Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jean přišel pozdě odpoledne do lesa a nesl si tlumok a starý spací pytel, který si vypůjčil od jednoho kamaráda. Liška Sindy ho objevila, když byl ještě dost daleko a hned to oznámila Enkrovi – ten se šel podívat a vrátil se, když se ujistil, že Jeana nikdo nesleduje.

„Je to pakárna,“ prohlásil Jean. „Už to nemůžu vydržet. Už mě vyslýchali, takovej polda z Paříže...“

„Povídej, cos mu řekl!“ přál si Enkra.

Jean si sedl k jejich ohníčku, napil se čaje přímo z kotlíku a vyprávěl o celém průběhu výslechu. Enkra poslouchal velmi pozorně, nepřerušoval, jen se tu a tam zeptal na nějakou podrobnost. Nakonec, když Jean skončil, zeptal se: „No a co ses rozhodl dělat teď?“

„To je snad jasný, ne? Budu tady tábořit s váma. Už mě to doma nebaví. Je tam nuda...“

„Budou tě shánět.“

„Máma odjela k tetě do Nantes, vrátí se příští týden. Táta... hned, jak máma vypadla, sbalil peníze a šel do hospody. Vrátí se určitě až ráno. Nikdo si ani nevšimne, že jsem nespal doma. Půjčil jsem si tenhle spacák, a budu tady s váma. Co vy na to?“

Enkra se spokojeně usmál, Leon se tvářil rezervovaně.

„Co jste dělali celý den?“ ptal se Jean.

„Zkoušeli jsme trochu lézt,“ Enkra ukázal na skálu. „Tam nahoře je nádherná pozorovatelna. Je vidět po celém kraji. Teď jsme se chtěli jít vykoupat...“

„Fajn nápad,“ souhlasil Jean. „Jdeme, ne?“

Svlékli se, Jean bez zaváhání napodobil Enkru a svlékl se donaha. Leon pochopil, že by vypadalo velice hloupě, kdyby diskutoval, tak se přizpůsobil – seběhli dolů k moři, zaplavali si a pak vyzkoušeli na pláži mezi skalami některé triky sebeobrany. Nakonec se natáhli na vyhřátou skálu a sledovali, jak se slunce kloní k západu.

„To je bezva život,“ řekl Jean. „Já vám závidím, kluci, jak se máte. Měli jste počkat, šel bych s váma na tu skálu. Bylo to fajn, Leone?“

„Seš cvok,“ vrčel Leon. „Lezl jsi někdy něco?“

„Ne, ale rád bych...“

„Zítra tě tam vezmu s sebou.“ slíbil Enkra.

„Ty tam chceš lézt ještě jednou?“ zděsil se Leon.

„Proč ne? Člověk se musí udržovat v kondici, jestli má být fit. Počítám i s tebou, Leone...“

Leon neřekl nic – až za hodnou chvíli se ozval: „Je to blbost, bejt takhle zalezlej v lese. Nevím, co se ti na tom líbí, Jeane. Normální lidi žijou v domech a jedí normální jídlo v normální dobu. My žijeme v jeskyni schovaný jak myši, vaříme si na ohni a než něco dostaneme, musíme se o to sami postarat.“

Enkra se jenom usmíval, Jean se zato rozčílil. „Ale vždyť je takovej život hrozně fajn! Je to jako někde v divočině! Jako když táhli Indiáni na válečnou výpravu. Žejo, Enkro?“

„Tak nějak. Já sice přesně nikdy neslyšel, jak to bylo za indiánských válečných výprav, ale snad ano.“

„Já jsem hodně o Indiánech četl!“ řekl Jean hrdě. „Taky jsem viděl spoustu filmů. Chtěl bych žít jako oni!“

„Co ti brání?“

„Nojo, ty řekneš, co mi brání. Jenže tady u nás? Ty žiješ v divočině, ale my... a vůbec! Ty máš myslím něco společného s Indiány, ne?“

„Moje babička byla Indiánka.“

Jeanovi málem vypadly oči, jak je vykulil. „Vážně? A jaká byla? A jak se vlastně dostala tam... do toho Arminu?“

„S mým dědečkem. Byl to protestantský pastor a měl nějaké potíže se svými nadřízenými, tak se sbalil a odstěhoval se jinam. A svou ženu si vzal s sebou. Tam se narodil potom můj otec.“

„Má to tak někdo štěstí,“ vzdychal Jean, zatímco Leon se tvářil nedůvěřivě. „Proto máš takový krásný černý vlasy...“

Enkra se nejdřív podíval na svoje vlasy, jestli opravdu jsou tak krásné, jak říká. Pak pokrčil rameny.

