Plukovník Monfleur měl vždy dobrou náladu. Zvlášť po ránu, když si přijel v kamionu s bílým praporem pozeptat se po zajatcích. Uvítal ho Sebastiano a projevil snahu zavolat prince.

„Ne, nespěchejte... jen nechte Jeho Veličenstvo klidně vyspat! Třeba si budeme stačit sami, ne?“

Sebastiano tedy vyčkal. A zatím se usmíval.

„Poslyšte, jakou vy máte vlastně hodnost?“ vyzvídal Monfleur a nabídl Sebastianovi cigaretu.

„No... ani nevím. A nekouřím.“

„Princ se zmínil, že ten chlapec... Kim je plukovníkem. Je to pravda?“

„Jo, jistě, když to říká princ.“

„Potom byste vy měl být aspoň kapitán!“

Sebastiano se zasmál. „Mohl byste mi aspoň tykat?“

„No jistě – já jsem Gérard! Máš pravdu, jsme oba důstojníci!“

Podali si ruce a Sebastiano řekl: „U naší armády není důležité, kdo má jakou hodnost. Důstojníci se stejně volí hlasováním mužstva a velitelství to jenom potvrzuje.“

„Vážně? Slyšel jsem toho o té vaší armádě dost. Není to škoda?“

„Proč?“

„Takový šikovný kluk jako ty by měl možnost dostat lepší místo než nějakého důstojníčka z vůle vlastních vojáků.“

„Jaké lepší místo?“

„No, třeba u jiné armády! Můžeš přece přijmout dobře placené zaměstnání jinde... třeba u legie, ne?“

„Když to není proti státu... Ale zatím jsem na to nemyslel.“

„Podívej – když vyhrajete, tak to bude dobrý. Ale co když prohrajete? Nebo když chytí tebe a přistřihnou ti tu tvoji parádní hřívu? To se chceš vrátit domů do Arminu s ostudou?“

„Zatím jsem v Evropě a mám tady zůstat. Naši tu pracují – nikdo mi nic neřekne, když se dám ostříhat. A stejně se o tom ví...“

„Když prohrajete, doma tě se slavobránou vítat nebudou! Zato já bych tě do našeho pluku docela bral...“

„Děláš si legraci. Není mi ještě patnáct...“

„Nezáleží na věku, ale na schopnostech. Dalo by se leccos zařídit – vyšel bys nějakou kadetní školu, třeba zkráceně, když budeš dobře prospívat, a v sedmnácti můžeš být vyřazen jako poručík. A v mým pluku budeš za pět let kapitánem a budeš samostatně velet.. nelíbilo by se ti to?“

„Já? Ale... proč já? Já jsem snad normální?“ Sebastiano se nesmírně překvapeně prohlížel a nic nechápal.

Načež se zas vyjevil Monfleur. Po krátké chvíli nepochopení mu Sebastiano, pořád ještě poněkud nesvůj, vyložil:

„Práci vojáka považuje většina z nás za činnost, která se hodí pro děti, ne pro dospělé lidi. Právě teď je období, kdy můžeme konat takové hry a každý to považuje za přirozené. Ale po dvacátém roce věku, kdyby si někdo z nás hrál na vojáčky, už by ho považovali... no, za duševně zaostalého.“

„Chceš říct, že takhle se díváte i na nás?“

„Na tebe ne. Jsi plukovník, dejme tomu organizuješ ty ostatní. Ale kdyby se k tomu dal někdo z nás...“

„A kdyby bylo potřeba bojovat? Neříkej, že bys odmítl sloužit své vlasti jako voják!“

„Kdyby bylo zapotřebí, sloužil bych vlasti okamžitě takovým způsobem, jakým by bylo třeba. Na to nepotřebuju čekat, až mi dá nějaký lampasák rozkaz. Když je potřeba, bojovat umí každej blbec – my nad to umíme i něco víc...“

Monfleur byl značně rozladěn; nevylepšil to ani Cvrček, který mu přišel hlásit počet zajatců a jejich rozdělení. Monfleurovi tykal a ten se tomu hrozně smál – pak si nechal zajatce přivést, spočítal je, dostatečně se vychechtal jejich vzhledu a naložil je do náklaďáku, aby je odvezl.

