Vítej, návštěvníku!

Počasí u moře bylo větrné, občas drobně poprchávalo. Studený vítr hnal mořské vlny proti pobřeží a ony se s rachotem rozbíjely o betonová mola přístavu. Kdo nemusel, nešel ven; ale přístavní dělníci neměli na vybranou, ani zaměstnanci továrny na zpracování ryb, neboť právě přijela velká plovoucí základna a z jejích útrob se stěhovaly zmrazené ryby do skladišť konzervárny.

Kamiko Watanabová nechala svůj motocykl na náměstíčku, kde bylo zřejmě parkoviště pro všechny cizince. Prošla se kolem náměstí, nahlédla do několika obchodů a pročetla na vývěsce místní novinky. Vyfotografovala si věž katedrály ze l3.století, radnici ze l6.století a některé renesanční a barokní domy, pečlivě upravené. Novější výstavba už nebyla tak impozantní; město prožilo své nejlepší období ve středověku, teď bylo už jen bezvýznamné přímořské letovisko.

Kamiko došla až k moři – zastavila se na vyvýšené části mola, kam nedosahovaly vlny, a hleděla do nedozírné dálky Atlantického oceánu. Stála a dívala se dlouho, zřejmě o něčem přemýšlela. Dlouhé černé vlasy jí vlály ve větru. Pak přešla zase zpátky do města, obešla několik ulic a sledovala, co se tam děje. Koupila si taky plán města, sedla si v malé hospůdce k čaji a pozorně jej studovala. Nakonec si vytipovala některé objekty, které se rozhodla obejít a prozkoumat.

V té době se blížil k tomuto městu také doktor Jacques Merciér. Přijel z Paříže do Le Havru rychlíkem a odtamtud autobusem, který byl v tomto počasí poloprázdný. Doktor Merciér pocházel ze Ženevy a byl primářem psychiatrické kliniky. Hodlal strávit na pobřeží svoji dovolenou a toto městečko mu bylo doporučeno známými jako klidné a mírné, kde ho nikdo nebude rušit. Doktor Merciér měl pocuchané nervy, přestože nervy svých bližních léčil, zřejmě velmi úspěšně.

Autobus jej vyklopil na tomtéž náměstí, kde měla svoje vozidlo postaveno Kamiko. Doktor Merciér vystoupil, v jedné ruce kufr, na zádech tlumok, v druhé ruce hůl. Rozhlédl se po náměstí a zjevně jím nebyl na první pohled nadšen. Zato když si všiml motocyklu Honda Turbo, přišel dokonce k němu, prohlédl si ho a obešel kolem dokola. Potom pokrčil rameny, odešel do nejbližší kavárničky a dal si kávu se šlehačkou. Shodou okolností si sedl tak, aby viděl na motocykl. Půjčil si Paris Match a v klidu jej četl.

Asi za hodinu nato se vrátila ke svému motocyklu Kamiko. Obešla kolem dokola bývalý zámeček, ve kterém se nacházela místní polepšovna a obhlédla si to místo. Zjistila, že celý objekt je obestavěn vysokou zdí se špicemi nahoře – jen brána se silnými mřížemi dávala možnost vidět dovnitř. Kamiko to zkusila, a okamžitě se na ni vyřítil vlčák zvíci pořádného telete. Kamiko zaváhala, ale protože se objevil druhý, snad ještě větší, a za ním potom neurvalý chlap zpustlého zevnějšku, poodstoupila od mříže.

„Copak vy tady, slečinko?“ vybafl ten chlapík, když uklidnil vztekající se psy.

„Já chtít prohlédnout zámek.“ řekla Kamiko mírně a půvabně se uklonila.

„Tohle nejni žádnej zámek!“ řekl chlapík velmi zle.

