanka Albertová jí přispěla okamžitě na pomoc. Byla o hlavu menší, Sentu velice obdivovala a toužila po jejím přátelství, tak byla schopna i nasadit za ni vlastní krk. Zuzanku se snažil od tohoto počínání odvrátit Sonny, její bratr, ale protože bratři Kurta usoudili, že chce bít jeho, musel nechat sestru a bránit se proti nim. Záhy se do boje zapojili všichni a byla z toho pěkná divoká rvačka, k jakým dochází téměř pořád mezi všemi mladými Arminy.

Iniciátor celé hry, Senta Diettermannová, se snažila během rvačky dostat k Jackovi Therlowovi, což se jí ale nepodařilo. Už proto ne, že když začali mezi sebou bojovat kluci, netroufala si mezi ně, aby jí nějakou nešťastnou náhodou nepošramotili fasádu. Byli tvrdí a jejich boje se vlivem školení v Lilii podobaly skutečným soubojům. Rána hranou dlaně, která dokáže přerazit bambusový stvol o průměru deset centimetrů, nebývá zdráva ani kostem křehkých dívek.

Rvačka skončila smírem, jak je zvykem, když se všichni dostatečně unavili. Ani to nikomu nepřipadalo zvláštní; šli si lehnout do vody na mělčinu, kde zůstali, dokud nebyli přivoláni k jídlu. Při odpočinku a pak i při jídle řešili všelijaké záležitosti, které se týkaly jejich rvačky a Senta se trochu nudila, i když se chránila dát to najevo.

Potom u ohně se mluvilo zas o podobných věcech. Zvláště Roger měl spoustu připomínek a soudil, že je povinen pokárat všechny podřízené. Jednalo se mu opět o předmět, který se nazýval přežití v nepřátelském prostředí a byl to souhrn všech možných schopností při styku s cizinci. Dokonce několikrát rýpl i do Enkry, který měl v tomhle zkušenosti dost rozsáhlé.

„Nebudu se s tebou hádat,“ řekl Enkra. „Kdybys na tom trval, klidně bych ti to dokázal i ve skutečnosti. Dokážu přežít za jakýchkoliv okolností.“

„Možná ty – ale to proto, že ses tam narodil. Ostatní jsou dneska už příliš zhýčkaní a zchoulostivělí. Za pár dní by je odhalili a zavřeli do polepšovny...“

„Můžem to zkusit,“ řekl Jackie s úsměvem. „Kam mám jet a co tam mám udělat, abych tě přesvědčil?“

„Ty? Proč právě ty? Myslíš, že jsi nejlepší?“

Jackie na to neřekl nic, jenom se usmál.

„Proto by se to mělo zkusit, aby se vědělo, kdo z nás je nejlepší!“ řekl Sonny Albert. „Dejme tomu, že bys vybral několik z nás a dal každému úkol. Co ty na to?“

„Jako třeba honičku!“ řekl Kurt. „Byla by to psina, nemyslíš?“

„Ty s těma tvejma psinama...“ mávl Roger rukou. „Honičku? Jako se dělají honičky, když někdo chce dokázat svý umění v džungli?“

Jedná se o velice rozšířenou zábavnou hru. Hraje se tak, že ten nejlepší ze všech se vypraví s určitým náskokem do předem označeného terénu. Za ním potom vyrazí ostatní. Vyhrává, jestli se v určené době dokáže vyhnout všem nástrahám a dosáhnout určeného cíle, nebo zkrátka splnit úkol, který dostal. Je to boj jednoho proti všem, proto kdo se ho odváží, musí být nejlepší. O to hůř, že ho honí jeho kamarádi, kteří ho dobře znají a vědí, co umí. Pokud se mu podaří vyhrát, má zajištěnou slávu a obdiv.

„Tak něco. Honičku, jenže honičku po světě...“

„Ve světě nezůstávají stopy!“ řekl Jackie. Byl výtečný stopař.

