Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Doktor Merciér seděl v salonu a četl noviny, když zaslechl motor automobilu, který někdo nelidsky týral. Když vyhlédl, zjistil, že motor patří k červenému sportovnímu automobilu, snad některému typu Mercedes. K autu patřila taky něžně vyhlížející plavovláska, která se snažila tím autem prorazit bránu, a když se jí to nepodařilo a zastavila na pár centimetrů od betonového sloupku, aspoň zahrála na klakson fanfárovou melodii.

„Je někdo doma?“ rozkřikla se, když se nikdo neobjevil.

Doktor Merciér usoudil, že je třeba, aby se ukázal.

„Dobré odpoledne! Copak si přejete, slečno?“

Dívka se na něj podívala s netajenou nechutí. Nepovažoval se sice za krasavce, ale aby na něj někdo pohlížel jako na něco, co zrovna vylezlo z kanálu, to si snad nezasloužil.

„Neměla jsem na mysli zrovna vás, pane! Co tu děláte?“

„Bydlím. A vy, slečno?“

„Taky tady budu bydlet. I když, jak vidím, by bylo lepší, abych to otočila a jela zas, odkud jsem přišla, ne?“

„Dům stačí pro oba,“ řekl vlídně. „Otevřu vám bránu...“

„Nemusíte se obtěžovat! Kde je babička?“

„Paní Fresnellová šla nakoupit,“ řekl čím dál laskavěji. „Soudím, že si hodlá při té příležitosti popovídat se svými přítelkyněmi, takže se vrátí později...“

„To se dalo čekat, že se bude chlubit,“ řekla dívka a protože jí doktor otevřel zatím bránu, vjela dovnitř. Vysedla a vyndala z kufru svoji cestovní tašku, dost malou na dívku tak elegantní.

„Pravděpodobně tu trávíte svoji dovolenou. Jen mi není jasné, co jste zač. Bankéř, továrník, rentiér nebo něco z té pakáže?“

„Vy máte něco proti osobám požívajícím bohatství? Dovolte, abych se představil. Doktor Jacques Merciér.“

„Těší mě. Simone Fresnellová. Tak doktor... no, doktora už jsme tu taky měli. Chirurg nebo internista?“

„Psychiatr, když už to musíte vědět.“

„Páni! Doktor Cvok! No, to už teda babička přehnala. Já moc rozumu nemám, ale že bych potřebovala zrovna psychiatra, tak moc jsem se snad ještě nezcvokla!“

„Paní Fresnellová zřejmě nemyslela zrovna na vaše zájmy, když mě přijala pod svou pohostinnou střechu.“

Dívka Simone na něj hleděla s pohrdáním a nenávistí.

„Já vím nejlíp, na co myslela, když vás sem brala. No, co se dá dělat, dobrovolně asi nepotáhnete, kam patříte. Zkusím to s vámi vydržet, ale říkám vám na rovinu, že z toho nebude nic kloudnýho! A ani bych vám to nepřála, vypadáte dost bezbranně.“

„A co by mělo být?“

Simone nejdřív vešla do domu a zamířila do salonu. Svoji sportovní tašku hodila na zem a ještě do ní kopla, čímž ji dopravila ke dveřím pokoje, který jí byl zřejmě určen. Svlékla bundu a hodila ji za taškou. Pak si sedla na stůl.

„Asi bude lepší, když to řeknu na rovinu, abyste věděl už od začátku, na čem jste. Moje babička trpí fixní ideou, že je mi kdovíjak špatně, když nemám komu prát spodky a štupovat ponožky. A proto si sem zve všelijaký pracháče dost hloupý na to, abych si je vzala a vytahala z jejich naditých prkenic celoživotní úspory. A vy jste, jestli vám to nedošlo, nejnovější model!“

Doktor Merciér se posadil mnohem pohodlněji do křesla a poslouchal se značným zájmem. Pak se usmál. „Asi se mýlíte – zatím ještě nepadla zmínka o vás ani o tom, že bych si vás snad měl vzít...“

„Ale už vás jistě vyslechla a otaxírovala, na kolik byste přišel, ne? Nemyslete si, že jste si náš pension vybral jen tak náhodou. Ta stará čarodějnice má podplacený ve městě všecky číšníky, zprostředkovatele a podobný lidi, aby jí posílali vhodný chlápky. Asi jste se zdál vhodnej...“

„Co se dá dělat,“ povzdychl si doktor Merciér. „A vy jste zásadně proti všem mužům, nebo jenom proti mně?“

„Všichni mužský stojej za stejný...“ zarazila se. „Zkrátka, žádnej z nich nestojí za to, abych si o něj opřela kolo. Včetně vás. Takže zapomeňte, a zanechte všech nadějí!“

„Jsem rád, že to vím. Jste si jistá, že znáte dost mužů, abyste to mohla kvalifikovaně posoudit?“

Simone na něj chvíli překvapeně zírala. Pak zaklela, zvedla se a odcházela, aniž by co dále řekla. Jen tak v běhu sebrala svoji tašku a bundu a práskla za sebou dveřmi. Doktor Merciér slyšel, jak se zamyká v koupelně a po chvíli pouští vodu.

Paní Fresnellová přišla asi za hodinu na to a byla velice překvapena, když viděla na zahradě auto.

„Ach bože, to je naše Simone,“ vzdychala a pobíhala sem a tam s přičinlivou starostlivostí. „Ani jsem nevěděla, že sem přijede strávit prázdniny! Víte, to je moje vnučka, dcerka po nebožtíku synovi! Má v Paříži moc dobré místo v jedné bance, moc dobré místo, ale mám s ní veliké starosti... je ještě tak nezkušená a tak málo zná život...“

Doktor Merciér poslouchal s přívětivým úsměvem její stesky a přemýšlel nad svými věcmi. Simone mu nepřipadala nezkušená a neznalá života; soudil, že kdyby slyšela svou babičku, asi by protestovala, ale nechal si to pro sebe.

