Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Enkra už od odpoledne obhlížel nebe a mračil se stejně jako ta obloha. Svolal svoje náčelníky a dohadoval se s nimi – i když nikomu nic neřekli, přišel Cvrček a vykládal klukům: „Vypadá to, že v noci podniknem útok! Bude pořádná tma, asi bude pršet, bude to fajn!“

„Nechápu, co je na tom tak moc fajn,“ usoudil Pasqual, „Akorát, že vymrznem a promoknem!“

„Já bych myslel, že nepromrznem,“ smál se Cvrček, a když hodně naléhali, prozradil: „Pozvali k tomu Sandru!“

Tara Singh nevěděl, kdo je Sandra a co znamená její přítomnost, takže musel vysvětlit: „Sandra nám dělá čarodějku. Není nic moc, ale něco umí a Enkra bude asi chtít její pomoc. Budem si hrát na kočky, bude bezva zábava!“

A tak seděli a Cvrček jim vykládal o různých akcích čarodějů; samozřejmě mu nikdo nevěřil, ale poslouchali ho se zájmem, protože to bylo docela zajímavé a zábavné. Nakonec ho někdo označil za lháře a tak dlouho ho provokovali, až se všichni vespolek pohádali a servali.

Když byla rvačka v nejlepším, vletěl mezi ně Sebastiano a rozehnal je, přesněji řečeno chytil a mrsknul s nimi do různých koutů, takže se přestali rvát a někteří začali kňourat.

„Co tady blbnete?“ ptal se Sebastiano.

„Co by, trénujem na večer!“ usmíval se Cvrček.

„To dobře děláte... budete to potřebovat...“

„Hele, jakpak,“ Cvrček usoudil, že se nezlobí a chtěl toho využít, „Budeme kočky, jo?“

Sebastiano se zašklebil. „Ty rosteš pro šibenici nebo diplomatickou službu, kluku! Vždycky víš všecko dřív než velitelé, co?“

„Bezva!“ vydechl Cvrček, „Já se moc těším!“

Venku se setmělo, obloha byla fialově šedá – pak se z dálky ozvalo hřmění a objevily se první blesky. Cvrček a jeho kamarádi se mezitím svlékli a teď se pilně masírovali olejem, což Cvrček prohlašoval za potřebné pro boj. To, že Sebastiano potvrdil jeho řeči, mu přece jenom zjednalo autoritu.

A pak venku začalo pršet, přesněji řečeno lít. Ještě přesněji, překlopili nahoře necky s vodou a ta se teď lila v přízračném svitu blesků za doprovodu hromového rachotu. Někteří kluci neměli k bouřce důvěru a tvářili se všelijak, ani Pasqual nebyl moc rád – ale protože byl se Cvrčkem a ten se nebál ničeho, mlčel taky.

Enkra nařídil, aby se sešli dole v hale. Nejdřív se dlouho nic nedělo – pak přišel Michell Lavalet a oznámil, že nikdo nedostane večeři. Jednak to není k ničemu potřeba, a stejně mají málo potravin, takže jíst se bude až ráno. Přijali to bez nadšení a Michell zas odešel.

Pak přišla Sandra, prohlédla si je, pokrčila rameny a odešla do kuchyně. Enkra taky prošel do kuchyně, ale Cvrčka tam nepustili, ač chtěl. Byl nucen se vrátit a vyčkávat s ostatními.

„Jak dlouho budeme čekat?“ ptal se Pasqual.

„No... hodně dlouho. Aspoň do desíti, dřív se útočit nebude. Nejdřív to taky musejí udělat...“

„A co?“

„Dostanem napít takovej čaj. A budem tancovat, aby to mělo ty patřičný účinky...“

„A to se musí?“

„Musíš se soustředit. Měli bysme udělat oheň jako posledně...“

Začali se domlouvat, že by posekali dveře a parkety a udělali oheň z toho. Když už se chystali to vykonat, přišel Sebastiano a vynadal jim, že jsou pitomci. A řekl: „Dostanete napít a pak si na vás zkusíme hypnózu, to Cvrček říká pravdu. Ale ty kejkle okolo jsou skoro zbytečný, jenom na parádu. Tak se chovejte rozumně...“

„A můžem si udělat pomalování?“

„Když chcete...“

Cvrček měl tělo pomalované na tygra už od začátku, ale někteří ostatní ne, tak se svlékli a malovali si na tělo pruhy. A taky jiné obrazce podle toho, kdo co považoval za nejlepší – Cvrček osobně pomaloval Pasquala a Tara Singha a přitom vysvětloval:

„Až mě chytí a ostříhají, nechám si především udělat hlavu. Draka štěstí a trojzubec tadyhle po stranách, uprostřed přímo nad čelem svůj osobní znak. Já jsem totiž šlechtic, v našem znaku je lev se sekerou, který se chystá rozpoltit dvouhlavou orlici. Jeden z mých předků to získal ve válce o rakouské dědictví, když vymřel panující rod a my pomáhali Španělům...“

„To teda kecáš, Cvrčku!“

„Jakto? My jsme náhodou příbuzný s Habsburky, a kdyby umřel arcivévoda Otto, měli bysme nárok na rakouský císařský trůn!“

„Jak ty lžeš, to je něco hroznýho!“

„A nekecám! Víš, kdo to byl císař Matyáš? Tak ten císař Matyáš měl nemanželskýho syna, kterej se narodil jedný hospodský v Linci a ten byl praotcem našeho rodu. A protože arcivévoda Matyáš ho uznal, stal se ten kluk potom vévodou z Hohenwaldu a...“

Kluci nemohli vydržet, smáli se a nebrali ho vážně. Cvrček se vztekal a přesvědčoval je, ale marně – ještě horší bylo, že se objevil Enkra osobně, a když si všiml rozruchu, přišel blíž.

