Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Útok na město začal okolo poledního. Vojenská auta najela do středu města, z nich vyskákaly jednotlivé oddíly a v rojnicích začaly procházet ulicemi.

Pochopitelně, ve městě byla spousta turistů a jiných čumilů. Taky Enkrovi kluci, kteří se dost nezřízeně vytahovali. Když spatřili nepřítele, nejdřív zaútočili, ale když zjistili přesilu a když bylo pár nejodvážnějších pochytáno, začali shánět posily.

Enkra se to dozvěděl bezprostředně na to pomocí telefonu. Reagoval bleskurychle. Na pomoc do města vyslal Leona a všechny jeho kluky, aby tam způsobili patřičný zmatek – byli dostatečně zkušení, aby dokázali za boje ustupovat a pomáhat těm, kteří by mohli padnout do zajetí. Kromě nich vyslal Juana se zkušenými arminskými bojovníky, kteří měli obejít bojiště a vpadnout nepříteli do zad. Tato taktika se osvědčila a dalo se předpokládat, že se osvědčí znovu.

Plukovník Kim měl chuť taky zkusit štěstí a Enkra mu fandil. Po poradě s ostatními dovolil Kimovi vyzkoušet, zda by nenašel základnu nepřítele – Kim si vzal čtyřicet svých kluků a vyrazil s nimi pryč.

Enkra zůstal v zámečku. Měl starosti, ale svěřil se s nimi pouze lišce Sindy, která byla neustále po jeho boku.

„Anitta se nevrátila, ani o Ťapce nevím nic! V tuhle dobu už by tu určitě měly být... Ťapka se jistě postarala, aby Anittu nedostali, ale co dál, to zatím nevím...“

„Chceš, abych ji našla?“

„Znáš cestu a znáš dobře Anittu. To je dobré. Jdi tam a zjisti, co se stalo. Ale buď hodně opatrná. Mohlo by se stát, že by ti někdo chtěl ublížit, dokonce tě zabít.“

„Nedám se zabít. My lišky nejsme hloupé, umím být opatrná!“

„Až Anittu najdeš, řekni jí, aby se schovala v lese a počkala, až to skončí. Ať sem nechodí – budu aspoň klidně spát...“

„Zůstanu s ní a budu ji chránit...“

„Děkuji ti.“ Enkra ji pohladil po kožíšku a liška mu olízla tvář. Pak odběhla a zmizela v nejbližším houští.

Enkra s Isedou obcházeli zámeček.

„Co myslíš, zadrží je tahle opevnění?“

„Na chvíli jistě ano. Pak bude záležet na naší statečnosti.“

Enkra spokojeně přikyvoval. „Nejradši bych byl přímo v boji... ale mám nepříjemné tušení, že něco zkusí. Například zaútočit...“

„Myslíš, že to zkusí teď a tady?“

„Nemyslím. Ale je lepší být opatrný...“

Povšimli si, že nastal jakýsi křik a zmatek, a když zjišťovali, co se děje, vysvitlo, že byl chycen vyzvědač. Způsobili to Cvrček a Tara Singh, kteří sem postrkovali vztekle se bránícího chlapa.

„Pasqual si všiml, že brousí okolo a vypadá divně! Tak jsme ho sebrali. Dost se bránil...“

„Prohledat!“

Našli u něho kapesní vysílačku, blok a tužku a pár drobných. Jinak nic, žádné doklady ani osobní věci.

„Je to jasný! Proto sahal do kapsy, když jsme na něj skočili! Jenže já mu dal přes ruku, kdyby to byla bouchačka...“

„To je nějaký omyl!“ bránil se ten muž, „Jsem novinář, reportér z Daily Heraldu... chtěl jsem požádat jeho Milost prince o interview a tu vysílačku mám kvůli spojení se svým fotografem!“

Enkra vysílačku prohlížel. Otevřel kryt a ukázal na štítek. „Made in USA. Americká armádní věcička.“

„Dneska už jsou volně v prodeji všude...“

„Enkro, nevěř mu!“ křičel Cvrček, „Je to špion!“

„Zatím ho zavřete do sklepa, pak se přesvědčíme, co je zač!“

Enkra si při tom pohrával s vysílačkou – v té najednou píplo a ozvalo se: „Slyším...“

„To jsem já!“ řekl Enkra téměř šeptem.