Večeře byla společná – Simone se chovala společensky, to jest mluvila málo a nesnažila se nikoho urážet, dokonce ani doktora. Většinu konverzace obstarala vdova Fresnellová, která bez nejmenší stopy únavy zpovídala svoji vnučku, a jak se něco dozvěděla, hned to s komentářem vykládala doktoru Merciérovi, jako kdyby neseděl vedle a neslyšel to sám. Byl to velmi příjemný večer, který se vdově Fresnellové velmi líbil – ti dva druzí se spíš nudili a proto když doktor podotkl, že je Simone asi unavená a šla by radši spát, dívka rychle přisvědčila a během půlhodiny se na lože odebrali všichni.

Doktor Merciér měl rád ranní procházky. Probouzel se velmi časně a hned, jak se probral, měl ve zvyku se obléci a vyrazit ven. Prošel se po pobřeží nebo zašel do města, než se probudila paní Fresnellová a připravila snídani, už byl zase doma, ve výborné náladě a při chuti. Tohle by vdově celkem vyhovovalo, ale Simone o tom nevěděla a nemohla to zahrnout do svých plánů.

Také tohoto rána vstal doktor brzy, oblékl se a vyšel si na procházku po útesech. Když se asi po hodině vracel, příjemně prochladlý, protože nahoře dost foukalo a ráno bylo chladné, zjistil, že se někdo už koupe – a když přišel až ke břehu, viděl, že je to Simone. Doktor stál nahoře na skále nad pláží – Simone ho viděla, zamávala na něj a volala, aby šel dolů. Slezl namáhavě po strmé stezce na pláž a ona v téže chvíli vyšla z vody.

Bylo to trochu zvláštní setkání, protože Simone nepovažovala za potřebné v tuhle dobu nosit plavky. A protože to byla dívka překvapivě dobře rostlá, byl na ni příjemný pohled a doktor Merciér se pochopitelně rád podíval. A kupodivu, Simone to vůbec nevadilo a zdálo se, že to není poprvé – už proto, že byla stejnoměrně opálená po celém těle.

V bezprostřední blízkosti dal doktor najevo, že mu přítomnost neoděné dívky působí rozpaky.

„No, co je?“ zeptala se. „Snad jste už někdy viděl některou svoji pacientku svlečenou, ne?“

„Samozřejmě – ale nejsem si jist, zda vám to nepůsobí nějaké nepříjemné pocity...“

„Proboha, přestaňte žvanit a pomozte mi se otřít!“ hodila mu froté ručník. „Víte, jaká je zima?“

Stulila se mu do náruče, on ji zabalil do ručníku a třel jí ramena a záda, protože to považoval za společensky únosné. Simone asi měla jiné představy, protože řekla:

„Pořádně, nejsem z cukru! Jako když mi chcete sedřít kůži z těla – nezblázním se, když trochu přitlačíte!“

Takže se snažil, aby ji pořádně vydrhl – když to bylo u konce, Simone se oklepala jako pes a pořád ještě nahá se posadila na kámen. Usmívala se přívětivěji než včera.

„To je hrozně fajn, takhle se po ránu vykoupat! Rozhodla jsem se, že budu žít zdravě. Brzo půjdu spát, ráno brzo vstanu, vykoupu se ve studené vodě. Budu jíst pravidelně a vydatné věci, budu pít jen věci bez alkoholu a nebudu kouřit. Je to tak dobře?“

„Velice dobře. Všechno jsou to zásady, které vám jistě pomohou upevnit zdraví...“

„Dej Bože! Už jsem z toho celá zničená – jenom ta dovolená u moře mě ještě může zachránit! Nervy mám nadranc...“ potřásla hlavou a pak si uvědomila, s kým to mluví. „Což ovšem neznamená, že bych potřebovala psychiatra!“

„Neodvážil bych se si to myslet! Podle mého jste velmi příjemná a sebejistá dívka, která je určitě duševně zcela zdravá. Dokonce soudím, že jste na tom líp než mnozí, kteří si to myslí...“

Simone se rozesmála. Zvedla se z balvanu a začala shledávat na břehu svoje věci. Doktor Merciér našel horní díl jejích plavek, zvedl jej a podával jí ho.

„Jo – a budu se koupat bez plavek, nosit džínsy a tričko bez podprsenky, nebudu se malovat a zapomenu na všechnu tu kosmetickou parádu. To je taky zdravé?“

„Pro vás jistě.“ kývl hlavou doktor.

Přistoupila blíž. „Hele, to si budem pořád vykat jako dva blbci? Přece ještě nejsme tak staří...Já jsem Simone...“

„Jacques.“ řekl doktor a podal jí ruku.

Místo toho ho políbila na tvář. „Moc se mi to k tobě nehodí! Jacques, to je takové vyloženě solidní jméno. A ty přeci nejseš jen obyčejný solidní člověk, nebo jo?“

„Nevím, jaký jsem.“

„Solidní občan by se pohoršil, kdyby mě viděl nahou. Nebo se schoval za balvan a zíral, jak se převlíkám. Ale nešel by ke mně a netvářil by se tak klidně, jako kdybych byla jeho dcera!“

„Těžko říct, co by udělal solidní člověk. Já nezastírám, že se mi líbíš. Jsi velice krásná dívka, dokonce mám podezření, že být nahá je ti příjemné...“

Opět se rozesmála. „Babička ti říkala, že dělám v Paříži, žejo. Víš, co tam dělám?“

„Nějaké dobře placené místo v bance...“

„To zrovna! Striptérku v jednom baru na Pigalle. Svlékám se pro potěšení hostů, k jejich velké radosti. Co ty na to?“

„Myslím, že s tímhle tělem si to můžeš dovolit.“

„Chodíš taky do barů, kde se svlékají dívky jako já?“

„Málokdy. Většinou jenom pracovně.“

„To jsem si myslela. Ty nejsi ten typ... ostatně, nevypadáš na to, že bys byl ochoten platit to vstupné, které dávají muži, aby mě viděli nahou...“

„Kdybych tě znal... až zase přijedu do Paříže, půjdu se na tebe schválně podívat!“

„Abych ti snad dala adresu, žejo? Jinak bys nepřišel, to je jasný... A stejně nepřijdeš, to se pozná! Ty nejsi člověk, který se poflakuje po barech. Spíš bych hádala na nějakého aktivního koníčka, ale nevím jakého. Ještě budu přemýšlet. Ale něco s tebou není v pořádku...“

„Když myslíš...“

„Budu myslet,“ Simone ho vzala za ruku a podívala se na hodinky. „Jej, poběžíme! Počkej, hned budu oblečená...“

Měla pravdu. Zabalila se do koupacího pláště, plavky strčila do kapsy, ručník si hodila přes rameno a sandály nesla v ruce. Doktor Merciér projevil snahu vzít jí alespoň ten ručník a sandály, ale odmítla.

