Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když vylezla na skálu, na níž před časem, který jí teď připadal dlouhý, ležela s Enkrou, nejdřív ji přepadla úleva. Pak pláč, kterým se nahromaděný strach a napětí odplavovalo a vracela se duševní rovnováha. Bylo to zlé, plakala dlouho a v tom pláči se celá hroutila do sebe jako polekané dítě.

Pomohl jí motýl. Byl velký, pestrobarevný a vesele poletoval sem a tam. Asi jeho cesta vedla okolo dívky, a jak jí přeletěl před očima, sledovala ho pohledem, motýl usedl na vyhřátou skálu a čistil si tykadla. Jak tak seděl a Anitta ho pozorovala, pomalu přestala plakat.

A začala uvažovat o své situaci. Situace byla neutěšená, což bylo zřejmé na první pohled, ale mohla být i daleko horší. A horší by byla v případě, že by ji byli chytili. Nicméně nebylo žádného důvodu k jásotu, a to proto, že byla nahá, hladová a nevěděla, co si počít.

Vypadalo to, že bude teplo, a Anitta si už trochu zvykla na život bez oděvu. V první řadě bylo tedy zapotřebí se najíst. Vzpomněla si, že kousek odtud je rozsáhlé malinové houští a protože se zatím nikdo z nepřátel neobjevil, vydala se tam a cpala si do úst veliké sladké plody. Bohužel i velké množství malin není dostatečná strava, a tak uvažovala, co ještě pojíst. Napadly ji houby, ale ty nerostly tady ve skalním městě, nebo je alespoň nedokázala najít. Musela by do lesa a toho se zatím neodvážila.

Ulehla na vrcholek skály a vyčkávala, co se bude dít. Nedělo se nic, aspoň nic neviděla. Co se stalo s nepřáteli, mohla jenom hádat, ale že by je Ťapka přemohla všechny, v to se doufat nedalo. I když je mladá Arminka šikovná, mužů byla přece jen velká přesila.

Anittu začala trápit žízeň. Slunce strašlivě pálilo, jeho paprsky byly podivně pichlavé a i když se opalovala ráda, dneska se jí to nějak nelíbilo. Usoudila, že to není ani tak skutečnou situací jako duševním vypětím, a že ji Enkra učil jógu, pohodlně se uložila a pokusila se sladit stav svého těla s okolním prostředím. Vzpomínala si, jak nechat energii volně proudit svým tělem, a skutečně se jí ulevilo.

Pak už se sucho v ústech nedalo vydržet. Měla ještě nějaké maliny ve velikém listu, spolkla je, ale nestačilo to – potřebovala vodu. Nedalo se nic dělat – ještě jednou se ujistila, že je všude klid, a pak vyrazila k jezírku, kde si pamatovala pramen.

Pramen vytékal ze skal a do jezírka padal malým vodopádem. Anitta neodolala a vsunula pod ten proud vody hlavu... ach, to blaho! Voda byla příjemně studená a chutnala jako víno, zvlášť po té hrozné žízni. Ještě nějakou chvíli si nechala vodu proudit po obličeji a potom zatoužila vykoupat se. Nic lehčího, jezírko bylo přímo pod ní. Sjela po hladkém kameni do vody, ani to moc nešplouchlo, a plavala přes jezírko. Už dávno nebylo tak rozlité jako tehdy po bouři, umoudřilo se a směstnalo do svých obvyklých hranic, ale stejně to bylo fajn plavat v chladných vlnách.

Když ji zima roztřásla, vylezla na hladký kámen a lehla si na něj zády. Byl příjemně vyhřátý a slunce, které ji předtím tak pálilo, jí teď dodávalo teplo, které potřebovala. Dokonce se jí podařilo na chvíli zdřímnout...

Co? Hlasy?!

Anitta byla rázem vzhůru. Skutečně zaslechla nějaký hlas, ale ten nemluvil jazykem, který znala, byl to hlas mužský a... Nepřítel!

