Velvyslanec, sir Jerôme Terriér, dostal všechny tři telegramy v ranní poště. Když si je přečetl, sprostě zaklel.

Jeho syn, rovněž Jerôme, zbystřil pozornost.

„Děje se něco, tati?“ zeptal se. Toužil od otce zvýšit příděl kapesného a považoval za účelné projevit zájem o tatínkovy starosti. Nezájem o ně mu byl často vytýkán, spolu s jinými jeho chybami. Jenže, nyní se Jerôme starší na něj utrhl:

„Ještě ty se do toho pleť! Ty bys tam scházel!“

Jerôme mladší sklonil hlavu ke svému čaji a zmlkl. Byl to velmi předvídavý a bystrý mladý diplomat, který ve svých třinácti a půl letech soudil, že by zvládl funkci velvyslance daleko líp než jeho sklerotický otec. Za tím účelem už konal všelijaké kroky; jeden z nich byl, že občas prohlížel tátovu poštu. Jinak, ve svém pokoji měl Enkrovu fotografii v uniformě Černé Lilie a prince bezmezně obdivoval.

Velvyslanec třídil poštu dál; když skončil, odešel k telefonu domluvit se se šoférem, kdy má předjet. Jerôme to znal, proto v té chvíli bleskově přehlédl telegramy. Když se otec vrátil, chlapec kousal ředkvičku a vypadal poněkud zadumaně.

„Tati...“ řekl, když si velvyslanec bral svoje věci. „Pamatuješ se, jak jsem ti říkal o tom prázdninovým táboře v Saint-Tropez? Jak jedou kluci ze školy, víš?“

„Pamatuju. A co má být?“

„No... že bych tam jel s nima. Přece jsi říkal...“

„Jo, říkal jsem. A ty jsi říkal, že to bude otrava.“

„No, ale když jedou kluci... Budou se tam koupat...“

„No dobře, souhlasím. S maminkou jsi o tom mluvil?“

„Předběžně. Řeknu jí to, až přijde...“

„Takže nemluvil. Ale můžeš jí říct, že jsem ti to dovolil.“

„Dík, tati... Jenom ještě... víš... nějaký peníze?“

Jerôme mladší byl trvale bez peněz, což jeho otci nebylo tajemstvím. Vcelku ochotně vytáhl peněženku a dal mu několik bankovek. Chlapec nad nimi nezajásal, ale ani nebyl příliš zklamán.

„Už půjdu,“ řekl velvyslanec. „Půjdeš do města?“

„Musím nakoupit spoustu věcí. A domluvit se s klukama. Jede se už zítra, ale na večeři budu ještě doma. Kluci mi řeknou, kdy jede vlak.“

„Říkal jsi něco o autobusu, ne?“

„Vlastně, ani nevím...“

Velvyslanec se zarazil. „Nemám tě tam dát odvézt autem? I kluky by Flaubert mohl vzít, když vezme limuzínu...“

„Tati,“ řekl ukřivděně chlapec. „Autem jezděj paďouři!“

„Kdežto ty seš správnej vandrák, že? Tak si jdi třeba pěšky!“

Chlapec vyčkal, až otec opustí svoje obydlí. Viděl ho vyjít z bungallowu a jít přes park k budově velvyslanectví – nacházelo se v objektu spojeném dohromady, kde bylo ticho a klid. Teprve potom chlapec vytáhl notes a usedl k telefonu.

„Berton? Tady je Kim, ahoj. Poslouchej, ten tábor... já vím! Nejedu, nemůžu. Mám lepší kšeft. Pamatuješ se, jak jsem ti říkal o našem princi? Je tady...“

Na druhé straně to zachrčelo, jak se ten druhý divil.

„Je někde v Troissy-sur-Mére, víš, kde to je? V Bretani, já to taky nevím. Rozhodně tam za ním jedu. Bude potřebovat naši pomoc, alespoň si to myslím. Myslel jsem... Jo? Fakt? Jenže, nebude to procházka, ale možná tvrdá hra! Jo, jak jsem tě učil karate, tak to se ti bude hodit. Ano, můžeš s sebou vzít Reného a Françoise. Ne, toho nech doma, je ještě malej. Jasně, jenom skutečně dobrý kluky. Já se pokusím taky zavolat pár kamarádům. Doma řeknu, že jedu na ten tábor, táta už mi to dovolil a dal mi i prachy. Zítra ráno. Budu čekat. Ahoj!“

Chvíli hledal v notesu, a pak vytočil dlouhé číslo.

