Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Holič pan Prevôt zasunul zástrčku elektrického stříhacího strojku do zásuvky a pohlédl láskyplně na ježatou hlavu kluka na svém křesle. Začínaly prázdniny, doba jeho nejlehčích výdělků a nejmenší námahy, kdy se celé vesnice dávaly houfně stříhat dohola, což důvtipné hlavy zdejších sedláků považovaly za velmi výhodnou investici. Po létě přijde zase podzim a pak zima, kdy jen děti velmi bohatých občanů budou mít snahu nechat si zušlechtit svoje hlavičky – a ouvej, málokdy u něho, neboť pan Prevôt si musel po pravdě přiznat, že jeho umění není valné. Dlouholetý mírný alkoholismus způsobil, že ruce se mu třásly a rovně stříhal snad jen ve svých snech. Proto také, ač se mu léta nachýlila, nebyl majitelem honosného kadeřnictví na hlavní třídě, ale maličkého krámku na předměstí, který navštěvovali hlavně uličníci, jako ten na křesle. Zdálo se, že pravidelným stříháním pěstují rodiče v natvrdlých chlapeckých hlavičkách onu rozvážnou moudrost, která je provázela od kolébky až do hrobu, a kterou podědili od svých praotců někdy při vpádu Julia Caesara do Gallie.

Prevôtův žací stroj se zakousl s temným hučením do dávno nečesaného a nemytého porostu na krku, a občas se zahlcuje přívalem potravy pod lištou, pokračoval zvolna nahoru až k nízkému čelu, rozděluje výše zmíněný prales na dvě geometricky stejné poloviny. Pan Prevôt si s rozkoší představil, jak tisíce vyděšených příslušníků drobného hmyzu prchají zbaběle od vysekaného pruhu do míst, která ještě nejsou zasažena vražedným náporem žací lišty. Někde v podvědomí mu klíčil pocit, že by ta zvířátka měla také vyděšeně pištět, ale protože kromě mizerného zraku byl i nahluchlý, usoudil, že proto nic slyšet nemůže.

Pan Prevôt se cítil odedávna být umělcem a byl rád, že si na trpělivých dětských hlavičkách může trochu zafantazírovat. Přejížděl proto chlapcovu hlavu sem a tam, vytvářeje na ní podivuhodné obrazce, a zároveň sleduje postup práce v zrcadle před sebou. Také zákazník, tak asi čtrnáctiletý, sledoval postup díla se zájmem – čím více však se bujný porost ztrácel a čím větší prostor se měnil v hladkou kouli, tím se ztrácel i Prevôtův elán a muž nakonec pracoval skoro otupěle.

Najednou si povšiml v zrcadle zvláštního zjevu, který se právě objevil na ospalém plácku před krámkem. Bylo horko a život téměř ustal; proto také chlapec, který tudy procházel, mohl vzbudit pozornost. Prevôt zaváhal, je-li to kluk nebo děvče – protože dotyčný měl dlouhé černé vlasy, spadající až na záda. Kromě toho bílé rifle, měkké bílé boty a něco mezi košilí a vestou, vylepšené ještě šátkem na krku. Nikdo v tomto městě nechodil takhle oblečen. A nikdo tu neměl tak pružné, rychlé a při tom vláčné pohyby, jako ten kluk. Zdálo se, že ani není člověk, ale kočka s tělem člověka. Jakoby se ty jeho bílé botičky ani nedotýkaly špinavé rozpálené dlažby.

Nakonec si pan Prevôt nechal obličej. Chlapec měl úzkou tvář, hodně tmavě opálenou, černé pozorné oči a bílé zuby – zdálo se, že se pořád usmívá, ale možná, že jenom tak vydechoval. Hlavní a nejnápadnější byly ovšem ty vlasy; Prevôt zapřemýšlel a napadlo mu, že kdyby se mu podařilo je získat a prodat na paruku, mohl by si přilepšit pár šestáky.

Uprostřed plácku stála kašna – nikdo ji už dávno nečistil, voda v ní byla kalná a zarostlá žabincem. Přesto tam padal tenký pramínek; chlapec přistoupil blíž, natáhl ruku a dotkl se toho pramínku, jako by chtěl zkusit, zda se od té vody neumaže.

Prevôt klepl do ostříhané hlavy svého zákazníka.

„Hele, kdo je támhleto?“

„To není nikdo zdejší,“ řekl kluk okamžitě. „A vůbec, je to kluk nebo holka?“

„Těžko říct, ale asi kluk, ne? Podle ramen a podle chůze...“

„Ňákej blbej lufťák! Stahujou se sem a vyžíraj nás! Dodělejte mě, pane Prevôt, a já ho voťuknu!“

Najednou cizinec udělal něco, co oba překvapilo. Na zídce jednoho domu seděl totiž kocour ševce Rogćse, mohutné žíhané zvíře rezavé barvy, které mělo povahu zlostnou a nedůvěřivou, a nenechalo na sebe od nikoho sáhnout. Zvlášť nepřátelsky byl kocour naladěn vůči dětem, a věděl proč. Cizinec si kocoura povšiml, ale neudělal to, co by udělala většina pořádných lidí ve městě, totiž neohnul se pro kámen, aby ho po té potvoře hodil. Naopak, přistoupil blíž, zakňučel nosem, potom vztáhl ruku a pohladil ho. A kupodivu, kocour to bez odporu snesl, dokonce se zdálo, že se mu to líbí. Chlapec ho začal šimrat pod krkem a kocour blaženě zapředl.

„No tohle!“ řekl kluk. „To je divnej lufťák! Já si ho vomrknu, jenom co budu hotovej...“

Pan Prevôt udělal několik posledních tahů strojkem.

„A je to,“ nastavil dlaň. Kluk mu dal těch pár drobných, ještě jednou si s potěšením přejel přes holou kebuli a vyšel ven. Prevôt za ním, a zůstal stát na prahu, aby mu nic neuteklo.

Jako všichni řádní občané mladšího věku, měl i ten kluk v kapse prak. Sehnul se pro kamínek, nasadil ho do praku a namířil. Na co on namířil, to bylo ztraceno, o čemž by mohla vypovídat okna i pouliční lucerny. Pan Prevôt pochopil, co se stane – a se škodolibostí vlastní všem holičům si představoval, jak kocour vykvikne a zatne drápy do ruky toho snědého dlouhovlasého kluka.