„Chtěl bych mít takovou barvu vlasů,“ řekl Jean. „Kdybych měl černý vlasy, vypadal bych taky víc indiánsky, ne?“

„Jak chceš.“ řekl Enkra.

Jean to hned nepochopil, ale potom ano. Skočil Enkrovi na prsa a chytil ho za krk: „To by šlo? Ono by to fakt šlo, jo?“

Enkra se ani nepokusil bránit. Řekl líně: „Stejně jsem přemýšlel, co udělat s Leonem. Takhle by ho lidi moc poznali. Máme dvě možnosti: obarvit na tmavo nebo vybílit na světlejší odstín. Jestli se rozhodnu pro černý přeliv, můžu to tobě udělat taky. Stačí říct.“

Jean ho nechal a chvíli uvažoval. „Nojo... ale to by bylo napořád? Totiž, kdybych tak přišel domů, naši by mě přerazili!“

„Pokud vím, chtěli tě vaši dát ostříhat. Takže se vůbec nejedná o to, jaké budou tvoje vlasy před ostříháním.“ řekl Enkra velice logicky. „Podle mého názoru je dospělým lidem úplně jedno, co se děje, pokud je to nějak neruší v jejich spokojenosti.“

„To si jenom myslíš,“ vzdychl Jean. „Neznáš naše...“

Leon je poslouchal a něco si z toho taky vybral. A sice tu část, která se týkala jeho: „Proč mám změnit vzhled?“

„Aby tě nepoznali, pochopitelně. Slyšel jsi Jeana, že po tobě pátrají. Možná seženou i tvoji fotku. Dokázal bych tě pozměnit, že by tě nikdo nepoznal.“

„Že bys to dokázal, to docela věřím – ale má to vůbec nějaký smysl? Ty myslíš, že už se tam do ústavu nevrátím?“

„A ty jsi tam něco zapomněl?“

„A co budu dělat, když... nebudu tam?“

„To je jedno. Co chceš!“

Leon uvažoval a k ničemu to nevedlo. „Nojo – jenže, člověk musí být taky z něčeho živ, ne?“

„Prozatím máme být z čeho živí.“

„Ty tady nebudeš věčně. Co budu dělat potom?“

Enkra poprvé, co ho znali, ztratil přehled. „Uvidíme,“ řekl po chvíli uvažování. „Však něco vymyslíme. Zatím buď rád, že jsi na svobodě!“

„Jasně,“ řekl Jean. „Je to přece fantastický, že jseš zase s náma, Leone! To je tak hrozně bezva!“

„A proč?“

„No... přece to bylo nádherný, když jsme byli parta a když jsi nás ty vedl! Pamatuješ, jak jsme vyklepali vesničáky, tehdá jak jsme se řezali v pískovně? Ty mazali, co?“

Leon se zasmál. „Jenže to bylo před rokem, Jeane!“

„Právě! Co seš zavřenej, hrozně jim narostl hřebínek. Už je na čase zas na ně bafnout a vysvětlit jim, kdo je tady pánem, ne? Ten tlustej Lavalet se vytahoval, že jsme srabi a že na ně nikdy nestačíme!“

„Michell?“ Leon povytáhl obočí. „Copak teď dělá?“

„Voloviny, jako vždycky. Ale ještě víc se nafukuje.“

„Na Michella bych ještě stačil! Jenomže, to nemá žádnej smysl! Jak vylezu z lesa, chytnou mě!“

