Sestřenka Nicolle
|
|
Enkra přijel s Jeanem zpět do Troissy krátce po poledni. Jean byl na vrcholu blaha, protože jízda se mu líbila – kromě toho byl po dobrém obědě za Enkrovy peníze, který si dali v nějakém motorestu. Žít jako pán nebylo tak zlé.
Enkra objevil už včera nějakou kůlnu, která byla sice napolo v troskách, ale nikdo tam aspoň nechodil; teď sem zavezl motocykl a nechal ho tam. Měl tu taky schovanou svou sportovní tašku, pod kupou starých bedniček – teď ji vytáhl a rozkládal za kůlnou na jedné bedně.
V Saint-Malo si koupil taky dopisní papír, dost úctyhodný – teď vzal jeden list, ze svých věcí vytáhl ocelové pero a inkoust, a chystal se psát. Jean, který používal většinou propisovačku, se trochu divil, ale Enkra se jenom smál.
„Poslyš, jaký se ti líbí dívčí jméno?“ ptal se.
„Třeba... Nicolle. To je jedna holka...“
„Tak fajn. Bude se jmenovat Nicolle.“
„Kdo jako?“
„Leonova sestřenka. Říkal jsi něco o jeho tetě, ne?“
„No jasně. Je to nějaká stará panna v Paříži.“
„To není překážka, aby neměla dceru.“
„Hm... a co má být s tou tetou?“
„Právě píše Leonovi dopis.“ Enkrova ruka hbitě malovala elegantní písmena. Psal skutečně krásně, mnohem líp, než byl zvyklý. Když dopis napsal, pečlivě si ho po sobě přečetl a potom na něj stříkl trochu voňavky z flakónku, který používala Kamiko.
„Ale kde vemem tu holku?“
„Není ti jasný, na co jsme kupovali tu paruku?“
„Snad nechceš tu holku dělat ty?“ zděsil se Jean.
Enkra se jen usmál. Pak zvedl hlavu a rozhlédl se, ale hned se uklidnil. „Kluci. Už asi na nás čekají...“
Přišli Frank, Pepé a Tony, a s nimi ještě jeden, který k nim taky patřil. Jmenoval se Alain a byl na Enkru velmi zvědav.
„Ahoj,“ řekl jim Enkra, když se přiblížili.
„Ahoj!“ pozdravili skoro sborem. „Už jste zpátky?“
„Byla to fantastická jízda!“ řekl Jean nadšeně. „Kdybyste viděli! Předjeli jsme všechno, co se hejbalo!“
„Nádhera,“ řekl Frank. „Svezeš nás někdy, Enkro?“
„Klidně, ale ne teď. Půjdem se asi vykoupat, potom se budem chystat na cestu do polepšovny. Teda, já a Jean.“
K moři si dali závod, což vyvolal Alain, který se považoval za dobrého běžce. Enkra běžel chvíli za nimi, ale kousek od pláže je bez obtíží předběhl, ačkoliv měl s sebou tašku – na pláži ji odhodil a vběhl do příboje.
„Ty ne, Jeane,“ zarazil kamaráda. „Musíš zůstat suchej – když se mnou půjdeš do toho domu...“
Jean se zarazil, zato Enkra sebou sekl do vody a plaval mocnými rozmachy silných paží kolem břehu. Kluky to přece jenom trochu zarazilo, taky Jeanův příklad je zdržel, tak se váhavě svlékli.
Enkra se vrátil, svlékl se, vyždímal svoje věci a rozložil je k uschnutí. Dělal to automaticky a bylo lze poznat, že je to jeho běžný zvyk. Alain se ho na to dokonce zeptal.
„Jo, nejlepší je hadry trochu přeprat. Jsou udělané tak, aby se jich nechytala špína, ale trocha vody ničemu neuškodí...“
„A když se koupeš, to nikdy nenosíš žádné plavky?“
„Ve městě musíme. Ale stejně se to nedodržuje tak úplně. Venku, třeba u moře, je to každýmu jedno...“
Kluci trochu váhali, pak se taky svlékli. Kdyby se jim to stalo za normálních okolností, smáli by se jeden druhému – ale Enkrovi se smát nemohli, k němu to zkrátka patřilo. A tak se nesmáli ani sobě, spíš byli hrdí na svou statečnost.