Kámen z praku se zasvištěním vyletěl, a žádná moc ho nemohla odvrátit od vytčeného cíle. Jen cizinec – prudce se otočil a vymrštil ruku. Pan Prevôt nevěřil na zázraky, ale zdálo se mu, že ta ruka srazila kámen a odmrštila jej zpět – a co horšího, cizincova tvář se při tom ani nepohnula, i když ho to muselo jistě zabolet.

Kluk zůstal stát s otevřenou pusou. Nikdy v životě neviděl ani si nedovedl představit nic podobného. Byl to tupec, ale pocítil, že se děje něco nebezpečného.

„Jsi špatný střelec,“ řekl cizinec. „Mohl jsi zasáhnout to zvíře. Podruhé to nezkoušej.“

Kluk zamrkal překvapeně očima. Ten hlas zněl klidně a vážně a jak se zdálo, klasickou francouzštinou bez jakéhokoliv přízvuku. Prevôt znal spíše místní nářečí, ale za mlada procoural celou zemi, takže uměl odhadnout, odkud kdo pochází. U tohohle kluka to ale nebylo možné. Zřejmě z Paříže, usoudil nakonec.

Kluk nad tím neuvažoval. Udělal dva kroky blíž a nahrbil se. Tvářil se krvežíznivě. „Koukej vodsuď padat, dokud seš celej!“

„Proč?“

„Máš vlasy jako holka a tlamu jako frajer,“ řekl rozhodně kluk. „My takový frajírky nesnášíme! Je to jasný?“

„Kdo si přeje, abych odešel, musí mne k tomu donutit.“ pronesl cizinec docela chladně. Dokonce se zdálo, že se ironicky pousmál, ale v žádném případě se nechystal k obraně.

„Rozbiju ti hubu!“ zuřil kluk.

Cizinec povytáhl jedno obočí a usmál se tentokrát doopravdy. A to tak nedůvěřivě a posměšně, že to místního borce rozčílilo na nejvyšší míru. A tak po něm skočil.

Pan Prevôt nevěděl, co se stane, ale co viděl, by nikdy neočekával. Cizinec udělal krok stranou, vymrštil nohu a zasáhl nepřítele do prsou špičkou bílé botky. Kluk padl dozadu, a jak padal, zasáhl ho cizinec ještě jednou rukou do ostříhané hlavy. A kluk zůstal nehybně ležet. Nedostal se ani k ráně, ani k jakékoliv akci, protože to vše proběhlo téměř naráz.

Cizinec potřásl hlavou, pokrčil rameny, odvrátil se a odcházel. Všiml si pana Prevôta a omluvně se usmál – potom si všiml, že je to holičský krám a usmál se ještě jednou, stejně urážlivě pohrdavým způsobem jako předtím na kluka. Pan Prevôt by mu za ten úsměv strašně rád nafackoval.

Místní borec se pomalu zvedal. Byla to strašná rána, ale nedokázala ho uspat na dlouho. Teď se sice trochu potácel, zato vztek mu dodával sílu. Rozběhl se za cizincem, uchopil ho zezadu za krk a stiskl, co měl síly.

Cizinec se zastavil. Škubl sebou, ale kluka nesetřásl – uchopil proto jeho ruce a odtáhl je od svého krku. Stejně snadno by si poradil s ocelovým svěrákem. Překvapený chlapec dokonce o krok ustoupil a bránil se jen chabě, takže cizinec, stále ještě svíraje jeho zápěstí, jej odstrčil.

„Víš, co je to černý pásek karate?“

„Ne!“ hlesl chlapec vyjeveně.

„Tak proto,“ řekl cizinec, pustil ho a svěsil ruce podél těla. Zřejmě tím považoval věc za vyřízenou – ale uražený hrdina nikoliv. Usoudil, že teď má šanci a vrhl se na něho.

Pan Prevôt na rozdíl od kluka věděl, co je karate a co v něm znamená černý pás. Proto očekával něco strašného; ale to se nestalo. Cizinec jen zachytil klukův útok, uchopil ho za krk a za kalhoty, zvedl nad hlavu a hodil velkým obloukem do špinavé kašny. Pak si otřel pár kapek vody, které mu ulpěly na manžetách a přihlížel, jak se nepřítel hrabe z vody. A usmíval se tomu.

Kluk vylezl z vody a otřepával se jako pes. Pokračovat v boji už neměl chuť – dokonce mu ani nevadilo, že prak, který mu vypadl, zůstal ležet na dlažbě. Střelil po cizinci aspoň sprostou nadávkou a rozběhl se odtud pryč. Poprvé v životě byl poražen a nemohl se s tím smířit.

Cizí chlapec zvedl prak ze země a zkoušel, jak péruje. Byla to dobrá zbraň, líbila se mu. Zastrčil ji do náprsní kapsy košile, potom se rozhlédl kolem. Povšiml si Prevôta a opět se na něj omluvně usmál.

„Prosím, pojď dál!“ řekl holič a kývl do krámku.

Chlapec přišel blíž. Žádný z jeho kroků nebyl hlučnější než krok kočky. Prevôt mu ustoupil, chlapec vešel a rozhlédl se po oficíně. Usmíval se, jako by mu něco připomínala, ale nejevil chuť se svěřit holičovým rukám.

„O prázdninách stříháme jenom dohola.“ upozornil ho Prevôt.

„V pořádku. Vaši zákazníci si nezaslouží nic jiného.“ Chlapec přistoupil ke stolku, vzal stříhací strojek a na chvíli ho spustil. Díval se na lištu, jako by to bylo velice zajímavé, a pořád se tak divně usmíval.

„Tak si sedneš, nebo ne?“ zeptal se Prevôt. Byl si vědom své převahy, i když chvílemi už o ní pochyboval.

„Proč?“

„Potřeboval bys holiče.“

„Nikdy nepotřebuju holiče.“

„Holiče a hrobníka potřebuje každý!“ Pan Prevôt byl někdy docela vtipný a byl na to velmi hrdý.