„Poslechni, vévodo z Hohenwaldu, ty jsi měl něco za úkol, ne?“

Cvrček zbystřil pozornost. „No... já vím... odpoledne...“

„Měl jsi zjistit něco o tom, co se stalo s Juanovou skupinou! Sám ses na to přihlásil a celej den po tobě nebylo vidu ani slechu!“

„No... to je teda pravda.“ přiznal Cvrček.

„A co jsi teda zjistil?“

„No, Juana odvlekli a všechny jeho kluky taky. Už jsem nikoho nenašel, mimo těch, který utekli sem. Ale to přeci víš.“

„A co jsi měl udělat, když jsi to zjistil?“

„Aha... vrátit se taky.“

„A co jsi udělal?“

„Já... no, pátral jsem dál.“

„A pochlubíš se nám, co jsi vypátral?“

Cvrček rezignovaně pokrčil rameny. A mlčel, což bylo u něho dost řídkým jevem.

„No dobře,“ mávl Enkra rukou, „Tak ti děkuju, a jen tak dál. Kdyby ses náhodou něco dozvěděl, tak mi nezapomeň dát vědět, abych si náhodou nemyslel, že se jen tak flákáš...“

„Jo, jistě...“ řekl Cvrček a vypadal zdrceně.

Enkra odešel a protože Cvrček byl už potichu a zřejmě se styděl, odešli i skoro všichni, kteří ho předtím poslouchali. Zůstal jen Pasqual, který s ním byl odpoledne na výzvědách. Teď řekl: „Proč jsi mu to neřekl?“

„Protože se mně to zdá divný. Jakoby v tom byla nějaká levota!“

„Ale to by měl Enkra právě vědět...“

Cvrček pokrčil rameny a mlčel. Až za chvíli si to rozmyslel a vydal se hledat Enkru. Našel ho ve společnosti čarodějky Sandry a oba spolu něco vařili na kamnech. Když Enkra viděl Cvrčka, zatvářil se, jako by ho rozbolely zuby. „Proboha, co zas?“

„Víš, já ti chtěl říct, co jsem dělal...“

„A co teda tak závažnýho?“

„Viděl jsem takovýho divnýho chlapíka. Trochu jsem ho šmíroval, ale jsem si jistej, že mě neviděl. Nevím, co si o něm myslet.“

„Co dělal tak divnýho?“

„No... moc toho nedělal. Jen se tak potloukal.“

„Aha. Tak co tě na něm zaujalo?“

„Nevím. Buď je náš, nebo proti nám. Ale není to obyčejnej člověk. Je takovej zvláštní...“

„Dobře. Popiš mi ho.“

„Muž, běloch, asi 170 cm, odhadem 65 kg. Oči šedozelené, vlasy... takový neurčitý jako pochcaná sláma. Víš, jak se to říká?“

„Ale jo, rozumím! Dál!“

„Je dost ošklivý, takový... nesympatický. Taky se divně tváří. V obličeji má nějaké jizvy, asi po zranění nebo po rvačkách. Účes konvenční. Oblečený ošuměle, ale ne zas tak, aby to bylo elegantní. Vypadá jako darebák.“

„Podle čeho soudíš, že je náš?“

„Podle chůze. Chodí jako kočka...“

„Všiml sis jeho bot?“

„Měkké podrážky, zvýšené podpatky, jako nosívají jezdci. Vypadají na ruční práci.“

„No... dejme tomu. A ještě něco?“

„Sleduje nepřátele. A taky věnuje pozornost klukům, když na ně narazí. Ale nic nedělá.“

„Kde jsi ho viděl?“

„Schovával jsem se v chumlu u toho kazatele Svědků Jehovových. On pořád korzoval okolo, tak jsem se na něj nalepil. Mám dojem, že pátrá taky po konkurenci...“

„Máš dojem nebo důkazy?“

„Jenom dojem. Kdybych měl důkazy, tak bych ti to řekl hned.“

„Dobře, Cvrčku. Může to být agent, nebo ses mohl mýlit, ale je dobře, že to vím. Kdybys ho ještě viděl, dej mi vědět.“

„Jasný,“ řekl Cvrček spokojeně, „Dám na něj pozor!“

Sandra už chvíli úspěšně předstírala, že nemá zájem o to, co si povídají, ale teď už nemohla. „Enkro, už to asi bude...“

Enkra se šel podívat. Pozapomněl vyhodit Cvrčka a ten, i když už měl jít, radši otálel a čekal, co bude. Enkra se šeptem dohadoval se Sandrou, při tom očichával a ochutnával, co se vaří v kotlíku. Pak se zřejmě nemohli dohodnout a Enkra si povšiml, že Cvrček je stále ještě po ruce. Nabral sběračkou. „Pojď sem, dostaneš ochutnat! Ale pozor, je to horký!“

Cvrček přišel a napil se. A i když dával pozor, trochu si popálil jazyk, ale nevadilo mu to. Ještě nikdy nedostal něčeho napít a moc se na to těšil. Bohužel, nechutnalo mu to.

