Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kriminální inspektor Pierre Chartiér přijel do Troissy-sur-Mére v největším poledním žáru, okolo druhé hodiny. Nejdřív zajel na místní četnickou stanici, kde ho v čele své skupiny uvítal pan vrchní strážmistr Emil Grébe.

Grébe byl typický venkovský policista, zvyklý řešit jen ty běžné záležitosti, jak tak přicházely. Jednou za svojí kariéry vyřešil případ vraždy ze žárlivosti a několikrát různé vloupačky a krádeže – vše ostatní byly maličkosti. Se stejným klidem začal vyšetřovat i spletitý případ únosu, ale záhy zjistil, že na to asi nebude stačit, a požádal o pomoc Paříž. Paříž se zamyslela a vyslala inspektora Chartiéra.

Vrchní strážmistr Grébe byl vysoký a dost tělnatý muž, měl černý knír mušketýrského tvaru a prošedivělé vlasy. Choval se většinou důstojně a klidně, mluvil pomalu, ke starším dámám a dětem byl laskavý a vlídný. S provinilci pak hovořil tvrdě a když bylo potřeba, dovedl udeřit velikou a silnou pěstí. Jenže, na místní výtržníky stačilo jen se přísně podívat, a chuligáni a podobná verbež se v městečku Troissy objevovala minimálně.

Inspektor Chartiér byl naopak velmi vzhledný a elegantní. Byl si vědom toho, že se líbí ženám a někdy toho i využíval, i když byl už několik let šťastně ženat a měl děti. Zastával však názor, že to nemusí každému vykládat a na čele to nemá napsáno, takže ani nenosil snubní prstýnek. Za svoji kariéru už vyřešil řadu složitých případů v Paříži i jinde, a soudil, že vyřeší i tento, nepostaví-li se mu do cesty nějaká vyšší moc. A soudil, že v tomto případě to není pravděpodobné. I když nehodlal vyvinout více úsilí, než je třeba, protože útěk nějakého pitomého kluka z polepšovny není hoden jeho pozornosti.

Nejdřív ze všeho pozval strážmistr Grébe pana inspektora na oběd. To bylo dobře, neboť Chartiér měl hlad. Sedli si do místní hospůdky, dobře poobědvali a zapili to červeným vínem. Pak nasedli do inspektorovy déesky a jeli se podívat na místo činu.

Už tam nebylo tolik lidí. Dva policisté před branou se upřímně nudili; teprve když viděli svého šéfa vylézat z auta, pochopili, že přijela vrchnost a začali vyvíjet nějaké úsilí. To spočívalo v tom, že zahnali od plotu kluky uličníky, kteří tam dráždili vztekající se psy.

Inspektor Chartiér si nechal vysvětlit, co se vlastně stalo. Potom projevil přání vejít dovnitř; nejdřív bylo ovšem nutno sehnat podomka, který psy zkrotil, teprve pak mohli jít vyslechnout poškozenou stranu.

„Ti psi jsou šílení,“ řekl inspektor. „A vy říkáte, že v noci ani neštěkli?“

„Ani jednou, prosím. Vyptával jsem se na to všech, kdo byli v budově – a každý říká, že je neslyšeli štěkat. Kdyby spustili ten svůj rámus, určitě by probudili i ředitele...“

Ředitel Gramm jim přišel vstříc a tvářil se zdrceně. Vyložil inspektoru Chartiérovi, jaká strašná potupa a ztráta postihla jeho ústav, jak on vždy chtěl být těm chlapcům dobrotivým otcem a jak oni zneužili jeho dobroty, a ještě spoustu dalších věcí nesouvisejících s případem. Když se pak inspektor dozvěděl, že Gramm v noci spal a nic neví, poslal ho pryč a nechal si předvést oba noční strážce. Přišli, tvářili se provinile a ještě jim nebylo moc dobře po těch nočních ranách a několika hodinách ve stavu svázaném a uloženém na podlaze.

„Co jste dělali, když k tomu došlo?“ ptal se inspektor.

„Nic, pane. Drželi jsme noční službu...“ vysvětlil jeden.

