Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Leon se tentokrát probudil první. Vlastně ho probudila myš, která mu přeběhla přes obličej – nejdřív nevěděl, co to je, ale když otevřel oči a podíval se, uviděl, jak leze na Jeanův spacák. Leon nevykřikl ani neudělal prudký pohyb, jenom se díval; trochu se usmíval. Myška obešla Jeanův obličej, čichala co to je a rozhodla se nerušit ho – radši hledala něco k snědku kolem.

Leon pomalu vylezl ze spacáku. Enkra tady nebyl – zato Jean si všiml, že se něco děje, a taky se probudil. Zima je roztřásla, ale věděli, že brzo vyjde slunce a pak ranní chlad rychle pomine.

„Půjdem se vykoupat?“ ptal se Jean.

„Počkáme na Enkru, ne?“

„Kdoví, kde ten je... A třeba už šel k moři, ne? Kdybysme ho tam znenadání přepadli...“ Jeanovi zablýskalo v očích. Enkra je čas od času vybízel, aby ho zkusili napadnout, když to nečeká, ale nikdy se jim nepodařilo ho přemoci.

„Jdem!“ zlákalo to Leona.

Po cestě strání dolů se snažili dělat co nejmenší hluk – tak se jim skutečně podařilo dostat k Enkrovi asi na patnáct metrů, aniž je zpozoroval. Byl sám na maličké písčité pláži; stál obrácen tváří k moři a soustředěně švihal rukama a nohama do vzduchu, jako kdyby bojoval s neviditelným nepřítelem. Občas vyskočil vysoko do vzduchu, kopl před sebe, udělal salto a hned zas vyskočil na nohy, občas udělal několik přemetů tak rychle, že ho málem nestačili sledovat. Věděli, co to je; říká se tomu katy a je to obvyklé cvičení východních bojovníků.

Ale co je nejvíc zaujalo, byla jeho tvář, soustředěná a klidná, a potom kočičí rychlost a pružnost jeho pohybů. Teď, když viděli tu jeho úžasnou schopnost boje, jim myšlenka napadnout ho nečekaně připadala velmi nebezpečná. Naopak věděli, že za celou dobu, co tady byl, ani jednou nepoužil všechno, co dokáže.

Ale stačilo, aby Jeanovi pod nohou upadl kámen; Enkra se rychle otočil k nim a vymrštil ruce k boji. Pak je poznal, usmál se a pokynul jim, aby se k němu přidali.

„Tak cvičíme, ne? Ale nejdřív si jdem zaplavat...“

Vrhl se přímo do moře a plaval, dokud viděl, že mu stačí; potom se s nimi vrátil na pláž a aniž by jim dal oddechu, začal s nimi procvičovat katy znovu, tentokrát pomaleji a spíš pro ně. Dřel je, dokud byli schopni se hýbat – pak vylezli zpátky do tábora a kluci padli na zem, zatímco Enkra rozdělával třískami oheň a foukal do žhavých uhlíků. Jean se vzpamatoval natolik, že byl schopen doběhnout k pramínku kousek odtud pro vodu – než nakapal celý kotlík, vzpamatoval se.

Nepromyslel toho za tu chvíli moc, ale jedno si uvědomil – že je mu tohohle rána výjimečně skvěle po těle i po duchu, a že mu vůbec nevadí, že tu pobíhá nahý, bosý a daleko od domova. A že je možná pravda, že když bude tohle dělat pod Enkrovým vedením delší čas, bude brzo stejně zdatný jako Enkra.

Čaj dělal Enkra z listí, ale byl vynikající, jako vše, co vařil. Dodal jim sílu, a tak se začali chystat na cestu. Oblékli se, Leonovi dal Enkra tričko a modré džínsy. Sám nosil ty bílé od Kamiko. Leon byl o trochu větší než Enkra, ale do jeho věcí se vešel. Jean mu dal svou přílbu – Enkra slíbil, že pojede dost opatrně. Stejně, když měli jet na motorce tři, jedna pokuta navíc už nemohla nic znamenat.

„Doufám, že nemají uzavřené silnice,“ řekl Enkra. „Když uprchne někdo důležitý, dělají obvykle kontroly všude. Sice bych jim ujel, ale nemusíme dělat zbytečně rozruch. Kdybych viděl kontrolu, radši někam uhneme stranou...“

„Myslíš, že nás už hledají?“

„Kdyby měli rozum, dělali by to.“

Motor Hondy tlumeně předl. Enkra si vybral směr k východu, do vnitrozemí a držel se ho bez ohledu na to, kam silnice vedla. Jemu to bylo stejně jedno, neznal to tu. Čas od času se díval na silniční ukazatele, aby věděl, kudy se má vrátit. Jeli asi hodinu a půl, takže urazili asi sto kilometrů.

Nejdříve to uviděl Jean, který seděl mezi Enkrou a Leonem a díval se Enkrovi přes rameno. A protože mu to připadalo jako sen, zaklepal Enkrovi na helmu a ukázal, aby zastavil.

Do daleka se táhly zelené, šťavnaté pastviny. Za dřevěnou ohradou připomínající americké westerny se páslo stádo koní, bílých a vznosných jako plovoucí labutě. Byli krásní, moudří, vznešení, přecházeli sem tam a popásali se. Když Enkra zastavil, zvedli koně své štíhlé hlavy a moudré oči obrátili k příchozím.

„To je nádhera!“ Jean slezl s motorky a přeběhl přes příkop k ohradě. „Viděli jste někdy něco takového?“

Enkra zaparkoval motorku, takže přišel poslední. Vytáhl se na ohradu a sedl si tam – ostatní vylezli za ním.