„Tak co, jaký je to?“ ptala se Sandra.

„Odporný.“ řekl upřímně.

„Ale já myslím na účinek!“smála se, „Sedni si a chvíli čekej!“

Cvrček poslušně usedl do kouta a čekal. Nedělo se nic a zdálo se mu, že se ani nestane. Ten nápoj kromě odporné chuti měl i odpornou vůni; táhla se až sem a dráždila mu nos. Kromě toho mu vadilo i světlo, bylo moc ostré a musel mhouřit oči, aby se před ním chránil. Enkra a Sandra si povídali hlučnými, nepříjemnými hlasy a Cvrček uvažoval, proč na sebe zrovna teď musejí křičet.

Enkra přišel blíž. „Tak co, jak ti je?“

„Neřvi tolik,“ zkřivil tvář Cvrček, „Já přece slyším!“

Enkra se ohlédl na Sandru a zašeptal: „Vstaň a pojď ke světlu...“

Cvrček moc ke světlu nechtěl. Byla to jediná poloslepá žárovka a v koutě byl příjemný stín, ale Enkra a Sandra na něj dobře neviděli. Enkra mu odhrnul víčko a zkoumal oční panenku.

„Vypadá to, že se to povedlo,“ zaječela Sandra, „Podívej, jak reaguje na světlo...“

„Proboha, nekřič!“ řekl Cvrček. Škubal hlavou, ježto odněkud cítil nějakou zvláštní vůni a zajímalo ho, co to je a jak to najít. Náhle si uvědomoval mnohem víc vůní než kdykoliv předtím, a toužil je všechny prozkoumat.

„Je dobrej,“ řekl Enkra, „Jdi Cvrčku, a řekni jim, že se budou chystat. Každý dostane napít a pak půjdete do boje...“

Cvrček na boj pozapomněl – teď náhle si to uvědomil a dostal strašný vztek. „Roztrhám je na kusy!“ řekl a rozběhl se ke dveřím. Dokázal to dvěma skoky, otevřel a skočil mezi ostatní. Vycenil na ně zuby a zavrčel: „Jděte tam! Půjdem na nepřítele!“

Někteří kluci se hrnuli do kuchyně, ale Enkra je zarazil. Postavil do dveří stolek, na něj hrnky a do hrnků nalévala Sandra odměřené dávky nápoje.

Pasqual patřil k těm, kteří se nikam nehrnuli. Naopak, zíral na Cvrčka překvapeně a dokonce z něj měl chvíli strach, protože vypadal a choval se dost divně. „Jdi!“ postrkoval ho, „Tak si přece pospěš! Dají ti napít a půjdeme do boje!“

„A co ti to vlastně dali?“ ptal se Pasqual.

„Uvidíš! Dá ti to sílu!“

„Seš hrozně divnej, Cvrčku!“

„Ty seš divnej! Línej a zdechlej! Tak už jdi!“

Pasqual tedy šel; Cvrček si sedl ke dveřím a čekal, jen oči mu blýskaly. Všímal si, že u většiny spolubojovníků nevidí to správné nadšení, které by měli mít, což nechápal. Odpoledne, jak se skrýval za kioskem kazatele Svědků Jehovových, poslouchal jeho kázání a dozvěděl se z něj spoustu věcí, které předtím nevěděl nebo jim nevěnoval pozornost. Teď pochopil, že přišla chvíle, kdy to musí říct všem. Jedním skokem vyskočil na skříň.

„Svět je pod vládou Satana!“ křičel z plna hrdla, „Spáry Zla hrozí uchvátit vše, co se před nimi nedokáže zachránit! My, kteří jsme se vymkli Satanově vládě, máme povinnost svět chránit a pomáhat nešťastným zbloudilým duším! Až se na něj vrhnem, budou z něj chlupy lítat a bude se škaredě divit!“

Bohužel, kamarádi na něj zírali značně vytřeštěně.

Jedním z těch, kdo přijímali nápoj s nedůvěrou, byl Paolo. Nejdřív se pokoušel vyzvědět od Sandry, co to je, ale Sandra mu neuměla nebo nechtěla odpovědět. Pak se ptal Enkry, ani ten mu nic neřekl. Tak se napil a šel se posadit stranou, jako to dělali zkušenější chlapci.

Když se vrátil, vypadal divně – vlasy měl rozcuchané, oči mu planuly divokou vášní. „Zabijeme všechny!“ chroptěl, „Zabijeme je... musíme všechny zabít! Satan je posedl!“

„Nezabijeme!“ řekl Enkra, „Porazíme je, ale necháme je žít!“

„Já je zabiju!“ stál na svém Sicilián.

„Zakazuju ti to!“ řekl Enkra zostra.