„Tak co je? Proč se nehlásíte, k čertu?“

Novinář skočil k vysílačce – Enkra mu ji vyškubl z ruky a srazil ho kolenem, ale chlapík udělal salto, odrazil Cvrčka, který se na něj kurážně vrhl a znovu skočil po Enkrovi – a křičel: „Dostali mě... vypněte to!“

Enkra hodil vysílačku Pasqualovi, ale ten ji nechytil, spadla na zem. Zajatec se tvrdě bránil a nebýt Enkry, bylo by mu to vyšlo. Používal dokonce i zabijáckých úderů, které nebyly v pořádku, ale těm už Enkra dávno uměl odolat. Složil chlapa do písku a Cvrček ho spoutal.

„A je to jasný! Díky, Cvrčku, měl jsi oči správně otevřený!“

Cvrček se nafoukl jako krocan. „Kluci mi pomohli..“ řekl skromně.

„Vím. Děkuju všem...“

Špiona odvedli do sklepa a Enkra se rozhodl změnit příkazy.

„No, můžem to zabalit! Teď už na nás nezaútočí... Cvrčku, nechceš se přesvědčit, co je s našima ve městě?“

„Jasný. Nechal jsem tam Olwyna a Alaina s Pazourem, zjišťujou jak to jde. Leon je skvělej, obrátil je úplně na útěk...“

„Co to plácáš, proboha?“

„Nic... začali před ním ustupovat, no!“

„Cože, před Leonem?“

„Jasně! Kluci s nima bojovali. Pak přišel Leon, a oni couvli...“

Enkra se znepokojeně ohlédl na Isedu, který zřejmě obtížně chápal. „Ale Leon měl přece ustoupit! Leon je slabší než oni, měli by... sakra, v tom je nějaká zrada! Kde je Sebastiano?“

„Přece v přístavu, kam jsi ho poslal!“

„Jdem!“ rozhodl Enkra, „Všichni za mnou!“

Neměli žádný dopravní prostředek, běželi tedy po svých. A nemuseli běžet daleko, už kousek od zámečku potkali první bojovníky, potlučené a unavené. „Stát... co se stalo?“

„Ustupujem! Leon nám kryje záda... Rychle zpátky!“

„A co se stalo?“

„Já nevím... zeptej se Leona, ten to ví líp! Nejdřív jsme útočili a pak ustupovali, potom jsme zas útočili a pak už nevím... najednou jsme byli bití jako žito! Leon a Jean rozhodli ustoupit, tak jsme se probili...“

„A co ti z druhé strany? Co Juan?“

„Nevím... já fakt nic nevím!“

Zatím přiběhli další – taky Alain, jenže sám. Cvrček se ho na něco zeptal a pak mu začal nadávat, dost sprostě. Enkra se zajímal, co je.

„Olwyna prý chytli... a Pazoura taky! Proč ty jsi utekl?“

„O mě se nikdo nestaral, nechali mě být. Asi že už jsem ostříhaný...“ Alain začal natahovat, protože Enkra vypadal značně vztekle.

„Musím vědět, co je s Juanem! Kdo si to vezme na starost?“

„Já!“ řekl Cvrček, „Pasquale, pojď!“

„Zvládneš to?“

„Už jsem někdy něco nezvládl?“

Enkra jenom mávl rukou. Blížil se sem Leon a podpíral Jeana, který se motal. Z hlavy mu kapala krev, takže ho Enkra podepřel.

„My jsme poslední... rychle do zámku! Možná nás hledají...“

„Řekni mi jasně, co se dělo!“

„Juan a jeho oddíl jsou v pekle.“

„A jak se to stalo?“

„Udělali přesně to, co my! Zatímco my jsme je chtěli obejít, oni obešli nás... měli další oddíl a ten vpadl Juanovi do zad!“

„A Juan to neprokoukl?“

„No... v poslední chvíli asi jo. Jenomže jich je hrozně moc! Juan bojoval strašně... viděl jsem to na vlastní oči! Jenomže... potom pomohl nám, aby se nám podařilo zmizet...“

„Já jsem neutekl,“ zasténal Jean, „Neustoupil jsem... ani když jsem dostal do hlavy...“

„Jak se mu to stalo?“

„Kopli ho botou. Má roztrženou kůži a dost ho to asi bolí...“

Jean neříkal nic – odnesli ho do zámečku.

Enkra rozhodl: „Tara Singhu, běž do přístavu a řekni Sebastianovi, ať se stáhne! Všichni ať se stáhnou! Počkáme, co dokáže Kim. Kdyby se to nepovedlo, ať se nalodí na čluny a odplují!“

„Provedu!“ řekl Tara Singh a odběhl.

„Leone, všem čaj a jídlo! Jeana ošetřím já...“

Leon zamířil do kuchyně – Enkra si sedl na zem, Jeanovu hlavu si položil na kolena a prohlížel ránu. Iseda se chystal pomoci, ale protože neměl moc lékařských znalostí, spíše překážel.

