Vítej, návštěvníku!

Okolo poledního přijel plukovník Monfleur a převzal zajatce. A přesto, že byl dost otrlý a uvyklý čemukoliv, překvapil ho jejich počet a tím i úspěch Arminů. Zřejmě spěchal, protože si ani se Sebastianem, který se těšil jeho největší přízni, nepopovídal a hned jel.

„Za chvíli jsme v ohni,“ řekl Enkra, „Když takhle utíkal, jistě ví, že se něco chystá.“

„Co tak asi?“ ptal se Sebastiano.

„Tribber přišel na to, že nás nesmí nechat dočkat se večera a opustit zámeček. Jinak ho napadneme znovu, a tentokrát to dostane s plnou parádou.“

„Myslíš, že to ví?“

„Zkušenost ho to mohla naučit. Řekl bych, že teď už nemůže dělat chyby. Ani my ne, už je nás dost málo. A jestli se to nepodaří, projedem to...“

Krátce na to se vrátil Michell Lavalet. Enkra byl rád, ale hned ho to přešlo, protože Michell hlásil:

„Nic nevím! Ve vesnici je několik vojáků a patrolují okolo celého statku. Vyptával jsem se, ale lidi nic přesnýho nevědí. Jenom že chytili tu holku, co se starala o Anittu.“

„Ťapku?“

„Jasně. Prej ji vlekli odněkud od lesa a svázanou ji měli jako balík. Asi se jen tak nedala.“

„A Anitta?“

„O té nikdo neví. Naši zřejmě nesmějí z domu, nebo nechtějí, a já tam nemohl, to je jasný. Slyšel jsem takový řeči, že utekla dokonce nahá, ani se nestihla oblíct. Ale jak a kam, to nevím...“

Enkra se mračil. „Když přemohli Ťapku, to jich muselo být hodně. Přidělil jsem ji Anittě, protože jsem jí věřil – jestli podlehla, potom to muselo být zlé...“

„Kdyby měli Anittu, jistě by to řekli!“ prohlásil Leon, který se nedostatkem arminských náčelníků dostal častěji ke slovu.

„O Ťapce to taky neřekli.“ prohlásil Sebastiano.

„Skutečně, nic o ní neříkali,“ zarazilo to Enkru, „Že by jim utekla? Nebo... ji snad zabili?“

„To asi ne. Kdyby někoho zabili, je to jejich prohra! Možná ji někde skrývají. A snaží se z ní něco vytáhnout...“

Enkra kývl hlavou. „O Ťapku se budeme muset víc zajímat. Bylo by dobře se na to zaměřit, Sebastiano.“

„Dobře, to si vezmu na starost já. Až přijde ten náfuka Monfleur, zkusím ho vyzpovídat.“

„Jsi mu sympatický, Sebastiano, musíš toho využít. Ten člověk je mizerný lotr, ale mohl by se nám hodit svými informacemi...“

Chlapci chvíli vyčkávali, pak se zeptal Michell: „Jak budeme pokračovat v noci?“

„Co tím myslíš?“

„No, snad budeme zase útočit, ne?“

„Ještě nevím. Kočičí útok by se asi nehodil, budou teď hodně ostražití. V noci nám pomáhal déšť a mizerné počasí, ale dneska?“

„O moc lepší to není,“ vyhlížel Leon z okna, „Sice už neleje tak moc, ale zima je o to větší...“

Enkra se šel taky podívat z okna. „V tomhle počasí se nedá snad vůbec nic dělat... jenom spát!“

Náčelníci chvíli vyčkávali. „Ale spát snad nebudem!“

„Ne, to ne... ale zatím ať odpočívají. Večer uvidíme...“

Ještě chvíli čekali, pak se tiše rozešli. Enkra seděl, mlčel a přemýšlel. Vypadal unavený a skleslý.

Leon s Michellem si sedli v Michellově pokoji.

„Princ nějak ztrácí elán!“ řekl Leon.