„Bílý koně,“ řekl Leon. „To je přece nádhera!“

„Vypadají jako divocí...“ uvažoval Enkra.

„Podívej se na to hříbátko támhle!“ ukazoval Jean. „To je přeci krásnej koníček... Já bych si ho chtěl pohladit!“

Enkra sjel z ohrady dovnitř a kráčel ke koním. Podívali se po něm, zaváhali, ale potom někteří přišli blíž. Enkra k nim natáhl ruce a oni je očichávali, nechali se hladit po hlavě a po chřípí.

„Pojďte blíž! Můžete si je pohladit, jsou docela krotcí!“

Kluci se mazlili s koňmi. Jean toužil po hříběti, ale to si chtělo spíš hrát než se nechat chytit. Jeho matka se stavěla mezi kluky a svoje mládě, jakoby je chtěla chránit. Enkra ji nakonec vzal za hřívu, hladil ji a tiše jí domlouval. Hříbě přiběhlo, strkalo nosem Enkrovi do boku a chtělo se taky hladit. Jean i Leon si s ním mohli hrát, jak chtěli.

„Jezdil jsi někdy na koni?“ ptal se Jean.

„Každý den.“

„Šlo by to i na takovýmhle?“

„Zkus to!“ Enkra natáhl ruku, aby mu pomohl na hřbet.

„Ale nemá sedlo...“

„Jde to i bez sedla. Já nikdy nejezdím na osedlaným. Je lepší, když kůň ani jezdec nemají moc zbytečný parády...“

Jean a Leon si nechali pomoci na koňské hřbety. Enkra vybral jednu z klisen, chytil se za hřívu a vyšvihl se na ni. Kůň sice trochu trojčil, ale Enkra jej rychle uklidnil tichými slovy.

„Projedeme se... zatím pomalu! Podvolte se pohybům koně, musíte se chovat docela vláčně... dívejte se na mě a dělejte všechno jako já. Nesnažte se koně ovládat, ale splynout s ním... Kůň je chytrý, ví, co dělá a dělá to dobře. My lidé se musíme od přírody učit a ne jí vnucovat svou vůli...“

Kluci to zkoušeli, jezdili sem a tam po louce a měli radost, jak jim to jde. Nakonec jim Enkra dovolil projet se cvalem, až jejich vlasy a hřívy koní vlály ve větru. Dalo se s nimi do běhu i celé stádo, a dusot kopyt povznášel a opájel jejich duši.

Potom se v dálce objevil nějaký člověk na kole a mířil k nim. Divil se, co tam pohledávají a když přijel blíž, netvářil se zrovna moc přívětivě. Jean a Leon chtěli utéct, ale Enkra mu vyjel vstříc a s úsměvem pozdravil.

„Jo, dobrej den,“ řekl ten starý člověk, nepřestávaje se mračit. „Co to děláš na tom koni, klacku?“

„Odpusťte mi to, prosím,“ řekl Enkra s úsměvem. „Ale ti koně byli tak krásní, že mi to nedalo a chtěl jsem se projet...“

„To by to vypadalo, kdyby si každej dělal s koňma, co chce! A vůbec, jakto že tě poslouchají? To jsou náhodou moc divoký koně, víš o tom?“

Enkra se nahnul a popleskal klisnu po krku. „Jsou krásní a chytří... možná divocí, podle stavby těla. Ale neublíží člověku, který je má rád...“

Starý slezl s kola, Enkra seskočil a zůstal stát před ním. Kůň neodběhl, zůstal s Enkrou a občas do něj šťouchl nosem.

„Ty máš rád koně?“

„Moc. Doma mám dva, pod sedlo a chovnou klisnu...“

„Zdálo se mi, že umíš jezdit... kdybys byl starší, vzal bych tě jako žokeje. Vypadá to, že by ses koní nebál a rozuměl jim...“

„Rád bych, ale nebudu v tomhle kraji dlouho. Jsme tady jenom na návštěvě, já a moji kamarádi...“

„Tví kamarádi, nojo... A proč neslezou s koní?“

„Jsou rádi, že jsou nahoře. Neumějí moc jezdit.“

„Ale ty umíš, možná jim i rozumíš! Vybral sis nejlepší kobylu v celým stádě...“

„Ona si taky myslí, že je nejlepší. Tváří se tak...“

„Ty poznáš, jak se kůň tváří?“

Enkra vzal klisnu za hřívu a hladil ji. „Pochopitelně. Jen podívejte, jak se pošklebuje... asi tuší, že jste přijel uspořádat jim nějakou dobrou zábavu...“

„Žádnou zábavu! Chci je zahnat k řece, a potom na druhou stranu, ke statku. Přijdou turisti, je potřeba, aby byli koně po ruce, až je budu předvádět...“

„Vidím tam nějaké budovy. To je váš statek?“

„Kdepak, já jsem tu jenom správce! Jmenuje se to Chovná stanice pro záchranu francouzských divokých koní. Státní nadace...“

„To jsou koně z Camarque, že?“

„Poznal jsi to? První z nich jsem si sem přivezl krátce po válce, přímo odtamtud z delty. Zvykli si tu a mají mě rádi. Někteří dokonce vozí i děti, když to od nich chci...“

Enkra hladil klisnu po hlavě a něco jí šeptal. Farmář se usmál: „Jestli chceš, zažeň je k řece...“

Enkra se chytil koně za krkem a vyšvihl se na něj. Zapískal na prsty a vyrazil proti stádu – objel je dokola, sehnal koně dohromady a už je hnal směrem, kterým tušil řeku. Jean a Leon měli co dělat, aby se vůbec udrželi na koních, kteří se taky dali do letu – a farmář nasedl na kolo a vyrazil za nimi, aby mu příliš rychle neujeli. Enkra jel chvíli za stádem, pak je nechal objíždět a nakonec se dostal do čela – stačilo mu jenom pár skřeků, aby celé stádo ovládal.

