Zbývá už jen zázrak
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Přišlo ráno a konečně přestalo pršet. Ale slunce, i když se pěkně usmívalo, bylo zubaté a byla zima a vítr. Enkra vstal za svítání, rozhlédl se kolem zámečku a přesvědčil se, že nepřátel neubylo, právě naopak. A přibyl druhý televizní vůz, aby nikdo o nic nepřišel. Taky se tu vyskytovali čumilové, a mezi nimi nebyl nikdo, kdo by byl Enkrovi přátelsky naladěn.
„No, začneme,“ řekl svým náčelníkům, „Kamarádi, máme pořád ještě možnost hrdinsky bojovat...“
„A potom nás pochytají.“ řekl Leon.
„Inu, co se dá dělat...“
„Zbývá už jen zázrak!“ řekl Michell.
Erik Targiér, se zbrusu novým samurajským účesem, se pohrdavě usmál. „Musíme jim ukázat, jak bojují lidé, kteří poznali svobodu! Padneme, ale nepokoříme se!“
„Ještě nás nemají!“ řekl Enkra, „Třeba se jim nepodaří nás jen tak dostat! Máme dost síly, abychom se nějakou dobu bránili! A třeba je to přejde...“
Ostatní si to sice nemysleli, ale Enkra byl šéf a šéfům se neodporuje, takže neřekli radši nic.
Také generál Tribber držel válečnou radu, jenom o poznání v lepší náladě: „Myslím, že dneska to skončíme! Potom přijde čas na vyjednávání. A v každém případě dokážeme, že jsme mocnost, která se nedá od nikoho zesměšňovat!“
Plukovník Monfleur byl taky mezi jeho důstojníky, i když jako host. A když odcházel, stavil se u generála: „Nechci vás zbytečně rozčilovat, ale naše vláda už má těch věcí po krk! Ozývají se takové hlasy, že bychom toho měli nechat...“
„Z jakých míst?“
„Průmyslníci se snad nějak dohodli. A mnozí mají strach z pomsty jeho kamarádů. Už se vedou takové řeči...“
„Konkrétně, plukovníku!“
„Konkrétně nic nevím, mně nikdo nic neřekne. Vím jenom, že se k našim hranicím stahují všelijaké podezřelé elementy...“
„Tak ať vaše vláda uzavře hranice!“
„Teď, v turistické sezóně? Každý den jede do Francie pár desítek tisíc lidí! To chcete každému prověřovat pas?“
„Zdá se, že si nechcete pálit prsty.“
„Proč taky? Pro vaše pohodlíčko? Ostatně, kdyby se naše vláda postavila na vaši stranu, mohlo by se stát, že by se potom oni mstili nám namísto vás...“
„A vy se domníváte, že se nám budou mstít?“
Monfleur se zazubil. „Myslíte, že nevím o těch vyloupených bankách v různých městech Evropy? Vybírají americké banky, ne?“
„To jsou zločinci! Oficiálně s nimi nemají nic společného!“
„Podsvětí už dostalo strach – policie pátrá jako vzteklá, ale nic z toho. Jsou zděšení a hledají viníka. Kdyby na něj jednou přišli, nerad bych se s vámi svezl na jedné lodi...“
„Už na té lodi jste, Monfleure! Myslíte, že když se dozvědí, co jste pro nás udělal, nechají to jen tak bez trestu?“
„Já pro vás nic neudělal, milý generále. Nebo jim to snad budete povídat?“
Tribber si jenom odplivl. „No dobře, jak chcete. Až bude po všem, projednáme to...“
Monfleur odejel a rozhodl se, že si počká.
Měl pravdu – z různých stran se do Francie stahovali všelijací zvláštní mladí lidé. Někteří už byli docela blízko Troissy a četníci, kteří hlídali všechny silnice, si jich všímali.
Ale vozidlo Opel Manta, které se blížilo k městu, k nim určitě nepatřilo. Byl to luxusní stroj a četníci, i když se rozhodli zkontrolovat doklady posádky, se chovali s patrnou úctou.
