Na svobodu
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Enkra a členové Leonovy party se sešli na mořském břehu na místě, kde se koupali předtím. A ještě jich o jednoho přibylo, protože Alain po cestě potkal kamaráda a vzal ho hned s sebou.
Všichni se zájmem přihlíželi, jak se Enkra svlékl, odložil světlou paruku a smýval si všechno malování z obličeje. Pořád ještě měl na rukou a tváři světlejší barvu než jinde, ale na rukou i nohou už zase slabě vystupovaly čáry tetování. Vykoupali se všichni a když se vyřádili, starali se, co dál.
„Já půjdu spát.“ řekl Enkra klidně.
„Spát? Teď, odpoledne?“ nechápali.
„V noci budu mít asi jiné starosti. Kdo chce celou noc být na nohou, musí na chvíli zavřít oči teď...“
„Co máme dělat my?“
Enkra zaváhal, pak řekl: „Nejlepší bude, když se vrátíte domů a budete se chovat úplně normálně, jako že nic. Říká se tomu dělat zeď. A zítra ráno přijdete sem, na pobřeží.“
Klukům se to nelíbilo, ale Enkra jim vysvětlil: „Až se Leon jen tak ztratí, začnou po něm jistě pátrat. A budou se ptát taky vás, pochopitelně. Například na to, kde byl celou dobu Jean. Vy musíte tvrdit, že byl s vámi a že nikde necoural. A musíte pochopitelně mluvit všichni stejně. Vyznáte se trochu v teorii výslechu?“
Nevyznali – jak by také mohli.
„Výslech lze chápat jako souboj mozků mezi vyšetřovatelem a vyšetřovaným. Zvítězí ten, komu se podaří ovládnout druhého. Vyšetřovatel, když se něco dozví, a vyšetřovaný, když nic neřekne. To znamená co?“
Všichni koukali a nevěděli, co na to říct.
„Když se vás někdo bude ptát, tak nic nevíte, nic jste neviděli, neslyšeli, nikde jste nebyli a nikoho neznáte. A dneska v noci vás ani nenapadlo někde lítat. Jasný?“
Snad jim to bylo jasné – ale kluk, který přišel s Alainem, měl ještě něco na srdci: „Ty neuznáváš, že když někdo něco provede, měl by se k tomu radši včas dobrovolně přiznat?“
„Ne. Jak jsi na to přišel?“
„No... všichni to říkají...“
„Ať se přiznají ti, co to říkají. Já to neříkám.“
„Takže v žádném případě se nepřiznávat?“
„Když si seš na sto procent jist, že to na tebe vědí, je to někdy lepší, přiznání je polehčující okolnost. Ale když na tebe nevědí nic, jako v tomto případě, tak zatloukat, dokud to půjde.“
„A až to nepůjde?“ ptal se Jean.
„Nevšímat si toho a zatloukat dál.“
Takže kluci, když už nedostali žádný rozkaz, měli aspoň o čem přemýšlet. Lámajíce si hlavy, odešli domů do města. Enkra a Jean sedli na motorku a odjeli do lesa.
Jean v Enkrově skrýši ještě nebyl – teď ho tam Enkra chtěl zavést. Bylo to zapotřebí, když se tam měl ukrývat Leon, někdo musel znát cestu.
Když schovali motorku a lezli strání nahoru ke skalám, řekl Enkra: „Nelekni se! Mám tady kamarádku...“
Tiše zapískal signál – pak ještě jednou, a potom dokonce tiše zakňučel jako liška. Teprve potom se z křovisek opatrně vysunul špičatý čenich lišky Sindy.
„Páni, liška!“ řekl Jean překvapeně. „Je ochočená?“
„Ne, není. Je divoká, ale je to moje kamarádka.“ Enkra mluvil k lišce arminsky, a ona přišla blíž, ale chránila se přiblížit k Jeanovi, jenom větřila a ježila hřbet.
„Neboj se! Přijde a očichá tě, a když jí budeš vyhovovat, nechá se od tebe i pohladit. Řeknu ti...“
Jean natáhl ruku, liška ji očichávala a tiše kňučela.
„Zdá se, že jsi jí sympatický,“ řekl Enkra. „Pohlaď ji...“
Jean přejel prsty dost opatrně lišce hlavu. Neuskočila, dala si to líbit. Pak přešla k Enkrovi a lehla si k němu.
„Půjdem do jeskyně.“ řekl Enkra. Jean se dost divil, když se po břiše vplazili pod skálu – sám by jeskyni neobjevil, i kdyby tudy procházel denně. Enkra mu vysvětlil, jak jeskyni našli.
