Mary Westonová čekala ledacos, ale když už se jednou vydala na dalekou cestu, rozhodla se vytrvat. Zámek Cross byl sice v dost nedostupné pustině a cesta tam byla daleká, ale Mary věřila, že tam pořídí, jak potřebuje.

S černochy, kteří zámek střežili a posluhovali v něm, nebyla jako obvykle žádná řeč. Mary to ani nečekala, docela stačilo, že ji ohlásili u staré hraběnky. Což udělali, ale její bystré oko si všimlo určitých znepokojivých známek. Zahrada nebyla v tak vzorném pořádku, na jaký byla odjakživa zvyklá, ani v pokojích nebylo tak úzkostlivě uklizeno, jak hraběnka vyžadovala.

Když potom usedla v salonu a čekala, začala na chvíli pochybovat o úspěchu svého poslání; překvapilo ji, když se dveře otevřely a hraběnka vstoupila. Byla podivně pohublá, opírala se o hůl a z druhé strany jí pomáhala černá komorná.

„Ale to je Mary!“ řekla radostně, i když hlasem daleko méně zvučným a veselým než dřív. „Jak se stalo, děvče, že ses objevila až tady v divočině?“

„Ahoj, Viky!“ Mary jí podala ruku a hraběnka ji radostně stiskla. „Přece nezapomenu na starou kamarádku!“

Hraběnka se posadila do křesla a černá komorná ji zabalila do přikrývky. To bylo taky něco nového. Potom odešla, aby připravila nějaké občerstvení.

„Jsem ráda, že jsi tady,“ hovořila stará dáma. „Málokdy se mi stane, aby se někdo objevil. Všichni na mě zapomínají... to víš, když člověk zestárne a není už nikomu na nic potřebný, svět na něj nevzpomíná...“

„Právě proto jsem přišla,“ řekla Mary. „Potřebuju od tebe pomoc, Viky. Myslím, že jsi na to ta nejlepší...“

„Cože?“ hraběnka přiložila ruku k uchu. „Nerozumím ti dobře, Mary. Víš, už trochu přestávám slyšet, ale to nic. Musíš mluvit nahlas a zřetelně...“

„Potřebuju od tebe pomoc!“ Mary se rozkřikla, jako už dávno ne. Ale hraběnku to potěšilo.

„To jsem ráda... to víš, že ti pomohu! A o co jde?“

„O mého syna. Znáš přece mého syna... Enkru?“

„No jo, jistě, znám. A co s ním je? Už je veliký, co?“

„Dost veliký. Jenže má hloupé nápady. Utekl.“

„Co... kam utekl?“

„To nevím. Někam do světa. Ráda bych, abyste mi pomohli ho najít. Ty a tvůj syn...“

„Mike, nojo,“ hraběnka se nepokojně zavrtěla. „Jenomže, já už nemůžu nikde jezdit, víš? A Mike... ani nevím, kde se zase toulá. Někam odejel a ani mi neřekl, kam. Teď pořád někde jezdí a ani neřekne, kdy se vrátí. Nebo mi to možná řekl, a já jsem to zapomněla. Nevím...“

„Víš, jde o to; podezírám Enkru, že má v plánu něco nesmyslného. Mluvila jsem o tom s Rogerem Monroesem. Tomu se jeho plán líbí, i Jackovi Therlowovi a těm druhým. Jenomže, tím hůř. Nerada bych, aby se do něčeho zapletl. Mike je jediný, kdo by se o něho mohl postarat. A taky, komu Enkra věří.“

„Nojo, jenže Mike odejel; já skutečně nevím, kde je. Poslední dobou s ním není vůbec žádná řeč, nemluví se mnou, a když se mnou mluví, tak velice hloupě, skoro vůbec mu nerozumím. Mám s ním jenom starosti, a čím je starší, tím větší starosti to jsou. Sama to poznáš...“

„Mike má spoustu starostí, jistě. Ale přece jen, je Enkrův kamarád a Enkra ho má velice rád. Kdyby mohl něco udělat, byla bych tobě i jemu moc vděčná...“

„A co myslíš, že mi řekne, když mu něco vytýkám? Vůbec nepřemýšlí o tom, co mu maminka radí, tváří se, jako kdybych už vůbec ztratila rozum. Nikdy předtím takový nebýval, vždycky se se mnou rozumně poradil, ale teď, zvláště v poslední době, se s ním vůbec nedá mluvit...“

Mary s podivem zaznamenala, že hraběnka si mluví svoje a téměř jí neodpovídá na to, co ona povídá. Překvapovalo ji to, především proto, že ji takovou neznala. Viky se vždy zajímala víc o jiné lidi než o sebe, ničeho nelitovala a její příslovečný optimismus byl posilou pro každého, kdo s ní přišel do styku. Mary sama si od ní v mládí nechala často radit a nikdy toho nelitovala, protože Heda (nebo také Viky) Crossová byla žena moudrá a světa znalá. Teď jí připadalo trapné poslouchat její lamentace:

„Co jsem mu jenom napovídala, že by měl už konečně na čase něco udělat, aby nebyl tak sám jako kůl v plotě. Jenže on má pořád všechny možný starosti, jen ne se postarat o to základní, aby měl slušnou rodinu. Copak je tak těžký najít nějaké hodné děvče a oženit se s ním? Připomínám mu to pokaždé, ale jako kdybych hrách na stěnu házela...“

„Má třeba moc práce...“ namítla Mary, ale hraběnka se nedala vůbec rušit ve svých hlasitých úvahách:

„Já nechápu, jak vůbec může být mladý člověk tak neschopný. Proboha, když já byla mladá, mohla jsem se vdát třeba každý týden! Tehdy byli snad ti mladí muži nějak odvážnější nebo co... věřila bys, že jsem je musela od sebe dokonce odhánět? No vážně, já bych ti přece nelhala – když mě třeba žádal o ruku továrník Berkowitz, to nebyl žádný chudák, měl čtyři továrny a asi dvacet milionů majetku, ale já jednou řekla ne, tak mu muselo být jasné, že se mnou nic nepořídí. Víš, já mívala vždycky tvrdou hlavu a to se mužům nelíbilo. Můj manžel vždycky říkal: »Jiná by se rozbrečela, kdybych jí tohle udělal, ale ona jenom pohodí hlavičkou a klidně si jde pryč...«“

Mary se cítila nesmírně trapně. „To víš, každá máme něco...“

Hraběnka ji snad vůbec nevnímala. Mluvila dál, a sama se rozvášňovala svojí řečí: „Já jsem přece od něho nikdy nic nechtěla! A on potom povídal po všech možných lidech, že jsem spotřebovala moc peněz! Peněz, a od něho? Copak on někdy nějaký měl? Samozřejmě, na svoje zábavy, na to měl peníze vždycky, i na ty svoje slečny, pochopitelně. Jenže, když už jich měl dost, tak jsem mu potom byla dobrá... jednou mi jednu z nich představil, myslel si snad, že budu žárlit, nebo co! Jenomže, já jsem se na ni jenom usmívala a vlídně jsem se s ní bavila, a ta holka měla slzy na krajíčku... Takový telátko to bylo... A on? Proboha, on si snad i po rozvodu myslel, že já se k němu vrátím, nebo co! Jenže, to by si počkal...“

Mary to vzdala. Seděla, poslouchala, pila čaj a přikusovala k tomu obložené chlebíčky. Dívala se na svou přítelkyni a začínala chápat, že ta žena už opustila břeh, na kterém jsou ostatní lidé, že už hledí do minulosti, spojena se skutečností jen velice tenkým poutem, které se hrozí přetrhnout. A napadlo jí také, že možná vidí tu ženu naposledy.

Hraběnka to nevnímala. Plácala páté přes deváté, šťastná, že tu má někoho, kdo ji poslouchá. Nakonec se unavila a dala najevo, že si potřebuje odpočinout. Mary se loučila, a hraběnka jí řekla:

„Jsem moc ráda, že jsem tě viděla... víš, Mike je pořád pryč, já jsem tak opuštěná, málokdy někoho známého vidím! A vlastně, cos to vůbec chtěla?“

„Nic důležitého,“ řekla Mary. „Nedělej si starosti...“

„Ty jsi šťastná,“ řekla jí Viky. „Máš hodného syna, který ti dělá jenom radost. To je dobře. To je moc dobře...“

„Dělá mi jenom radost,“ pomyslela si Mary. „Jenom bych moc ráda věděla, kde teď zrovna tu radost dělá...“

Motor motocyklu Honda bublavě řval a krajina se míhala kolem černých brýlí drobné řidičky. Kamiko jela opatrněji, blížila se k pohraničnímu pásmu mezi Itálií a Francií. Pak uviděla hraniční čáru; červenobílozelená závora italská byla zvednuta, ale před červenobílomodrou francouzskou stáli dva policisté.

„Páni, na to se podívej!“ řekl jeden, když Kamiko dojela k závoře a zastavila. „Honda CX 500 Turbo! Viděl jsem tohle žihadlo zatím jenom v časopise, ve skutečnosti ještě ne! To je přece perfektní stroj!“

Kamiko chvíli čekala, co bude, potom sáhla do bundy a vytáhla svoje doklady. Druhý policista je prohlédl.

„Proboha, to je holka! Japonka!“

Kamiko sundala helmu a taky tmavé brýle. Policista se jí zeptal francouzsky: „Kam jedete, slečno?“

Kamiko nerozuměla francouzsky a tvářila se nechápavě – opakoval to anglicky, a na to odpověděla tichým hlasem:

„Paříž, Cherbourg, Brest... Bretagne...“

„Zábavní cesta?“

„Ano, prosím.“ řekla jako vychovaná školačka.

