Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Leon se probouzel těžce. V noci se mu zdálo o pronásledování celou četou policistů a když ho dopadli a svázali, probudil se celý zalitý studeným potem. Teprve teď pochopil, že není svázaný, jen zabalený ve spacím pytli.

V jeskyni bylo příšeří – shora pronikalo světlo komínem, kousek od Leona žhnuly uhlíky polovyhaslého ohně. Nad ním visel kotlík, z něhož se linula velmi příjemná vůně. Leon vylezl ze spacáku, protáhl se a zajímal se o kotlík – byla to polévka a když ochutnal, (lžíci našel mezi Enkrovými věcmi), velice mu chutnala. Snědl trochu, ale potom se zastyděl, neboť usoudil, že to nebude zrovna jeho snídaně.

Vylezl z jeskyně, což mu dalo dost práce – neznal ještě dokonale cestu a vchod byl tak úzký, že se musel plazit po břiše. Ze všeho nejdřív si všiml lišky Sindy, která se protahovala na sluníčku. Pak spatřil Enkru, který přicházel se stráně a nesl náruč klacků. Leona zarazilo, že byl úplně nahý, dokonce chodil v lese bos.

„Ahoj,“ smál se Enkra. „Jak ses vyspal? Snídaně chutnala?“

„To... to bylo pro mě?“ ptal se Leon.

„No jasně. Já a Sindy už jsme jedli.“

„Aha...“ Leon se škrábal ve vlasech a přemýšlel. Na nic nepřišel a tak byl nucen se zeptat: „Proč tu chodíš nahý?“

„Je ráno, lidé ještě spí. Půjdem se vykoupat?“

„Kam?“

„Dole je mořská zátoka. Neslyšíš, jak moře bije do skal?“

Leon se díval dolů a natahoval uši – cosi slyšel, ale nic z toho nechápal. Zato pochopil, že Enkra má dobrou náladu a zřejmě se dokonale baví, a rozčílilo ho to.

„Šaty si můžeš nechat tady,“ radil mu Enkra. „Třeba je strč do jeskyně, aby je nikdo neviděl. Jsou trochu nápadné...“

„To se mám koupat úplně nahej?“ vzbouřil se Leon.

„Jak chceš. Jseš svéprávnej, dělej si, co chceš.“

Leon slyšel tuhle větu poprvé, ale rozčílila ho i tak. Ono ho vlastně rozčilovalo všechno, dokonce i to, že je nádherné ráno. Slunce pálí, ptáci řvou, kytky smrděj – a ještě ke všemu je na keřích kolem třpytivá rosa.

Enkra se vydal po stráni dolů k moři. Skákal jako koza od jednoho stromu ke druhému, Leon klouzal a klopýtal za ním. I když měl boty a Armin byl bos, šlo se Leonovi hůř a když dorazili na břeh moře, byl vyčerpaný a ještě vzteklejší. Enkra přeběhl pláž a vrhl se do příboje; hned začal plavat mocnými rozmachy paží. Leon chvíli váhal – pak se svlékl do ústavních trenýrek a šel za ním. Pak mu to bylo trapné, vrátil se a svlékl i ty trenýrky. To mu bylo sice ještě trapnější, ale aspoň si neměl s Enkrou co vyčítat. Zkusil plavat, po chvíli ho roztřásla zima a tak radši rychle vylezl.

Enkra se taky vrátil, vylezl na břeh a oklepal se jako pes, až mu lítaly mokré vlasy kolem hlavy. Uhladil je rukou a natáhl se na jednu skálu. Ještě nebyla vyhřátá, ale slunce ji už zalévalo.

„To tady budeme ležet a opalovat se?“ ptal se Leon.

„A co chceš dělat?“

„No... něco udělat musíme, ne?“

„Prosím. Navrhni, co!“

„Zdrhat! Nebo mě chytěj a zase zavřou. A tebe taky.“

Enkra se zřejmě moc nebál. Pokrčil rameny a usmíval se.