„To je Stockholm? Dejte mi Iona Sörrensena... jo, kluka od vašeho velvyslance. Ahoj Ione, tady Kim. Poslouchej, náš princ je ve Francii! No, Enkra. Víš, chci se za ním jet podívat, tak jsem si myslel... Jasně, řeknu ti, jak se tam dostaneš. Ano, mohl bys s sebou vzít pár kamarádů, ale jenom skutečně dobrý kluky. Nebude to žádná procházka... taky zavolám ještě pár kamarádům...“

Ze šálku z míšeňského porcelánu, který měl uražené ucho, vytáhl Kim pár kancelářských spínek, a začal si je po stole rozkládat do různých tvarů. Každá spínka znamenala jednoho kamaráda.

Kim Terriér byl skutečně skvělý mladý diplomat.

Doktor Merciér se vrátil z ranní procházky a vypadal velice spokojeně. Usmíval se a zdálo se, že krásný den mu dodal dobrou náladu. O svůj šálek na čaj měl opřenou pohlednici.

Simone si povšimla, že když si přečetl velmi stručný text na zadní straně, trochu zkřivil obličej, ale hned se spokojeně usmál a vzal do ruky noviny.

„Nějaká holka, žejo?“ zasmála se.

„Jeden kamarád. Je to kus blázna. Dělá si ze mě legraci.“

„Moc ti toho nenapsal,“ poznamenal inspektor Chartiér, který soustředěně studoval noviny. „Aspoň mohl připsat, jak se mu daří a co dělá v takové díře...“

„Nerad píše.“ vysvětloval doktor.

„Pak se divím, že si vůbec vzpomněl.“

„Ví, že sbírám pohlednice. Proto...“

„To leda,“ kývl inspektor hlavou. „Tohle jsi četl?“

Doktor Merciér vzal noviny, četl a pomalu se začínal mračit, až se výraz jeho tváře dal označit jako znepokojený.

„Myslíš, že to má něco společného s naším případem?“

„Zcela jistě. Kluk, který dokáže přemoci čtyři vycvičené zabijáky je určitě člen té bandy. Možná ten, který zmlátil toho pitomce... Milu se jmenuje. Určitě ten, kterého viděli s Jeanem.“

Doktor Merciér krčil rameny. Inspektor pokračoval:

„A dál – měl s sebou dva kamarády. O těch nikdo nic neví, jenom že vypadali dost divoce a měli výrazně černé vlasy. Asi jeho komplicové, další členové bandy. Měli motocykl Honda, jako ta Japonka, co slídila u polepšovny. Viděli ji s ním ve městě.“

„Zdá se, že to do sebe zapadá.“ souhlasil doktor.

„Víc než perfektně! Ti kluci jedou někam do vnitrozemí. Způsobí celkem pro malichernou příčinu rozruch, kterého si musí každý všimnout. Pak odjedou někam na jih, zřejmě na Riviéru. Tam je tak hrozný zmatek, že jim nedá práci se ztratit.“

„Chceš je tam jet hledat?“

„Ani mě nenapadne. Tobě už přece došlo, k čemu to všechno bylo?“

„Jediná možnost je snaha vylákat policii na sebe. Chceš říct, že ti tři mají vytvořit klamnou stopu?“

„Jasně. Jejich velitel, ten dospělý člověk, který je řídí, není hlupák. Vyslal je tam a sám jede jinam. S tou blonďatou holkou a především s Leonem Devartem!“

„Kde myslíš, že je teď Leon?“

„To, na co ho potřebují, je ve Francii. Mohli zmizet, ale zatím to neudělali. Naopak, čistí prostor. Poslali pryč ty kluky, jsou zbytečně moc nápadní. Ale sami zůstali!“

„Takže, co udělá policie?“

„Policie bude honit ty kluky. Ale já neudělám nic. Budu sedět a čekat, co bude dál. Tohle ještě není konec. Mám takový dojem, že všechno to má svoje kořeny, tady v kraji. Tady se odehraje to nejdůležitější. Co myslíš ty?“

„Možné to je.“ přiznal doktor.