„Není to tak zlý... má jenom roztrženou kůži, proto ta krev!“

Jeana doteky Enkrových rukou, i když jemné, probraly z bezvědomí. Vzdychl a zašeptal: „Já jsem neutekl...ani když mě praštili!“

„Já vím! Vydrž, kamaráde, hned to bude lepší...“

Enkra mu začal špičkami prstů masírovat hlavu – potom nařídil Isedovi, aby mu tiskl určitý bod na zátylku a sám vyhledával jiné body podle akupresurních zásad. Jean ztichl a už se nehýbal – jeho oči zeskelnatěly, zřejmě upadl do hypnotického spánku.

„Jak je ti?“ ptal se ho Enkra.

„Bolí mě hlava.“ řekl Jean mechanicky.

„To je od otřesu mozku... Isedo, bylo by zapotřebí trochu mu očistit tu ránu a všechno okolo...“

„Ano, pane.“ samuraj se dal ochotně do práce.

Zatím přišla Sandra. „Enkro, co mám dát do toho čaje?“

„Jakto, co?“ nechápal Enkra.

„No – budeme bojovat dál, nebo si mají odpočinout?“

„Počkej, zatím jim tam nedávej žádné prostředky, jenom všeobecně na povzbuzení. Jsou dost unavení...“

Enkra odběhl se Sandrou – když se vrátil, trochu se smál, neboť Iseda v rámci očištění vyholil Jeanovi kus hlavy do dosti pravidelné elipsy.

„Prosím tě, co je zas tohle?“

„Takové účesy nosila ve středověku pážata! Nikdy jsi to neviděl?“

„Ano, naposledy ve filmu Kagemuša. Ale tehdy nosili samurajové jiné účesy než ty...“

„To taky bylo o pár století dřív. Móda se mění...“

Enkra obrátil oči v sloup – pak se věnoval ošetřování.

„No, nic to není... Napícháme tam pár jehliček, to bude snad stačit. Otřes mozku nebyl tak velký... odpočine si a bude...“

Jean spal, nic ho nezajímalo. Enkra zavedl jehly a nařídil mu, aby si šel lehnout někam, kde by ho nikdo neotravoval.

Taky se vrátil Kim. Bez velké slávy a bez halasného vychloubání najednou vešel a zastavil se u dveří, jako by nechtěl rušit. Enkra se po něm ohlédl a řekl: „A sakra!“

Kim byl špinavý, otrhaný, ztěžka dýchal a bylo na něm znát únavu. Na Enkrovo vyhodnocení svých úspěchů jen povzdychl.

„Kolik ti zbylo lidí?“

„Polovička! Dopadlo to hrozně – a jejich štáb jsme vůbec nenašli! Napadli nás ze zálohy a byli jsme hrozně bití... ztratil jsem obě auta, probili jsme se pěšky... vlastně, utekli jsme! Ještě štěstí, že si netroufají na boj muže proti muži...“

„A zajatce nemáte žádné, co?“

Kim jenom mávl rukou.

Enkra si skousl rty. „Dobře. Všichni, kdo se zúčastnili boje, zalehnout a spát. Zařídím, aby si pořádně odpočinuli! V noci se pokusíme zvrátit situaci zase v náš prospěch...“

„Ale... to kamarádům, kteří byli zajatí, už asi nepomůže! A generál Tribber bude předvádět v televizi jejich stříhání!“

„Když jim půjdem na pomoc, tak v tom budeme mít hlavní roli! Nebo si myslíš, že to máme zkusit ještě jednou?“

Kim sklonil hlavu. „Ale...“

„Máš nějaký nápad?“

„Ne...nápad nemám žádný. Jenom se mi zdá, že je nesmíme opustit!“

Enkra vztekle rozhodil rukama. Kim vzdychl, obrátil se a šel.

Enkra chvíli stál na místě. Pak najednou zařval jako vzteklá šelma, vymrštil se a oběma nohama dopadl na kamennou zeď. A se vzteklými výkřiky bil hranami dlaní a chodidel do kamene, dokud ho bolest nepřinutila, aby toho nechal.

Simone Fresnellová odpočívala na zahradním lehátku a opalovala se. Dokonce na chvíli zdřímla – potřebovala to, noci s Terry Fischerem byly náročné a dlouhé.

Terry vyšel z bungalowu a loudal se alejí k hlavní silnici. Ale odbočil a zamířil k rozestavěnému objektu nějakého prázdninového zařízení – teď za poledního žáru tam nepracovali, tak zašel na staveniště a sedl si do stínu.