„Lehnem si a budem spát. Vezmi si spacák, stejně ho dám potom Leonovi. Mně stačí deka...“
Jean zalezl do spacáku a s Enkrovou pomocí ho zavřel. Taky Enkra si lehl a Sindy vlezla mezi ně. Jeanovi se ani moc nechtělo spát, měl spíš spoustu otázek – ale Enkra zavřel oči a vypadalo to, že usnul. A tak Jean ležel a přemýšlel, a najednou se probudil a zjistil, že utekla nějaká doba.
„Enkro,“ zašeptal. „Není už čas?“
„Ještě je světlo,“ řekl Enkra. „Spi...“
„Tys nespal?“
„Probudím se, když se pohneš nebo něco řekneš. Ale hned zase usnu, když se o nic nejedná. Tak spí šelmy.“
„Sindy taky?“
„Probudila by mě, kdyby se něco dělo a já se neprobral.“
Jean už nespal. Ležel, díval se do tmavého stropu a uvažoval nad podnikem, jehož se má zúčastnit. Líbilo se mu to, i když měl spoustu obav, které nedokázal utajit. Nakonec vylezl z pytle, obcházel jeskyni a prohlížel si ji. Taky vlezl do té druhé a procházel jí; když se vrátil, zjistil, že i Enkra vstává.
„Už je čas?“ ptal se dychtivě.
„Ne. Ale ty se už nemůžeš dočkat, jak vidím. Tak vstanem...“
Protože kouř odcházel dírou ve stropě, dalo se v jeskyni zapálit i oheň. I když Enkra to neviděl rád, kouř mohl upozornit náhodného návštěvníka. Teď se už stmívalo, takže srovnal malou hraničku, zapálil ji a ohříval na pánvi konzervu. Najedli se i s Jeanem, zbytek vylízala Sindy. Potom vylezli z jeskyně.
„Vidíš, je ještě brzy,“ řekl Enkra. „Ještě je vidět. Musíme počkat nejmíň do deseti hodin v noci.“
„Co budem dělat?“
„Seběhnem do zátoky a zaplavem si. Teď večer bude voda teplá...“
Jean poslechl. Enkrova zátoka byla ještě nepřístupnější a krásnější než všechna ostatní místa, která znal. Dokonce směrem k moři se zatáčela, takže by tam mohl kotvit i člun, aniž by byl při jízdě kolem vidět. Jean si už zvykl plavat nahý a líbilo se mu to – uvažoval, že v tom bude pokračovat i nadále.
Sindy se moc ráda nekoupala – sice se trochu smočila, ale pak vylezla, otřepala se a lízala si kožich. Kluci si zaplavali, vylezli, na břehu je roztřásla zima, tak se zas oblékli a prošli lesem k motorce.
„Stejně je to nádhera bydlet v lese jako ty,“ řekl Jean. „Máš všechno pohodlí a nikdo tě neotravuje. To je moc fajn, hned bych se k tobě přidal...“
„A co ti v tom brání?“
„Našim by se to asi nelíbilo.“
„Co řeknou, když nebudeš dneska doma?“
„Řekl jsem, že budu u Franka. Máma mi to dovolila. Říkal jsem jí, že jsme si postavili u něj na zahradě stan...“
Enkra se trochu divil, stan na zahradě mu připadal jako nesmysl. Ale nekomentoval to.
Lehli si do trávy a dívali se nahoru na hvězdy. Enkra znal jednotlivá souhvězdí a jmenoval je Jeanovi.
