Vítej, návštěvníku!

Za největšího poledního žáru Enkra nařídil vyrazit do útoku. Jeho kluci se na to těšili už od rána, tak když dostali přesné směrnice, šli s chutí tam, kde jim zjistili nepřítele vyzvědači.

Anitta do útoku nešla, i když to Ťapku mrzelo a přesvědčovala ji, aby si taky šla zahrát. Nezdálo se jí to; čím víc se rozšiřovaly válečné operace, tím víc se Enkra vzdaloval od Anitty a zabýval starostmi, které ji nebavily a do kterých se radši nepletla. Nijak zvlášť netoužila, aby její chlapec byl válečným hrdinou – spíš by ráda, aby byl milý a příjemný jako v Anglii nebo ještě předtím. Jenže Enkru boj vyloženě bavil; tak se její veškerá činnost omezovala na přihlížení jeho válečným akcím a trochu se nudila.

Enkra do útoku šel, a zaútočil rovnou na kůlnu, ve které měl být štáb nepřítele. Štáb skutečně taky v dost krátkém, leč neurvalém boji dobyl a zjistil, že se zvědové sice nemýlili, ale nevyznali v systému nepřítele. Proto zajal jen plukovníka Aldricha a jeho lidi, ale nikoliv generála Tribbera, jak očekával.

Plukovník se vztekal, a to strašlivě; právě si odbýval po dobrém obědě svoji siestu, když do jeho místnosti skočilo oknem pár kluků, kteří během několika vteřin vyřídili jeho sluhu i poručíka, který byl momentálně přítomen. Plukovník se do boje ani nepouštěl – viděl jasně, že by to nemělo žádnou cenu. Jenom se zajímal, jak dopadnou jeho muži v ostatních místnostech, a když zjistil, že taky nijak moc slavně, radši se vzdal.

Enkra nejdřív ze všeho proběhl všechny místnosti a prohlédl si zajatce. Nebylo jich tolik, kolik očekával, a někteří z nich už byli označkování z minulých střetnutí. Vrátil se zpátky.

„Kde je generál Tribber?“

Plukovník Aldrich se rozhodl neodpovídat takovému klukovi, který se ani neumí chovat. Jenomže Enkra se nedal tak snadno odbýt – chytil plukovníka pod krkem a zatlačil mu kloubem na ohryzek.

„Kde je generál, ptal jsem se!“

Plukovník se začal dusit a zachrochtávat, čímž dal najevo, že je ochoten vypovídat: „Generál... tady není!“

„Přece je tohle váš štáb!“

„Štáb... jo, je to můj štáb! Ale ne generála Tribbera! Jen náš!“

„I na to je tady málo vojáků! Kde jsou?“

„Vojáci...? Na akci... podle rozdělení...“

„Dobře. Kde tedy najdu generála?“

„V prdeli! A můžeš mi ji políbit, nic ti neřeknu!“

„Uvidíme! Sundejte mu boty, trochu si s ním popovídáme... a přivažte ho k posteli, bude sebou asi škubat!“

„Nebylo by lepší se radši stáhnout do zámku?“ ptal se někdo, „Kdyby se vrátili jejich vojáci... mám pocit, že je to léčka!“

„Dobře, vrátíme se. Svažte všecky, co tu jsou, a hezky rychle! Isedo, ty se postaráš o plukovníka, nesmí ti utéct...“

Princ Iseda převzal zajatce a hned se na něj zatvářil tak divoce, že plukovník se ohradil: „Promiňte, princi, ale ať se ta opice neopovažuje na mě sáhnout, nebo si to s ním vyřídím!“

Enkra se usmál: „Zkus to, plukovníku! Ale už jsem viděl, jak ta opice ztloukla někoho o poznání lepšího, než jsi ty...!“

„Přesto musím protestovat...“

Enkra jen mávl rukou – měl jiné starosti.

Nejdřív odešel oddíl hlídající zajatce. Enkra se zbytkem sice taky opustili objekt, ale chvilku se ještě zdrželi a vyčkávali, co bude. Nedočkali se ničeho a tak se po půlhodině stáhli.

Současně se vrátili do zámku Juan a Sebastiano. Měli zajatců požehnaně, většinou příslušníky Aldrichova pluku. Mnozí z nich už pohostinství Arminů poznali a moc po něm netoužili, takže chtěli jít rovnou do zajateckého tábora plukovníka Monfleura.