„Počkáme, co udělá konkurence. Jean nám řekne, na co přišli, a podle toho se zařídíme...“

„Stejně bysme měli zdrhnout. Než mě začnou hledat!“

„Za pár hodin můžeme být v Belgii. Proč se bojíš? Já vím, co dělám, neboj se! A v lese nás nenajdou!“

„Vezmou si psy a vyčmuchají nás!“

„Sindy by nás upozornila, kdyby šli psi. Nemá je ráda. A já umím psy usměrnit, aby nás nehledali...“

„Jo, viděl jsem v noci... co jsi s nimi udělal?“

„Zkrotil. Umím s nimi mluvit...“

„Měl jsi je zabít! Jsou to bestie, chytají kluky, který se pokusili o útěk.“

„Nesmím nikoho zabít.“

„Nemyslel jsem lidi – jenom ty prašivý čuby!“

„To je jedno. Pes je taky člověk.“

Leon se zarazil. Zvedl hlavu a řekl důrazně: „Pes není a nikdy nemůže být člověk!“

„To je jedno,“ opakoval Enkra. „V tom případě jsem já pes.“

„To je taky blbost! Poslyš, ty seš nějakej divnej! Proč říkáš takový nesmyslný věci?“

Enkra se posadil a řekl pomalu a vážně: „Pamatuj si: psa bolí stejně jako tebe, když mu ublížíš. Je to kamarád, nesmíš se proti němu dopustit zlého činu. Jinak ublíží zase on tobě!“

„Ty možná nesmíš, ale já ano!“

„Sindy říká, že jsi dobrý člověk. Nevěřím, že bys někoho zabil.“

„Někoho? Myslíš nějaký zvíře? No, zatím ne... teda, aspoň si to myslím. Líčil jsem oka na zajíce, ale asi se žádný nechytli...“

Enkra na to neřekl nic. Leona to dožralo: „To se ti taky nelíbí, líčit oka na zajíce?“

„Sindy taky loví. Nemám to za zlé jí, nemůžu mít ani tobě.“

„Mezi mnou a liškou je snad nějaký rozdíl!“

„Jakej?“

Leon si jenom vzdychl. „S tebou bude těžkej život! Poslyš, jak jsi se dokázal dostat do polepšovny?“

„Odemkl jsem si dveře a vstoupil.“

„Je tam poplašný zařízení.“

„Vypnul jsem je.“

„To ses nebál? Co kdyby tě při tom někdo viděl?“

„Jean dělal zeď. A já jsem si dával taky trochu pozor...“

„Hm... a co kdyby se ti to nebylo podařilo?“

„Muselo se to podařit. Je to starý typ, s tím nejsou problémy.“

„Myslím, kdyby se ti nebylo podařilo najít to zařízení nebo kdybys mu nerozuměl. Co bys potom dělal?“

„Koupil jsem si včera lano a nějaké věci na lezení. Zkusil bych vylézt po zdi a vylomit mříž v okně.“

„To máš takovou sílu?“

„Taková mříž není nikdy moc důkladná, je tam spíš pro formu. Mohlo se to podařit. A kdyby ne, tak bych si příště přinesl elektrickou pilku...“smál se Enkra.

„A to všechno jsi dělal pro mě, aniž bys mě znal?“

„Myslím, že ty bys to udělal taky, kdyby tě o to někdo požádal. Nebo se mýlím?“

„Možná bych chtěl. Ale jestli bych to dokázal...“

„Máme morální povinnost pomáhat lidem, kteří to potřebují. Je to něco jako slib, nebo služba. Chápeš?“

„A kdyby tě někdo požádal, abys mě chytil a přivedl zpátky do basy, to bys měl taky morální závazek to udělat?“

„Záleží na tom, kdo by to byl. Kdyby policajti, potom na ty se nevztahuje žádná morálka. Ostatně, já osobně soudím, že není správné zavírat kohokoliv. Zvlášť ne kluka jako jsi ty nebo já.“

„Tebe už taky někdy zavřeli?“

„Ano.“

„A tobě taky někdo pomohl?“

„Samozřejmě. Mám přece kamarády.“

„A ti, co hlídali ten pasťák, s tím souhlasili?“

„Někteří ano. Ti ostatní... měli bohužel smůlu. Tehdy to bylo poněkud nepřehlednější, zamíchal se do toho jeden... no, zkrátka, někteří dopadli špatně.“

„Co se jim stalo?“

„Co si zasloužili.“

„A to podle tebe znamená co?“

„Podle mne nic. Ale podle toho člověka smrt.“

„Co je to za člověka?“

„Jmenuje se Luciper Wang. Ale ty se s ním asi nikdy nesetkáš.“

„Tvůj kamarád, jo?“

„Ano, to taky.“

Leon si jenom vzdychl. „Je mi tu zima... nepůjdem zase do jeskyně? Snědl bych si tu snídani...“

„Pojďme,“ řekl klidně a s úsměvem Enkra.