Vtom po něm Paolo skočil. Skočil jako šelma, sekl po něm prsty jako šelma drápy. Enkra rychle uskočil a kopl Paola do boku – obvykle to stačilo, ale tentokrát se Paolo jen překulil a útočil znovu, ještě divočeji. Enkra si chránil rukama obličej – Paolo mu rozsekl nehty paži, až vytryskla krev.

Situace byla o to horší, že tentokrát všichni vyskočili a chtěli se zúčastnit boje; Paolovi hrozilo, že ho v záchvatu zuřivosti mohou vážně poranit, možná i zabít. Ale neuvědomoval si to – znovu a znovu útočil na Enkru a snažil se ho co nejvíc zřídit. Konečně se Enkrovi podařilo ho přemoci – zasáhl ho do břicha tak tvrdě, že se Paolo jenom kroutil a skučel.

„Prohrál jsi!“ ztěžka oddechoval Enkra, „Teď mě budeš poslouchat na slovo, nebo...“

Paolo se zvedl. Krčil se a oči mu blýskaly jako šelmě. „Poslechnu tě...“ řekl chraplavě.

„Rozhodl jsem! Nikoho nesmíme zabít! Jen zajmout!“

„Nebudu zabíjet.“ řekl Paolo.

„Jdi!“ ukázal Enkra mírně. A Paolo odešel, přikrčen jako zvíře, které bylo potrestáno.

Na Pasquala už nápoj taky účinkoval. Poznalo se to nejdřív podle toho, že se svlékl, což jinak činil jenom na vyzvání některého z velitelů. Teď pobíhal sem tam a zvědavě pokukoval, co dělají druzí, a byl při tom nepochopitelně vzrušen. Enkra si toho všiml a zadržel ho. „Tak co... jak je ti?“

„Už se půjde? Už se bude bojovat?“ ptal se Pasqual.

„Nespěchej! Klidně si sedni a čekej!“

„Nechci čekat! Chci, aby to už začlo! Kdy to bude?“

„Ještě je brzy. Musíš být trpělivý jako ostatní!“

Pasqual neřekl nic, ale bylo vidět, že chce poslechnout. Enkra si všiml, že občas škube rukama, jako by jimi probíhala křeč – u některých šelem je možno pozorovat něco podobného před útokem. Taky ta nervozita se mu u toho chlapce moc nelíbila.

„Myslím, Sandro, že jsme to přepískli! Není to moc silný?“

„No... možný by to bylo. To je tím, že tu nemám Ťapku. Ta má v hlavě přesný váhy na dávkování, já už tak ne. Možná je to ještě silnější, než posledně...“

„Co s nima bude, když jsme to opravdu přehnali?“

„S našima nebo s tím, kdo se s nima setká?“

„Proboha... s oběma!“

„Našim to může ublížit, jestli se dřív unaví. Nepříteli v případě, že se kluci rozčílí víc, než je zdrávo. Potom by mohli někomu třeba prokousnout hrdlo...“

„Ale čekat nemůžem! Musíme je pustit do akce!“

„Možná je to taky počasím...“

Počasí bylo mimořádně špatné – byla bouřka a venku lilo jako z konve. Enkrovi to dělalo starosti.

„Je to v pořádku – je zima a déšť, je zapotřebí větší energie. Myslím, že kluci budou mít sílu k boji...“

„V každém případě já to pít nebudu. Ani ty, pokud možno. Nechám tě tady a budeš hlídat zámeček...“

Sandra souhlasila – Enkra chtěl odejít, když spatřil, že po schodech sestupuje Jean. Ten měl ležet po zranění, ale zřejmě vstal a chtěl se zúčastnit akce – dokonce se dožadoval nápoje.

„V žádném případě! Sám vidíš že jsi zraněný, přece tě nemůžu poslat bojovat!“

Jean to měl ale promyšlené. „A co budu dělat tady? Nic mi není, je mi už úplně dobře a můžu pomoci kamarádům!“

„A to chceš, aby ti rozbili hlavu znova?“

„No a co? Stejně už jsem napůl ostříhanej! Kdopak mi to tak pěkně udělal, to ty?“

„Iseda. Říká, že je to slavnostní účes japonských pážat z patnáctýho století, a že ti to sluší.“

„Má štěstí, sám nosí ještě strašnější frizúru, jinak jsem mu to oplatil. Ale sám vidíš, nic strašnýho se mi nestane, i když mě chytnou!“

„Dobře – když chceš sloužit, zůstaneš tady a budeš velet obraně. S tebou tu bude Sandra jako čarodějka, to stačí...“

Zvenku se vrátil Kim – voda z něj tekla v potůčcích.

„Je to čím dál horší – předtím pršelo, teď přímo leje! Není vidět na tři kroky a je tam příšerná zima!“

„V pořádku. To je přesně to počasí!“

„Zkusil jsem to obejít. Zdá se, že všichni zalezli a klepou se zimou. Viděl jsem jen nějaké hlídky...“

„Jsi si jist, že je to tam?“

„Tentokrát se už nespletu. Je to jejich štáb, za to ručím. Když je pořádně obklíčíme, neuteče odtamtud ani myš...“

„A generál Tribber tam je?“

„Osobně jsem ho viděl chodit po dvoře.“

„Dobře, Kime. Tak se připrav. Za chvíli začneme...“

Kim ještě nedostal svoji dávku – teď se napil, posadil se do kouta a soustřeďoval se. Enkra zatím vyšel do haly, kde vyčkávali jeho bojovníci. Všichni po něm obrátili oči.