Kamiko mu zamávala před očima tištěným průvodcem. „Tady napsaný zámek šestnácté století na renesančních základech barokně přestavěný,“ řekla divným přízvukem, leč přesto srozumitelně. „V době napoleonských válek přestavěný v empírovém slohu, pozdější úpravy bezvýznamné. Tak napsaný průvodce. Já chtěla dovnitř.“

„Slečinko,“ řekl ten člověk, prohlížeje si ji dost nevraživě. „Tohle nejni žádnej zámek, už vám to říkám podruhý! Tady nemá nikdo co dělat. Co vy jste zač?“

„Já studovat historickou architekturu na universita Sorbonne,“ vysvětlila Kamiko. „Co teda, když ne zámek?“

„Tady my zavíráme takový parchanty, co něco vyvedli, aby nemohli mezi normální lidi!“ vysvětlil jí.

„A co jest to parchanté?“ ptala se se zájmem.

Muž si odplivl. „Zločinci, no! Malý zločinci. Děti!“

„L°enfants criminée? Děti zločinci? To není dobrý povídaný. Není pravda. Já mluvit správce zámku, on jistě pustí mě. Já nic nechtěla, jenom vyfotit trochu. Co tady za architektura, už je to jasný?“

„Jo,“ zavrčel. „Úplně jasný. Račte zmizet!“

Kamiko pochopila, že s ním nic nepořídí. Uklonila se mu.

„Sayonara. To jest na shledanou.“

„Radši ne.“ odplivl si.

Kamiko se tedy vrátila, a byla docela spokojená.

Když nasedala na svůj motocykl, sledoval ji doktor Merciér schován za novinami. Když zmizela, zaplatil a zvedl se.

„Mohl byste mi poradit nějaký dobrý pension u moře?“ ptal se číšníka, který na okamžik předstíral přemýšlení.

„Pension vdovy Fresnellové! Je to řádná žena, která u sebe vždycky ubytovává letní hosty. Když jí řeknete mý jméno, François, jistě vás přijme...“

„A je to u moře?“

„Je to hezkej domek a stojí na takový malý vyvýšenině, asi tři sta metrů od pláže. Ale v tomto počasí je to skoro lepší než ty bungalowy, co stojí hned u moře...“

„Myslím, že máte pravdu, François,“ řekl mu doktor Merciér. „Zkusím to u té vdovy Fresnellové...“

„Bude mi potěšením, když nás zase navštívíte...“ řekl číšník a zdvořile se uklonil. V tu dobu bylo málo hostů, bylo třeba si jich vážit.

„Jen ještě takovou maličkost... v tomhle městě je nějaký ústav pro narušenou mládež, že?“ ptal se doktor.

„Ano, pane. Ve starém zámku, kousek od města...“

„Víte, psal mi jeden z mých spolužáků, že tu dělá ředitele. Nějaký Renard, Antoine Renard. Studovali jsme spolu na lékařské akademii, ale on toho potom raději nechal...“

„Renard, pane? Doktor Renard... ne, to jsem nikdy neslyšel. V tom ústavu dělá ředitele pan Augustus Gramm, tajemník našeho pana starosty. To jméno Renard opravdu neznám...“

„Možná už tu není, je to několik let... neměl jsem čas jezdit po Bretagni! A možná, že jsem si spletl jméno města...“

„Asi ano, pane. Ale jestli se zeptáte pana Gramma, jistě vám rád řekne o vašem příteli, co bude vědět...“

„Rád bych se s Antoinem setkal... byl to velmi příjemný mladík, když jsme ještě spolu studovali... jenže, je to už pár let...“

François se jenom usmíval. Usoudil, že pán je starý sentimentální hlupák. Ale nedal to najevo a ukláněl se mu velmi zdvořile, když odcházel.

Enkra objel město kolem dokola a zastavil u lesa. Zapískal Bílou královnu a vzápětí se v nejbližším křoví objevil čenich lišky Sindy. Vyskočila mu do náruče. „Objevil jsi, co hledáš?“

„Pojedem se tam podívat.“ Nastartoval, projeli po několika lesních cestách a na kraji lesa zastavili. Enkra prošel až na místo, odkud bylo vidět.