Vykoupali se, dokonce se na mělčině trochu poprali, i když je Enkra nakonec srovnal všechny, a nedalo mu to ani moc práce. Pak jim slíbil, že je to naučí a skutečně je učil, jak se bránit útoku zezadu. Klukům se to líbilo, takže jim doporučil trénovat sami a šel si na chvíli lehnout na slunce.
„No, bude čas stát se dívkou.“ řekl a otevřel svoji tašku.
Kluci ho obklopili a čekali, co se bude dít.
„Stejně to bude divná holka – s tím tetováním na rukou a nohou!“ namítl Frank. Mohl si to dovolit – byl to on, kdo přinesl Enkrovi šaty své sestry, růžové, letní a odhalující nohy ke kolenům a ruce až po ramena. Zato límeček byl až ke krku.
„Tetování nebude.“ rozhodl Enkra. „Mysleli jsme na všecko.“
Vybral z kosmetických prostředků nějaký spray a postříkal si jím obličej, ruce i nohy. Dlaněmi si masíroval nejdříve tvář, uši, krk, pak paže a nohy. Nevěděli, proč to dělá, ale pochopili to za chvíli, když kůže v místech, na kterých rozetřel tekutinu, začala zvolna blednout. Tetování nejdříve vystoupilo mnohem ostřeji a potom se začalo ztrácet, až zmizelo úplně.
„Je to něco jako líčidlo, jaké používají herci,“ vysvětlil Enkra. „Jenom pokryje celé tělo tenoučkou vrstvou. Budu mít dost práce, než to potom ze sebe dostanu, ale v tomhle případě je to jedno, světlý se na veřejnosti mohu objevit...“
Teď si pročesával vlasy a stáčel je do uzlu na temeni hlavy. Připnul je těsně k hlavě sponkami a ještě omotal obvazem, aby byly co nejméně patrné – přesto nevypadal o mnoho líp.
„Klídek,“ smál se. „Není všem zázrakům konec...“
Alain dostal za úkol držet Enkrovi před obličejem zrcátko, takže viděl všecko nejvíc zblízka. Enkra si nejdříve namazal na obličej krém, kterým se vrásky ve tváři trochu vyhladily a dost ostré rysy dostaly přece jen měkčí vzhled. Pak si na tváře natřel trochu tekutého pudru, ale jen docela málo. Rty si přibarvil rtěnkou a trochu zvýraznil. Velkou pozornost věnoval očím: použil několika očních stínů a černidla na řasy, a dával zvlášť pozor na to, aby jejich orientální vzhled upravil spíš na evropský. Taky obočí si upravil – a protože ten obličej ještě víc zbledl, vypadal po skončení skutečně jako děvčátko.
„Teda, dobrý,“ ocenili to kluci. „Ty bys mohl klidně dělat maskéra někde v divadle...“
„Učíme se, učíme. Občas nám natlučou, když neumíme, a hned se učíme líp...“
Natáhl si na hlavu plavou paruku, učesal a sepnul po stranách dvěma sponkami ve tvaru slunéčka sedmitečného, tak zvané „berušky“. Zbytek vlasů si rafinovaně načesal do obličeje a tam přistřihl nůžkami. Tak se mu povedlo dost zamaskovat vysedlé lícní kosti, ostatně nyní zapudrované.
„Tak co? Jsem holka, nebo ne?“
„No... zatím to jde.“ konstatovali kluci.
Enkra si natáhl dívčí kalhotky. Tam nemohl dělat moc velké změny, kdyby se na něj někdo podíval, určitě by poznal, co a jak. Ale v případě, že by mu někdo náhodou viděl pod sukýnky a viděl jen ty kalhotky, mohl se eventuálně splést. Potom si oblékl vycpanou podprsenku; stačilo, když byla ňadra jen naznačená, holčička Nicolle byla ještě mladá. Blůzku s krajkovým límečkem. Růžové letní šaty, které přikryly tmavé části těla docela přesně. Bílé ponožky a botičky, jaké nosily zdejší dívky. Taky majetek Frankovy sestry.