„Co budeš dělat přes den?“ ptala se. „Nudit se?“

„Přemýšlel jsem... chtěl jsem si vyjet do okolí. Zajímá mě město Saint-Malo, odtud je to kousek... snad tam pojedu.“

„Saint-Malo je hnízdo plné turistů a všelijakých pitomců, a místní lidi se snaží vnutit jim vzpomínky na svoji pirátskou minulost, která už dávno není pravda! Je to ospalá a hloupá díra a nevím, co bys tam chtěl.“

„Taky nevím, ale chci se přesvědčit osobně.“

Simone našpulila rty jako vzdorovité děcko, a zmlkla.

Paní Fresnellová je uvítala s nadšením a hned prostírala. Doktor Merciér byl zvědav na ranní noviny a taky na novinky, které přinesla z města. Už se stačila projít po trhu a popovídat si s ostatními městskými klepnami, takže se dozvěděl mimo jiného, že se zbláznil starý holič z předměstí Prevôt.

„Zbláznil?“ zajásala Simone, když to slyšela. „To je něco pro tebe, Jacquesi, ne?“

Vdova Fresnellová se na ni podívala káravě, že mu tyká.

„A proč myslíte, že se zbláznil?“

„Povídá něco o nějakým klukovi, kterej má černej pás karate a zmlátí svýho soupeře tak rychle, že si to nikdo nestačí ani prohlídnout. Prej byl u něj v krámě, ale stříhat se nenechal. Naopak, nosí vlasy dlouhý jako holka...“

„Všechno je možný,“ nevzrušil se doktor.

„A co to má bejt za kluka?“ ptala se Simone otráveně.

„Těžko říct. Prevôt ho odhaduje tak na čtrnáct, patnáct. Má takový zvláštní chování – jako kdyby pohrdal Prevôtem i vším, co s ním má něco společného...“

„Nedivím se mu,“ řekla Simone. „Když jsem byla malá holka, nechala jsem se jednou od něho přistřihnout na léto. Udělal mi ofinu samej zub. Vypadala jsem jako debil.“

„A co se dělo ještě?“ ptal se doktor.

„Prevôt už nic neví. Prý odešel s nějakým jiným klukem, pak už ho neviděli...“

„Aha.“ řekl doktor a přestal o tom mluvit. Paní Fresnellová obrátila pozornost k místnímu lékárníkovi a slečně z pošty a začala probírat jejich milostný vztah, známý celému městu.

Sotva bylo po snídani, Simone vyskočila a odběhla. Vrátila se za deset minut, v odřených džínách sotva držících pohromadě a tak těsných, že by do nich už nedostala ani sirku, a v bílém tričku s obrázkem kačera Donalda. Taky to tričko ji těsně obepínalo a jak slíbila, neměla podprsenku.

„Tak co je, jedem?“ zeptala se zvesela.

„Kdo, proč a kam?“ tázala se paní Fresnellová.

„Jacques chtěl jet do Saint-Malo. Je to sice blbost, ale já jsem připravená vyrazit. Nebo se převlíkneš?“

„Hned přijdu,“ řekl doktor. Odešel do svého pokoje, ale nepřevlékl se, neboť se vrátil během minuty. „Netušil jsem, že chceš jet se mnou! Připadalo mi, že se ti to město nelíbí...“

„Líbí – nelíbí... mám se nudit tady nebo tam, to je jedno. To sis nemohl vzít na sebe něco rozumnějšího?“

Doktor měl bílou košili a sako a soudil, že je v pořádku. Simone si myslela něco jiného. „Vypadáš jako paďour! Já ti seženu něco co k tobě líp půjde, abys mi nedělal po světě ostudu!“

„Ale Simone,“ řekla paní Fresnellová. „Nesmíš být na pana doktora tak drzá! On přece ví sám nejlíp, co je správné...“

Simone ji políbila na tvář. „Starost o pana doktora ponech laskavě mně, milá babičko. Přišel sem, aby si odpočinul, ne pokračoval v tom, co dělal doposud. Se mnou si odpočine, to zaručuju. Jdem, Jacquesi?“

Vyšli na zahradu, Simone vlezla do svého sporťáku a zatůrovala motorem. Zdálo se, že chce motor zničit.

„Aspoň mi snad otevři bránu, ne?“

Doktor otevřel bránu, Simone zařadila trojku a rozjela se. Když si uvědomila, že na trojku se nerozjíždí, pověsila se na řadicí páku a narvala tam zpátečku. Doktor zavíral bránu, skočil velkým obloukem do záhonu macešek a zakryl si hlavu rukama, ale Simone jenom nezřetelně škrábla zadkem o branku a zastavila.

„Co je? Copak myslíš, že na tom nemám brzdy?“

Doktor Merciér vstal, oprášil se a zavřel branku. Pak si vlezl vedle ní a kroutil hlavou. „Máš skutečně nekonvenční způsob startování...“

„Maličkost,“ řekla a zapnula stěrače, ač nepršelo. Potom znovu nastartovala a zařadila správně jedničku.

„Máš zataženou ruční brzdu.“ informoval ji.

„Vidím! K sakru, tohle je pitomý auto, nikdy si nezvyknu, jak je tu všechno sestavený dohromady...“

„Máš ho dlouho?“

„Čtrnáct dní. Předtím jsem měla Lancii. Řídil jsi někdy Lancii? Fantastická kára. Kdyby víc vydržela, mohla jsem s ní jezdit dodnes...“

„Opotřebovala se?“ zeptal se nejistě.