„Je to tamten dům.“

„Cítím psy. A slyším je štěkat.“

„Psů se neboj, já už je zkrotím. Jenom mi jde o to, jak se tam dostat. A jak dát vědět tomu kamarádovi, že si pro něj přijdu. Abych vůbec věděl, který to je.“

„Jak to uděláš?“

„Nevím. Už na něco přijdu. Ty budeš čekat tady.“

„Jestli chceš, půjdu s tebou.“

„Ne. Nesmíme to uspěchat. Zatím jsem šel do města jako holka, aby mě nepoznali. Zítra tam půjdu jako kluk. Zkusím se poptat po tom Pasqualovi, ten by mne tam jistě zavedl. To víš, takhle jsem se moc vyptávat nemohl...“

Liška nechápala, ale souhlasila. Vrátili se k motocyklu.

„Utáboříme se někde v lese. Ale ne daleko od moře. Půjdu si zaplavat, až se setmí. Ty umíš plavat?“

Sindy zatím neměla moc ráda vodu a plavání v moři považovala za šílenství, tak se nehrnula. Enkra se smál.

„Tady je moře studené – ale u nás je nádherné. Já bych dokázal být v moři třeba celý den. Jenomže, to nejde...“

Zajel do lesa, schoval motocykl a prošel se nejpustší a nejdivočejší částí. Byly tu vápencové skály, dost strmé a vysoké, taky všelijaké rokle, kam je možno lehko spadnout. Kromě toho tam, kde nebyl dostatečný příkrov lesní půdy, se nacházely díry, do nichž bylo možno zapadnout některou nohou a zlomit si kotník. Sindy revírovala kolem něj a zjišťovala, kdo tu kdy byl.

„Lidé sem moc nechodí. Naposledy tu byl někdo před třemi dny, asi hledal něco k snědku...“

„A hajný sem chodí?“

„Málo. Pach hajného bych poznala...“ chlubila se.

„Zůstanem tady. Tam pod tou skálou. Je to kryté před tím zatraceným větrem a snad taky před deštěm...“

Rozložil stan, přesněji řečeno přístřešek z igelitu. Rozbalil taky spací pytel, do kterého se vešli oba, nalámal větve a nakladl je pod igelit, který dával pod sebe, aby nenachladl od země. Svému lůžku věnoval vždy značnou pozornost – soudil, že když se člověk řádně nevyspí, nestojí pak celý den za nic. Sindy nebyla tak náročná, ale v pytli u Enkry se jí docela líbilo. Taky měla radost, když zapálil oheň a dělal na pánvičce večeři.

„Projdu to tu a zkusím něco ulovit,“ řekla, když snědla svůj díl a olizovala si špičatou tlamičku.

„Bezmasá strava ti nechutná?“ smál se jí.

„Ale ano... ale já ráda lovím...“

„Já se půjdu vykoupat. Tam dole je moře...“

Tam dole, to bylo asi pět set metrů příkrou strání. Moře tam tlouklo do rozeklaných balvanů, vzdorujících živlu s hrdinnou odhodlaností. Za ta staletí vymlelo v kamenech všelijaké díry a otvory, taky vytvořilo malou písečnou pláž, vřezávající se do pobřeží. Nikdo tu nebyl – Enkra se hbitě svlékl, vlezl do vody a plaval proti oceánu. Šlo to ztěžka, ale měl silné paže a plaval velice rád – tak se koupal, dokud ho neroztřásla zima.

Když se vrátil, Sindy na něj čekala.

„Chtěl bys bydlet v kamenné díře?“ ptala se.

„V jeskyni?“ zeptal se se zájmem.

„Objevila jsem takové místo. Chceš ho vidět?“

Podíval se trochu lítostivě na svůj pečlivý pelech.

„Když to bude fajn, tak se tam odstěhujeme.“ rozhodl.

Jeskyně se nacházela ještě výš ve svahu, v místě, kam by se rozumný člověk dost nerad drápal. Nebylo tam nic, co by mohlo někoho lákat, jen rozeklaná skála se tyčila nad hustým porostem. Ale liška porostem prošla, Enkra prolezl za ní a uviděl černý otvor dost nízko u země. Protáhl se jím a ocitl se ve větší prostoře; chvíli vyčkával, pak si na tmu zvykl. Jeskyně byla dost prostorná pro deset až patnáct lidí, pokud by neměli přehnané požadavky na pohodlí. Enkra takové požadavky neměl, nebyl ani proti značně ostrému zápachu, který ucítil. Zřejmě v jeskyni bydleli netopýři a ten pach byl zápach jejich výměšků.