„Dobrý,“ uznali kluci. „Seš holka jako obrázek.“
„To bych řek! Jeane, vyfoť mě pro dějiny!“
Jean to skutečně udělal, Enkra ho dopoledne naučil zacházet se svým Nikonem. Kluci se srovnali k němu, aby tam byli všichni.
„To jenom, kdyby mi doma nechtěli věřit. To poslední si vezmu až tam, je to trochu protivná věc. Modré oči.“
„Ty dokážeš změnit i barvu očí?“
„Ještě jsi neslyšel o kontaktních čočkách?“
Enkra si schystal věci do malé kabelky, jakou nosí děvčata. Tu kabelku si nesl v ruce, když odcházeli z pláže. Svoje věci nechal zahrabané v písku u jednoho nápadného kamene.
Kluci šli kolem něho jako stráž – tak pěknou a naparáděnou holčičku je nutno bránit proti zlému světu. Vydali se přímo k zámečku a odpojili se teprve na dohled. Pouze Jean doprovázel Nicolle na návštěvu do polepšovny.
Na parkovišti před zámečkem stálo taky auto Simone Fresnellové. Někdo v něm seděl, ale kluci si nevšímali, kdo to je. Zato doktor Merciér si jich všímal dobře.
„Tak co?“ řekl, když prošli kolem. „Poznala bys ho?“
„Koho? Ty chceš říct, že ta holka je tvůj princ?“
„Ano, samozřejmě! Pozor, vyfotím si ho...“
„Nevěřím! To přece není vůbec možný! Je úplně jinej!“
Enkra se na chvíli zastavil za jedním autem. Sklonil se, vytáhl něco z kabelky a vkládal si to do očí.
„Kontaktní čočky,“ vysvětlil doktor. „Modré nebo zelené má nejradši. Asi modré, když má světlé vlasy.“
„Proboha,“ vydechla Simone. „Ten dokáže věci!“
„Počkáme, co udělá uvnitř. Doufám, že nechce přepadnout věznici se zbraní v ruce. Asi chce nejdřív okouknout, který ten jeho Leon vlastně je...“
Zatímco se domlouvali, Nicolle a Jean vešli dovnitř. U vchodu stál neurvalý podomek, který ovládal taky psy, mračil se a naháněl hrůzu. Jean se trochu přikrčil, jeho svědomí nebylo nejčistší, zato Nicolle se rozhlížela kolem se značným zájmem.
„Zabezpečovací zařízení na všechny vchody,“ řekla, když šlapali po schodech nahoru. „U dveří je ovládací skříň. Dost starý typ... něco jako Alarmic, takový poplašňák. Budu ho muset vypnout.“
„Dokážeš to?“
„Takové poplašňáky vypínáme ve škole při výuce. Jenže, vadí mi tam ten chlap... budeme ho muset odlákat.“
„Jak?“
„Ještě nevím.“
Enkra rychle zmlkl, protože nad schodištěm stál osobně pan ředitel ústavu Augustus Gramm. Jeho tvář byla nafoukaná, pyšná a zlá, ale teď se tvářil přívětivě, neboť lidé přicházející na návštěvu nepodléhali jeho moci. Zato na Jeana pohlédl velmi přísně a na dívku podezíravě.
„Co vy si přejete?“
„To je Nicolle,“ řekl Jean. „Přijela na návštěvu za Leonem Devartem... Ona je z Paříže...“
„Z Paříže?“ pan Gramm podrobil dívku přísné prohlídce a shledal ji vyhovující. „Ty jsi nějaká jeho příbuzná?“
„Ano... moje maminka je jeho tetička...“ řekla Nicolle poněkud vystrašeně, protože tak vznešeného pána se bála.