Sjela do vody. Nic jiného se nedalo, lidé přicházeli po cestě. Chvíli zmateně tápala, kam se schovat, pak si všimla převislé skály přímo pod cestou. Z druhého břehu by ji bylo určitě vidět, ale když se potopila a schovala hlavu pod omšelý balvan, z cesty ji zahlédnout nemohli. Jen co to udělala, už slyšela kroky.

Bylo jich šest, seržant a pět vojáků. Dostali příkaz pročesat tenhle nesmyslný labyrint, a protože jich bylo málo a kdyby je tu někdo napadl, těžko by se mu ubránili, počínali si při tom dost laxně a drželi se raději cesty. Měli turistickou mapu kraje, tam byly skály zakresleny i s jezírkem. Teď byli spokojeni, že je našli a dokonce na místě, kde je čekali.

„Tady je to fajn! Mohli bysme se vykoupat, seržante!“

Seržant zaváhal. Bylo hnusné vedro a chladivá voda lákala.

„Taky by tu mohl být nepřítel.“ řekl někdo.

Seržant si jenom vzdychl. „Radši si necháme zajít chuť! Čím dřív se vrátíme k našim, tím líp pro nás...“

Jeden voják se naklonil pod proud vody, z něhož předtím pila Anitta. Napil se, pak si něčeho všiml. „Hele, někdo tady před chvílí byl!“

„Jakto? Co tam máš?“

„Stopu. Bosá noha... a dost malá...“

Shromáždili se. Anitta při pití šlápla do rozměklého bláta a její stopa tam zůstala.

„Jak je to asi dlouho?“

„Už to začíná zasychat. Tak... půl hodiny až hodinu...“

„Myslíš, že je to ta holka?“

„Nebo někdo z nich. Oni rádi chodí bosí...“

Seržant se rozhlížel po okolí. „Klid... všude je úplný klid! Jestli je to ona a sama, mohli bysme ji chytit. Ale jestli jsou kolem nás...“

„Nebo jestli tam tu stopu nechali schválně...“

„Myslíš?“

„Nevěřím jim. Tyhle triky si dělají navzájem, četl jsem to v novinách. Nikdy by nezapomněli zahladit stopy...“

„Nežvaň. Chci slyšet, co se děje!“

Delší dobu čekali mlčky, pak řekl seržant: „Když to byla ona, kam odešla?“

„Asi do skal! Já bych se schoval do skal. A ona je tady doma!“

Opět mlčeli. „Risknem to?“ ptal se seržant.

Nikdo neodpověděl. Jenom odněkud zdálky se ozval křik nějakého dravého ptáka. „To jsou oni...“ řekl někdo šeptem.

„Jestli mu odpovědí...“ vzdychl druhý.

Pták zakroužil a zřejmě ještě jednou zakřičel – ale znělo to, jako kdyby se ozval odjinud.

„Pomalu vpřed... a držte se té cesty, chlapi!“ zasyčel seržant, „Jestli odbočíme... mají nás na to šup!“

Odcházeli a snažili se nedělat hluk. Anitta ještě dlouho čekala, i když už byli pryč a nic neslyšela – pak teprve vylezla.

Klepala se zimou a strachem. Nevěděla, co se děje a o čem se domlouvali, znala jen několik slov, které se přiučila od Enkry, ale tušila, že je řeč o ní, to ji pohánělo pryč. Zmizela ve skalách a vrátila se na své místo.

Když se rozhlížela, viděla na okraji skalního města vůz, vojenský džíp. Okolo něj chodili dva vojáci a hlídkovali; nedělala si iluze, že by je dokázala přemoci a vozu se zmocnit. Ležela a čekala až do doby, kdy se objevili muži, s nimiž se setkala u jezírka. Prohodili několik slov, nasedli a odjeli pryč.

Anitta byla zachráněna, ale ne v bezpečí. To si uvědomovala. Byli tu a mohou přijít znovu. A může jich přijít víc, tentokrát se nepolekají a pročešou celé skalní město. Nevěřila ničemu a nikomu, zvlášť ne nepříteli. A taky věděla, že další den už tu nevydrží.