„To mě podrž,“ obcházel policista motocykl. „Japonská holka, a ona má takovej strojek! Čtyřválec s turbomotorem, dvě sta kilometrů v hodině. A přitom je houžvička, jak vůbec dokáže takovej stroj udržet?“

Orazítkoval pas a vrátil ho Kamiko. Druhý řekl:

„Podívej se, jestli má vůbec řidičák!“

Kamiko poslušně ukázala řidičský průkaz s mezinárodním osvědčením. Byl docela nový a nebylo divu.

„Je jí osmnáct,“ řekl policista, který kontroloval oprávnění. „Vypadá na patnáct. Japonky vypadají mladě...“

„Někde se na tom žihadle zabije. Jezdí jako kamikadze...“

Kamiko rozuměla poslednímu slovu, otočila zvědavě tvář a usmála se. V té chvíli se policista trochu zarazil.

„Něco se mi na ní nezdá... je to divný!“

„Chceš se podívat na její papíry?“ natáhl první ruku.

„Ne, papíry budou dobrý. Ale ta holka se mi nelíbí.“

„Každá holka nemusí bejt krásná...“

„Tak to nemyslím. Je na ní něco divnýho...“

„Chceš ji tu zadržet?“

„Ne. Dej jí to, ať si jede. Ale je to nějaký divný...“

Kamiko schovala papíry do bundy. Poděkovala, nejdřív anglicky, potom velmi lámaně francouzsky. Policisté se smáli.

„Nojo, dej si vodpich, holka. A nepřeraz se někde!“

Kamiko se usmála a řekla něco japonsky. Upravila si helmu, nakopla stroj a vyrazila vpřed, jako kdyby měla za patami družstvo pekelných andělů.

„Určitě se někde rozseká,“ řekl policista, který prohlížel její papíry. „Co se ti na ní nezdálo?“

„Právě o tom přemýšlím. Jako kdyby byla někomu podobná... Někomu, o kom se psalo v novinách.“

„Nějaký herečce? Vypadala spíš jako kluk...“

„Až na ty vlasy, viď? S trochou štěstí to mohl být hezkej kluk. Ovšem holka docela obyčejná, řekl bych...“

„Celý je to zvláštní,“ řekl první. „Taková holka, a taková motorka! No, čert ji vzal...“

„Čert ji vzal,“ souhlasil druhý. „Pojď, jdem na to. Nebo tady za chvilku bude štrúdl až za italskou hranici...“

Kamiko přidala a vítr jí hučel okolo uší. Usmívala se a tiše si prozpěvovala do rytmu předoucí motorky Honda.

Mike von Cross seděl na poradě šéfredaktora listu Hlas Arminu Henry Gardnera. Henry právě mluvil o finanční situaci listu, a shledával ji velmi nevalnou. Důvodem toho byla celkově nízká úroveň článků, která nepodněcuje obyvatelstvo ke čtení těchto novin, a už vůbec ne ke zvýšení předplatného. Za mizernou úroveň jsou vinni všichni členové redakce, přítomné v to počítaje. Takovéto hřímání se konalo v redakci pravidelně a Mike příliš neposlouchal, dokud ho nevyrušilo jeho vlastní jméno a následující chvíle ticha.

Bleskově se probral. „Ano,“ řekl. „Máš pravdu, souhlasím...“

Henry Gardner se zatvářil vztekle, někdo se zasmál.

„Smím se zeptat,“ pronesl vlídně, což bylo u něho obvykle předehrou před výbuchem. „Zda je vznešený a osvícený komthur hrabě Mike George von Cross přítomen?“

„Ano, jsem tady.“ připustil Mike.

„A může mi Jeho Svatost komthur sdělit, zda je tu přítomen i jeho vznešený duch, nebo jen jeho značně obézní tělo?“

Mike na to neřekl nic, protože to viděl sám.

„Můžeš mi říct, o čem jsem teď zrovna mluvil?“

„O tom, že náklad klesá a že je to naše vina.“

„Tvoje vina!“ zařval Gardner, až se okna třásla. „A ty na to řekneš, že mám pravdu! Spal jsi, nebo co?“

„Přemýšlel jsem nad jinou věcí. Promiň.“

„Ty že jsi přemýšlel? Ty nikdy nepřemýšlíš, ty jenom kecáš a vymýšlíš si výmluvy! Copak tě neznám, sakra? Dobře, tak tedy řekni, co navrhuješ ke zlepšení situace!“

„Já? Radši nenavrhuju nic. Ty jsi šéfredaktor.“

„Ale ty jsi člen Korunní rady a navíc akcionář listu! To tě vůbec nezajímá, jaký užitek budeš mít ze svých peněz?“

Mike se zatvářil, jako že je mu to líto.

