Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kamiko Watanabová byla studentkou university v Osace a v Arminu byla na prázdninách, poněkud předčasných. Dostavila se k odletu letadla ve 3.l5 těsně před odletem, ale měla letenku zajištěnou telefonicky, tak to nebyl problém. To letadlo mělo trasu Kingtown – Bombay – Teherán – Ankara – Athény a touhle dobou, na začátku prázdnin, bylo dost plné. Kamiko bez obtíží prošla celní a pasovou kontrolou; všechna její zavazadla se skládala z dost velké sportovní tašky a fotoaparátu Nikon na krku. A protože postrádala veškerý dívčí půvab, ani celník, otrávený noční službou, neviděl důvod, proč by si jí bedlivěji všímal.

V letadle si Kamiko sedla na své místo, zapnula si bezpečnostní pás a skoro okamžitě usnula. Probudila se až nad Bombayí, snědla svačinu a vybrala si anglický časopis, který si chvíli prohlížela – pak zase usnula.

Už bylo řečeno, že dívka Kamiko nebyla nic moc. Spíše drobnější postavy, vypadala více méně jako kluk. Příroda ji neobdařila ani výraznějším poprsím, ani svůdnými boky a nohy nebyly vidět, ježto měla bílé džínsy. K nim tričko s japonským nápisem, kterému nikdo nerozuměl, sportovní bundu neurčitého původu a bílý klobouček proti slunci. Boty s nižšími podpatky, spíš sportovní. Vlasy měla dlouhé, černé jako smůla a nijak zvlášť moderně upravené, zřejmě po způsobu studentek od nějaké kamarádky. Make-up decentní, spíš jen mírně naznačený. Nosila velké a mimořádně neslušivé brýle, za slunečního světla tmavé. Mluvila tiše a mírně, nejradši japonsky, v případě potřeby anglicky s japonským přízvukem. Z jiných jazyků uměla pár běžných slov, ale používala je nerada. Kromě toho se Kamiko Watanabová velmi nerada bavila s cizími lidmi. Povahy byla mírné, nevýbojné.

V Teheránu měla několik hodin času, letadlo muselo čerpat pohonné hmoty. Projela se v autobuse letecké společnosti městem, vyslechla stručné poučení průvodkyně a vyfotila si pár mešit a bývalý šáh-in-šáhův palác. Po startu letadla se naobědvala a zas usnula. Po odletu z Ankary už nespala, pustila si do sluchátek hudbu a mlčky poslouchala. V Athénách zdvořile poděkovala a opustila letadlo.

Co podnikala dívka Kamiko v Athénách, se neví. S největší pravděpodobností se toulala městem, navštívila Akropolis a nějaké museum. Dělají to všichni turisté. Ví se ale docela jistě, že po půlnoci odletěla letadlem do Říma a odtamtud odjela vlakem do Neapole. Cesta jí trvala dost dlouho, asi nespěchala a prohlížela si místní pamětihodnosti. Na celé své cestě vyvolala zcela minimální pozornost, takže později se na ni zřízenci mohli jen velmi těžko upamatovat.

Rogera Monroese potěšilo, že jeho předpoklad se zcela vyplnil. Enkra neprchal do džungle, jak by se očekávalo, ale vrátil se zcela klidně do Kingtownu. Jeho koně nalezl Roger dobře opatřeného v zámecké stáji, kam patřil. Zjistil dále, že Enkra přijel krátce po půlnoci, zcela nahý, což v noci u něho nebylo neobvyklé. Odešel asi hodinu nato, pěšky a oblečený, na svoje zvyklosti dost. Strážní pes si pamatoval, že měl bílé džínsy, nějaké tričko a bundu. Psovi připadalo, že byl oblečen divně, ale nedovedl blíže vysvětlit, co na něm bylo tak divného.

Dále Roger zjistil, že si vzal na cestu větší částku peněz, a to amerických dolarů. Kolik se nevědělo, vybral je ze svého konta. Roger to mohl zjistit, Enkrovo konto bylo u Monroesovy banky, ale stačilo mu, že u něj ty peníze viděli, když je přinesl. Teď nebyly nalezeny. Všechny obleky, které Roger znal, zůstaly doma, tedy měl na sobě něco zcela nového či aspoň jiného. Odnesl si taky japonský fotoaparát, který dostal za vysvědčení. Na přímý dotaz se Roger dozvěděl, že si tento fotoaparát přál, dokonce přímo řekl značku Nikon.

