Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Příští noc strávil Enkra v lese nedaleko Neversu. Slyšel toho moc o zámcích na Loiře a nechtěl projet Francií, aniž by si prohlédl alespoň ty nejkrásnější a nejznámější. Probudil se znenadání a protože byla zima, vylezl ze spacáku a chvíli cvičil, aby si rozhýbal tělo.

Pak zjistil, že není sám. U nejbližšího houští seděla liška a pozorovala ho. Vůbec se nebála a nechtěla utéci. Jen sledovala jeho počínání a v jejích očích se sotva postřehnutelně měnily barvy. Zkušené Enkrovo oko okamžitě postřehlo, kdo je.

Enkra se k ní obrátil tváří. Přešel k vyhaslému ohništi, vyndal z krosny zbytek chlebové placky, ulomil kus a natáhl ho na ruce směrem ke zvířeti. Liška udělala dva kroky blíž, zastavila se a pořád se na něj upřeně dívala.

„Neboj se,“ řekl. „Pojď sem blíž, neublížím ti.“

Nepřekvapilo ji, že mluví arminsky. Ale taky nepřišla.

„Nemohu k tobě jít.“ odpověděla.

„Proč jsi tedy přišla?“

„Máš jistě zbraň. Chci, abys mne zabil.“

Enkra nechal klesnout ruku s jídlem. Chvíli mlčel.

„Ne. Nesmím nikoho zabít. Pojď sem, alespoň tě pohladím...“

„Nesmíš. Nikdo se mne nesmí dotknout.“

Enkra mlčel. Začínal tušit, co se stalo.

„Jsem nemocná.“ řekla liška.

„Pojď sem. Pochopil jsem to. Umím léčit a chci ti pomoci. Vyléčím tě...“

Liška přece jenom přišla blíž, ale zůstala mimo jeho dosah. Sedla si a otočila oháňku okolo tlapek. Byla to krásná liška, zářivě rezavá, na břiše bílá a na tlapkách černá, s jiskřivýma očima a bělostnými zuby.

„Jak jsi poznala, kdo jsem?“

„Nepoznala jsem to. Našla jsem tě tady v noci. Příjemně voníš. Nevěděla jsem, že umíš naši řeč.“

„Jsem šelma jako ty. Pocházím z Ostrova.“

„Neslyšela jsem nikdy o Ostrově ani o lidech, kteří jsou šelmy. Teď už je to ale jedno. Dokážeš mne zabít?“

„Zabít je to nejlehčí. Ale nechci zabíjet. Pomohu ti, abys žila. Musím ti pomoci, jsi kamarád.“

„Nikdo mi nemůže pomoci. Zemřu. Potkala jsem psa, který mne napadl. Kousl mne, od té doby jsem nemocná. Znám tu nemoc. Zahynula na ni moje matka a můj bratr.“

„Já ji také znám, lidé jí říkají vzteklina. Taky bych ji mohl dostat, ale jsem očkovaný.“

„Neznám to slovo.“

„Dali mi lék. Nikdy nemohu dostat vzteklinu. Mohu se tě dotknout. Neonemocním, ani když mne kousneš.“

„Nekousnu tě. Nechci zabít nikoho. Chci sama zemřít, než přijde smrt. Ta smrt je zlá. Člověk zabíjí rychle.“

„Ne,“ řekl Enkra. „Poslechni mne. Pojď se mnou, zkusím tě zachránit. A neboj se mne.“

„Když mne nedokážeš vyléčit, zabiješ mě?“

„Ano, samozřejmě.“

„Udělám, co budeš chtít.“

Liška konečně přišla až k němu; Enkra ji prohlédl, jak jen to nejlíp šlo bez lékařského vybavení. Pak sbalil všechny svoje věci a připravil motorku. Liška seděla vedle něho a pozorovala, co dělá.

„Pojedeš se mnou na tom stroji. Schovám si tě pod bundu, ale budeš se moci dívat na krajinu. Nebojíš se?“

„Nikdo z nás se přece ničeho nebojí.“

Enkra nasedl na motorku, liška mu vlezla do bundy. Zapjal bundu až k jejímu krku a ona mu vykukovala na prsou. Samozřejmě nemohl jet tak rychle, ale stejně nejel daleko.

Bylo ještě brzy ráno; Enkra projel nějakým městečkem a ocitl se na konci. Prohlížel si vilky a četl štítky, na kterých byly poutače jednotlivých majitelů. Tak nalezl ordinaci doktora Valéryho, veterinárního lékaře. Dům i tabulka mu byly sympatické, tak zajel do uličky za domem, slezl a rozhlížel se. V domě doposud vše spalo; pustil nejdřív lišku a pak přelezl plot.

Přiřítil se sem pes, vesnický voříšek. Enkra výstražně zavrčel; ten pes se stáhl zpět a překvapeně na oba zíral. Liška se snažila se mu vyhnout; radši skočila Enkrovi do náruče a on ji nesl s sebou. Dům byl zavřený, ale Enkra odemkl pomocí dvou drátků, a když vešel, zase stejně zavřel. Ordinaci našel lehce podle šipky a potěšilo ho, že tam zaslechl syčení vařící se vody.

Doktor Valéry byl starý, bělovlasý a plešatý. Skláněl se nad plynovým vařičem, vzal konvici a zalil kávu v porcelánovém šálku. Pak zaslechl Enkrův krok a otočil se.