„Ale ano, zůstávají,“ řekl Enkra. „Šikovný lovec dokáže najít stopu druhého i mezi lidmi.“

„Jak?“

„Musí se ptát a hledat. Každý za sebou zanechá stopu, i když ne jasnou jako v džungli. Kromě toho, asi by se někdo z nás nedokázal jen tak ztratit.“

„Proč, kvůli vzhledu?“ ptal se Sonny. „Já bych se klidně přestrojil třeba i za bělocha...“

„Tobě by to uvěřili!“ vyštěkl Roger. „Vypadáš tak skoro i teď!“

„Člověk má právo přestrojit se za něco jiného,“ řekl Enkra. „A my k tomu máme dokonce i schopnosti.“

„Třeba za holku!“ řekla Senta a začala se smát.

„A proč ne za holku?“ ptal se Jackie.

„To bych chtěla vidět! Jestli chceš, půjčím ti nějaký šaty..“

„Káčo hloupá,“ řekl Kurt. „Do tvých by se ani nevešel! Mysli trochu, než něco plácneš...“

„Žvaníte blbosti,“ řekl Roger. „Taková akce by se musela důkladně připravit. A vůbec, co byste ve světě chtěli podnikat?“

„Něco, co by bylo fajn,“ řekl Jackie. „Něco takovýho, aby svět padl úžasem na zadek!“

„Svět je dost otrlej a vydrží všelicos, co by se tobě mohlo zdát! Řekl bych, že usadit svět na zadek nebude jednoduchý...“

„Muselo by se to promyslet,“ řekl Kurt. „Něco by se našlo! Jak jsi třeba mluvil o tom shánění lidí...“

„To Santanueva shání lidi na pomoc...“ řekl Enkra.

„My bysme taky potřebovali nějaký lidi,“ řekl Hermann Diettermann, Kurtův bratr. „Kdyby se našli nějaký, který by s náma chtěli...“

„Co to žvaníš za pitomosti?“ rozčílil se Kurt. „Co tím vůbec myslíš, chlape?“

Hermann začal vysvětlovat, že získat lidi, kteří by chtěli být poslušni jejich smečky, je obtížné a on že by rád vyzkoušel, jestli by se to mohlo podařit. Nechápali ho, ale nabyli přesvědčení, že mu jde o to, že smečka je slabá a měla by se posílit.

„To je nesmysl,“ řekl Roger tvrdě. „Když jsem začínal, byla dvacetičlenná smečka slušná síla a mohla udělat díru do světa. Dneska jsou smečky o padesáti i více lidech, někde dokonce ještě větší. To se mi vůbec nelíbí. V tak velké smečce musejí nutně nastat rozpory.“

„Určitě nastávají. Ale co s tím chceš dělat?“

„Mělo by se to nějak zorganizovat. Zařídit, aby nebyla žádná smečka moc veliká a nebyl v tom zmatek. Já myslím, že se ti lidé ani nemohou pořádně poznat a spřátelit. Vždycky v takové smečce je někdo, o kom pořádně nevíš, co je zač.“

„Co by měl říct Santanueva? Jeho kmenový svaz čítá určitě víc než tisíc lidí...“ namítl Jackie.

„Jenže, to není jedna smečka. Jeho lidé jsou mezi sebou ještě rozděleni, jenom se sdružují do svazu, jako jsem to chtěl já v Kingtownu. Jenže, o to se nikdo kromě mě nestará a pak je jasné, že to nejde...“

„Kingtown není Indiopolis nebo Iron-city. Tady mají všichni moc rádi svoji svobodu...“ namítl Sonny.

„Santanueva je taky nespojil jen tak z ničeho nic. Nejdříve jejich náčelníky porazil, potom s nimi vyjednával a nakonec pro ně vymyslil program, který se jim líbil.“ řekl Enkra.