„To ani ne – zůstala jsem s ní trčet v jednom plotě u Arles. Dneska dělají ty auta z hrozně slabýho plechu, stačí se někde otřít a hned se to mačká jako harmonika... tohle bude taky takovej aušusovej plech...“

Doktor se chytil řídící desky. „Proboha, jenom to nezkoušej tím, že prolítneš nějakým plotem! Rád bych dnešní jízdu přežil ve zdraví...“

„Ty seš stejnej zbabělec jako všichni ostatní mužský! Já přece chci taky přežít, ne? Já už jsem měla všelijakejch havárií, a při tom jsem pořád ještě naživu a nezraněná. Ani si nemůžu dovolit žádný zranění – jak by to vypadalo, kdybych měla všelijak po těle jizvy jako nějakej přístavní rváč?“

„To máš pravdu,“ smál se doktor. „Normálně zaměstnaná žena schová ledacos pod šaty, ovšem to ty nemůžeš...“

Simone se potěšeně usmívala. Byla hrdá na svoje krásné tělo a byla si taky vědoma, že si toho každý muž musí všimnout. Soustředila se na jízdu a předjela nějakého nového Peugota velmi odvážnou myškou přes souvislou bílou čáru.

„Pro boha živýho...“ vzdychl doktor Merciér upřímně.

„O co se vsadíš, že předjedu každýho, kdo se nám bude motat do cesty?“ řekla velmi zvesela.

„Nikdy se nesázím,“ řekl znepokojeně. „Ale přesto bys měla mít trochu rozumu. Ta silnice není jenom tvoje...“

„Kdo se plazí jako šnek, nemá mi co překážet...“

„Ty chceš to auto skutečně rozsekat? Poslechni, to tvoje svlékání musí být docela dobře placený, když máš na opravy a na nový auto pokaždý, když to starý rozbiješ...“

Simone se usmála, dost pohrdavě. „Ty myslíš, že to platím ze svýho? Pcha! Na co by potom byli chlapi?“

„Jaký chlapi?“

„Ty pracháči, co jsou tak v balíku, že nevědí, za co by ty svý miliony dali. Takovej je ještě rád, že mi může koupit pěkný auto, abych se na něj pěkně usmála...“

„Takže, ty se nejenom předvádíš na jevišti, ale sem tam se i k někomu šikovně přitřeš, žejo?“

„Chceš říct, že jsem kurva?“ Simone pustila volant a začala šermovat rukama, což bylo v té rychlosti o život, takže doktor urychleně chytil volant sám. „Podle mýho je kurva ta, která jde s každým, kdo zaplatí. Já teda ne, já si pěkně vybírám a vyberu si jenom toho, kdo je mi sympatickej! To je snad něco jinýho!“

„To je skutečně něco jinýho.“ Doktor si oddychl, protože už zase držela volant sama.

„Třeba budeš pohoršenej z důvodu uražený morálky?“ posmívala se. „Slušná dívka by takhle mluvit neměla, co?“

„Já nemám žádnou morálku. Ostatně, je to tvoje věc.“

„A nemysli si, že nevím, co je to čistá a nezištná láska! Zrovna teď jsem jednu... skončila. To byla doopravdy čistá láska, ten kluk byl študent a neměl ani šesták. Sebrala jsem ho na ulici, beze mě by tam chcípnul hlady jako pes!“

Přesto její hlas nezněl nijak zvlášť bezstarostně; spíš to vypadalo, že má na toho študenta pěkný vztek.

„Někdy se stane, že jeden to považuje za čistou lásku, a druhej si toho nedovede vážit.“ řekl doktor opatrně.

„Přesně tak!“ Simone zas zvedla ruce z volantu a chytla se za hlavu, aby ukázala svoje zlomené srdce, ale tentokrát auto ovládla dřív, než po něm doktor sáhl. „Byl to zkrátka darebák, jako všichni chlapi, se kterejma jsem se kdy setkala. Ty seš psychiatr, ty bys mi to mohl vysvětlit. Proč je každej chlap, kterýho já v životě potkám, syčák?“

„K takové věci bychom se měli sejít někde jinde, než tady v autě...“ Doktor Merciér zřejmě neviděl rád její výbuchy citů při řízení, hlavně při zběsilém předjíždění.

„Já vím. Takovej ten gauč, co máš v ordinaci. Já bych si na něj lehla a povídala, co by mi slina přinesla na jazyk... jenomže, já si ráda povídám v autě. To se pěkně mluví a navíc mi druhej moc neodporuje...“

„Nedivím se. Má strach, že bys ho zabila.“

Simone ohrnula nos. „Hele, tak schválně, vysvětli mi to! Do ordinace mě nedostaneš, tak ordinuj tady!“

„To bys mi musela vyprávět víc! A proboha, nech ruce na řízení, neobracej se ke mně a dívej se na silnici. Teď jsi málem přejela toho kluka na kole!“

„Ještě jsem nikdy nikoho nepřejela. A že sem tam do něčeho narazím, to ničemu nevadí. Já se znám se zástupcem pařížskýho prefekta, ten by mi to vyžehlil...“

„Fajn. Tak povídej, já budu mlčet.“

„Můžeš mi do toho mluvit, já to mám ráda. Když ti něco nebude jasný, klidně se zeptej.

Tak, začalo to, když mi bylo patnáct, ten kluk byl tady odtud, z městečka. Já byla hodná holka, to bys ani neřek. Do těch patnácti jsem se ani s nikým nepolíbila. Jenomže, on mě pozval poslechnout si nějaký desky Beatles. A Beatles jsou fajn muzika, moc se mi líbila. Taky mi dal něco napít, potom mě svedl. Ani to za moc nestálo, já jsem se víc bála, než abych to vychutnala. Byla jsem ještě blbá holka, vůbec jsem nevěděla, proč se to dělá. Styděla jsem se, že se musíme dotýkat tak ošklivým koncem těla.“

Projela nějakou vesnicí, aniž by zmírnila. Lidé jí uskakovali z cesty a hrozili za ní pěstmi.