„Chlapče!“ řekl překvapeně. „Co to máš?“

„Lišku,“ řekl Enkra. „Je nemocná. Potřebuje ošetřit.“

Doktor Valéry postavil konvici a otřel si ruce. „Ta liška má třeba vzteklinu,“ řekl káravě. „Vůbec jsi na ni neměl sahat! Radši ji okamžitě pusť...“

Enkra postavil lišku na stůl. „Má vzteklinu docela určitě. Proto jsem s ní přišel. Potřebuji ji vyléčit.“

Doktor Valéry se smutně usmál. „Nejsem kouzelník, milý hochu, a už vůbec se nezabývám léčením lišek, které mají vzteklinu. Zato o tebe se budu asi muset postarat, a to rychle. Co tě to vůbec napadlo si s tou liškou hrát?“

„Je to má povinnost. Musím léčit každého, kdo to potřebuje. Hippokratova přísaha.“

Doktor Valéry se na něj chvíli mlčky díval. Pak se posadil.

„Myslíš, že Hippokratova přísaha se vztahuje i na tebe?“

„Ano.“

„Hippokratova slova se týkají lidí. Liška není člověk.“

„Ani já nejsem člověk, doktore.“

Valéry si ho prohlížel. Úzká tvář s vysedlými lícními kostmi, dlouhé vlasy, pronikavé černé oči. Chlapec se mu líbil a při tom všem se mu zdál velmi zvláštní.

„Řekni mi, jak to bylo.“

„Spal jsem v lese. Přišla liška. Chtěla, abych ji zabil, je nemocná. Prohlédl jsem ji, a skutečně má vzteklinu. Musí dostat sérum, je to zatím v počátečním stádiu.“

„Podle zákona je zvíře, podezřelé z nákazy vzteklinou, třeba izolovat a v případě pozitivního nálezu okamžitě usmrtit. Pokud je to zvíře divoké, třeba liška, pak usmrcení je nutné i bez pozorování. Člověk, který přišel se zvířetem do styku, musí být hospitalizován a je-li podezření na kontakt, potom očkován.“

„Byl jsem očkován proti vzteklině preventivně.“

„Děti se obvykle proti vzteklině neočkují!“

„U nás ano.“

„Kde u vás?“

„Doktore Valéry, nevěřím vám natolik, abych vám řekl cokoliv o svém původu nebo ostatních faktech, které se nevztahují k záležitostem té lišky.“

Doktor Valéry se usmál. „Podle řeči jsi Francouz, to znamená, že musíš poslouchat zákony. Nevím, na co si hraješ, ale já musím plnit svou povinnost. A pokud s tím nesouhlasíš, budu muset zavolat policii.“

„Počítal jsem s tím,“ řekl Enkra. Vytáhl ruku z kapsy a ukázal doktoru Valérymu revolver. „Jestli se pokusíte udělat něco proti mně nebo proti lišce, musím střílet.“

Doktor Valéry si zase sedl. Řekl: „Tak.“

„Potřebuji sérum, injekční stříkačku a desinfekční prostředek. Provedu to sám, jenom nemám vybavení.“

Doktor vstal. Přešel ke skleněné skříni, otevřel ji a podal chlapci injekční stříkačku a krabičku s jehlami. Potom našel ve skříni na léky sérum proti vzteklině.

„Stejně nevíš, jakou máš dát dávku.“

Enkra uchopil lišku za kůži na hřbetě. „Může mít pět kilo. To znamená desetinu dávky pro člověka. Podle váhy... možná o trochu víc, ne?“

Vytáhl jednu ampulku, rozlomil a natáhl do injekční stříkačky přesně odměřenou dávku. Počínal si rychle a jistě, takže doktor seznal, že tomu zřejmě rozumí. Ale přece jen řekl:

„Snad bys měl tu lišku aspoň přivázat. Nenechá se píchnout!“

Enkra něco zachrčel. Liška zvedla levou přední tlapku a Enkra jí vydesinfikoval kůži. Pak zabodl jehlu a vstříkl pomalu obsah. Liška to strpěla a teprve když jí dovolil, postavila se zas na všechny čtyři. Chtěla si tlapku olíznout, ale zakázal jí to.

„To zvíře tě poslouchá?“

„Chce žít.“ Enkra klidně uklízel nástroje.

„Myslíš, že ji skutečně dokážeš vyléčit? I když se asi vyznáš v medicíně, přece jenom se mi to zdá zvláštní...“

„Myslím, že to dokážu. Ale budu potřebovat ještě něco. Posilující lék pro sražení horečky a posílení jejího organismu.“

„Jaký lék?“ Doktor Valéry se už nedivil ničemu.

„Ten nemáte. Budu ho muset namíchat. Smím to udělat?“

„Co k tomu potřebuješ?“

Enkra vytrhl list z bloku a napsal na něj několik chemických názvů. Doktor Valéry mu hleděl přes rameno a kroutil hlavou.