Enkra svolal náčelníky na poradu. „Moc se mi to nelíbí! Vypadá to, jako kdyby Tribber chtěl, abysme všecky ty pitomce rychle pochytali. Ani se moc nebránili a nemůžu vyloučit, že byli záměrně obětováni...“

Náčelníci si mysleli totéž. Kim řekl: „Očekávají, že uspořádáme hry na oslavu vítězství a při tom ztratíme ostražitost! Dokonce nám předhodili plukovníka... zřejmě proto, že se mu nepodařilo zvítězit. Tribber nezná soucit...“

„Co uděláme?“ ptal se Sebastiano.

„Přijmeme to a uspořádáme oslavy. Ale budeme čekat útok...“

„Pozveme i novináře?“

„Jistě, bez nich by to nebyla žádná sláva. Ty není třeba moc zvát, přijdou sami, když se dozvědí, že máme plukovníka...“

„Dám jim to nějak nenápadně vědět,“ sliboval Kim, „Jak to zařídíme s tím přepadem?“

„To zařídí Juan a Sebastiano. Kluci, spoléhám na vás a na vaše oddíly. Musíte se jim dostat do zad a pomoci nám...“

Oba náčelníci se jenom zašklebili.

Čarodějka Sandra se zabývala zvláštní činností. Někteří zkušení bojovníci došli k názoru, že je akutní nebezpečí, že budou během boje chyceni a ostříháni. Sandra přišla na myšlenku, aby si každý upletl ze svých vlasů copánek – ten potom s patřičným zaklínáním odřízla a předala dívce, která je všechny nenápadně vynesla ze zámečku, zapakovala do krabice a odeslala na krycí adresu. Tím bylo zajištěno, že část vlasů, zajišťující svému nositeli sílu, bude uložena mimo dosah nepřítele a nemůže být zneužita; tak bude z magického hlediska vše v pořádku, pokud nepřítel nemá fikanější čarodějku, než je Sandra.

Když jí řekli, že plukovník Aldrich byl zajat, nedalo jí to a šla se na něj podívat. Hlídali ho dva bojovníci, ale snad to ani nebylo nutné – vypadal i tak dost špatně. Když dívka vstoupila, nepoznal ji, zatvářil se dost nepřívětivě, protože se mu v té výzdobě nelíbila.

Prohlížela si ho – byl neoholený, páchl potem a něčím nedefinovatelným, co jí připomínalo nemoc. Taky byl trochu špinavý od střetnutí s Enkrovými bojovníky. Na tváři mu vystoupily veliké krůpěje potu, oči měl zarudlé a chyběl jim jas a živost.

„Zdá se, že ti není dobře, plukovníku. Minule jsi vypadal líp!“

Teprve když promluvila, poznal ji. Zbystřil pozornost.

„Cože... ty jsi ta holka, co...?!“

„Jsem Sandra. Vyjednávala jsem s tebou ten první den...“

„Vůbec si nejsi podobná! Vojáci tě přece takhle neostříhali!“

Sandra se rozesmála. Díval se na ni a nechápal nic. Chodila nahá, jak se sluší, jenom okolo boků měla kvůli televizi bílou roušku uvázanou na uzel. Na těle měla tetování už předtím, na hlavě si nechala udělat výzdobu až nyní. Na prsou a zádech měla tetování trochu ozdobné, květiny, motýly, ptáčky – znaky na hlavě a rukou byly jednoznačně magické symboly. Na čele měla nakreslen červený tilak a jeho špičky protažené až k temeni hlavy.

„Jsi někdo docela jiný, než s kým jsem jednal!“ řekl nejistě.

„I ty jsi to poznal? Ano, jsem skutečně jiná! Toho dne jsem stála na rozhraní mezi životem obyčejné holky a službou čarodějky. Tys mi pomohl překročit tu hranici. Jsem ti vděčná...“

„Chceš říct, že se na mne zlobíš?“

„Ne. Jsem ti vděčná. Pomohl jsi mi probudit Draka...“

Aldrich polkl dvakrát naprázdno. Na čele mu opět vystoupil pot.

„Je ti špatně?“ zeptala se opatrně, „Svlékni se...“

„Ne, nic mi není,“ bránil se, ale nemělo to přesvědčivost.

„Cítím, že vysíláš velmi špatnou energii! Je ti příliš špatně, a týká se to srdce!“ řekla a rozepínala mu košili. Nebránil se, naopak jí pomáhal, ona ho skutečně svlékla a přinutila, aby si lehl na kavalec. Její ruce mu přejížděly po těle.