„To je určitě kvůli té naší holce! Má o ni strach...“

„Hm... a co ty si o tom myslíš?“

„Nevím. Bylo by možná lepší, kdyby ji chytli. Anitta není z cukru a takový nějaký přistřižení by jí nemuselo tak moc škodit. A Enkra by se parádně rozčílil!“

„To po tom tolik toužíš?“

„Když se zlobí, udělá vždycky něco parádního! Možná i tentokrát, ale to ho musí chytit pořádnej vztek!“

„Jo, připadá mi nějakej krotkej. Jako kdyby mu bylo všecko jedno – to asi není v pořádku!“

„Měli bysme ho nějak vytočit...“

„Zkusím to s Jeanem. Ten na něj vždycky platil...“

„Ale opatrně! Jean je kecka, nepoví, co neví...“

Enkra seděl, přemýšlel a hrál si se svou náušnicí. Vstoupil Iseda, zaváhal, pak usedl u dveří na paty. Enkra si ho všiml a pokynul, aby promluvil.

„Liška Sindy se nevrátila, pane! Nikdo z bojovníků ji neviděl.“

„Nevrátila se? To znamená, že ji našla! Kdyby nenašla stopu, musela by se přece vrátit!“

Iseda mlčel. Jeho starost to nebyla a nevěděl, co by měl říct.

„Poslyš – co bys dělal v mé situaci?“

Iseda překvapeně zamrkal. „Nevím, co si přeješ slyšet, pane!“

„Ty přece také přemýšlíš o naší situaci, ne? Tak si to uvědom: jsme v boji proti silnějšímu nepříteli. Má možnost neustále doplňovat svoje síly, my tu možnost nemáme. Z původní nezávazné hry se stalo měření sil, které přitahuje pozornost všech. Oni nemohou podlehnout a nechtějí se vzdát. Generál Tribber už ví, že jeho prestiž závisí na naší porážce. Proto bude bojovat, dokud ho nechytíme nebo dokud nevyhraje. A já musím zabránit jeho vítězství. Jak bys to ty udělal?“

Japonec dlouho uvažoval. Pak řekl: „Kdybych aspoň věděl, jakou odpověď si přeješ ode mne slyšet...“

Enkra se zhluboka nadechl. „Nojo. Máš pravdu. Můžeš jít, nezlob se, že jsem se tě ptal.“

Chvíli přecházel po pokoji. Pořád ještě si pohrával s náušnicí. Vtom někdo zaklepal. „Nojo...“ řekl Enkra roztržitě.

Jean strčil dovnitř hlavu a zaváhal. „Můžu dál?“

„No bodejť, copak... co bys rád?“

„Ale... jestli už to mám dobrý s tou hlavou! Kluci si ze mě dělají srandu a já bych rád věděl, jestli už můžu všecko jako zdravej...“

Enkra mu pokynul, aby si sedl, a prohlédl jeho ránu. „Jestli máš na mysli, že jim dáš přes hubu, tak to klidně můžeš. Ale úplně v pořádku to není, pochopitelně. Máš to pořád ještě natržený.“

„No... pochopitelně. Ale už mě nic nebolí...“

„To je v pořádku.“

„Jde o to, jestli se ještě musím dávat tak stříhat. Ono totiž, oni se mi většinou smějí kvůli tomu.“

Enkra se rozesmál. „Nojo, jasně. Ale netruchli. Není vyloučeno, že se brzo nebudeme mít čemu smát!“

„Myslíš?“ zarazil se Jean.

Enkra přistoupil k zrcadlu a díval se na sebe. „Už je to nějakej pátek, co jsem byl ostříhanej... Mezitím jsem i dost vyrostl. Uvažuju, co mi naši řeknou, když si udělám takovou ostudu...“

Připlácl si vlasy k hlavě a přikryl je dlaní. Pokrčil rameny a tvářil se rozmrzele.

„Přeci to neprohrajeme!“ řekl Jean, „Vždyť dneska v noci jsme dosáhli velikýho vítězství!“

„Dneska v noci jsme nedosáhli ničeho a všichni to už vědí. Dokonce ani novináři se nepřišli podívat!“

„Prší, no!“

„U Tribbera byli. Před chvílí vysílali v rádiu jeho projev. Zní dost sebejistě...“

„Ztratil spoustu lidí!“

„Může získat další, nic mu v tom nebrání. Čert ví, kolik těch mizerů je vůbec dohromady. A když bude nejhůř, nechá si přisunout odjinud. Nic s ním nepořídíme, dokud nedostaneme jeho osobně.“

Jean zaváhal. „No... to jsem ale nevěděl!“

„Možná ne. Ale já bych to vědět asi měl, viď? A přece jsem nic neudělal a to je moje chyba. Doplatíme na ni, a bude to brzo...“