„Nikdy jsem o žádných jeho příbuzných neslyšel!“ pronesl pan Gramm sebejistě. „Vy se zřejmě příliš nestýkáte!“
„Maminka je bohužel velmi často nemocná... Doposud si nepřála, abych cestovala sama. Ale teď jsem do tohoto kraje přijela na prázdniny...“
„Leon Devart ovšem nepatří zrovna k chovancům, na které bychom mohli být hrdí! Doposud se chová neodpustitelně tvrdohlavě a vzpurně a nebere příliš na vědomost naši snahu poskytnout mu výchovu a vzdělání, jež jeho ničemný otec tak zanedbával!“
„Ano,“ pípla Nicolle. „Maminka mi často připomínala, abych si vážila toho, že žiji v rodině ctnostné a spořádané, a o panu Devartovi hovořila bez nadšení...“
„Nedivím se! Nu, doufám, že tvoje návštěva poskytne Leonovi Devartovi morální vzpruhu!“
Nicolle vyndala z taštičky dopis. „Maminka mu napsala tento list. Domnívá se, že by to pro něj mohlo být užitečné...“
Pan ředitel Gramm si nasadil brýle a četl:
|
Můj drahý, ubohý Leonku, já i celá naše rodina jsme byli na pokraji zoufalství, když jsme se dozvěděli tu smutnou, přenešťastnou věc, že jsi se dopustil činů tak zavrženíhodných, že bylo nutno oddělit tě od ostatního světa. Je nám jasné, že to pro tebe není příliš příjemné – ale měj na paměti, že tvoji vychovatelé a celá společnost chce jenom tvoje dobro a že jsou vedeni tou nejupřímnější snahou pomoci ti najít opět cestu k lidské společnosti. Přece bys nechtěl stát stranou, odvrhnout od sebe Boha a dobré lidi, a dát se na šikmou plochu, na které zákonitě skončí všichni, kteří si počínají tak nešťastně, jako sis počínal ty? Věřím, že až skončí léta tvého napravování, vyjdeš z brány onoho ústavu čistý a smířený s celým světem! Modli se k Bohu a pros ho, aby ti odpustil – a buď si jist, že on i jeho Milostiplná matka Panna Maria tě opět s láskou přivine na svou hruď. Tvoje milující teta Clotilde. |
Pana Gramma to psaní dojalo až k slzám. Vrátil dopis Nicolle a řekl již o poznání vlídněji: „Jdi, děvče... když toho lotra nenapraví tohle, potom už jistě nic...“
Procházeli chodbou – nějaký strážný jim otevřel mříže od stropu až k podlaze a pustil je dál. Na chodbě byly jednotlivé cely, ale tam neměli co dělat – naopak, zavedli je do hovorny, kde už stálo několik hloučků návštěvníků. Chovanci měli jednotné šedivé uniformy vojenského střihu, ale bez jakéhokoliv označení, na hlavách čepičky bez štítku, které někteří drželi v ruce. Enkru potěšilo, že již delší dobu nebyli stříháni. Věznici měl na starosti pan Prevôt, ale ten se sem teprve chystal. Takže se dalo očekávat, že i Leon bude jakž takž schopen vyjít mezi lidi.
Jean musel dávat pozor – a taky Enkru upozornil.
Leon Devart byl štíhlý, světlovlasý, měl inteligentní obličej a živé šedomodré oči. Zarazil se, poznal Jeana, ale holka vedle něj mu byla neznámá, a nevěděl, co říct.
„Leone!“ vykřikla ta dívka a padla mu okolo krku. „To už je let, co jsme se neviděli... nepamatuješ se na Nicolle?“
Nepamatoval se a ani nemohl, ale Jean se zatvářil tak divoce, že by byl ochoten přiznat cokoliv. Kromě toho mu Nicolle zašeptala do ucha: „Sakra, dělej, že mě poznáváš!“
„Nojo,“ řekl Leon. „Jasný, Nicolle... a co tu děláš?“
„Maminka mě za tebou posílá... dokonce poslala i dopis! Moc ji mrzí, že jseš tady v pasťáku... vlastně ve vězení! A chtěla by, aby ses brzo dostal ven...“
„To já taky!“ řekl Leon upřímně.