Roger se zamyslel. Pak se vydal do školy Černé Lilie. Byly už sice prázdniny, ale věděl, že někteří instruktoři tam ještě budou a ten, kterého hledal, docela jistě. Jmenoval se Artie, vyučoval výrobu a pozměňování úředních listin a nemohl dost dobře odejít, neboť jezdil na elektrickém vozíčku a cestoval nerad. Kdysi sloužil v Hongkongu u tajné služby a zapletl se s nějakou nepřátelskou skupinou. Ta si přála dozvědět se, co ví o nějakých služebních záležitostech; použila k tomu pilky cirkulárky, kterou mu postupně po pěti centimetrech odřezávala nohy. Ve chvíli, kdy mu elektrickou vrtačkou navrtávali kolenní čéšky, přišli kamarádi a osvobodili ho. Co provedli s nepřáteli, které dopadli, se ve slušné společnosti neříká. Artie se delší dobu léčil v nemocnici a pak se stal instruktorem.

Rogera uvítal s radostí, byl to jeho příkladný žák. „To je dost, že se přijdeš taky zeptat, jak tvoji kluci prospívají! Už jsem si myslel, že to náčelníka nezajímá!“

„Jde mi konkrétně o jednoho, Enkru. A o tvůj předmět. Jak si v něm počínal?“

„Je velice nadaný a šlo mu to perfektně,“ chválil Artie. „Ukážu ti, jak udělal šek na Rotschildovu banku, budeš se divit... zkus, jestli to poznáš..“

Roger si prohlédl šek a usoudil, že by ho klidně nechal proplatit. Chvíli chválil Enkru i jeho instruktora, pak se zeptal: „A co osobní doklady? Ty taky umí?“

„Samozřejmě, perfektně! Děláme jen spolehlivou práci!“

„To jsem rád. Poslyš, nepostrádáš některý z těch osobních průkazů? Neztratil se ti v poslední době nějaký?“

„Osobní doklady se ztrácejí pořád, hlavně teď před prázdninami. Pořád někdo někam jezdí a potřebuje cizí papíry... počkej, myslíš, že by Enkra taky?“

„Radši nemyslím. On jistě dělal nějaký průkaz se svojí fotkou, žejo? Mohl bych ho vidět... jestli se tedy neztratil?“

Artie musel chvíli hledat, ale pak ho Rogerovi dal. Na německém školním průkazu měl Enkra krátké světlé vlasy a přitroublý úsměv pilného žáčka, a ten průkaz byl docela dobrý, dokonce se mohl použít. Ale byl tady.

„Hm, pěkná práce,“ souhlasil Roger. „Ale s tímhle by nemohl cestovat. Nějaký jiný... poslechni, zapni trochu svou chytrou hlavu! Nemáš nějaký tip?“

Artie se zaklonil a přemýšlel. Pak řekl opatrně: „Před nějakou dobou se ztratil jeden průkaz, dokonce originální. Byl to japonský pas, holka co jí patřil, zahynula při havárii. A nemám podezření, kdo ho tak mohl ukrást...“

„Japonská holka? To vypadá zajímavě, Artie! Za japonskou holku by se Enkra teoreticky mohl vydávat. Jak vypadala?“

„Přestaň blbnout,“ rozesmál se Artie. „Myslíš, že by si tam nedal vlastní fotografii? Nebo nezměnil jméno a údaje, které tam jsou? Zapomeň na myšlenku, že by měli něco společného!“

Roger pokýval hlavou, Artie měl pravdu. Chvíli si prohlížel Enkrovu fotografii ve školním průkazu.

„Máš nějakou jeho fotku? Myslím vhodnou na doklad...“

Artie měl všechno možné, i Enkrovu fotku, dost dobrou. Roger si ji připnul na stůl, vzal černý fix a začal na ni kreslit. Trochu poopravil linii vlasů, aby to vypadalo na dívčí účes, přikreslil náušnice, ale stejně kroutil hlavou.

