Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Doktor Merciér vstal velmi časně a vyrazil na svoji ranní procházku. Už to tu dobře znal, zamířil hned k Modré zátoce – ale nešel na pláž, nýbrž překročil skalnatý hřeben na okraji lesa, a sešel po strmém svahu až k vodě. Tam si chvíli prohlížel stopy, které zůstaly v písku, pokyvoval hlavou a usmíval se.

„Ahoj!“ řekl mu Enkra, který se vynořil za kamenem.

„Ahoj,“ řekl doktor Merciér nevzrušeně.

„Ještě tě nepřestalo bavit mě šmírovat?“

„Dokud mi za to někdo platí, dělám to rád a s chutí.“

Enkra přišel blíž. Za ním liška Sindy, a ta očichávala doktoru Merciérovi kalhoty. Doktor se shýbl a pohladil ji.

„To mi vrtalo hlavou. Myslel jsem, že je to nějaký malý pes, ale ty stopy se mi nezdály. Kde jsi ji vzal?“

Liška sebou škubla. „Ty mluvíš naším jazykem?“

„Jako Enkra. Patřím přece ke stejnému národu.“

Enkra pokynul, aby si sedli. Doktor se opřel o veliký balvan, Enkra usedl se zkříženýma nohama před něho.

„Jsem rád, že jsi tady, Miku. Potřebuju tě.“

„Přesně řečeno, potřebuješ něco ode mne. Peníze? Doklady? Nějakou pomoc právního zástupce?“

„To ne. Potřebuju poradit, co dál.“

Mike dal najevo zřetelný údiv. „To je vskutku pozoruhodné zlepšení! Chceš tím říct, že hodláš požádat o radu svého duchovního učitele?“

„No.. v nejhorším i to.“ Enkra chvíli váhal. „Představoval jsem si to docela jinak... Všechno to šlo hrozně hladce, mám pocit, že to není to pravé a že jsem udělal možná nějakou blbost!“

„Od začátku děláš jenom blbosti. Ale některé z nich hodnotíš asi jako dobrou věc, například to, že jsi sem vůbec chodil. To byla první a zásadní chyba. Co tě to vůbec napadlo?“

„Dostal jsem takový dopis...“

„To vím. A to byl nějaký důvod?“

„Bylo jich víc. Chtěl jsem ukázat, že něco dokážu. Ne jako princ, sám za sebe! A taky jsem dokázal – mám krásnou motorku, jakou nikdo nemá. Zachránil jsem život Sindy. Unesl jsem Leona z polepšovny. Srovnal ty surovce. Nemám se za co stydět.“

„To souhlasí – až na to, že jsi pitomec, jakému není rovno. Víš, že po tobě jde policie?“

„Čekám to.“

„Inspektor Pierre Chartiér. Bydlí v tom samém domě co já, a dokonce se se mnou radí. Myslí si, že jsi jenom jeden ze členů skupiny, a hledá tvého šéfa...“

Enkra se usmál. „Když bude vytrvalý, přijde třeba i na tebe!“

„Doufám, že ne. Nemám na tu noc žádné alibi...“

„A ta holka by ti to nedosvědčila?“

„Ani ona nemá alibi.“

„Nebyli jste spolu?“

„Byli. Sledovali jsme tě, a pořídil jsem pár fotek infračerveným foťákem. Budou doma v novinách...“

„Sindy tušila, že je tam ještě někdo a říkala mi to, ale já jsem na to nedbal. I když, mohl jsem čekat, že tam budeš. Poslechni, jak dlouho víš o téhle zátoce?“

„Simone mi vyprávěla o těchto skalách. Byl jsem tady a zauvažoval, kde tak asi bydlíš. Tak jsem objevil tuhle zátoku. Pak jsem viděl i stopy, a to už bylo jasné.“

„Máš nějaké fotky?“

„Tebe, Leona a Jeana při ranním koupání a cvičení. Beru to támhle z lesa, jak vylézá ta skála...“

„Jakým teleobjektivem?“

Mike vytáhl objektiv z kapsy a Enkra si ho prohlížel.