Řídil malý, velice ošklivý černoch s pomačkanou tváří a vypoulenýma očima. Vedle něj seděl svalnatec v khaki košili a spokojeně se usmíval; vzadu potom příjemně vypadající mladý muž a krásná černovlasá dívka. Jenomže všichni tři měli na sobě svoji národnost napsánu jasněji než ve svých průkazech: dívka měla na tričku americkou vlajku s nápisem Dala jsem své srdce USA a svalovec na džínové bundě znak NASA vylepšený nápisem První ve vesmíru, první na Měsíci, první všude! Jenom ten uhlazený mladík vypadal jakž takž normálně.
„Jsem kapitán Lowetzki z výzkumného úřadu pro psychologickou válku,“ podal četníkovi průkaz, „Máme tady nějakou práci...“
Četník jenom zasalutoval a auto pustil. „Flákači,“ řekl s despektem, když odjeli, „Přijede si sem s takovou krásnou ženskou a bude tvrdit, že tady má práci!“
„Já bych hádal, že je od nějaký tajný služby! Ti jeho dva maníci vypadali podezřele!“ namítl druhý.
„Pakáž mizerná! Kdoví, co tady vůbec chtějí...“
Kapitán Lowetzki nechtěl nic. Usadil se i se svou krásnou společnicí v jednom víkendhausu, svlékl se do plavek a šel si lehnout na pláž. Dívka se taky svlékla a udivovala pláž svítivě žlutými plavkami a velmi tmavou pletí – zřejmě byla zvyklá se opalovat často. Černý řidič a svalnatý ochránce vyrazili do města shánět drby a pochybné kšefty.
Před osmou hodinou ranní se začali kolem zámečku scházet čumilové a všelijací jiní lidé. Taky armáda se chystala do boje, a to dost aktivně; přijížděly další kamiony a muži se chystali do útoku.
Enkra obhlížel prostor z balkonu, který se stal jeho velitelským stanovištěm. Jeho náčelníci byli dosud s ním, i když každý už měl vykázáno místo k obraně.
„Je jich jako psů,“ řekl Sebastiano, „Aspoň třikrát víc než nás. Čert ví, kde se jich tolik bere...“
Enkra se mračil. „Dobře. Když to nepůjde bránit, ustoupíme do zámečku. Tady se budeme bránit až do posledního dechu – je to pevná stavba, bez dynamitu to jen tak nedobudou. Doufám, že budou dodržovat dohodu a nepoužijí žádné střelné zbraně...“
„I kdyby vyráželi dveře beranem jako ve středověku, dlouho to nemůžeme vydržet...“
„Uvnitř jsou ještě další nástrahy. Můžeme například uzavřít chodby pomocí mříží. To je taky chvíli zdrží...“
„Ty pořád čekáš nějakou pomoc?“
Enkra si sáhl na náušnici. „Tohle mi poslala Asthra. Až to nepůjde, mám ji hodit do ohně. Dá jí zprávu...“
„A ta Asthra nám nějak pomůže?“
„Nevím, co udělá. Vím jenom, že nám může pomoci jen zázrak, a jediný, kdo umí dělat zázraky, je Asthra...“
Sebastiano povzdechl. „No... tak půjdem...“
Bylo za pět minut osm.
Televizní kameramani namířili objektivy na zámeček. Zkoušeli ještě osvětlení a dokonce doběhli ke zdi s pásmem, aby zjistili vzdálenost. Tribber, který seděl v džípu, je klidně nechal. Měl slavnostní uniformu a hrdý úsměv.
Bylo za dvě minuty osm. Enkrovi náčelníci přešli na určená místa zdi, aby veleli obraně. Enkra zůstal prozatím na balkoně.
Generál Tribber se podíval na hodinky. Jeho řidič zvedl signální pistoli a vystřelil červenou raketu. Bylo to zbytečné, ale generál chtěl předvést novinářům, že bere boj doopravdy.
Potom vyrazily jednotlivé oddíly. Vojáci měli s sebou žebříky a lana s háky na konci, přesně středověkou techniku. Kromě toho obušky, alespoň poddůstojníci, někteří vojáci taky klacky. Obránci měli rovněž podobné zbraně, takže to bylo v pořádku. Vojáci přistavili žebříky ke zdi a vyrazili nahoru – kluci je samozřejmě shora sráželi a shazovali zpět na zem. Někteří vojáci měli lasa, jimi chytali obránce a strhávali dolů – ale kluci už tuhle fintu znali a sotva nad někým zasvištělo laso, hned mu kamarádi pomohli a většinou ho zadrželi.