„V Indii žije národ Pársů, uctívačů ohně,“ řekl chlapec klidně, téměř poučně. „Když někdo z nich zemře, odnesou ho na Věž Mlčení. Země, voda i oheň jsou posvátné, nesmějí se zneuctít mrtvým tělem. Na věž přiletí supi a postarají se o důstojný pohřeb.“

Pana Prevôta to zhnusilo. „To myslíš vážně?“

„Mně se to líbí. Až přijde čas zemřít, objednám si na to supy.“

„A až přijde čas se ostříhat?“

„Vy toužíte dostat se na úroveň supů?“

Pan Prevôt najednou nevěděl, co na to říct.

„Co tedy ode mne chceš?“ ptal se.

„Vy jste mne pozval dál. Já přece nic nechci! Možná přece... máte tady sponky? A... nějaké kosmetické prostředky. Potřeboval bych světlou paruku, dost krátkou...“

„Paruku?“ holič užasl, ale chlapec mávl rukou.

„Jen tak, kdybyste měl nějakou, kterou potřebuju. U nás holiči takové věci mívají. Může být i stará, já bych ji zas vrátil.“

„Nemám nic takového! Já tě můžu jenom ostříhat!“

Chlapec se křivě usmál. „Ale ještě přece není čas pro supy!“

Prošel kolem Prevôta ven, zastavil se na prahu a rozhlížel se kolem sebe. V tu chvíli se na náměstí objevil další kluk; tmavovlasý, usměvavý, na chromovaném bicyklu. Přijel s obratností hodnou kaskadéra, před krámkem zarazil a seskočil tak šikovně, že méně obratný kluk by si zlámal vaz.

„Co je?“ zeptal se. „Prevôt nestříhá?“

„Jak koho. Jednomu to udělal.“

„Já můžu odjet a počkat, až budeš hotovej!“

„Já už jsem hotovej.“

„A co dělá Prevôt?“

„Asi inventuru.“

Chlapec s bicyklem snad dokonce věděl, co je to inventura.

„Co může proboha počítat?“

„Zuby. Aby věděl, kolik jich měl, kdyby na mě sáhl.“

Chlapec se nadšeně rozesmál. „S tebou je psina...“

„To už jsem někde slyšel. Ty se vážně chceš dát ostříhat?“

„Naši mi to nařídili!“

„No, tak prosím... každej svýho štěstí mašinfírou. Já tě ukecávat nebudu...“

„Tobě to nenařídili?“

„Já si velím sám a nenechám se hned tak od každýho zblbnout.“

„Takže ty si myslíš, že bych neměl?“

„Vypadáš na svéprávnýho. Dělej si, co chceš!“

Chlapec zavedl kolo ke zdi a tam ho odstavil. Ale nespěchal do holičské oficíny, naopak si prohlížel cizince. „Ty seš divnej! Nevím proč, ale seš divnej! Něco na tobě není v pořádku...“

„Moc toho na mně není v pořádku.“

„Fakt, seš divnej. Ty nejseš vodsuď, žejo?“

„Nejsem. Přišel jsem z daleka.“

„Tam u vás se kluci nedávaj na léto stříhat?“

„Tam u nás se nedávaj stříhat vůbec nikdy.“

Chlapce zaujal prak, který měl cizinec v kapse košile. Prohlížel ho se zájmem, dokonce po něm natáhl ruku.

„To tady zapomněl jeden nevychovanej buran.“

„Ale to je prak Etienna Langa!“ řekl kluk po průzkumu.

„Nepředstavil se mi.“

„To je Etiennovi podobný. Je to největší rváč a sprosťák v celým městě. A taky nejnebezpečnější.“

„To mi neřekl.“

„Buď rád, že jsi se s ním nestřetl. To už bys takhle nemluvil. Stejně je divný, že to tu zapomněl...“

„Pospíchal. Ani neměl čas se o něj starat.“

„To je stejně divný. Etienne je nejlepší střelec.“

„To si taky jenom myslí. Zkoušel to, a netrefil.“

„Etienne trefí vždycky. Vždycky zasáhne co chce, a každýho zmlátí. Kdyby věděl, že máš jeho prak, zmlátil by tě taky.“

„Asi to ví.“

Chlapec se zarazil. Potom se zeptal: „Co se tu vlastně stalo?“

„Z tam toho krámku vylezl kluk. Hlavu jako kluziště. Velice deprimující pohled. Dělal na mě ramena. Asi si mě s někým spletl.“

„Ty jsi s ním mluvil?“

„To se nedá říct. Spíš se pokoušel mě zbít.“

„Pokoušel se, a neudělal to?“

„Právě proto odešel tak nakvap.“

„Proboha... co jsi s ním udělal?“

„Hodil jsem ho do kašny.“

„Etienna Langa – do kašny?“ chlapec vykulil oči. „To si vymejšlíš! To nemůže být pravda!“

„Zeptej se holiče, díval se na to.“

„To nedokázal ještě žádnej kluk ve městě!“

„Já nejsem z tohoto města.“

„Páni! Tohle kdyby tak viděl Leon! To by byla věc!“

„Leon Devart?“

„Ty ho znáš?“

„Slyšel jsem o něm. Poslyš, kamaráde, nemohl bys odložit to svý stříhání o den nebo dva? Rád bych s tebou hodil řeč, a rád bych se při tom na tebe díval, aniž by se mi udělalo špatně. Třeba vaši zaváhají a dostanou rozum?“

„Jasně, já nikam nespěchám! A co chceš?“

„Pojď odsud. Ten člověk poslouchá moc zvědavě...“

„Jasně, s radostí. A kam bys chtěl jít?“

„Kam chodíte, když chcete mít klid?“

„Třeba k moři? Jsou tam... takový skály, nikdo se tam celej den neukáže...“

„Tak jeď. Poběžím za tebou.“

„To bys mi asi nestačil!“

„Zkus to, uvidíme...“

Chlapec nasedl na svoje kolo a vyrazil. Cizinec se dal do lehkého vlčího klusu a běžel vedle jeho kola, rytmicky a klidně, ani se nezadýchal. Místní chlapec přidával, ale ten druhý se dokázal držet po jeho boku, dokonce chvílemi běžel rychleji.