„Myslíš, že tady budou střílet nějací gangsteři?“ ptala se Simone, oči navrch hlavy. „Já bych se nerada připletla do bitvy!“

„Jak jsi na tohle přišla?“

„No... jak jsi mluvil o těch černovlasejch grázlíkách. Mohli by to bejt Taliáni nebo Španěláci. Ty jsou černý. Třeba je to nějaká Mafie nebo tak něco!“

Inspektor se zamyslel. „Nějaký smysl to má, co povídáš. Zkusím se spojit s Paříží a pozeptat našich informátorů v podsvětí, co o tom soudí. Třeba se něco dozvím... co budete dělat vy?“

„Já se jdu koupat. Co ty, Jacquesi?“

„Možná taky. Je krásný den, voda bude teplá...“

„Tak já pak přijdu za vámi.“

Takže se rozešli, a doktor Merciér a Simone odešli na zahradu, aby si po snídani odpočinuli.

„Koukám, tvoje jehňátko se pěkně zamotává!“ řekla Simone.

„Až ho chytím, roztrhnu ho jako hada! Co je moc, to už je příliš. Copak si vůbec neuvědomuje, co vyvádí? Myslel jsem, že už dostal rozum, ale on ne!“

„Myslíš, že tě poslechne, když mu něco řekneš?“

„No... doufám, že si to nechá aspoň projít hlavou.“

„Je to pěknej frajírek! Zmlátit čtyři vojáky, a dva při tom ještě zranit, to hned tak každej nedokáže...“

„To dokázal už před několika lety.“

„Říkal jsi, že nikomu neublíží. Že snad dal slib, že bude lidem jenom pomáhat a ne škodit!“

„To je pravda. Jenomže... je v tom problém.“

„Jenomže! Vojáky ztloukl, z polepšovny unesl kluka, a s tím holičem taky nezacházel zrovna nejlíp. A vůbec...“

„V tom je právě ten problém. Koho on považuje za člověka. Podle jeho názoru třeba cizí vojáci, holiči, dozorci v kriminále a policajti nepatří do lidské společnosti.“

„To má skutečně originální názory. Poslouchej, tebe to tvoje jehňátko mezi lidi počítá?“

„Zatím doufám ano. Ale má taky dobrý vlastnosti... třeba nedovolí ubližovat koním...“

„Jo, to jsme měli potěšení se dozvědět. To radši zmrzačí pár lidí, než by dovolil ublížit koníčkům. Jiný zvířata taky miluje?“

„Samozřejmě, všechna. Má rád všechny živé tvory...“

„No, vždyť povídám, jehňátko. Kde myslíš, že je teď?“

„Byl bych o hodně klidnější, kdybych to věděl.“

„Myslíš, že skutečně mířil na jih?“

„Nevím.“

„Ale snad to můžeš odhadnout...“

„Těžko. Já opravdu nevím, co udělá v příštím okamžiku. Může odjet nebo zůstat nebo může cokoliv. Musím čekat, co ho napadne.“

Simone si povzdychla. „Poslechni, nezávidějí ti lidi někdy ty lehko vydělaný peníze?“

„Někdy jo.“ přiznal doktor Merciér.

A Simone si ještě jednou povzdychla.

To ráno se Jean rozhodl zajít do města a zjistit, co je tam nového. Enkra mu dal hodně dobrých rad a vojenskou čepici. Potom si s Leonem lehli na slunce a opalovali se.

„Chtěl bych se tě na něco zeptat, dokud tu není Jean,“ řekl Leon. „Jde o to, co ty máš vlastně v úmyslu.“

„Nic.“ řekl Enkra klidně.