„Noční služba bývá dlouhá, zvlášť, když se nikdy nic neděje. To jste si ani trochu nezdřímli?“

„To ne, pane! Kdybychom spali, pan ředitel by nás mohl při tom chytit a jistě by nám strhnul prémie! Už se to kolegům stalo...“

„Ředitel asi spal...“

„Občas obchází Milu, to je ten podomek. Zvlášť, když jsou psi neklidní. To je syčák, donáší řediteli...“

„Dobře, jsou i jiné možnosti. Rádio jste neposlouchali?“

„Ne, pane. Někdy posloucháme, ale včera ne.“

„Tak co jste tedy dělali? Ale doopravdy!“

„No...“ strážný zaváhal. „Trochu jsme hráli... karty...“

„Dobře. To už věřím, že jste u toho neusnuli. Jak tedy došlo k tomu útoku? Viděli jste někoho?“

„Já jsem viděl, jak někdo najednou skočil na kamaráda. A vzápětí druhý se vrhl na mě. Vůbec jsem nestačil nic udělat, udeřil mě nějakým klackem přes hlavu. Ani jsem ho neviděl, jen něco jako tmavý stín. To bylo všecko...“

„Hm... a vy?“

„Já neviděl vůbec nic. Jenom se něco kmitlo a už jsem dostal přes hlavu. Měli to dobře vymyšlený...“

„Kolik jich asi bylo?“

„Těžko říct. Tři nebo čtyři. My jsme nic neviděli – svázali nás a ucpali nám ústa, abychom nekřičeli. Našla nás až ranní směna, které bylo divné, že je všechno pozotvírané...“

„Nechali otevřené všechny dveře?“

„Ano. Kdyby to věděli kluci, jistě by utekli, ale všichni prý spali a nic nevědí...“

„To při té rvačce s vámi neudělali ani hluk?“

„Asi moc ne. Já nic nevím, byl jsem hned omráčený. Jsou to asi zkušení rváči...“

„Slyšeli jste aspoň, co mezi sebou mluvili?“

„Nemluvili vůbec. Jenom, když ten kluk šel s nimi ven, něco říkal, ale nevím, co to bylo. Bylo to venku na chodbě.“

„A když přišel ten... Milu?“

„Ani tehdy nikdo nic neřekl.“

Inspektor Chartiér si nervozně přetřel bradu. Propustil ty muže v milosti a nechal si předvolat podomka.

Milu měl postavu gorily a inteligenci tomu odpovídající. Ze všeho nejvíc si rozuměl se psy, pokud se týkalo lidí, byl ke všem velmi nedůvěřivý. Než odpověděl, nejdřív se ještě jednou zeptal, pak si to chvíli rozmýšlel a nakonec dal odpověď, ze které skutečně nikdo nemohl být moudrý.

„Byl jsem informován,“ začal Chartiér. „Že jste byl jediný, kdo viděl některého z útočníků. Je to pravda?“

„Co jako?“ zeptal se Milu.

„Viděl jste toho, kdo vás srazil?“

„Já.... no, někoho jsem viděl.“

„Mohl byste ho popsat?“

„Popsat?“

„No, říct mi, jak ten člověk vypadal.“

„No... jak by vypadal? Já ho moc neviděl.“

„Jak se to vlastně stalo?“

„No... já jsem spal. A najednou jsem slyšel randál. Jako, zdálo se mi, že něco slyším. Ale co, to nevím. Když jsem se vzbudil, už se nic nedělo.“

„A vy jste pojal podezření, že se děje něco nepatřičného.“

„Cože?“

„Bylo vám to podezřelé, ne?“

„Ne.“

„Tak proč jste vyšel ze svého bytu?“

„Chtěl jsem se podívat, co se to děje.“

„Takže vám něco muselo být divné, ne?“

„Jo. Celý je to moc divný.“

Inspektor Chartiér si jenom povzdychl. „No dobře, tak dál. Co jste viděl, když jste vyšel na chodbu?“