„Seš dobrej,“ řekl cyklista, když ocitli mimo město. „Jak ses tohle naučil?“

„Závodil jsi někdy s jezdeckým koněm?“

„To teda ne... Támhle dole je naše pláž...“

Kolo nechali nahoře v křoví, a spustili se strmou stezkou na břeh, lemovaný skalami. Bylo tu krásně – ten místní kluk to tu znal, ale cizinec se s překvapením rozhlížel.

„Já jsem Jean. Jean Carmeau...“

„Enkra Weston.“

„Enkra? To není naše jméno...“

„Tygří.“

„Co ty máš společného s tygry?“

„Jsem tygr. Jenom vypadám jako člověk.“

Sedli si na kameny. Enkra si rozepjal košili.

„Povídej mi o Leonovi Devartovi.“

„Tys o něm stejně slyšel, tak víš, jakej byl, ne?“

„Znám jenom to jméno. A to, že byl náčelníkem města.“

„Divnej titul, ale není to pravda. Kdepak náčelníkem... jenom vedl naši partu, než ho zavřeli. Teď bručí tam za městem v tom pasťáku. Ale když nás vedl, to byly fajn časy!“

„Chtěl bys, aby se vrátily?“

„Jasně! Jenže, to nejde. Leon je zašitej a my jsme bez velitele. Leda, že bys to chtěl vzít po něm...“

„Leon se postará sám. V čem byl tak dobrej?“

„Měl fantastický nápady. Třeba – napadlo by tě někdy uřezávat zajatejm nepřátelům knoflíky z bundy a z kalhot?“

Enkra jenom pokrčil rameny.

„No ne, vážně! A třeba rozřezat jim tkaničky z bot a dokonce i gumu u trenýrek? To byla sranda...“

„Díváš se někdy na filmy pro pamětníky?“

„Na co?“

„Je takovej film. Knoflíková válka se to jmenuje. Tam se tohle všechno dělá, a ještě víc. Je to francouzskej film, takže to Leon klidně mohl někde vidět.“

„No jo, ale stejně! Ty bys na to nepřišel!“

„Možná ne. Já nechci tvýho Leona urážet ani hanět. Jenom říkám, co je pravda. Snad bys mi to mohl věřit.“

„Jasně... zvlášť, když jsi přemohl Etienna Langa.“

„Pořád ten Etienne. To byl fakt tak dobrej?“

„Etienne je největší rváč ze všech. A největší syčák.“

„Proč nebyl náčelníkem místo Leona?“

„Protože nechtěl. Byl vždycky proti všem. Byl nafoukanej, že každýho přepere. A fakt jsi ho přemohl?“

„Jenom jsem ho trochu uklidnil a zchladil.“

Jean o něčem uvažoval, bylo to na něm vidět. „Hele, zkusíme to?“

„Chceš mě vyzvat k boji?“

„No... jenom tak z legrace, ne? Abysme viděli, kdo je silnější!“

„Na břehu nebo ve vodě?“

„To snad je jedno, ne?“

„V obleku nebo bez?“

„Proč máš takový blbý otázky? Copak to není jedno?“

„Já jen, jak tobě vyhovuje. Tak máš možnost...“

Enkra si vyzul svoje měkké střevíce. Bos prošel kolem Jeana, a díval se při tom někam k obzoru, kde se moře stýkalo se zemí. Jean zaváhal, ale potom neudělal nic.

„Dal jsem ti šanci zaútočit. Tak co bude?“

„Myslel jsem, že nemám bojovat, když se na mě nedíváš!“

Enkra se otočil. Stál teď zády k moři a čelem k Jeanovi. Jean po něm skočil – Enkra uhnul, Jean proletěl kolem něho a udělal ještě několik kroků – tam uklouzl a padl na zem, přímo na čáře příboje. Zmáchal se, ale to ho jenom posílilo.

„Neuhýbej, bojuj jako chlap!“ zařval.

Enkra udělal několik kroků blíž k němu. Jean dokonce o krok ustoupil, a tím se ocitl v moři – ale jak se Enkra přiblížil, skočil po něm a Enkra ho hbitě odrazil a hodil zas zpátky do vody. Jean se vyhrabal na břeh a prskal vodu.

„Ale ty se vůbec nepereš! Jenom děláš takový triky...“

„A ty snad chceš, abych se pral jako malý dítě?“

„Já nevím, jak ty tomu říkáš. Ale normálně, no!“

V tu chvíli po něm Enkra skočil. Padli oba na zem a váleli se v příboji – skulili se do vody a tam se prali a smáli se při tom, protože bylo docela fajn válet se v měkkém písku, když ve chvíli, kdy někdo získal vrch, zalila ho zpěněná voda, a vzápětí se vracela do oceánu. Jeanovi se několikrát podařilo dostat Enkru na lopatky, ale tomu vždy stačil jediný pohyb a osvobodil se. Jeana to rozčilovalo, ale když se podíval na Enkru a viděl jeho veselý smích, nedokázal se zlobit.

Konečně Jeanovi došly síly – byl poražen a musel přiznat, že už dál nestačí. Enkra okamžitě přestal bojovat, dokonce mu pomohl na břeh. Sedli si do písku a smáli se tomu velkému boji.

„Teda fakt, jseš dobrej,“ vzdychal Jean. „Dal jsi mi pořádně... ale já tobě taky, viď?“

Enkra se jenom divně zatvářil – a Jean to asi pochopil.

„Co... myslíš, že bys mohl ještě dál, nebo co?“

„Kdybych chtěl, porazil bych tě jedním úderem.“

„To teda pěkně kecáš! Už jsem viděl, co umíš, už bys mě nedostal! Jenom se vytahuješ!“

Enkra vstal. Ukázal Jeanovi, aby se postavil a jen to udělal, smetl ho úderem bosého chodidla do vody. Jean ani nestačil pochopit, jak se to vlastně stalo.

Než se vyhrabal z vody, Enkra svlékl, vyždímal svoji košili nebo bundu a teď hledal, kde ji rozprostřít na slunce.

„Teda fakt,“ vzdychal Jean. „Ty bys dokázal člověka i zabít...“

„Jo.“ zahučel Enkra pro sebe.