„Začneme! Jste připraveni!“

Vypadali jako šelmy, chystající se k lovu. Oči jim planuly.

Enkra se ohlédl na Sandru – kývla hlavou. Přistoupil k Pasqualovi a položil mu dlaně na spánky. Hleděl mu do očí – zorničky rozšířené, panenky jakoby se smršťovaly jako u kočky. Dvěma prsty mu Enkra přejel po spáncích a hladil ho i za ušima.

„Jsi šelma,“ šeptal mu, „Poslouchej mne! Povedu tě do boje...“

Pasqual se chvěl napětím. Enkra jej pustil a sledoval, jak jde ke dveřím a tam vyčkává. Ohlédl se na Sandru – usmívala se.

Přistoupil Kim. Vypadal nervozně. „Sandra nebude připravovat lidi? Kdo to bude dělat, když ne ona?“

„Já.“

„Jakto, že ty? Copak jsi čaroděj?“

„Učili mne to. Jednou už to musím zkusit sám...“

„Dokážeš to?“

Enkra ukázal očima na Pasquala. Pak přistoupil k dalšímu z kamarádů a opakoval s ním totéž. Kim přihlížel se zájmem a trochu s obavami – přesunul se k Sebastianovi a řekl:

„Není zvykem, aby princ osobně zasvěcoval lidi!“

„Je na čase, aby princ byl současně čarodějem,“ řekl Sebastiano, „Je už nejvyšší čas, aby konečně bylo všechno v pořádku!“

Kim tedy zmlkl a přihlížel. Enkrovi to zpočátku šlo dost obtížně, i když si vybíral ty, kteří mu připadali vnímavější. Přesto mu to dalo dost námahy a byl viditelně unavený. Když si toho všimla i Sandra, přišla mu na pomoc.

„Nic si z toho nedělej! Dokázal jsi to, jsi čaroděj...“

Enkra na chvíli poodešel – sedl si na okenní rám, hleděl do tmy a špičkami prstů si masíroval čelo a spánky. Pak pokračoval – bylo asi jedenáct hodin v noci, když byli všichni připraveni k boji. Postávali mlčky u dveří a vyčkávali – Enkra je naposledy přehlédl a zavelel: „Za mnou! Tiše, rychle a opatrně!“

Otevřel dveře – dovnitř stříkl déšť a lezavá zima, ale nikdo z nich si to neuvědomoval. Byli soustředěni jen na svůj úkol a že jsou nazí, jim nevadilo o nic víc než lesním zvířatům.

Ve zmatku s jejich odchodem pronikla dovnitř dívka – na kůži promáčená, blonďaté, nakrátko ostříhané vlasy přilepené k lebce, vypadala značně vyděšeně. Sandra ji neuvítala nadšeně.

„Já jsem Eva... dělám novinařinu... prosím tě, nevyháněj mě!“

„A co chceš tady? Nevíš, že se tady bojuje?“

„Ty jsi čarodějka, viď?“

„Jsem, co jsem!“ odsekla Sandra.

Eva lačně zavětřila – zřejmě jí nápoj připadal jako čaj a velmi toužila po něčem horkém. „Schovávala jsem se dlouho u vchodu... taky dostat se sem nebylo lehké...“

Sandra ji vzala za ruku a chvíli ji držela v dlani. Potom kývla:

„Svlíkni se a sedni si k ohni. Něco ti dám...“

Do hrnku horké vody nakapala deset kapek nápoje – takhle to nechutnalo odporně, nechutnalo to nijak. Zdálo se, že Eva to vůbec nevnímá, svlékala se a hřála se u kamen.

„Proč jsi vlastně přišla?“

„Přišla jsem tě prosit... chci dostat poučení o Síle.“

„Jak víš, co je to síla?“

„Vím. Nejsem hloupá, i když jsem zdejší. Trochu jsem četla, a trochu se zajímala u lidí, kteří vědí. Proto taky vím, že mi nesmíš odmítnout pomoc, když tě správně požádám.“

Sandra pozorovala její tvář. „Víš, že když ti to poučení dám, může ti být ke škodě?“

„Všechno vím. Prosím, dej mi poučení!“

„Co už víš?“

„Vím, že jsi čarodějka, a že dokážeš dát Sílu Mužům. Používáš k tomu znalostí, které jsi získala od zkušenějších kamarádek tam na Ostrově. A že patříš k Řádu.“

„Jak se zdá, slova používat umíš. Dobrá, jak chceš:

To, co jim dávám teď, není skutečná Síla. Nahrazuji ji preparáty, které znám, ale není to čisté umění. Nechala bych toho, kdybych znala něco víc, nebo tu byla zkušenější čarodějka. Skutečnou Sílu získá každý, kdo je tady s námi a bojuje za dobrou věc. Ale nejdříve musí projít očištěním. Není důležité, co je vidět navenek, ale co se stane uvnitř, v něm.“

„Očištění... máš na mysli očištění ocelí, jak se stalo tobě?“

„Ano, i to je cesta. Ale není to rozhodující, taky to je jen vnější znak. Pro bojovníky je to ale Začátek Cesty.“