„To, co z toho namícháš, je prudký jed! Nemohu ti to dovolit. S tím bys mohl otrávit ne jednu lišku, ale třeba celé město!“

„Budete to muset dovolit. Jinak neodejdu! A nezapomínejte, že mám zbraň!“

„Ty mě nezabiješ. Člověk jako ty nezabije člověka, když předtím vyléčil lišku. Ty nejsi ten typ, který zabije kohokoliv.“

Enkra sklopil oči. „Vy mi zase neodmítnete pomoc.“

„Chci vidět, co budeš dělat.“

Enkra zapálil lihový kahan, přinesl si baňku a několik zkumavek. Doktor mu podával jednotlivé ingredience, Enkra je míchal a sléval v přesných dávkách.

„To všechno si pamatuješ zpaměti?“

„Jenom pár nejběžnějších věcí. Tohle jsme se učili.“

„Ten recept je tajný, nebo mi ho můžeš dát?“

Enkra se díval do baňky a zvolna míchal skleněnou lžičkou.

„Budete s tím umět zacházet?“

„Jsem lékař čtyřicet let, chlapče. Neměl by ses tak ptát. Já jsem se taky neptal, jestli umíš léčit.“

Enkra bez zaváhání napsal chemický vzorec, dávkování a pár technických podrobností. „Výroba je provozním tajemstvím. Ale vy asi neprodáte vzorec nějaké chemické továrně. Myslím, že vy to budete používat jen k léčení.“

Svařil směs a odstavil ji do chladicího boxu. Liška zatím chodila po stole, očichávala jednotlivé skleničky a kroutila nad tím nespokojeně hlavou.

„Co chce to zvíře?“ ptal se lékař. „Nemá hlad?“

„Nechtěla jíst. Ale zeptám se jí.“ Enkra něco zavrčel, liška mu odpověděla a on se zasmál. „Hlad nemá, ale je mlsná. Má chuť na něco dobrého a cítí tady spoustu zajímavých vůní.“

„Jak se s ní domluvíš?“

„Není to obyčejné zvíře. Je trochu zvláštní. Kdybyste si prostudoval její anatomii, poznal byste to sám.“

„Jak velké jsou to rozdíly?“

„Asi jako mezi neandrtálcem a člověkem.“

Doktor Valéry přistoupil blíž a položil na lišku ruku. Neuhnula, jen mu očichala zápěstí a tiše zapískala nosem.

„Mohu jí dát kousek salámu?“

„Ovšem. Cokoliv, co jí bude chutnat. Můžete jí to dokonce dát z ruky, vezme si to opatrně.“

Doktor Valéry docela zapomněl, že liška má vzteklinu. Nabídl jí pár koleček salámu a ona je graciézně snědla. Enkra se zatím staral o svůj lék; ochutnal ho, potom nalil trochu do dlaně a dal lišce slízat. Pak naplnil jednu lékařskou lahvičku a zbytek postavil na stůl.

„Nechte si to. Můžete to používat podle libosti. Má to povzbuzující účinek na lidi i na šelmy.“

„Děkuji.“ řekl doktor.

Enkra řekl něco lišce, ta k němu přistoupila, aby ji mohl odnést.

„Co jsem dlužen za lékařský výkon?“

„Máš peníze?“

„Moc ne.“

„Tak si je nech, chlapče. Stačí mi, že jsem tě viděl při práci. Bude z tebe jednou zručný veterinář.“

„Vyřídím to svým učitelům. Budou potěšeni.“

„Ale stejně si dávej pozor. Na sebe i na to zvíře. Mohlo by se vám něco stát, lidé jsou zlí...“

„Dám si pozor,“ řekl Enkra. „A děkuji...“

Jackie Therlowe nebyl hlupák. Odvedl si Kurta a Sonnyho bokem: „Nezdá se mi to. Celá ta věc je podezřelá, především ti dva pitomci. Aby se někdo sesypal za tak krátkou dobu a všecko vykecal, to není normálně možný!“

„Jsou to zbabělci,“ řekl Sonny pohrdavě. „Ani jsme je tak moc nemučili! A už prosí o milost...“

„Měli jsme dát pro kontrolu mučit s nimi někoho z našich,“ řekl Jackie a protože jeho zvědavý bráška špicoval uši, dodal: „Třeba tuhle Leslieho...“

„Jasně!“ potěšilo Leslieho, že byl povšimnut. „Rozhodně bych vydržel víc než ti zbabělci...!“

„Právě! Přece jim musí být jasné, že když tak zbaběle zradili svého náčelníka, už nikdy se mu nemůžou podívat do očí!“

Kurt a Sonny se tvářili pochybovačně, Leslie řekl: „Kdyby mě mučili stokrát víc než je, tak nic neřeknu! Jsou zkrátka srabi!“

„Kdepak! To není tím... Mám podezření, že je to nějaká past. Že je poslali schválně...“

Kurt a Sonny se domluvili jediným pohledem. Leslie zmlkl a začal hbitě přemýšlet. Jackie vysvětloval: „Poslal bych třeba tebe a Hermanna pro něco do džungle, kde bych věděl, že jsou nepřátelé. Až by tě chytili, nechal by ses nějaký čas mučit, pak by ses složil a vykecal, co bys věděl... Třeba, že budu sám v nějaké opuštěné chatě. A co myslíš, že by udělali oni?“

„Jasně, jeli by tam! A my bysme je obklíčili?“ Lesliemu zaplály oči. „Jasně, to by bylo fajn!“

„Tak vidíš. A na něco takovýho přišel Frenn. Proto jeli ti dva do města a proto nám to řekli.“

„Takže je jasný, že jim nepolezem do pasti.“ řekl Kurt.

