Vítej, návštěvníku!

 Všechny Síly jsou ochranné.

 Některé ovšem chrání někoho jiného.

 Asthra

Generál Tribber v noci navštívil svého známého. Spolu s ním tam byl pan Ridgeway od tajné služby, a ten známý byl šéflékařem jisté soukromé kliniky, která v určitých případech spolupracovala s lidmi jako Ridgeway. Přivezli mu ukázat Ťapku.

Jméno pana šéflékaře zůstalo veřejnosti utajeno. Později vyšlo najevo, že schůzky se zúčastnil také profesor Gérard Chambert, přední psychiatr a znalec. Šéflékař byl sice vedoucím kliniky, ale nepatřil k předním odborníkům, což profesor nepochybně ano.

Ťapka, když byla předvedena, slušně pozdravila a na vyzvání se posadila na židli.

„Jak se jmenujete, slečno?“ zeptal se profesor Chambert.

„Ťapka.“ odpověděla dívka ochotně.

„Předpokládám, že je to přezdívka a ne jméno.“

„Říkají mi tak kamarádi.“

„Doufám, že máte také občanské jméno!“

„Měla jsem. Ale nedomnívám se, že by bylo vhodné vám je říkat.“

„Je zvykem mezi lidmi, že se vzájemně představí! Možná by bylo dobré, abyste nám svoje jméno řekla!“

„Jestli na tom trváte, mohu si nějaké jméno vymyslet. Bude stejně dobré jako kterékoliv jiné, protože nemohu dokázat svoji totožnost a vy byste mi museli věřit.“

„Snad ale máte nějaké doklady?“

„Nemám. Ale mohu je mít, budu-li je potřebovat.“

„Jaký důvod máte k takovému utajení?“

„Žádný.“

„Proč to tedy děláte?“

„Nemám důvod se někomu z vás svěřovat.“

Profesor Chambert byl zvyklý chovat se ke každému vlídně a nebýt překvapen čímkoliv, co pacient řekne. Zato Ridgeway vypěnil: „Tak teď se s ní bavte! Takové věci říká pořád!“

„Mají její projevy nějakou souvislost se skutečností?“

„To je těžký. Smysl v tom je, ale takovej... hnutej!“

„Projevy psychotiků většinou mívají smysl poněkud posunutý proti realitě, vážený příteli. Prosím, abyste prozatím přijímal její výroky jako daný fakt, který je nutné přijímat a brát vážně.“

Ťapka vyčkávala, až se pánové dohodnou. Když nastalo ticho, řekla klidně a lakonicky: „Já nejsem psychotik.“

Profesor Chambert zaváhal, protože mluvili anglicky.

„Vy rozumíte anglicky, slečno Ťapko?“

„Ano.“

„Kterým dalším jazykům?“

„Všem základním.“

„Jaké jste národnosti?“

„Nevím.“

„Je vůbec možné něco takového nevědět?“

„Jak je možno formulovat stav, kdy někdo pochází z různých národností nekontrolovaným smíšením?“

Profesor Chambert se začal tiše smát. „Velice výstižné, milá slečno! Doufám, že i na další otázky odpovíte stejně ochotně!“

„Nemám námitek proti odpovědím na otázky.“

„To jsem rád. Máte snad nějaké přání, kterým bychom mohli naši vzájemnou spolupráci ještě zlepšit?“

„Ano. Nevykejte mi.“

„Rád, ale... proč?“

„Je mi to nepříjemné. U nás je to výraz nepřátelství.“

„Promiň, nevěděl jsem to. To místo je Armin?“

„Ano.“

„Dobře, budu se řídit tvými zvyklostmi. Ostatně víš, kde v tuhle dobu jsi a co tu děláš?“

„To místo je velká vila zařízená na specializované výzkumy. Předpokládám, že jsi lékař a tento muž je tvůj kolega nebo šéf. Dále předpokládám, že jsi byl konzultován jako odborník, protože si Tribber a Ridgeway nevědí rady.“

„To je odpověď tak přesná, že žasnu. A ještě, jaký účel má naše jednání?“

„Toto jednání má za úkol stanovit, zda jsem normální člověk způsobilý k svéprávnému jednání, a do jaké míry byla moje duševní činnost ovlivněna operacemi, které jsem podstoupila.“