„Je tu ještě jedna díra,“ řekla Sindy. „Dál, tam vzadu!“

Enkra měl s sebou baterku; teď už si musel svítit, i když věděl, že liška nemá ráda, když používá světlo. Dost ochotně snášela oheň, ale třeba reflektor motocyklu jí příjemný nebyl.

Protáhl se do vedlejší jeskyně, teď ještě užší dírou. Sousední jeskyně byla dokonce opatřena krápníkovou výzdobou u stropu, i když dost chabou. Ve stropu jeskyně viděl šikmo stoupající komín, kterým sem pronikalo trochu světla zvenku.

„To je fajn, tady budeme moci zapálit oheň. Vedle bychom se udusili...“

„Je to dobré místo,“ řekla liška. „Co jsou ti ptáci, co hnízdí támhle pod stropem?“

„Netopýři – létající myši.“

„Myši mohou létat jako ptáci?“

„Nikdy jsi nebyla v nějaké zřícenině nebo opuštěném kostele? Tam hnízdí spousta netopýrů!“

„Vyhýbám se lidským obydlím.“

„Tak vidíš. Jestli některý z nich slétne nebo spadne dolů, můžeš si na něm pochutnat...“

Sindy s tím docela souhlasila. Enkra vylezl ven pro své věci, natahal je dovnitř, zapálil oheň a uložil se k němu. Sindy si lehla vedle, položila mu čenich na ruku a poslouchala, jak si tiše prozpěvuje.

Doktor Merciér se seznámil s vdovou Fresnellovou celkem rychle. Byla to čiperná stařenka kulatých tvarů, rychlého a špičatého jazyka. Ochotně ho ubytovala v parádním pokoji pro hosty, a hned pro něj udělala večeři. Souhlasil s nájemným, které nebylo příliš vysoké, a také se vším, co mu řekla.

Při večeři byli sami a tak vdova Fresnellová zahájila sice obratný, leč přesto zcela patrný výslech. Doktor Merciér to čekal a vlídně a ochotně odpovídal na vše, co chtěla vědět. Ostatně, činila to taktně. Takže se dozvěděla, že psychiatrická klinika, na níž je primářem, patří nějakému Američanovi, který ale o její správu nejeví žádný zájem a ponechává doktoru Merciérovi volnou ruku. Merciér má sice domek, ale nebydlí v něm, povětšinou žije v ústavu. Teď si vyjel na dovolenou, neboť mu dělá dobře mořský vzduch. Rád chodí na dlouhé procházky, cestuje po okolí a zajímá se o vše, co stojí za pozornost. Je rozvedený, nerad mluví o příčinách rozchodu se svojí ženou. Manželce zanechal slušnou částku jako odškodné, ale neplatí žádnou rentu, neboť neměli děti. V současné době žije sám a stará se o něj personál ústavu.

Samozřejmě je pravda, že vdova Fresnellová neměla žádný důvod, aby se vyptávala, ale dělala to ráda. Doktor Merciér zase neměl důvod, aby jí to říkal, ale raději se podvolil jejím vychytralým otázkám, než by strpěl, aby o něm roznášela po městě nějaké klevety. Byl shovívavý ke slabostem svých bližních a neviděl důvod, proč by neměl přiznat, co si mohla během času zjistit.