„Co kdybysme to zkusili sežrat?“ ptal se Jackie.

„Jak to myslíš? Proč bysme měli?“

„Třeba... zaútočíme, ale ve chvíli, kdy se na nás vrhnou, zadržíme je my tři a ostatní utečou. Frenn pošle svý kluky, aby je honili. A my... jako naši se vrátí obloukem, osvobodí nás a zajmeme při tom i Frenna. Co vy na to?“

Koukali jeden na druhého a uvažovali. Nakonec řekl Sonny: „Jestli se to nepovede, budem hrozně bití. Ale když jo...“

„Proč by se to nepovedlo?“

„Co když si řekne, že my mu stačíme, a ostatní nechá?“

„Budeme mu muset nějak vsugerovat, že kluci se nevyznají v džungli, a že bez nás budou ztracení. Aby si myslel, že je to snadná kořist a poslal ty svý blázny.“

„Kolik lidí s námi může Frenn nechat?“ přemítal Kurt. „To by se za určitých okolností dalo – jistě pošle většinu po stopě. Koně budou muset jet dál... ale bez bojovníků!“

„S koňmi pojede Senta a pár malejch. Ostatní zůstanou u řeky, tam se dá zmizet. Počkají, až projede stíhací oddíl. Může to trvat dost dlouho, musíte mít trpělivost. Potom se vrátí zpátky. My to zatím nějak zvládnem...“

„Frenn si jistě dá dobrej pozor.“

„Frenn bude ze všeho nejdřív zjišťovat u svejch kluků, jak to probíhalo, a chválit je před nastoupenou jednotkou. Potom teprve začne přemýšlet. Co říkáte?“

„Co když to prokoukne?“

„Tak budeme bití, jak říkal Sonny. Ale zkusit to můžeme.“

„Zkusíme,“ řekl Kurt. „Děj se vůle Alláhova.“

„Fajn,“ řekl Jackie. „Jdeme se připravit. A vy zatím svolejte kluky a vysvětlete jim, co se bude dít. Musí to perfektně klapnout. Jinak se bude Frenn děsně smát.“

Ohýnek sotva plápolal, nehřál ani neosvětloval pustý žleb, ve kterém si Enkra udělal tábořiště. Dlouho hledal, než našel místo neviditelné ze žádné strany. Netoužil po návštěvě lidí, ani jeho společnice po něm netoužila.

Liška ležela přitisknuta k němu v pootevřeném spacím pytli. Těžce dýchala, čenich měla suchý a horký. Enkra se občas přesvědčoval, jak jí je; věděl, že dnešní noc bude pro ni nejhorší. Podaří-li se jí tuto noc přežít, pak už se její zdravotní stav bude jenom lepšit. Udělal všechno pro to, aby se uzdravila – teď mohl jenom čekat.

Liška se jmenovala Sindy. Odpoledne, když rozkládal tábořiště, se jí na to zeptal a ona odpověděla:

„Nemám jméno. Nikdy mi nikdo žádné nedal.“

„Každý by měl mít jméno.“

„Vymysli mi nějaké.“

„Budu ti říkat Cindey. Sindy. Líbí se ti to?“

„Co je to?“

„Jméno pro lidskou dívku. A taky písnička.“ zapískal jí kousek refrénu. Měla ráda, když si tiše zpíval, to už zjistil, když spolu jeli na motocyklu. Dokonce tiše kňučela do taktu.

„Budu mít jméno Sindy.“ rozhodla se.

A teď spolu leželi ve spacáku a Enkra nad nimi rozprostřel ještě igelitový přístřešek, protože noc byla větrná a mohlo se stát, že by dokonce sprchlo. Naslouchali společně zvukům nočního lesa a byli klidní, protože všechno, co slyšeli, do lesa patřilo. Nikde se neozval žádný lidský zvuk, a to je uklidňovalo.

„Jak je ti?“ zeptal se Enkra.

„Dobře,“ řekla, ale bylo patrné, že jí moc dobře není. „Ty nebudeš vůbec spát?“

„Možná budu. Ale teď musím dát pozor na tebe. Povídej mi něco. Třeba o tom, jak jsi se narodila. Odkud pocházíš.“

„Tam, kde jsem se narodila, byly hory. Nevím, jak se jmenují. Lidé jim jistě dali jméno, ale mě to nezajímá. Znala jsem jenom svoji matku a bratra. Otec zahynul, ještě než jsem přišla na svět. Maminka nás učila lovit a skrývat se před lidmi. Vůbec nevěřila lidem...“

„Měla dobře. Lidem není co věřit.“

„Nikdy bych nešla k lidem – ale když jsem poznala, že jsem nemocná a brzo umřu, chtěla jsem, aby to bylo rychle. Umírat je velmi bolestivé. Lidé to nevědí.“

„Neslyšela jsi nikdy, že jsou lidé jako my?“

„Nikdy jsem se nepotkala s nikým, kdo by byl jako my. Jednou s kocourem. To bylo ve vesnici, kradla jsem tam kuřata. Jenže jsme nemohli dlouho mluvit, objevil se člověk...“

„Nevěděl jsem, že jsou ještě mezi lidmi naše šelmy. Už před moc lety je císař Charry přivedl domů.“

„Nevím, kde je to domů. Povídej mi o svém světě...“

Enkra se převrátil na záda. Její horký čenich se mu opřel o tvář. Zahleděl se k bezhvězdnému nebi a tiše jí vyprávěl o svém nádherném Arminu. Sindy naslouchala s okouzlením.