„Když to všechno víš, proč potom byly s touto věcí potíže?“

„Protože Tribber a Ridgeway nevěří mým informacím.“

Chambert se rozesmál. „Pánové, ta dívka je skutečně nevšedně chytrá! Já nevím, co se vám na jejích odpovědích nelíbí!“

„Nepochybuji o tom, že je chytrá. Ale zeptejte se jí, co ji vede k tomu, aby byla hezká a chytrá!“

Nemusel se ptát, Ťapka odpověděla sama: „Je to moje povinnost.“

„Povinnost je stav závislosti na zaměstnavateli nebo jiném nadřízeném, který stanoví úkoly, odměňuje je nebo sankcionuje jejich neplnění. Souhlasíš s tím?“ ptal se Chambert.

„Ano.“

„V tomto smyslu je tvojí povinností být krásná a chytrá?“

„Ano.“

„Jaké jsou tvoje další povinnosti?“

„Plnit veškeré příkazy nadřízených.“

„Do jaké míry?“

„Veškeré příkazy.“

„Počkej. To je poněkud široký pojem. Co například příkaz, který by vedl k tvému ohrožení?“

„Ano.“

„Například, kdyby ti někdo z tvých nadřízených dal příkaz zabít na veřejnosti další osobu. Splnila bys to?“

„Ano.“

„Přesto, že bys za to byla odsouzena k trestu vězení?“

„Za jakýchkoliv okolností.“

„A v případě, že bys při plnění úkolu zahynula?“

„Ano.“

„Záleží ti na životě?“

„Ano. Chci žít.“

„A přesto jsi ochotna dát se zabít na rozkaz?“

„Pokud to bude rozkaz člověka, kterého musím poslechnout, potom nevidím žádnou jinou možnost.“

„Kdo ti smí dávat příkazy?“

„Princezna Asthra, princ Enkra a muž, kterého miluji.“

Ridgeway se zarazil. Posunkoval za jejími zády, ale profesor Chambert mu zřejmě moc nerozuměl. „Kdo je ten muž?“

„Nemám právo prozradit jeho jméno.“

„Proč?“

„Nemám právo prozradit o něm cokoliv.“

„Je stíhán pro nějaký zločin?“

„Ne.“

„Je pracovníkem tajné služby nebo jiné podobné organizace, a z toho důvodu podléhá utajení?“

„Všechny informace o něm podléhají utajení.“

„Ten člověk má právo poslat tě na smrt?“

„Ano.“

„Jaké jsou jeho morální zásady?“

„Bezvýhradně souhlasím se všemi jeho zásadami.“

„Je možné, aby pro svoje potřeby poslal druhého člověka na smrt? Tím spíš dívku jako jsi ty?“

Ťapka zaváhala. „Domnívám se, že ne.“

„Proč tedy s touto možností uvažuješ?“

„Je mojí povinností zemřít za jeho zájmy, i když on sám nebude považovat tuto možnost za potřebnou. Přesněji řečeno, musím za něj bojovat a zemřít i v případě, že já sama budu považovat jeho situaci za řešitelnou jen tímto způsobem.“

Profesor Chambert zaváhal a udělal si několik poznámek.

„Ta oddanost k němu je z lásky nebo z povinnosti?“

„Láska k němu je součást mých povinností.“

„Jsi s takovým životem spokojená?“

„Ano.“

„Chceš tím říct, že když můžeš plnit svou povinnost, jsi šťastná? A když k tomu nemáš možnost, pociťuješ něco jako nenaplnění svého životního poslání?“

„Ano.“

„Kde je ten člověk teď?“

„Nevím.“

„Kdy jsi ho viděla naposledy?“

„Nikdy jsem ho neviděla.“

Po této odpovědi ztratil svůj přezíravý klid i profesor. Důstojníci se divili při každé otázce.