„Byl bych rád, kdybysme mluvili rozumně. Řekni mi, jaké máš plány. Doopravdy bych to chtěl vědět.“

„Jenže, já doopravdy nevím. Spíš bych rád, abys mi řekl, co ode mne potřebuješ dál.“

„Já?“ Leon vypadl z konceptu a tvářil se povážlivě. „Ty jsi mě přece vytáhl z pasťáku! Snad víš, proč jsi to udělal?“

„Samozřejmě. Hnusí se mi nespravedlnost a chci, aby každý dobrý člověk byl svobodný. Tedy i ty. A co se tebe týče, můžu ti ještě pomoci ve všem, co budeš potřebovat.“

„Takže ty fakt nemáš žádný plány?“

„Ne. Požádali mě, abych tě osvobodil, a to jsem udělal. Teď čekám, co bude dál. Taky bych rád, aby se to nějak uzavřelo.“

„Kdybych byl zůstal v polepšovně a dobře se choval, doporučili by mě potom do učení. Mohl jsem se vyučit mechanikem nebo zámečníkem. Teď už z toho asi nic nebude.“

„Ty by ses rád vyučil zámečníkem?“

„To ani ne. Ale něčím se vyučit musím, ne?“

„Čím bys doopravdy chtěl být?“

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Něčím se vyučit...“

„Přece musíš mít představu, co by se ti líbilo! Nebýt ničím, to je lehké, to zvládne každý – ale když už se máš něčemu učit, tak oboru, který tě zajímá, ne?“

Leon jenom krčil rameny. „To je těžký... já jsem o tom nikdy nepřemýšlel! Odjakživa bylo jasný, čím budu. Dělníkem nebo nádeníkem, něčím takovým...“

„Tak vidíš. Když nevíš co chceš, plň svoje povinnosti a čekej, až tě něco chytrého napadne. Zatím ti snad není tak špatně...“

„To ne. Jenže zatím, to je dneska a možná zítra. Ale co dál? Ty tady přece nebudeš věčně!“

„Neodejdu dřív, dokud ti nezařídím slušnou existenci.“

„Hm... a kdybych chtěl študovat? Třeba na universitě... práva!“

„Dobře.“

Leon se zarazil. „Dobře... to znamená, že by to šlo?“

„Když chceš...“

„Nechci, jenom jsem to tak řekl! Ty opravdu můžeš všecko?“

„Když dám příkaz, zajistí ti moji přátelé kariéru, jakou budeš chtít. Až na to, že musíš prokázat nějaké schopnosti. Jsou dobří právníci a špatní právníci. Když budeš dobrý...“

„To je šílenství!“ vykřikl Leon. „Co ještě mi můžeš zařídit? Mohl bych například být letcem? Nebo dokonce astronautem?“

Enkra zaváhal. „Za určitých okolnosti by se to dalo zařídit... ale nevím, jestli máš na to dostatečné zdraví a schopnosti. Je to náročná specializace...“

„Ty dokážeš ovládnout i astronautickou školu?“ Leon vstal.

„Vím o několika lidech, kteří se na to připravují.“

Leon si zase sedl a sevřel hlavu v dlaních. „Že máš doma dost vysokou šarži, to vím. Ale ovládáš to i tady ve Francii?“

„Na můj příkaz by to zvládli místní lidé. Dokážeme všechno, jde jen o to, pro koho to děláme. Leone, můžeme ti zajistit cokoliv. Učební místo zámečníka, právnickou fakultu, letecké učiliště. Ale jde o to, jestli jsi schopen nám to... oplatit.“

Leon chvíli zíral, pak se rozesmál. „Ty ses zbláznil! Teď už chápu, jak to myslíš! Jako, jestli si to můžu dovolit, jde ti o prachy, jo? Tak na to zapomeň, já nemám ani sou! Namáhal ses zbytečně, jestli si myslíš, že ti to někdy vrátím!“

„Nemyslel jsem na peníze. Ale někdy budeme něco potřebovat. Od mechanika spravit auto. Od právníka vysekat člověka z nějakého maléru. Od letce... třeba zásah v boji. Co bychom mohli chtít od astronauta, to nevím, ale je možné, že i k tomu by došlo. Tomu říkáme oplatit službu službou.“

„No jo, jasně! A ta služba by byla asi dost těžká, ne?“

„Podle významu toho kterého člověka. Podle toho, co je kdo ochoten a schopen udělat pro nás, můžeme my udělat pro něho. Možná je to tvrdé, ale takový je život.“

„Už chápu,“ řekl Leon. „Už začínám chápat.“

Enkra neříkal nic. Jenom se usmíval.