„Chtěla bych jednou vidět tu tvoji zemi.“

„Vrátím se tam, až to tady skončím.“

„Chtěla bych jít s tebou.“

„Půjdeš, samozřejmě. Převezu tě tam.“

„Co řeknou lidé?“

Enkra se rozesmál. „Nech ma bozkajú do riti.“

Sindy nerozuměla, musel jí to přeložit a potom ještě vysvětlit. Smysl pro humor jí zřejmě scházel úplně, nikdy s ní nikdo nežertoval. Každé slovo, které řekla, myslela smrtelně vážně.

„Co jedeš dělat mezi lidi?“

„Ještě nevím. Možná někomu pomoci. Požádali mě o to. Ale nevím, jestli to není nesmysl.“

„Ten někdo je člověk?“

„Zřejmě ano.“

„Tak proč se do toho pleteš?“

„Je třeba mu pomoci. Každému musíme pomoci, když je třeba. On by pomohl tobě, takže ty musíš pomoci jemu.“

„Myslíš, že by mi pomohl tak, jako ty?“

„Naučím ho to. A nebude-li chtít, pak nestojí za to, abych se o něj staral. Je to... taková hra, víš? Každý má několik možností. A kdo zvolí tu správnou, vyhraje.“

„Takové hry hrají lidé?“

„Někdy také. Já je hraji rád. A moji přátelé.“

„Je hodně takových, kteří jsou zároveň lidé a šelmy?“

„Dost.“

„Chtěla bych je poznat.“

„Pochopitelně. Pojedeme tam, až to tady skončíme.“

Sindy chvíli ležela mlčky a přemýšlela. Pak řekla: „Těším se na to, co bude. Je to tak správně?“

„Ano. Já se taky těším. A je to velmi správně.“

„Já nikdy nemyslela na to, co bude příští den. Ani jsem se nebála, ani jsem se netěšila. Jen jsem tak žila. A šla jsem krajem a hledala přátele.“

„Dlouho?“

„Víc než tři zimy. Tu první jsem byla ještě malá.“

„Taky hledám přátele. A věřím, že to bude dřív. Zatím jsem našel tebe, a to mi stačí.“

„Říká se, že kdo prokáže někomu něco dobrého, tomu se osud odmění. Říkala to moje matka.“

„Možná. Mám draka štěstí. A teď mám i tebe. To, co mne čeká, bude dobré. Teď už to vím.“

Sindy se mu přitulila k tváři.

Šlo to velice rychle. Jackie, Kurt a Sonny, kteří jeli v čele kousek před ostatními, si stačili jenom uvědomit, že tohle místo by se skvěle hodilo k přepadu. Vzápětí už zaslechli zběsilý jekot nepřátel a ze všech stran se vyřítili Frennovi bojovníci. Jackie, Kurt a Sonny se dali do rvačky s takovou zběsilostí, že útok na chvíli zadrželi – zatímco ti ostatní se rozprchli jako hejno vrabců a prchali zpátky.

„Pitomci, zbabělci!“ řval za nimi Jackie. „Copak jste se zbláznili? Ztratíte se v džungli! Vraťte se a do nich!“

Sám Frenn mu skočil na krk, strhl ho s koně a váleli se spolu na zemi. Frenn byl silnější, ale Jackie měl školu Černé Lilie a byl o něco obratnější; podařilo se mu dokonce dostat Frenna pod sebe a chtěl ho omráčit úderem ruky, ale to už mu skočili na záda další dva a sevřeli ho tak, že se nemohl vůbec hýbat.

Frenn už byl taky na nohách. Pobíhal po bojišti a vztekal se, protože jim kromě těch tří všichni utekli.

„Copak jsi ztratil rozum, Aleku?“ křičel na kluka, který měl uzavřít cestu zezadu. „Říkal jsem ti obklíčit! Jenže tys je nechal utéct! To nemáš ani tolik síly, abys zadržel pár zjančenejch malejch kluků?“

Alek si držel čelo, na kterém mu narůstala boule, a kroutil hlavou. „Nedalo se, Frenne! Jak začal ten zmatek, oni obrátili strašně rychle a prorazili! Já jim vjel do cesty, ale někdo mě praštil nějakým klackem, možná to byl luk nebo tak něco. A mám dojem, že holka!“

„Holka mezi nima, jo?“ Frenn ztrácel trpělivost. „Ty aby sis nevymejšlel! Místo, co bys nased a jel za nima, vykládáš mi tady pohádky! Potloukl ses sám, jak jsi sletěl s koně jako hruška!“

„Srazila mě, říkám ti jasně! Když to říkám, tak je to pravda!“

Frenn se rozhlédl. Jeho kluci tu stáli s prázdnýma rukama, jen šest jich hlídalo zajatce.

„Aleku, vyrazíš za nimi a pochytáš jich co nejvíc! Jsou mladý, nedokážou se ti ztratit. Jsi nejlepší stopař, tak se nedej zblbnout ještě jednou, nebo uvidíš, co s tebou udělám!“

Alek kývl hlavou. Pískl na koně, a už se vyšvihl do sedla. Čekal jen, až nasednou ostatní.