„Nic.“

„Jakto, že nic?“

„No, vůbec nic. Všechno bylo jako normálně.“

„Tak proč jste šel dál?“

„Já jsem se chtěl zeptat chlapů, co a jak.“

„Tedy, šel jste k místnosti strážných, že ano?“

„Jo. Teda, jako ne.“

„Tak co jste tedy dělal?“

„Udělal jsem pár kroků. A pak na mě skočil.“

„Kdo?“

„No, ten co mě bacil!“

„No dobře, ale kdo to byl?“

„To já nevím. Von to byl nějakej cizej.“

„Mohl byste mi tedy říct, jak vlastně vypadal?“

„Jo, to bych nemoh. Já ho viděl děsně rychle.“

„No dobře... tak co tedy dělal?“

„Najednou po mně skočil. Vyletěl z tý místnosti pro strážný a skočil na mě. Jako... jako kočka.“

„Počkejte. Říkáte, že jste udělal jenom pár kroků. Od místnosti strážných k vám to mohlo být přes deset metrů!“

„No, to jo.“

„A vy říkáte, že skočil tak rychle, že jste ho vůbec neviděl? Že jste si ho nemohl ani prohlédnout?“

„No skočil, no! A byla tam tma! Byl tmavej jako čert. A možná sem se v tu chvíli lek. Než jsem se vzpamatoval, už jsem ji měl.“

„A co?“

„No přece tu ránu!“ Milu se tvářil, jako kdyby inspektor byl obzvláště tupý a nemohl nic pochopit.

„Jak vás udeřil?“

„To já nevím. Zkrátka, skočil a praštil mě. Potom jsem už padl a dál nic nevím. Byla to pořádná rána!“

„Nějakým nástrojem nebo jenom rukou?“

„Nevím.“

„Viděl jste jen toho jediného člověka?“

„Jo.“

„A o těch ostatních nevíte nic?“

„Ne.“

„A ten člověk – byl velký?“

„No... asi jo.“

„Větší než vy?“

„No... asi jo.“

„Proč si to myslíte?“

„No, přece mi dal tu ránu! To by skrček nesved!“

Inspektor obrátil oči k nebi a povzdychl si. „A co bylo potom?“

„No, potom jsem se probudil. Svázanej. A pak mě našli.“

„Hm... dobře. Počkejte! Ve vaší pravomoci jsou taky psi?“

„Jo, to jsou.“

„Ti psi by nenechali přijít do objektu někoho cizího?“

„To ne, pane!“ zazubil se Milu. „Roztrhali by každýho, to mi věřte! Žádnej neprojde ani dovnitř ani ven, když nechci!“

„Jak je tedy možné, že ty lidi nezadrželi?“

„To nevím. Je mi to moc divný.“

„Myslíte, že by je někdo dokázal zkrotit?“

„No... asi jo. Když jako prošel, co?“

Inspektor Chartiér si opět povzdychl, a propustil podomka. Milu odešel a byl rád, že má po tom nerváku. A na řadu přišel ředitel Gramm. Zatím si stihl trochu promyslet, co bude povídat.

„Přemýšlel jsem o tom, inspektore. Mám pocit, že to má něco společného s tou holkou, která navštívila Leona včera odpoledne.“

„S holkou? Řekněte mi o tom něco!“

„Jmenuje se Nicolle. Přišla včera odpoledne v době návštěv. Přivedl ji sem jeden z bývalých Leonových kamarádů, nějaký Jean.. Carmeau? Snad, nevím to jistě, tak nějak se jmenuje.“

„Dobře, v případě potřeby si ho najdeme. A co bylo dál?“

„Chvíli jsem s ní mluvil; bylo to velmi dobře vychované a zdvořilé děvčátko. Až jsem se divil, že tak dobře vychované děti ještě na světě jsou. Ukazovala mi dopis od své matky, která je sestrou matky Leona Devarta. Zřejmě je to velmi moudrá, zkušená a zbožná žena...“

Inspektor Chartiér pokrčil jenom rameny.

„Divné na tom je, že jsem o té rodině nikdy předtím neslyšel. Jistě, neznám tak do detailů rodinné poměry všech chovanců, ale přece jenom, nikdy předtím se o něho nikdo nezajímal! Jeho otec je alkoholik, zpustlý a ničemný chlap, víc ve vězení než doma. A teď najednou... víte, to děvče mi připadalo jako někdo ze vznešenějších kruhů...“

„To je zajímavé,“ řekl Chartiér. „Jak vypadala?“

„Obyčejné děvče, tak čtrnáctileté. Světlé vlasy, modré oči. Měla bílé nebo světlé letní šaty, střevíce, malou taštičku...“