„Co myslíš, že udělá Tribber?“

„Přemýšlím o tom. Teď zřejmě přemýšlí, co udělám já. Očekává, že zaútočím znovu a stejně jako včera. Nebo že vymyslím jinou a stejně účinnou fintu. Nebo že neudělám nic a budu se jenom bránit. Nebo že se pokusím proniknout z města do skal.“

„A co uděláš doopravdy?“

„Nevím. Přemýšlím o tom. Ale ať přemýšlím jak chci, pořád se mi zdá, že na tahu je on a já že bych měl čekat, co udělá.“

„No... ale to je blbý! Určitě zaútočí!“

„Když zaútočí, budeme moci využít jeho chyb.“

„A když žádný neudělá?“

„Každý udělá chybu. Já jsem jich udělal hodně.“

„Například který?“

„Dal jsem se zaplést do tohohle boje. Měl jsem udělat něco jinýho, sebrat Leona a tebe nebo ještě pár místních kluků a odjet co nejdál. Strávit s vámi pěkný prázdniny v příjemným prostředí a potom vám zařídit klidnej a tichej návrat do vlasti s patřičnou péčí všech zúčastněných orgánů. Nebylo by to těžký.“

„Nojo. Ale proč teda...“

Enkra se chvíli kousal do rtů, moc se mu nechtělo. „No právě, proč? Najednou jsem nemohl odejít. Chtěl jsem to dokázat sám, ne to dát někomu za úkol. Pochop, já jsem v jiný situaci než druhý lidi. Já když řeknu, tak přijde nějaký slušný člověk z tajné služby a řekne mi: Ano, princi, zařídím to. A zařídí to. A já nic nevím, nic mě nezajímá, jen mi ohlásí výsledek.“

„Ale to je přece fajn!“

„Co je na tom fajn? Že nic nevím, že ze mě dělají pitomce? Ne, já chci něco udělat těmahle rukama, ne rukama ostatních! A chci, aby když dám rozkaz, se něco dělo, ne aby se všechno zázračně vyřešilo!“

„Já už ti vůbec nerozumím!“ vzdychl Jean.

Enkra si sedl na zem, natáhl nohy a opřel se o stěnu. Náušnici položil před sebe na zem. „Víš, jak funguje tajná služba?“

„Ne.“

„Tady ve městě je jeden člověk. Velitel tajné služby, jeden z nejvyšších hodnostářů říše. Čeká, až ho požádám o pomoc. Potom zasáhne a vše se zázračně rychle uklidní. Všechny věci se dají vyřešit v klidu, jen se to musí umět. On to umí.“

„No tak... co ti brání?“

„Když jsem přišel a začal dělat potíže, dali mi jako hlídače jednoho člověka. Mého kamaráda, který mi moc na paty nešlapal. Dával jenom pozor, aby oni neublížili mně, a trochu se snažil mě krotit, abych já neublížil jim. Moc se mu to nedařilo. Ty ho konečně znáš, ten doktor Merciér. Poslal jsem ho pryč a on šel. Tak poslali jiného. Ten není mým kamarádem. Poslouchá Vládce. A Vládce mu dal nějaký rozkaz. Moc rád bych věděl, jaký.“

„Proč?“

„Není vyloučeno, že už nejsem princem a následníkem trůnu. Že mě starý Vládce hodil přes palubu.“

„Svého syna?“

„Nejsem jeho syn, adoptoval mne. Taky může jiného, který mu bude dělat víc radosti.“

„Hm... tak to si dost troufáš.“

„Jsem syn leteckého důstojníka, který se vyznamenal kdysi za války. Z lepší společnosti, jak se říká. Ale přitom se mnou dřív dost tloukli o zem. Ne doma, ale tak vůbec, ve světě. Naši mi pomohli. Přišel dobrý člověk a zaštítil mě Mocí. Najednou jsem byl syn Vládce a princ následník a všichni, kdo by mě předtím nejradši zabili, se mi klaněli až k zemi. Moji nepřátelé byli potrestáni a každé mé přání se plnilo, jen jsem je vyslovil.“

„Bezva život...“ vzdychl Jean.