Všechno šlo dobře, dokud se nedostali k řece – Enkra vjel totiž i s koněm do vody a tam ho vedl do nejhlubšího místa. Klisně tento směr vyhovoval a taky všichni ostatní vletěli do vody jako smršť. Námitky měli jen Leon a Jean, kteří se nestihli pustit, dokud nebyli ve vodě – Enkra hrabal rukama, aby se udržel na vzbouřené hladině a nedostal se pod kopyta, a vesele se smál.

Farmář dojel, zastavil na břehu a kroutil hlavou. Enkra vylezl, oklepal se jako pes a zeptal se: „Tak co, v pořádku?“

„Výborný! Umíš to s nima, chlapče! Ale zmáchal ses...“

„V tom horku to za chvíli uschne!“

Jeho kamarádi na to měli trochu jiný názor, ale neříkali nic a tvářili se spokojeně. Taky vylezli a dívali se k farmě, před kterou bylo malé parkoviště. Stály tam už dva autobusy, a skupiny výletníků si prohlížely zařízení.

„Jestli se chcete podívat, můžete,“ řekl Enkra. „Já dojdu pro motorku a přivezu ji dopředu.“

Chytil si klisnu, která za ním vyšla z vody, naskočil a zase odcválal. Farmář ho nechal, věděl, že to umí. Leon a Jean se šli podívat; zajímalo je to, farma byla stylizována jako hospodářství z minulého století se všemi dávno zapomenutými stroji a zařízeními, překonanými dobou. Ale největší pozornost věnovali návštěvníci koním – když je farmář vyhnal z vody do ohrady, oddělil ty krotké a dopřál hlavně dětem, aby je mohly hladit a krmit kousky chleba, byli na vrcholu blaha.

Enkra přijel a šel se taky podívat. „No, pojedem. Ale můžeme se tady stavit, až pojedeme zpátky...“

„A kam máte namířeno, kluci?“

„Kam dojedem,“ mávl Enkra rukou. „Do nějakého většího města. Potřebujeme nakoupit pár maličkostí...“

Jeli asi tak půl hodiny; pak se jim zalíbilo náměstí nějakého malého městečka a zarazili na parkovišti před obchodním domem. Tam ale nakupovat nechtěli – raději vyrazili do úzkých uliček, kde sídlili vetešníci a prodavači všelijakých tretek. Enkra se na chvíli zastavil u stánku s pohlednicemi, několik jich vybral, nechal si na ně dát obálku, napsal adresu, dal je dovnitř a tu obálku zalepil.

„Zapomněl jsi napsat text!“ upozorňoval ho Leon.

„Není třeba. Jackie ví, co a jak.“

„Ale pohlednice se posílají, aby příjemce věděl, že sis na něho v cizím městě vzpomněl!“

„Pohlednice se posílají tomu, kdo je sbírá. A když mu je pošleš, on pochopí i bez zbytečnýho čmárání, že na něj myslíš.“

Leon nad tím kroutil hlavou – tak Enkra koupil ještě jednu a napsal adresu: Doktor Jacques Merciér, u vdovy Fresnellové, Šeříková ulice, Troissy-sur-Mére.

„Ty myslíš, že bych mu tam měl něco napsat?“

„Jasně! Aspoň ho nějak pozdravovat, nebo tak!“ řekl Jean.

A tak Enkra napsal do textu „Ahoj!“ a hodil pohled do schránky dřív, než mu stihli vysvětlit, že je to málo a měl by připojit aspoň podpis. Smáli se tomu, ještě když kupovali zmrzlinu.

Pak se vrhli na vetešnictví a začali se prohrabávat ve zboží. Mnoho oděvů bylo dříve součástí vojenského oblečení, dokonce některé bundy měly i vojenské hodnosti. Dále tu byly odřené manšestráky a džínsy, trička se všelijakými reklamními nebo směšnými nápisy a všelijaké drobnosti. Přehrabovalo se v tom taky několik punkerů, kteří hledali něco obzvlášť nesmyslného na sebe. Enkrovi nejdřív připadali směšní, protože takové lidi doma vidět nemohl – ale protože nebyli opilí ani nafetovaní, neměl proti nim námitek.

Leon si vybral krásnou džínovou bundu, poněkud odřenou a zastříkanou od nějaké bílé barvy, prohlížel si ji a snažil se smlouvat o cenu. Neměl vůbec žádné peníze, ale bunda se mu líbila a taky to dal najevo. Enkra si toho všiml.

„Tak si ji vem, když chceš! Půjčím ti na to...“

Leonovi bylo jasné, že tu půjčku nikdy nevrátí, ale vzal ji. Enkra se zajímal o vojenskou čepici americké armády, která mu byla na hlavu akorát; zkusil schovat pod ni větší část svých dlouhých vlasů a zjistil, že to jde, takže ji koupil a narazil do čela. Takhle vypadal mnohem méně nápadný – taky si koupil odřené rifle, do kterých se na místě převlékl. Bylo to dobré, přestal vyvolávat zbytečnou pozornost.