„Je to infarkt myokardu,“ konstatovala, „Už jsi měl dva... proč jsi mne nezavolal dřív? Mohlo se stát, že by tvůj život byl doopravdy ohrožen... Máš se okamžitě poradit s odborníkem!“

„Infarkt? Co bys mi s ním ty mohla udělat?“

Sandra právě položila ruku na jeho srdce. „Zabolí to!“ varovala; vzápětí pocítil něco jako úder a po něm další. Strašlivá bolest jím zazmítala, vykřikl a svíjel se v křečích – ale potom bolest ustala a on se zvolna vzpamatovával. Vzpomněl si, že tohle už mu ukázala, hned ten první den, ale v jemnější formě.

„Tvoje energie,“ zašeptal, „Bolí to...“

„Chvilku lež klidně. Hned ti bude dobře...“

Plukovník se pomalu uklidňoval. Zdálo se mu, že je mu líp. Jeho srdce teď bušilo pravidelně a klidně, necítil žádnou bolest jako už po několik dní. Jak ho přecházelo všechno, co ho trápilo, uvědomoval si, že mu ta holka zřejmě doopravdy pomohla.

Sandra se o jeho duševní stavy nezajímala. Přejížděla rukama nad jeho tělem, občas se zastavila a dotýkala se některých míst. Taky si všimla jizev, které měl na těle, zvláště jedné rozeklané a dost nepříjemné, která ho občas při změnách počasí bolela.

„To je z Vietnamu. Od střepiny granátu...“

„Ano, vím. Někdy tě bolí, že? Vydržíš ještě jednu ránu?“

„Každou tvojí ranou je mi líp a líp.“

A opět ucítil úder síly. Aby potvrdila jeho slova, dala mu další ránu do srdce. Ani ho to moc neudivilo.

„Už je mi dobře. Tak dobře mi nebylo už dlouho...“

„Nevstávej, zůstaň ležet. Není to ještě úplně dobré...“

Aldrich ležel bez hnutí. Jenom začínal pomalu přemýšlet.

„Děvče... já jsem umíral.“ řekl potom.

Sandra neřekla nic. Ale on viděl její veliké moudré oči.

„Je to tak? Kolik mi zbývalo času?“

„Kdyby ses dostal do nemocnice, tak by tě z toho dostali.“

„Rozumím. Pamatuju se, jak to bylo posledně... půl roku jsem ležel jako lazar a sestry se o mne staraly... tak to bude zas?“

„Ne. Až tě vyléčím, vstaneš a budeš zdráv. Ale... dávej si pozor!“

Ležel a mlčel. Přemýšlel a pociťoval, jak se jeho tělo pomalu vzpamatovává – šlo to tak nesmírně rychle, že se tomu jen divil a nechápal, jak je to možné. A nechápal také, že mu pomohla právě ta dívka, které ublížil.

„Čarodějko... můžu s tebou mluvit?“

„Je ti už dostatečně dobře, abys mohl mluvit moudře?“

„Nevím. Ale chci ti toho moc říct.“

„Hlava tě nebolí? Mohla bych ti pomoci... trochu tě ovlivním. Budeš mluvit trochu pošetileji než dřív, protože nebudeš moci kontrolovat svoje myšlenky. Ale udělá ti to dobře.“

„Já ti věřím...“

Její jemné ruce se dotýkaly jeho hlavy. Cítil sílu, která z těch jemných rukou proudila do něho, byla mu strašně příjemná.

„Jak můžeš... jak mi můžeš pomáhat, když jsem ti ublížil?“

„Je to moje služba. Jsem přece čarodějka.“

„Nenávidíš mne. Všichni mě strašně nenávidíte!“

„Ano. Ale nenávist je jenom hra. Jako tvoje válka. A jako princův boj proti tobě. To vše není pravda, jen klam, který zastírá oči každému, kdo nevidí podstatu věcí. Netrap se tím.“

„Mluvíš jako buddhisté. Tam ve Vietnamu... mluvil jsem v nemocnici s jejich lékaři. Taky mluvili takhle...“

„Měl jsi jim věřit.“

„Ale já jsem voják. Musel jsem plnit své povinnosti.“

„Já vím. Ale vzpomeň si. Jsi také člověk. Jaké máš jméno?“

„Robert. Ale maminka mi říkala Rabbie, Králíček...“

„Vidíš. Už sis vzpomněl, kdo ve skutečnosti jsi.“

„Jsem snad dítě, kterému říkali Králíčku?“

„Jsi člověk. Navěsil jsi na sebe uniformu plukovníka, spoustu medailí a všelijakých ozdob, tím ses vzdálil sám od sebe. A vzal sis na svědomí spoustu zla, kterému jsi dovolil vstoupit na svět. Tohle všechno tě bolí. Neboj se, přestane.“