„Ti přeci Enkra říká, že tě změní! Tak co se bojíš?“

Leon nad tím uvažoval a začínal v tom nacházet potěšení. Zeptal se: „A kluci by fakt zase šli?“

„Jasně, všichni, co patřili k naší partě! Už jsem s nima o tom hodil řeč – když slyšeli, že jseš venku, ptali se na tebe. Kluci tě mají rádi, Leone!“

„Dobrý,“ usmál se Leon. „Tak fajn, Jeane. Svoláme je... třeba sem do zátoky, k moři. A domluvíme se, co uděláme. Možná bude dobře trochu srovnat Michellovy křupany, než mě zase zašijou...“

„Nikdo na tebe nesáhne, dokud jsem tady já.“ poznamenal Enkra.

„Jo, jasně. Tak dobrý, já to teda beru,“ řekl Leon. „A co jsi to povídal, že mi uděláš s vlasama?“

„Potřebuju k tomu nějaké chemické přípravky. Mohli bychom zítra někam zajet a koupit to.“

„Koho vezmeš s sebou?“ ptal se Jean.

„Klidně oba – sedadlo je široký, tři se tam vejdeme...“

Kluci začali jásat. Myšlenka na výlet se jim líbila.

„A kam pojedeme? Do Saint-Malo?“

„Tam už jsme přece byli. Někam, kde to neznáme...“

„Dobrý,“ souhlasil Jean. „Jenže, Leon nemůže v těch hadrech, co má z pasťáku...“

„Dám mu svoje rifle a tričko. Pak si něco někde koupíme.“

Plán se jim líbil, tak si šli ještě jednou zaplavat a vrátili se nahoru k jeskyni. Stmívalo se, Enkra se chystal vařit večeři. Do kotlíku nakrájel spoustu pozoruhodných věcí: něco byla zelenina, ale byly v tom taky kořínky a všelijaké listí, což by kluci nepovažovali za stravitelné. A vůbec žádné maso.

„Klid, ty kořínky se pak vyhodí. Jsou tam jen pro chuť...“

Nezdálo se, že by byli s tímhle vysvětlením moc spokojeni. A taky se trochu divili, že se ani teď neoblékl – skláněl se nad ohněm a podobal se víc než člověku nějakému přízraku z dávnověku nebo zapomenuté pohádky. Dlouhé vlasy mu padaly do tváře, pod tmavou kůží zdobenou tetováním se občas pohnuly svaly tuhé jako lodní lana. Kluci se choulili do pokrývek a přihlíželi jeho čarování se smíšenými pocity.

Povšimli si, že při vaření dodržuje určité zvyklosti: například ani jednou jídlo neochutnal, koření přidával dle uvážení zpaměti. Když bylo jídlo skončeno, odnesl je na chvíli stranou, na pařez nainstaloval nějaké obrázky a položil před ně. Potom poklekl a chvíli se modlil; až potom dal klukům najíst.

Když se pak dali do jídla, rázem jejich pochybnosti zmizely – bylo to velice chutné, i když poněkud exotické. Neměl s sebou moc věcí, ale několik malých lahviček s kořením si vezl, a to dodalo zeleninovému jídlu skutečně pozoruhodnou chuť.

„Ano, smějí se nám, že spaseme i listí ze stromů,“ smál se. „Je pravda, že kluci občas loví. Jenomže, to platí hlavně u mladších, kterým ještě působí potěšení zabíjet živé tvory. My starší už si zkoušíme vařit bez zabíjení... a Sindy ať si něco uloví...“

„Takhle žijete na těch svých výpravách?“ ptal se Jean.

„Ano. Hrozně rád spím v noci v lese. Všechno voní... přestane být horko, a když sedíš u ohně a neděláš rámus, slyšíš, jak okolo tebe zpívá džungle... nádhera.“

„Džungle zpívá?“ nevěřil Leon.