„Hezká?“

„No... v tomto věku, víte... těžko říct. Jako jiné děti.“

„Jak mluvila?“

„Velmi vybraně.“

„Víte jistě, že to byla Francouzka?“

„No dovolte, pane inspektore? Samozřejmě!“

„Co dělala?“

„Mluvila potom s tím Leonem. Podle mého názoru ho nabádala k pořádku a ke slušnosti...“

„Když jste byl u toho, pochopitelně. Co mu říkala jinak?“

„Moc dlouho spolu nemluvili. Vlastně, dala mu jenom ten dopis a hned zase odešla.“

„Měl jste dojem, že jsou dobří přátelé?“

„Spíš ne. Ona se tvářila příjemně, ale Leon... díval se na ni, jako kdyby ji vůbec nepoznával.“

Inspektor si udělal poznámku do zápisníku. „Na její příjmení si samozřejmě nepamatujete, že?“

„Ne... myslím, že mi ho ani neřekla.“

„A ten kluk?“

„Jean? Je odtud, z města, je to soused Devartových, dvakrát nebo třikrát za ním byl. Obyčejný kluk z předměstí.“

„Myslíte, že se s tou holkou znal?“

„No, když ji přivedl... Ale, když tak o tom přemýšlím, díval se dost vyjeveně. Jako kdyby se něčeho bál.“

„Snad ne té holky?“

„To nevím.“

Chartiér si opět udělal poznámku, a pokračoval: „Jak to bylo s tím poplašným zařízením?“

„Večer jsme ho zapnuli, jako obvykle. Okamžitě začala houkat siréna a nepřestala, dokud jsme ho nevypnuli. Milu se na to díval, ale nic nezjistil. Tak jsme to už nezapínali.“

„Díval se na to ještě někdo?“

„Hned ráno zavolal pan vrchní strážmistr Grébe opraváře z místní opravny televizorů. Díval se na to a zjistil, že je přerušený nějaký obvod, ale neví, jak a proč. Opravit by to nedokázal.“

„Dám systém prozkoumat našim odborníkům.“

„To bych vám byl vděčen. Je to velmi drahý a složitý systém, a byl bych nerad...“

„Poslyšte, kdo by takový přístroj dokázal poškodit?“

„No... jenom školený inženýr!“

„Hm... a kdy by se to mohlo stát?“

„Včera v noci byl ještě v pořádku.“

„To znamená, že jediná možnost byla včera při návštěvách. Poslyšte, kdo ještě přišel s těmi dětmi?“

„Jenom místní občané, víc nikdo.“

„A ta holka – přišla pěšky?“

„Ano. Aspoň si to myslím...“

„Odešla taky pěšky?“

„Ano, určitě. Viděl jsem, jak odcházejí s tím klukem.“

„A nikdo jiný se o tenhle ústav nezajímal? Někdo cizí, kdo tu neměl co dělat. Elektrikáři, instalatéři, člověk od plynu a tak?“

„Ne. Za poslední dobu tu nikdo takový nebyl.“

„Listonoš?“

„Přichází každý den, ale poštu od něj přebírá Milu, a nosí mi ji sem. Listonoše dobře známe... a dost se bojí našich psů.“

„Někdo cizí tady být musel. Myslím, že ti lidé by se neobrátili na nikoho místního...“

„Taky jsem na to myslel, v souvislosti s tou dívkou. Oni se přece mohli obrátit na kohokoliv dospělého, kdo by ji sem přivedl – ale vybrali si na to toho kluka. Není moc chytrý, spíš bych řekl omezený jako všichni takoví kluci. Tomu mohla ta holka napovídat, co chtěla...“

„Myslíte, že ta holka je členkou bandy?“

„Ne, to nemyslím. Ale jistě ji poučili, co má říkat. A ten Jean jí určitě uvěřil...“

„Vypadá to, že z celého města to děvče viděl jenom ten kluk!“

„Nevím. Ptal jsem se několika lidí, ale nikdo nikdy neslyšel o nějakých Devartových příbuzných...“

„Zvláštní... moc zvláštní!“ Chartiér se drbal ve vlasech a nahlas uvažoval: „To znamená, že ti lidé mají k disposici děvče. A že je jich několik... no, to je tedy najdeme. Ale pro jistotu se ještě zeptejte, jestli se v nedávné době někdo podezřele nepotloukal okolo zámečku...“

Gramm se zarazil. „Zámečku?“ opakoval nejistě. „Nojo! Na to jsem zapomněl! Milu před několika dny odehnal nějakou potrhlou japonskou turistku. Chtěla tu fotografovat...“

„Japonku? Jak to bylo?“

„Nevím. Milu říkal, že byla bláznivá. Pořád říkala, že je to podle průvodce zámeček, a že si ho chce prohlídnout.“

„Zeptáme se ho.“ rozhodl inspektor.