„Líbil se mi, to je fakt. Jenomže pak... začne tě to mrzet. Když něco řekneš, všichni s tebou souhlasí. Začneš si hledat malichernosti, aby ses mohl hádat. A pořád s tebou všichni souhlasí. Je to blbý...“

„Jseš princ, a máš pravdu. Tím to je.“

„Uvažoval jsem, že začnu dělat blbosti. Jenomže, já bohužel nemůžu dělat obyčejný blbosti jako jiný kluci. To by nepůsobilo. Čím ty nejvíc vytáčíš lidi?“

„No... jako třeba naše, jo?“

„Třeba jako vaše.“

„No... že bych se třeba začal blbě učit...“

„Nesmysl. Nemůžu předstírat, že mi to nejde, všichni vědí, že všechno vím a dostal jsem to do kolébky. Poznali by, že si dělám legraci a nedosáhl bych ničeho.“

„Nojo, já to viděl u ostatních. I ten malej Cvrček toho umí...“

Enkra se smutně usmál. „Má univerzálku...“

„Hm. Naši se třeba zlobili, když jsem se moc toulal. Nebo když jsem nosil hadry, který se jim nezdály. Jenomže ty...“

„Tyhle normální hry u mne nepůsobí, sám to vidíš. Já nemůžu udělat průšvih obyčejného kluka, musí to být něco velikého. Tak jsem vymyslel tohle. S tím osvobozením Leona z polepšovny.“

„Já vím, to jsi mi říkal. I o tom dopisu.“

„Už vím, kdo mi ho poslal. Pasqual.“

„Starostův, jo? Ten nafoukanej srabík...?“

„Vidíš, nebyl náfuka ani srab. Byl to obyčejný kluk, který chtěl pomoci, když viděl nespravedlnost. Jenomže nevěděl jak, tak napsal mně. A já jsem splnil jeho přání. Bylo dobré.“

„Ale byla to paráda!“

„Paráda,“ opakoval Enkra, „Paráda...“

„Kdyby se do toho nebyli zapletli ti Amíci!“

„Kdyby se do toho nebyla zapletla Anitta.“

„Cože?“

„Tobě se Anitta nelíbí?“

„No... holka jako jiný, no! Co s ní má být?“

„No právě. Holka jako jiný. Jenže se mi začala zbytečně moc líbit. A já najednou nechtěl pryč, i když to tu začínalo bejt moc drsný. A tak jsem se do těch nesmyslů zamotal...“

„Tak ne kvůli nám? Ne kvůli Leonovi?“

„Kvůli Leonovi, samozřejmě. Kdyby šlo jen o to, udělal jsem svoje. Mohl jsem říct Mikovi, on by Leonovi zaplatil nejlepší školu ve Švýcarsku, vrátil by se za pět let a koupil to tady i s tou jejich polepšovnou. Kdyby měl jen trochu rozumu, a to Leon snad má. To se dá zařídit. A když slíbíš, že to půjde potichu, ještě ti místní orgány půjdou na ruku. Ty nevíš, jaká velká věc je moc...“

„A teď už to nejde?“

„Ale jo, jde! Právě o tom uvažuju!“

„Co by třeba šlo?“

„Ještě pořád nám chodí telefon. Mohl bych zavolat.“

„Komu?“

„To je jedno. Komukoliv z Korunní rady. Kdybych mu řekl, že mě to už nebaví a že už dál hrát nechci, on by to zařídil. Domluvili by se. Zavolal by americkému vyslanci a slíbil mu snížení ceny nějaké strategické suroviny o půl procenta. Nebo jinou výhodu. Pořád někdo něco potřebuje. Kdyby to nešlo, tak by třeba slíbil, že přestaneme podporovat nějaký režim, který je jim nesympatický. Je jich hodně a některé z nich značně bezperspektivní. Z Washingtonu by zavolali na jejich ministerstvo války, do Pentagonu. Z Pentagonu by zavolali generála Tribbera. A generál by se stáhl i se svými zabijáky domů do kasáren.“

„A proč to neuděláš?“

„Protože od tý chvíle bych byl béčko. Řekli by, že jsem malej kluk a potřebuju, aby nade mnou drželi dál ochrannou ruku. A i já bych to věděl a musel držet hubu a krok. A už bych nemohl jednat sám.“

„Kdežto takhle seš veliká jednička, co?“

„Zatím jsem to ještě neprojel! A jestli budou naši chtít zasáhnout, tak na svý triko a ne na moje! Možná už to běží, ale pořád ještě neprosím já!“

„A jakej je v tom rozdíl?“

„Jestli se jednou stanu šéfem státu, tak tamti budou vědět, že jsem nepodlehl. A když přijdou a budou něco chtít,tak s prosbou!“