„V noci se podle nich často orientujeme...“
„Který souhvězdí se ti líbí nejvíc?“
„Jižní kříž. Ale ten tady neuvidíš, jen na jih od rovníku.“
„A tady?“
„Orion, nebeský lovec. Jenže ten je vidět až v zimě. Možná... Malý a Velký Medvěd. A Severka, protože ukazuje cestu...“
„Poslyš... říkají, že na hvězdách je život jako u nás. Že tam žijí i lidé. Je to pravda?“
„Nevím... řeknu ti to, až se vrátím.“
„Ty tam chceš letět? Jako astronaut?“
„Proč ne? Za takových deset let to bude technicky možné. Přihlásím se ke zkouškám, a když to vyjde...?“
„Berou jenom letce. A ještě si z nich vybírají...“
„Letecký kurs budeme mít napřesrok ve škole. Dokonce nás nechají lítat na dvoumotoráku...“
„Fakt vás budou učit lítat? To přece normálně nedělají?“
„Máme svoje vlastní školy. Tam mě naučili jezdit s motorkou a taky leccos jinýho. Jako ve skautu, víš? Po vyučování...“
„To ale asi není pro každýho...“
„Jenom pro vyšší důstojníky.“
„A ty seš...?“ Jean ani nedokončil. „Co budeš dělat?“
„Teď? Počkám, až se setmí, a...“
„Ale ne... až budeš velkej!“
„Budu pracovat... v nějaké funkci.“ Enkrovi se zjevně nechtělo říct v jaké. „Třeba... jako koordinátor.“
„Co to je?“
„Skupina řídících pracovníků. Nevím, jak bych ti to vysvětlil. Zkrátka, jsou to lidé, kteří řídí a ovládají všechno. Armádu, policii, vládu, průmysl, finančnictví, kulturu, zkrátka všechno!“
„A to budeš dělat ty, jo?“
„Měl bych. Když budu prospívat ve škole...“
„A jde ti to?“
„Nemůže mi to nejít.“
Jean zkřivil obličej. „Já se učím na trojky. Nic moc.“
„To by nevadilo. Dali jsme příkaz k prozkoumání možností zvýšení mechanické výuky neprospívajících jedinců...“
„Cože?“
„Ale, tak. Promýšlíme možnost, jak ty, kterým to nejde samo, naučit všechno potřebné jiným způsobem než ve škole. Ty to asi nebudeš chápat. Jsou to takové pokusy...“
„Stejně je to divný... ty seš asi hodně vysoká šarže, co?“
„No... někteří by to tak řekli.“
„A že se s náma tak bavíš! Hrubý šarže se s obyčejnýma lidma moc nebavějí...“
„Ty už nejsi obyčejný člověk, Jeane.“
Jean sebou škubl a obrátil se k němu. Nechápal.
„Ještě to nevíš, ale dnes odpoledne jsi prošel základním testem pro získání předního místa v naší společnosti. A řeknu ti hned, co to je. Koukni, Sindy leží vedle tebe, čenichem se ti opírá o ruku. Kdyby neměla k tobě důvěru, vůbec bych se s tebou nebavil a nic nevykládal.“
„Ale... já jsem ji přece nijak neovlivňoval!“
„Ani není třeba. Ona sama mi řekla.“
Jean silně zrozpačitěl. „Vůbec to nechápu.“
„Tím, že jsi splnil ten test, jsi se dostal do blízkosti našeho společenství. Můžeš tomu říkat třebas Řád Černé Lilie. Všiml sis, že mám lilii vytetovanou na rameni?“
„Ano... ale já s tím nemám nic společného!“
„A chtěl bys?“
„Jasně, že jo... jenže, to snad nejde?“
„Jiným to nejde, tobě teď už ano. Proto ti o tom povídám.“
„A... co budu muset udělat?“
„Od chvíle, kdy jsem se s tebou setkal, procházíš duchovním uvědomováním. Zatím jsi o tom nevěděl, ale teď jsi dosáhl prvního zasvěcení, a už víš, o čem je řeč. To je sice malý, ale přece jen první krok.“
„Kolik jich je? Myslím těch kroků...“
„Sedm.“
„To komnat Šao-linu je víc.“
„Šao-linský klášter je dneska jen atrakce pro turisty. Ale máš pravdu, je to něco podobného. Bojové umění je jedna z věcí, které se naučíš. Jsou tam důležitější věci, které poznáš později. Sám tě naučím, co bude třeba. Já a pak i další.“
Jean uvažoval. „A... to všichni nosí tak dlouhé vlasy?“
„V podstatě ano. Někteří ještě delší než já.“
„Asi vám to doma dovolí, co?“
„To je naše věc. Věc bojovníků, kluků ze smeček.“
„Smeček?“
„Tak se říká partám, které spolu bojují.“
„Ono se o tom všeobecně ví?“
„Ano. Je to považováno za ideální výchovu k samostatnému rozhodování a rychlé orientaci ve složitých problémech.“
„Cože?“ Jeanovi to přece jen zapalovalo pomaleji.