„Kdysi 's vymyslel dobrou myšlenku, totiž použít jako tématu ke komiksovému seriálu příhody Enkry Westona v Arminu během jeho prvních kroků. Tehdy nám lidi rvali noviny z ruky, myslím tedy sobotní časopis, že! Taky jsme něco dokázali, například dostat ho z té jeho polepšovny. Jenže, dneska nám nikdo noviny z ruky nerve! A já chci, abys něco takovýho vymyslel znovu!“

„K službám. Zase o Enkrovi?“

Gardner vyskočil, pak upřel oči k nebi a zalkal: „Ty si ze mě děláš legraci! Tolik blbosti v jednom člověku, to se přeci nemůže vejít ani do toho tvýho panděra! Říkám ti, že můžeš psát o čem chceš, ale napiš to, napiš to, napiš to!“

„Vezmu si na to tvůrčí dovolenou. Zaplatíš ji?“

Gardner si rozmýšlel, jestli je rozbití huby komthura útok na veřejného činitele. Pak se rozhodl uklidnit se.

„Až uvidím prvních pět pokračování, tak ti řeknu.“

Mike pokrčil rameny a pohodlněji se opřel. Henry pokrčil rameny taky: „Jak vidím, vzal jsi to na vědomí. Můžeš spát klidně dál.“

Porada pokračovala. Henry dal slovo ekonomickému tajemníkovi, rozvalil se do křesla a naslouchal jeho zprávě, ale při tom přemýšlel. A jak tak přemýšlel, začalo se mu tu a tam něco jevit jinak, než při prvním záchvatu vzteku. Ukázal Mikovi na prstech, aby s ním vyšel ven na chodbu.

„Poslouchej, jak jsi to myslel s tím Enkrou?“

„Nijak. Jenom jsem přemýšlel o tom seriálu tehdy. Třeba by se dalo udělat pokračování.“

„Všechno, co se dělo kolem prince, jsi už popsal knižně i seriálově, a vydali jsme to. Všecko rozprodáno, chystáme další vydání. Ale potřebujeme něco nového. Je léto, okurková sezóna. Co vůbec dělá Enkra?“

„Nemám tušení. Asi je někde s kluky v džungli, ne?“

„Ne, to není. Zaslechl jsem něco, že je mimo Armin.“

„To je nesmysl. Weston, Ross Bartlett i Mary Westonová jsou doma. Jako následník trůnu určitě nikam nejel, to bysme věděli.“

„Přesto tady není. Slyšel jsem, že Roger Monroes žádal o povolení procházet si svodku hlášení ze světa. Snad si kluci na něco hrají. Ale Enkra je ve světě...“

„Zajímavý... kdo by o tom mohl něco vědět?“

„Roger, samozřejmě.“

„Myslím, mimo Rogera.“

„Operační a lidi ze štábu. Musel jim říct, co a jak, a Roger tajemství určitě neudržel za zubama.“

„S operačníma se znám se všema, ve štábu mám kamarády. Pozeptám se ti na to.“

„Totiž... co myslíš, že bude Enkra dělat ve světě?“

„Vylomeniny, jak ho znám.“

„Správně. Potřebovalo by to učesat a upravit pro potřeby čtenářů. Dát tomu vysokou ideovou úroveň. A případně prince trochu poopravit, kdyby udělal nějakou chybu.“

Mike se zamyslel. Chvíli se díval z okna na město, protože porada se konala v nejvyšším patře Gardnerova mrakodrapu a Kingtown byl před nimi jako na dlani.

„Co by se líbilo našim čtenářům, zvlášť mladým, se v žádném případě nebude líbit veřejnosti a státním orgánům v zemi, kde teď Enkra je.“

„Já vím,“ řekl Gardner. „Proto to chci po tobě.“

„Chceš, abych ho našel, jel za ním a hlídal ho?“

„Hlídal, pomáhal mu, dával mu rady a platil jeho výlohy do rozumné výše. A psal zprávy a posílal mi je.“

„Bude to drahé.“

„Cena nerozhoduje. Jestli to budou dobré zprávy... a taky jsme vlastenci. Přání našeho milovaného prince je nám rozkazem!“

„Kdybys ho znal tak jako já, nepropadal bys nadšení.“

„To není můj názor, ale stručný obsah úvodníku. Ostatně, něčím snad přispěje taky sir Lera, ne?“

„Na to zapomeň. Sir Lera nepodporuje nesmysly.“

„Ani když se týkají prince?“

„Především v tom případě ne.“

Gardner se bleskově rozhlédl okolo, i když byli na chodbě zcela sami. „Poslyš, co si doopravdy myslí Vládce o svém synovi?“

„Samozřejmě, má ho rád. Jako všichni v Arminu.“

„Jako všichni v Arminu,“ opakoval Henry. „Ne víc?“

„Sir Lera si vždycky přál mít syna.“

„Přál si ho, tomu věřím. Ale přál si, aby se mu narodil, nebo aby mu ho přidělili?“