Milu přišel, a už dopředu se bál, co bude.

„Milu, pověz nám, jak to bylo s tou Japonkou!“ vyzval ho ředitel. „Povídej, jak jsi to říkal mně!“

„No, co! Přišla, a povídala nesmysly. Že jsme zámek, a že si ho chce vyfotografovat.“

„Co jste jí říkal?“

„Že jsme polepšovna, a že tady nemá co dělat!“

„Ústav pro převýchovu narušené mládeže!“ upřesnil Gramm.

„No, dyť říkám polepšovna.“

„Co říkala ona?“

„Mlela nějaký nesmysly. Už se moc nepamatuju.“

„Jak vypadala ta žena?“

„No – jako Japonka, ne? Dost tmavá, měla černý brejle a dlouhý černý vlasy. Bílý džínsy a bílou bundu, a takovej ten krásnej foťák, jako mívají Japonci.“

„Mluvila dobře francouzsky?“

„Kdepak. Mluvila, jako když štěbetají slepice. Tak divně, občas se zadrhla a nevěděla dál. Ale umí dost, aby se domluvila.“

„Myslíte, že tu žije delší dobu?“

„Říkala, že studuje v Paříži na nějaký škole. Sorbit...?“

„Sorbonna?“

„Jo, tak nějak se to jmenuje.“

Muži se domluvili pohledy. „Byla sama? Jak se sem dostala a co ještě na ní bylo nápadné?“

„No... přišla normálně po cestě. A nápadnýho nebylo nic.“

„Psi na ni štěkali jako normálně?“

„Málem zbořili barák. Mohli se strhat vzteky.“

Chartiér se obrátil tázavě na Gramma, ten krčil rameny.

„Myslím, že to spolu nijak nesouvisí,“ řekl konečně inspektor. „Víc mě zajímá ten kluk... Jean. Kde bydlí?“

Ředitel Gramm mu řekl adresu Leona Devarta, protože Jean bydlel v sousedství. Takže se tam inspektor vydal, ale dopadlo to nevalně. Jeana vyslýchal už dopoledne strážmistr Grébe, a tak Jean bez okolků vysypal, co už jednou řekl: jak ta holka přišla a chtěla, aby ji zavedl k Leonovi, že ji nikdy neviděl a ani s ní nemluvil. A že potom odešla, neznámo kam.

„Jak se sem dostala?“ ptal se inspektor. „Vlakem nebo autobusem?“

„Vlak sem nejezdí,“ kroutil Jean nechápavě hlavou. „Tak asi autobusem... to já nevím...“

„Říkala něco?“

„Ne. My jsme se spolu moc nebavili. Byla dost nafoukaná.“

„Nebyl s ní nějaký dospělý člověk?“

„Já žádnýho neviděl.“

Takhle si ještě chvíli povídali, až inspektor Chartiér nabyl dojmu, že Jean je dítě poněkud tupé. Rozešli se tedy v dobrém, a inspektor se vrátil do polepšovny.

„Čekal jsem to,“ řekl ředitel Gramm. „Neponechali nic náhodě.“

„Koho tím myslíte?“

„Spiklence, kteří to provedli. Je to zřejmě rozsáhlá organizace velmi dobře zakonspirovaná a se spoustou členů.“

„Jak jste na to přišel, proboha?“

„Uvažoval jsem o tom. Už známe některé členy: tu holku, Japonku, co tu slídila, ty chlapy, co provedli přepad. Velká a zřejmě vynikající organizace.“

„No dobře... ale uniká mi smysl toho všeho! Co zvláštního bylo na Leonu Devartovi, že ho potřebovali unést?“