„Myslíš, že my žádný program nemáme?“

„No... jestli tomu, co jsi vymyslel, chceš říkat program...“

„A co bys chtěl?“ rozkřikl se Roger. „Co bys vymyslel ty, abys něco udělal? To, že jsme se spojili, abysme tě vytáhli z pasťáku, to nebyl program, nebo co?“

„To už bylo dávno! To za tebou šli všichni bojovníci z města, jenže když se to provedlo, už jsi jim neměl co nabídnout! Ze staré slávy oni žít nechtějí, a nic dalšího pro ně nemáme!“

Rogerovi se to nelíbilo, ale začal přemýšlet a na chvíli zrozpačitěl. Pak řekl: „A když něco vymyslím, kdo mi zaručí, že se to podaří?“

„To ti nemůže zaručit nikdo. Krom toho dneska už nemá cenu něco začínat. Během dvou tří dnů se kluci rozjedou na všechny strany. Budou prázdniny, a prázdniny se vždycky tráví hrami v džungli. Až se vrátíme, můžeš začít s tím programem...“

Roger něco bručel, ale bylo vidět, že pochopil. Možná měl řadu chyb, ale nebyla mezi nimi malichernost; dokázal rychle odhadnout, co mu kdo navrhuje, a když to byl dobrý nápad, začal nad ním přemýšlet. Jeho mozek byl výkonný a rychlý a zpracovával jednotlivé podněty jako computer. A zdálo se, že Roger už začíná pracovat na novém programu.

Albenzio začal zase hrát a v přestávkách kluci povídali; většinou věci, které se dozvěděli o jednotlivých kamarádech. Roger trochu zmlkl a spíš se snažil taky se něco dozvědět, než pořád ovládat ostatní.

Čing-i-Liu, který měl příbuzné v Indiopolisu, se začal vytahovat s novou lodí, kterou si pořídil Joy Maszlányi, bohatý rejdařský synek, kamarád z boje o moc. Činga na té lodi jednou svezl a tomu se to tak líbilo, že by byl rád, kdyby si podobnou loď pořídila taky smečka. Kluky to samozřejmě zaujalo, mořeplavba patří k obdivovaným dobrodružstvím. Tak se bavili o lodi.

„Santanueva by nám mohl pomoci získat takovou loď,“ řekl Enkra. „Má přece vlastní loděnici! Kdybysme mu pomohli při výstavbě Obzoru, jistě by to pro nás udělal...“

„Santanueva by s náma vyklusal,“ řekl Kurt. „Víš přece, jak se chová ke všem kdo k němu nepatří. A taky nemá tolik času, aby se s náma zaobíral...“

„Pro nás by to udělal, pro mě a pro Jacka. Jackie, řekni něco... však nám to slíbil!“ Enkra se ohlédl po Jackovi, ale nikde ho neviděl.

„Kde je vůbec Jackie?“ ptal se Kurt, ale nikdo mu neodpověděl.

Vzápětí řekl Sonny: „Slyšel jsem, že Santanueva teď vymyslel takový nápad, že bude stavět katamarany. Že prý je to lepší než normální loď, zvlášť kvůli stabilitě a tak...“

„Katamarany!“ Roger se zatvářil dost pohrdavě. „Nesmysl! Možná pro nějakou plavbu kolem pobřeží, jako to dělají Santanuevovi Malajci! Ale na dálkové plavby?“

„Co je to katamaran?“ ptal se někdo z mladších.

„To je loď, která je spojena ráhny s takovým pobočným člunem, víš? Vlastně dvojitá loď, ale lidi jsou jenom na jedné, to druhé je vahadlo, které ji vyvažuje. Loď nepotřebuje kýl a přitom se nedá převrátit...“ vysvětloval Sonny.

„Jak má ta věc být veliká?“ ptal se Kurt.

„Podle řečí prý normální loď, asi jako rybářský kutr, nebo větší. S celým oplachtěním, jaké má regulérní plachetnice, a s tím vahadlem po straně...“

„A bylo by možný, aby měla ta loď takovej plovák po obou stranách?“

„Jasně. Tomu se zas říká trimaran...“

„Jestli víš, jak má vypadat, můžem si to zkusit postavit a svézt se na tom po řece,“ řekl Kurt. „Bambusu máme až dost, zítra ráno bysme to mohli vyzkoušet...“

„Myslíš jako bambusový člun s plovákem?“ zamyslel se Enkra. „Možná by to šlo... Teď si vzpomínám, že něco takovýho jsme viděli v Rossa Blance, když jsme se koupali. Jenže pak nás Asthra zavolala... Jackie si to prohlížel.“

„Kde sakra ten Jackie trčí?“ ptal se Kurt. „Když si to prohlížel, tam by nám mohl říct, jak to bylo udělaný, ne?“

„Já se po něm jdu podívat,“ řekl Enkra a vstal.