Několik okamžiků po něm se objevil muž s ošklivou a zlou tváří a kočičími pohyby, prozrazujícími ostrovní původ.

Terry tiše hvízdl – muž beze slova zamířil k němu a když se ujistil, že jsou sami, usedl naproti němu a usmál se.

„Ty jsi Terry Fischer!“

„Ano. Ale kdo jsi ty?“

„Říkají mi Rejnok. Slyšel jsi o mně?“

„Něco ano... ale už je to nějaký čas. Tys dostal za úkol zaplatit cenu krve, viď? Jak se to daří?“

„Chci ti nabídnout svoje služby, komthure.“

„Aha – chápu. Jaké služby? Umíš něco, co potřebuju?“

„Umím zabíjet.“

Terry Fischer dlouho pozoroval jeho tvář. „Nemám důvod zabíjet.“

„Já vím. Počkám, až bude důvod.“

„Nebude.“

„Nevadí. Stejně počkám.“

Opět oba chvíli mlčeli. „Sleduješ mě už od včerejška...“

„Sleduju tě už dva dny. Ale ty jsi pořád s tou holkou. Proto jsem ti dal znamení...“

„Uvažoval jsem o tobě. Jsi dlouho pryč a chceš se vrátit domů.“

„A nemám milion, který ode mne chtějí. Všechno je pravda, komthure. Setkal jsem se s kluky, kteří šli na pomoc princi Enkrovi. Chtěli, abych šel s nimi. Jenže Enkra neplatí.“

„Enkra ale může dát milost.“

„I člověku, jako jsem já?“

„Každému člověku. Komu podá ruku, bude žít. Na to je zákon.“

Rejnok se ušklíbl. „Stejně si radši počkám na to, co budeš chtít ty. To je jistější. Nevím, co kdo napovídal tomu chlapci.“

Pak zase oba chvíli mlčeli.

„Je to zlé?“ zeptal se pak Terry.

„Je to hrozně zlé. A každým dnem horší. Nehledě na to, že jsou země, kam nesmím. A pořád jich přibývá. Až odejdu z Evropy, budu potřebovat zmizet ze světa tak dokonale,aby mě ani doma nenašli.“

„Nevím, jak bych ti pomohl. Víš, Rejnoku, jsem jen důstojník tajné služby, ne císař ani princ. Myslím si, že bys měl nabídnout svoje služby jemu.“

„Díval jsem se na něj v televizi. Má tam samý kluky, ani jeden dospělý člověk. Ještě není v situaci, aby o mne stál. Radši si počkám, až ta chvíle přijde.“

„A co budeš dělat?“

„Čekat. To umím ze všeho nejlíp.“

„Kdybych tě potřeboval, dám ti vědět. Ale moc s tím nepočítej. V téhle hře se zabíjet nebude.“

„To nevadí. Stejně počkám.“

Rejnok vstal, oprášil se a beze slova odcházel. Terry chvíli vyčkával, pak se zvedl a vracel se do svého bungalowu.

Simone ještě spala, ale probudila se a usmála se na něho tak zářivě, že ho zabolelo srdce. „Víš, že se mi o tobě zdálo?“

„Neříkej... a copak?“

„Vlastně ani nevím...“

Přišel blíž a políbil ji. Objala ho a zkusila přitáhnout k sobě, ale nešlo to, lehátko nebylo k takovým věcem určeno.

„Miláčku,“ zašeptala, „Poslechni, jsi vůbec ty doopravdy mizera?“

„Jsem. A proč?“

„Kdybys nebyl, bylo by to fajn. Říkali mi, že když se zamiluju do nějakýho chlapa, je to vždycky mizera. A kdybys ty nebyl, tak by to neplatilo!“

Terry se rozesmál a sedl si vedle ní na trávu.

„Nedělej si starosti. Jsem taky mizera.“

„Zatím jsem si nestačila všimnout...“

„Nevadí. Jiní si toho už všimli.“

„Tím myslíš, že jsem hloupá?“

„Ale ne, proboha! Naopak... jsi myslím velice chytrá, ba přímo mazaná. Až mám z tebe někdy strach.“

„To nemusíš. Mám tě strašně ráda...“

„Já mám tebe taky moc rád.“

A tak se Simone svezla z lehátka a objala ho.

„Tak mi o tom povídej...“

Tohoto odpoledne Enkru novináři celého světa nenavštívili. Dali se raději pozvat do jednoho místního restaurantu, kde dával slavnostní pohoštění s ukázkami zajatců generál Tribber. Do zámečku přijeli jenom dva reportéři a ti kladli drzé otázky, jestli se už Armini cítí poraženi definitivně nebo zda ještě mají nějakou naději a podobně. Enkra je nepřijal, Kim prohlásil, že věří v konečné vítězství.