„Znáš vůbec toho člověka?“

„Osobně doposud ne.“

„Ale mohla bys ho identifikovat?“

„Ano. Znám jeho fotografie a záznamy.“

„Jak k němu tedy můžeš cítit lásku?“

„Je to součást mých povinností.“

„Kdo ti uložil tu povinnost?“

„Princezna Asthra.“

„Proč to udělala?“

„Považovala za potřebné mu pomoci.“

„A na tvoje mínění se při tom nezeptala?“

„V té době jsem na to neměla žádný názor.“

„Ovšem, to chápu. Jak to Asthra udělala?“

„Učinila z toho součást mého života.“

„Jednalo se o nějaký psychologický zásah?“

„Ano.“

„Jak toho dosáhla?“

„To nemohu říct.“

„Nevíš to nebo nesmíš prozradit?“

„Nesmím prozradit.“

„Dokázala bys to udělat po ní?“

„Nevím.“

„A kdyby ti to někdo nařídil?“

„Pokusila bych se o to.“

„A teď dávej pozor a dobře se rozmysli. Dokázala bys odstranit tuto závislost ze svého vědomí?“

Ťapka poslušně odpověděla až po několika vteřinách: „Nevím. Myslím, že zásahy sama na sobě nedokážu.“

„A chtěla by ses toho zbavit?“

„Ne.“

„To jsem předpokládal. Myslím, že jsi šťastná.“

„Ano, jsem šťastná.“

„Jaký vztah má Asthra k tomu člověku?“

„Je jeho přítelkyní.“

„Tímto slovem se u nás často označuje milenka. Je princezna Asthra jeho milenkou?“

„Ne.“

„Myslíš, že by tě s tím seznámila?“

„Ano, jistě.“

„Znáš pojem žárlivost?“

„Ano. Je to nenávist vznikající ze soupeření dvou osob o lásku osoby jim milé.“

„Dokázala bys žárlit na jinou ženu?“

„Myslím, že ne. Nevím, jak bych reagovala v takovém případě.“

„Tvoje příkazy o tom nic neříkají?“

„Ne.“

Profesor Chambert se chvíli díval do poznámek. „Říkali mi, že jsi se pokusila o sebevraždu.“

„Ano.“

„Můžeš mi říct, proč jsi to udělala?“

„Milovala jsem muže, který mne nemiloval.“

„Jiného muže než nyní?“

„Ano.“

„Cítila jsi k němu tutéž neomezenou oddanost?“

„Ne. Náš vztah byl... jiný. Nejdříve miloval on mne. Pak si našel jinou, a mne opustil. Bylo mi to líto.“

„A proto sis chtěla vzít život.“

„Ano.“

„Nepředpokládala jsi, že si najdeš jiného?“

„Chlapci o mne nikdy moc nestáli. Nebyla jsem hezká.“

Profesor se zarazil. „Ale ty jsi přece výjimečně hezká dívka!“

„Ano, já vím.“

„Ale říkáš, že o tebe chlapci nestáli a že jsi nebyla hezká! Máš na mysli, že jsi změnila svoji podobu?“

„Ano.“

„Proč?“

„Je to součást mých povinností.“

„Proboha!“ Ridgeway se chytil za hlavu.

„Kdo změnil tvoji podobu?“

„Princezna Asthra.“

„Tak, aby ses líbila tomu člověku?“

„Ano.“

„To vypadá, jako kdyby tě schválně vytvořila jako dar pro toho chlapa!“ vybuchl Ridgeway.

„Ano.“ řekla klidně Ťapka.

„To je neuvěřitelné! Ona klidně vezme člověka a změní jeho život podle svých představ! Vůbec nebere v úvahu ani realitu, ani jeho přání, a změní ho v nějakou... příšeru!“

„Pane kolego, prosím vás...“ profesor se zatvářil znechuceně, „Promiň, Ťapko, jestli tě jeho citové výlevy urážejí...“

„Ne, necítím se uražena.“

„Jak přijímáš zájem jiných osob?“

„Je mi to lhostejné.“

„Co bys dělala, kdyby se do tebe někdo zamiloval?“

„Nic.“

„Jaký vztah cítíš k nám?“

„Kolegiální.“

„Odpovídáš nám velice ochotně na řadu otázek, které by se mohly zdát velmi osobní. Proč?“

„Když je mi položena otázka, odpovím na ni.“

„Bez ohledu na to, zda se týká tebe nebo jiného?“

„Ano.“

„Pokud se ovšem nejedná o utajovanou informaci.“

„Pochopitelně.“

„Lidé bývají někdy rozčílení, nervozní, vzteklí. Máš také podobné pocity?“

„Ano.“

„Co v takovém případě děláš?“

„Ovládnu se.“

„Kdyby se tě tímtéž způsobem ptal někdo, kdo by ti byl osobně velmi nesympatický, odpověděla bys stejně?“