„To chceš napsat do těch svých novin?“

„To chci především vědět. Samozřejmě, že...“

„Sir Lera uznal, že pro dobro státu je zapotřebí, aby se princem a následníkem trůnu stal Enkra Weston. Pro svoje mimořádné schopnosti a další předpoklady...“

„To jsme napsali! Ale jaká je skutečnost?“

„Přesně stejná. Pochopil, že je to jeho šance, jak zavřít aspoň na chvíli hubu nespokojeným vlastním přívržencům.“

„Čímž ovšem jeho láska k princi Enkrovi silně vzrostla. Jak na něj vlastně hledí teď?“

„Princ Enkra ho příjemně potěšil. Zneužívá své moci méně, než by bylo teoreticky možné. A určitě daleko méně, než by to dělal kdokoliv z okruhu Rogera Monroese.“

Gardner údivem hvízdl, ale moc překvapen nebyl, spíš ho udivila otevřenost, s jakou to Mike řekl.

„Takže předpokládáš, že kdyby prince Enkru odnesl čert do horoucích pekel, Vládce by litoval jenom toho, že bude muset shánět nového následníka trůnu!“

„Taky toho, že ten nový bude ještě horší.“

„To jsi mi to vysvětlil docela jasně. A taky, že od vlády nedostaneme ani šesták.“

„Přesně tak.“

„Hm... co myslíš, dal by nám něco Percival Higgins?“

„Percy je ředitelem televize. Televize bude chtít, aby za svý peníze měla co vysílat. Něco napsat je jednodušší než natočit televizní šot.“

„Takže se domníváš, že to budu platit všechno já?“

„Jenom tě varuju. Je možné, že princovy zábavy budou nezřízeně drahé. Nevím, kolik má peněz, ale jsem si jist, že to moc nebude. A já do toho svoje prachy taky nevrazím.“

Gardner si kousal rty. „Budu o tom přemýšlet. Řeknu ti.“

„Řekni,“ souhlasil Mike. „A teď se vrať na tu svou poradu. A omluv mě. Sednu si do tvý kanceláře a přečtu si cizí noviny. Jestli se náhodou někde něco nepovídá...“

Henry jenom kývl hlavou. Vrátil se na poradu, sedl si a po zbytek jednání působil dojmem duchem nepřítomného.

Počítal peníze.

Peníze počítala taky Kamiko Watanabová. A pročítala při tom kurzovní lístky, čímž dospěla k přesvědčení, že nejlepší bude nechat zatím co nejvíc peněz v dolarech. Dolar pomalu, ale vytrvale stoupal. Moc dolarů ovšem neměla – těch pět tisíc padlo na motorku Hondu CX Turbo. Kromě ní koupila péřový spacák a helmu, kryjící celou hlavu. A taky nějaké jídlo.

Kamiko seděla na lavičce v parku u nádraží v Marseille. Byl večer a bylo záhodno něčeho pojíst. Pokud možno lacino. Pokoj v campingu by byl zbytečným luxusem. Vykoupat se je možno koneckonců po setmění kdekoliv. A měla ten spacák.

Marseille jako město ji v jednom ohledu zklamala – nebyla tady žádná na první pohled zřejmá zločinecká čtvrť. Určitě v tomto městě existuje organizovaný zločin, ale děje se tak tajně a nenápadně. Místní obyvatelé asi oceňují, že tu nefunguje žádná mafie, ovšem Kamiko to trochu vadilo. V Arminu existoval velmi populární dětský seriál „Anděl pomsty“, kde usměvavý Andy Serenna, nevalný student gymnázia, po večerech přepadával různé přední bossy podsvětí a obíral je o jejich naloupené úspory, které potom předával na nejrůznější humanitní a ekologické cíle. Vždy se při tom ovšem choval mírně a nepoužíval zbytečně násilí, což v místním provedení znamenalo, že sice uměl karate a používal ho, ale nikdy nikoho nezabil. Pro mládež se stal vzorem, a kdyby se kdokoliv dostal do podobné situace, zajisté by učinil totéž, co tento sympatický a dívkami oblíbený mstitel.

Zaslechla výkřiky nějakých opilých mladých hlasů a ohlédla se; byla to parta chuligánů v černých kožených bundách a riflích, měli účesy a la Travolta, vylepšené vyholenými spánky až vysoko nad uši, tu a tam též náušnice v jednom uchu. A měli dost peněz.

Kamiko zaváhala. Otočila se trochu a opatrně sledovala skupinu pohledem. Zaujal ji mladík s úzkou tváří, trochu šikmýma očima, tmavší pletí a černými vlnitými vlasy. Zřejmě měl ve svém rodokmenu něco orientálního, protože měl taky trochu vysedlé lícní kosti, ohnutý nos, oslnivě bílé zuby. Byl hezký, byl si toho vědom a choval se hrubě a povýšeně. Jeho nejlepším kamarádem byl hromotluk se světlejšími vlasy a výrazem tupého vyhazovače v bordelu. Tihle dva se hádali se zbytkem party, kam zapadnout, a zřejmě se nedohodli.