„Kolik nás má jet s ním?“ ptal se jeden z chlapců.

„Všichni,“ mávl Frenn rukou. „Tyhle tři uhlídám se šesti lidmi bez potíží! Počkáme na vás, až se vrátíte!“

Kluci nasedli na koně a vyrazili. Frenn počkal až zmizeli, pak přistoupil k zajatcům. Nejdřív si všechny tři pozorně prohlédl.

„Jackie Therlowe, Kurt Diettermann, Sonny Albert. Znám vás.“

„Taky tě známe, Frenne.“ řekl Jackie.

„Půjdete se mnou do mého tábora. A protože vám moc nevěřím, dám vás spoutat. A protože vím, že vy absolventi všelijakých kursů se dokážete dostat z jakéhokoliv svázání, spoutám vás trochu zvláštním způsobem. Ale bude se vám líbit...“

Byli zvědaví, a to neměli být. Frenn jim přivázal levou ruku vzadu ke krku, takže si prsty mohli sáhnout jen na šíji. Pravou potom mezi nohama přivázal k přirození – tak mohli dělat jenom malé kroky a nijak zvlášť rychlé pohyby, protože při prudším pohybu nebo vzpouzení se mohli sami vykleštit.

„Kdo vymyslel tuhle zhovadilost?“ sténal Sonny, když ho takhle svázali a když zjistil, že se z toho nedostane.

„Mého otce to naučil jeho čaroděj.“

„S chutí bych mu za to rozbil hubu!“ řekl Jackie.

„Budeš mít možnost. Čeká v našem táboře.“

Nejhorší bylo, že takhle spoutaní museli přejít přes řeku. Byl to vlastně jenom rozbahněný potok, ale stačilo to, zvlášť když strážci občas podrazili někomu nohu a pořádně ho vyváleli v bahně. Kluci slibovali Frennovi krutou pomstu a taky oplacení, jestli ho někdy zajmou.

„Jenže, vy na mě máte krátký tričko!“ posmíval se jim Frenn. „Vy mě totiž nikdy nedostanete!“

A tak teď mlčeli a šlapali po úzké stezce džunglí, až se dostali na paseku, kde stál nějaký srub. Jackie si všiml, že za údolím se tyčí do výšky skála bílé barvy a poznal, kde jsou.

„Stříbrná skála! To je srub pod Stříbrnou skálou, jak o něm byl ten film, víte?“

„Ten přece vyhodili do povětří!“ řekl Kurt malomyslně.

„Potom ho asi postavili znovu...“

„Postavili jsme ho my!“ řekl Frenn. „Teď je ještě lepší!“

Před srubem seděl člověk, zahalený do barevné pokrývky; oči měl zavřené, snad spal. Ale když viděl přicházet Frenna a jeho zajatce, odhodil deku a vstal.

„Miku!“ řekl Jackie. „Kde ty se tady bereš?“

„Hledám tě. Chci se tě na něco zeptat...“

„Tak to máš smůlu. Právě jsem zajatcem kamaráda Frenna, a ten mě hned tak nepustí...“

„Ale pustí! Zajal tě na moje vyzvání, protože jsem nechtěl čekat, až si vybojujete ty věci v džungli. Já trochu spěchám...“

Došli ke srubu a Frenn dal pokyn, aby jim uvolnili pouta. Kluci byli docela rádi. Odtud by se jim těžko utíkalo, ostatně pořád je sledoval někdo z věznitelů.

„Co chceš vlastně vědět?“ ptal se Jackie Mika.

„Chci se dozvědět, kam a proč odešel Enkra.“

„Ode mě? Ale já to taky nevím!“

Mike si sedl a pokynul, aby ostatní taky usedli. Jackie a Frenn před něho, ostatní včetně zajatců do kruhu.

„Přece ti něco musel říct! Jsi jeho nejlepší kamarád a s kamarády se většinou radíme o tom, co chceme dělat!“

Jackie začal přemýšlet, přesněji řečeno se tak zatvářil.

„Uvažoval jsem o tom. Několikrát se mě na něco ptal, to jo. Třeba jednou se ptal, co by asi Roger dělal, kdyby se Enkra ztratil a nebyl k nalezení. Řekl jsem, že by zuřil a dal ho všude hledat.“

„To už se tím asi zabýval. Roger tvrdí, že si už před časem sehnal japonský pas a asi ho předělal pro sebe.“

„Jo, jako nějaká holka. Roger nám říkal i jméno. Enkra se ale nepřevlíkal rád za holku...“

„Styděl se!“ řekl s potěšením Kurt. „Měl pocit, že když dělá holku, každej si ho prohlíží...“

Kurt totiž se převlíkal za děvče docela rád, dokonce to byla jeho specialita. Měl jemnou tvář a dlouhé kučeravé vlasy zlatožluté barvy, takže i dívka byl hezká. Ramena měl užší než třeba Jackie nebo Sonny, uměl nosit vycpanou podprsenku a dokonce se naučil chodit v botách s vysokými podpatky. V rodině, kde je tolik děvčat, nebylo divu.