„Ty jsi nikdy neudělala nic zlého?“

„Nevím. Ještě možná udělám víc. Ale tys pro mne něco udělal – už nejsem ta, co jsem byla. Jsem někdo jiný. Mám jinou tvář a jinou cestu. Už vím, že není důležité, jestli bylo dobré nebo zlé, co se stalo. Dívám se dopředu, ne zpátky.“

„Tvůj princ se taky dívá dopředu?“

„Neříkej princ, říkej Enkra. Princ je ozdoba, Enkra je pravda.“

„Mohl bych s ním mluvit?“

„Mohl, ale později. Teď by to pro tebe bylo těžké. A on nemá čas. Prosím, vyčkej chvíli a nebuď netrpělivý.“

Kupodivu, podřizoval se jí. Zdálo se mu, že ztratil vlastní vůli, ta dívka ho hněte jako hlínu a dělá z něj, co jí zrovna připadá správné. Ale vůbec mu to nevadilo – naopak působilo mu potěšení svěřit se její vůli a dát se jí léčit.

„Můžeme mluvit o Enkrovi? Znáš ho dobře?“

„Znám ho, jako zná člověk to, co vnímají smysly. Vidím ho, slyším jeho slova, vnímám jeho činy. Neznám, co je uvnitř. Nebo, neznám vše, co v něm je. Nikdo nepozná víc, než je schopen.“

„Ale mně teď jde o jeho boj. Víš, chtěli ode mne, abych ho zničil a pokořil. Řekli mi...“ Aldrich vyprávěl zmateně a napřeskáčku, prozrazoval všelijaká vojenská tajemství, promíchával to svými vlastními názory a dokonce představami, ale Sandře to nevadilo. Věděla, že mluví z horečky. Nebránila mu, nechala ho mluvit.

„Řekni, co o tom soudíš!“

„Není to lehké.“ odpověděla opatrně.

„Musíš si přece něco myslet! Netrap mě, řekni to!“

„Nemohu hodnotit cizí činy objektivně. Musím říct jen svůj názor a ten nemusí být správný. Třeba se mýlím...“

„Snad, ale mluv.“

„Enkra vyšel na cestu. Na počátku té své cesty učinil dobrý čin, který dal jeho cestě ochranu. Zachránil život – život lišky, ale to nic neznamená. Dal najevo, že je dobrý.“

Aldrichovi najednou připadalo, že nic není tak důležité jako život té jedné lišky. Taky by ho s chutí zachránil, kdyby mohl.

„Pak udělal některé další věci. Hry, které ho přivedly do sporu s lidmi. Podle mého udělal dobře, ale lidem se to nelíbilo. Ti lidé žijí v hmotné kvalitě nevědomosti. Nezlobím se na ně. Ale kvůli jejich nevědomosti vznikl spor a boj. A do něj jsi se dostal ty.“

„Ano. Zavlekli mne do toho...“

„Zavlekla tě do toho tvá pýcha a zaslepenost. Přál sis zvítězit nad něčím, co jsi neznal a čeho ses bál. A chtěl jsi splnit přání svým nadřízeným. To nejsou zlé činy, jenom ti nepřinesly štěstí. Ale ani to nelze říct tak jednoznačně. Třeba jsi udělal dobře.“

„Kdyby se to bylo podařilo...“

„Kdyby se to bylo podařilo, třeba bys zkrotil Enkrovu pýchu a nepoddajnost. Škoda, že se to nestalo.“

Aldrich naslouchal jejímu hlasu. Zaslechl současně, že se otevřely dveře a vstoupil ještě někdo, ale nebyl schopen poznat, kdo to je. Sandra mluvila tiše, klidně a konejšivě jako maminka v oněch dávno zapomenutých dnech, kdy byl malý Rabbie nemocný...

„Myslíš, že je pyšný?“

„Ano. Přišel čas, aby poznal svoji pýchu a svoji touhu vnutit světu svou vůli. Proto vyšel na cestu a ta ho dovedla až sem. Teď před ním stojí dvě možnosti. Buď se mu podaří zvítězit, pak pozná, že nemá na světě soupeře. To bude dobrá možnost, protože už nikdy nebude zacházet se světem tak, jako v této chvíli. Pozná, že jediný soupeř jeho vůle je samotná jeho vůle, proto v příštím boji postaví sebe proti sobě...“

„A druhá možnost?“

„Prohraje. V tom případě se stáhne a bude sbírat síly, aby znovu zaútočil. A pak se bude vracet, dokud nezvítězí. A pokaždé bude jeho hra nebezpečnější a méně morální a zásadová. Až se nakonec stane, že opustí kvalitu dobra a začne bojovat jako lidé, krutě a bez zákona. Takový osud bych mu nepřála.“