Leona potěšilo, že se mohl zase obléknout. Přece jenom se tak cítil jistější. Vyšplhali do svahu a vlezli do jeskyně.

Simone Fresnellová se probudila dost pozdě a neměla chuť na nic, jenom zůstat v posteli. Ale babička, která už několikrát nahlédla do jejího pokoje, ji nenechala spát.

„Styď se, taková mladá holka! Podívej se na pana doktora Merciéra, ten už byl na svojí ranní procházce, a jak je svěží a čilý...“ bručela. „Z něj si vem příklad...“

Simone zívala a drbala se ve vlasech. „Doktor Merciér je cvok! On asi dokáže nespat celou noc a potom být ještě ráno svěží, ale já jsem zvyklá si přispat, to snad není žádný zločin!“

Přesto se ale oblékla do župánku a šla na snídani. Doktor už měl větší část jídla v sobě, teď si četl noviny.

„Píšou tam něco?“ ptala se Simone, zase zívajíc.

„Ne, zatím nic.“ řekl vlídně a s úsměvem.

Vdova Fresnellová měla tenké uši. „O tom útěku z polepšovny?“ ptala se a přiběhla. „To asi v novinách nebude, ale město je toho plný! Už víte, že těch lumpů je celý gang?“

„To snad ne,“ řekla Simone. „Prosímtě, zase nepřeháněj!“

„No jasně, jsou to nějací gangsteři a zřejmě mají spadeno na starýho Devarta, toho hroznýho ožralu, protože unesli z polepšovny zrovna jeho kluka. Taky spoutali všecky dozorce, zničili zabezpečovací systém...“

„Kolik jich bylo v tom gangu?“ ptal se doktor Merciér.

„Podle toho, co se říká, nejmíň čtyři. Jeden je asi nějakej inženýr, ten musel vypnout to zařízení. Bylo prý jedno z nejlepších v kraji, lepší než v bance! Potom nějaký krotitel, který ovládl psy, aby neštěkali. A potom chlapi, co přemohli ty dozorce. Jak říkám, celá banda!“

„Co tomu říká policie?“

„Policie zatím neví nic. Přišel tam pan vrchní strážmistr Grébe a všechno si zapsal. Asi pozvou kriminálku z Paříže.“

„Pochopitelně,“ řekla Simone. „To musejí. A hledají ho?“

„Jako mladýho Devarta? Kde ten už asi bude! Když ho takhle unesli, jistě ne proto, aby s ním zůstali tady, to je jasný! Ten už bude někde za hranicema a možná... kdo ví! Víte, co povídala paní lékárníková?“

„To nevím, ale lékárníková je potrhlá drbna.“

„Že prý je možný, že ho unesli na nějaký šílený pokusy! To se prej dělává, že někde ukradnou dítě a pak ho zaživa rozpitvávají, aby zjistili, co to udělá. Nebo z něj vezmou nějakou část a tu potom transplantují nějakýmu nemocnýmu milionářovi. Leon byl zdravej a silnej, nikdy nestonal...“

„Lékárníková to nemá v hlavě v pořádku,“ soudila Simone. „Asi čte moc krváků a kouká na televizi, když dávají horrory.“

„A kdo to teda byl podle tebe, co?“

„To já nevím. To snad je věc policie, ne?“

„Budu muset zajít na trh,“ rozhodla se stará Fresnellová. „Možná, že už bude policie něco vědět...“

„Tak se zeptej a přijď nám to říct. Budu asi na zahradě a budu se opalovat,“ zívla Simone. „Co ty, Jacquesi?“

„Možná půjdu taky do města. Zajímá mě to...“

„Hm... hm!“ řekla Simone a mávla rukou.

Vdova Fresnellová vyrazila jako blesk, v ruce košík a v očích touhu se co nejvíc dozvědět. Dalo se předpokládat, že dokud to neprodebatují se všemi přítelkyněmi, nevrátí se.

Simone si přinesla lehátko a doktor jí pomohl je rozložit za živým plotem, aby nebylo vidět od cesty. Simone si nemohla dovolit opalovat se v plavkách, pruhy po těle by při jejím povolání vypadaly směšně.

