Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Enkra se probudil proti svému zvyku dost pozdě – necítil se po té noci nejlíp. Ze všeho nejdřív se zajímal o počasí – venku pršelo a jak viděl na stromech, dost foukalo, takže to na zlepšení moc nevypadalo.

Při mytí si vzpomněl na Anittu. Zatím o ní nedostal žádnou zprávu a začínalo ho to poněkud znepokojovat. Přemýšlel o tom, ještě když scházel dolů do haly.

V hale bylo nezvykle rušno – kluci, kteří při návratu padali únavou, teď byli už na nohou a v náladě rozverné. Pokud stačil zjistit, vévodil tomu Jean, kterému Sandra úspěšně srážela horečku svými lektvary a tím ho přivedla do stavu podobného opilosti. Kluci se mu posmívali kvůli účesu, Jean si přivolal na pomoc Isedu a Cvrčka a ti přisvědčovali ostatní, že je to krásné a vznešené a vyzývali je k následování. Soustředili se především na Pasquala, který rozhořčeně odmítal.

„O co ti jde?“ hecoval ho Cvrček, „Řekni mi, prosím tebe, o co ti jde? Stejně tě ostříhají, až tě chytí, tak se vůbec nic neděje! A tobě by samurajskej copánek slušel!“

„Jakej zas copánek?“ divil se Pasqual.

„No, tohleto!“ ukázal Cvrček na Isedovu hlavu, „Takovej copánek nosí každej slušnej člověk... v Japonsku teda!“

„Vážně?“ ptal se Pasqual Isedy.

„Ano, samozřejmě!“ potvrdil s úklonou Japonec.

„A tak proč to teda nemá Jean?“

„To můžeme napravit, jestli to půjde,“ rozhodl Cvrček, „Jeane, sedni si, ať na tebe může!“

Jean si sedl, Iseda si půjčil kus tkanice a začal mu vázat vzadu na hlavě jakousi štětku, trčící nahoru.

„Je to ještě krátký,“ vysvětloval Cvrček, „Samurajskej copánek má viset dopředu na pleš...“

„Já vidím, jak to má vypadat,“ řekl Leon, který tam taky očumoval, „Přece koukám na Isedu...“

„No právě! A Pasqualovi by to šlo, má dost dlouhý vlasy. Hele, nedělej fóry, co ti to udělá...“

Enkra usoudil, že Pasqual se přesvědčit nenechá, takže se zeptal: „Vrátil se už Kim a jeho kluci?“

Ten dotaz je poněkud překvapil. Nechali dohadování.

„Ne, zatím se neobjevil nikdo!“

„A hlídáte dobře?“

„A na co hlídat?“ mávl rukou Cvrček, „Všechny nepřátele máme zavřený ve sklepě, tak co?“

„A jak to víš, že jsou všichni?“

„No... až na těch pár, co nám utekli...“

Enkra se jenom zamračil. „Dobře. Kdyby se ukázal Kim, dejte mi okamžitě vědět!“

Zmizel, a kluci dali hlavy dohromady.

„Vypadá to, že šéf má vztek,“ řekl Cvrček, který měl se šéfy největší zkušenosti, „A asi něco udělá. Jsem zvědav.“

„V tomhle dešti se toho moc dělat nedá.“ soudil Pasqual.

„Stejně. Vsaď se, že nás za chvíli vyžene ven!“

„Kdyby to bylo jako včera, nebylo by to zlý. Mně se to líbilo...“

„Jo, jenomže to Sandra nedovolí. Ono je to nějak limitovaný, co se může a co ne. A často za sebou je to prej nějaký nezdravý, nebo co. Jako kdybysme byli nějaký padavky...“

Pasqual začal vyzvídat něco o povzbuzujících prostředcích. Cvrček o tom nic nevěděl, ale aby mlčel, to mu nedalo. Taky ostatní přispěli do diskuse.

Chvíli na to se objevil znovu Enkra, ještě zamračenější.

„Anitta se neukázala?“

„Ne... vůbec jsme ji neviděli, ani včera!“

„Ani Ťapka? Nebo liška Sindy?“

„Ne...“

„Sežeň mi Michella!“

Cvrček odpálil jako raketa. Našel Michella, probudil ho a nařídil přijít okamžitě k Enkrovi, což se stalo. Potom se vrátil k ostatním.

„Jo, už je to jasný! Ono jde o princeznu!“

„O jakou zas princeznu?“ nechápal Pasqual.

„No přeci o tu vaši Anittu! Enkra prská proto, že zmizela a on o ní neví, to je docela jasný, ne?“

„Jenže Anitta není žádná princezna. Je to vesnická holka!“

„Tak o to bych se s tebou vsadil. Když chodí s Enkrou, tak je to princezna. Musí bejt, už jenom proto!“

Pasqual se tvářil pochybovačně. Společně přihlíželi, jak Michell vyšel od Enkry a chystal se odejít – společně s ním tři arminští kluci a dva z jeho party.

„Je to jasný. Průzkum s případným bojem!“ liboval si Cvrček, „To vypadá, že nám Anittu zajali!“

„Princeznu.“ opravil ho Pasqual.