„Například, když budeme mluvit o armádě. U nás nemáme armádu v tom smyslu jako jinde ve světě. Všude na světě musejí vojáka učit bojovat. U nás se to učíme už jako kluci. Pak nás jenom seřadí, vyfasujem uniformy a jde se na věc...“
Jean se začal smát. „Ty mě valíš, žejo? Přece nechceš říct, že jsi skutečně důstojník a dokážeš bojovat s opravdickou armádou?“
„Nevím. Ale už to takoví kluci dělali, za války. Museli bojovat jako každý jiný. U nás se říká, že nic není tak malé, aby to nemohlo být zabito. Proto se každý musí umět bránit.“
„To je divný... když my jsme s někým bojovali, dostali jsme za to doma ještě nářez...“
„To my občas taky, hlavně když to projedeme.“
„A když vyhrajete?“
„Podívej, já jsem se dal na určitou akci. Ten chlapík, kterýho jste sledovali, je jeden z lidí, kteří rozhodnou, jestli jsem vyhrál nebo prohrál. Proto mě sleduje. Jestli vyhraju, zaboduju a něco dostanu. Když ne, bude to se mnou zlý. Ani nevím jak, ale bude to ostuda a škoda... A proto bude dobře, když se zvednem a půjdem. Je čas.“
Zvedli se, Enkra nastartoval motorku a vyjeli. Sindy tiše kňučela, těšila se na dobrodružství. Jean se držel a raději mlčel. Enkra jel až kam se dalo, tam zastavil a schoval stroj. Svlékl bundu a sundal i boty, ale nechal si odřené rifle modré barvy, které vyměnil za ty parádní bílé kalhoty. Byl docela tmavý, jen bělmo očí a zuby mu svítily.
„Proč se svlíkáš?“ ptal se ho Jean. „Bude ti zima...“
„Je to lepší pro případ, že bych musel bojovat.“
„S kým?“
„S dozorci.“
„Troufl by sis?“
Enkra se jenom zasmál. Bral si nářadí a skládal je do malé tašky, kterou si pověsil na krk. Jedna z věcí, kterou vzal do ruky, byla taky pistole s tlumičem. Jean se lekl.
„Ty máš dokonce bouchačku? Kde jsi ji vzal?“
„Překážela jednomu pitomečkovi v Neapoli. Tak mi ji dal.“
„To bych se divil, dát pistoli klukovi jako jsi ty...“
„On se taky divil.“
Pak vyrazili. Sindy šla před nimi, větřila a tiše kňučela. Enkra řekl: „Nojo, já vím, že jsou tam pejsci. Neboj se!“
„Ona ti rozumí, co říkáš?“
„Takhle ne, ale řeknu jí to po jejím,“ Enkra tiše zakňučel a zachrchlal, jakoby se dusil. Liška odpověděla stejně.
„Myslíš, že to zabezpečovací zařízení fakt nepracuje?“
„Dneska v noci ho nedokázali zapnout. Možná seženou zítra opraváře, ale to už bude pozdě.“
„Jak se dostaneš dovnitř?“
„Otevřu si. Umím odemykat zámky, ke kterým nemám klíč.“
„Trezory umíš taky otevírat?“
„Budu to umět. Příští rok se to budem učit.“
„To se učíte v těch kurzech... pro koordinátory?“
„Nikdy nevíš, co musíš umět.“
„Koordinátoři musí být bohatý lidi, žejo? Když potřebujou peníze, otevřou si zkrátka nejbližší trezor, a...je to!“
„Koordinátoři vůbec nepotřebují peníze. Mají takový kartičky, když mají platit, napíšou číslo konta, podepíšou se a účet přijde rovnou bance. Ani nedostávají plat, všechno mají zadarmo.“
„To je divný, ne?“
„Jsou to lidé na takové úrovni, že toho nezneužijí. Kromě toho, když nemáš přístup k penězům, tak se těžko krade. Přišli jsme na to, že je lacinší všechno jim platit než jim cpát peníze, aby si je schovávali do punčochy.“
„A ty máš taky takovou kartu?“
„Ne docela. Mám, ale jenom na něco. Ještě nejsem ve funkci.“
„Na co, například?“
„Na jídlo, na oblečení... tak, na obyčejný věci.“
„Jako je legitimace na tramvaj?“
„Na tramvaj nepotřebuju legitimaci. Do patnácti jezdíš všema dopravníma prostředkama zdarma, jenom v rychlíku musíš mít místenku. A v autobuse taky... Ve vlaku je někdy ukecáš, že ti svezou zadarmo i koně, když jseš dost malej.“
„To je bezva, ne?“
„Normálka. Některý kluci využívaj, že vypadaj dětsky, ještě dlouho v dospělosti...“
Přiblížili se k zámečku. Sindy bez ustání větřila a kňučela, a nervozně se točila kolem. Enkra klekl a chvíli si s ní povídal.
„Něco se jí nelíbí. Není zvyklá chodit do lidských obydlí. Ale bude klidná, neboj se...“
V tu chvíli je ucítili psi. Začali zběsile štěkat, ale vzápětí Enkra tiše zavyl jako vlk, a oni rázem ztichli. Ještě chvíli tiše kňučel, pak spokojeně kývl hlavou.