„To nevím,“ zasmušil se ředitel. „Kdybychom se to dozvěděli, znali bychom okamžitě i pachatele!“

„Co například jeho otec?“

„Není zrovna ve městě. Ale myslím, že on to nebyl. Starý Devart je rád, že má syna z krku. Je to flákač a opilec.“

„Jestliže někdo zorganizuje rozsáhlý mezinárodní komplot, pak je taková akce pro něj jistě důležitá. Kdyby se jednalo o zájmy někoho z rodiny, mohli by přece legálně požádat, abyste Devarta propustili nebo ho aspoň pustili na dovolenku. Mohli ho získat legální cestou, bez takových drastických akcí!“

„Vy myslíte, že by to mohl být nějaký blázen?“

„Blázni obvykle nevytvářejí mezinárodní gangy.“

Ředitel Gramm to vzdal. Inspektor Chartiér se ještě pozeptal dalších lidí, ale nikdo nevěděl nic určitého – tak uzavřel vyšetřování a odešel. Z policejní stanice zavolal do Paříže.

„Ale... to je nějaký nesmysl, Chartiére!“ prohlásil pan komisař, když ho Chartiér informoval. „To vypadá jako nějaký hloupý kriminální film! Spoutané stráže a vypnuté poplachové zařízení, psi, kteří neštěkají a tajemná Japonka... nezdá se vám to všechno poněkud podezřelé?“

„Zdá se mi to velmi podezřelé, šéfe. Ba co víc, zdá se mi, že to je blbost! Ale zatím to vypadá, že je to všechno pravda!“

„Zůstaňte tam do zítřka a počkejte na expertízu o stavu toho poplachového zařízení. A zkuste zjistit, kdo ještě ve městě přišel do styku s cizími lidmi!“

„Pane komisaři, to přece nemyslíte vážně! Je léto, prázdniny, dovolené! Tady na pobřeží jsou tisíce turistů, a každým dnem jich přibývá! Na jih od města je plážový komplex, ve kterém se může naráz rekreovat pět tisíc lidí... to máme sledovat všechny?“

„Jste zkušený policista, Chartiére! Vy jistě přijdete na to, kdo je neškodný turista a kdo má něco společného s tím zatraceným případem! Buďte rád, že máte dovolenou za státní peníze!“

Chartiér si jenom povzdechl. Položil telefon a svěřil se Grébemu.

„Bylo by mi potěšením vám nabídnout pohostinství – ale bohužel, tady na stanici se pro vás nedá najít vhodné ubytování! Ale zajistím vám pokoj v hotelu...“

„Raději bych v nějakém slušném pensionu. Někde, kde bych nebyl zrovna moc na očích...“

Grébe zauvažoval a vzpomněl si. „U vdovy Fresnellové! Je to velmi slušná dáma, a má takový pension u moře... snad má ještě některý pokoj volný...“

„Dobře,“ souhlasil Chartiér. „Kde to je?“

Grébe ho tam zavezl a pomohl při jednání s vdovou. Paní Fresnellová byla velmi ráda a hned hosta ubytovala. Oznámila, že u ní bydlí jenom jeden velmi slušný pan doktor ze Švýcarska a její vnučka Simone, ale ti si vyšli na nějakou procházku do lesa a nejsou zrovna doma. A tak se inspektor Chartiér ubytoval.

Doktor Merciér se Simone se vrátili až k večeru. Nenašli nic, i když prolezli okolí břehu dost důkladně. Simone byla unavená a rozladěná, protože se jim nedařilo – a když zjistila, že přibyl další host, na náladě jí to nepřidalo.

„Je to velice slušný pán,“ informovala ji babička. „Pan inspektor od kriminální policie z Paříže!“

Simone dala najevo radostné překvapení a prohlásila, že se jde osprchovat a převléknout. Doktor Merciér šel za ní, a Simone ho vtáhla do svého pokoje.

„Policajt!“ řekla vykuleně. „Určitě jde po tvém princi!“

„Asi jo,“ řekl doktor nevzrušeně. „Máme kliku.“

„Jakou kliku, prosím tě? Naopak, je to celý v pytli, ten chlap ho dá zavřít!“

„Ještě nic neví. A než se něco dozví, tvoje babička z něj vytáhne všecko, a rozkecá to po celým městě...“

„Ještě řekni, že jsi rád, že je tady!“

„Nepřítele je vždy lepší mít raději na očích. Kdyby se neusadil tady, jak bychom o něm věděli?“

Simone začala chápat, o co jde. A začala se divně šklebit.