„Bylo to bezva,“ řekla, když za babičkou zapadla vrátka. „Poslechni, fakt se ti nechce spát?“

„Jak stárnu, začínám v poslední době spát dost špatně.“

„Hm. Díval ses na ty fotky, co jsi udělal?“

„Ne. Zabalil jsem je, a jak půjdu do města, odešlu je. Doma si je už vyvolají...“

„Stejně jsem ještě nikdy neviděla foťák na infračervený paprsky. Jak vypadá taková fotka?“

„Musí se prohnat počítačem. Je to japonská výroba, koupili jsme to od firmy Asahi. To je vydavatelství novin. Mají to taky Američani, ale ti to používají k vojenskejm účelům.“

„Poslechni, ty se nějak moc vyznáš ve špionážní technice. Neděláš náhodou taky nějakýho agenta?“

„Jenom velice nerad.“

„To je moc hezky formulovaný... stejně bych ráda něco věděla.“

„Jen se ptej. Když budu moci...“

„Kolik ti za to dávají?“

„Kolik si naúčtuji. Je to umění, napsat cestovní zprávu.“

„No, málo to jistě nebude.“

„Například, místo tohohle pensionu uvedu hotel Grand na náměstí. Najdu si důvod, abych platil večeře s pořádným občerstvením, sem tam i s dámskou obsluhou... Bylo to nutné, musel jsem vyzvědět důležitá fakta od místních hodnostářů...“

„Sežerou ti to ti vaši šéfové?“

„Je jim to jedno. Takovej Roger Monroes má peněz, že neví co s nima má dělat. Ale rád se hádá o šestáky.“

„Jo, to jsou milionáři! Jedna moje kamarádka dělala společnost mladýmu Rockefellerovi. Říká, že je to škrob. Když na to udělala narážku, řekl, že kdyby rozhazoval, nikdy by ty miliony neměl.“

„Tak vidíš.“

„Kdo je to... ten Roger?“

„Kluk, kterej bude ministerským předsedou. Až vyroste.“

„To se všeobecně soudí?“

„Ne, to se ví jistě. Už se do té funkce narodil.“

„Hm... existuje v tý vaší zemi taky něco jako volby?“

„Samozřejmě. Jak by jinak mohli zvolit svý zástupce do parlamentu, kterej potom schválí předsedu vlády?“

„A co, když se tam dostanou lidi, který ho neschválej?“

„Takový lidi se tam nikdy nedostanou. Do parlamentu se volej jenom dobří občané s příznivým morálním profilem.“

„Aha. A co tomu říkají ti ostatní?“

„Jaký ostatní?“

„No, ti co nejsou dobrý občani.“

„Takoví v té zemi nejsou.“

„Nevěřím. Přece musel být někdo, komu se to nelíbí!“

„Já jsem neřekl, že nebyli. Jenom, že nejsou.“

Simone otevřela oči a zvedla hlavu. „Byli, a už nejsou? To je skutečně dobře vedená země!“

„Děkuju za optání, jde to.“

„Co s tebou udělají, když se ti nepodaří splnit nějaký úkol?“

„Já jsem expert, občan Švýcarské konfederace...“

„Jo, chápu. Tak co by udělali se svým občanem?“

„Podle toho, jak moc by se provinil.“

„Ale velký štráchy by s ním asi nedělali, co?“

„Kdyby to byla jeho vina, tak asi ne.“

„Dobrý! Krásný! Perfektní! Poslechni, dostal jsi někdy za úkol něco, co nešlo při nejlepší vůli splnit?“

„Roger se mě jednou zeptal... vlastně, nabídl mi takový obchod. Sto tisíc dolarů, když mu seženu na jednu noc známou herečku.“

„Která to měla být?“

„Mohl jsem si dokonce vybrat. Ornellu Mutiovou nebo Nastassju Kinskou.“

„Znám. Poslechni, není ten tvůj Roger blázen?“

„Ani ne, ale byl trochu... nesvůj. Bylo to o jeho patnáctých narozeninách, trochu se napil a... není zvyklý.“

„Patnáctiletej kluk a chce takový holky, jo?“

„Myslím, že to byla spíš taková... jak bych to řekl... zkusil, co by si všechno mohl dovolit. Nemyslel to vážně.“

Simone se chvíli smála. „A kterou jsi mu sehnal? Ornellu nebo Nastassju?“

„Žádnou. Vůbec jsem se o to nepokusil. On o tom taky už nikdy nemluvil...“

„Proč jsi to nezkusil? Mohl sis vydělat... Třeba by to některá z nich vzala. Nebo by zaskočila jiná holka.“