„Kluci, teď se těšte! Generál zuří – má od vás zatím šest zajatců a ty pochytali jeho chlapi jen tak někde na ulicích. Teď se do vás dá, že vám vytřepe všechny vši z kožichu!“

Sebastiano krčil rameny, Cvrček se vztekal: „To se pořád slibuje a kde nic tu nic! Zkusil jsem už párkrát nechat se chytit, jenomže ti jeho chlapi jsou hrozný srabi a já vždycky vyhrál!“

„A o co ti vlastně tak hrozně jde?“

„Víš, když mě ostříhají, můžu si nechat udělat na hlavě tetování, jako mají starý bojovníci z války! Tak se pořád snažím, aby mě chytli a přistřihli, a pořád se to ne a ne povést.“

„No, jestli ti jde jenom o to, tak já tě klidně ostříhám třeba sám!“ Monfleur se dusil smíchy.

„Když mě přemůžeš, tak jo! Víš, my máme takovej zvyk...“

„Vidím, že máš zelenou pásku – jednoho z Amíků jsi zmohl, že?“

„Nejednoho!“ nafoukl se Cvrček, „Zeptej se Sebastiana...“

„Co nedomlátí, dokecá!“ potvrdil Sebastiano.

Monfleur se smál a začal Cvrčka chválit; tomu to dělalo dobře a byl by se ještě vytahoval, ale vtom se objevilo auto, původně vojenský kamion s trojzubcem namalovaným na dvířkách. V něm seděl Kim a dva další, ale nevypadali moc spokojeně.

Sebastiano pospíšil ke kamionu, o Monfleura ztratil zájem. Ten se nepřipomínal, byl zvědav, co se děje. „Tak jak to vypadá?“

Kim otevřel dveře a vyskočil. „Posraným navrch!“ vysvětlil velice stručně. Zato Juan, který vylezl zezadu, se rozhovořil šíře:

„Byli jsme bití jako žito – vrátila se nás sotva polovička!“

„Cože, oni to vyhráli?“

„Udělali přesně to, co jsme jim předvedli včera večer – počíhali si na nás v záloze! Stěží jsme se probili k autu; ti, co tam zůstali, samozřejmě padli do zajetí...“

„A Enkra?“

„Enkra se jistě probil taky. Kryli nás, když jsme utíkali...“

Monfleur už chápal. Chytil Cvrčka za límec. „Kde byli?“

„V noci jsme vyslechli zajatce a zjistili si, že táboří v jednom statku za městem. V jiným než posledně, to je jasný. Tak to kluci celou noc hlídali a za rozbřesku se mělo útočit! To mají za to, že mě nevzali s sebou!“

Objevil se druhý kamion – Enkra seděl vedle řidiče a jak zastavili, vyskočil a běžel k nim.

„Kime, nebyla to chyba! Tamti, co nám vpadli do zad, nebyla jejich záloha... mám jejich velitele, uvidíš, co to bylo!“

Michell Lavalet k nim dokopal poručíka, který si ještě nestihl zvyknout na zajetí a poněkud se vzpouzel. Začali ho vyslýchat, nejdřív anglicky, pak překládali do francouzštiny.

„Je to jasné,“ řekl Cvrček Monfleurovi, „Přijel na pomoc! Generál Tribber shání posily, kde to jen jde. Tenhle přišel do nejlepšího a zasáhl. Tribber se ubránil a ještě nám zajal lidi. Nebýt toho, mohli jsme ho tu mít a bylo po válce!“

„To by snad byla škoda, skončit tak brzo, ne?“

„To máš pravdu... Teď by to mělo jít tak, že bysme měli začít konečně prohrávat!“

„Ale jdi! A pročpak?“

„No... tak je to v každým filmu, ne? Nejdřív hrdina prohrává a je bitej. Potom se vzchopí a všechny lumpy zmlátí na jednu hromadu!“

„A ty seš si úplně jistej, že jseš na tý dobrý straně?“

„No jasně! Jsem přeci arminskej občan a šlechtic!“

„Tak to musí bejt pravda!“ smál se Monfleur.