Nicolle mu podala dopis a Leon se do něj podíval. Pak protáhl tvář a řekl dost bez nadšení: „Blbý kecy!“
„Dobře si ten dopis schovej,“ řekla Nicolle. „A čti si ho, až budeš sám a bude ti smutno...“
Leon kývl hlavou, strčil dopis do kapsy vězeňských kalhot. Bylo dost pochopitelné, co s ním udělá, až půjde na velkou stranu, a taky to Jeana ani Nicolle nepřekvapovalo.
„Jdi ven,“ řekla Nicolle Jeanovi. „A počkej na mě! Já tady ještě chvíli zůstanu s bratrancem...“
Jean kývl hlavou, moc se mu zde stejně nelíbilo. Mohlo se mu snadno stát, že by tu byl zavřen s Leonem. Nicolle se k němu nahnula: „Víš, kde je psinec? Střel tam z praku, ať psi udělají pořádnej randál! Za pět minut, jo?“
Jean neměl hodinky – Nicolle sáhla do taštičky a podala mu svoje, sice klukovské, zato dost kvalitní.
„Pět minut!“ zasykla a postrčila ho pryč.
Leon se tvářil divně. Rozhlédl se a zjistil, že strážný si ho už chvíli nevšímá. Takže se k dívce nahnul: „Na co si to hrajem?“
„Dneska v noci...“ šeptla Nicolle, ale v tom k nim přicházel pan ředitel Gramm. Tvářil se velmi sebevědomě.
„Nuže, Devarte? Jak si bereš k srdci ponaučení milé tetičky?“
„Jistě, pane řediteli,“ řekl Leon a uklonil se trochu. „Budu... si ten dopis často číst...“
„To dělej! Měl bys být šťasten, že se o tebe zajímá tak laskavá a dobrá bytost, jako je tvá teta a její neteř...“
„Já taky jsem!“ zahučel zpitoměle Leon.
Pan Gramm poodešel k další skupině. Nicolle objala Leona:
„Na záchodě ten dopis počurej! Je psaný tajným písmem. Na zadní straně... všecko se dozvíš...“ vzápětí dodala nahlas: „Já už musím jít, tak se tady měj dobře, Leone...“
„Ty taky...“ řekl Leon poněkud tupě.
Nicolle cupkala drobnými dívčími krůčky ke dveřím. Ale ve dveřích stál ředitel Gramm. „Už odcházíš? Domníval jsem se, že poskytneš Leonovi větší ponaučení!“
„Já...“ Nicolle trochu zaváhala. „Víte... mohla bych ještě někdy zajít? Třeba o příštích návštěvách?“
„Zajisté! V neděli například máme společné bohoslužby v bývalé zámecké kapli. Chodí na ně i rodinní příslušníci, neboť v ten den jsou srdce i těch nejzatvrzelejších otevřena dobru a lásce...“
„Ano...“ řekla Nicolle. „Ano... to by bylo velmi krásné...“
„Očekávám tě tedy v neděli...“ pronesl důstojně pan ředitel a propustil ji v milosti.
Nicolle přidala do kroku. Časová rezerva beznadějně utíkala. Enkrovy hodinky měl sice Jean, ale Enkra uměl počítat čas i z hlavy.
Byl v polovině schodiště, když se zvenku ozval zběsilý a divoký štěkot. Neurvalý chlap stál pořád ještě u vchodu – teď zaváhal, vyhlédl ven a pak vyrazil zjistit, co se to děje s jeho hlídači.
Nicolle spadl kámen ze srdce. Seběhla kočičími kroky se schodů, v chůzi otevírala kabelku. Ovládací zařízení zabezpečovacího systému bylo zavřeno na dost obyčejný zámek – na ten stačil kus ohebného drátu a bylo otevřeno za dvacet vteřin. Víko zaskřípělo, ale naštěstí nikdo nebyl nablízku.