Kamiko se zvedla. Když zamířila směrem, kterým pravděpodobně mířili ti dva, vlnila se v bocích a cupitala krokem poplašeného ptáčete. Nebylo to jejím zvykem, chodila většinou lehce a pružně jako chlapec, nebo ještě spíš divoká kočka.

Snad to cupitání na ni upozornilo dvojici. Hromotluk upozornil hezounka – oba se hlasitě rozesmáli a zahvízdali na ni. Kamiko se po nich ohlédla, zachvěla se strachem a poněkud přidala do kroku. Oni se rozesmáli ještě víc a potom se vydali za ní. Kamiko cupala, nervózně se rozhlížela a zdálo se, že má čím dál větší strach. Kluci se tím bavili a snažili se, aby jim neutekla, ani ji zatím nedohonili.

Za nádražím se nacházelo několik zbývajících ulic staré čtvrti; tam Kamiko zamířila. Bylo tu málo lidí a prostředí nevyvolávalo dobrý dojem. Hromotluk ji dohonil.

„Hele, maličká, neutíkej nám! My nic nechceme, jenom se trochu pomazlit...“ zařval na ni dechem páchnoucím alkoholem.

Kamiko se lekla ještě víc. Zamířila do úzké, křivolaké a opuštěné uličky a skoro se dala do běhu. Mládenci zahýkali nadšením a vrhli se za ní. Vmžiku ji dohonili.

Padlo několik tvrdých úderů karate. Hromotluk zůstal ležet v bezvědomí, hezounek se nemohl dost dobře dívat. Cítil, jak mu Kamiko přejela po kapsách, vytáhla peněženku, osobní průkaz, dokonce řidičák. Pak dostal ještě jednu a omdlel.

O hodinu později vjela Kamiko do campingu nedaleko Marseille. Najala si bungalow a zavezla tam svůj motocykl. Pečlivě zamkla dveře a přesvědčila se, že okna jsou zvenčí neprůhledná.

Pak se svlékla. Včetně podprsenky s vycpanými ňadry a některých drobných pomůcek, vylepšujících jí postavu. Po těchto úpravách se z ní stal chlapec, který vstoupil pod sprchu, pustil ji na plno a delší dobu se nechal se zavřenýma očima bičovat proudy studené vody.

Osvěžilo ho to; usedl ke stolu, přistavil si silnou lampu a rozložil po stole všelijaké pomůcky. Jako každá dívka potřebovala i Kamiko spoustu kosmetických prostředků. Některé měly ovšem poněkud jiné užití, než bylo záměrem výrobce. Například jedna z lahviček po odšroubování uzávěru se stala klenotnickou lupou s dost silnou optikou.

Tou lupou si prohlédl osobní průkaz, který měl od neurvalého hezounka z Marseille. Především prohlížel fotografii; byla stará asi tak dva roky, možná víc, a chlapcův obličej tam vyhlížel mnohem dětštěji. Nový majitel si postavil na konec stolu zrcadlo, prohlížel se v něm a zjišťoval podobnost mezi svým obličejem a fotografií. Kromě vlasů, které měl mnohem delší, neshledával podstatných rozdílů – detaily byly samozřejmě odlišné, ale leccos se dá zakrýt nalíčením. Ve tvaru nosu, rtů a očí nenašel velkých odlišností a to ho potěšilo. Nebylo důvodu, proč by nemohl průkaz používat.

Jmenoval se Marcel Benoit, l9 let, student průmyslovky v Marseille. To nešlo. Chlapec se kriticky prohlédl v zrcadle a usoudil, že víc jak šestnáct mu být nemůže. Ve skutečnosti mu bylo čtrnáct, ale ty dva roky by se daly usmlouvat, byl na svůj věk fyzicky zdatný. Vymazal v průkazu jednou z vodiček datum narození a za pomoci lupy ho přemaloval. Samozřejmě musel přemalovat i ostatní data, aby některý údaj nebyl nesmyslný. Dále bylo možné, že Marcel Benoit po probuzení ohlásí ztrátu, a policie by mohla nového majitele dopadnout. Proto bylo zapotřebí přepsat i jméno. Rukopis vystavovatele byl takový, že se Benoit dalo přepsat... například na Lemaitre. Samozřejmě i jména rodičů a další údaje. Nejsložitější bylo provést drobné retuše na fotografii, ale i ty se podařily. Průkaz po úpravách vypadal poněkud otřele a rozžvejkaně, ale všichni vědí, jak neopatrní jsou někteří mladí lidé na svoje dokumenty.