„Pořád ještě to vypadá moc jako Enkra! To by ho každej poznal, nemyslíš? Lidi ho znají z novin...“

„Když se nalíčí a když si vezme brejle...“

„Brejle, nojo!“ Roger přikreslil brýle a poopravil trochu i obličej, aby vypadal nalíčený. „Co říkáš, šlo by to?“

„Proč ne? Možná si načesal vlasy víc do obličeje, aby to nebylo tak vidět... takhle?“ Artie nakreslil účes, který Enkrovu tvář zmenšil a dost zakryl. „A podmalovat oči, aby byly šikmější... Enkra má dost mongolské oči, dá se to... co říkáš?“

Z fotografie na ně hleděla tvář orientální dívky, dost divné, přesto teoreticky možné.

„Vezmu si to,“ řekl Roger. „Uvidíme... jestli si někdo takové holky všiml na letišti, je to jasný.“

„Je to šikovnej kluk,“ řekl Artie. „Co je to za hru?“

„Sám nevím,“ řekl Roger a šel.

Jenže na letišti se s Rogerem odepřeli bavit. Policisté si z něho dělali legraci a když stál na svém, řekli mu, že jemu jako civilní osobě nemají co podávat hlášení. Roger jim chvíli jemně vyhrožoval svým otcem a jeho vlivem, potom se rozhodl, že to nechá být. Ale když šel z letiště, něco ho napadlo a vrátil se. Zjistil, která letadla odlétala do Evropy po půlnoci a vytipoval si, která letecká společnost je může provozovat. Tak zašel i do kanceláře společnosti KLM a zapředl hovor s dívkou, která u přepážky prodávala letenky.

„Ano, jsem tady od půlnoci,“ řekla dívka. „Už se těším, že bude konec a půjdu spát...“

„Možná si budeš pamatovat na tuhle holku,“ ukázal Roger fotografii. „Neletěla v noci do Evropy?“

Dívka si prohlédla fotku a začala se divit. „Ale to je překreslená fotka, žejo?“

„Je, ale to nevadí. Jde o tu holku...“

„Mohla by to bejt ona. Jedna taková Japonka letěla v noci do Athén... přišla na poslední chvíli.“

„Vypadala takhle?“

„Já si ji neprohlížela. Nebyla nic moc, taková kde nic, tu nic. Vzala letenku, zaplatila a šla...“

„Letenka byla objednaná?“

„Jo, telefonicky. Je tady poznámka.“

„Výtečně. A jméno tý slečny?“

Dívka chvíli hledala. „Kamiko Watanabová.“

Roger si to poznamenal a široce se usmál.

„Moc ti děkuju... Myslím, že teď už si ji najdu!“

„Hodně štěstí... je to tvoje holka?“

„V jistým smyslu moje.“ řekl Roger a šel.

Zapřemýšlel a zjistil, že se blíží poledne. Bylo záhodno dobře pojíst. Dobře se jedlo v zámecké závodní jídelně, kam chodil kromě jiných lidí taky Vládce sir Lera. Když Roger brnkne na tělo, bude tam včas. Nasedl na tramvaj a jel. Stihl to téměř na chlup, sir Lera právě odcházel z jídelny a že se najedl dobře, měl dobrou náladu. Roger pozdravil a Vládce si ho všiml.

„Hledáš tatínka, Rogere? Myslím, že je ještě v kanceláři...“

„Ani ne... ale když už tě vidím, Vládče...“

„Máš nějaké starosti?“ usmíval se sir Lera.