Protože od doby, co se skrývala v chladné vodě, jí bylo zima, slunce ji opět ohřálo, a zas bylo to nepříjemné vedro. Měla pocit, že nebe se změnilo v ocelově šedou pokličku a pod ní dusí nešťastnou dívku, dokud z ní neudělá škvarek. Bylo jí vedro, měla žízeň a taky hlad, nevěděla co se děje a co by mohla podniknout. Nemohla vlastně nic, jen čekat. A byla téměř zoufalá – čekala, až se slunce začne kutálet k západu a občas prosila Boha, aby udělal zázrak a tenhle den už ukončil.

Taky si vzpomněla na Enkrovo vyprávění a čarodějku Asthru, o které mluvil. Co by si asi počala ta Asthra, kdyby tu byla? Dokázala by pomoci Anittě, dát rozkaz slunci, aby přestalo pálit a nepřátelům, aby přestali pátrat? Kdepak, nedokázala by nic, jako nedokáže sama Anitta; ale stejně na ni pořád vzpomínala a nedovedla tu myšlenku zahnat.

Konečně se přiblížil večer. Anitta byla polomrtvá hlady, a ten hlad ji přiměl k přemýšlení. Vzpomněla si, že kousek odtud je zelné pole, kam se chodí pást zajíci – někdy, když měla mlsné nápady, jedla syrové zelí i doma. Vydala se tam a hned na kraji pole si začala cpát zelí do pusy, jako by nikdy nepoznala nic lepšího.

A pak zajásala i nad něčím jiným – na tom poli byl strašák proti zajícům, i když ti ho už dávno zařadili mezi předměty neškodné a nic si z něho nedělali. Měl starý kabát a děravý klobouk, jak už tak strašáci mívají. Obojí přišlo Anittě vhod – kabát jí sahal po kolena a klobouk dodával vzezření bandity, ale byla konečně oblečená a s jistou tolerancí mohla mezi lidi.

Teď, když byla nasycená a podle možnosti oblečená, začala si všímat také jiných věcí. Už delší dobu měla totiž pocit, že se něco děje s počasím: nebe zešedivělo, zafoukal studený vítr a taky se trochu setmělo. Když se podívala k západu, viděla tam tmavé mraky a dokonce se jí na chvíli zdálo, že se tam blýská.

Nebylo pochyb – už ten dusný den s pálícím sluncem jí mohl dost napovědět. Anitta začala přemýšlet, kde by mohla bouři přečkat – jediné místo, na které si vzpomněla, byla jeskyně, v níž Enkra s Leonem tábořili hned po útěku z polepšovny. Bylo to velice vhodné místo, ale mělo maličkou chybu – bylo daleko.

Vyrazila hned na cestu a litovala, že strašákovi jeho stvořitel nepřidělil boty. V lese nebylo nic příjemného chodit po jehličí a všelijakém roští a nechat si drásat nohy trnitými ostružinami. Kromě toho tam byla ještě větší tma, Anitta ve spěchu občas zakopávala a padala.

Dávala dobrý pozor, a tak si povšimla dvou lidí dřív, než oni jí. Rázem byla za křovím, trní netrní, zalehla tam a vyčkávala, co se děje. Nedělo se nic, byli tu jen na houbách a spěchali domů. Ale poučilo ji to, že příště by mohla potkat nějakého vojáka, případně celou četu. I když takhle pozdě večer už toho asi nechali, není jim co věřit – tak opustila cestu a vzala to rovnou přes stráně. Enkra tak chodil taky, ale Enkra měl jednak vynikající orientační smysl, jednak lišku Sindy, která mu vyhledávala cestu. Anitta neměla nic.