Jean dlouho nemohl objevit nic, co by mu sedělo. Bloumal sem tam, očumoval a občas se pozeptal na cenu, ale protože všechno měl, nebyl v tom ten pravý zápal. Až nakonec došel ke starému dědouškovi, který měl na hromadě pohozeny divadelní kostýmy. Přehrabovala se v tom jedna dívka od punků, na oholené hlavě štětku nazeleno nabarvených vlasů, jinak docela hezká. Nenašla nic, co by ji zaujalo, odešla jinam – zato Jean popadl kabátek uniformy polských husarů, červený se zlatými šňůrami a zkoušel ho. Enkra ho objevil a ptal se, co by za to bylo.

„Nesmysl,“ řekl Jean. „To si přeci nemůžu vzít!“

„A pročpak ne? Tak kolik?“

„Dvacet franků, pane,“ zaševelil dědoušek rty. „Víc už slevit nemůžu, je mi to moc líto, ale asi bych umřel hlady...“

„Když jsem byl malej, přesně takovej kabátek jsem si přál mít,“ vysvětloval Jean. „Škoda, že už jsem moc velkej...“

Enkra podal dědouškovi dvě desetifrankové bankovky. „Už ho máš. Klidně ho nos, tamti blázni nosí daleko nesmyslnější hadry. Konečně, ten kabátek může být na noc dost teplý.“

A tak Jean získal sebevědomí a husarský kabátek; když se po něm lidé otáčeli, chvíli uvažoval, má-li se stydět nebo nafouknout. Ale radši se nafoukl a choval se, jako kdyby koupil ne divadelní kostým, ale celé tohle město.

„Tak je to v pořádku,“ vysvětlil mu Enkra. „Vůbec nezáleží na tom, co máš na sobě, ale jak se k tomu tváříš. Když se ti někdo chce smát, ať se směje, smích je zdravý. A když bude třeba, on ho ten smích rychle přejde...“

„Tak si něco takovýho obleč taky ty,“ řekl Leon. „Jestli by sis troufnul v tom chodit!“

Enkra se začal usmívat. Byli už dost daleko od vetešníků, ale on se zarazil a řekl: „Tak se tam vrátíme!“

„Půjdem tamtudy zpátky...“ upozornil Jean.

Enkra neřekl nic. Prošli městem, a Enkra se stavil v drogerii, kde zakoupil několik lahviček a prací prášek pro automatické pračky. Kluci se tomu smáli, ale on jenom kroutil hlavou a říkal, že jim to za chvíli předvede.

Vraceli se – dědoušek, který si už dneska vydělal na večeři, zvolna balil svůj krámek a bílá brada se mu třásla. Ale kluky poznal, asi díky Jeanově kabátku.

„Počkejte s tím,“ řekl mu Enkra. „Já si taky něco vyberu.“

„Jistě, pane, jistě,“ dědoušek začal jevit roztřesenou aktivitu. „A co by to mělo být?“

Enkra se přehraboval v hromadě hadrů. Nakonec vytáhl černý kabátek s hermelínovým obšíváním a rudou podšívkou, tu a tam už notně odřenou. „K čemu tohle bylo?“

„V tom hráli Hamleta, pane...“ ukazoval dědoušek. „Ještě k tomu patřily tyhle kalhoty... a baret...“

Baret byl už taky trochu omšelý, ale měl docela dobrý chochol z bílých volavčích per a velký skleněný drahokam. Enkra si navlékl kabátek, nasadil si baretku místo té vojenské čapky, oči upřel do prázdna, ruku položil v bok a začal tiše deklamovat:

„Zda být či nebýt, to je, oč tu kráčí, zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby či proti toku běd se chopit zbraně a skoncovat to vzpourou! Zemřít... spát...“

„Pane,“ vydechl dědoušek. „Vy umíte Hamleta?“

„Jenom tenhle kousek. Ostatní jsem taky uměl, když jsme to hráli ve škole. Jenomže, já hrál Laerta. Umím trochu s kordem, tak bylo potřeba, abych se uměl dát šikovně zabít.“

„Ale vypadáte skvěle! Jako skutečný princ, pane!“

Enkra se zarazil a pohlédl na něj s překvapením. Pak se usmál a pokrčil rameny. „Když princ, tak princ. Já si to vezmu.“

„Všechno, pane?“

„Baret a kabátek. Ty kalhoty by mi nebyly... a jsou trochu...“

Byly víc než trochu. Dědouškovi se začala zase klepat brada, tentokrát radostí. Hned začal shánět papír na zabalení.

„Není třeba, klidně si to nechám na sobě. Jenom ještě... tenhle plášť k tomu nepatří?“

„Ano, pane... nosil se k tomu...“ děda vytáhl široký černý plášť s krvavě rudou podšívkou. „Taky to nosil Mefisto ve Faustovi, jestli to znáte...“

„Znám. Tak i ten plášť.“

Děda se rozhodl kout železo, dokud je žhavé. „Ale...vaše boty!“

„Copak jim je?“

„Žádný princ, pane, nemůže chodit v takových botách! Mám tady jedny se zvednutými podpatky, snad by vám byly...“

Enkra zaváhal. Boty patří k předmětům, o kterých se arminští bojovníci dokážou bavit dlouho a zasvěceně, taky on si na ně potrpěl. Dědoušek mu přinesl polovysoké botky z měkké světlé kůže s vysokými podpatky, Enkra si je bedlivě prohlížel a potom dokonce ozkoušel – čím déle váhal, tím mu bylo jasnější, že si je vezme. A tak nakonec kývl a natáhl si je; byly o trochu větší, ale to nemuselo ničemu vadit.