„Pokud by byla tak slavná jako ty dvě...“

„Pěkná cvokárna. Mně nikdo tolik peněz nenabídne...“

„Zahrej si pár rolí ve filmu, třeba to někdo udělá...“

Simone se zatvářila otráveně a zas zavřela oči. Potom ji ale něco napadlo: „Kolik dáš, když ti s tím píchnu?“

„S čímpak?“

„Zkusila bych to s některou tou holkou domluvit.“

„Ty se s nima znáš?“

„To ne, ale znám vlivný lidi. Jistě by se přimluvili...“

„Nevím, jestli o to Roger ještě stojí. Ale pochopitelně, rozdělil bych se s tebou o tu provizi.“

Simone chvilku uvažovala, pak mávla rukou. „Asi to nestojí za námahu. Ještě si o tom popovídáme, nech si to projít hlavou!“

Doktor Merciér vstal a protáhl se.

„Někam jdeš?“ ptala se líně Simone.

„Chtěl bych. Poslechni, půjčila bys mi to svoje auto?“

„Klíče jsou na háčku u dveří. Kdybys ho někde škrábnul, napiš si, kdo to zavinil, nemám to pojištěný.“

„Já na rozdíl od tebe řídím rozumně.“

„Hm... Kam vlastně chceš jet?“

„Chtěl bych si prohlídnout ten hotelovej komplex mezi městem a tou zátokou na jihu. Jsou tam campingy, všelijaký hotely, stanový městečka, bungallowy...“

„Ty se chceš odstěhovat?“

„To ne – ale přemýšlím, kde vlastně ten kluk bydlí. Někde přece musí mít svoje místo na přespání a tak...“

„Říkal jsi, že může spát v lese.“

„Může. Ale stejně bych to chtěl vidět. Třeba pro případě, že by bylo třeba se stěhovat. Jen tak, abych věděl, kde co leží.“

Simone se zvedla z lehátka. „Ty se člověka natrápíš... tak aspoň počkej, než si něco vezmu na sebe. Pojedu s tebou.“

„Chtěla jsi odpočívat.“

„Na odpočívání budu mít ještě fůru času. Teď se chci poučit, jak se hledají uprchlí trestanci...“

Doktor Merciér se usmál a přikývl. Simone si natáhla na holé tělo šortky a tričko, a byla oblečená.

Projeli městem a vzali to kolem polepšovny. Hemžila se tam spousta lidí, kteří všelijak očumovali a dohadovali se, co se vlastně stalo. Několik policistů bránilo těm nejdrzejším, aby nevlezli rovnou do areálu zámečku. V oknech byla hlava na hlavě, chovanci se taky zajímali, co a jak. Byly tu skoro všechny děti, taky Jean a jeho parta. A vdova Fresnellová, samozřejmě.

„Co tomu říkáš?“ ptala se Simone.

„Aspoň zadupou a zničej všechny stopy,“ mávl doktor rukou. „Až přijede posila z Paříže, neobjeví už vůbec nic.“

Enkra byl neuvěřitelným způsobem vklíněn ve skalním komíně. Špičkami nohou se opíral o několikacentimetrový vstup, zády se opíral o studenou skalní stěnu, a rukama zatloukal do mikroskopické spáry skobu. Nemohl se moc rozmáchnout, neboť na to nebylo místo, a nemohl ani změnit polohu, protože by sletěl na hlavu Leonovi, který ho pozoroval. Vlastně, nemohl vůbec nic, dokud nezatluče skobu a neumístí do ní karabinku, do které zapne lano.

Leon byl druholezec. Když mu Enkra sdělil svůj plán prolézt komínem až na vrchol skalního masivu, ve kterém byla jejich jeskyně, Leon to považoval za šílenství. Ale Enkra si koupil horolezecké potřeby, a bylo mu líto je nevyzkoušet.

„A kromě toho, kamarád Jackie a ostatní kluci jsou určitě teďka v nějakých skalách a zkoušejí lézt. Měl bych za nima zpoždění a dělali by si ze mě srandu.“ vysvětlil Leonovi.

Takže Leon dostal kolem hrudníku smyčku a učil se lézt po skalách. Proto teď stál a částečně taky visel na předchozí skobě, a chystal se uhnout, kdyby Enkra sletěl. Závada byla v tom, že nebylo kam, komín byl úzký, alespoň v místě, kudy prošli. Teď se rozšířil natolik, že se nedal prolézt stylem obvykle používaným v komínech. Zato potom se zase zužoval, a Leon měl obavu, že se jím vůbec neprotáhnou.