„Co... fakt zabít? Jako aby byl mrtvej?“

Enkra se k němu otočil. „Nesmím to udělat.“

„To je jasný, že ne... ale jestli bys to dokázal?“

„Dokázal.“

Jean nevěřil – Enkra přešel po pláži k místu, kde moře vyhodilo na břeh trosku nějaké bedny, dost silné prkno – to položil na dva kameny, rozmáchl se a udeřil hranou dlaně. Prkno prasklo vejpůl a Jean překvapením vykřikl.

„Tohle jsem viděl v televizi – dělají to Japonci!“

„Náš instruktor je Japonec.“

„Takže... ty jsi ninja, žejo?“

„Ne. To budeme brát až ve čtvrťáku...“

Stáli blízko sebe – Jean si všiml na Enkrově opáleném těle tmavých řádků, splétajících se do složitých ornamentů. Na prsou z nich bylo vytvořeno velké V se středem na hrudní kosti a okraji na ramenou. Uprostřed byl znak tygří hlavy, dost jasně patrné.

„Tohleto je tetování?“

„Ano.“

„To ti píchali bod po bodu? Po celým těle?“

„Ano. Kamennou jehlou a rostlinným barvivem.“

„Jehlou udělanou z kamene? Proč?“

„Teď se většinou používají ocelové jehly. Ale ten kluk, co mi to udělal, byl příznivec tradičních metod.“

„To muselo pěkně bolet...“

„Jako normálně.“

Enkra si zatím svlékl i kalhoty. Zůstal úplně nahý, ale Jeanovi to nepřipadalo nijak divné. Spíš ho překvapilo, že po celém těle má kůži stejnoměrně opálenou, jako kdyby nenosil žádný oděv.

„Ty chodíš doma nahý?“

„Když to jde, tak ano. Je to tak lepší, nic tě neškrtí...“

„A vaši ti to dovolí?“

Enkra jenom pokrčil rameny. Rozkládal svoje věci po skále a zatěžoval je kameny, protože vál dost čerstvý vítr.

„Myslíš, že bych se mohl taky svlíknout?“

„Tvoje věc, ne?“ pokrčil rameny Enkra.

Jeanovi trvalo svlékání trochu déle, ale pak vyždímal a rozložil své věci stejně jako Enkra. Ten si sedl na kámen, sledoval Jeanovo počínání a mlčel. Jean si sedl vedle něho a úkosem ho pozoroval.

„Proč vždycky říkáš, že můžu dělat, co chci?“

„Přece ti nemůžu poroučet, co máš dělat. Můžu poradit, když o to budeš stát. Ale rozhodnout se musíš sám.“

„Já vím. Seš svéprávnej, dělej si, co chceš.“

„Přesně tak.“

„Kdyby to tobě tak někdo řekl, co bys povídal?“

„Já to vím, mně to nikdo nemusí říkat.“

Jean jenom vzdychl. Enkra se pohodlně natáhl – kámen byl vyhřátý, shora do nich pražilo slunce a vítr je příjemně chladil.

„Povídej mi ještě o Leonovi!“

„Co ti mám povídat? Leon byl fajn. Vždycky věděl, co je správný, a řekl nám to. Když jsme se zařídili podle něho, bylo to vždycky dobrý. A vodil nás do bojů proti jinejm...“

„Proti komu?“

„Z druhý strany města je taková vesnice. Tam mají kluci silnou bandu. S těma jsme si toho užili...“

„Hm... brali jste taky trofeje?“

„Co jako? Jo, jestli jsme jim něco vzali na památku? Jo, někdy. Leon měl vynikající nápady. Michellovi, to byl vůdce těch křupanů, jsme jednou sebrali kalhoty...“

Enkra něco zamručel na souhlas. Informaci, že i to viděl před lety v kině, si nechal pro sebe.

„Jenže, teď je Leon v šeredě, a my jsme bez vůdce,“ řekl smutně Jean. „Kdyby tak byl zase s náma...“

„Jak to vypadá v té polepšovně? Myslím zevnitř, zvenku jsem si to obhlédl a dokonce i vyfotil přes mříže.“

„Jednou jsem tam byl Leona navštívit. Normální chodby a pokoje, nic zvláštního. Ale my jsme stejně byli jenom dole v klubovně.“

„Zajišťovací zařízení?“

„Co jako?“

„Mříže, strážní stanoviště, galerie dozorců...“

„Mříže jsou v oknech... a na chodbách, takový veliký. Od stropu až k zemi. Odemykají se...“

„To je v každé věznici.“

„Ty už jsi v nějaké byl?“

„Jo.“

„Já ještě ne – jenom tam. Proč to chceš vědět?“

„Musím promyslet, jak ho osvobodit.“

„Osvobodit Leona? Pustit ho z tý polepšovny?“

„Přišel jsem kvůli tomu.“

Na Jeana to bylo už moc. Vyskočil na nohy. „Ty říkáš, žes přijel jenom kvůli osvobození Leona Devarta? A vůbec ho neznáš?“

„Ano.“ řekl Enkra docela klidně.

„To je teda pěkně divný!“

Enkra čekal, až to Jeanovi dojde a zase si lehne.

„Kdo je to Pasqual?“ zeptal se potom.

„Nevím. Kdo to má být?“

„Někdo, kdo mi napsal dopis. Žádal mě, abych Leona osvobodil. Asi někdo z vaší party, ne?“

„Nikdo takovej mezi náma není.“

„Tak někdo z města. Nebo od konkurence. Z té vesnice.“

„Ani tam není nikdo takovej! Vůbec to jméno neznám!“

„Není to třeba jeho jméno, ale přezdívka...“

„To taky ne. Já přece vím, jak se komu říká! A žádnýho Pasquala fakticky neznám, nikdy jsem to neslyšel!“

„Uvidíme. To se ukáže...“

„Stejně mi to vrtá hlavou. Ty ses vydal sem, do Francie, jenom proto, abys Leona osvobodil? Odkud vlastně?“

„Z jednoho takového ostrova v jižních mořích.“

„Jenom proto, že ti nějakej kluk napsal dopis?“

„Nechtělo se mi sedět doma.“

„Já bych taky nechtěl sedět doma – ale nemám na to, abych někde cestoval. Ty na to asi máš?“