„Záleží na tom tak moc?“

„Záleží na tom vůbec nejvíc. Jestli budu samostatně uvažující šéf samostatnýho státu nebo nějaký bezvýznamný šestákový diktátor vydržovaný od jejich vlády.“

„Ale o tom se snad nerozhoduje teď a tady!“

„Právě teď a právě tady.“

„A ví o tom někdo?“

„Všichni to vědí.“

„Já například ne!“

„Ví to Kim. A Juan a Sebastiano. A třeba taky Cvrček...“

„A hlavně generál Tribber, žejo?“

„Generál přišel, aby napravil ztřeštěnost svýho podřízenýho plukovníka Aldricha. Aldrich udělal chybu, že nás vyzval, ale to už se nedalo změnit, protože jsme vyhrávali. A podle nich musíme prohrát. Nebo aspoň dosáhnout čestné remízy. O tu jim teď jde.“

„No... a co je to ta remíza?“

„Donutit mě, abych zvedl telefon a zavolal.“

„Ach jo. A kdybysme to vyhráli?“

„Musíme vydržet tak dlouho, až oni nabídnou tu remízu, chápeš? Oni musí zavolat našemu velvyslanci a něco navrhnout, co by to uklidnilo! Jinak to nejde!“

„A když něco nabídnou, tak ty to zabalíš?“

„Právě o tom tak moc přemýšlím. Asi jo.“

„Ale když vyhráváme, tak se přece nenecháme jenom tak lehko ukecat, abysme to zabalili...“

„Jestli mají Anittu...“

„Bože můj! Kvůli holce! Ty seš přeci pitomej!“

Enkra vyryl do naleštěných parket čáru. „Tahle linka je remíza. Tahle cesta porážka. Tahle je vítězství. My tu stojíme a koukáme, kam zajedem. Teď mi poraď, když jseš tak chytrej!“

„Uznávám, že to nemáš lehký. Ale co s tím máme co dělat my? Vždyť nám o tvý státní zájmy nejde!“

„To je taky fakt. Jenomže máte smůlu, jako mají smůlu vždycky obyčejný nevinný lidi, když padnou pod kola dějin. A ty ze všech největší, protože jsi byl první, kdo se se mnou setkal. Líbí?“

„Divím se tomu. Ty jsi přece fajn! Nelíbí!“

„Nemusí. A kdybys byl kamarádem generála Tribbera, divil by ses, jak je fajn. A ostatně, možná bude.“

„Cože, nepřátelskej velitel?“

„Možná pro nás uspořádá slavnostní večeři s ohňostrojem. Stačilo by jenom zavolat domů, víš...“

Jean vzdychal. „Enkro, já ti vůbec nerozumím!“

„A teď, co by tomu řekl můj otec. Vládce. Rozhněval se, že jsem odešel do boje na vlastní pěst. Má pravdu, neměl jsem to dělat. Ale kdybych něco řekl, nepustili by mě. Poslali by von Crosse, ten by domluvil řediteli Grammovi, ředitel Gramm by pustil Leona na dovolenku a Leon by vám řekl, že se chystá vyučit zámečníkem a rád by, kdyby mu polepšovna dala doporučení, takže už nehodlá vést vaši smečku k zářivým úspěchům v boji s Michellem Lavaletem. Ostatně, Michell se chystá do školy, aby se stal odborníkem v chovu prasat a nemá už taky takovou páru v boji. Vlastně by na tom nikdo nebyl špatně. Možná Pasqual. Ale Pasqual nakonec taky vystuduje, dostane dobré místo ve státní správě a jednou bude kandidovat na starostu nebo poslance parlamentu a bojovat za štěstí a blaho tohoto města. Až ho přejdou romantické sny. Jenom já jsem do toho tak nešťastně šlápl, že je z toho města turistická atrakce, a všichni se našimi problémy vesele baví...