Pak si Marcel Lemaitre prohlížel i řidičský průkaz. Tomu byl vůbec nejraději, protože to byl první doklad, který od něho mohli policisté chtít. Jenže fotografie na průkazu byla nade vší pochybnost toho kluka, s tím se nedalo nic dělat. Chlapec měl ovšem několik svých fotografií – vybral tu, která se hodila, pak šikovně odloupl z řidičáku fotografii toho druhého a nahradil ji svou. Nejdéle mu trvalo vyrobit přes roh otisk razítka, ale taky se mu to podařilo.

„Musím to ukázat instruktorovi Artiemu,“ říkal si. „Za tohle by mě určitě pochválil. Myslím, že je to dobrý průkaz...“

Ještě jednou si prohlédl svoji práci a neshledal na ní žádných závad. Sebral všechny zbytky po své práci, fotografii, papír, na kterém si zkoušel pera a rukopisy, různé další drobnosti, a všechno to spálil v popelníku. Popel rozetřel a vysypal z okna, popelník umyl pod vodovodem. Pečlivě si vydrhl ruce, chemické preparáty zanechávaly stopy. Pak spokojeně zalezl do postele a usnul.

Zdvořilá japonská dívka Kamiko opustila camping brzy ráno a pokračovala v cestě na Paříž.

Mike von Cross navštívil sira Leru, Vládce Arminu.

„Chtěl jsem s tebou mluvit o Enkrovi.“

„Každý se mnou chce o něčem mluvit,“ řekl sir Lera. Jak se zdálo, nebyl v příliš dobré náladě. „Jestli tě můžu o něco prosit, nemluv se mnou o ničem. Už jsem toho slyšel v životě moc a na nic dalšího nejsem zvědavý.“

„Nezajímá tě ani, jaké problémy má tvůj syn?“

„Ne, vůbec ne. Každý, kdo za mnou přijde, má nějaké problémy. A každý chce, abych zrovna já tyhle jeho problémy řešil. Nevím, co je to za hloupý zvyk. Ať si každý řeší své problémy sám!“

„Jak chceš. Jde jenom o to, že by se problémy Enkry mohly stát problémy celé země.“

Sir Lera chvíli kroutil hlavou. Pak se usmál: „Ty jsi o těch problémech s Enkrou informován?“

„Ano, jsem. A proto...“

„Tak je vyřeš. Ty sis vymyslel prince. Tak se starej, aby s ním bylo všechno v pořádku. Stejně nic neděláš. Tak aspoň jednou udělej svoji práci pořádně.“

„To bych musel odjet za ním. Do Evropy.“

„Tak to udělej.“

„Bude to stát nějaké peníze.“

„Až se vrátíš, napíšeš cestovní zprávu. Doložené výdaje samozřejmě zaplatíme, jako každou jinou služební cestu.“

„A výdaje mimo cestovní účet? Myslím výdaje pro prince.“

„Zapomeň na to. Informoval jsem se. Moc peněz si nevzal, brzo mu dojdou. Pak se vrátí domů nebo se obrátí na někoho z našich lidí. Není hlupák, dobře ví co dělat. Starej se, aby to bylo co nejdřív. Ať si dělá hlouposti tady. To můžeme zatušovat, ve světě to bude těžké.“

„Zkusím to.“

„Až tě příště napadne obtěžovat mě dotazem na věci, které jsou tvojí samozřejmou povinností a právem komthura, tak nejdřív mysli a pak teprve přijď. Jinak ti přeju příjemnou dovolenou.“

„Děkuji, nápodobně.“ řekl Mike a šel.

Mike navštívil také Rogera Monroese.

„Zatím nic nevím,“ řekl mu Roger. „Zaujala mě jenom jedna zvláštní zpráva. Nevím, jestli o tom víš...“

Mike vytáhl italské noviny. „Zvlášť drzé přepadení baru v Neapoli.“ ocitoval a Roger kývl hlavou.

„Jo, to. Píšou tam, že ta holka, co to přepadla, chtěla motorku Honda. Enkra taky dlouho chtěl Hondu.“

„Jestli chtěl motorku, tak to znamená, že jede někam dál. V Itálii asi nezůstane, tuší, že by se po něm sháněli. Je to pěkná drzost říct si šéfovi camorry o prachy.“

„Enkra se nebojí nikoho a ničeho, to je jasný. Jenomže, kam tak asi mohl jet?“

„Nevím. Sháním se po něm.“

„Proč ho hledáš?“

„Mám dva příkazy. Od Vládce, abych ho přivedl pokud možno bez maléru domů. Od Henry Gardnera, abych mu umožnil udělat co největší maléry a napsal o tom články do jeho novin.“

„Hm. Kdo platí víc?“

„Henry. Vládce nechce dát vůbec nic.“

„Takže je to jasný, ne?“

„Na kterou stranu se dáš ty?“

„Na žádnou. Já ho musím najít, a musím si ho najít sám. Neměl bych vlastně ani dovolit, abys ho hledal ty. Ale asi tě nedokážu po dobrým zadržet.“