„Umím si sehnat prostředky.“

„Ale stejně. Nic jsi o nás nevěděl – a stejně jsi přišel!“

„Tak nějak se mi to zalíbilo. Věříš na osud, Jeane?“

„Měl bych?“

„Já na osud věřím. Tak nějak se mi zdálo dobré jít sem a udělat to. Nevím, proč to udělám. Ani nevím, co bude dál. Je to hra.“

„Hra? Chceš osvobodit člověka z polepšovny, to už není hra! Já vím, možná se ti to nepovede, ale stejně...“

„Povede se mi to.“

„Ještě nevíš, jak to udělat! Sám jsi to řekl!“

„Zavedeš mě tam. Obkouknu to.“

„A zavřou nás tam oba.“

„Dáme si pozor.“

Jean vůbec nebyl přesvědčen o tom, že je to dobrý nápad. Ale usoudil, že odporovat Enkrovi není radno. A tak jen řekl:

„Takhle tam nemůžeš. V tom svým obleku a s těma vlasama...“

„Jak bych měl vypadat?“

„No... normálně! Hlavně ten účes, ten je moc divnej...“

„Budu mít jinej. A šaty... koupíme. Nebo mi půjčíš.“

„To bych chtěl vědět, co s těma vlasama uděláš...“

„Uvidíš. Nejdřív mi řekni, kdy tam půjdem.“

„Dneska je středa. Návštěvy jsou ve čtvrtek a v neděli. Třeba bysme mohli zítra?“

„Mohli. Potřebujem k tomu nějaké doklady?“

„Já ne, mě znají... ale ty...“

„Má Leon nějaké příbuzné v jiném kraji?“

„Nikdy jsem o žádných neslyšel. Nějakou tetu v Paříži.“

„Dobře. Budu jeho bratranec z Paříže.“

Jean si o tom myslel svoje, ale nakonec souhlasil.

„Půjdem si zaplavat,“ řekl Enkra. „Voda je tu fajn...“

Šly dost silné vlny, ale Enkra se do nich vrhl bez bázně, a plaval mocnými rozmachy paží. Jean mu sotva stačil – když Enkra viděl, že zůstává vzadu, přestal plavat, splýval a čekal, až ho Jean dožene.

„Ty plaveš... jako delfín...“ vydechoval Jean.

„Delfíni mě to učili.“

„Umíš se i potápět?“

Enkra místo odpovědi udělal přemet a zmizel ve vodě. Jean viděl, jak se spouští na dno a prohlíží si tam kameny. Vynořil se a ukázal mu kamínek, který vytáhl.

„Ty bys mohl lovit perly...“ smál se Jean.

„Pomáhal jsem kamarádům lovit perly...“

Když dorazili ke břehu, byl Jean u konce sil, Enkra v dobré náladě. Zase se natáhli na slunce.

„Je něco, co jsi ještě neviděl nebo nedělal?“

„Spousta věcí.“

„Například jsi ještě nikoho neosvobozoval z vězení?“

„To ne. Ale mě už osvobozovali.“

„Ty jsi byl taky v pasťáku?“

„Ano. V Anglii.“

„V kterých jsi byl zemích?“

„V leckterých. Teď naposledy v Řecku a Itálii.“

„Páni... jak ses tam domlouval?“

„Jak se tam mluví.“

„Ty umíš všecky řeči?“

„Ne, jenom ty, které potřebuji.“

„No ne... a bretonsky umíš?“

„Nevím jistě... proč?“

„Ti křupani ve vesnici jsou Bretonci. Když nechtějí, abysme jim rozuměli, melou tou svojí hatmatilkou... My jsme Francouzi, tak jim moc nerozumíme.“

„Možná jim trochu budu rozumět. Bretonština je keltský jazyk. Stejně jako skotština nebo irština...“

„A tomu rozumíš?“

„Kdysi nás to naučil jeden čaroděj. Teď to umíme všichni.“

„To by bylo fajn, umět všechny řeči...“

„Rychle si zvykneš.“

Jean měl pocit, že Enkra se nudí. Nevěděl, proč. Enkra mluvil i jednal maximálně úsporně, spíš se zdálo, že je mu všecko jedno. A měl úžasnou trpělivost – zřejmě čekal, až bude zítra a bude moci jít do polepšovny obhlédnout terén. Jean mu položil ještě několik otázek a dostával na všechno znalecké, vyčerpávající, ale velice lakonické odpovědi. Nakonec to vzdal.

„Co budeš dělat teď odpoledne?“

„Nevím. Co ty?“

„Půjdu se domů najíst. Odpoledne... šel bych do kina...“

„Co hrají?“

„Nějakou gangsterku. Máš rád filmy o banditech?“

„Docela jo, když je to legrace...“

„Ty znáš bandity jistě líp, žejo, takže tě to nebaví. Ale já ještě nikdy žádnýho opravdovýho neviděl...“

„Já už pár jo. Máš pravdu. Půjdu s tebou do toho kina. A jestli na to nemáš, zatáhnu to.“

„Ještě mám nějaký drobný. Měl jsem jít k tomu holiči... poslyš, mám nebo nemám? Ale vážně mi poraď!“

„Počkej s tím, dokud neodejdu. Aspoň těch pár dní...“

„Ty potom odejdeš? Osvobodíš Leona, a půjdeš dál?“

„A co bych tu ještě dělal?“

„Kam půjdeš?“

„Nevím. Kam povede cesta. Kde se mi to bude líbit.“

„Kam chceš vlastně dojít?“

„Nevím přesně.“

„A jak poznáš, že už jsi tam?“

Enkra se rozesmál. „Myslí ti to, Jackie...“

„Jmenuji se Jean.“

„Já vím. Jackie Therlowe je můj nejlepší kamarád. Taky takhle někdy mluví, tak jsem se spletl...“

„Kde je teď ten Jackie? Měl by tu být s tebou, ne?“

„Jackie je tam, kde má být. To já jsem jinde.“

Jean povzdechl. „Bude to chvilku trvat, než se naučím tě chápat. Půjdem domů?“

„Jestli ti už uschly šaty, tak můžem. Moje uschnou hned, jsou na to dělané. Já mám všechno koupací...“

Oblékli se. Vraceli se k městu a Jean sledoval Enkrův plavný vlčí klus, když běžel podle kola.