„Rozehraješ s ním nějakou dobrou hru, jo?“

„Když to půjde, tak jistě. Ale zatím nevím, jakej je to člověk.“

„Otipujem ho při večeři! Jak mám mluvit?“

„Dávej pozor, existuje taková metoda rozmlouvání pomocí posunků. Naučím tě jenom pár základních – dívej se mi na prsty a uvidíš, co říkám. Třeba budu mluvit něco jiného, ale na to nedej, pravdu říkají ruce. Takhle je ano, takhle ne. Opakuj to!“

Simone zopakovala posunky, ale doktor nebyl zcela spokojen. „Pomalu, klidně, jako když si hraješ s prsty! Nesmíš gestikulovat jako když spolu mluví hluchoněmí. Jenom tak ležérně přejedeš rukou po hřbetě druhé ruky a hned je všechno jasné...“

Ještě chvíli ji vyučoval – Simone byla velmi chápavá a bavilo ji to. Pak odešel a převlékl se k večeři, Simone se osprchovala a vzala si jedny ze šatů, které jí slušely, jak dobře věděla.

Inspektor Chartiér zatím trpělivě snášel výslech paní Fresnellové. Nebyl tak ochotný jako doktor Merciér a moc jí toho neřekl, ale ona stále důsledně oťukávala, a nakonec se dozvěděla, co chtěla vědět. Chartiér byl šťastně ženat, měl dvě děti a majetek nepřesahující průměr. Nezdálo se, že by byl vhodnou partií pro Simone, ale přece jen to byl člověk, který mohl být nějakou dobu hostem, proto byl docela vítán. Vdova vyčkala, až přišli i oba další, pak začala podávat večeři.

Pochopitelně, u večeře musela vdova Fresnellová vysvětlit doktorovi i Simone, kdo inspektor je a co tu dělá. Chartiérovi to nebylo zrovna milé, dal by přednost utajení, ale nedalo se s tím nic dělat. Ostatně, Simone okamžitě vykřikla:

„Ale to je fantastické! Tak romantické povolání! Vyprávějte mi, co je teď předmětem vašeho zájmu!“

Inspektor Chartiér nebyl mluvka, ale nebyl ani imunní vůči zájmu krásné ženy. Chvíli váhal, ale Simone naléhala, tak řekl:

„Jedná se o takový velmi zvláštní případ. Jistě jste už o něm slyšeli. Z místního ústavu pro převýchovu uprchl jeden chovanec.“

„Ano, to jsme slyšeli. A co, už jste ho chytili?“

„Bohužel, nikoliv. A protože se v tom případu objevuje řada nejasností, dostal jsem za úkol je vyšetřit.“

„Nejasnosti?“ řekl doktor Merciér se zájmem.

„Ano, pane doktore. Vlastně, jedná se o záležitost, která by mohla zajímat i vás. Přesněji řečeno o záležitost z vašeho oboru, psychiatrie. Jde mi o to, jaké důvody mohou vést nějakou skupinu nebo organizaci k únosu chlapce, který ničím zvláštním nevyniká.“

„Jak víte, čím vyniká a čím ne?“

„No... nevím to vlastně zcela jistě, nikdy jsem ho neviděl. Znám jen jeho materiály. Je to syn místního opilce, jeho matka dávno zemřela. Kluk se toulal, nechodil do školy a organizoval nějakou klukovskou partu na předměstí. Typický grázlík. Do polepšovny se dostal hlavně proto, že se o něho nikdo nestaral. V ústavní škole měl průměrný prospěch a chování celkem v toleranci. Jak říkám, docela obyčejný kluk...“

„A teď ho někdo unesl. Kdo to mohl být?“

„Nemáme zdání, ale jak se zdá, je to rozsáhlá organizace s řadou možností. Přiznám se, že celý smysl je mi naprosto nejasný. Rád bych věděl, co si myslíte o člověku, který nechá unést takového chlapce.“