Enkra zatloukl skobu a vyzkoušel její pevnost. Zapnul se lanem do karabiny a usmál se dolů na Leona. „Dobírej, půjdu nahoru!“

Leon už uměl dobírat, takže stál a držel lano, zatímco se Enkra škrábal po mikroskopických chytech vzhůru. Zatím Leon radši nepřemýšlel o tom, že tam nahoru bude muset taky on.

Trvalo to dlouho, než se Enkra dostal do pokračování toho komína. A protože komín měl jinou osu, viděl Leon jenom Enkrovy nohy, a pak už ani ty ne. Jen zaslechl: „Tak lez, jistím tě...“

Leon byl silný, odvážný a všeho schopný. Pamatoval si, jak to dělal Enkra, a držel se jeho lana. Sice pomaleji a méně šikovně, ale přece jen prolezl a dostal se do komína. Enkra tam seděl na malé plošince, byl uvázaný a držel lano. Někde šikmo nad nimi bylo vidět otvor.

„To musíme až tam nahoru?“ vzdychl Leon.

„Jo, to budeme muset.“

„Ale já už dál nemůžu!“

„Budeš asi muset. Leda, že by ses zašprajcoval tady v tom komíně, jenže to bysme tě tu museli nechat vyhnít...“

Leon neměl blbé vtipy rád. Mračil se a zlobil. „Vůbec jsme sem neměli lézt! Je tady zima a stojí to tu za pěkný ho...“

„A co sis představoval?“

„Říkal jsi, že to bude nádhernej výstup!“

„A není? Už dvakrát jsem musel napnout všecky síly, abych vůbec přešel! Nevím, jak bych se odtud dostal...“

„Jo, to by mě taky zajímalo. Jak se dostanem zpátky?“

„Asi stejně, jako jsme se dostali sem, jenomže opačně. Budeme... asi budeme slaňovat vnitřkem.“

„Jsou ještě jiný možnosti, ne?“

„Jo. Slanit zvenku, po skále. Ale tam to neznám.“

„Ty někam lezeš, a vůbec nevíš, jak se odtud dostanem?“

„To je na tom právě to krásný.“

Leon na tom neviděl vůbec nic krásného, ale Enkra se jen smál. A chystal se na další pokračování výstupu.

„Mám hlad. A žízeň,“ řekl Leon. „A chce se mi na malou.“

„S tím posledním je to nejjednodušší. Pokrop skálu, než půjdeme zpátky, tak to uschne.“

„Když se pustím rukama, abych si rozepnul gatě, spadnu.“

„Máš dvě možnosti. Buď se uvázat, nebo se pochcat.“

„Seš úplně blbej.“ řekl Leon. Uvázal se lépe, zůstal napolo viset na své skobě a rozepínal si kalhoty. Enkra s úsměvem přihlížel a čekal; až když Leon bez úhony dokončil akci, začal vystupovat zase nahoru.

Nejbližší hodinu a půl na něj Leon neviděl. Viděl jen jeho nohy nebo zadek, podle toho, jak se Enkra kroutil tím hrozným komínem. Občas dolezl za ním, a Enkra ho obvykle nechal v té nejkrkolomnější pozici, takže Leon nemohl, chudák, ani pořádně nadávat. Nakonec už si myslel, že nevydrží a sletí dolů, ať to dopadne, jak chce. Jenomže v tu chvíli Enkra zavolal:

„Už jsem nahoře... tak lez!“

Leon se drápal dál, a konečně viděl opět volný prostor. Vylezli z jakési díry mezi dvěma skalními bloky, vzpříčenými proti sobě – ty asi vytvořily ten komín, společně s vodou a větrem. Nad nimi se tyčila vysoká věž, štíhlá a elegantní; o kousek dál druhá, už podsaditější.

„Díky bohu,“ Leon se složil na skalní plošinu. Byla dost veliká, aby se tam vešlo třeba deset lidí, ale její okraje spadaly strmě dolů asi padesát metrů, takže se sem jen málokdo mohl dostat.