„Řekli mi, že bude-li poražen, vrátí se domů a zaleze do díry. A jeho lidé už mu ani nepodají ruku.“

„To by se mohlo stát, kdyby byl poražen ten první den. Kdyby ho někdo bezvýznamný a slabý porazil a potupil. Pak by možná někdo z nás měl takový názor. I on sám by byl oslaben. Ale dnes je to už boj všech čestných bojovníků našeho národa. A ti se chystají obětovat za něho. Kdo mu dnes podal pomocnou ruku, ten už je s ním spojen navěky. Kdyby ho chytili a ostříhali dneska, bude to pro nás důvod, abychom ho milovali o to víc.“

„Milujete ho tak moc?“

„Je naše naděje. Naděje, že ráj se vrátí a nastane jitro čarodějů. Splní se staré sliby, naše země se probudí ze svého spánku, jako se probouzí Drak v hlubinách země...“

„Tahle slova už jsem taky slyšel. Řekli, že je to nebezpečí.“

„Pro někoho ano. Pro mne to znamená, že už nikdo nezemře před mýma očima bez pomoci. Že Moudrost jednoho člověka bude předána druhým. Že se spojí naše Síly. Je mnoho věcí, které přijdou.“

„A tohle všechno jen příchodem toho chlapce?“

„Ne. Už to začalo. Tím, že jsi vložil svůj dvojitý nůž na hlavu kamaráda Alaina. A že ten chlapec Alain přišel a vložil svoje srdce do rukou našich bojovníků. A že jsem přišla já, a ty ses dotkl mé hlavy svými dvojitými noži. Hra běží a nikdo už ji nemůže zastavit. Ničím. Ani smrt by ji nezastavila. Spojili bychom se se zemí, a ze země by vyrostl Strom Ygddrassil.“

„Jak bude pokračovat ta tvoje hra?“

„Nevím. Ještě se něco musí stát. Možná přijde Živý Oheň.“

„Co je to živý oheň?“

„Kdybych tě jím omyla, vyléčil by všechny tvé nemoci a rány. Ale doposud nepřišel jeho Čas.“

„Některá slova vyslovuješ tak zvláštně...“

„Mluvím, jako mluví čarodějky. Pro nás ta slova mají význam.“

„Prozrazuješ mi něco, co nesmím vědět.“

„Naopak, měl bys to vědět. Přišel tvůj Čas.“

„Čas zemřít?“

„Ne, čas probudit se. Možná jsi měl zemřít, ale ten čas byl odložen. Z mé vůle a z vůle Pána, který mne poslal, abych ti dala další čas, abys pochopil a poznal vše, co máš poznat.“

Nějaký hlas, chlapecký a vroucný, začal někde daleko a přesto blízko přednášet z Knihy Kazatel:

„Všeliká věc má jistý čas,

a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli.

Jest čas rození i čas umírání,

čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá.

Čas mordování a čas hojení,

čas boření a čas stavění.

Čas pláče a čas smíchu,

čas smutku a čas proskakování.

Čas rozmítání kamení a čas shromažďování kamení,

čas objímání a čas vzdálení se od objímání.

Čas hledání a čas ztrácení,

čas chování a čas zavržení.

Čas roztrhování a čas sešívání,

čas mlčení a čas mluvení.

Čas milování a čas nenávidění,

čas boje a čas pokoje...“

Plukovník Aldrich se rozplakal. Nevěděl proč, ale slzy mu prýštily z očí jako slaná řeka a odplavovaly s sebou všechno zlé, co mu na duši vězelo od mládí. Plakal a v tom pláči se rozpouštěla jeho nenávist, strach, úzkost, pochybnosti a omyly, duše se očišťovala a odpoutávala od tíže hmoty.

Sandra mu položila dlaně na hlavu a šetrně ho uspala. Přestal plakat a ponořil se do sna jako do hluboké vody.

Enkra, stojící vedle Sandry, se jí podíval do očí.

„Bude žít,“ řekla, „Ale už nikdy nebude takový, jako dřív.“

„Ať je tedy zdráv...“ řekl a zlehka se dotkl plukovníka rukou.

Boje probíhaly bez Enkrovy účasti, zato s velkou pozorností diváků i televizních kamer. Režisér právě pustil do etéru obraz kamaráda Harta, ochránce pralesních psů Jižní Ameriky, který porazil svého soupeře a přijímal blahopřání plukovníka Kima, a po něm reklamu odpovídající úrovni momentálních diváků: Transformers – maskovaní kokoti! Auta, měnící se v bojující...