„Jsou to pitomci, ale poslouchat ještě umějí. Jdu dovnitř. Ty tady zůstaň, mohli by tě kousnout. Zůstaneš tady se Sindy a budeš pískat, kdyby něco. Ale já si dám pozor...“
Jean byl docela rád, že nemusí dovnitř. Došel až k mříži a díval se, jak Enkra hbitě přelezl a seskočil mezi psy. Ti k němu hned přiběhli a trochu vrčeli, ale Enkra zavrčel taky, a oni se nechali dokonce pohladit! Jean žasnul, protože byli vycvičeni, aby každého cizího člověka nenáviděli.
Enkra došel ke dveřím, vytáhl nějaké nástroje a oťukával zámek. Pak sestavil paklíč, vsunul ho do zámku, vyzkoušel, poopravil a nakonec jím otočil. Nic se nestalo, dveře se ochotně otevřely.
Enkra nejdřív naslouchal – uvnitř bylo mrtvé ticho a tma. Protáhl se dveřmi a šel opatrně podle stěny, tiše jako kočka. Viděl ve tmě, takže mu nedělalo potíže najít schody a vystoupit do patra. Tam se zarazil; dva noční dozorci seděli v osvětlené strážní místnosti a hráli karty. Jeden z nich měl pistoli na opasku, druhý si sundal opasek i se sakem a byl jen v košili a kalhotách na šlích. Zřejmě si vůbec nevšimli, že dveře dole zavrzaly; nenapadlo je, že by v domě mohl být někdo cizí.
Enkra se přiblížil, jak nejvíc mohl. Pak si vyměřil skok a vymrštil se. Dopadl na stůl mezi karty, a než stačili projevit svůj úžas, kopl jednoho do obličeje, druhého uchopil za hrdlo a udeřil hranou dlaně ze strany za ucho. Ten první se zvedal, i když byl otřesen, snažil se dostat ke své zbrani, ale Enkra byl rychlejší – srazil ho podobným způsobem jako prvního. Pak chvíli vyčkával, co se bude dít, přece jen způsobil trochu hluku. Ale nedělo se nic. Prohlédl oba muže a ujistil se, že jim nezpůsobil žádné zranění, a bezvědomí nebude trvat dlouho. Takže je spoutal, jednoho ocelovými pouty, která našel ve stole, druhého řemenem, který původně držel tu pistoli. Jejich zbraně zamkl do stolu a klíč položil na skříň, aby se nedal snadno najít.
Když to dělal, zaslechl klapnutí dveří. Přece jenom ten hluk někoho probudil – ale dotyčný zřejmě považoval za potřebné se nejdřív obléknout, než se půjde podívat, co se stalo. Enkra zaslechl jeho kroky; věděl, že schovat se nemá kam, místnost byla zasklená a bylo do ní ze všech stran vidět. Ještě několik kroků, a ten muž ho uvidí.
Enkra vyskočil na chodbu. Onen muž byl ten hrubý podomek, pán psů, taky držel v ruce karabáč na psy. Uviděl Enkru a v prvním leknutí zvedl bič nad hlavu, ale to už Enkra znovu skočil. Zasáhl chlapíka hlavou do břicha, srazil ho na zem a udeřil hranou dlaně do čela, vše v jedné vteřině. Podomkova hlava zaduněla o podlahu a on ztichl.
Enkra váhal, zda přijde ještě někdo, ale potom se uklidnil. Odtáhl muže k ostatním dvěma a spoutal ho, pokud možno lépe než ostatní, protože ten chlap měl mohutné tělo a mohl mít velkou sílu. Enkra byl sice rychlejší, ale kdyby neměl na své straně moment překvapení, mohl mít s tímto mužem pěkně těžkou práci.
Teď se vydal k Leonově pokoji. Věděl, který to je, to mu řekl Jean. Měl číslo šest a byl na konci chodby. Mříže Enkra odemkl klíčem, který vzal dozorcům, a dával pozor, aby mříže neskřípaly. Taky Leonovu celu odemkl bez potíží. Dokázal by to i paklíčem, ale nebylo zapotřebí.
V tomto pokoji spalo dvanáct chlapců. Která postel patří Leonovi, to Enkra samozřejmě nevěděl. Takže musel obejít pokoj a podívat se – ale jak vstoupil, z jedné postele se zvedl Leon.
„Ty jdeš fakt pro mě?“ zašeptal.