Tohle Vládce ví. Nesouhlasil se mnou, ale v téhle chvíli už nemůže couvnout. Kdybych couvl já, couvl by celý stát. Náš stát, jeho stát! A proto musí stát za mnou, i když nesouhlasí. Je to chudák.“

„A co kdyby řekl, že s tebou nesouhlasí?“

„Poškodil by moji autoritu prince. Mohl by, samozřejmě. Není to jeho věc, jak já to povedu. Ale nechce mi kazit hru. I když já mu tu jeho kazím.“

„Má tě rád?“

„Má mě raději než já jeho. Já mám svou rodinu. Mámu a tátu a strýčka Rosse a všechny kamarády. On nemá nikoho, je úplně sám na světě. A má odpovědnost za celý stát, což je dost obtížné. Kdyby mě neměl rád, musel by mi to už dávno dát najevo.“

„Tak proč to děláš, když se to nemá?“

„Protože já nebudu obyčejný president jako on. Hodný starostlivý státník, který se snaží neublížit nikomu a chránit si svoje jisté. Já chci ukázat světu, co umíme a dokážeme! Já a můj národ...“

„No... umíte toho dost, to je fakt.“

„Jasně. Moji kamarádi o tom často mluví. Dlouho už o nás nebylo slyšet a lidi na nás zapomněli. Už nejsou v tom správným vyplašeným stavu a je potřeba připomenout jim naši slávu. Zatím jsem si to zkusil tak nějak nanečisto. Pak uvidíme, co bude dál...“

„A co uděláš, jestli... co vůbec uděláš?“

„Jestli prohraju a zůstanu princem, neudělám nic. Budu hodnej. Jestli se někdy ještě opovážím zvednout hlavu – až mi na ní zas něco naroste – tak už budu sám o hodně opatrnější. A budu si míň troufat...“

„A když vyhraješ?“

„Když to skončí remízou – ať z kterékoliv strany – budu aspoň vědět, že když to bude zlý, nějak se to pokaždý vyžehlí. Jsou přece lidi, kteří to za mě udělají. Žádnej průser není tak zlej, abych si s ním musel dělat starosti. Jenže, budu jim muset být zavázán. Budu muset vyhovět, až budou něco chtít. A budu muset sklapnout, až mi připomenou, že mě vytáhli z průseru.“

„Taky nic moc. Ale když vyhraješ...?“

„Když vyhraju, Jeane, tak ukážu světu, co je Vládce! A budou se divit!“

Jean údivem hvízdl. „A co chceš dělat?“

„Když vyhraju, otevřou mi všechny dveře! Budu se moct opřít o všechny svoje lidi. Budu moci zasahovat do záležitostí státu, a budu mít dost síly, aby můj hlas nebyl jenom žvanění nějakýho puberťáka. Budu zkrátka princ a budoucí císař, ne jenom kluk z ulice, kterýho tam náhodou sebrali a zvedli k trůnu!“

„A co teda uděláš?“

„Co udělám... co udělám...“ Enkra zřejmě na chvíli ztratil přesný přehled o tom, kde je a s kým mluví. Usmíval se a občas se špičáky kousl do dolního rtu, jak se potměšile šklebil.

Až Jean řekl: „Chceš se pomstít Tribberovi?“

Enkra se zarazil. „Ne – proč? Tribber přece bude vyřízený... a když ne, tak bude můj! Mstít se není nic moc velikého, to dokáže každý blbec. A vůbec, takovými maličkostmi pověřím jiné, svoje podřízené. Budu jich mít dost a dost, to se neboj. Jestli chceš taky nějakou funkci... to můžu zařídit!“

„Ale co tedy budeš dělat?“

„Nejdřív ze všeho silnou a dobře zajištěnou zemi! Rozvine se věda a umění. Najdeme nové oblasti, ve kterých je možno vyniknout – pak začneme uskutečňovat plány, které už třicet let leží jenom v trezorech! Přeměna člověka – dobytí kosmu – odstranění nemocí – prodloužení života... chápeš, co to všechno je?“

„Ne.“ řekl Jean upřímně.

„Moji předchůdci, císařovi koordinátoři, vypracovali veliké a smělé plány! Jenomže je potom odložili, protože bylo zapotřebí živit lidi po válce a diskutovat s majiteli fabrik na plyšové medvědy. Dneska má každý co jíst a lidi nemají starosti o svoji existenci. Jenomže, to všechno... zkrátka, pořád máme potíže! A to musí přestat, ke všem sakrům! Jinak by se nedalo vládnout!“

„A jak to souvisí s generálem Tribberem?“

„Ty potíže nám působí právě Tribber a jeho lidi! Ti, co se na nás vytahují i doma a nechtějí nás konečně nechat v klidu, abychom mohli budovat svoji zemi! Už jednou konečně musejí pochopit, že máme dost síly, abychom jim dokázali zavřít hubu a...“

Vtom se otevřely dveře. Byl to Cvrček.