„A víš, že mě to dost dlouho drželo a nechtěla jsem s nikým nic mít? Až na škole, to jsem studovala na gymplu. Byl tam mladej profesor, moc se mi líbil. A ten teprve mě naučil, co a jak se dělá. Já byla mladá žába a myslela, že se do mě zamiloval a že si mě vezme. Jeho žena byla stará semetrika, bylo jí skoro třicet – mně sedmnáct, takže jsem ji považovala za vykopávku. On říkal, že jeho žena na to přišla a že se se mnou musí rychle rozejít, protože by mi mohla pokazit život. A za týden jsem ho potkala se svojí kamarádkou, vedl se s ní zrovna tak, jak chodil se mnou! Chápeš tu zradu? Udělal to kvůli ní...“

„A vzal si tu kamarádku?“

„To tak ještě – nechal ji taky, a našel si zas mladší. A to chudinka Florence byla ještě panna, když ji dostal. To já už ne! Ale zato mě naučil, co krásnýho se dá zažít v posteli. Pak už jsem neměla žádný hloupý zábrany...“

„Proboha! On byl na hlavní!“

„Cože?“

„Jak jsi vlítla před ten náklaďák! Kdyby nezabrzdil, mohl nás rozšrotovat, vyjeli jsme z vedlejší cesty...“

„Ten? Na to by mu nestačil dech, podívej se, kde je! Ten by nás nedohnal, ani kdyby si dal do zadku vrtuli!“

„Simone, proboha, nech těch nesmyslů a jeď opatrně! Já si chci ten tvůj příběh vyposlechnout do konce!“

„Taky jo! Kde jsem přestala? Aha, u Armanda. To byl moc krásnej chlap... jenže syčák, jak už jsem řekla. Ale aspoň mi dával dobrý známky, takže jsem mohla do Paříže na universitu. Chtěla jsem studovat práva nebo sociologii...“

„Ani nevím, že máš vysokou školu...“

„Mám jenom dva semestry. Vlastně jeden a půl. Na škole mě jeden kluk přivedl do jinýho stavu. Jo, vynechala jsem dva nebo tři, který nestojej ani za zmínku, ale to snad nevadí? Tak, to byl Hubert. Byl z Alsaska, měl modrý voči a světlý vlasy... no, zkrátka Němec. Nenávidím bosche, od tý doby. Nejseš Němec?“

„Trochu jo, ale jen docela malinko. My Švýcaři...“

„Jo, jasně. Tak, s tím jsem žila nějakou dobu dokonce v jeho ateliéru. Byl malíř a maloval mě, tak jsme se seznámili. Namaloval dva nebo tři moje obrazy, ale neprodal nic. Zato mě stačil zbouchnout...“

„Proboha, závory!“

„My projedem, co se bojíš? Ještě je daleko!“

„Mohl nám těma šraňkama roztřískat střechu!“

„Chm! Tak teda, Hubert mě přived na mlíko, jak jsem řekla. Já měla hroznej strach se s tím vrátit domů, tak jsem si nechala pomoct od jedný báby. To jsem asi neměla dělat, jenomže Hubert neměl na pořádnýho doktora. Všechno propil nebo za to koupil ty svý barvy. A když jsem mu řekla, že nemám z čeho žít, dohodil mi místo v jednom baru. Tam jsem začala s tím striptýzem, a vypracovala jsem se až na špičku. Jsem jedna z nejlepších tanečnic v Paříži, važ si toho!“

„Jednou se na tebe fakt přijdu podívat!“

„No, když tančíš a seznamuješ se s lidma, občas je ti někdo sympatickej. Třeba tě pozve na večeři nebo tak něco, popovídáte si a zjistíš, že je to docela fajn chlapík. A tak jsem se třeba dala uprosit. A potom mi došlo, že bych mohla počkat, až mi dá nějaký pěkný dárek. Přece nemusím bejt blbá, nebo jo snad?“

„Nemusíš, Simone,“ vzdychl doktor Merciér. „Chápu tě.“

„No, tak vidíš! A potom se řekne prostitutka! Ale já z toho nežiju, a dárky přece berou i slušný holky, žejo?“

„U dívek, které mají vyšší cenu, se už toho slova nepoužívá. Prostitutky jsou jenom ty laciné, má drahá...“

„Nojo, jasně! Já tedy laciná nejsem, zvlášť když dotyčnej má peněz, že neví, co s nima. To já zas teda vím!“

„Jak s tím dlouho hodláš vydržet?“

„Nemysli si, že všechno rozházím! Náhodou, třeba svý šperky mám schovaný, aby mi je někdo nevyfoukl. Prachy jsem teda měla doma, to jo... dokud mi je nesebral ten zatracenej malej mizera...“

„Kdo to?“

„No ten študák, ne? O kom pořád mluvím? Taková nula... musela jsem mu nejdřív dát najíst a nechat ho vykoupat, než ke mně mohl přijít! Žil z mých peněz tři měsíce, a najednou se z něj stal moc velkej milostpán! Koupila jsem mu šaty, dokonce ani prádlo neměl, samý starý hadry! A potom se bude na mě vytahovat, že prej je moc hrdej na to, aby žil z peněz kurvy! A že nechce nic, na co jsem si vydělala svým tělem! Ale že by chcípnul hlady, na to nedbal!“

„Byl asi mladej, že?“

„To taky, ale to není žádná omluva. Byl mizera, věděl moc dobře, do čeho jde, já ho k ničemu nenutila! Sám mi vlezl do postele, tak ať nekňučí! A to mý tělo se mu moc líbilo, dokud mě neměl dost...“

Doktor Merciér si povzdechl. „Víš, poradil bych ti něco...“

„Na to zrovna čekám, ne?“

„Dej si teď o dovolené pokoj od všech mužů. Vůbec s nikým nechtěj chodit a dej se především dohromady ty sama. Zkus si myslet, že každej muž je tvůj brácha a vůbec nepřipouštěj, že by ses ráda s tím nebo oním vyspala.“

„Na to jsem už myslela taky. Je to dobrá rekreace, žejo?“

„Tak, správně. Nepřijímej žádné návrhy, neházej po nikom očima, zkrátka chovej se jako že nemáš o nikoho zájem. Říká se tomu být nepřístupná. Buď nepřístupná a uvidíš, že tě mindráky rychle přejdou...“