Enkra jenom kývl hlavou. Leon měl svoje věci sbalené do kapesníku; moc toho nevlastnil. Teď kapesník popadl a chtěl jít s Enkrou, ale jeho krámy se mu rozsypaly a způsobily dost velký hluk. Jeden z kluků se probudil.
„Co je, co blbneš?“ ptal se rozespale. „Kam jdeš, Leone?“
„Zdrhám,“ řekl Leon po pravdě. „Pryč z pasťáku...“
„Co je to za volovinu? A kam?“
„To ještě nevím. Chrápej, Eriku...“
Chlapec Erik se obrátil na druhý bok a skutečně usnul. Enkra s Leonem vyšli z místnosti.
„Kdo je ten kluk?“ ptal se Enkra. „Nechce jít s námi?“
„Erik Targiér. Dobrej, ale... nevím, kam by měl jít. Domů nemůže, jeho táta je taky zašitej...“
Enkra to vzal na vědomí. „Nechám otevřený dveře. Jestli někdo chce odejít, tak ať klidně jde...“
Vyšli na chodbu. Leon se potácel, nebyl zvyklý na tmu. Enkra ho vzal za ruku a prošli ke strážnici. Leon nakoukl dovnitř.
„Hele, co je bachařům?“
„Dali si dvacet. Spí jako nemluvňata...“
„To se divím...“
„Tak se nediv. Pojď za mnou... co je všechno dole?“
„Dole? Ředitelova pracovna, pak tělocvična a sprchovna a taky ajnclíky pro provinilce... ale teď tam nikdo není...“
„Kde bydlí ředitel?“
„Nahoře má soukromej byt... proč?“
„A dole někdo je?“
„Teď v noci nikdo. Všichni jsou v patře nebo navrchu v pokojích.“
„Má ředitel v kanceláři telefon?“
„Cože?“
„Telefon, kterým se jde dovolat do celostátní sítě.“
„Jasně, telefon má... ale proč?“
„Nic. Zavolám si na jeho účet domů. Počkáš tu chvíli?“
Leon zamlel pusou naprázdno. „Měli bysme spíš zdrhat, ne?“
„Kdo má v noci službu?“
„Tamti... a potom psovod. Jenže...“
„Tak vidíš, že nikdo. Půjdem si zavolat...“
Enkra neměl klíč ke kanceláři, ale odemkl ji stejně jako všechny dveře, které byly nedopatřením zamčeny. Sedl si do křesla ředitele a vzal sluchátko telefonu. Vytočil několik čísel a spokojeně se usmál. „Jasný, už jsem v Paříži! Tak, teď hurá domů...“ Vytáčel dlouhé a složité číslo, nejmíň dvacet znaků – Leon by si jich nikdy nedokázal tolik zapamatovat.
„Dobrý je to,“ řekl spokojeně. „Už jsem na operačním...“
Na druhém konci světa to někdo zvedl.
„Operační...“ ohlásil se mladý hlas.
„Enkra, ahoj.“
„Co? Tady je MacAllan... kde tě čerti nosej, ty kluku?“
„Ahoj, Shorty!“ Enkra se rozzářil. „To jsem rád, že má službu někdo rozumnej... jak se ti slouží?“
„V pohodě... a tobě?“
„Taky v pohodě. Máš zapnutej magneťák?“
„Jasně, pořád všechno nahráváme... odkud voláš?“
„Nezkoušej to zjistit, dostal by ses jenom na pařížskou linku, a v Paříži je složitá centrála. Zítra si přečti noviny, a zkus hádat, kde jsem. A teď poslouchej:“
|
Rozkaz pro vrchního velitele branné moci Černé lilie, barona Rogera z Monroesu. Z moci prince následníka trůnu Arminské republiky nařizuji: 1. Stanovit jako služební vozidlo vyšších důstojníků a hodnostářů Černé Lilie motocykl Honda CX 5OO Turbo. 2. Zakoupit několik zkušebních strojů dle nejvýhodnější nabídky buď v maloobchodní síti, nebo od výrobce. 3. Provést průzkumné práce a zjištění, zda by nebylo možno vytvořit arminskou variantu tohoto stroje a zajistit jeho sériovou výrobu. 4. V případě, že nebude možno zavést tento stroj do výroby pouze našimi prostředky, prozkoumat možnost obchodní spolupráce s firmou Honda formou sdružené investice nebo výstavby pobočky Hondy v Arminu. 5. V případě, že by ani toto nebylo z nějakých důvodů možné, zjistit možnost nákupu co nejvýhodnějším způsobem. 6. Upozorňuji, že dle mého názoru je nejvýhodnější varianta bodu 3., tj. vlastní výroba, a doporučuji provést to s maximální pečlivostí. Za splnění úkolů odpovídá osobně Roger Monroes. Podpis: Enkra Weston, v.r. |