Zevnitř ze zahrady zasvištěly obrovské praky – vystřelovaly igelitové pytlíky s barvami, které v průběhu noci uvařili podle Enkrových receptur. Jeden pytlík s tmavomodrou barvou zasáhl generála Tribbera do obličeje a jak se rozprskl, změnil jeho tvář na modře kropenatou. Další zásah, tentokrát červenou barvou, zasáhl jednoho z televizních reportérů, zrovna když pro potřeby diváků popisoval boj. Oba měli vztek, ale generál, na kterého pohotově obrátili kameru, přímo zuřil a rozhodl se pomstít co nejkrutěji. A zevnitř vyletovaly další pytlíky a zasahovaly útočníky – když se Enkrovi nedařilo vojáky pochytat, aspoň je nadlouho poznamenal.
První útok trval půl hodiny a pouze na jednom místě se podařilo vojákům překonat hradbu a dostat se dovnitř. Proniklo jich ale sotva dvacet a další, kteří se hrnuli za nimi, byli zatlačeni zpět posilami, které vyslal Enkra. Ti, kteří se dostali přes hradbu, byli zajati a zavřeni do sklepa, jak bylo zvykem.
Tribber nasadil čerstvé síly – byli mezi nimi i vojáci, kteří se už s Arminy setkali, jak dokazovaly jejich nabarvené obličeje. Útočili dost vztekle a uměli se už s těmi ďábelskými bojovníky srovnat – Enkra musel nasadit všechny zbývající zálohy, aby tento útok odrazil.
Ztratil tak mnoho chlapců, především těch méně opatrných, kteří byli pochytáni na hradbách – někteří v zápalu boje seskočili dolů a pochopitelně je nečekalo nic jiného než zajetí.
Generál Tribber ohlásil přestávku a pozval reportéry na malé občerstvení. Byla přítomna i televize.
„Jak dlouho předpokládáte, že bude ještě boj trvat? Jak se zdá, brání se velmi úspěšně!“
„Byl bych nelida, kdybych jim nedopřál trochu zábavy! Ale myslím si, že už je na čase vzít to vážně!“
„Zřejmě máte nějaký plán?“
„Mám řadu plánů. Ovšem váhám, mám-li jich užít proti dětem. V tuhle chvíli se už zřejmě nedá váhat, bude zapotřebí použít tvrdších prostředků...“
„Budeme se těšit...“
Na generálův pokyn přijel jeden z kamionů k mřížím. I když obránci házeli po vojácích vše, co jim padlo pod ruku, vojáci uvázali za mříže těžké řetězy, které připevnili ke kamionu. Když pak kamion zabral, vytrhl bránu z pantů a vojáci vtrhli dovnitř.
Enkra pochopil, že teď se to rozhodne. Seskočil s balkonu rovnou na hlavu jednoho z velitelů oddílu a začal bojovat jako druzí; taky všichni ostatní se dali do boje o život a podařilo se jim zatlačit útočníky zpět. Ale současně překročili z jiných stran další vojáci zeď a napadli obránce odzadu.
„Je to v pytli!“ křičel Sebastiano, který bojoval snad ze všech nejohnivěji, „Ustoupit do zámku!“
„Ustupujeme!“ křičel Enkra, „Všichni ustoupit!“
V té chvíli k němu doběhl Cvrček. Pověsil se mu na ruku a křičel: „Enkro! Já něco vím!“
„No, co je?“
„Monfleur nás zradil! Jsou tady i ti, co jsme poslali do zajateckýho tábora! Slyšíš?“
„Jak to víš?“
„Viděl jsem jednoho z nich... poznal jsem ho! Byl to jejich důstojník a já ho zajal... a teď je tady! Poznám jeho pomalování, sám jsem mu je dělal!“
Enkra zaklel. „Monfleurovi to nedaruju! Ale teď ustup, budu tě krýt...“
„Já ještě musím...“ Co Cvrček musí, nebylo už rozumět, ale zřejmě nechtěl ustoupit, dokud to neudělá, protože zmizel ve vřavě.
Enkra ustupoval zády ke stěně zámečku. Chránil vchod, teď vlastně jediný, protože zadní dveře zabarikádovali tak důkladně, že by se jimi těžko dostal někdo bez dynamitu. Tím vchodem se protahovali dovnitř nejdříve vyčerpaní a drobně poranění, a nakonec všichni ostatní, kdo nebyli doposud pochytáni – z druhé strany chránil vchod Sebastiano, z větší části svou silou a šikovností, kterou překonal i Enkru. Vojáci poznali prince a útočili na něj tak tvrdě, že byl nucen neustále ustupovat – až se ocitl před vchodem.