„Jo. Jenže pro ně je to spíš taky vesnická holka. A protože pro nás je to princezna, budeme se asi muset pomstít. Krásně nám ji ostříhají, Sandra jí udělá tilak a Enkra pořádnej randál!“

„Myslíš, že nás pošle do boje?“

„Tentokrát to vypadá na výběr dobrovolníků. Pasquale, ty by sis troufl jít se mnou do toho?“

„No... proč ne?“

„Ale bude to o hubu! Tentokrát bys mohl přijít o víc než o hřívu, rozumíš? Jestli se Enkra rozčílí, pustí nás ze řetězu!“

„A co to znamená pustit ze řetězu?“

„No... prakticky všecko, co si vyvzpomeneš. Jak tě pustí ze řetězu, tak padají veškerý zákony!“

„A... to je jako dovolený?“

„Samozřejmě, že ne! Naopak, od tý chvíle tě ani nechrání šéfova moc! Jedeš si na vlastní pěst a vlastní odpovědnost!“

„A co když tě chytěj nepřátelé?“

„No, to máš teda smůlu. Udělají s tebou, co dělají v takových případech s nepřítelem. Podle toho, co je v tý který zemi zvykem. Někde věšej, jinde tě napíchnou na kůl.“

„Ale... to je nějaký blbý, ne?“

„Proto se na to taky berou dobrovolníci. Enkra se zeptá, jestli do toho někdo chce jít, a my se přihlásíme, chápeš?“

Pasqual nebyl tou myšlenkou tak nadšen, jak se Cvrček domníval. Spíš se bál.

„No, však ještě nejdem,“ řekl Cvrček káravě, „Nejdřív se musí vědět, proti komu a jak. Potom se uvidí.“

„Jo tak!“ oddechl si Pasqual téměř viditelně.

„A proto si nech udělat ten copánek! Protože potom už na tom bude houby frčet...“

Enkra se nedočkal zpráv ani o Kimovi, ani o Anittě. Zato se dočkal plukovníka Monfleura, po kterém netoužil ani za mák. Zato Monfleur zářil jako sluníčko, přestože cestou z auta do zámku dostal sprchu. „Tak jsem se doslechl, že Vaše Excelence má pro nás zase nějaké zajatce!“

„Ano, to je pravda. A od koho ses to doslechl?“

„Od generála Tribbera, samozřejmě!“

„A... už je zpátky na velitelském stanovišti?“

„Ovšem! A dost se divil, když se vrátil, že ho nikdo nevítá a že je tam poněkud nepořádek. Ovšem pochopil dosti rychle....“

„Měl tam zůstat a měl by to z první ruky!“

„Ano, o tom není pochyb. Ale takhle je to zajímavější, ne?“

„Zdá se,“ Enkra nedokázal utajit rozladění, „Nezmínil se, kde v noci byl?“

„Měl nějakou důležitou práci jinde, ale neřekl mi přesně, kde. Mám se ho zeptat?“

„Ne, myslím, že to není třeba. Není to tak důležité.“

„Prosím. A jak to bude s těmi zajatci, smím-li se ptát?“

„Předáme vám je kolem poledního, když se vám to hodí. Musíme je nejdříve předpisově upravit...“

„Ovšem, to chápu. Generál Tribber musí vaše zajatce taky předpisově upravit, to chápete...“

„Má nějaké zajatce?“

„Ach, vy o tom nevíte? Přece toho sympatického chlapce, který tady dělal... tuším náčelníka štábu...“

„Kima?“

„Ano, toho. A jeho chlapce, samozřejmě. Čekali na něj ve statku a dali se zaskočit... jejich škoda. Byli prý jako opilí, vůbec to nedalo žádnou práci...“

Enkra chtěl něco říct, ale překonal se. A usmál se. „Inu, každý nemá štěstí...“

„Taky bych řekl. No, já se stavím po poledni. Doufám, že přestane ten zatracený liják... skutečně, mizerné počasí!“

„Taky se mi to moc nelíbí. Ale zatím bylo docela pěkně, jednou se to muselo obrátit...“

Rozloučili se velice pěkně a Monfleur odešel. Sháněl se po svém příteli Sebastianovi, ale Cvrček, ať dělal co dělal, nemohl Sebastiana najít. Bodejť taky jo, když seděl tou dobou u Enkry.

„Vsadil bych se, že ten mizera přišel jenom kvůli tomu, aby se mi vysmál! Nic se mi nepovedlo! Generál Tribber se zachránil a ještě zajal Kima a nejlepší naše kluky! A je to moje vina!“

„Počkej, to si moc bereš! Tys přece Kima neposílal do akce, když to začalo odeznívat! Nemůžeš za to, že se vyčerpali...“

„Nezapomínej, že já jsem to vařil! Já byl jedinej, kdo byl v pořádku a měl jsem Kima přesvědčit nebo mu aspoň poručit!“

„Ať je to jak chce, už to nenapravíš, Kim je pryč. Zbylo nám toho dost málo, řekl bych.“

Enkra si jenom povzdychl. A Sebastiano řekl: „Uvažoval jsi už o tom změnit působiště?“

„Jak to myslíš? Utéct odtud?“

„No... pobřeží je veliký! A místo snad není dohodnutý!“

„Víš, co by o nás řekli? Že se bojíme! Ne, musíme zůstat tady, dokud se to nerozhodne!“

Sebastiano pokrčil rameny. „No dobře. Já jsem s tebou, ať se děje co chce...“

„Tak fajn. Dáme se do zajatců, ať je může Monfleur vzít. A ať se nám nepletou při dalším boji, stejně jsou ve sklepě nacpaní jako herinci.“

„A bojovat se bude?“

„A je s kým? Nebav se s nimi! Nemáme čas si hrát, jen je natřem a pošlem pryč. Kdyby přišli novináři, slušně je vyhoď. Řekni jim třeba, že se modlím za vítězství, ať mě nikdo neotravuje!“

Sebastiano odešel a oznámil to osazenstvu.

„Šéfovi už pochodujou nervy!“ komentoval to Cvrček.

Errata:

30.05.2021 11:44