„To znamená, že každý, kdo chce získat Sílu, musí být nejdřív očištěn?“

„Není to nezbytné, ale myslím, že pro ty, kteří jsou tady, je to důležité. A je důležité, aby se to každému stalo v přesném čase a na přesném místě, jak je předurčeno.“

„Týká se to i prince Enkry?“

„Nemyslím. Jeho čas ještě nepřišel. Je k němu blízko, možná se to stane už nyní a tady. Ale podle mého ještě nesplnil všechny svoje činnosti v tomto stavu mysli.“

„Co se stane, když to přijde v nesprávném čase?“

„Možná se nestane nic, možná to může způsobit škodu. Ale tohle je správný čas a správné místo. I když ti, kteří to zkoušejí na své vlastní kůži, nejdříve trpí.“

„Ty ale netrpíš...“

„Já získala vyšší poznání už předtím, takže jsem se nebála ani ve chvíli, kdy se to stalo. Jsem dívka, platí pro mne jiné zákony než pro bojovníky.“

„Jak to vypadá u nich?“

„Kdo je ostříhán, přestává být poddán zákonům – ani princi. Je sám, zbaven všeho, co ho spoutávalo. Smí si zvolit nové jméno. I kdyby přišel ke svým, bude už někdo jiný, než byl. Nebude už členem smečky...“

„Bude vyloučen? Přece za to nemohl...“

„To ale není trest! To s tím vůbec nemá co dělat – zkrátka pro něho přestaly platit zákony, které platí pro ostatní! To se lidem ze smeček běžně stává, když dosáhnou určitého věku – zkrátka, pro ně pak platí jiné zákony, chápeš?“

„Jaký je vztah kluků ze smeček a... těch druhých?“

„Přátelství a spolupráce.“

„A bojovníci se toho přechodu bojí nebo se na něj těší?“

„Mladší se ho bojí. V určitém věku se začnou těšit.“

„Souvisí to se sexuálními záležitostmi?“

„Také.“

„Jaké je postavení dospělého bojovníka?“

„Různé. Ale tebe zajímají ti, kteří dosáhli plné realizace. K tomu se nedojde naráz, ale postupně, a pro každého není cesta stejná. Ale většina těch, kteří jsou tady, je na té cestě.“

„Ano. Tak co s nimi bude?“

„Ti nejlepší se zasvětí boji za Dobro. Obětují svoje zbraně Nejvyššímu Pánu. V Jeho službě pak bojují, ať jsou kdekoliv. Jsou osamělí rytíři, kteří naslouchají Pánově vůli.“

„Přijímají od někoho příkazy?“

„Mohou, ale nemusejí. Předejdu tvým otázkám: na každou z nich se dá odpovědět takhle. Může, ale nemusí. Sám se rozhodne.“

„Tomu se říká Probuzení Draka?“

„Ano. Ale není to tak jednoduché. Je těžké poznat, kdo je skutečně Drak a kdo si to jen myslí nebo si na něj hraje. Ani on sám to často nepozná. Poznají to jenom ti ostatní.“

„Není pak takový člověk příliš krutý?“

„Nemyslím. Většina jsou velmi uvážliví a laskaví. Ti, které znám. Ale pro ně neplatí lidská představa dobra a zla. Oni dělají to, co je zapotřebí. Někdy nám to může připadat zvláštní. Ale my máme jenom lidské oči.“

„A jak se chová k méně vyspělým bratřím?“

„Pomůže jim. Dá jim poučení nebo i hmotnou pomoc. Ale... on vidí líp než druzí, co má dělat. Může dělat i chyby, protože je veden Vyšší Mocí. Ta moc třeba někdy potřebuje, aby udělal chybu. Aby ji někdo jiný mohl napravit. Je to systém kulečníkových koulí, každý úder má svůj smysl...“

„Také ty zasahuješ. Víš jistě, že děláš správně?“

„Nevím. Nemůžu to vědět jistě, ani když se ptám.“

Eva si třela obličej rukama. Sandra poznala, že zahání únavu, přejela jí dlaní po tváři a vytřepala ruku.

„Díky... kolik je těch mužů s meči?“

„Kolik je zapotřebí.“

„A když k nim někdo chce připojit svoje síly?“

„Je vítán. Pro každého je tu práce.“

„Může to být i žena?“

„Ano. Je jich málo, ale jsou.“

„Chtěla bych se stát jedním z vás.“

Sandra ji vzala za ruce. „Děkuji. Jsi vítána.“

Eva otevřela do široka oči. „Jak...?“

„Patříš k nám od chvíle, kdy si to přeješ. Ale jen na tobě záleží, jak rychlý bude postup. Ne k vyšším hodnostem, k vyšší službě. Budeš-li vykonávat nějakou službu, potvrzení do hodnosti přijde samo.“

„Smím tedy zůstat s vámi?“

„Ano, můžeš. Ale požádám tě o něco jiného. Chtěla bych, aby ses vrátila a tohle, co jsem ti řekla, sdělila lidem. Máš možná nějaké přátele mezi nezávislými novináři. Řekni jim to. V jakkoliv zkomolené formě, to je jedno, časem do toho vneseme pořádek. Ale tak, aby o tom nezávislý tisk napsal.“