Generál Tribber se vytáhl. Nejdřív zásobil novináře a všechny ostatní čumily dostatečným množstvím jídla a pití; k tomu servíroval tiskové prohlášení, že přestože neupírá protivníkovi statečnost a bojovnost, přece jen se musely projevit větší zkušenosti a znalosti jeho vojáků. Samozřejmě je generál Tribber dalek toho, aby se k těmto dětem, svedeným nezodpovědnými živly, nějak nepřátelsky choval, ale když už se stalo, že byl nucen vystoupit na obranu pořádku a západní civilizace, nemůže váhat.

Měl dost zajatců a mohl si z nich vybrat. Menší kluky a všelijaké pochybně vypadající děti už během dne nechal ostříhat a poslat do tábora. Na oslavu přivedl jen ty dospělejší a na pohled nebezpečnější; pokud se mu podařilo zjistit jména a přezdívky, předváděl je novinářům spolu s výčtem jejich hrdinských činů.

Takže hlavní atrakcí byl Juan, jeden z Enkrových náčelníků. Juan mu nahrál tím, že se choval hrdě a nepřístupně a nedával najevo, že situace se mu nelíbí. Generál nelenil označit to za důkaz jeho zavilého fanatismu.

„Ale my se přece známe!“ řekl jeden novinář, když mu byla dána možnost, „Ty jsi přece Juan a dával jsi nám informace, když jste ještě vyhrávali! Mohl bys s námi mluvit i teď?“

Juan nemohl než odpovědět: „Když tě zajímá názor poraženého...“

„Ovšem! Jak se cítíš v této chvíli?“

„Jako ovce. Za chvíli mě ostříhají.“

„Chápu, že ti to jistě není příjemné. Ale hra je hra, a kdo prohrál, musí strpět porážku!“

„Já se taky nijak nevztekám. Ani by to nemělo žádný smysl.“

„Co ti řeknou tvoji kamarádi?“

„Vysmějí se mi.“

„A co jim řekneš na svoji obhajobu?“

„Nic. Co už můžu říct? Ať si to jdou zkusit.“

„Kdy si myslíš, že budete všichni poraženi?“

„Až chytí posledního z nás.“

„Myslíš, že se to stane?“

„Nevím. Rozhodně jsem zvědav...“

Novinář odstoupil stranou. Dva vojáci postrčili Juana k židli, u níž čekal holič. Posadili ho a drželi za ruce, protože měli špatné zkušenosti. Někteří Armini se bránili.

Juan se nebránil. Seděl nehybně, zatímco vojenský holič mu zručně měnil hlavu v nepřirozeně světlou šišku. Když to skončilo, vstal; vypadal teď dost směšně, zvlášť proto, že obličej měl velmi opálený a v uchu tu náušnici. Teď nevypadal nebezpečně; byl to jenom puberťák s odstávajícíma ušima a šišatou hlavou, a vojáci nechápali, že se ho někdy někdo mohl bát.

„Tak co?“ řekl Tribber, „Není takhle hezčí než s těmi divokými pačesy? Správně se říká, že vlasy jsou ozdobou ženy, ale ostudou vojáka!“

Přihlížející se začali smát, zčásti proto, že se sluší ocenit šéfův vtip, zčásti že Juan vypadal skutečně směšně. Juan nejdřív koukal dost vztekle, ale pak se začal taky smát, i když ne tak bouřlivě jako ostatní.

„No vidíš, že se ti to líbí! Měl bys nám aspoň poděkovat, že tě tak pěkně ostříhali...“

„Myslíš, že bych měl poděkovat?“

„No, to rozhodně!“ řekl spokojeně generál.

Juan pokrčil rameny, udělal krok k holiči a napřáhl k němu ruku. Pořád ještě se usmíval. Dokonce i když mu tu ruku vrazil zprudka do žaludku a vzápětí levou do zátylku; pak se otočil a dvěma kopanci smetl oba muže, kteří jej střežili. V tom všeobecném veselí trochu ztratili ostražitost a to se jim vymstilo. Juan proletěl sálem, při tom rozdával rány a kopance, dokud na něj nepadli další vojáci a nesrazili ho k zemi. To už se přidali další a začali ho strašlivě mlátit – přestali teprve na zákrok generála.

Juan se zvedl. Rty měl rozbité, obličej od krve. „To nic,“ řekl a usmíval se při tom, „Já jenom poděkoval. Je to od vás skutečně pěkné...“

Odvedli ho a přivedli dalšího. Ale toho už generál k poděkování nevyzýval.

Errata:

30.05.2021 11:44