A vtom se to stalo. Ze dvou stran vjely náhle na parkoviště před zámečkem vojenské kamiony, z nich začali vyskakovat muži se zelenými baretkami a vrhat se na přítomné. Jejich bojový pokřik přeřval i smích a fandění Arminů a zdálo se, že jsou rozhodnuti zvítězit stejně jako v televizní reklamě.

Enkra vyletěl z budovy, řval a vydával příkazy; jeho lidé nechali všeho a okamžitě začali bojovat. Hůře se vedlo evropským hostům, kteří byli na chvíli překvapeni – pak se ale vzpamatovali a dali se do boje ze všech sil. Novináři a čumilové začali křičet, diskutovat s vojáky a dělat zmatky, ale vojáci je nijak nešetřili – kdo jim byl v cestě, dostal po nose stejně jako Enkrovi kluci.

Anitta byla s Ťapkou při bojích a byla útokem překvapena stejně jako jiní – v prvé chvíli ji napadlo jenom rychle se odtud ztratit. Zato Ťapka se chovala, jako by se jí splnil tajný sen: vyrazila dopředu a jen co se ocitla v blízkosti útočníků, srazila jednoho úderem hrany dlaně a začala svazovat řemínky, které k tomu účelu většina Arminů nosila po kapsách. Anitta tedy také zaútočila, ale když se ocitla proti mohutnému, zřejmě velmi nebezpečnému vojákovi, radši ustupovala a snažila se boji nějak vyhnout. Voják se ji zas snažil chytit a bylo zřejmé, že ví o své převaze a že ji šetřit nebude. Nakonec se mu podařilo chytit ji za ruku, přitáhl ji k sobě a zkroutil; jenže to už se na něj vrhla Ťapka, oběma rukama jej udeřila do ramenou a na okamžik zchromila – vzápětí už ho svazovala jako prvního.

„Hele, popadni ty dva a žeň je dovnitř! Budeme bojovat spolu – ty je vylákáš, já je budu skládat!“ křičela.

Jenže, nebyl čas – vrhli se na ně další dva a Ťapka se s nimi rvala jako vzteklý pes. Anittě se taky podařilo jednoho srazit – totiž on ji chytil okolo hrudi a při tom na ni sáhl natolik drze, že zaječela a přehodila jej přes hlavu, jak ji naučil Enkra. Vzpomněla si i na jednu šikovnou ránu a podařila se jí, což ji natolik potěšilo, že se rozhodla Ťapce pomáhat.

Ty zajatce odvedl nakonec Pasqual. Do boje se moc nehnal a svod zajatců byl dobrý důvod, jak zmizet z ohroženého místa a přitom se neznemožnit. Cvrček samozřejmě s nadšeným výtím zmizel mezi útočníky, jen občas se vynořil a nasadil někomu nějaký mazaný chvat nebo úder – taky Irčan Olwyn bojoval s nadšením a zřejmě i Tara Singh, ale to Pasqual nemohl vidět. Odvedl tedy ty dva a potom přijímal další, tak jak je přiváděli bojovníci.

Jedním z nejlepších byl zato Iseda Narašima – byl Enkrovi pořád po boku a byl skutečně dobrý, snad stejně dobrý jako princ sám. A vzhledem ke svému příšernému vzhledu dokázal nahánět vojákům když ne strach, tak aspoň úctu, takže mu radši šli z cesty.

Televizní štáb byl usazen na střeše svého přenosového vozu a nikdo na ně neútočil. Využili toho a usilovně točili, vědomi si historického významu svého dokumentu.

Enkra a jeho kamarádi byli už natlačeni ke zdi zámečku – bojovali hrdinsky a zajali mnoho vojáků, ale taky ztratili řadu kamarádů, kteří byli odvlečeni ke kamionům, svázaní jako balík. Armini byli lepší, ale vojáků bylo téměř dvakrát tolik a to znamenalo velkou převahu, zvláště když řada evropských hostů neměla takové zkušenosti jako rodilí Ostrované. Zdálo se, že Enkra musí být konečně poražen a vojáci už se těšili na vítězství.

Enkra i v bitevní vřavě neztrácel přehled a uvědomoval si, jak se situace vyvíjí – a když zjistil vhodnou chvíli, zasunul prsty do úst a dvakrát zahvízdal.