„Taky jsem se doslechl, že si snad pořídil motorku,“ řekl Mike. „Vypůjčil si na ni v jedné herně v Neapoli.“

„Hondu, ne?“ smál se Kurt. „Enkra vždycky toužil po motorce Hondě. Dokonce si vymýšlel, jaká má být...“

„Nejvíc se mu líbily ty moderní,“ řekl Sonny. „Radil jsem mu pětistovku turbo, ale ta je moc drahá...“

„Honda CX 5OO Turbo,“ řekl Jackie. „Moc krásnej stroj. Psali o něm ve Vědě a technice.“

Mike si to zapamatoval. „Možná si ji koupil.“

„Na to by neměl. Stojí hrůzu peněz.“

„Z tý herny si odnesl dvanáct tisíc dolarů. Podle novin...“

Kluci si vyměnili pohledy. „To už je balík!“ hvízdl Frenn.

„Za to může přejet celou Evropu,“ řekl Sonny. „Kde ho Roger bude jenom hledat?“

„Jacku, přece musí mít nějaký cíl!“ naléhal Mike. „Jistě tam chce něco vidět, nebo udělat, nebo... tak něco!“

Jackovi se začal rodit v hlavě nápad. „Když jsem k němu přišel, hrál si s nějakým dopisem. Už se o něm mluvilo. Nějakej mezek z Francie ho žádal, aby přijel a osvobodil jeho kámoše z pasťáku. Jenže, kde to bylo a o co šlo, to já nevím. Viděl jsem to nebo slyšel, ale o co jde přesně... na to já nemám hlavu!“

„Vy si taky nic nepamatujete?“ obrátil se Mike na kluky.

„Mluvilo se o tom a Roger se hrozně vztekal, když to slyšel,“ řekl Kurt. „Ale ten dopis jsem nečetl.“

„Já taky ne. Jenom jsem si myslel, že je to nějakej podraz. Že to na Enkru ušil někdo z našich kámošů.“ řekl Sonny.

„Ale já vím, kdo to četl docela jistě,“ řekl náhle Jackie. „Má ségra Kate! Ta čte všecko, co dostane do ruky, a ten dopis se válel s ostatní poštou v naší chatě. Ta jistě ví, kde je dopis a co v něm je!“

„A kde je Kate?“ ptal se Mike.

„To je právě to. Ve Slunečním Obzoru u Asthry. Zkoušejí tam ovládnout Živý Oheň.“

„Dobře, zajedu si tam. To není problém. Děkuju ti aspoň za to.“

„Nic to nestálo,“ mávl Jackie rukou. „Jestli ho najdeš, pozdravuj ho od nás a řekni, že mu přejem úspěch.“

„A že nás moc mrzí, že tady není s náma!“ dodal Kurt.

„V pohostinné náruči náčelníka Frenna!“ doplnil Sonny. „Poslyš, tys býval u jeho otce ve smečce?“

„Ano, kdysi dávno. Byl jsem tam dokonce čarodějem. Jenomže, to už je pěknejch pár let...“

„Měl bys mít syna!“ řekl Sonny. „My bysme mu osladili ty tvý nápady!“

„Měl bys mít syna,“ řekl Frenn. „Byl by mým čarodějem a já už bych dohlídl, aby mu tihle sprosťáci nezkřivili ani vlásek!“

„Počkej, jak tobě to spočítáme, až tě dostanem do ruky!“ vyhrožoval Kurt. „Ukážem ti za všechno... i za ty dva všiváky, co nás do toho vlákali...“

Frenn se začal smát, Mike se zatvářil provinile.

„To byl taky můj nápad! Potřeboval jsem s tebou mluvit rychle, Jacku. Tak jsem poradil Frennovi, jak tě vylákat.“

„Moc mě mrzí, že nemáš syna!“ řekl Jackie. „Čím dál víc. Jenže, kdybych tě teď oženil, už by se to nestihlo. Škoda...“

Mike se jenom smál. Frenn se začal starat o to, kam zavřít zajatce na noc, a Mike se začal oblékat.

„To nepočkáš ani na večeři?“ divil se Frenn. „Už se peče divoký prase, a bude výtečný, to ti slibuju...“

„Tak na to si ještě počkám. Ale potom už budu spěchat. Jestli chci najít Enkru...“

A v té chvíli zaslechli bojový pokřik. Z křovisek se vyřítili kingtownští kluci. Jackie skočil na Frenna, Kurt a Sonny na nejbližší a nejsilnější dva skaláky. Na ostatní se vrhli útočníci a že jich byla přesila, dost rychle je zmohli. Jenom Mike stál mezi tou vřavou klidně a usmíval se.

„Tak, Frenne,“ řekl Jackie. „Tohle je na oplátku. Škoda, že nemáš syna, Miku. Uvázal bych ho ke kůlu vedle Frenna!“

„Věčná škoda,“ kývl hlavou Mike. „Taky je mi to líto.“

Ráno po té bouřlivé a větrné noci bylo nádherné, obloha jako vymetená. Enkra vařil snídani a pískal si při tom Sen můj a Lízin. Když se probudil, Sindy u něj nebyla – vrátila se ve chvíli, kdy začaly vonět ovesné vločky, které si smažil na pánvi. Olizovala se a vypadala spokojeně.