„Zajeď!“ řval Sebastiano, „Podržím je, než zabarikádujete dveře!“
„A ty?“ křičel Enkra.
„Můžeš hádat!“ Jeden z vojáků se k nim přiblížil přes moc a Sebastiano ho smetl jedinou ranou do držky, „Tak sakra dělej!“
Enkra zůstal stát ve dveřích a odrážel útoky. „Pojď taky! Dostaneme se...“
„Ne! Podržím je a vy zabarikádujte vchod! Jinak se narvou dovnitř a... tak proboha, už dělej!“
Enkra zavřel dveře. Kluci uvnitř byli připraveni, zasunuli závoru a další dvě rukodělně vyrobené klády; Sebastiano zatím přede dveřmi zadržoval útočníky. Trvalo několik minut, než ho přemohli a odvlekli pryč. Pak zaútočili, ale to už kluci uvnitř skládali ke dveřím pytle s pískem, nábytek a všelijaké jiné těžké věci.
Enkra se rozběhl na balkon, na pozorovatelnu. Sebastiano ještě bojoval, ale někdo mu skočil po nohách a podtrhl mu je – pak mu svázali ruce a odvlekli ho. Bylo mu to líto a vztekal se, ale nemohl dělat nic jiného než přihlížet a zuřit.
Ale všiml si ještě jiné věci. U zdi, tam kam odtahovali potlučené vojáky, ležel taky Cvrček. Ležel bez hnutí, nehýbal se, zřejmě dostal nějakou pořádnou přes hlavu a omdlel. V tom zmatku si ho odložili stranou, dokonce si ani nedali tu práci, aby ho svázali. Byl pro ně příliš malý a bezvýznamný a oni usoudili, že s ním nebudou žádné potíže. Ale asi budou, protože Cvrček na vteřinku zvedl hlavu a ohlédl se.
A potom vyskočil. Měl to promyšlené, proletěl branou tak rychle, že si toho nikdo nestačil včas všimnout, vrazil hlavou do břicha tlustému seržantovi, který tam hlídal, a tím ho srazil na zem. Pak prokličkoval mezi několika dalšími vojáky a zamířil k televiznímu vozu, za kterým stáli čumilové. Ta jeho šikovnost a rychlost se všem líbila, takže když doběhl k lidem, udělali mu cestu a on mezi nimi proběhl pryč.
„Za ním!“ řval seržant, kterého povalil, „Sakra, toho zatraceného skrčka chci dostat! Nesmí vám utéct!“
Hnali se za ním čtyři a ještě ten seržant. Lidem se Cvrček líbil víc než oni, dělali jim cestu jen neochotně a než se protlačili davem, kde už Cvrček byl! Ale přesto se rozběhli směrem, kudy předpokládali, že by mohl utíkat.
Neměl moc šancí – byl malý a byl sám, v tomhletom městě neměl žádných přátel. Ale i kdyby se mu podařilo dostat se z Troissy, těžko by se sám dostal ke svým. Na tom mu teď nezáleželo – šlo jen o to, aby ho nechytili, aby jim dokázal, že není tak slabý, jak vypadá. A aby z něj neudělali blbce.
A jak tak Cvrček utíkal, udělal bohužel chybu. Nevšiml si včas, že jedna z uliček, kterou chtěl zmizet, je slepá – na jejím konci byla sice zeď, ale ta na něj byla příliš vysoká. Zkusil to, ale pochopil, že by to nezvládl a tak to vzal zpátky a zkusil to jinou uličkou.
Vtom ho uviděli. Čtyři vojáci, velcí silní muži. Seržant, který funěl za nimi, už nebyl tak schopný a Cvrček by si na něj klidně troufl; ale ti čtyři byli na něho moc. Kdyby tu byl Enkra! Nebo Sebastiano!
„Hele, támhle je!“ ukázal jeden z nich, „No tak, malej, budeme se rvát nebo to vzdáme?“
A vtom vyšel za rohem muž. Ošklivý, se zlou tváří a s rukama svěšenýma podél těla. „Ano, tady je! Jděte si po svým, hoši!“
„Rejnoku!“ vyjekl Cvrček.