„Ale co ty jsi udělal pro svoji zemi, že ti dala tyhlety možnosti? Peníze, výcvik, znalosti a to všechno?“

„Něco jsem už udělal, něco ne. Předpokládají, že se co nejlíp osvědčím. Jak to bude ve skutečnosti, to samozřejmě nevím, ale... chci věřit. Tohle, co právě dělám, je svého druhu zkouška.“

„A kdo tě zkouší?“

„Kamarádi. Nejsou tady, ale dozvědí se všechno.“

„A ten člověk, který tě sleduje?“

„To je něco jako instruktor.“

„Ta práce, kterou budeš dělat, asi nebude normální, co?“

„Jak pro koho.“

„Myslím tím, že je tajná pro cizí lidi.“

„To jistě.“

„A co bude tedy dál? Co budeš podnikat?“

„Zatím přesně nevím. Uvažuju o tom celou dobu, ale nic chytrého mě nenapadá. Čekal jsem, že budou větší potíže s tvým osvobozením. Zatím to šlo hladce... teď by se něco mělo stát!“

„A co jako?“

„Například, mělo by přijít nějaké nebezpečí. Nebo alespoň nějaký protivník. Takhle je to nuda.“

„Protivník? Například policie?“

„No, třeba policie. Někdo, kdo by mě trochu povzbudil...“

„Máš skutečně pěkný hry. Nechat si od policajtů brnkat na nervy, to je skutečně fajn zábava.“

Enkra se jenom usmíval. A Leon si povzdychl:

„Zůstanu s tebou. Uvidíme, jak bude dál...“

Jean nebyl tak hloupý, aby šel rovnou domů. Raději to obešel a hledal, kde by našel někoho z kamarádů. Objevil Alaina a Franka a hned je k sobě zavolal.

„Páni!“ kulil oči Alain. „Ty vypadáš... s těma vlasama! Ani bych tě nepoznal...“

„Proto to mám. Kluci, co je u nás doma?“

„Hledali tě tam policajti! Už dvakrát, možná přijdou zas! A tvůj táta ti vzkazuje, že tě seřeže řemenem, až se vrátíš! Ale teďka je zas v hospodě...“

„Počká si, než se vrátím. Mně je fajn, ani byste neřekli. Kluci hele, víte kde je Modrá zátoka?“

„Jasně. A co?“

„Enkra vzkazuje, abyste tam po obědě přišli. Můžete vzít všecky naše kluky. A bude tam i Leon...“

„Jasný, přijdem. A ty se už vrátíš domů?“

„Blbej bych byl. Máme v lese krásnej tábor, tam se dá vydržet, když je dobrý počasí. Počkáme si, co bude...“

Alain a Frank se rozběhli domů, sezvat všechny kluky. Jean se radši zdekoval dřív, než ho někdo uvidí. Vrátil se k Enkrovi a našel jeho i Leona při chytání ryb – v té skalnaté zátoce byla ryb spousta a nikdo je tam nelovil. Enkra se potápěl a hledal na útesech pod hladinou mušle – v jedné dokonce našel perličku, ale byla malá a tak ji daroval Jeanovi, když se mu líbila.

K obědu měli ty ryby (kromě Enkry, ten jedl jen zeleninu), po jídle se Jean vypravil do Modré zátoky, sousední a všem známé. Tam čekal, dokud se neobjevili kluci. Bylo jich víc než dvacet, v čele s Frankem, Alainem, Pépem a ostatními starými členy Leonovy party. Všichni měli oči navrch hlavy, když viděli Jeana, který opálený a s černými, zvláštně upravenými vlasy vypadal jako Irokéz.

„Tak jsme tady,“ hlásil Frank. „Kde je Leon?“

„Ve vedlejší zátoce – ale tam se jen tak nechodí! Je dobře schovaná, a po suchu se tam vůbec nedá, takhle po břehu...“

„A jak tam teda půjdem?“

„Přeplavem. Svlíkněte se, a svý hadry zahrabte tady do písku. Ale pamatujte si, kde jsou...“

Kluci zaváhali, pak se začali svlékat. Jean taky svlékl plavky, které měl doteďka, a zahrabal je pod kámen. Kluci se vyjevili, ale hned zmlkl všecek smích, když si všimli jeho opálení.

„Co je? Co se tak šklebíte?“

„Ty chodíš nahej?“ ptal se někdo.