„Pozval bych tě k nám na oběd – ale našim by ses nelíbil.“

„Nedivím se. Najím se ve městě, viděl jsem tam slušný bufet.“

„Sejdem se potom ve městě?“

„Počkám tam na tebe.“

Jean bydlel na předměstí – Enkra ho doprovodil, chtěl vědět, kde ho může najít. Než došli k domku, rychle se rozloučil a šel.

Jean měl štěstí – doma byla jenom matka, která mu dala ochotně najíst a pak ho zas pustila ven. Proběhl ulicí a sehnal tři kamarády, bývalé členy Leonovy party. Byli to normální předměstští rváči hrubých tváří i názorů, ale když jim povídal o Enkrovi, projevili přání ho poznat. Jmenovali se Pepé, François a Tony – François jméno zkracoval na americky znějící Frank.

Když přišli na náměstí, Enkru tam nenašli a nikde ho neviděli – ale když obcházeli plácek, zaslechl Jean ostré zasyknutí a když se ohlédl, Enkra na něj kýval z úkrytu za rohem. Přiběhli blíž.

„Děje se něco?“ ptal se Jean.

„Támhleten chlapík, co obědvá v kavárničce. Ten tlustej.“

Jean si nechal upřesnit, o koho jde. Ten muž se s chutí živil a zapíjel svůj oběd červeným vínem. Vypadal spokojeně a velmi dobromyslně.

„Co s ním je?“

„Nesmí mě vidět. Sakra, co ten tady dělá?“

„Kdo je to?“

„Hrubá šarže naší tajné služby. Ale kde se tu ke všem čertům mohl vzít? Kluci, pomozte mi ho šmírovat! Nesmí mě ani na chvíli vidět, nebo bude průser...“

„Mohl by ti ublížit?“

„To ne. Ale mohl by o mně rozkecávat, že jsem tady a to já nechci. Počkáme, až se nají a pak ho budeme sledovat. Umíte sledovat člověka, aby vás neviděl?“

Kluci se dívali jeden na druhého. Jean sice tvrdil, že to zvládnou, ale po pravdě řečeno, nebyl o tom tak docela přesvědčen. A divil se, co se to stalo s Enkrou – bylo po jeho lhostejnosti a klidu, byl vzrušený, oči mu svítily a vypadal, jako by se skvěle bavil. Sedli si na zem a jeden z kluků sledoval přes roh toho spokojeného strávníka.

„Začínám si myslet, že ten chlap hledá mě. Ale divím se, že na to poslali zrovna jeho. Roger Monroes není zrovna jeho největší obdivovatel, i když na válečné noze spolu taky nejsou. Čert ví!“

„Kdo věděl o tom, kam jedeš?“

„Nikdo... tedy, mohl to vědět Jackie, jestli se hrabal v mé poště. Nebo...“ Enkra se najednou zamračil a kousl se do rtu. „Sakra, udělal jsem chybu! Už vím, kdo to věděl – Kate, Jackova sestra! Četla si moji poštu!“

„Myslíš, že by to vykecala?“

„Ještě hůř! Kate je teď u Asthry, to je princezna z Ironu, čarodějka. Mike k ní často chodí, asi se tam sešel s Kate a ona si vzpomněla na tohle město. A tak Mike přijel a hledá mě...“

„A proč tě vlastně hledá?“

„Protože je to jeho práce. Dostal úkol od Rogera nebo od Lery, nebo je to vlastní iniciativa, to nevím a nic mi po tom není. Ale stejně bych nerad, aby mě chytili předčasně.“

„Co budeš dělat?“

„Dám si zatracenej pozor, aby mě neviděl. A budeme zachovávat tu nejpřísnější opatrnost. Nikdo mě už nesmí vidět. Do toho kina se nejde, radši se budem schovávat celej den v lese nebo ve skalách. Mika sledovat... sakra!“

„Bojíš se ho tak moc?“

„Ale ne! Ale když mě dokázal najít on, dokáže to i Roger! A jestli to dokáže Roger, tak jsem prohrál, chápeš? A budu mu muset splnit nějaké přání!“

„Jaké přání?“

„Nevím, z toho mám právě strach. Nevím, co si vymyslí, ale nebude to nic příjemnýho, natolik Rogera znám. Je mazanej a vymyslí vždycky něco, co by vyhovovalo jemu a ne mně. Kdybych mu dokázal zmizet, vyhrál bych já, a pak by viděl!“

„Ještě se můžeš ztratit. Ještě tě ten chlap neviděl!“

„Neviděl, všiml jsem si ho dřív... ale stejně se to dozví, když je tady! Škoda, že musíme čekat až do zítřka!“

Seděli a přemýšleli. Nikoho nic chytrého nenapadlo, ostatně kluci skoro nechápali, v čem je problém. Až pozorovatel oznámil, že muž dojedl, zaplatil a vstal.

„Sleduj ho opatrně dál. My zdrháme!“ rozhodl Jean.

Zmizeli v boční uličce – jeden z kluků zůstal na náměstí, dával pozor a po chvíli na ně kývl. Druhý tam doběhl, chvíli mluvili a první se vrátil.

„Četl si jízdní řády autobusů a něco si psal do notesu. Ale prohlížel všechny, nevím, kam chce jet...“

„Mike si pořídil notes, to je úspěch,“ mávl Enkra rukou. „Obvykle si dělá poznámky na zadní stranu pohlednic. Kam šel?“

„Chodí po městě a rozhlíží se. Chodí hodně pomalu...“

„Rozhlíží se... viděl tě?“

„Myslím, že ne. Nevšímal si mě...“

„Hm... budete se střídat ve sledování. Víš, jak?“

„Jasně. Jeden ho nechá, druhej ho převezme. Přece chodíme do kina a koukáme na detektivky v televizi...“

Enkra to schválil. Kluky to bavilo, tak se pomalu přesunovali za tím člověkem a sledovali, co dělá. Vlastně, nedělal nic. Prohlédl si program kina, koupil si noviny a prolistoval je na lavičce. Občas zvedl hlavu a rozhlížel se. Pak vstal, šel pomalu ulicí do přístavu, tam se zastavil a pozoroval delší dobu lodě. Prošel tržnicí, teď už dost opuštěnou, největší nával byl ráno. Kdyby Enkra netrval na tom, že ten člověk je nebezpečný, vůbec by je nenapadlo ho sledovat, nedělal nic podezřelého.