„Potřeboval bych pořádný vybavení. Můj Nikon je sice výbornej, ale další optiku k němu budu muset sehnat...“

„Jestli chceš, dám ti ho.“

Enkra sbalil teleobjektiv a usmál se. „Děkan.“

Mike chvíli váhal, a Enkra toho hned využil. „Kdo je to vůbec, ta tvoje Simone? Je pěkná, to jsem viděl. Ale co dělá?“

„Tancuje. Je striptérka. To je dívka, která...“

„Vím, co je to striptýz. Je fajn?“

„Sympatická a milá.“

„Náhodou, milostná aféra mezi komthurem arcibiskupem a striptýzovou tanečnicí by byla docela zábavná.“

„Já nejsem arcibiskup.“

„Slyšel jsem povídat, že tě jím chtějí udělat.“

„Nedělej si blázny. Jsem rád, že dejchám.“

„Uvidíme. A co teda s tou holkou?“

„Má dobrou vlastnost, nevnucuje se. Je to kamarádka a je fajn.“

„Jen abys sám neměl zájem. Já to moc dobře znám...“

„Nepovídej – a odkud? Snad nemáš taky holku?“

Enkra vzkypěl. „Nemluv jako Roger! Ten pořád chce, abych se staral o holky! Zatím mám dost jiných a vážnějších starostí, než abych si s nima motal hlavu!“

„Děláš dobře, Enkro. Skutečně máš dost starostí.“

„Já to říkám pořád. Poslyš, jak ty bys hodnotil situaci?“

Mike dal najevo, že přemýšlí, ač nebylo zapotřebí. Měl svůj názor už dlouho: „Udělal jsi jednu pitomost větší než druhou. Vykradení herny v Neapoli, to by ještě šlo, nikdo neví, že jsi to byl ty. Co se týče Sindy, to bych udělal samozřejmě taky. Ale ta aféra s Leonem je už moc. Připoutalo to pozornost, a Vládce chce všechno radši, než aby se o nás začali starat cizí lidi. A teď jsi to ještě vylepšil rvačkou s vojáky. Ty už vůbec nemáš rozum.“

Enkra se usmíval, jako kdyby ho chválili.

„Kdybych ti teď měl radit, seber se a padej co nejdál odtud. Přes hranice, pas máš snad v pořádku. O Sindy se nestarej, o tu se postarám já. Ty vem svou motorku, a zejtra ať už po tobě nezůstane ani smrad.“

„To by bylo fajn. Jenže, jsou tady kluci.“

„Leon, Jean a ta banda? Co s nima zamýšlíš?“

„Nevím – ale chtělo by to něco vyzkoušet. Navrhují mi zaútočit na nějakou jejich konkurenční partu. Mají nějaké spory...“

„Ty jsi blázen, Enkro. Doma jsi utekl, abys nemusel bojovat s protivníkem, který tě není hoden. A tady vyhledáváš místní kluky? To přece nejsou Armini a jejich boje nejsou vaše bojové hry! To je něco úplně jiného, ti kluci si chtějí jen rozbít rypáky a pak ti to budou dávat za vinu! Pochop, nejsou jako my!“

„Jsou. Jenom to ještě nevědí.“

„Prosím tě! Co chceš třeba dělat s Leonem?“

Enkra jen pokrčil rameny.

„Tvůj Leon nemá zřejmě o svých plánech představu. Naopak, on vůbec nic nechtěl. Byl v té polepšovně možná docela spokojený, i když mu to občas lezlo na nervy. Tys ho unesl a úplně změnil jeho život. A jestli ho necháš bez pomoci, policie mu napaří trest i za tebe. Je to jasné?“

„Je. Ale nechci ho nechat jen tak.“

„Uvědomuješ si, že bereš odpovědnost za každého, koho k sobě přijmeš? Zatím se ještě neví, kdo jsi, ale jakmile na to přijdou, budou tvoji kamarádi ve společnosti naprosto nemožní! I Jeana už hledají, a jestli se vrátí domů, zavřou ho i s Leonem!“