Když byla asi v polovině cesty, spustil se déšť. Co déšť, liják! Nejdřív se schovala pod rozložitý strom, který svými listy chránil celé okolí. Tam přečkala první nápor lijáku, trochu se ale bála, když jí nad hlavou s hromovým rachotem křižovaly blesky. V jejich svitu vypadaly okolní stromy jako obři mávající přízračnými pažemi, les sténal a hučel a skučel, jako by to kvílely duše zatracenců. Sem tam některý strom zapraskal, jako kdyby se chystal skácet. Anitta se strašně bála; slyšela, že blesk často udeří do vysokých osamělých stromů, ten její jí připadal největší a tak přemýšlela, nemá-li opustit jeho ochranu a utéci jinam.

Než si to rozmyslela, přišel druhý nápor deště a s ním sprcha, která ji promočila skrz naskrz. Voda, kterou předtím zadržely listy stromu, teď vlastní vahou listy ohnula a Anitta na tom byla hůř, než kdyby byla na volnu – stejného efektu by asi dosáhla, kdyby vlezla rovnou do řeky. Ten starý kabát moc nepotřeboval, aby byl rázem promoklý, a klobouk měl ve střeše díru, takže ji nemohl chránit, i kdyby měl snahu. Anitta pochopila, že víc už zmoknout nemůže, tak zaťala zuby a vyrazila na další cestu.

Lilo, blesky se křižovaly a stromy ohýbaly v poryvech větru. A tím vším klopýtala holčička Anitta, občas padala na nos, občas se úlekem přikrčila k nějakému stromu, když se jí zdálo, že vidí lidskou postavu. Příroda i lidé jí byli nepřáteli, na světě nebyl nikdo, kdo by jí mohl pomoci a komu by mohla věřit. Plakala a nevěděla, co jsou slzy, co voda z nebe a co bláto. Jednu chvíli sebou plácla do louže jak široká tak dlouhá, a než se z ní vyhrabala, byla obalená blátem; sice o chvíli později přecházela jindy zcela nepatrný potůček a ten z ní teď hodně bláta smyl, ale stejně to stačilo.

Najednou byl před ní svah tak prudký, že se po něm nedokázala vyškrábat; nohy jí ujížděly a ruce nacházely jenom samé pichlavé šlahouny, které ji navíc neudržely a trhaly se jí v rukou. A potom ještě klikatý blesk osvítil oblohu – a Anitta spatřila na konci toho svahu šedivou skálu, tyčící se do nedohledné výšky.

Skála! Skála, ve které ji čeká útulná jeskyně, suchá a teplá! Domov!

To nečekané štěstí jí dodalo sílu. Nehleděla na nic, vyšplhala nahoru a za okamžik narazila na zbytky tábořiště – tady už to znala. Stačilo obejít křoviska a nalézt vchod. Před ním se rozlévala veliká kaluž, ale na to nedbala, protáhla se třeba kaluží a vlezla do černého otvoru. Konečně na ni nepršelo, a i když se o žádném teple nedalo mluvit, bylo to aspoň pod střechou! Ještě si pamatovala, kam kluci dávali zápalky, a taky je našla. Když jednu rozškrtla, první uviděla svíčku a potom zbytky klestí, starou pokrývku, otýpku slámy! Teď ať venku zuří bouře! Anitta našla útočiště, a nemá se už čeho bát!

Ve statku Lavaletových byla nálada dosti napjatá – na Anittu tam čekali nejenom rodiče, ale také čtyři vojáci se seržantem, a očekávali, že ji snadno přemohou. Usadili se kolem stolu a zřejmě čekali, že je budou hostit, ale matka Lavaletová rázně odmítla jim cokoliv dát a starý Lavalet se je dokonce pokusil vyhodit. Bohužel se nedali.