„Tam nahoře je plechovka,“ řekl Enkra. „Už sem někdy někdo vylezl... Ale nahoru, na tu věž! Jak se jmenuje?“

„Vím já? Proboha, snad se nechceš škrábat tam nahoru?“

„Bylo by to fajn, ne? Počkej, přece musejí mít cestu vyzkoušenou! Támhle vidím krásný hodiny, hele!“

„Jaký hodiny?“

„To je takovej skalní útvar. Díra, která má veprostřed takovej váleček. Jako přesýpací hodiny, vidíš?“

„Vidím. A co?“

„Kousek od těch hodin je krásná římsa, po té by to šlo. Skoro až nahoru... tam je spára, vidíš ji? Tam, jak roste ten keříček, by se dalo... jenže, jak k těm hodinám? Kdybych měl knížku...“

„Jakou knížku?“

„Skály jsou popsaný v takový horolezecký příručce. Je tam taky bodová hodnota každýho výstupu a tak...“

„Proboha, ty tam chceš vážně lézt? Enkro, prosímtě, nelezme tam! Já už dál nemůžu, fakt! Nebo si jdi sám!“

„Já tam nelezu... Ale nápad je to skvělej!“

„Na spadnutí a zlámání vazu. A vůbec, co budem dělat tady nahoře? Nic tady není!“

„Je tu krásnej rozhled po celým kraji. Vidíš celý město, lesy, turistickej komplex na jihu, moře, skály... copak to nevidíš?“

„Copak o to, je tady nádherně... jenže...“

„Co? Máš hlad a žízeň?“

„Ale ne, to jsem řekl jen tak. Ale stejně...“

„Kdybych měl dalekohled... i když, i takhle je to vidět. Podívej, co se děje u vašeho pasťáku. Spousta lidí. Taky vidím auta, policejní, dokonce tři. Jedno velký, to je na zatýkání lidí. A čumilové všude dokola...“

„Co si asi myslejí, že jsem utekl?“

„Těžko říct. Jean nám to třeba řekne.“

Enkra si svlékl tričko a džínsy a lehl si na záda na skálu. Zavřel oči a tvářil se, že chce spát.

„Co blbneš?“ ptal se Leon. „Snad nechceš usnout?“

„Proč ne? Lehni si a opaluj se. Je tady krásně...“

„Spát, tady? Pohneš se a letíš dolů, ty blázne!“

„Nesmysl. Kromě toho, nechci tady přenocovat, jenom si trochu odpočinout. Hodinku dvě, a jdeme zase dolů. Odpočiň si taky a buď rád, že nemusíš nic dělat...“

Leon si jenom povzdychl. „Ty máš opravdu nápady! Skutečně, to sis teda vymyslel krásnej den, jen co je pravda...“

„Bude hůř.“ řekl Enkra a zívl.

Leon se, jak to šlo, uložil na skálu. Byla vyhřátá a bylo to příjemné. Ani nevěděl, jak začal podřimovat. Zdálo se mu o řediteli Grammovi, tak se radši urychleně vzbudil. Uvědomil si, kde je, a sáhl na Enkru, aby ho probudil z klidného spánku.

„Už toho máš dost?“ ptal se Enkra. „Lež ještě, dokud je teplo...“

„Je příšerný vedro a já to nevydržím! Asi se místo opalování pěkně spálím! Nejsem zvyklej na slunce jako ty, ty blázne!“

Enkra si jenom povzdychl. „No dobře, půjdem tedy dolů. Ale na tohle místo nezapomeneme. Byla by to príma pozorovatelna...“

Doktor Merciér se Simone dílem projezdili, dílem prošli po svých celý turistický areál. Prohlédli všechno a vštípili si to do paměti; pak si sedli do útulné restaurace na italskou pizzu.

„Nezdá se mi to,“ řekl doktor. „Když se budu chtít dokonale schovat, hodí se k tomu některý ten camping. Jsou tu tisíce lidí z celého světa. Jenže... zatím to nepotřebuje. A nikde po něm nevidím sebemenší stopy, ani tu motorku...“

Simone olizovala vidličku a prohlížela si plán okolí, který používali při orientaci. „V campingu asi nebude. Prošli jsme to důkladně, přece bysme ho nepřehlédli. Bude jinde...“

„Ty tenhle kraj znáš docela dobře,“ řekl doktor. „Poraď mi, kde by se mohl schovat...“

Simone neříkala nic, jen se mračila. Doktor otočil plánek k sobě a prohlížel si linii pobřeží.

