Vítej, návštěvníku!

Město Limerick leží v dlouhém a úzkém mořském zálivu, krytém před divokými větry Atlantiku. Obvykle je tu poměrný klid, ale v tyto dny byl celý záliv plný kotvících plachetních člunů. Jejich páni se pohybovali po městě a z nedostatku lepší zábavy se mezi sebou prali.

Místní obyvatelstvo je přijalo až nečekaně srdečně – ze svobodné části ostrova i Angličany zabraného Belfastu se sem sjížděli výrostci, většinou zrzaví a pihovatí, ale jednoznačně chovající se jako dravci uprchlí z klecí. Mnozí uzavírali s lidmi ze člunů nejrůznější dohody stran budoucnosti, o kterých se nesměl dozvědět nikdo nepovolaný. Rovněž tak utajená zůstávala jména účastníků dohody – pokud bylo někde zaznamenáno jméno, pod kterým byl dotyčný zapsán ve farní matrice, pak bylo to místo dokonale utajeno a bojovník znám přezdívkou.

Chvíli se diskutovalo, jak změnit vzhled dotyčných jedinců, aby je neidentifikovali přítomní špiclové – určitě tady nějací byli. Na nic nepřišli až do chvíle, kdy přijela spojka z Itálie a oznámila, co se tam děje. Pak na to přišli – během jediné noci většina přítomných změnila účes.

Teď se řada kluků chlubila vysoko vyčesanými hřebeny na hlavách vyholených a zdobených všelijakými magickými kresbami. Zatímco chlapci tmavé pleti odkudsi zdaleka dávali přednost barvě rudé, měli místní, bledí, zrzaví a zelenoocí, v oblibě především ostře zelenou. Ale vypadali všichni strašlivě; přijali jednotný oděv, koženou bundu pomalovanou různými symboly, vylepšenou o kovové cvočky, všelijaké pásky, řetězy a jiné předměty z kovu. To vše mohlo spolehlivě zabrzdit ránu nejen pendrekem, ale i sečnou zbraní.

Nad zátokou zakroužil hydroplán – náčelníci zvedli hlavy.

„Tohle není Jackie ani Kurt! Tohle bude něco jiného!“

„Ale je náš, trojzubec má!“

„Podíváme se, až přistane...“

Hydroplán přistával poněkud ztěžka; zdálo se, že jeho pán s ním ještě není dostatečně srostlý a neumí pořádně řídit. Zaroloval ke břehu, zastavil se, ale nikdo nevylézal – až po chvíli kdosi vylezl na křídlo a rozhlížel se.

„Kdo to je?“ domlouvali se kluci na břehu, „Znáš ho? Já ne... a vypadá dost divně...“

Nevypadal ani tak divně, vypadal spíš jako malé dítě. Povšiml si, že kolem něho jede někdo na gumovém člunu a zamával na něj, aby přirazil; pak se domlouvali, aby ho převezl na břeh. Ten kluk s člunem to opravdu udělal, a letec slezl opatrně do člunu.

„Vyklopí ho.“ komentovali to přihlížející.

„Myslíš?“

„Vsaď se, že ho vyklopí!“

Byli tak dvacet metrů od břehu, když majitel gumového člunu zabral veslem trochu moc, člun se naklonil a i když kluk z letadla dělal co mohl, aby se udržel, převrátil se. Letec nechal svého hostitele i jeho člun osudu a na břeh doplaval, za smíchu všech přihlížejících.

Podali mu ruku a pomohli na břeh. Byl skutečně menší než ostatní a vypadal jako holka, až na to, že měl klukovsky dlouhé a neupravené vlasy. Náušnice nebyly vidět, protože i když byl umáčený, vlasy mu kryly uši.

„Tos nevěděl, že tě vymáchá?“

„Slíbil mi, že ne!“

„A to jsi mu věřil?“

„Moc ne,“ mávl kluk rukou, „Ale byl jsem tak rád, že jsem tady, že jsem na chvíli ztratil opatrnost...“

„Odkud letíš?“

„Z Londýna.“

„To není zase tak daleko, ne?“

„Nojo, ale já vidím takový letadlo poprvní v životě! A ještě ho mám řídit, víš, co to je?“

„Ty seš nějakej kurážnej frajírek!“

Kluk se začal smát. „Když už, tak frajerka. Sheilla Westerhamová, k službám vznešenému panstvu...“

„Hele, srandu si dělej ze svý babičky... tohle jméno už jsme slyšeli, a dost dávno...“

„Babička by se tolik nezasmála. Fakt jsem Sheilla... a babička taky. I máma. A teď já!“

„A co že jsi přesedlala na letectví, když tvá máma a babička jezdily na ponorce?“

Sheilla svlékla košili a ždímala ji, takže se přesvědčili, že je opravdu holka. „Máma mi dala prachy na plachetnici, jenomže dlouho trvalo, než jsem ji ukecala. A když jsem dolítla do toho všivýho Londýna, už žádný lodě nebyly, všecky jste je vykoupili, co jste přilítli dřív. Tak co jsem měla dělat? Zapnula jsem mozkový závity a hele! Koupila hydroplán!“

„A to ti ho jen tak beze všeho prodali?“

„To je jasný, že mě by nikdo v životě nepustil za knipl! Jenomže máme svý známosti... jeden dobrej lampasák mi pomohl a dneska ráno mě naučil lítat. Dobrý, ne?“

„Opravdu vynikající! Kolikpak je ti let, že jsem tak smělej?“

„Jedenáct. A co má bejt? Zdám se ti moc malá?“

„No, že bys byla velká, to teda ne. A vidíš vůbec z kabiny ven přes okraj?“

„Proč ne? Mám pod zadkem polštář a tři díly velkýho námořního atlasu... Poslouchejte, kluci, kdy už to začne?“

„Čekáme na signál... to ti nikdo neřek?“

„Jasně, že řek! Ale kdy bude ten signál?“

„Nebuď netrpělivá, panenko. Jseš tady, to je hlavní – však nezmeškáš, s tím svým letadlem. My to máme horší, musíme po moři!“

„Jen se nedělej, po vodě je to lepší než vzduchem! Zvlášť když někdo řídí jako já...“

„Stejně tě obdivuju, že jsi neměla strach...“

„Já? Děsnej! Ale kdybych nedoletěla a někde se utopila, přišla bych o tu legraci, až to začne! A kdyby se to dozvěděla máma, ještě by mi natloukla... tak co můžu dělat?“

Errata:

30.05.2021 11:44