V té chvíli zaútočili ze dvou stran Juan a Sebastiano se svými oddíly. Přišli zezadu a dostali se vojákům do zad, což ti nemohli čekat; než se stihli otočit, řada jich byla přemožena. Zbývající už pochopili a dali se na útěk – ke kamionům se nedostali, tam byli Armini a osvobozovali svoje kamarády, a tak se vojáci snažili uprchnout – ale kluci jim šli za patami a běda tomu, který byl dostižen.

Bitva se změnila v jednostrannou záležitost – teď vojáky pronásledovali dokonce i čumilové, kteří od nich předtím schytali tu a tam nějakou tu ránu. Běda, běda – vojáci prchali, ale jenom málokterý se dostal z obklíčení.

Anitta, ačkoliv u sebe nepředpokládala takové nadšení, se v závěru rozhodla taky porazit nepřítele, a dostala se do největšího chumlu. Srazili ji na zem a chvilku po ní šlapali. Když to skončilo, byla malinko potrhaná a zmlácená, ale smála se stejně jako Ťapka.

Enkra zářil nadšením – zmocnit se před zraky cizích novinářů a před televizními kamerami vojáků, kteří ho přišli zajmout, přemoci přesilu a dokázat svou převahu, to bylo víc, než mohl očekávat. S vypětím sil se ovládl: „Budeme pokračovat ve slavnosti! Doufám, že všichni přijali s potěšením toto milé zpestření, které nám připravil vážený nepřítel. A budeme mít aspoň koho mučit!“

Armini jásali, novináři se chystali oznamovat to svým redakcím. A televize točila.

Enkru čekalo ještě jedno zadostiučinění: do jeho tábora přibyla delegace asi pětadvaceti kluků a dívek, která sem během odpoledne dorazila autobusem z Paříže. Zjistilo se, že je to reprezentační výběr mládeže z Kuby, Nikaragui, Salvadoru, Mexika a některých dalších zemí skupiny Contadora, kterou kubánská pionýrská organizace vybavila dokonce i jednotnými uniformami a poslala princi Enkrovi coby taktní upozornění, aby věnoval Střední Americe svou přízeň. Enkra je přívětivě španělsky přivítal a protože mu Kubánci a Nikaragujci tvrdili, že jsou navzdory svému mladistvému věku zkušenými vojáky, dovolil jim střetnout se v soubojích se zajatci. Dokázali svoje schopnosti, aspoň někteří – Enkra je chválil, zajatcům se to moc nelíbilo.

Anitta měla dobrou náladu a nijak se jí nechtělo z příjemného prostředí tábora – ale Enkra byl neoblomný.

„Po tomhle budou určitě tvrdě útočit! Já vím, že bys chtěla zůstat, ale bojím se o tebe stejně, jako jsem se bál předtím, a byl bych rád, kdybys zase odjela. Doma ti bude líp...“

Anitta chvíli diskutovala, ale potom nasedla za Ťapku na motocykl a vyrazily do tmy. Dojely domů v pořádku, sedlák Lavalet je dokonce přívětivě uvítal a matka jim dala dobrou večeři.

„Dívala jsem se odpoledne na televizi! Poslyš, ale ten tvůj kamarád je hrozně vyhublý, jí vůbec něco? Zítra ti zabalím aspoň pár buchet...“ řekla.

„Správně,“ řekl Lavalet, „Nebo víš co? Pozvi ho k nám na oběd, ať se jednou pořádně nají! Snad se neurazí, i když je to princ!“

Anitta zírala značně překvapeně, protože čekala spíš odmítání. Samozřejmě to neřekla – ale když byla sama s babičkou, zavedla na to řeč. Stará žena ji pohladila po vlasech a povzdechla si: „Víš, děvče – dostala ses do spolku s velikými pány... to se vždycky stane něco, co se ti zdá divné. Nelam si s tím hlavu...“

Anitta si tedy nelámala hlavu a šla spát.

Bylo zvykem, že Anittu budila Ťapka, ale dnes ráno se probrala, když Ťapka vstala a šla se ven umýt pod pumpou. Takové koupání se jí moc líbilo, i Anitta si už počínala zvykat.

Ťapka byla rychlejší a závod k pumpě vyhrála, takže Anitta byla nucena pumpovat a čekat, až bude Ťapka tak promrzlá, že studenou vodu opustí dobrovolně. Pak si úlohy vyměnily a Anitta se klepala zimou, i když tak dlouho tam nebyla. Obě zůstaly na slunci a čekaly, až se trochu osuší, z dlouhé chvíle se honily po dvoře se psem Topem. Sedlák Lavalet vyšel na zápraží, drbal se ve vlasech a odmítal posměšky a výzvy, aby se taky po ránu umyl.