„Ano.“

„To sebeovládání je součást tvých povinností?“

„Ano.“

„Ovládáš některé metody, vedoucí k osobnímu zdokonalování, jak je hlásají východní nauky a podobně?“

„Všechny.“

„Jaký je rozsah tvého vzdělání?“

„Ovládám všechno, co budu v životě potřebovat.“

„Podle představ princezny Asthry?“

„Podle představ týmu, který se mnou pracoval.“

„Jak dlouho trvalo, než ses to všechno naučila?“

„Asi půl roku. Práce neprobíhaly rovnoměrně.“

„Nejsi unavena?“

„Ne.“

„Nemáš chuť na nějaké občerstvení?“

„Ano, děkuji.“

Profesor Chambert vstal a na chvíli odešel. Ťapka na něj čekala nejen mlčky, ale i bez hnutí. Když se vrátil, řekl s úsměvem: „Hned dostaneme kávu a chlebíčky.“

„Děkuji.“ řekla Ťapka.

„Můžeme pokračovat v otázkách?“

„Prosím.“

„Tedy, probrali jsme tvůj vztah k tvému... k muži, kterého máš ráda. Jmenovala jsi dále prince Enkru a princeznu Asthru. Jaký je tvůj vztah k nim?“

„Poslouchám je a plním jejich přání.“

„Ano, to jsi řekla. Ale ptám se na citový vztah!“

„Vážím si jich a považuji je za lidi prospívající naší zemi.“

„Hledíš na všechny takové lidi jako na přátele?“

„Ano. Mám za povinnost pomáhat každému dobrému člověku.“

„Zajali tě, když jsi bránila jednu dívku. Anittu Lavaletovou. Jaký je tvůj vztah k ní?“

„Princ Enkra mi nařídil ji chránit.“

„Co s ní princ má?“

„Nechce, aby jí někdo ublížil.“

„Když tě ale zajali, přestala ses bránit!“

„Nemělo by to žádný smysl.“

„Nebránila ses ani ostříhání. Bylo ti to nepříjemné?“

„Ano.“

„Jak bude reagovat Asthra, až se to dozví?“

„Bude se hněvat.“

„Proč?“

„Ztíží to moji práci. Asthra si dost zakládala na mém vzhledu, zřejmě to bude považovat za chybu.“

„Tvoji chybu nebo naši?“

„Nevím. Asthra rozhodne, kdo je vinen.“

„No, myslím, že nebude moci už nic dělat!“

„Nevím. Asthra rozhodne.“

„A co kdyby ses k ní už nevracela a rozhodla se žít podle svého? Jsi přece chytrá dívka a mohla bys dělat jakoukoliv práci!“

„Musím se vrátit.“

V té chvíli se otevřely dveře. Rozespalá ošetřovatelka přinesla mísu obložených chlebíčků a kávu. Rozdala jednotlivým účastníkům, Ťapce jako první.

„Nedej se prosit a nech si chutnat!“ popřál jí Chambert.

Ťapka se skutečně nedala prosit. Snědla s chutí dva obložené chlebíčky a zapíjela je kávou. Taky ostatní jedli a pozorovali ji, především profesor.

„No,“ řekl, když se najedli, „Takže bychom mohli pokračovat...“

„Ne.“ řekla Ťapka.

„Proč ne?“

„Káva byla kontaminována nervově paralytickým jedem.“

Profesor se zprudka nadechl, Ridgeway vyskočil. „Co to povídáš?“

„Káva obsahovala drogu, která se užívá k vyslýchání v policejní praxi a která způsobuje ztrátu sebekontroly u vyslýchaného.“

„Jak to můžeš tvrdit?“

„Poznám to. Cítím účinky na sobě.“

„Není to pravda!“

„Nebudu se přít. Ostatně, nemám už čas. Jsem zajištěna proti podobnému případu tím, že nervově paralytické jedy u mne vyvolávají silnou ospalost. Během několika minut usnu a budu spát, dokud účinek drogy nepomine.“

„Kdo tě takto zajistil?“

„Nebudu už odpovídat na žádné otázky.“

Muži ohromeně přihlíželi. Ťapka usínala. Pozvolna se hroutila na židli, až skutečně usnula.