Enkra si ho taky všiml. Podal mu ruku. „Jsem rád, že tě vidím. Generál Tribber má už hodně našich zajatců, myslím bude dobře, aby ti je předal...“

„Jo, jistě,“ řekl Monfleur spokojeně, „Jen co jim udělá drobné úpravy účesu. Tobě se možná nebudou líbit, zato mně vyhovujou!“

„Jsem rád, že aspoň někomu uděláme radost!“ v Enkrově hlase zazníval tak nefalšovaný vztek, že se Monfleurova nálada zlepšila.

„Kolik zajatců máš ty?“

„Dvanáct. Včetně toho velitele...“

„Kdo ho dostal?“

Enkra skromně zaváhal, aby mohl říct Michell: „Enkra si pro něj došel až do auta. Vytáhl ho za krk z džípu, přehodil si ho přes rameno a donesl k nám...“

„A to se nikdo nepokusil mu v tom zabránit?“

„Ale jo. Pokusilo se jich pár. Některý máme s sebou, ty ostatní jsme v tom frmolu nestihli sebrat.“

„Sakra kluci, vy musíte bejt dobrý!“ vzdychl Monfleur, „Škoda že se s váma dali do boje první ty Amíci. Vy byste byli něco na mý líný chlapy...“

„Máš smůlu...“ řekl Enkra.

„Postav se do fronty, třeba se na tebe taky dostane!“ řekl Cvrček a uskočil, ačkoliv se plukovník nepokusil ho praštit. Měl špatné zkušenosti od vlastních velitelů.

Enkra velel, aby zajatci byli zavedeni do zámečku – taky vyčerpaní kluci se tam stahovali. Monfleur pochopil a rychle odjel.

Sotva předal americké vojáky do tábora, vyjel ke štábu generála Tribbera. Věděl, jak se s ním setkat a taky mu nikdo nedělal sebemenší potíže – naopak byl okamžitě uveden ke generálovi a tam dostal i dobrou whisky a dobrou cigaretu. A generál řekl: „Něco bych potřeboval, plukovníku!“

„Pro vás zajisté všechno, příteli...“

„Potřeboval bych, abyste pustil některé z mých vojáků. Potřebuju je tady, v boji!“

Monfleur nečekal, že mu to řekne tak přímo. „Ale to by přesně odporovalo všem dohodám!“

„Jaké dohody se špinavým domorodcem?“

Monfleur se zašklebil. „Pokud vím, tituloval jste ho posledně princi a Vaše Veličenstvo...“

„Zajisté. Bude-li třeba, padnu před ním i na hubu. Ale to nic nemění na tom, že je jenom špinavý domorodec a nic víc. V příští chvíli ho můžu dát pověsit na nejbližším stromě, pokud budu mít příležitost. Myslím, že vy na to koukáte stejně.“

„Ovšem. Ale rád bych věděl, co zamýšlíte dál, generále.“

„Samozřejmě to, co mi bude nařízeno. Zatím mi bylo nařízeno, abych poskytl tomu spratkovi zábavu. Tak to plním.“

„Včetně toho stříhání...“

„Neuškodí jim to. Ani jemu by to nijak neuškodilo.“

„A potom, až bude po boji?“

„Potom to bude záležet na jiných. Na diplomatech! Jenže na mně záleží ještě něco... myslím, že vám to mohu říct. Akce musí být skončena co nejrychleji! Víte, co se děje v Evropě, ne?“

„Myslím, že vím. Jde o ty věci, které se dějí na pobřeží?“

„Ano. Naši lidé v Itálii, Jugoslávii, Řecku a leckde jinde hlásí nebývalý pohyb nepřítele. A všelijaké zvláštní okolnosti...“