„Ano. Noční šelmy, ptáci i opice... každý nějak volá. Rád zkouším poslouchat, co mi les vypráví. I tady, když spíme se Sindy v lese, slyší každé pípnutí ptáka nebo šustnutí myši. Vždycky sebou škubne a já si to uvědomím taky...“

„Hele, je krásná noc,“ řekl Jean. „Škoda zalízat do tý jeskyně! Já si lehnu venku, ne?“

„Já taky...“ usmál se Enkra.

Leon se musel přidat, zůstal by sám, a to se mu nechtělo. Chvilku trvalo, než si upravili spacáky, ale pak do nich zalezli.

„Když necháme vyhasnout oheň, budou nám svítit hvězdy... a taky Měsíc! Dneska bude obzvlášť nádherný!“

„Ale... říká se, že ty vidíš i potmě!“

„To se jen říká, není to docela pravda. Trochu jsme se přizpůsobili, odhadujeme, kde co je a do čeho můžeme narazit. To se tak člověku stane, když žije delší dobu mimo města. Naučíme se vnímat život noci.“

„Noc... je podle tebe živá?“

„Ano, je! Víš, když se naučíš vnímat noc všemi smysly, tak se ti přestane zdát nepříjemná. Cítíš její vůni. Kůží vnímáš příjemný chlad... slyšíš zpěv nočních tvorů, ochutnáváš vítr, který ti od ní přináší poselství... pak začneš v noci i vidět.“

„Myslíš, že to dokáže každý člověk?“

„Stačí, když bude chtít. Když to dokážeš, Jeane, zkus být někdy chvíli v lese sám. Poslouchej jenom svůj dech... naučíš se si ho pak nevšímat, a naučíš se chodit tak, abys nebyl slyšet. Potom můžeš poslouchat i hlas svého těla, své mysli a svého srdce. Taky se tomu říká meditace... mohl bych tě tomu naučit.“

„To, že chodíš nahý, má nějaký význam?“

„V podstatě ne. Jenom to, že tě nic nesvírá a neškrtí a neodděluje tě od věcí, na kterých záleží. Od slunce, od vody a od vzduchu. Cítím se tak líp. Jsem jenom člověk, nic víc. Čím víc máš u sebe věcí, tím víc věcí tě spoutává. I když ti ty věci nějak ulehčují život, je lepší být jenom sám sebou. Jako šelma.“

„Tohle všechno víš jenom ty, nebo i jiní lidé? Proč nám to ještě nikdo neřekl?“

„Záleží na tom? Někdo na to přijde sám, jinému to řeknou jiní. A zase jiný se to nedozví nikdy. Ale je-li i tak šťastný, potom se nestalo nic tak zlého. Já mám rád přírodu kolem sebe, ale nenutím nikoho, aby tam žil se mnou...“

„Já bych ale chtěl...“

„Máme-li přání, potom se nám splní.“

Jean dlouho uvažoval, má-li se zeptat. Pak se odvážil.

„Enkro, jednou jsi řekl takové slovo... ty jsi čaroděj?“

„Ne.“

„Ale... dodržuješ prý jejich zásady.“

„To ano.“

„Takže... ty věříš, že existují čarodějové?“

„Pro mne to není otázka. Já jich několik znám. A vím, že jejich zásady jsou správné, proto se jimi řídím.“

„To, co jsi nám tu říkal, jsou zásady čarodějů?“

„Některé ano. Některé jsou jenom moje.“

„Všichni se neřídí stejnými zásadami?“

„Ne. Všichni lidé nejsou stejní, nemohou být stejné ani jejich zvyklosti. Každý má svou vlastní cestu...“

„Ale... takový svět je přece velice složitý!“

„Ano, to je...“

Oheň zvolna dohoříval. Enkra jim povídal o Arminu, zabalen do deky, liška Sindy mu strčila svůj špičatý čenich do ohybu ruky a naslouchala rytmu jeho hlasu, protože nerozuměla. Ale Enkra ji občas zlehka pohladil nebo k ní promluvil, a ona se mu otřela o ruku nebo zakňučela.

Pak si všiml, že kluci zvolna usnuli. Obhlédl ještě celý tábor, a potom se taky uložil ke spánku.

Errata:

30.05.2021 11:44