„Já nemám žádný mindráky. Jenom mě to hrozně štve.“

„Proto asi jezdíš jako blázen.“

„Já nejedu jako blázen!“ vykřikla a jako obvykle pustila volant. „To s tím nemá co dělat!“

„To jsem rád. Víš, musíš si uvědomit, že abys mohla zodpovědně žít s někým druhým, musíš umět především žít sama. Abys mohla v každé chvíli říct: Nepotřebuju tě, koukej se spakovat a jít, mně bude samotný líp. Tak to musíš říkat, být o tom přesvědčená, a bude ti dobře...“

„Já vím!“ Simone se rozvášňovala. „Nemysli, že já se k někomu vinu, to bych byla pěkně pitomá! Mě musí takovej chlap moc pěkně poprosit, abych s ním vůbec hodila řeč! A když mi něco přinese, nemysli si, že hned jásám jako nějaká slepice. To radši řeknu: A to je všechno? A ten člověk se ještě cítí provinile, jako že mi dal málo...“

„Jen je pořádně vyždímej, zaslouží si to. Nejsou to žádní chudáci, můžou si to dovolit.“

„Viď, já to pořád říkám. S tebou je aspoň rozumná řeč! Ty lidi kolem mě jsou hrozný pitomci, každej má spoustu řečí o morálce a o tom, jak bych měla žít. Proč mě vlastně má každej chuť vychovávat a poučovat? Je to má postel a mý tělo, a co si s ním počnu, to... viděl jsi to?“

Simone začaly planout oči, a bylo taky proč. Nějaký drzý klacek na silném motocyklu ji předjel právě ve chvíli, kdy musela na chvilku přibrzdit z obavy o svůj život. Jeho spolujezdec se na okamžik otočil, ale asi měl strach a tak se pevně držel řidiče.

„Viděl.“ řekl doktor Merciér zlomeně.

„To jsem teda ještě nezažila!“ bouřila Simone, dupajíc na plyn. „Já snad toho skrčka nedoženu! No počkej, s tebou si to rozdám!“

„Radši ne! Vidíš, že ti ujíždí!“

„Je rychlejší,“ vzdychla – málem se rozbrečela, že se jí hra nedaří. „Víc z toho nevyždímu, a i kdyby, on přece daleko líp manévruje... To je smůla...!“

„Škoda, že jsem se nevsadil... Nech ho jet, nebo se zabijeme!“

Simone skutečně zmírnila a jela normálně, to jest asi tak stovkou. Při tom se stále víc vztekala: „Takovej mizera zakrslej! Je to asi nějakej mladej blázen! A co má za fantastickej stroj!“

„Hondu CX 500 Turbo.“

„Fakt, jo? To je ta nová japonská mašina, slyšela jsem o ní! Má dokonce zamontovanej malej počítač, kterej jí pomáhá při ovládání všech součástí! Takovou bych chtěla!“

„Nech si ji od někoho darovat...“

„Máš blbý fóry,“ řekla otráveně. „Jen počkej, ty blázne! Však oni ti někde seberou řidičák...“

Doktor Merciér už chvíli uvažoval. Teď řekl: „Žádnej nemá. Ledaže by si ho namaloval sám...“

„Myslíš, že by mu ho ani nedali? Proč?“

„Ještě na to nemá léta.“

„Myslíš? Jo, možná mu bude tak sedmnáct, to se dělají takový věci. Pěkně praštěnej chuligánek... puberťák!“

„Nedávno mu bylo čtrnáct.“

Simone se zarazila a pohlédla na něho úkosem. „Ty ho snad znáš?“

„Znám. Mohla by ses ho držet, abych zjistil, kam má namířeno?“

Simone zaváhala – trochu přidala a jela, co to dalo, ale Turbo Honda zmizela už v dálce.

„Asi do Saint-Malo.“ řekla potom. „Tam je to nejblíž...“

„Chtěl bych tě o něco požádat. O pomoc, jestli ti to nebude vadit. Rád bych se o tom klukovi něco dozvěděl.“

„Říkal jsi, že ho znáš.“ řekla opatrně.

„Právě proto. Co dělá, proč to dělá, s kým se stýká. Možná si ho budu chtít dokonce vyfotografovat. Mám aparát v tý tašce. Bylo by dobře, kdyby si mě nevšiml.“

„Jasně,“ Simone vycenila zoubky v úsměvu. „Proč se o něho tak zajímáš? Snad to není tvůj milej, kterej ti zahejbá?“

Doktor Merciér se taky usmál. „Třeba jo,“ protáhl, jako to dělají homosexuálové. „Je mi nevěrnej, můj miláček...“

„Hele, to na mě nehraj. Já pár teplejch znám, i jejich způsoby. To radši řekni pravdu, o co jde.“

„Dělám pro jedny noviny. Ty noviny se o něj zajímají.“

„Co je na něm tak zajímavýho?“

„Uvidíš, až ho trochu poznáš. Je to... zkrátka, je nabitej divokýma nápadama. Poslali mě, abych na něho dohlídl.“

„Tebe? Doktora přes cvoky?“

„Nedá se říct, že by ten kluk byl úplně blázen, ale trochu spadá do mý kompetence...“

Simone pleskla dlaní do řídící desky. „No fajn, to jsi mohl říct hned! Už jsem se začínala nudit – teď to vypadá, že tady bude nějaký vzrůšo, žejo?“

„Jestli se mi nepovede ho ukecat, tak skutečně bude nějaký vzrůšo,“ povzdychl si doktor. „Zatím mi uniká. Ví o mně, ale neví o tomhle autě ani o tobě...“

„Fajn. Tak ho najdem a budem ho šmírovat. Ještě něco?“

„Nevím. Uvidíme, jak se to vyvrbí.“

„Když má na takovou motorku, to asi bude hodně v balíku?“

„Umí si sehnat prachy.“

„Jde o toho, kdo tě poslal. Ten asi na to má, aby si najal chlápka jako jsi ty, žejo? Je to někdo bohatej? A mocnej?“

„Bohatej a mocnej. Musím ti říct, kdo?“

„Nechceš, nemusíš. Stejně to vyleze ven. Já budu hádat, až toho malýho uvidím. Ale protože jedeš ze Švýcarska, asi to bude nějakej pracháč, možná ani ne náš člověk, co? Třeba nějakej Japonec? Nebo naftovej šejk?“