„Enkro, poplach! Nepřátelé!“

Enkra vyskočil na nohy. „Kde? Kolik?“

„Hodně – v kamionech! Obkličují nás!“

Enkra vyběhl na balkon. Okolo zámečku se začala svírat rojnice vojáků a kluci urychleně prchali za zeď.

„Výborně! Dali se vylákat! Tak teď to začne... teď se ukáže, kdo z koho!“

Sebastiano dole velel. Dal zavřít bránu a zavalit ji pytli s pískem. Na ochozy zdi poslal kluky srážet případné útočníky. Sám zůstal u brány.

„Kluci, viděli jste nějaký film o dobývání hradu?“ křičel z balkónu Enkra, „Tak hrajeme právě na tohle! Nepusťte je dovnitř a nebojte se, střílet nesmějí!“

Jean se vyplížil za jeho zády z pokoje. Hledal Leona a našel ho s Michellem. „Tak co je?“

„Náš šéf je blázen.“ řekl Jean zdrceně.

„To vím od začátku,“ mávl rukou Michell, „Ale co budem dělat? Začínají nás obkličovat!“

„Bojovat,“ řekl Jean, „Teď už je to jedno, jsme na jedné lodi. A jak to vypadá, bude lepší, když vyhrajeme, protože jinak nás budou fackovat z obou stran!“

Enkra sbíhal dolů. Oči mu zářily. „Tak co je? Rychle na hradby! Musíme odrazit první útok, jinak to projedem!“

Vyběhli; Enkra se rozhlédl, vyskočil a chytil se rukama za ochoz, přelezl a ocitl se na vrcholu zdi.

„No jasně, budou nás dobývat! Tohle jsem si vždycky přál! Kluci, nebojte se, a jenom do nich, nic nám neudělají!“

Jean taky vylezl na zeď, ale po žebříku. Přece jen se neuměl vytáhnout za ruce. Spatřil, jak se vojáci řadí pod velením svých seržantů, kteří měli dokonce žebříky a provazy, aby po nich lezli nahoru. Neměli žádnou zbraň, v tom drželi slovo. Ale protože všichni absolvovali výcvik v boji holýma rukama, nebyli vůbec bezbranní.

Michell přišel k Enkrovi s důkladným klackem. „Možná to není podle dohody, ale já si radši vezmu do boje tuhle věcičku...“

„No, zbraň to není. Může být...“

„A když nás nedobudou, co bude pak?“

„Pak nás budou možná obléhat. Uvidíme...“

Vojáci už byli seřazeni, teď tedy zaútočili. Dokonce za podpory trubačů a s pozdravy velitelům. Přijel s nimi i televizní přenosový vůz a kamery pilně zabíraly bojiště.

První útok skutečně vypadal navlas stejně jako v historickém filmu. Vojáci přistavovali žebříky ke zdi, vylézali na ně a byli sráženi obránci, kteří je shazovali dolů. Boj byl tvrdý, ale slušný, a kluci, kteří pod vedením Arminů neměli strach a zdálo se jim to docela zábavné, se překonávali v hrdinství. Odrazili první útok, pak druhý. Enkra byl velice spokojen.

Při třetím útoku změnili vojáci taktiku – jak lezli na hradbu, snažili se zmocnit některých obránců a stáhnout je za sebou přes zeď. Byla vysoká jen tři metry, takže se nikomu při pádu nemohlo moc stát, tak ti kdo to uměli, chytili neopatrnější kluky do lasa a stáhli dolů. Armini nadávali, ale nic víc dělat nemohli.

Nakonec to skončilo bezvýsledně. Kluků bylo v zámečku příliš mnoho a vojáků zas nebylo tolik, aby je zmohli. Kromě toho televize pořád ještě brala přímou reportáž a chovat se příliš neurvale nebylo možno. Generál Tribber odtroubil konec a nařídil, aby zaujali kruhové postavení kolem zámečku.