Vojáci pochopili, že ten muž je Armin. Připravili se k boji, a to tím tvrdšímu, že byl dospělý. Rejnok se choval klidně, téměř lhostejně. Jenom přišel blíž a Cvrček se za něj schoval.
„Nechte toho, chlapi! Už toho bylo dost! Já nechci nikomu ublížit...“
Skočili po něm, to neměli dělat. Jeho ruce zasvištěly vzduchem, pak i chodidla – a ti čtyři se složili každý na jinou stranu. Cvrček zařval nadšením a vrhl se na seržanta – kopl ho do tlustého břicha a když to ten muž vydržel, podrazil mu nohy a bil ho hranami dlaní do obličeje, většinou sice správnými a účinnými údery, ale příliš malou silou. Seržant řval a vztekal se, ale Cvrčka se zbavit nemohl.
Rejnok přistoupil blíž. „Nech ho a pojď. Má dost!“
Cvrček vyhověl jen neochotně. Seržant se svíjel po zemi bolestí a skučel, takže přece jenom šel. Rejnok přešel přes ulici a ukázal na malý džíp.
„Naskoč. Utekl ještě někdo nebo jenom ty?“
„Myslím, že jenom já. Ale hodně jich pochytali. Mělo by se jim nějak pomoct..“
Rejnok si sedl za volant a rozjel se. „Myslíš kdo? Ty a já?“
„No jasně! Ty seš přeci dobrej, Rejnoku!“
„Odkud mě znáš?“
„Byl jsi přeci v táboře, když to začínalo. Pamatuju se na tebe, hlásil ses...“
„Jo, už vím. Ty seš Cvrček, že?“
„No!“ Cvrček se potěšil, že si ho pamatuje.
„Dobrý. Zůstaneš se mnou. Už tě nechytějí.“
„A to jim fakt nepomůžeme?“
„Tos neviděl, co tam mají za armádu?“
„Na mě nestačili!“
„To je fakt. Jenže máme ještě jiný kšefty.“
„Jo? A jakýpak?“
„Po tom tobě nic není. Jenom ti řeknu, že já tady mám čekat na naše lidi. Chápeš?“
„A přijdou?“
„Měli by. Kdy, to nevím. Ale mám svý rozkazy...“
Cvrček se uklidnil. Zatím koukal, kam jede Rejnok a snažil se zapamatovat si cestu. Jen tak pro jistotu. Jeli na jih, do turistické oblasti – zřejmě tam Rejnok měl nějaké obydlí.
„Jakou máš rád barvu vlasů?“ ptal se Rejnok.
„Cože?“
„Vidělo tě moc lidí. Poznali by tě. Chci, abys vypadal jinak. Změníme ti barvu a oblečení, to by mělo stačit. Chtěl bych, abys mohl mezi lidi. Já můžu těžko, aspoň v některých případech...“
Cvrček zapřemýšlel. Zatím mu vlastní barva docela vyhovovala, ale změna není nikdy k zahození. „Rezavou jako liška Sindy!“ přál si.
Rejnok se na něj pořádně podíval. „Tak jo. To půjde!“
„Bezva!“ řekl spokojeně Cvrček.
Enkra zatím přehlížel svoji zdecimovanou armádu. Byli tu už jenom ti nejlepší z nejlepších – mezi nimi Leon a Jean, Michell, Alain, Frank, Iseda, Tara Singh a kupodivu i Pasqual. Ale nebyla tu už žádná dívka a taky téměř nikdo z těch, kteří přišli na Kimovu výzvu. Ale v očích těch, kteří teď před Enkrou stáli, bylo pořád ještě odhodlání bojovat a nevzdat se.
„Tak, kamarádi,“ řekl Enkra, „Myslím, že prozatím bude chvíle klidu. Generál Tribber bude chtít uspořádat slavnostní představení na počest svého vítězství a nás nechá na pokoji. Možná do večera, možná do zítřka. Ale docela určitě na nás přijde řada taky. Ale nevadí – my to vydržíme, ne?“
„Vydržíme!“ řekl vážně Pasqual a všichni se rozesmáli. Enkra taky.
Ale když obcházel zámeček a kontroloval opevnění, pohrával si se svou náušnicí častěji než obvykle a bylo vidět, že velice přemýšlí.
30.05.2021 11:44