„Nevylučuji, že se dost brzo dozvíš, o koho jde, ale pro klid své duše bych ti nerad říkal všechno po lopatě. Snad ti stačí, že ten chlapec je následníkem trůnu, a jestli se všechno podaří jak má, bude jednou vládcem své země.“

„No nazdar! Kolik jsi říkal, že je mu roků?“

„Čtrnáct.“

„To máš ještě kliku. Bude mu víc, a bude dělat problémy i s holkama. Připrav se na to.“

„Doufám, že na to už pošlou nějakého jiného odborníka.“

„I tak je to fajn. Kluk, kterej je očividně ťáplej, a bude z něho šéf státu. Občani se mají na co těšit.“

„Nemysli si, že je blázen. Naopak, je to velmi chytrý, až téměř geniální chlapec. Někdy až moc geniální.“

„To je to samý. A ty seš jako jeho ochránce?“

„Přesněji řečeno, jsem pověřen vyřešením obtíží, které by mohly za určitých okolností nastat.“

„Nádherná formulace! A jakého druhu by mohly být ty potíže?“

„I to je specifikováno. Jedná se o potíže, které nelze dost dobře vyřešit normální diplomatickou cestou.“

„A jejda! To znamená cokoliv, co není normální a co by jeho majitelům či správcům mohlo podtrhnout stoličku. Jseš odpovědnej za všecko, i za počasí, krátce a stručně. Co se stane, když se ti to nepovede?“

„Těžko říct. Doufám, že se mi to povede.“

„Jaké další možnosti mají ti lidé?“

„Mají možnost poslat... no, osoby méně vybíravé v prostředcích. V nejhorším i expediční sbor. Já jsem ten, kterej to má vyřešit po dobrým...“

„Taky chápu! Poslouchej, máš vzrušující povolání! A divím se, kde na to bereš čas při tom svým primářování ve Švýcarsku!“

„Tam jsem za tím účelem dostal delší dovolenou.“

Simone spokojeně pokývala hlavou. Líbilo se jí to.

„Jakou pomoc potřebuješ ode mne?“

„Nemám právo něco chtít. Ale jestli budeš ochotna mi pomáhat, mohu toho využít. Jestli tě to bude bavit...“

„Chtěla bych se s tím vynikajícím hošíkem seznámit. Mám ráda děti, snad proto, že žádné nemám a mít nemůžu. Při mém povolání by to asi nešlo, zničilo by mi to postavu...“

„Obávám se, že se s ním seznámíš.“

„Co tady ten kluk vlastně dělá?“

„To ještě nevím přesně. Obávám se, že má v úmyslu provést nějakou akci, která se nebude líbit místním úřadům.“

„Perfektně řečeno. Jen tak pro pořádek, co dokáže zvládnout?“

„Cokoliv.“

„To snad ne. Dokázal by třeba vybrat banku?“

„Před několika dny vybral kasino... hernu v Neapoli.“

„A sakra! Pročpak?“

„Potřeboval peníze na tu motorku.“

„On si ji koupil až tady? A za kradené peníze?“

„Nestačily mu úspory.“

„Doma mu malinko přišlápli kabel, co? To bylo rozumný, ale jak se zdá, mladej pán si dokáže pomoct. Tu hernu přepadl s nějakou zbraní, nebo jen tak?“

„Měl revolver. Zřejmě ho někomu sebral ve městě.“

„Dokáže přemoci člověka se zbraní?“

„Hravě. Má černý pás karate.“

Simone zacvakaly v hlavě kontakty, a bylo jí to vidět na očích. „Ten kluk, co tak vyjevil starýho Prevôta?“

„Toho holiče? Ano, předpokládám.“

„Jsem čím dál napjatější, jakej bude...“

„Hlavně se chovej nenápadně. Čím míň si tě všimne, tím je to pro nás oba lepší. Zatím dělej, že tě nezajímá...“

„Jasný! Poslouchám jako švýcarský hodinky!“

V téhle družné zábavě dojeli konečně k cíli cesty. Město Saint-Malo je rozloženo na malém ostrůvku, spojeném s pevninou jen náspem; totiž stará část města je takto položena. Okolo celého města jsou mohutné zdi s několika pevnostními baštami, město ve středověku žilo z pirátství a muselo svým poněkud neurvalým občanům poskytovat patřičnou ochranu. Dodnes se skládá ze spousty křivolakých uliček s mnoha starými domy, pietně rekonstruovanými po značném zpustošení během druhé světové války. Do uliček není radno vjíždět automobilem, a parkuje se většinou před hradbami na mořském břehu. Tam taky zajela Simone.

„Hele, támhle je motorka! Nebude daleko!“

„Klid, nespěchej,“ doktor Merciér si vzal svoji tašku, vytáhl z ní fotoaparát a prohlížel, je-li v pořádku. Simone mu tašku podržela a při tom si všimla zbraně, která tam byla.

„Co je tohle?“ ptala se udiveně a vytáhla ji ven.

„Plynová pistole. Používáme ji na uklidňování některých našich obzvlášť zuřivých pacientů.“

„To máš pro případ, že bys musel svýho prince trochu zkrotit?“

„I ta možnost tu je. Ale pistoli zatím necháme tady...“

Prošli přes parkoviště a prohlédli motocykl – doktor Merciér si pamatoval číslo, takže si byl jist.

„Mám mu šáhnout do zapalování?“ ptala se Simone. „Neodjede bez našeho svolení!“

„Neboj se, že by si to nedokázal spravit. Není žádnej pitomec.“

Procházeli městem a drželi se hlavních ulic. Doktor se zajímal především o historické památky města a upozorňoval na ně Simone, která ale nejevila moc zájmu. Zato když začal v jednom krámku prohlížet pohlednice, pomáhala mu přebírat a divila se, nač jich potřebuje tolik.