„Naše akce je zaměřena na ochranu vaší dcery,“ vysvětlil jim seržant, „V poslední době se zapletla se všelijakými divnými lidmi a jsou obavy, aby se nedostala spolu s nimi do nepříjemností! Náš velitel mi nařídil poskytnout jí ochrannou vazbu, aby nedošlo k jakémukoliv jejímu ohrožení...“

„Já vím!“ řekl Lavalet, „Viděl jsem, jak vaši hrdlořezové zacházeli s její kamarádkou! A dovedu si představit, co jste s ní asi udělali!“

„Situace vaší dcery je poněkud jiná! Právě proto, aby se jí nic nestalo, ji chceme chránit! Právě s těmi lidmi, kteří ji zapletli do svých rejdů, jí hrozí nebezpečí, proto jsme přišli my, kteří jí chceme pomoci...“

Rozzlobili se a nechtěli s nimi mluvit; babička dokonce odmítla být s nimi v jedné místnosti, radši odešla do své komůrky a požádala, aby jí tam donesli i jídlo. Když matka Lavaletová přinesla večeři, našla ji sedět potmě a hledět do noci, v níž křižovaly blesky.

„Myslíš na Anittu? Je někde v té noci... sama, promoklá, hladová! Bože můj, kde je teď ta moje holčička?“

Stařena chvíli mlčela. A když promluvila, byl její hlas pevný a naplněný důvěrou: „Anittě nic nehrozí! Chrání ji vyšší moc, než jsou tamti muži! Nejen že ji nedostanou, ale nehrozí jí ani žádné jiné nebezpečí!“

„Jak to můžeš vědět?“

„Vím to. A vím ještě víc. Už brzo zaštítí tvoji dceru ruka tak mocná, že proti ní všechna síla zla není víc než závan větru...“

Matka Lavaletová se podívala překvapeně. „Mluvíš velice divně, babičko!“

„Mluvím jako žena, která rozumí silám, jež ty neuznáváš. Vím, dávno jsem se s nimi nesetkala a přestávala jsem už pomalu věřit. Ale od chvíle, kdy přišla ta dívka, vím, že existují a že mohou pomoci...“

Matka Lavaletová, která na chvíli zadoufala, mávla jenom rukou. „Aha – tajné síly!“

„Až uvidíš jejich moc, přestaneš se smát! Když jsem byla mladá, žila ve vesnici jedna čarodějka. Jenomže lidé ji nedokázali pochopit a když pak zemřela, všechno její umění zaniklo...“

„Ale to všechno nepomůže Anittě.“

„Uvidíme.“ řekla babička a odvrátila se.

Matka Lavaletová odešla, kroutíc hlavou.

Babička zůstala sedět potmě. Propletla prsty obou rukou a složila na ně hlavu. „Chraň ji! Je sama, slabá a bezbranná! Potřebuje tvoji pomoc! Vyzývám tě, přijď a chraň to dítě...“

Anitta podřimovala u ohně, zabalená do všeho co v jeskyni našla; pozvolna se jí v těle začalo rozlévat příjemné teplo. Pomalu usínala a teprve když zaslechla jakýsi zvuk přímo v jeskyni, lekla se a vyskočila. „Je tu někdo?“

Ze tmy zasvítily zelené oči. Pak se objevil špičatý čenich, rezavá srst, bystrá ouška.

„Sindy! Kde se tu bereš?“

Liška přiběhla a dotkla se jí čenichem. Kňučela, ale Anitta jí nerozuměla. Sedla si a vzala Sindy do náruče.

„Tys mě hledala? Nebo je tu i Enkra?“

Liška pískala nosem. Anittě napadlo, že to vypadá jako francouzské qui, ano. A pochopila, že se dorozumí.

„Enkra... přišel s tebou?“

„No!“ štěkla liška.

„Ty rozumíš, co ti povídám, viď?“

„Quííí...“

„Ale mluvit nemůžeš, co?“

„No!“

Anitta se rozplakala a přitiskla ji k sobě. „Jsem ráda, že jsi mne našla.. že už nebudu sama! Pomůžeš mi, viď? Budeš tu se mnou?“

Liška se jí schoulila do náruče a tiše kňučela. A Anitta se zase zavrtala do svých hadrů a pozvolna usínala.

„Už je mi dobře,“ řekla, „Už se nebojím...“

Liška Sindy jenom tiše pískala nosem.

Errata:

30.05.2021 11:44