„Dohodli jsme se s Enkrou na jedný výpravě... a teď ho nikde nemůžu chytit. Myslel jsem že je tady, ale nikdo o něm neví. Prý někam vyrazil...“

„Už to tak asi bude,“ řekl se smíchem Vládce. „Já o něm taky nevím. Říkal jenom něco o tom, že si chce vyzkoušet nový foťák, který jsem mu dal. Ale kde...?“

Roger usoudil, že to ví, ale hrál tu hru s ním. „Mluvili jsme o nějaké hře,“ přiznal. „Enkra se chtěl někde ve světě schovat, a my že ho budeme hledat. Pěkná a zábavná hra, co říkáš?“

„Príma... tak hledej!“

„Něco už jsem zjistil. Například, že v noci odletěl do Athén. Athén v Řecku, ne tý vesnice na severu. Přestrojený za japonskou studentku.“

Sir Lera nedal najevo žádné překvapení. „A ty chceš letět za ním a nemáš na letenku, nebo co?“

„Ani ne. Myslím, že Athény nejsou konečný cíl cesty. Jenom bych rád měl přístup k hlášením operačního oddělení. Chci vědět, co se kde ve světě stane a kde se Enkra objeví. Myslím, že z Athén bude pokračovat dál, možná se dokonce pokusí nás svést se stopy.“

„I to je možné. A co chceš ode mne?“

„Už jsem řekl. Hlášení z operačního.“

„Hlášení jsou vyhrazena pro nejvyšší členy štábu. Zatím ještě nejsi ministerským předsedou, Rogere!“

„Já vím. Proto tě žádám o pomoc.“

Sir Lera chvíli uvažoval. „Dám pokyn, aby ti půjčili svodku operačního oddělení, s výjimkou přísně tajných akcí, o kterých bys neměl mít vědomosti. Souhlasíš?“

„Jistě. S jakým prodlením?“

„No... dvanáct hodin. Po vyhodnocení naším štábem bys ji mohl dostat třeba okamžitě, ale...“

„Budu jenom rád. Děkuju ti, Vládče...“

Sir Lera se jenom usmíval. Roger by chtěl odejít, ale sir Lera zatím stál a díval se na něho, takže nemohl.

„Máš s mým synem starosti, žejo?“ zeptal se.

„Ne, samozřejmě že ne... Totiž... někdy hrozný.“

„Já taky. Tu hru jsi vymyslel ty nebo on?“

„On. Vlastně, vůbec jsme se na tom nedohodli. Říkal to včera večer u ohně, tak jako zábavu. A ráno zmizel. Jenom si myslím, že to realizoval, jistě to nevím...“

„Hm... hra by měla mít svá pravidla. Například by se mělo jasně říct, co dostane ten, kdo to vyhraje.“

„Snad... možná, že ano. Ale co...?“

„Jestli ho nechytíš, splním mu nějaké přání. Když ano, tak tobě. Rozmysli si to. Kdyby ses s ním spojil, můžeš mu to říct. A přemýšlej, co mu nabídneš ty, když zvítězí.“

„Fandíš jemu, žejo?“

„Pochopitelně. Jsi starší, chytřejší a máš moc, Rogere. On to všechno zatím nemá. Musím mu fandit, je slabší...“

„Je chytrý a odvážný. Ale přesto se mu mezi lidmi může leccos stát. Co říkáš ty, Vládče?“

„Myslím, že by se o tom mělo přemýšlet.“

„Já o tom přemýšlet budu. Ale co uděláš ty?“

„Nevím,“ řekl sir Lera. „Budu přemýšlet.“

Okolo přístavu v Neapoli se rozkládá čtvrť, v níž je radno se chovat velmi opatrně. Místní obyvatelstvo se skládá z pasáků, prostitutek, podomních obchodníků, pašeráků, zlodějů, žebráků a policajtů, vesměs koupených. Příchozí jsou většinou turisté, nejčastěji američtí. Ale i pár Japonců se tam občas objeví, tak se nelze divit, že i dívka Kamiko prošla k večeru tou čtvrtí a obhlédla terén. Vrátila se tam později, chvíli před půlnocí a vybrala si jednu z prostitutek, které se otráveně promenovaly a čekaly na zákazníky.

„Ahoj,“ řekla a mluvila dobře italsky. „Poslechni, kdo v týhle čtvrti má dobrou bouchačku?“

Dívka, pronajímající svoje tělo, na ni vyvalila oči. „Cože?“

„Potřebuju chlapa s dobrou bouchačkou. Nerozumíš?“

„A na co?“

„Na hovno. Tak znáš nebo ne?“

„Tady skoro každej! Třeba zrovna Luigi... támhleten frajer v kostkovaný čepici, ten má americkou pětačtyřicítku...“

„Dík.“ řekla Kamiko a šla. Prošla ulicí a sledovala chvíli frajera, zatímco za ní kurva vyjeveně zírala. Když Luigi zašel do boční uličky, Kamiko ho předešla – nebylo to těžké, měl něco vypito a dost se motal. Japonská turistka ho nezajímala, nevěnoval jí pozornost, a to se mu vymstilo. Když šla kolem něho, vyskočila najednou jako panther a srazila ho k zemi dvěma údery hranou dlaně.