„Jaké okolnosti?“

„Například to, že všelijací kluci se objevují na nejrůznějších místech a shánějí výstroj. Nakupují velké jachty pro zámořskou plavbu, snad chápete k čemu. A taky motocykly... dokonce auta, většinou terénní džípy.“

„Když na to mají...“

„Víte, co dělají, když na to nemají? Klidně si přepadnou banku! Zásadně americkou. Zdá se, že jejich velení vyhlásilo naše banky za loviště pro všechny ztřeštěné dobrodruhy!“

„Ale přepadení banky je zločin, který je možno trestat soudně! Tady už přestává veškerá hra!“

„Trestat... samozřejmě je to možné, ale je třeba nejdřív pachatele chytit. A s tím je dost potíží. Došlo k několika velice divným akcím, kterým nemůžeme nijak rozumět...“

„Co tomu říká policie?“

„Policie sleduje stopu, o níž důvodně předpokládá, že ji přivede k pachateli. Jako vždy. Všechna ta přepadení mají jednoduchý scénář: skupina maskovaných banditů se skvělými zbraněmi. Někdy pro výstrahu střílejí, fantasticky přesně. Jindy jen vyhrožují – zatím nikdy nikoho nezabili a nevypadá to, že by chtěli. Ale berou si rukojmí přímo v bance, většinou nějaké dítě. A to rukojmí nikdy nepustí a nikdo se po něm nikdy neshání!“

„Chápu. Mají to dobře promyšleno.“

„Jejich televize jim pouští návody třikrát za večer! Důležité je, že si vybírají zásadně naše banky, amerických společností! Už to začíná být našim orgánům nápadné...“

„Vaše orgány jsou jistě velmi prozíravé.“

„Jejich náčelníci krouží Evropou jako supi. Je otázka času, kdy zaútočí...“

„Až ucítí mršinu.“

„Co?“

„Sup se řídí tím, co cítí. Uvidí zdechlinu, a zaútočí. Dřív ne.“

Generál Tribber se zamračil – neměl rád podobné příměry.

„Zkrátka, dostal jsem příkaz skoncovat to co nejrychleji. Ten kluk musí dostat lekci, aby byl připraven s námi jednat.“

„Co uděláte?“

„Samozřejmě zaútočím. Se vší tvrdostí, na všech frontách a všemi silami. Já nebo on, jinak to nejde. Jen jeden bude vítězem! Chcete mi pomoci?“

Monfleur pokrčil rameny. „Jsem na vaší straně, to víte. A bude-li třeba, pomohu vám. Ale otevřeně se angažovat... víte, naše vláda...“

„Vaši zajatci přece mohou uprchnout, ne?“

Monfleur chvíli předstíral váhání. Pak se usmál:

„Podle toho, jak se dohodneme...“

Pro plukovníka Aldriche přijela sanitka, ačkoliv měl námitky a prohlašoval, že je zcela zdráv a nic mu nechybí. Ale pak se přece jen uklidnil a nechal se odvézt.

„Budu mít aspoň důvod jít do penze! V nemocnici mi nepomohou, ale potvrzení o nemoci mi vystavit budou snad umět...“

Sandra nepovažovala jeho stav za tak zábavný. „Kdyby se ti někdy zdálo, že je ti špatně, neváhej a obrať se na někoho, kdo se vyzná v léčitelství! Mohlo by to s tebou špatně dopadnout...“

„Neboj se. Měl jsem dnes čas přemýšlet – a napadlo mi, co musím udělat. Vrátit se proti času tam, kde začalo všechno zlo. Ne tady ve Francii... ještě ve Vietnamu. Půjdu tam... třeba se ukryju do některého chrámu jako mnich. A až najdu počátek zla...“

Nedopověděl. Objal ji a políbil na tvář. Pak nasedl do sanitky a odejel.

Errata:

30.05.2021 11:44