„Sbírám je. Mám jich už pár... tisíc doma.“

„Kolik přesně?“

„Pětačtyřicet tisíc, zhruba...“

„Dobrý!“ rozesmála se. „Někdy si je přijdu prohlídnout!“

„Ale vem si na to dovolenou!“

Od té chvíle si vzala za svou povinnost prohlížet pohlednice, které viděla na stáncích kolem, porovnávat je s těmi, které si už koupili, a upozorňovat na nové záběry. Ale všímala si i lidí na ulici a divila se, že doktor jim nevěnuje moc pozornosti.

Ale najednou zasykl: „Zajeď tady do krámku!“

Byla to zrovna parfumerie; vstoupili dovnitř a doktor se trochu schoval za Simone, kterou nechal u výkladu. Viděli tím výkladem ven na ulici, a on ukázal: „Támhleten kluk to je!“

„Ten? Páni, ten má vlasy... to nosí všichni takové?“

„Někteří ještě delší...“

„Ten druhej je místní, řekla bych...“

„Viděl jsem ho včera v Troissy. Zřejmě si našel kamaráda. Rád se přátelí s domorodci.“

„Vypadá dost orientálně... ta tmavá pleť...“

„Hodně jim tam svítí slunce.“

Chlapci prošli okolo nich. Jean nesl přes rameno svinuté horolezecké lano, Enkra nějakou tašku. Živě a zvesela se bavili.

„Myslíš, že nás neviděli?“ ptala se Simone.

Doktor udělal dva snímky fotoaparátem, teď se jenom pousmál na mladou prodavačku a vyšli ven. Dívali se za oběma kluky, kteří odcházeli – ale nemířili k parkovišti, nýbrž někam k přístavu.

„Jdem za nimi?“ v Simone se ozval lovecký duch.

„Můžeme, ale opatrně.“

Ulice byly plné lidí, většinou turistů – museli se mezi nimi proplétat a kdyby sledovali jen Jeana, určitě by se jim ztratil. Ale Enkra byl poněkud nápadnější, tak ho objevili, když už se jim zdálo, že někam zmizel. Všimli si, že ti dva zamířili do jednoho obchodu a tak přišli blíž.

„Kadeřnictví?“ divila se Simone. „Že by ho napadlo nechat se konečně ostříhat jako člověk?“

„To je dámské kadeřnictví... A taky prodávají paruky a vlasové příčesky...“ upozornil doktor.

„Ty blázníš! Že by mu ty vlasy až na záda byly málo?“

„Řekl bych, že chce ženskou paruku. Zřejmě se hodlá přestrojit za něco jiného. Možná za ženu, možná za kluka, to ještě nevím. Umí to...“

„Ten se nedokáže přestrojit vůbec za nic! Poznala bych ho za první pohled, i kdyby se namaloval jako Indián!“

„Uvidíme. Myslím, že vím, kam půjde. Půjdeme se podívat, jak mu to bude slušet. Dneska odpoledne ve tři hodiny.“

„Tady?“

„V Troissy. Projdem si ještě město a potom se vrátíme. Už vím, o co mu jde...“

„A to horolezecké lano?“

„Buď chce prozkoumat ty skály na pobřeží, nebo se s ním chce dostat na střechu jednoho objektu. Nebo obojí...“

„Co má v úmyslu?“

„Osvobodit jednoho vězně z místní polepšovny.“

„Má tam kámoše?“

„Požádali ho o pomoc, a on se cítí povinen jim pomoci. Nenávidí veškerý útlak, miluje svobodu a pomáhá trpícím. Je to ušlechtilý mladý muž, který má spoustu dobrých vlastností. Jenom škoda, že se to vždy nesrovnává se zákonem.“

„Zákony lidí pro něj asi moc neznamenají, co?“

„Nebere je v úvahu. Je tak vychovaný. Jedna z mých povinností je taky nedopustit, aby se zlo světa na něm nějak moc projevilo. To znamená, aby si meze sice uvědomil, ale nedal se jimi příliš zviklat ve svých názorech.“

„Nechápu. Co to konkrétně znamená?“

„Bude vládcem, musí se naučit podřizovat ostatní své vůli. Měl by zhruba vědět, kdy to smí nebo nesmí udělat, ale s citem. Asi tak: nesmí prosazovat svou vůli za všech okolností, v tom případě by skončil na válečném tažení. Ale nesmí při tom ustupovat. Musí se naučit prosazovat tu svou vůli aspoň někdy, protože kdyby to neuměl, byl by slabý vládce, a toho nemá naše země zapotřebí. A já mám dohlédnout, aby poznal ty svoje meze.“

„Co považuješ za ty správné meze?“

„Zákony Boží. Ty naopak uznávat musí.“

„Hu, to jsem se lekla,“ otřásla se Simone. „Takový děcko nemá snad o Božích zákonech žádný ponětí...“

„Divila by ses. Je to snad jediná věc, kterou bere při svém rozhodování v úvahu. Podařilo se mi, že se mírně uklidnil a aspoň to nedával tak najevo. Ale jak se zdá, osud promluvil a přikázal mu, aby se opět stal tím, čím byl...“

„Můžeš mi naznačit, co to bylo?“

„Anděl Pomsty.“

„To zní příšerně! Myslíš, že by mohl...?“

„Obávám se, že ano.“

„Dostáváš opravdu vypečený úkoly, to je fakt.“

„Úkoly, které je potřeba plnit.“

Simone na něj koukla úkosem a trochu se zachmuřila.

„Mám takovej divnej dojem... už celou dobu, co tě znám. Ty nejseš ten, kterej chceš, aby lidi viděli, že seš. Seš někdo docela jinej, a zřejmě dost hluboko schovanej. Je to tak?“

„I kdyby bylo. Nelámej si s tím svou krásnou hlavičku.“

„Mám vůbec na to, abych ti s něčím pomohla?“

„Určitě ano. Jsem rád, že tě mám po svém boku. A že mi pomůžeš...“

Simone si jenom vzdychla. „Čekají mě pěkný věci...“

„Ty si naříkej,“ mávl jenom rukou. „Co mám říkat já? Mě čeká šílená jízda s tebou za volantem! A to bude o život!“

„Tvůj princ jezdí taky ostře!“ namítla.

„To je fakt. Jenže, já s ním jet nemusím!“

Errata:

30.05.2021 11:44