„Krásné, pane,“ řekl dědoušek. „Snad rukavice?“

Rukavice hrály ve Třech mušketýrech a proto byly bílé, se širokými manžetami zdobenými krajkou. Enkra opět chvíli váhal, a opět je nakonec vzal.

„A už dost! Kdybychom takhle pokračovali, nakonec budu mít těch věcí víc, než dokážu obléknout. Kolik to bude všecko dohromady?“

Dědoušek dlouho počítal, než ohlásil cenu. Enkra bez diskuse zaplatil, do pláště zabalil všechno, co si nechtěl nechat na sobě a konečně šli.

Leon věnoval zbytek pobytu ve městě zjišťování, jak se kolemjdoucí tváří na Jeana a Enkru a co říkají jejich oblečení. Bohužel, lidé se po klucích sice otáčeli a sem tam je i mírně kritizovali, ale nevyvolali u nich takový zájem a úžas, jak Leon očekával; nejspíš si řekli, že se chystají na karneval. Jen punkové na ně něco pokřikovali, ale vypadalo to, že se spíš baví.

Na parkovišti musel Enkra změnit aspoň něco; totiž místo baretu nasadit svoji motocyklistickou přílbu, a místo krajkových rukavic si vzít kožené. Nasedli a vyjeli na zpáteční cestu s cílem ještě se stavit někde na obědě, nejlíp ve vesnickém hostinci.

Jak tak projížděli předměstím, povšiml si Enkra malého bezvýznamného holičství. Dveře byly otevřené, bylo tam prázdno a jediný člen obsluhy, mladá dívka s bohatou hřívou vlasů, seděla na verandě, nudila se a listovala v módním žurnále.

Enkra zastavil, slezli a obhlíželi terén. Dívka je zaregistrovala a cítila se nepříjemně vyrušena z poklidu a nudy. Zívla a zeptala se Enkry, který šel první: „Co je libo? Snad se nechceš dát ostříhat – to by přece byla škoda, ne?“

Enkra k ní pocítil sympatie. „Ani ne. Jenom chci zkusit menší změnu barvy vlasů svých kamarádů...“

Dívka opět zívla, ale řekla už s větším zájmem: „A co se jim nelíbí na jejich původní barvě?“

„Tak bych to neformuloval. Jim se docela líbí, ale jsou jisté obavy, že by se to mohlo nelíbit někomu jinému. Takže zkusím, ač nechtě, je malinko přebarvit.“

„Ty sám, jo? A co chceš ode mně?“

„Nějaký vercajk, mísu na mytí a tak dál. Jinak nic.“

Asi ji to uklidnilo; na požádání přinesla všechno, co si poručil a potom přihlížela, jak vytahuje ingredience, koupené v té drogerii. Zvlášť nad tím pracím práškem se zarazila a jak se zdálo, považovala to za legraci.

Enkra pracoval rychle a pečlivě, odměřoval dávky chemikálií, i toho pracího prášku dost přisypal. Vzniklá tekutina měla barvu nevábně hnědou a ani vůně nebyla nejpříjemnější – ale to nesmělo nikomu vadit. Enkra namočil prst, čichl k němu, dokonce si lízl – byla to zřejmě nejdokonalejší metoda chemické analýzy.

„Leone, můžem to zkusit.“ rozhodl.

Leon neměl moc důvěry; sedl si a Enkra mu začal mýt vlasy v tom roztoku. Dívka přihlížela a kroutila hlavou. Zvlášť proto, že Leonovy světlé vlasy začaly tmavnout, a když je Enkra vysušoval fénem, zčernaly nakonec jako havraní peří. Dívka kadeřnice se už nenudila. Spíš se dá říct, že zírala v němém úžasu, občas si na Leona sáhla, aby se přesvědčila, že skutečně tmavnou. Leon se viděl v zrcadle a tvářil se značně nechápavě; s černými vlasy mu vlastní tvář připadala cizí.

„Tak co,“ řekl Enkra. „Jak se sám sobě líbíš, Leone?“

„No... je to hrozně divný! Jako kdybych to ani nebyl já...“

„To je účel...“ Enkra si vzal malý štěteček a upravoval mu obočí. Byla to tak precizní práce, že kadeřnice ji dokázala ocenit. Pak Leonovi přičísnul vlasy a podle poslední módy mu vyholil kotlety před ušima až vysoko na spánky. Tím se Leon zdál o trochu starší, a vypadal podobnější dospělým.

„Ty seš vážně šikovnej,“ řekla dívka kadeřnice. „Klidně by ses tím mohl živit...“

Enkra se jenom smál. „Nechtěl bych připravovat lidi o chleba. Čím by ses potom živila ty?“

„Mě to stejně nebaví! Ten krám je fotrův, jenomže von chce, abych v tom jela dál. Co je to za zábavu ondulovat protivný starý báby a holit dědkům krky, co?“

„A co bys chtěla dělat?“

„Vím já? Něco jinýho, zábavnýho, žejo! Co budeš dělat ty?“

„Nic. Možná doktora u zvířat, nebo... kdovíco. Ale jestli umíš dobře s vlasama, mohla bys dělat maskérku v divadle nebo v televizi. To je taky dobrej flek.“

„To bys mohl spíš ty, jak tak na tebe koukám...“

„Učila nás to jedna holka, která dřív dělala maskérku u filmu.“

„Vás? Tebe a ještě koho?“

„No, ve škole. Máme takový kursy.“

„A na co je potřebujete?“

„Jen tak.“

Jean přihlížel té zábavě a nemohl se dočkat. „Udělej mi to taky! Chci vypadat jako Leon!“

Enkra mu samozřejmě pokynul na křeslo. Opakovala se stejná procedura a dívka přihlížela tentokrát velmi pozorně.