„Máš to?“
„Jasně, je to zaznamenáno a předám adresátovi. Dokonce s nevšedním potěšením...“
„To chápu. A teď mi povídej, co je doma novýho. Nemáš tam nějakej kvalt, doufám?“
„Kdepak, je ospalý odpoledne... kolik tam máš ty?“
„Po půlnoci. Všechny slušný lidi spějí...“
„Jasně, v Evropě je to normální. Poslechni, kde ty se touláš? Lidi se po tobě silně shánějí!“
„Jaký lidi? Roger, jo?“
„Jasně! Hledá tě po celým světě!“
„Jestli mě najde, je jednička, řekni mu to. Co Vládce?“
„Nic. Nechává si podávat hlášení, co děláš.“
„Normálka.“
„Proslejchá se, že jižanskej klub ti fandí. Dokonce ti chtějí pomoct, kdyby ses dostal do průseru.“
„Ohlídám se, Shorty, neboj se. Jo, poslechni, odjel jsem dost nakvap... Už skončil v televizi Sandokan?“
„Jo, zrovna v sobotu byl poslední díl.“
„Fajn. Jakpak to dopadlo?“
„To ti mám po telefonu vykládat celej seriál?“
„Stačí poslední dva díly. Co ti to udělá?“
„To máš tolik peněz na telefony?“
„To neplatím já, ale nepřítel. Za čas se bude divit, co mu to naúčtovali za nesmysl...“
„Seš zvíře, Enkro, Tak hele, jak Sandokan a Marianna přijeli na Mompracem, to jsi viděl, jo?“
„No, to zrovna končilo. Tak povídej...“
Enkra se rozvaloval v křesle a poslouchal. Leon nerozuměl ani jedinému slovu, ale nenudil se – klepal se strachy, že se někdo probudí a vpadne sem. Ale bál se připomenout svému zachránci, že jsou na útěku, a Enkra tomu očividně nevěnoval pozornost. Konečně skončil, rozloučil se a vstal.
„No, tak půjdem...“ řekl. Pečlivě otřel všechno, čeho se dotkl, a když vyšel z ředitelovy kanceláře, dokonce za sebou zamkl dveře. Zato venkovní dveře nechal odemčené... Psi čekali u vchodu a na Leona začali vrčet, ale Enkra je rychle uklidnil.
„Ty necháš otevřeno?“ ptal se Leon.
„Proč ne? Kdyby chtěl někdo odejít, je to pohodlnější.“
„Ty chceš, aby všichni, kdo tu nechtějí být, utekli?“
„Podle našich zákonů je nemorální zavírat lidi do vězení. Kdo je zavřenej, má právo utéct. Dokonce povinnost...“
Leon musel chvíli usilovně přemýšlet, než to pochopil. Zatím přelezli zeď a ze tmy k nim přiběhl Jean.
„Ahoj! Já už měl strach, kde jste takovou strašnou dobu!“
„To on,“ řekl Leon. „Musel si zavolat domů...“
„Jako telefonem, jo? Přes půl světa?“
Enkra jen pokrčil rameny. Šli rychlými kroky pryč od zámečku; Leonovi se připletla pod nohy liška Sindy a on málem upadl.
„Sakra, co je to? Nějaký pes?“
„Liška,“ řekl Jean. „To je jeho...“
„Ochočená liška?“
„Enkra říká, že divoká. Jenom jeho kamarádka...“
Leon už mlčel. Došli k motocyklu a tam se zastavili.
„Jeane, ty teď jdi domů. Dávej si dobrý pozor, mohli by se tě zítra vyptávat. Neprozraď se ani náhodou!“
„Jasný. Nic jsem neviděl, nic neslyšel, nikoho neznám.“
„Dávej bacha, oni taky nejsou blbí! Mluv spíš míň a tvař se jako úplnej pitomec. Nejlepší je neříct vůbec nic.“
„Dobrý. Budu ze sebe dělat blbce.“
„Já teď odvezu Leona. Jestli budeš mít zítra odpoledne čas, přijď za námi. Ale pozor, jestli tě někdo nesleduje. A v každým případě přijdeš sám! Kluci ať se zbytečně neukazují!“
„Počkej,“ Leon konečně našel řeč. „Poslechněte, než se rozejdem, mohl by mi někdo vysvětlit, co se vůbec děje? Kdo a proč mě vytáh z díry? Kdo seš ty a co tu děláš? A vůbec, spoustu věcí...“
„Ptej se, rád ti odpovím.“ řekl Enkra velmi vlídně.