„Dobrý ráno,“ řekl jí Enkra. „Máš chuť?“

„Ulovila jsem jenom nějakou myš. Co to je? Dáš mi?“

„Dám – ale nejdřív lék!“

„Proč? Už mi nic není!“

„Jen si vem, když ti to říkám. Bude ti to k dobrýmu!“

Liška se učila být poslušná. Nejdřív slízala z Enkrovy dlaně posilující lék, a teprve potom vylízala pánev.

„Je to zvláštní, ale chutná mi to! Lidé umějí dělat dobroty!“

„Ještě uvidíš, co všechno dovedou!“

„Kam dneska pojedeme?“ zajímala se.

„Pořád dál. Včera jsme se vyhýbali městům, ale dneska už nemusíme. Budou si myslet, že jsi pes. Kdyby se někdo staral, nevšímej si ho a dělej, co ti řeknu. Nebudeš se bát lidí?“

„S tebou nebudu.“

„To je fajn. Kdybych šel do nějakého města a něco tam chtěl, nechám tě někde u lesa a budeš na mě čekat. Umíš být trpělivá?“

„Ano. Počkám, dokud tě neucítím nebo neuslyším tvůj hlas.“

„Dobře. Zapískám nějaký signál. Třeba Bílou královnu.“

Zapískal jí refrén, a liška jej úspěšně zakňučela s ním.

„Tak jedem,“ Enkra vytlačil motocykl z úkrytu pod křovím. „Vzhůru do boje za lepší svět!“

„Co to znamená?“ divila se.

„Toho si nevšímej. To je jen takové heslo...“

Princezna Asthra uvítala Mika s radostí a když jí vysvětlil, proč přichází, dala ihned zavolat Kate.

„Normálně bysme čekali na večer, až se zapálí oheň, ale tobě se pochlubím hned. Kate je výborný medium...“

Kate přišla a hned se omlouvala, že ten dopis sice četla, ale nepamatuje si na něj; jenom že byl napsaný školáckým rukopisem, byly tam hrubé chyby a sloh odpovídal mírně zaostalému dítěti. Rozhodně se nepamatovala na žádný konkrétní údaj.

„To nevadí,“ usmívala se Asthra. „Četla jsi to, to stačí.“ Položila jí ruce na hlavu a uspala ji. Šlo to velice rychle a Kate působila i v hypnotickém stavu svěžím dojmem.

„Vzpomeň si na dopis, na který se ptá Mike! Opakuj jeho text!“

Kate mechanickým, nezúčastněným hlasem přečetla dopis.

„Troissy-sur-Mére,“ opakoval po ní Mike. „Nějaká díra, ani to nebude na mapě. Podívám se na speciálku, doufám, že to najdu...“

„Chceš tam zajet?“ ptala se Asthra se zájmem.

„Chci – nechci, asi budu muset. Je to přání vyšších míst.“

„Vládce?“

„Vládce mi to poručil, Henry Gardner to platí. Každý má v tom sice jiné zájmy, ale to je jedno. Zkrátka, měl bych tam jet a zařídit to.“

„A co vlastně?“

„Podle sira Lery, aby se Enkra hodně rychle vrátil domů, než stihne ztropit nějakou výtržnost. Podle Henryho zorganizovat co největší výtržnost, ve které by se princ projevil jako národní hrdina.“

„Pěkně protichůdné příkazy!“

„Jo, zdá se. Co ty, jaké příkazy mi dáš ty?“

„Příkazy ti nedám žádné. Jenom dobrou radu. Dělej to, co si přeje princ. Má zdravý instinkt šelmy, nikdy neudělá nic hloupého. A kdybys potřeboval, zavolej mě...“

„Telefonem?“

Asthra odešla ke svému psacímu stolu. Jedna zásuvka byla vybavena jako příruční trezor, tu otevřela a vytáhla z ní náušnici se skleněnou perlou. Podala ji Mikovi.

„Ale já asi nebudu moct nosit náušnici...“

„Tu perličku vyloupneš a hodíš do ohně. Nesmíš se leknout, chvíli to bude vypadat jako... malý ohňostroj. Ale ohněm se to rozšíří, a můj oheň mě upozorní, že jsi mne volal.“

„A ty sedneš na koště a poletíš za mnou, ne?“

„Máme Stříbrné šípy. V případě potřeby můžeme být za dvanáct hodin na kterémkoliv místě světa... dávám to tobě, protože doufám, že jsi uvážlivý. Enkrovi bych to nedala...“

Mike schoval náušnici do kapsy a poděkoval.

„Že přeju svému princi hodně štěstí. Chraň ho, bude tě možná potřebovat. Budu se dívat do ohně a sledovat vaše kroky...“

„Dokážeš už, aby ti oheň ukázal, co se děje?“

„Dokážu ledacos. Ještě ani sama nevím, co všechno. Ukážu ti to, až se vrátíš...“

Mike ji pohladil po vlasech. Nastavila mu rty k políbení, ale on ji políbil na čelo; sahala mu po rameno, takhle to bylo lehčí.

„Přeju ti štěstí,“ řekla šeptem. „Draka štěstí ti nemohu dát, tobě by nepomohl... jsi zasvěcenec, drak štěstí pomáhá jenom těm, kteří nic neznají. Ale budu s tebou...“

„Možná, že to budu potřebovat.“

Errata:

30.05.2021 11:44