„Nevím, co bych si měl myslet.“

„Myslím, zda je duševně zcela zdravý...“

„Nejen zdravý, i nemocný člověk má spoustu důvodů, proč udělá to či ono. Naši pacienti nám mnohokrát vyprávějí příběhy, které jsou z hlediska logiky zcela bezchybné. Je řada lidí, kteří mají perfektně promyšlenou metodu, jak se dostat ke svým penězům, nebo jak je ochránit před lupiči. I v případě, že jsou to lidé zcela nemajetní. Znal jsem člověka, který chtěl unést belgickou korunní princeznu a oženit se s ní. Měl to propočítáno na minuty, dokonce měl i zjištěno, který kněz je oddá a v kterém kostele. Jenom pozapomněl na jednu maličkost, že totiž žádná belgická korunní princezna neexistuje...“

Chartiér se usmál. „Vy se tedy domníváte, že ten člověk, který to provedl, ví co dělá, že?“

„Zcela jistě. Počínání druhých lidí nám může připadat podivné nebo i pošetilé, ale jistě je motivováno dobrými důvody.“

„Nejhorší na tom je, že nikoho z těch lidí nikdo nezná! Neviděl je nikdo, kdo by o nich mohl cokoliv vypovědět.“

„To docela chápu. Zřejmě nechtěli, aby o nich někdo vyprávěl po okolí. Vybrali si zřejmě lidi nepříliš bystré a chápavé...“

„Přesně tak, doktore. Kdyby se aspoň dalo něco vyzvědět od toho kluka! Myslel jsem, že ví víc, než řekl...“

„Jaký kluk?“ ptala se Simone.

„Jmenuje se Jean a je sousedem toho Devarta. Mluvil s nějakou dívkou, která Devarta navštívila v polepšovně to odpoledne před útěkem. Zřejmě patří k té bandě.“

„Jean Carmeau?“ zeptala se vdova Fresnellová, která právě vstoupila s červeným vínem, neboť předešlá láhev byla dopita. „Ten má vůbec poslední dobou podařený kamarády!“

„A jaké má kamarády?“ inspektor se překvapeně otočil.

„No, vám neřekli o tom cizím klukovi?“

„Ne. Jakým klukovi?“

„Byl to cizinec. Má dlouhý černý vlasy a chová se, jako kdyby to tady všechno koupil. Drzej, nevychovanej klacek.“

„A ten Jean se s ním kamarádí?“

„Vykládá to holič Prevôt. Viděl je spolu a dokonce s tím cizím klukem mluvil. Říká, že se choval hrozně arogantně a drze...“

Inspektor vstal a dokonce chtěl chvíli jít okamžitě vyslechnout Jeana. Pak mu došlo, že takhle pozdě v noci by asi u jeho rodičů vyvolal zbytečnou paniku.

„Hned ráno musím toho chlapce znovu vyslechnout. A taky toho holiče... proč tam vlastně přišli?“

„Proč tam byl ten cizák, to nevím. Ale malej Jean asi měl nařízeno se dát ostříhat. Ale neudělal to, a odešel s tím cizím. Ten si dělal z Prevôta jenom blázny...“

Inspektor chvíli kombinoval. „A víte jistě, že to byl kluk? Nemohlo to být třeba děvče?“

„No... vlasy prej měl jako holka. Ale že by... rve se prej spíš jako čert! Ale já ho neviděla, říkám jen, co se povídá...“

„V každém případě ho vyslechnu,“ rozhodl se Chartiér. „A jestli zjistím, že mi neřekl pravdu, tak mu to spočítám! Já měl pořád dojem, že něco tají, a teď už to vím jistě!“

Simone začala breptat něco o tom, jak je takové vyšetřování zajímavé, ale inspektor ji neposlouchal. Doktor Merciér ji po chvíli zarazil, protože to začalo vypadat blbě.

„Doktore Merciére,“ řekl inspektor. „V případě, že bych potřeboval vaši odbornou pomoc a spolupráci při výslechu, směl bych vás o to požádat? Mnohdy odborník na duševní život člověka dokáže zjistit víc než policista...“

„Jsem vám k službám...“ usmál se doktor Merciér. „Dobře. Kdybych vás potřeboval, dám vám vědět...“

Simone se jenom potutelně usmívala.

Errata:

30.05.2021 11:44