Nicolle zachytila pohledem stín ve vchodu – zprudka se otočila a vymrštila ruce k úderu karate. Ale díky bohu, byl to jenom Jean, a dost se lekl.
„Co je?“ sykla Nicolle.
„Nic... udělal to Alain, já tady na tebe čekám...“
„Tak dávej bacha!“
Nicolle hbitě přejížděla prsty po jednotlivých kontaktech a něco hledala. Byla tu spousta kontaktů a mezi nimi různobarevné dráty. Jean do toho koukal jako husa do flašky a nedovedl si představit, jak se v tom někdo může vyznat, ale Nicolle se vyznala. Vytáhla jeden drátek, z tašky vzala malé kombinačky a uštípla asi tři centimetry uprostřed. Oba konce nacpala zpátky a zastrčila šroubovákem co nejhlouběji, aby ani kousek nevyčníval. Potom rychle zasunovala kryt na původní místo.
Stihla to na chlup. Když schovávala drátky do taštičky, objevil se nahoře na schodišti ředitel Gramm.
„Ach, pane řediteli,“ řekla Nicolle. „Ti psi tam...“
„Neboj se, dítě,“ řekl ředitel a pohladil ji po hlavě. „Nic ti neudělají. Ti jsou jenom na zlé děti, víš?“ a rychle se vydal za svým podomkem.
„Padáme!“ řekl Jean.
Leon využil zmatku a dovolil se na záchod. Když kropil ten dopis, ruce se mu chvěly. Nejdřív si myslel, že je to blbý vtip, ale k té dívce mu to nepasovalo. Potom se však na mokrém papíru začala objevovat písmena.
|
Tvoji kamarádi se rozhodli pomoci ti na svobodu. Dnes v noci zůstaň vzhůru a buď připraven spolupracovat s člověkem, který přijde. Po dobu akce ho poslouchej na slovo, je to odborník. Způsob provedení akce bude upřesněn po skončení průzkumu dívkou Nicolle. Buď připraven na všechno. V případě, že se akce nezdaří nebo bude zmařena v zárodku, buď připraven zítra v tutéž dobu. Nebude-li ani zítra akce provedena, musíš vyčkat dalších pokynů. Další postup bude průběžně zpřesňován dle momentální situace, proto buď připraven na jakékoliv události a nedávej najevo žádný údiv nebo nechápavost. Tento dopis po přečtení zlikviduj. |
Leon jenom kroutil hlavou.
Doktor Merciér a Simone taky slyšeli poplach psů. Doktor sáhl do tašky a vytáhl svou plynovou pistoli.
„Jestli utíkají, vezmeme je. Nastartuj a čekej!“ nařídil.
Simone to provedla – ale vzápětí zavrtěl hlavou a pistoli zase schoval. A pokynul, aby vypnula startér.
„To není poplach, jaký by udělal on. Asi ten druhý kluk... jen klid, jistě vědí, co dělají...“
Psi štěkali, vyli a vrčeli a byli blízko šílenství. Simone něco začalo přicházet na mysl. „On umí ovládat psy?“
„Velice dokonale.“
„Ty taky?“
„Jakž takž taky.“
Mlčeli. Chvíli nato se objevili Jean a Nicolle a rychlými kroky opouštěli zámeček. Živě se bavili, vypadali spokojeně.
„Konec akce,“ řekl doktor Merciér. „Můžeme opustit stanoviště. Pokračování bude večer, pravděpodobně.“
„Půjdeme se tam podívat?“
„Jestli nemáš žádný lepší program...“
Simone si jenom povzdychla. „Zažila jsem spoustu vzrušujících nocí, jak se tomu říká, ale postupem času mě to vzrušuje čím dál míň. Možná, že aspoň tohle mě bude trochu bavit...“
Nastartovala a rozjela se. Po cestě předjeli Jeana a Nicolle, a Simone se po nich otočila.
„Už má zas černé oči,“ konstatovala spokojeně. „Asi ty kontaktní čočky nejsou nic moc příjemné...“
30.05.2021 11:44