„Hele, dáš mi návod na tu barvičku? Kdyby si nějaká stará bréca přišla dát obarvit šedivý seno na černo?“

„Jasně, napíšu ti to. Ale přesyp si pak ty věci do jiný dózy, aby se jim to nezdálo moc málo nóbl. Budeš si moct víc účtovat!“

„Máš bezva nápady! Takovýho kluka, jako seš ty, aby pohledal. Tvý kamarádi mají kliku...“

„To ještě není tak jistý – třeba s tím někde narazíme. Tak jak se ti to líbí, Jeane?“

„Jasně. Ještě mi zařízni ty kotlety!“

„Náš zákazník, náš pokusný králík. Drž jako ovečka!“

Jenomže Jean byl zákazník náročný. „To je málo! Vyhol to víc!“

„Víc už to nejde! To bych musel zajet až nad uši...“

„Tak to udělej, ne?“

Enkra váhal. „Nevím, jestli smím... jak budeš potom vypadat?“

„Nejradši bych, jako ty kluci tam na tržišti... s těmi hřebeny! Zapomněl jsi, že se stejně musím dát ostříhat, až odejdeš?“

Enkra mlčel a hrál si s břitvou. „Odporuje to všem zákonům...“ řekl tiše, ale tak, že bylo poznat, jak ho to láká.

„Jenomže se to nikdo nedozví.“ řekl Jean.

„Vždycky se to dozví.“ řekl Enkra, ale ruce už mu začínaly s tou prací. Teď na něm dívka postřehla zápal dříve nebývalý; vyholil Jeanovi vlasy nad ušima a sestříhal tak, že se hlava opticky zúžila a podoba značně pozměnila. Při tom si bručel: „Má to účel? Ano, ovšem, má to účel! Když to má účel, potom je to povolený! Jenže, má to ono skutečně účel? Ach, do hajzlu!“

Skončili, a Jean byl tentokrát vrcholně spokojen, i když to nebyl účes přímo punkerský. Dívka se jim smála.

„Vypadáte jako nějaká Mafie. Kdybyste ještě mluvili italsky, vlezla bych strachy pod stůl, kdybyste sem vpadli...“

„Já můžu mluvit italsky!“ řekl Enkra a dodal několik běžných slov v sicilském nářečí. Dívka se smála ještě víc.

„Nojo, vypadáte na pěkný řízky! A ta motorka do toho, no hrůza! Až se někde objevíte, polezou lidi strachy na stromy!“

„A přitom jsme dobráci... jako bílý holubice!“ smál se Enkra. „Ale radši už poletíme... copak jsme dlužný?“

„Já děkuju za ten recept, voškubu za to někoho druhýho! Přeju vám další veliký úspěchy na vaší cestě...“

Spokojeně se vraceli – zastavili se ještě na jídle a nevyvolali tam větší pozornost než jiná parta mládeže, která přijela v otřískané fordce a mířila asi k moři. Ti navíc popíjeli alkohol, pokřikovali na kolemjdoucí slečny a hádali se s vrchním o placení. Enkra a jeho kamarádi se chovali přece jen líp.

„Zastavíme se u koníčků?“ ptal se Jean.

„Zajisté ano.“

U farmy nastupovala do autobusu výprava školních dětí, jiný autobus už tam nebyl. Zato tam stál džíp a americkým vojenským číslem, vedle několika osobních vozů. Kluci zamířili k ohradě.

Za pozornosti turistů se tam předváděli čtyři američtí vojáci – měli zelené barety, dovolenou a trochu v hlavě. Vykřikovali hloupé rady na jednoho z nich, který se celkem bezúspěšně pokoušel zkrotit jednoho z jezdeckých koní. Bylo by to možná šlo, ale mladík zřejmě nikdy neměl nic společného se zvířetem tak ušlechtilým jako je kůň, a neuměl s ním zacházet. V opilosti to považoval za vinu koně a sprostě mu nadával.

„Neser se s ním!“ hulákal seržant, který byl z té čtveřice zřejmě nejvyšším velitelem. „Dej mu pár bičem, zkrotne!“

Stařík, který na farmě prováděl, pozoroval tu produkci s opatrným nesouhlasem. Američanům moc nerozuměl, ale jejich činy byly celkem jasné. A když další voják sebral nějaký bič a podal ho neúspěšnému kovbojovi, starý vykřikl: „Ale páni vojáci, to ne! To nedělejte, prosím! Koně se nebijí, ani když vám to nejde...“

„Shut up!“ křikl seržant. „Ty drž hubu, starej!“

Enkra se mračil. Leon s Jeanem by byli radši vypadli, ale zarazilo je, jak si zvolna kočkovitě protahuje všechny svaly.

Kůň, kterého jezdec švihl bičem, se pokusil už po několikáté jej shodit, a tentokrát se mu to podařilo. Jezdec zůstal viset za otěže, které nepustil z ruky; kůň ho chvíli vláčel po ohradě, potom jej další voják chytil a zadržel.

Neúspěšného kovboje to velmi rozzlobilo; za souhlasného křiku seržanta i obou svých druhů počal koně surově mlátit bičem, přičemž jej pořád držel za otěže. Kůň se vzpínal a snažil se osvobodit, ale udržet ho ještě opilec dokázal.