„Udělám to. Smím vědět, k čemu je to dobré?“

„K ničemu. Ale nepřítel zneklidní.“

„A smím to vůbec prozradit?“

„Ano, všechno to, co jsem ti řekla, smíš prozradit. Kdyby to bylo něco tajného, neřekla bych ti to.“

„Znáš nějaká tajemství?“

„Znám jich méně, než bych měla znát.“

„To, že je mi teď fantasticky krásně a dobře, patří k nim?“

„Ano.“

„Budu ti pomáhat, Sandro. Přísahám! Udělám všechno, co řekneš!“

„Nepřísahej. Taky tebe teď vede Vyšší Moc. Dokud budeš poslouchat, bude to v pořádku...“

Enkra běžel dlouhými plavnými kroky – věděl kudy jít a jak se krýt před případnými svědky. Ostatní běželi v dlouhé řadě v jeho stopách; automaticky se srovnali dle náčelníků, připraveni plnit rozkazy.

Na okraji města se Enkra zastavil – přivolal k sobě Kima a šeptem se domlouvali. V jedné opuštěné kůlně tam měli vojáci strážnici, před kterou chodil muž zamotaný do gumového pláště. Enkra ukázal dvěma bojovníkům, aby se připlížili do bezprostřední blízkosti – pak následoval strašný skok, jeden popadl muže za hrdlo a druhý mu zasadil ránu do hlavy. Voják klesl, aniž stačil vykřiknout. Vzápětí nato Kim s několika dalšími vpadli do kůlny, vrhli se na vojáky, kteří tam podřimovali u lihového vařiče, a bleskurychle je přemohli. Nikdo z nich se nestačil postarat o varování připravenou vysílačkou. Enkra ji prohlédl a potom vytrhl spojovací kabel, aby ji nebylo možné zapojit.

„Zajatce svázat a odvést! Tři půjdou s nimi, ostatní jdeme dál!“

K odvádění zajatců se používali nejmladší kluci, navíc z místních zdrojů. Docela to stačilo, útočníci své zajatce důkladně spoutali a ti byli prozatím natolik vyděšení, že neměli moc chuti se bránit.

Od kůlny vedl Kim a Enkra šel jako druhý – Kim prozkoumal už večer celé okolí a přesně věděl, kde je jaký keříček, za který se lze schovat.

Statek, v němž se vojáci ubytovali, byl jeden z největších a patřil ne jednotlivému sedlákovi, ale velkému koncernu ovládanému bankou. Správce, který na něj dohlížel, nejdřív odmítal vpustit vojáky do objektu, ale dostal po telefonu příkaz přemístit dobytek a stroje jinam, tak disciplinovaně splnil úkol.

Enkrovi chlapci obklíčili statek kolem dokola. Enkra rozdělil úkoly: Kim měl zaútočit hlavním vchodem, Sebastiano zezadu přes kravíny a vepříny. Enkra se zbytkem oddílu chtěl vpadnout přímo do obytného stavení okny.

Okolo objektu se nacházely čtyři hlídky. Sebastiano přesně jmenoval kluky určené k jejich zneškodnění, a pak sledoval, jak se plíží. Vojáci v té tmě neviděli vůbec nic a navíc jim vadil déšť. Než si stačili uvědomit situaci, byli přemoženi.

A pak se na nepřítele vrhla lavina. Enkra v rozběhu proskočil dvěma okenními tabulemi do kanceláře v přízemí – tam v řadě spali ve spacácích příslušníci štábu. Jediný z nich seděl u stolu a hlídal telefon, ale hlava mu klesala – Enkra na něj skočil, muž se pokusil vstát, ale Enkra ho přimáčkl na zeď a dvěma údery omráčil. To už do místnosti skákali další a vrhali se na probouzející se vojáky – nebyl to dlouhý boj a skončil vítězstvím.

Enkra na nic nečekal – rozběhl se po schodech do prvního patra, kde se také bojovalo. Někteří kluci vylezli po okapové rouře, jiní dokonce jen po ozdobné římse, a vpadli do pokojů. Tam spali důstojníci a jejich obsluha, protože ale v první vlně bylo Arminů málo, dokázali se vzchopit k obraně.

Když přišel Enkra, bylo to v nejlepším; tak se mohl dát pořádně do boje a prokázat svoje schopnosti. Než přemohli všechny nepřátele, uteklo asi deset minut – teprve potom mohl zjišťovat, koho zajal a kdo mu utekl.

„Kde je generál Tribber? Viděli jste ho?“

Nastala sháňka po generálovi – Enkra osobně prohlédl zajatce a zjistil, že generál mezi nimi není. Rozčílil se – dokonce začal křičet a slibovat odměnu tomu, kdo Tribbera objeví.

Generála nenašel nikdo. Jeho stopu objevil Pasqual. „Tady je jeho uniforma! Našel jsem ji ve skříni... má i všechny stužky...“

Enkra se tam rozběhl. Uniforma tam byla, generál ne. Na lůžku byla deka složená, jak ji sluha připravil, ale nikdo tam této noci nespal.