„Nenecháme toho?“ Frank se už začínal nudit.

„Necháme. Ale nejdřív potřebuju vědět, kde bydlí. Musíte ho sledovat až domů!“ rozhodl Enkra.

„Ale to je hrozná nuda! Kdyby aspoň něco zajímavýho dělal!“

„Ty myslíš, že to není zajímavý? Chodí sem tam a nedělá nic. Co myslíš, že teda opravdu dělá?“

„No... to nevím! Fláká se, jako všecky lufťáci.“

„Hledá mě. A hned tak toho nenechá. Jenže nevím, proč mě hledá tak nápadně. Je to trochu divný. Neviděli jste někde poblíž chlápka s kudrnatejma vlasama, hezkým ksichtem a koženou bundou? Může mít taky čapku jako jockey nebo moderní džínovej oblek...“

„Ne, neviděli. Kdo to má bejt?“

„Kapitán Sid Hawker, jeho pobočník. Bere ho s sebou, když jde do nějaké akce. Ale Sid teď povýšil, možná to nechal někomu mladšímu, toho já nebudu znát...“

„S nikým nemluvil, kromě místních lidí.“

„Divil bych se, není blbej. Pořád sledovat dál!“

Tak ho sledovali dál. Muž prošel přístavem, pak šel podél moře a sledoval, co se kde děje. Trochu se zajímal o partu dětí, které si hrály na břehu, ale hned toho nechal. Pořád se rozhlížel.

Nakonec se vydal podle moře směrem do vilové čtvrti, prošel ji a zamířil k pensionu vdovy Fresnellové. Sledoval ho Pepé; odvážil se přijít dost blízko, aby zjistil, kam se ztratí.

Ve chvíli, kdy Pepé pochopil, že to přehnal a ocitl se sledovanému nebezpečně blízko, se muž otočil, usmál se a kývl na něj: „Pojď sem!“

Pepé zaváhal. Ale řekl si, že kdyby utekl, mohl by vzbudit jeho pozornost. Přiloudal se blíž.

„Řekni mu, že o něm vím, že se nemusí schovávat. Včera nechal na náměstí svou motorku a já ji viděl.“

Pepé zamrkal očima. „Motorku? Jakou motorku?“

„Hondu Turbo 500. Tu, co si koupil za ty prachy z Neapole. Prohlídl jsem ji a napsal si číslo, i když ho může vyměnit. Pamatuju si tebe i ty dva druhý. Taky toho, kterej vám velí. Jeho jsem ještě neviděl, ale umím si ho docela dobře představit.“

„Ale... koho?“

„Toho cizího kluka. Nevím, jaký vám řekl jméno, takže ho nebudu shazovat. Ale dáš mu ode mne lístek.“

„Jakej lístek?“

Muž vytáhl zápisník a tužku. Chvíli psal, pak vytrhl ten list a podal Pepému. Ten na něj jen mrkl a zjistil, že to není písmo, ale jakési klikyháky.

„Že ho nechám pozdravovat. Ať dává pozor.“ řekl ten muž a šel.

Pepé přinesl Enkrovi lístek a vzkaz. I když ho trochu popletl, protože byl dost vykulený. Enkra si jen povzdychl.

„Je to špatný?“ zeptal se Jean.

„Kapitán Sid mi vykládal: »Jeden můj kámoš, nějakej Wayne McGlouskie z Talbingo v Austrálii, se jednou vsadil v Durbanu s krokodýlem, že přeplave řeku rychlejc. Tenkrát to vyhrál ten krokodýl. Mám pocit, že můj kámoš udělal ňákou blbou chybu...«“

Kluci se zasmáli, ale Jean řekl: „A co?“

„Myslím, že jsem na tom jako ten Sidův kámoš. Udělal jsem nějakou blbou chybu. Nechal jsem včera stát motorku ve městě, on ji viděl a mě asi taky.“

„Ty máš motorku?“

„Ukážu vám ji. Mám ji schovanou v lese.“

„Co ti píše?“

Enkra přečetl: „Jmenuji se dr. Jacques Merciér a bydlím u vdovy Fresnellové. Chceš-li se se mnou setkat, najdeš mě buď ráno na procházce u moře, nebo za mnou kdykoliv během dne pošli jednoho z těch kluků, co mě celé odpoledne šmírovali. Kdybys potřeboval peníze, mám krytí na sto tisíc franků.“

„Myslel jsem, že ho znáš...“ řekl Jean.

„Znám jeho, jeho jméno ne. On taky říkal, že neví, jak jsem se představil. Můžeme používat různá jména. Například já jsem taky japonská turistka Kamiko Watanabová...“

„Ty se přestrojuješ za holku?“

„Někdy je to potřeba. Takže to vypadá, že ví všechno. Jenom ne to, co budu dělat dál. I když je možné, že ví i to...“

„Co uděláš?“

„Provedu, co chci, ale s maximální opatrností. Nasadím svou nejlepší formu, aby po mně nezůstala žádná stopa. Pomůžete mi?“

„Jasně!“ slibovali jeden přes druhého. „Tobě vždycky!“

„Fajn,“ Enkra obrátil oči k nebi. „Moc bych potřeboval vyřadit na zítra Mika z činnosti. Kdyby se tak chtělo nebe smilovat a poslalo mu něco do cesty, co by ho zdrželo...“

„Mohl bys mu něco udělat sám!“ navrhl Jean.

„To ne, to by nebyla poctivá hra. Něco bych sice zkusit mohl, ale nesmělo by to bejt nic nečestnýho, chápeš?“

„Tak co teda uděláš?“

„Nevím. Mám draka štěstí. Třeba mě štěstí neopustí.“

„A když jo?“

Enkra zkřivil obličej a nakrčil nos.

„Potom jsem plaval pomalejc než ten Sidův kámoš v Durbanu.“

Errata:

30.05.2021 11:44