„No tak dobře. Kdo jsi?“
„Jmenuji se Enkra Weston.“
„Proč jsi sem přišel?“
„Abych ti pomohl na svobodu.“
„Jak jsi na to přišel?“
„Požádal mě o to tvůj kamarád jménem Pasqual.“
„Žádnýho takovýho kámoše nemám. Jak to, že tě požádal?“
„Napsal mi dopis. Asi o mně četl v novinách.“
„O tobě píšou noviny?“
„Čas od času ano.“
„Ale ty nejsi z našeho kraje. Odkud jsi přišel?“
„Z ostrova Arminu.“
„To je... někde v Indickým oceánu, žejo?“
„Ano, tam.“
„A to jsi přišel jen tak, abys mě osvobodil?“
„Ano.“
„To snad není odpověď! Kdo jinej by přišel pomoct druhýmu jen proto, že ho o to požádali?“
„Nevím. Měl by to udělat každý, na koho se kamarád obrátí.“
„Ty se rád pleteš do záležitostí, po kterých ti nic není?“
„To je otázka, jestli mi do toho něco je nebo ne. V každém případě někdo porušil naše zákony, a já mám povinnost to napravit. Víš, každý člověk mne může jednou v životě o něco požádat, a já mám povinnost mu splnit, co potřebuje. Takže jsem splnil Pasqualovi jeho prosbu, abych tě osvobodil.“
„Kdo je to ten Pasqual? Já ho neznám!“
„Já taky ne. Napsal mi dopis.“
Leon potřásl hlavou a obrátil se na Jeana. „Je to pravda, všechno, co povídá?“
„Já nevím. Potkal jsem ho teprve včera a říkal mi to samý.“
„Kam teď máme jít?“
„Do skrýše v lese. Jean ji zná.“
„To pojedeme touhle motorkou?“
„Ano.“
„Kolik je tobě vlastně roků?“
„Čtrnáct.“
„A to už máš řidičák?“
„Do jisté míry. Mám řidičák, ale není můj. Kromě toho mám určité oprávnění, ale to zase není regulérní řidičský průkaz. Ale pro tvůj duševní klid: ano, mám.“
„Takže jezdit na tom asi umíš, co?“
„Jakž takž.“
„Fantasticky, Leone!“ vykřikl Jean. „Včera jsme byli v Saint-Malo! Nádhera, celou cestu jsme frčeli jako drak!“
„Co se mnou bude dál?“
„To rozhodneme zítra,“ řekl Enkra. „Prozatím jsem ještě nerozhodl, protože chci vyslechnout taky tvůj názor.“
„To jsem opravdu rád,“ řekl Leon upřímně. „Myslel jsem si, že se na moje názory už vůbec nikdo neptá. Jo, a ještě: Co to bylo za holku, co s tebou přišla, Jeane?“
„To jsem byl já,“ smál se Enkra. „V dívčím převleku...“
„Nesmysl... měl jsi docela jiný vlasy a oči a... vůbec!“
„Umím se přestrojit za holku.“
„Jeane, je to fakt?“
„Beze srandy, umí to, Leone. A spoustu jinejch věcí!“
„Ty, a nebojíš se, že z toho budeš mít průser?“
„Život je nepřetržitá řada průserů, nepravidelně po sobě jdoucích. To říká jeden můj kamarád.“
„A že z toho budou mít průsery i jiní?“
„Ano, toho se trochu bojím. Proto jsem dal Jeanovi pokyny, co má povídat. I ostatním tvým kámošům. A co se tebe týče, doufám, že tě taky naučím, jak se vyhnout nebezpečí.“
„Nezdá se ti, že seš trochu zvláštní?“
„Jak kde a jak kdy.“
To Leona dorazilo. Rozhodl se, že se přestane vyptávat a že pojedou, kam Enkra řekne. Rozloučili se s Jeanem a vyrazili do lesa. Jean pospíchal domů a přemýšlel, co bude vypovídat.
Leona lesní skrýš dost překvapila – zvlášť liška, která byla pořád s nimi, očichávala ho a kňučela. Enkra mu nedal moc času na údiv, zahnal ho do spacáku a sám se zabalil do deky. Liška se stulila mezi ně.
Leon měl spoustu otázek – ale jak byl unavený, radši rychle usnul. Bylo toho na něj už dneska moc.
30.05.2021 11:44