„Kde je generál?“ křičel Enkra vztekle, „Kde je?“

Pořád tu ještě byl zmatek a nedalo se nic zjistit; zato v hospodářských objektech se ještě bojovalo, vojáci se nechtěli dát snadno přemoci. Dokonce to chvílemi vypadalo, že vyhrají – Enkra musel zasáhnout: „Zajatce odveďte a pořádně hlídejte, ať neutečou! Já jdu pomoci Sebastianovi!“

Bylo to zapotřebí – Sebastiano bojoval s vojáky, kteří se zabarikádovali v prasečích kotcích a odmítali se vzdát. Bylo jich tam hodně a rvali se jako čerti – protože tam bylo ještě pořád dost podestýlky po prasatech, byli už teď všichni ulepení od hnoje až za ušima. Sebastianovi to nijak nevadilo, zato vojáci, když jim uniformy promáčela močůvka, vztekle kleli. Enkra vrazil do prasečáků z druhé strany, což nečekali; dokonce opustili svá postavení a Enkrova a Sebastianova smečka je zmáčkly jako kleště. Po půlhodině ostrého boje už nebylo s kým bojovat, ale ani koho stíhat – jenom velmi málo se jich dostalo z prasečáků a teď se skrývalo po okolí.

O přepravu zajatců se postaral Sebastiano; Enkra zatím šel zkontrolovat, co dokázal Kim. Plukovníka našel, jak organizuje odvádění zajatců.

„Vypadá to dobře! Jestli mi jich uteklo dvacet, tak je to moc. Byli tak překvapení, že se ani nebránili!“

„To máš fajn! Já jsem schytal taky všecky, jen generál zmizel!“

„Cože... Tribber utekl? Ty jsi ho nechal utéci?“

„Dneska v noci nespal ve své posteli!“

Kim uraženě mávl rukou. „Nespal? Kde teda byl?“

„Nevím. Jdi si ho chytit, když myslíš, že já to nedokážu!“

„Taky že ho chytnu! Ale bude to můj zajatec, rozumíš?“

„Neblázni, Kime! Když tam nespal, tak to znamená, že někam odejel nebo tady zkrátka vůbec nebyl!“

Kim by za normálních okolností poslechl; ale teď byl šelmou, a stejně jako večer Paolo, ani on nebyl přístupný rozumným argumentům. „Najdu si ho a chytím ho! Přivedu ti ho na řetěze až před tvůj trůn! Když princ něco zvrtal, jeho náčelník štábu to dokáže napravit!“

Enkra byl sice taky rozčílený, ale v boji ho vztek přešel, zatím co Kima čím dál víc vzrušoval. „Vezmu svoje kluky a budu pronásledovat ty, co utekli! Jednou už to musí skončit! A já to skončím! A chytím taky generála Tribbera, a bude po válce!“

„Jak chceš. Jenom dávej pozor...“

„Copak jsem slepý štěně?“

Enkra zaťal zuby. „Tak si jdi! Ale kdyby něco, vrať se co nejrychleji zpátky...“

Kim si možná taky trochu uvědomoval, že přestřelil. „Můžu si vzít nějaký lepší kluky ze Sebastianový smečky?“

„Vyber si, koho potřebuješ...“

Kim vybíral rychle – byli to ti nejlepší, kteří zůstali. Taky Cvrček a dokonce Pasqual se hlásili, ale Kim odmítl o nich vůbec uvažovat. Když si vybral, zmizel s nimi v noci.

Enkra se vracel mezi posledními. Byl unavený a skleslý, a pozoroval totéž i na ostatních, i když jim měly povzbuzující prostředky dodávat energii až do svítání. Sebastiano byl celkem v pořádku, ale mnozí méně zdatní kluci podklesávali v kolenou a jejich krok už dávno nebyl plavný jako krok šelem.

Sandra čekala v zámečku spolu s Jeanem. Převzali už zajatce, přivedené během noci, a zavřeli je do sklepních prostor. Teď se starali o vyčerpané bojovníky. Sandra uvařila čaj, kterým je napájela, ten teď nabídla i Enkrovi.

„Co je ti? Vypadáš sklesle!“

„Cos tam dala?“ ptal se a opatrně očichával nápoj.

„Nic. Doopravdy nic. Jednou ti tam něco dám, a pak uvidíš...“

Neříkal nic, upíjel a vzpamatovával se.

„Kde jsou kluci, co přišli se zajatci? Šli spát?“

„Někteří... ale spousta jich šla ještě do boje.“

„Tys je pustila?“

„Nedali se zadržet.“

Enkra vztekle udeřil pěstí do podlahy. „Přemýšlím, kam mi mohl zmizet generál Tribber! Dneska v noci se to mohlo rozhodnout! Byla to tak příznivá noc! Jenom málo a mohli jsme mít všechny!“

„Myslíš, že generál si sežene nové vojáky?“

„Není to vyloučeno. Na rozdíl od nás jich má pořád ještě dost!“

„To je ale dobře!“ řekl Jean, „Aspoň bude válka pokračovat! Mě to hrozně baví takhle bojovat!“

Enkra se ohlédl na Sandru a jenom si povzdychl.

„Neboj se. Řekl bych, že budeš mít ještě příležitost.“

Errata:

30.05.2021 11:44