Televiznímu reportérovi řekl: „Přiznávám, že frontální útok, který jsme plánovali, se nepodařil, ale neztrácíme naději. Prozatím nám postačí uzavřít nepřátele v jejich sídle a zabránit jim jednak, aby získávali další přívržence, jednak aby na nás v noci útočili. Kromě toho pořád ještě se nevzdávám naděje, že pochopí svou bezvýchodnou situaci a vzdají se nám.“

„Co s nimi uděláte, když se vzdají?“

Tribber se usmál. „Inu, hra je hra! Když prohráli naši, oni s nimi taky nedělali žádné cavyky. Ale slibuji všem, kteří se vzdají dobrovolně, že jim neublížíme víc, než je nezbytně nutné.“

„To je sice velice ušlechtilé, ale pořád to není jasný návrh...“

Generál Tribber se chystal být ušlechtilý do důsledku. Usmál se do kamery: „Podívejte se, pravidla hry říkají, že zajatci budou ostříháni dohola. Možná bychom se mohli dohodnout na úpravě tohoto pravidla na mírnější formu. Například, že pokud se někteří vzdají dobrovolně, bude jim účes pouze zkrácen na přijatelnou míru. To není tak zlé, a myslím, že elegantní a praktický účes není pro nikoho pohanou...“

„To jistě ne, generále. A jak si představujete tvar toho účesu?“

„Jak jsem řekl, elegantní a praktický. Dejme tomu účes mého důstojníka poručíka Phillipse. Prosím vás, poručíku...“

Poručík Phillips byl sympatický mladý muž, určený k okouzlování ženské části diváků televize. Smekl brigadýrku a předvedl, že má nad čelem elegantně načesanou kadeřavou patku, vzadu a nad ušima byl přistřižen nakrátko. Skutečně, byl to pěkný účes.

„To je od vás až příliš velkomyslné, generále!“ řekl reportér.

„Ale ne! Jsem přece dospělý a rozumný člověk a oni jsou vlastně ještě děti! Když jednám s dětmi, jsem vždy nakloněn obrátit zlou situaci v žert a raději k nim být shovívavý...“

„Jak myslíte, že bude reagovat princ Enkra?“

„To je těžké odhadnout. V každém případě jsem se rozhodl dát mu čas na rozmyšlenou. Teď se nám podařilo uzavřít ty jeho kluky v zámečku; rozhodl jsem se dát jim čas do rána. Jestli se nevzdají do osmi hodin ráno, potom zaútočím s plnou silou.“

„Myslíte, že to bude už konečné řešení boje?“

„Věřím, že ano. Nebo myslíte, že mi ti kluci mohou do nekonečna vzdorovat?“

„Prozatím dosahovali i značných úspěchů...“

„Ovšem, pane! Nechtěl jsem přece, aby to vypadalo, že jim chci ublížit! Nechali jsme jim určitou iniciativu, která mohla vypadat jako jejich vítězství. A kromě toho jim musím ochotně přiznat schopnosti, které je pozvedají nad úroveň obyčejné populace. Ti kluci jsou skutečně šikovní a bít se umějí!“

„Takže – zítra skončí boj, ať už jakkoliv?“

„Ano. Vyřiďte všem televizním divákům, že budou moci být při tom, alespoň prostřednictvím vašich kamer. A samozřejmě budu rád, když tu budete i vy...“

Taky v zámečku měli televizi. A dívali se.

„Co uděláme?“ ptal se Leon Enkry.

„Máme čas do rána. Prospíme se a připravíme se k boji. Předpokládám, že v noci skutečně nebudou útočit, generál chce, aby televize jeho vítězství přenášela přímým přenosem...“

„A kdybychom zkusili protiútok?“ ptal se Sebastiano, „Třeba na ně v noci vyrazili...“

„Tak chytrý je taky. Přišel až sem, abychom nemohli uskutečnit žádnou podobnou akci. Ne, nic takového. Čekají jen na to.“

„A co soudíš o tom jeho návrhu?“

Enkra zaváhal. „Jestli někdo chce poslechnout a vzdát se mu dobrovolně, nebudu mu v tom bránit!“

Jean se zasmál. „No, v každém případě mně už ten praktický a elegantní účes neudělají!“

„Isedovi taky ne!“ vypískl Cvrček.

Michell Lavalet si prohrábl svého ježka. „Nechci se chlubit, ale jak jsem viděl toho frajírka, ty mý hřebíky by se na to taky nehodily...“

Všichni se tomu smáli a zdálo se, že se jim vrátila bezstarostná nálada. Enkra se rozhodl jít spát a ostatní ho následovali.

Erik Targiér, politický zástupce pluku, zastavil prince Isedu.

„Dokázal bys mi udělat takový copánek jako máš ty? Když ho budu mít, určitě už se jim nemůže podařit ostříhat mě prakticky a elegantně!“

Říká se, že Japonci nemají smysl pro humor. Ale princ Iseda se skutečně zasmál.

Errata:

30.05.2021 11:44