„Chápu. Ale co bys mi radil ty?“

„Jsou dvě možnosti. Jedna z nich je jednodušší. Odvézt oba dva někam... třeba do Belgie nebo Španělska, jak chceš. Tam je nechat, ať se přihlásí místním orgánům a řeknou, že byli uneseni proti své vůli. Vzít všechno na sebe a nechat policii, ať si to nějak přebere. Ty už budeš dávno v sakrech, my jim zařídíme nějakou právní pomoc a až pomine rozruch, zahrajeme to do autu.“

„Jenže já budu vypadat jako pitomec, a to nechci!“

„Je to jediná podmínka smírného uspořádání.“

„Dobře. Ta druhá možnost.“

„Ta bude asi tobě vyhovovat líp, ale je přímo proti instrukcím Vládce, tvého vznešeného otce.“

„To mne velmi zajímá. Povídej!“

„Způsobit průser tak kolosálního rozsahu, že by to otřáslo celou mezinárodní veřejností. Přiznat, že jsi arminský princ, a to, co děláš, je důsledkem činnosti zvládnuté rozumem. Že v téhle společnosti je něco, co nepovažuješ za správné, proto jsi se rozhodl bojovat. Zkrátka, postavit se za kluky. A udělat něco takového, že Leonův útěk z polepšovny bude vedle toho zanedbatelná maličkost.“

Enkra začal zprudka mrkat očima. Byla to známka, že slyší něco, na co ještě nepřišel sám, a musí si to přebrat.

„To by bylo... ale fajn!“ řekl.

„Jestli se někdy někdo dozví, že jsem ti to poradil, nebo ti vůbec o té záležitosti řekl, bude to pro mne možná konec kariéry, protože Vládce si přeje, aby ses v tichosti vrátil domů. Já bych pro to byl taky. Konečně, Evropa je veliká a prázdniny teprve začínají. Ukázal bych ti trochu kulturní památky...“

„Koukej, po krámech s pohlednicemi si choď sám! Zapomeň na to, co jsi říkal, a radši řekni, co by mělo být tamto...“

„Vymysli si něco sám. Je to tvoje hra.“

„Já si vymyslím. Ale... to by byla skutečně vysoká hra! Neuteču jako králík, to by byla zbabělost! Naopak, udělám něco, o čem se bude psát ještě po letech...“

„Říká se, že velký člověk dělá i velké blbosti. Formát, to je to, co nám nejvíc chybí. Možná...“

Enkra vstal a začal přecházet sem a tam. „Rozmyslím si to. A jsem rád, že jsi mi pomohl. Už jsem se začínal nudit, a možná bych byl skutečně s kluky utekl z dosahu. Teď už ne, teď to tady začne být teprve zajímavé... Třeba to ještě budou fajn prázdniny!“

„Počítej s tím, že jak to začne bouchat, zmizím z dosahu. Už jsem s tebou měl průserů dost... ale nikdy nebudu tak daleko, abych ti nedokázal pomoci...“

„Když bude potřeba, pošlu Sindy. A v každým případě ti děkuju!“

„Tak zlom vaz,“ řekl Mike, vstal a podal mu ruku. „Já musím domů. Simone se někde koupe a bude už asi nervozní, kde jsem tak dlouho. Chtěla by tě vidět a poznat...“

„Já ji taky. Co o mně ví?“

„Tak asi půl pravdy. Ví, že jsi princ, ale neví, jaký.“

„Přijde na to, když bude chvíli přemýšlet. Má-li čím.“

„Někdy mám pocit, že už to pochopila.“

„Tím líp. Aspoň bude trochu veselo...“

Rozešli se. Sindy běžela s Mikem, až kam si troufla, pak se vrátila do lesa.

Doktor Merciér se vracel z procházky. Nebyl si jist, jestli má důvod být sám se sebou spokojen.

Errata:

30.05.2021 11:44