V tu chvíli Enkra zasáhl. Přeskočil ohradu, chytil ho za ruku a řekl americkou angličtinou: „Nech ho být!“

Voják se zarazil. Obrátil se a když viděl kluka, sahajícího mu tak po rameno, rozlítil se ještě víc. „Co ty se do toho pleteš?“

„Nebij toho koně! On chybu neudělal, ale ty!“ upozornil ho Enkra sice klidně, přesto velmi rozhodně.

Voják pustil koně. „Co ty jsi zač, že mě poučuješ?“

„Člověk, který má rád koně a nemá rád, když se bijou.“ Enkra použil slova chap = chlápek, což vojáky rozesmálo.

„Ty že seš chlap? Obyčejný škvrně! Zákrsek! Padej odsud!“

„Radši vypadněte vy,“ řekl Enkra unaveně. „Ti koně vás neposlouchají a vy jim nerozumíte. Nemá to žádnou cenu.“

Seržant se rozhodl vystřídat své muže v diskusi. „Hele, malej, nemontuj se mezi nás, mohl bys přijít k úrazu! My si tady budeme dělat, co budeme chtít, tobě je po tom kulový hovno s přehazovačkou. Je ti to dost jasný?“

„Když říkám, abyste odešli, tak tím myslím, že vás k tomu přinutím, když to sami neuděláte.“ řekl Enkra klidně.

Chechtali se. Seržant řekl: „No dobře, sám sis o to řekl. Jestli nezmizíš, dám ti přes hubu, až padneš!“

Enkra neřekl nic. Jenom tam tak stál.

Seržant mu dal přes hubu.

Enkra srazil jeho ruku levačkou a současně ho uhodil sevřenou pravou pěstí do žaludku. Seržant zahekal, předklonil se, Enkra jej nabral kolenem do obličeje a jak padal, ještě ho udeřil hranou dlaně do prsní kosti. Seržant se složil jako šraňky a zůstal nehybně ležet.

Vojáci se rázem přestali smát. Beze slova se rozestavili okolo Enkry do půlkruhu, drobátko se předklonili, sevřeli ruce. Jeden z nich se zeptal: „Co seš zač, malej? Nějakej Japončík, co?“

„Sandokan.“ řekl Enkra.

Vtom ten voják skočil. Měl výcvik Zelených baretů. Několik prudkých tvrdých úderů z obou stran proběhlo během vteřiny; potom Enkra zasáhl vojáka ze strany do krku a on klesl a svíjel se bolestí. Vzápětí zaútočili další dva – Enkra jednoho kopl do obličeje, druhého vzápětí složil podobně. Ten poslední, otřesený po tom kopanci, se trochu motal, zato vytáhl z pochvy na lýtku útočnou dýku.

Enkra nezaváhal – odrazil ruku s dýkou, přes rameno ho přehodil na zem a dupl mu na zápěstí, takže ho přinutil dýku pustit. Pak ji sebral a hodil k nohám Leonovi, který si ji zvědavě prohlížel – naposledy takovou viděl ve filmu „Rambo“.

„Nechte toho, hoši,“ řekl Enkra. „Mám černý pás. Jestli to chcete ještě zkusit, nebudu vás už šetřit!“

Seržant už stál na nohách, zbývající se zvedali. Tvářili se velmi nepřívětivě. „To si odskáčeš, mladíku! My jsme Zelený barety, na nás se nikdo nebude vytahovat!“

„Já jsem plukovník od Černých baretů.“ řekl Enkra.

Seržant zaváhal. Všiml si, že jeho muži ještě nejsou dostatečně připraveni, a rozhodl se získat čas. „Černý barety? Ty jsme mívali... kdysi za tý války v Arminu...“

„Císařský pluk Černých baretů se skládal z mužů, kteří dokázali v osobním souboji ukořistit baret nepřítele a vzít si ho na památku. Ve stanovách pluku je dodnes, že jeho členem má právo být jenom ten, kdo porazil nepřítele v boji muže proti muži.“

„Takže ty jsi tygří štěně, jo?“

„Ano. A tvůj baret si vezmu na památku.“

„A já tvůj skalp! Můj dědeček ještě lovil divoký Indiány!“

„To byli zase moji předkové!“

Chlapci nerozuměli ničemu z jejich řeči, ale viděli nenávist, která se oběma stranám zračila v obličeji. Seržant se vrhl na Enkru, v ruce dýku. Při jednom z bleskurychlých střetů mu špičkou rozťal levou lícní kost – vzápětí jej ale Enkra udeřil hranou dlaně přes zápěstí. Bylo slyšet, jak kost praskla a seržant zařval bolestí. Enkra jej vzápětí kopl špičkou boty do podbřišku a muž se složil znovu. Ještě jednou se zvedl – ale Enkra znovu udeřil, a seržant klesl v bezvědomí.

Enkra sebral dýku, která mu vypadla z ruky. „Chlapci,“ řekl mírně vojákům, kteří stáli s noži v rukou. „Já nechci nikomu ublížit. Tím nožem mohu hodit, a ten, koho zasáhnu, si chvíli poleží ve špitále! Jsem rychlejší než vy, tak přestaňte bláznit!“

Jeden z vojáků zvedl nůž, aby jím hodil. Enkra hodil odspoda – dýka zasáhla vojáka do ramene a on se k hodu nedostal.

„Neřekl jsem to dost jasně?“

Jeden voják měl ještě nůž. Ale viděl, jak seržant leží v bezvědomí, jeho kamarád se svíjí bolestí a snaží se vyrvat si čepel z rány.