Najednou si Ťapka všimla, že Top zbystřil pozornost, dokonce zaštěkal. Anitta si toho nevšimla vůbec, jenom zjistila, že kamarádka přiběhla k rámu okna, na kterém má odloženy nunčaky, a chopila se jich.

Džíp, který vyjel ze zatáčky, už Anitta viděla, taky vojáky, kteří v něm seděli. Bylo jich šest, dva vpředu a čtyři vzadu – ti vyskakovali rovnou za jízdy a vpadli do Lavalettovic dvora.

„Anitta Lavaletová? Vzdejte se, slečno...“

Ťapka vyletěla proti nim. Roztočila svoje nunčaky a několikrát udeřila – zasahovala muže většinou do hlavy nebo do břicha a to tak, že buď klesli, nebo byli alespoň bolestí ochromeni.

„Dělej, Anitto! Oblíkni se a pryč, než nás dostanou!“

Anitta se rozběhla k domu – v té chvíli ale spatřila, že se za autem objevil taky náklaďák, plný vojáků. Viděla to i Ťapka.

„Pryč! Vykašli se na hadry...“

Těch šest mužů se válelo po zemi – Ťapka přeskočila plot do zahrady, počkala, až Anitta taky přeleze a obě se rozběhly mezi stromy. Viděly, jak muži seskakují z kamionu a běží za nimi; sedlák Lavalet se sice pokusil je zadržet, ale stihl srazit jen dva a pak byl přemožen.

Když přelézaly plot na druhé straně, řekla Ťapka: „Kdyby nás dohonili, ty zdrhej! Já je zadržím... neboj se, dokud mám tohle v ruce, nikdo na mě nemá...“

Anitta si prohlížela nunčaky a moc se jí ty dva kusy dřeva nezdály. „Ale co bude s tebou, když tě dostanou?“

„O to se ty nestarej!“

„Ublíží ti! Mohli by tě i zabít...“

Na okamžik ji zarazil vážný výraz jejích očí.

„Jsem tady na to, aby se nic nestalo tobě! Co bude se mnou, to je má věc a mých pánů. Pamatuj si ale, že jsem silnější než oni, a že mě nikdo nedokáže zničit...“

Anitta neřekla nic. Najednou se Ťapky začala bát a sama nevěděla, proč. Bylo v ní něco divného a Anitta uvěřila, že jestli tamti dostanou její kamarádku, určitě jim to nebude k dobrému.

„Mazej,“ řekla Ťapka, „Já přijdu za tebou!“

„Sakra... aspoň něco na sebe!“

„Na to se teď vykašli! Když, tak někoho svlíknem z té jeho uniformy...“

Slyšely za sebou dupot vojáků – taky z boku, někdo se jim asi pokoušel nadběhnout. Proběhly vesnicí, teď ráno téměř opuštěnou, a běžely nahoru do stráně k lesu. Ten je mohl zachránit – Anitta se tu vyznala a Ťapka byla lesní šelma.

Vojáci to věděli také – dohonili je, když dívky byly pár metrů od prvních křovisek. Ťapka na to přišla první.

„Utíkej! Řekni jim, ať mi pošlou někoho na pomoc! Já se ubráním!“

Anitta měla strach – z vojáků i z kamarádky. Na pokraji lesa se obrátila, jen na okamžik; viděla, jak se Ťapka obrovskými skoky přemisťuje z místa na místo a při tom sráží ty muže jako panáčky na šachovnici. Ale dobíhali další – zatím je Ťapka mohla zdržet, ale...

Anitta už nečekala, rozběhla se lesem. Ještě štěstí, že byla zvyklá chodit v létě bosa, ježto jehličí a větvičky píchaly do nohou. Vyběhla do stráně, pak roklí a dostala se k potoku – vběhla do vody a běžela, dokud ji nezačaly zábst nohy. Slyšela za sebou praskání větví, jak ji honili, ale byli daleko a ona si už zvykla na divoké hry s kluky, takže se přestávala bát.

Měla by běžet k městu, k Enkrovi. Ale to určitě napadlo i je, tam ji čekají. K jeskyni, kde se Enkra zpočátku skrýval? I tu znají. Ale je jedno místo, kde to ona zná a nikdo jiný ne: skalní město! Tam se může ukrýt, a i kdyby se za ní někdo pustil, uvidí ho zdálky!

Rozhodla se rychle – prolezla houštinami na pokraji lesa a dostala se k lánu zrajícího žita. Zmizela v něm jako v moři. A velkým obloukem zamířila ke skalám.

A teď ať si hledají!

Errata:

30.05.2021 11:44