„Co... co je?“ vydechl, když mu prohledávala kapsy.

„Potřebuju tvou bouchačku. Ty si seženeš jinou.“

Luigi se pokusil zvednout. Za celý svůj život nezažil takovou drzost a měl pocit, že by měl něco udělat pro svou obranu. Když ne z jiného důvodu, tak aby aspoň neztratil v kruzích svých podřízených veškerou autoritu. Neměl to dělat – praštila ho pažbou revolveru mezi oči, on zasténal a zůstal ležet. Dalo se čekat, že bude spát nejméně hodinu.

Kamiko přešla ke vchodu do jednoho nočního podniku. Byla to tančírna, ale ve sklepě měla docela pěkně zařízenou hernu. To se Kamiko stihla dozvědět odpoledne jenom tím, že poslouchala, co si povídají opilí námořníci. Prošla tančírnou, aniž si jí kdo všiml – na schodech natáhla přes hlavu černou punčochu.

Dva svalnatci, kteří tam dávali pozor, si jí všimli, když byla těsně u nich. Sahala jim tak po rameno, takže nečekali tvrdou sérii perfektních úderů karate. Jednoho složila na místě, s druhým prorazila dveře do herny. Tím taky na sebe připoutala pozornost všech, kdo tam byli.

Když vpadla drobná postavička do herny a namířila těžkou pětačtyřicítku na bankéře rulety, všichni ztuhli. V Itálii nejsou žerty s lidmi, kteří mají zbraň. Šéf, který doteďka diskrétně přihlížel a dával pozor, aby se hosté dobře bavili, se obrátil a pomalu přicházel blíž.

„Copak, copak?“ zeptal se. „Nespletl sis adresu, ragazzo?“

„Zůstaň stát na místě a nedělej blbosti,“ řekla Kamiko výrazně sicilským přízvukem. „Nic se vám nestane, když poslechnete!“

„Ty seš holka?“ řekl šéf trochu překvapeně. „Copak se ti na nás nelíbí, maličká?“

„Potřebuju prachy. Nejlíp v dolarech.“

„Jistě, jistě. A kolikpak?“

„Nevím. Kolik stojí motorka Honda v týhle zemi?“

Někteří hosté se začali smát. Taky šéf se usmál. „Poslechni, ty sis sem přišla pro motorku Hondu? Proto přepadáváš hernu a míříš na nás bouchačkou?“

„Každej se živí, jak umí.“ vysvětlila mu dívka Kamiko.

„Víš co? Já zavolám policii a ty jim budeš vykládat, že chceš motorku, jo? Třeba ti ji koupějí za dobrý chování v kriminále. Nebo spíš v polepšovně, protože tě taxuju, že nejseš plnoletá...“

Dívka Kamiko si všimla, že jeden z mužů pije čaj. „Ty! Vyhoď kostku cukru do vzduchu!“

Muž vzal kostku cukru a vyhodil ji. Spadla na stůl.

„Trochu výš! Nechci přece nikoho zastřelit!“

Muž vyhodil kostku znovu, tentokrát vysoko. Revolver v dívčině ruce třeskl a kostka se rozlétla ve vzduchu.

„Dobrý,“ řekl šéf. „Poslechni malá, jestli nemáš co na práci, mohla bys tohle předvádět po večerech pro pobavení našich hostí, co říkáš? Vydělala by sis na tu motorku...“

„Nemám moc času! Ty prachy, a hned!“

„A povede se ti takový výstřel pokaždý? Zkus to ještě jednou! Giovanni, hoď kostku znovu!“

Giovanni poslechl – ale ona se zprudka otočila a vypálila na muže, který zrovna vytahoval ze saka revolver. Muž se chytil za rameno a vykřikl bolestí.