V tu chvíli mu Roger položil ruku na rameno. „Nechoď.“

„Co?“ Enkru ten zásah trochu překvapil.

„Teď nech Jacka být. Nemá teď na tebe čas,“ řekl Roger velice vážně. „Věř mi. Tohle je jeho noc...“

Enkra na něj chvíli civěl s otevřenou pusou – pak si vzpomněl na chvíli u Asthry. Ohlédl se na Sentu, ale ta tu taky nebyla. Enkra si sedl a chtěl něco říct, avšak najednou si nemohl na nic chytrého vzpomenout. A vlastně nikdo jiný, takže nastalo dost trapné ticho. Ti starší koukali na Kurta, co on tomu říká. Mladší nechápali, o co jde a co se stalo. Kurt pochopil, že se to týká jeho a sestry, a i když nevěděl to, co Enkra, asi něco vytušil nebo se Senta pochlubila už dřív.

„No... ten katamaran...“ řekl přiškrceným hlasem.

„Jo, ten katamaran,“ řekl do úplného ticha Roger. „To je dobrý nápad. Až vyjde slunce, vybereme bambus a nasekáme ho. Máš tady nějaké mačety, Kurte?“

„Jo, v kůlně...“ Kurt chtěl vstát a jít tam, ale zas si v rozpacích sedl.

„Zahraj něco, Albenzio!“ řekl Roger, když se opět rozhostilo to ticho. Albenzio skutečně poslechl, začal hrát a ostatní se přidali se zpěvem; dost rádi. Někdo z menších dětí se šeptem vyptával těch starších, co se děje, a Zuzanka Albertová je dost nevlídně okřikla.

Zábava se pomalu rozbíhala, ale pořád působila velmi stísněně. Všichni cítili, že by se mělo něco říct nebo udělat, a nikdo nevěděl, co; jen Roger se tvářil docela klidně a vyrovnaně a právě tím klidem ostatní rozčiloval.

Trvalo dlouho, než se Jackie a Senta objevili. Přišli ze tmy, a sotva je někdo uviděl, všichni přestali mluvit a obrátili k nim oči. I Albenzio přestal hrát. Jackie a Senta měli mokré vlasy a na těle se jim třpytily kapky vody. Prošli k ohni a Senta k němu natáhla ruce.

„Byli jsme se vykoupat,“ řekl Jackie, když si povšiml, jak na něho všichni vyjeveně čumí. „Voda je báječně teplá...“

Roger vstal a přistoupil k němu. Chvíli se dívali jeden druhému do očí – pak Roger pohlédl na Sentu. Dívka byla už od začátku dost rozpačitá, ale Rogerovu pohledu neuhnula. Roger Monroes podal Jackovi pravici a stiskl mu ji s tou slavnostní obřadností, jakou se pečetí smlouvy mezi spřátelenými náčelníky. Pak tímže způsobem stiskl ruku Sentě. Poté poodstoupil a kývl na Kurta.

Kurt vstal. Prošel kolem sestry, při tom jí zlehka, téměř něžně přejel dvěma prsty po tváři. Pak podal ruku Jackovi i sestře, a ustoupil.

V tu chvíli už věděl i Enkra, co má udělat. Taky on povstal a podával oběma ruku. A po něm dle stáří či hodnosti, nebo zkrátka kdo byl nejblíž, podávali těm dvěma ruce všichni, kdo byli přítomni. Nikdo nic neřekl, jenom oheň praskal.

Když to bylo skončeno, zase si všichni posedali. Jackie a Senta si sedli bok po boku, co nejblíž k ohni, aby uschli.