„Skutečně spí – jako Šípková Růženka!“ konstatoval Chambert.

„Proč jste jí dával takovou dávku?“ ptal se Ridgeway.

„Dal jsem jí obvyklou dávku! Ostatně, byl to váš nápad...“

Profesor zazvonil na službu a dal Ťapku odnést. Nařídil, aby ji hlídali pro případ, že by se probudila.

„No, dozvěděli jste se něco?“ ptal se Ridgewaye.

„Dozvěděli jsme se velice mnoho. Ale rád bych znal především vaše závěry z diskuse, profesore.“

Chambert propletl prsty obou rukou a zatvářil se povážlivě. „Neměl jsem sice ještě tu čest diskutovat s nějakým robotem, ale zdá se mi, že ta dívka se stala něčím podobným. Má typicky jednostranně zaměřené myšlení na službu svým pánům, bez přihlédnutí k vlastním zájmům. Pochopitelně u ní funguje určitý pud sebezáchovy, taky určitá společenská forma vystupování, potřebná k realizaci mezi lidmi. V každém případě je ale vážně duševně nemocná a já soudím, že ta nemoc byla uměle vypěstována právě za účelem její služby svým nadřízeným.“

„Je možné jí nějak pomoci?“

„Mohl by jí pomoci ten, kdo to způsobil. Já ne.“

Generál Tribber se zeptal: „Bylo by možné způsobit totéž jinému člověku?“

„Co máte na mysli?“

„Vytvoření podobného robota pro naše potřeby.“

Chambert zaváhal. „Ne. Myslím, že ne.“

„Víte o někom, kdo by to dokázal?“

„Pane generále, neodvážil bych se to udělat. Myslím, že takový zásah do lidské psychiky je hluboce nemorální. Zvláště z důvodu, který nám ta dívka předestřela.“

„Já to nepotřebuju pro potěšení, ale z důvodu státního zájmu!“

„I tak. Já s tím nemohu souhlasit!“

„Dobře. Zapomeňte na to.“

Chambert kývl hlavou. „Co bude s tou dívkou?“

„Vezmeme ji zase s sebou k nám. Mám dost obavy nechat ji bez dozoru. Mohlo by ji leccos napadnout.“

„Chápu.“ řekl profesor.

„Doufám, že vám nemusím připomínat, že všechno co řekla, je přísně tajné! Bude lepší, když to raději zapomenete!“

„Už jsem to zapomněl.“

Když potom odjeli, profesor Chambert vyňal z úkrytu ve svém ozdobném křesle malý magnetofon a pečlivě uschoval pásku.

Ridgeway a Tribber se vraceli do Troissy-sur-Mére.

„Zlákala vás ta možnost, že?“ ptal se generál.

„Tušil jsem něco podobného od začátku. Je to fantastická možnost získat skutečně oddaného a nezištného člověka s neuvěřitelnou inteligencí a velkými schopnostmi. Bude to převrat, jehož důsledky nemůžeme ani odhadnout!“

„Měli jsme veliké štěstí, že jsme na to přišli právě my!“

„Zatím nemáme žádné štěstí. Víme, čeho dosáhnout, ale nemáme nejmenší znalosti o technice. Domnívám se, že ani možnost se to dozvědět.“

„Máme tu dívku!“

„Pozor, generále. Ta dívka není ochotna nic říct. Raději zemře. Kromě toho nevím, jaké další pojistky má vloženy proti našemu vyslýchání. Není vyloučeno, že pokud proti ní použijeme násilí, zničíme ji.“

„Když bojovala, byla dost aktivní!“

„To nic neznamená. Doporučuji maximální opatrnost, její páni by ji mohli i zabít, kdyby se dozvěděli, že máme možnost se něco dozvědět...“

„Jistě pro ně má dost velkou cenu.“

„Jistě, ale utajení je důležitější. Konečně, mohou si kdykoliv udělat novou.“

„Každý den se dívka nezabije z nešťastné lásky!“

„Myslím, že to není nepřekonatelná závada. V případě potřeby mohou použít prakticky kohokoliv. Zásahy do její tělesné konstrukce jsou takové, že by to nemuselo být problémem.“