„Dva tisíce dolarů pokuty! A tu Hondu! A ty...“ ukázala na jednu servírku. „Seber tu bouchačku a polož ji tady na stolek. Vezmu si ji, ten člověk s tím neumí zacházet...“

Šéf přešel k pokladně a kývl na pokladníka. „Pět tisíc dolarů!“

Pokladník počítal. Dívka Kamiko zatím sebrala druhou pistoli a schovala pod bundu. Vyčkala, až šéf položil peníze na stolek, přešla k nim a schovala je.

„Děkuju. Já slyšela, že jste místní šéf camorry, jistě si ty prachy zase vyděláte. Já jich tolik nemám, ještě nevydělávám...“

„Poslechni, ty...“ řekl šéf zostra. „Víš, že po tobě půjdem? Jestli tě chytnem, tak...“

„Tak zaplatíš zas. Ten chlap, co stojí za mnou, se ani nepohne, nebo ho zastřelím. Děkuju a dobrou zábavu, pánové...“

Kamiko couvala podle zdi ke dveřím. Ohlédla se, aby zkontrolovala terén, pak vyklouzla ven.

„Teda, co je moc, to je moc!“ pravil šéf. „Čert vem ty prachy; ale to budeme každýmu puberťákovi platit motorku Honda?“

Roger si to dobře vypočítal; když došel ke slepému ramenu Charraggu, katamaran už tam byl a Jackie s kamarády předváděli shromážděným, co s ním dokážou. Dopluli v pořádku až sem; dokonce se přes veškerou snahu nepodařilo tu loď potopit. Během plavby se vzájemně shazovali do vody a rvali se jako psi, ale katamaran vydržel. Byli spokojení. Arminským klukům stačí ke štěstí dost málo.

Jackie, Kurt, Sonny a Senta přiběhli hned, jak Rogera viděli. Nemluvili o katamaranu, byli zvědaví na Enkru.

„Je to tak, jak jsem si myslel,“ řekl Roger. „Začal s tou svojí hrou. Chce, abysme si ho našli ve světě.“

„To bude príma psina!“ řekl Kurt ze všech nejrychleji.

„Kde je teď?“ ptal se Jackie v samozřejmé důvěře, že Roger ví všechno, nebo alespoň je schopen se to dozvědět.

„Jeho letadlo končí v Athénách – ale tam jistě dlouho nezůstane. Budu tady v Kingtownu a budu sledovat jeho stopy. Jak zjistím, co má v úmyslu, vyrazíme za ním.“

Kluci měli hned chuť vyrazit – Roger je sotva zkrotil. Ale pak napadlo Jackovi: „Když ty zůstaneš v Kingtownu, mohli bysme my vyrazit na výpravu, co říkáš? Přece tady nebudem všichni trčet! Pak nám dáš někam vědět, abychom se co nejrychlejc vrátili...“

Roger chvíli mlčel. Díval se jim do očí a myslel na tu svoji velkou výpravu, kterou plánoval, na obratná diplomatická jednání a snadná vítězství, kterých chtěl dosáhnout. Ale nadšené oči kamarádů ho přemohly. „Veď svoji smečku, kam chceš, Jacku Therlowe! Teď jsi náčelník...“

Kluci zařvali nadšením. Dokonce i Senta vykřikla radostí. „Vezmeš mě s sebou? Vydržím to, co kluci!“

Jackie se ohlédl na Kurta a Sonnyho. Nic nenamítali – dnešní noci se jejich duší dotkla první stopa dospělosti.

„Pojď se mnou, Sento,“ řekl Jackie. „Vím už, kam půjdeme; daleko na jihu jsou Bílé skály, ve kterých vládne moudrý a mocný náčelník Frenn. Pozval nás, a věřím, že rád uvidí i tebe...“

Senta jej políbila na tvář.

„Máš draka štěstí,“ řekl Roger Monroes. „Jdi za svým štěstím, dokud trvá...“

Katamaran odrazil od břehu – Roger stál a díval se za ním s trochou smutku v očích.

Pak řekl: „Moje hra bude možná lepší.“

Errata:

30.05.2021 11:44