„Mluvili jsme tady o lodích,“ řekl Roger. „Dohodli jsme se, že zkusíme postavit si katamaran, jaký jste viděli v Iron-city. Prohlédl sis ho, ne?“

Jackie musel chvíli přemýšlet. „Něco takového jsem tam viděl, ale jak to pluje, nevím... a nevím, jestli to budu umět postavit, tak moc dobře jsem si to zas neprohlížel...“

„Mysleli jsme, že bys nám s tím mohl pomoct,“ řekl Kurt. „Zítra bysme to postavili a hned vyzkoušeli, dokud je tady někdo, s kým bysme si to mohli na vodě rozdat...“

„Vy blázníte,“ řekl Jackie. „Postavit novou loď a hned se s ní dát do boje? Vždyť se všichni utopíme!“

„Ty určitě ne,“ smál se Roger. „Máš draka štěstí – musíš toho využít! Dokud tě chrání, podaří se ti všechno na světě!“

„Vážně to platí?“ zeptala se Senta.

Roger kývl na Sakita a ten pronesl vážně: „Chrání ho posvátný drak a chráníš ho ty. Kdo dostane draka štěstí, tomu se všechno splní, dokud ho neurazí nebo nezaplaší. Měla bys to vědět...“

„Nikdy jsem se nezajímala o kouzla,“ řekla rozpačitě.

„Drak štěstí mu pomohl získat tebe,“ řekl Sakito. „A ty ho budeš chránit líp než pancíř z lístkové oceli. Koho má někdo na světě rád, tomu se vyhne každé neštěstí a všechno se mu zdaří...“

Jackie a Senta se po sobě podívali. Jejich ruce spočívaly už dlouho jedna v druhé, teď si je ještě stiskli.

„Draka štěstí má ještě jeden z nás,“ řekl Sonny. „Enkra! Co tomu přinese?“

Roger kývl na Sakita, aby promluvil. Možná to také věděl, ale sám to nechtěl říct.

„Enkra nemá žádnou dívku,“ řekl Kurt. „Co bude s ním?“

„Neznám jeho přání. Stane se to, co si bude nejvíc přát. Zda to bude dobré či zlé, to nevím. Ale splní se mu to...“

Enkra byl ještě udivenější než Jackie. Cítil, že se na něho všichni dívají, ale nevěděl, co říct.

„Já... měl bych takový nápad,“ řekl konečně. „Takovou hru. Ale nechtěl bych... je to taková zvláštní věc..“

„A bude to bezvadná hra?“ ptal se Kurt.

„Nevím. Něco jako honička... nebo tak něco.“

„Fajn, tak to zkus. Třeba to bude psina.“

Roger se podíval na hvězdy a zívl. „Nepůjdem už spát? Máme na zítra spoustu plánů...“

Najednou všichni souhlasili. Ti mladší se ukládali rovnou k ohni, ostatní si připravili každý nějaký pelech. Jackie vzal svou a Sentinu přikrývku a odnesl je někam daleko.

Enkra se uložil kousek od Rogera. Roger byl zvědavý co vymyslel, ale nechtěl zbytečně naléhat, s Enkrou nebylo lehké pořízení a byl schopen ho napínat. Tak radši přemýšlel a vymyslel pár pěkných zábav, které nasadí, kdyby ta Enkrova hra nevyšla.

Ráno, když se probudili, Enkra mezi nimi nebyl. V ohradě nebyl ani jeho kůň – zato všechny jeho věci tu zůstaly.

Jackie byl nevyspalý, zíval a nemohl se probrat. Ale náladu měl vynikající. „Asi ta jeho honička! Chce, abysme ho hledali! Bude mít asi slušný náskok... to bude psina, žejo, Kurte?“

Ale Roger přemýšlel. „Tohle nebude obyčejná honička! Myslím, že nejlepší bude začít pátrat v Kingtownu, a ne splašeně... Obhlédnu to – vy zatím zkuste udělat ten katamaran...“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

30.05.2021 11:44