„Všichni chodíme nahý. Člověk přišel na svět nahej, kdyby Pámbu chtěl, tak mu dal narůst šaty. Říká Enkra.“

„A to my máme taky...?“

„Jasně. Jinak vás ani nepustíme na břeh.“

„A budem se moct takhle opalovat?“

„Na blbý otázky zásadně neodpovídám.“

Takže se svlékli a potom plavali podle skal na pobřeží; Jean zamířil do úzké zakroucené zátoky a ostatní za ním. Byla tam krásná pláž, na té pláži stáli dva chlapci a u jejich nohou liška. O Enkrovi věděli, ale Leon je překvapil barvou vlasů.

„Páni, Leone, ty taky vypadáš jako nějakej Indián!“ obdivoval ho Alain. „Jseš úplně jinej, než jsi bejval dřív...“

„Život, pánové,“ řekl Leon. „Tak co, jak je to s váma? Už jsem vás dlouho neviděl, co jsem byl na rekreaci!“

Enkra stál, mlčel a pozoroval je. Liška Sindy chodila od jednoho ke druhému a očichávala jim nohy. Někdo na ni upozornil a všichni ji začali hladit – nechala si to líbit a jenom tiše kňučela. Enkra ji sledoval velmi bedlivě, a jednu chvíli si s ní dokonce tiše povídal.

Enkra, Leon a Jean byli středem veškeré pozornosti. Ostatní kluci se snažili vyprávět jim všechno, co se stalo jak v posledních dnech, tak za celé Leonovy nepřítomnosti, pak začali vzpomínat na všelijaké svoje hrdinské činy a nakonec vyprávět o křivdách, kterých se na nich dopustily konkurenční party. Enkra poslouchal, zato s Leonem to dost hrálo; Jean se tvářil, jako kdyby to už dávno říkal a nikdo mu nevěřil.

„Michellova banda jsou syčáci,“ řekl už po několikáté Leon. „Kdybych mohl, tak bych jim pěkně srovnal hnáty! To by se přestali vytahovat, že jsou lepší než my!“

Kluci s tím plně souhlasili a nadávali na Michella a jeho bandu tak dlouho, až Enkra řekl: „Tak proč si to s nima nerozdáte?“

„My bysme to udělali – jenže, bez Leona to nešlo!“

„Teď je Leon tady – tak co vám ještě brání?“

„Kdybysme se uměli rvát tak, jako ty...“ nadhodil Jean.

„Záleží na vás, jak rychle to pochopíte.“

Když jim došlo, co tím myslí, zajásali. Okamžitě nechali diskuse a nastal tvrdý výcvik v boji muže proti muži. Odehrával se v měkkém písku na pláži a v příboji, kde se nikomu nemohlo nic stát, protože Enkra je nešetřil a mlátil s nimi o písek jako s hadrovým panákem. Stejně trpělivě však ukazoval různé údery, předváděl, radil, nechal se sebou tlouct o zem. Kdyby chtěl, mohl kteréhokoliv srazit jedinou ranou; ale ukáznil se natolik, že jim byl rovnocenným protivníkem a když ho někdo z nich přemohl, měl větší radost, než kdyby vyhrál sám.

Večer přišel rychle – ale kluci slíbili, že zítra přijdou zas a budou pokračovat v boji. Pak přeplavali na svoji zátoku, oblékli se a spěchali domů.

Enkra, Jean a Leon osaměli u svého ohně. Enkra vyráběl z lesních plodů zeleninovou kaši zvanou sabdží, druzí dva si protahovali bolavé tělo. I když byli na tom fyzicky líp než ostatní, boj u nich nezůstal bez následků.

„Měli bysme něco podniknout, Enkro,“ říkal Jean. „Dokud jsi tady, měli bysme... co vlastně budeme dělat dál?“

„Nevím,“ řekl Enkra. „Ale budu o tom přemýšlet.“

Leon a Jean brzy zalezli do spacáků a za chvíli spali. Enkra zůstal ležet, opřen hlavou o svůj bágl – díval se na hvězdy a hladil po hlavě lišku Sindy. Neříkal nic – ale bylo toho hodně, co mu táhlo hlavou.

Errata:

30.05.2021 11:44