„O.K., chlapče! Jseš lepší.“

„Tak hoď ten nůž na zem.“ řekl Enkra. „Pak deset kroků zpátky. Leone, v mém motocyklu je lékárnička, přines ji. Jeane, seber jim nože i s opasky.“

Dva vojáci odešli deset kroků. Enkra se sklonil nad seržantem, sebral mu jeho zelený baret i opasek. Na opasku byl taky revolver – jediná střelná zbraň, kterou čtveřice měla. Enkra jej vytáhl, prohlédl si jej a pak zastrčil za košili.

„Počkej, chlapče! Ty chceš vzít americkému vojákovi jeho zbraň?“

„Je to moje kořist.“

„Za to ale skončíš v kriminále!“

„Zkus někde vykládat, jak jsem k ní přišel! Budeš mít ostudu i s celým vaším slavným plukem...“

Voják se nahrbil, jakoby po něm chtěl skočit – Enkra se po něm jenom podíval, a voják toho dost rychle nechal.

Teď se Enkra zabýval raněným; ten si zatím dýku vytrhl, ale hned omdlel. Enkra prohlédl jeho ránu, zamračil se a s povděkem přijal, že Leon přiběhl s lékárničkou. „Dám mu injekci a zavážu mu to, ale musí hned do nemocnice. Než moc vykrvácí...“

Vojáci přihlíželi, jak ho ošetřoval. Raněný jenom sténal, neříkal ani nedělal nic. Zato seržant se probral a tupě zíral, co se to kolem něho děje. Přeražená ruka ho bolela.

„Ještě se sejdeme, chlapečku!“ řekl jeden z vojáků, když odnášeli raněného ke svému džípu.

„Neradím vám to.“ Enkra stál, pažba revolveru mu vyčuhovala z rozepjaté košile. Tak vyčkával, dokud vojáci neodjeli.

„Teď už věřím, že jsi složil Etienna Langa,“ řekl Jean, když se k nim Enkra zase obrátil.

„Udělal jsi tak strašný průser, že nás zavřou všechny!“ řekl Leon. „Proboha, jak ses mohl opovážit... na vojáky?“

„Leone, pamatuj si: Nikdo, člověk ani sám ďábel nemá právo v mé přítomnosti udělat něco, co nechci! Nosím templářský kříž a přísahal jsem, že nedovolím, aby někdo ubližoval nevinným před mýma očima! A koně si zasluhují naší ochrany!“

Starý správce přišel blíž; ruce se mu klepaly. „Chlapče... ty jsi... bál jsem se, že tě zabijí! A pak jsem se zas bál, že ty zabiješ je...“

„Já nesmím zabíjet! Oni to nevědí a já jim to neřekl, ale nesmím nikoho zabít...“

„Docela stačilo to, cos udělal! Jestli tě chytí, skončíš v kriminále...“

„Nechytí mě. Mějte se tady dobře... a dál pěstujte ty krásné koně. Jsou nádherní – když jsem je viděl, jak se pasou, bílí na zelené trávě, zachvělo se mi srdce...“

„Chtěl bych věřit, že na světě je víc takových lidí jako ty...“

„Chtěl bych, aby až odejdu, jich bylo víc, než když jsem sem přišel.“ řekl Enkra. „Jeane, rozumíš mi?“

Jean zrudl vzrušením. „Já? Zrovna já?“

„Jsi muž a máš sílu. Povinností muže je nikomu neublížit a od nikoho si nenechat ublížit. Rozumíš?“

„I já tomu rozumím,“ řekl Leon. „Přesto bych radil odjet co nejrychleji!“

„Pojedem,“ řekl Enkra. „Děkuji za všechno, pane... Ať se vám vaše krásná práce daří...“

Nasedli na motocykl – a potom dlouho jeli nejvyšší rychlostí, než se vrátili do svého kraje.

Policie se dostavila na farmu asi půl hodiny po jejich odjezdu. Starý správce podrobně a pravdivě popsal vše, co se na farmě sběhlo. Zdůraznil, že vojáci byli tak opilí, že sem tam zakopávali přes vlastní nohy; to mohlo být přímou příčinou, že došlo k jejich zraněním. Jediná nepřesnost, které se dopustil, byl směr, kterým kluci odjeli. Zatímco Enkra mířil na západ, starý prohlásil, že odejeli silnicí k jihu.

Vojáci poměrně přesně popsali Enkru, jeho vzhled, způsob vyjadřování, chování i znalost bojového umění. Bohužel, o jeho společnících nemohli říct nic než to, že měli černé vlasy a dost divoký vzhled, a že snad mohli patřit k arminskému národu. Správce byl už starý a jeho popis chlapců byl zmatený a velice nepřesný – takže jediné, co konkrétního policie získala, byly údaje o Enkrovi.

Francouzská policie se nepřetrhla nadšením. I když na pátrání po Enkrovi byl kladen velký důraz, většina prostých policistů fandila chlapci, který usadil nafoukané vojáky. Vojáci na svých dovolených většinou pili, honili ženské a rvali se, což občané neschvalovali. Policisté by rádi viděli Enkru na vlastní oči, ale nijak přehnaně netoužili, aby byl potrestán. Ostatně, stejně ho nechytili.

Zato jeden z policistů, kteří případ vyšetřovali, prozradil vše reportérovi místních novin. Ten to otiskl a současně poslal zprávu i do Pařížského kurýru – pochopitelně za patřičný honorář. A tak příštího rána vyšel o celé události dost nápadný článek, který s tím seznámil celou veřejnost.

Errata:

30.05.2021 11:44