„Určitě neodejde daleko od moře. Je zvyklý koupat se při každé příležitosti. A kromě toho, po moři může případně utéct...“

„Myslíš uplavat?“

„Nevím. Možná, že má nějaký člun. Nebo by měl mít...“

„Pobřeží je tu hrozně členité. Samá skála, zátočina a úžlabina. Když se schová někam mezi skály, nenajde ho nikdo, dokud nepřijde bouřka a nevyplaví ho jako myš...“

„Bouřka, vidíš, to mě nenapadlo!“

„Tady umějí být bouřky, to bys viděl,“ mávla rukou Simone. „Dá se do deště a rázem je všechno vzhůru nohama. Přála bych ti vidět, když přijde déšť náhle a pláže jsou plný. A campingy...“

„Stává se to často?“

„Ani ne, ale dvakrát třikrát za léto se to stane. Nikdy to netrvá moc dlouho, tak nejvíc tři dny. Jenže, stany to proleje během chvilky a na lidech nezůstane nitka suchá. Jenom v hospodě se člověk schová, ale ty jsou hned přecpaný...“

„Stan asi nemá... je mladý a příliš nafoukaný na to, aby spal ve stanu. Spíš jenom spací pytel a nějakou deku nebo tak něco. A igelit, pod sebe i jako přístřešek. Ale teď má s sebou Leona, tak mu asi nechal spacák a sám dělá hrdinu pod dekou.“

„Dokonale znáš jeho zvyklosti.“

„Všichni mladí jsou takhle praštění, nemysli si. Každýmu se zdá o čertech, když si má vzít pořádný vybavení. Nejradši by jezdili jenom v tom, co mají na sobě...“

„Hm... Nejlepší by to měl ve skalách. Tadyhle...“ Simonin prst opsal kruh kolem rozsáhlého pobřežního komplexu rozervaných zátok. „Je tam les, jsou tam skály... jako malá jsem tam občas chodila s holkama. Pak i s klukama.“

„Dá se tam zajet?“

„S autem určitě ne. Ale s jeho motorkou... je tam lesní cesta, dost mizerná a strmá, ale možný by to bylo...“

„Podíváme se tam. Odpoledne, nebo zítra. Jestli nechceš, půjdu sám. Bude na to potřeba dobrý boty.“

„Podívat se tam můžem.“ pokrčila rameny. „Poslechni, ráda bych se s tím tvým princem seznámila. Už mě dost zajímá.“

„Věřím. Taky bych ho rád viděl – jenom nevím, jestli má o to zájem on. Poslal jsem mu výzvu, aby se přihlásil, ale možná má zatím víc rozumu než já...“

„Tak počkáme, až ho to přejde! Poslyš, tam vzadu pod břehem je parádní soukromá pláž. Pojďme se na chvíli vykoupat!“

Soukromá pláž znamenala místo přístupné turistům nemajícím v oblibě plavky. Horní díl bikinek už ženy většinou nenosily, ale Simone obtěžovaly při plavání i kalhotky.

Takže se šli vykoupat.

Leon byl natažen v trávě a vzdychal. Právě se najedl, ale to nebyl ten důvod – po dramatickém výstupu a následujícím sestupu, neméně náročném, byl na pokraji sil a jídlo do sebe dostal jen díky silné vůli. Teď nebyl ochoten se vůbec pohnout.

Enkra seděl s nohama zkříženýma, přes ramena pokrývku a tiše si prozpěvoval v sánskrtu. Měl nějakou knížku, studoval ji a občas z ní hlasitě četl Leonovi. Koupil si ji včera v Saint-Malo, ale to Leon nemohl vědět. Kniha vyprávěla o dramatických dějinách místního kraje a Enkru moc zajímala; Leona vůbec ne. Měl chuť říct Enkrovi, aby s tím šel do háje, ale Enkra byl silnější a nebylo radno mu odporovat.

„Co budeme dělat zítra?“ ptal se Leon otráveně.

„Uvidíme, co se dozvíme od Jeana. Když nepřijde, vylezu navečer zase nahoru a rozhlédnu se po kraji, co je nového. Neboj se, tebe už tam tahat nebudu...“

„Zaplať pámbu. Víš, kdybych věděl, co se bude dít, nejdu s tebou ani za prase! A to sis ještě dělal legraci, že dneska bude krásný den!“

„Mně se líbil,“ řekl Enkra s úsměvem. „A ujišťuju tě, že příští dny nebudou o nic horší!“

„Pane bože!“ řekl Leon zdrceně a usnul.

Errata:

30.05.2021 11:44