„Ostatně, ze zdejšího kraje pochází jeden z našich ošetřovatelů,“ řekl, když pil už třetí šálek čaje. „Jeho sestra se vdala za nějakého... moment... Devarta? Slyšela jste tu někdy jméno Devartových?“

„Devartovi?“ vdova bystře prošla všechny rodokmeny kraje. „Počkejte, že by se jednalo o Ožralýho Devarta, toho starýho... promiňte, zajisté se nechci dotknout cti vašeho ošetřovatele, ale ten člověk Devart je hrozný ničema! Všechno co má propije, a když nemá na pití, klidně třeba ukradne slepici a prochlastá ji! Je to ostuda města, a měli by ho zase zavřít...“

„Už ho někdy zavřeli?“

„To víte, že jo, několikrát! Jenomže, prozatím asi nic tak zlého neprovedl, aby si ho tam rovnou nechali, tak ho musejí zase pustit. Je to hanba; takové by měli zavírat rovnou na doživotí.“

„A jeho manželka?“

„Počkejte... to už bude hodně let, co umřela! Já se na ni dobře pamatuji, byla to taková hodná, tichá paní! Sloužila u starosty nebo... u učitelových? To už nevím, je to skoro deset let, co opustila tenhle svět. Utrápila se, protože jí ten surovec nedal žádné peníze na jídlo, dokonce ji bil! Pak taky... ale to jsou všechno jenom ošklivé řeči! Říká se, že jí pomohl odejít ze světa, ale to asi nebude pravda...“

„Dokázali mu něco?“

„I ne, vůbec to nevyšetřovali! Paní Devartová umřela asi na souchotiny, byla taková hubeňoučká, slaboučká... škoda jí je! Kdyby toho nebylo, možná z jejich kluka mohlo být něco lepšího než kriminálník...“

„Měli syna?“

„Ještě mají. Je to ale lotr, zavřeli ho do polepšovny.“

„Copak provedl?“

„A co já vím? Já se o lidi nestarám, mně nic není po tom, co kdo dělá. Ale jistě věděli, proč ho zavírají, když už ho zavřeli. Ono není divu. Otec alkoholik, kluk pořád na ulici, co mohl dělat dobrýho, ne?“

„Musíme být shovívaví ke slabostem svých bližních,“ pokrčil rameny doktor. „Co myslíte, mohl bych se o tom chlapci něco dozvědět? Můj ošetřovatel by byl třeba rád, kdybych mu o synovci podal zprávu...“

„Je od vás hezké, pane doktore, že jste tak lidský a soucitný, ale v tomhle případě je to skoro zbytečný. Ten kluk vážně nestojí za to, abyste se o něj staral, je to nevděčný a zpustlý klacek. Je tolik ubohých lidí, o které je třeba se starat...“

„To máte pravdu. Nechme ho být... ostatně, v tom ústavu mu jistě není tak zle...“

„No – to bych zrovna netvrdila. Nikomu v tom ústavu není moc dobře, kromě jeho ředitele.“

„Ředitele? Znáte ho?“

„Všichni ho znají. Jmenuje se Gramm, Augustus Gramm. Veliký kariérista, pane doktore! Člověk, který usiluje o politickou moc! Dokonce se nabídl panu starostovi jako neplacený tajemník, věřil byste tomu? Chce se stát poslancem a možná získat i úřad u vlády v Paříži!“

„Proč ne... pokud se bude starat dobře o své povinnosti, je to úsilí jen chvályhodné!“

„Ten? Stará se jenom o svůj prospěch! Kdyby jeho huba byla most, to by se lidí utopilo! A okrádá chovance, to tady každej ví! Všechno, co město dá na tu polepšovnu, strčí ředitel do své kapsy! Chce jenom hrabat a hrabat...“

„Každý jistě není tak zlý, paní Fresnellová!“

„Já neříkám, že každý. Ale Gramm, to je mizera. A nafoukaný je, ani s člověkem pořádně nepromluví, ani ruku nepodá. Jenom před volbami, to se vytahuje, chodí po lidech... Jenže, nic potom z toho není, tak jakou cenu má taková řeč?“

Doktor Merciér se jenom usmíval. Začal vyprávět něco o nějaké korupční aféře, o které slyšel ve svém okolí. Po několika větách ho vdova přerušila a vyprávěla mu potom zevrubně a obšírně o všech zlořádech a špatnostech ve městě a okolí. Působila dojmem, že vede městskou statistiku zločinnosti veřejné i dosud utajené. Doktor Merciér ochotně poslouchal, a teprve když se čas nachýlil, rozloučil se a šel spát.

Spalo se mu dobře a byl s tímto dnem spokojen.

Errata:

30.05.2021 11:44