„To jistě ne, Rogere. Mohl bych ti pomoct nebo poradit. A mohl bych ti dát echo, kde ho hledat. Ale...“

„Jasně. Porušil bys tím možnost, aby udělal co největší průšvih. Co uděláš?“

„Nejdřív zajedu domů. S matkou je to... nejistý. Pak asi vyjedu do světa.“

„Dobře, jeď. A mamince vyřiď, ať se brzo uzdraví...“

Mike se po cestě zastavil v Sun City. Bydlel tam jeho kamarád Glenn Morris, náměstek generálního ředitele místních Strojíren. Mika uvítal s nadšením, protože ho dlouho vídal jen letmo a neměli možnost si popovídat.

„Slyšel jsem o tvém synovi,“ polichotil mu Mike. „Je to prý takový darebák, jako jsi byl ty v jeho letech...“

„Můj kluk?“ Glenn se smál. „Už se o něm začíná mluvit... Říkají mu Frenn, slyšel jsi o tom?“

„Slyšel. Dokonce se začíná spojovat i s kluky z Kingtownu. S Jackie Therlowem, například.“

„Vážně? To má teda známosti, ti povím... poslechni, on mi ale říkal, že mají s někým sraz dole ve skalách... myslíš, že by to mohlo být s těmi kluky z Města?“

„Nic bych za to nedal... dokonce bych byl rád. Potřeboval bych se na něco zeptal Jacka Therlowa...“

„Zajeď si tam. Frenn bude rád...“

„Myslíš, že se na mne pamatuje? Dlouho jsem ho neviděl!“

„Vyprávěl jsem mu o tobě, a o celé naší smečce.“

Mike kývl hlavou. Asi taky vzpomínal.

„Frenn bude dobrý náčelník,“ řekl Glenn Morris. „Ale měl by mít čaroděje, jakého jsem míval já.“

Mike se nespokojeně ohlédl. Pokrčil rameny.

„Já vím,“ řekl Glenn. „Když ne, tak ne. Ale přál bych mu, aby s ním byl někdo, jako jsi ty. A jako Kes Merrit a Craneovi kluci. A vůbec, všichni ti, co s náma jezdili.“

„Já vím,“ řekl Mike. „Jenže, to už je dávno.“

„Srub pod Stříbrnou skálou už zase stojí. Zajeď si tam – Frenn tam má někde svoje sídlo...“

Chlapec Frenn byl drobný a nenápadný, ale jeho tělo bylo samá šlacha a sval a oči živé a inteligentní. Jeho stopaři objevili jezdce, který přijížděl ke starému opuštěnému srubu a oznámili mu to. Frenn se jel podívat a poznal Mika – dlouho ho neviděl, proto se rozhodl s ním mluvit. Přesně řečeno, připlížil se k němu, když se Mike zastavil u potoka, aby se napil a dal napít koni, a skočil mu na záda. Mike to nečekal a sletěl do potoka i s Frennem. Mike se málem utopil, i když tam bylo vody tak sotva metr; když se vynořil, kašlal, prskal vodu a strašně nadával. Frenn se jen smál.

„Seš stejně blbej jako tvůj táta! Kdybych tě podle ničeho jinýho nepoznal, tak podle těch pitomejch nápadů!“

Frenn se smál ještě víc. Mike vylezl, svlékl se a ždímal mokrou košili a džíny. Frenn neměl co ždímat.

„Můžeš mi říct, co tady hledáš, Miku?“ vyzvídal.

„Co by, tebe hledám! A tvýho kámoše Jacka Therlowa!“

„Toho hledám i já – a on mne! Až se chytnem, bude boj, že se o něm bude kecat do příštích prázdnin! A co ty se pleteš do našich válek?“

„Chci s ním mluvit o Enkrovi Westonovi.“

„Enkra s nima není?“

„Není, a já bych chtěl vědět, kde je. Možná něco řekl Jackovi, nebo se aspoň zmínil...“

Frenn přemýšlel. Potom řekl: „Jackie je mazaný, bude to trvat dlouho, než ho chytíme. Máš tolik času?“

„Moc zrovna ne. Chyťte ho rychle, třeba samotného...“

„Chceš od nás pěkný věci! A jak, to mi neporadíš?“

Mike se usadil pod strom a spokojeně se usmíval.

„Poradím, co by ne. Nastražíme na něho léčku. Pošli dva kluky někam do města... nějaké menší, aby se neubránili. Jestli je Jackovi kluci objeví,

jistě je chytí. A pak z nich na mučení vymlátí, kde tě mají hledat. Co říkáš?“

Frenn chvíli uvažoval. Pak mu to pomalu začalo docházet a zvolna se usmíval. Pak vstal.

„Půjdu vybrat ty dva kluky.“ řekl.

Errata:

30.05.2021 11:44