„Dobře. Co tedy navrhujete, plukovníku?“

„Je jeden člověk, který o experimentu určitě ví.“

„Myslíte prince?“

„Ne, nemyslím teď na toho chlapce. Ostatně, princ je váš problém. Já jsem tady na něco jiného. Začínají se naplňovat obavy, které má skupina lidí v našem štábu...“

„Ach... vaše obavy z těch dětí...“

„Nebojím se dětí. Bojím se jich, až vyrostou a budou dospělí. To, co dělají nyní jako hru, budou dělat jako vážnou činnost. Potom se jich nebudu bát jenom já, ale celý svět. Moje činnost tady je zaměřena k tomu, abych tomu předcházel.“

„Několik jsem jich viděl. Vážně si myslíte, že... se dají nějak změnit? Kluci jako ten Juan nebo Kim... a tahle holka?“

„Ti už ne. Dá se jim zabránit, aby vytvořili další.“

„Jak?“

„Kdybychom to věděli, měl bych mnohem lehčí práci.“

„Takže nevíme vůbec nic?“

„Vím o jednom člověku – ten určitě něco ví. Terry Fischer.“

„Jejich šéf tajné služby?“

„Ano. Tu dívku sem musel někdo přivést. Asthra to není, ta je zřejmě daleko odtud. Někdo ji musí řídit a dohlížet na její práci, a Fischer je jediný z jejich důstojníků, který je tady.“

„Myslíte, že bude ochoten ke spolupráci?“

Ridgeway se tiše zasmál. „Generále, raději neuvažujte! Můžete mi poskytnout pár lidí, kteří mne poslechnou? Dám zatknout Terry Fischera a vyslechnu ho.“

„Bude mluvit?“

„Každý promluví, když se ho zeptáme dostatečně důrazně.“

„A myslíte, že vůbec něco ví?“

„Je to komthur a člen jejich korunní rady. Měl by vědět o všem, co se v zemi děje, je to jeho povinnost.“

„A co, když se přesto nedomluvíte?“

Ridgeway chvíli mlčel. „V tom případě... naše služba už dávno soudí, že život plukovníka Fischera není pro naši službu bezvýhradně potřebný. Pan plukovník nám už delší dobu jde dost na nervy. Je na čase s tím přestat.“

„Armini to budou považovat za nepřátelský čin.“

„Mají smůlu. Jestliže bude nutné ho likvidovat, pak to provedeme tak důkladně, že se o tom nikdy nikdo nedozví...“

„V každém případě je to vaše věc, se kterou já nechci mít nic společného.“

„Samozřejmě. Ale ty vojáky mi půjčíte.“

„Jak si přejete...“

„Naši lidé už zjistili, kde je a co dělá. Momentálně se přilepil na jednu pochybnou holku, striptérku, má přímo hanebný morální profil. Ostatně, přebral ji svému podřízenému Crossovi. Milá kolegialita.“

„Ach, ta... Simone Fresnellová, že? Hezká holka!“

„Ano, velmi hezká. Bude jí škoda.“

„Doufám, že jí nechcete ublížit!“

„Má smůlu. Je svědek.“

„Doporučoval bych postupovat pokud možno mírně!“

„Budu se snažit.“

Ridgeway to pochopil tak, že ještě před svítáním obklíčili jeho lidé bungalow, ve kterém spali Terry a Simone. Když vpadli dovnitř, Terry se pokusil vstát z lůžka a střílet. Zkušení zabijáci ho okamžitě přemohli, spoutali a odvlekli do vozu.

Simone vřískala a volala o pomoc. Dalo se očekávat, že brzy způsobí pořádný poplach. Ridgeway kývl na svého pistolníka, tupého rváče debilní tváře. „Umlč ji, a rychle!“

Ten muž vběhl dovnitř a sklonil se nad Simone. „Drž hubu!“ zasyčel jí do tváře.

„Co... co se děje?“ vyjekla.

Sevřel jí hrdlo, že nemohla ani sípat. „Unesl ho plukovník Ridgeway! Pamatuj si to! Ridgeway!“ Pak vystřelil z revolveru dvakrát do jejího polštáře těsně vedle hlavy, a zlehka ji udeřil hranou dlaně do hlavy. Omdlela.

„V pořádku?“ ptal se Ridgeway.

Zabiják Schulz jenom kývl.

Auto odjelo

Errata:

30.05.2021 11:44