Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Anitta se ráno probudila a měla docela dobrou náladu. Liška Sindy s ní už nebyla, ale to nevadilo – noc skončila dobře a Anitta už neměla strach, nebylo jí zima a nebyla sama. Vstala a prošla jeskyní, aby zjistila, co by jí tu ještě mohlo být k užitku – především co by bylo k snědku.

A skutečně, našla nějaké konzervy, které kluci uložili před svým dost kvapným odchodem a nestihli je už odnést. Jednu z nich otevřela nožem, který sice měl ulomenou špičku a proto ho majitel zahodil, ale na konzervy byl možná ještě lepší, než kdyby byl v pořádku. Když se cpala mletým masem, chyběl jí už jenom kousek chleba, aby byla úplně spokojená.

Potom se vrátila Sindy. Byla úplně mokrá, a Anitta usoudila, že venku pořád prší a počasí je mizerné. Začenichala, Anitta jí nabídla zbytek masa, což Sindy okamžitě pohltila. Pak si liška sedla naproti ní a pozorně se na ni dívala.

„Rozumíš, co ti povídám?“ ptala se Anitta.

Liška odpověděla zakňučením podobným slovu qui, což znamená ano. Stejně tak zaštěknutí znamenalo no, čili ne. Občas se Sindy vyjadřovala rozvláčněji, ale tomu Anitta rozuměla málokdy.

„Budu se tě ptát a ty mi budeš odpovídat, jo?“

„Ano.“

„Byla jsi na průzkumu v okolí?“

„Ano.“

„Viděla jsi nějaké vojáky?“

„Ne.“

„Je tady tedy bezpečno?“

„Ano.“

„Byla jsi i v naší vesnici? A u nás ve statku?“

„Ano.“

„Viděla jsi vojáky tam?“

„Ano.“

„Viděli tě? A pronásledovali?“

„Ano.“

„Ale podařilo se ti jim utéct?“

„Ano.“

„Nenajdou tvoji stopu?“

„Ne.“

„Jsi hrozně statečná!“ Anitta ji objala a přitiskla k sobě. Liška tiše kňučela, chtěla jí něco vysvětlit, ale Anitta nerozuměla vůbec ničemu. Potom se Sindy vykroutila a opět něco kňučela. Anitta pochopila jenom jedno slovo – Enkra.

„Co Enkra? Je tady? Přišel si pro mne?“

„Ne.“

„Je tedy u ostatních, v zámečku?“

„Ano.“

„A bojují dál? Mám tam jít?“

„Ne.“ Liška zakroutila hlavou a dotkla se čenichem svých tlapek. Pak jimi zaškubala, jako kdyby běžela.

„Chceš se tam jít podívat?“

„Ano.“

„A řekneš mu, kde jsem?“

„Ano.“

„Ale dávej si pozor! Jsou tam lidé a to jsou tvoji nepřátelé!“

„Ano.“

„Vrátíš se brzy?“

To Sindy nedovedla říct. Anitta nakonec řekla:

„Zůstanu tady a budu na tebe čekat.“

Sindy odešla a Anitta osaměla. Procházela jeskyni, našla dokonce nějakou detektivku, kterou tam kluci zapomněli, a z nudy ji četla. Nebylo jí zle, i když maso z další konzervy, kterou snědla, jí už tolik nechutnalo. Každou chvíli čekala na lišku, ale ta nešla a Anitta nevěděla, kolik tak může být hodin. Konečně se Sindy objevila, podle Anitty pozdě odpoledne.

„Mluvila jsi s Enkrou?“

„Ne.“

„Dostala ses do zámku?“

„Ne.“

„Proč? Jsou tam ještě naši kluci?“

„Ano.“

„Ale bojují s vojáky? Obklíčili je?“

„Ano.“

Anitta se rozplakala. Sindy chvíli kňučela a lízala jí obličej, pak se snažila něco jí vysvětlit, ale Anitta se utišit nedala. Najednou to na ni všechno padlo a bylo jí hrozně smutno.

„Domů nemůžu, k Enkrovi taky nemůžu! Nemůžu nic než se nechat chytit... a možná bude lepší, kdybych se rovnou vzdala. Nebo si myslíš, že máme nějakou naději?“

„Ano.“ soudila Sindy.

„A jakou? Myslíš, že to kluci ještě vyhrají?“

„Ano.“ trvala liška na svém.

Anitta jí sice moc nevěřila – ale aspoň přestala plakat. Rozhodla se, že nebude méně statečná než ostatní a že vydrží všechno.

„Když bude nejhůř, budu aspoň poslední, kdo zůstane na svobodě..“

S večerem šla Sindy opět na průzkum – nebo snad na lov, protože přinesla králíka. Anitta se na ni příliš nezlobila, už jí konzervy lezly krkem. Pomohla králíka stáhnout, napíchla ho na větev a opékala nad otevřeným ohněm. Samozřejmě to nebylo zrovna to nejlepší, co v životě jedla – ale trvalo to dlouho, měla se čím bavit a nakonec maso snědla, i když bez soli a beze všeho ostatního.

A byla unavená – tak unavená, že opět usnula, klidně a spokojeně, s liškou Sindy v náručí.

Terry Fischer té noci nespal. Měl za sebou tři kola výslechu a zakrátko očekával čtvrté. Neměl tušení, kolik jich ještě bude, než se nátlak stane tak důkladný, že to nebude moci přežít. Ridgewayovi lidé se ve své práci vyznali, také Terry se v ní vyznal – věděl, že zabít vyslýchaného dřív, než promluví, je neodpustitelný prohřešek. I oni to věděli a proto Terry nemohl počítat s tím, že zemře brzy.

Zato přesně věděl, že zemře docela jistě.

Nepromluvil. Doposud mlčel a neodpovídal na žádnou z otázek. Měli jich mnoho a většina se týkala událostí, o kterých věděl svoje, kterým dokonce někdy velel. Některé věci ovšem nevěděl, například o tom, jaké pokusy konala se svými potřeštěnými kamarádkami ironská princezna Asthra. Ale i kdyby to řekl, nikdy by mu nikdo nevěřil, proto mlčel i na tyto otázky. Vlastně nedělal vůbec nic, jen čekal, až to skončí.

Věděl, že nemůže uniknout. Protože kdyby se náhodou stalo, že by to přežil, Ridgeway a jeho pomocníci nemohli počítat se životem. A věděli to. Proto musel zemřít. Jednou ho to muselo potkat.

Přemýšlel, zda ho někdo pomstí. Určitě ano. Když se nevrátí, sir Lera pošle vyšetřovací skupinu. Zjistí se, kdo z nepřátelských agentů byl přítomen. Ridgeway je známý, někdo si ho všimne. Nebo Schulze, to je taky velmi charakteristický člověk, i když pitomec vhodný jen k vykonávání těch nejjednodušších úkolů. Vyšetřovatel zjistí svoje a pošle skupinu. Pak zemře Ridgeway. Možná před smrtí řekne, co bylo. Nebo taky ne. Ale Vládce bude předpokládat, že Terry Fischer zemřel jako hrdina. A Terry Fischer zemře, jako zemřeli mnozí před ním i po něm.

V tuhle chvíli bylo nejdůležitější zachovat si klid a soustředit myšlenky na jedinou, pokud možno prostou a jednoduchou věc. Za chvíli opět přijdou, odpočatí a s novými nápady. Metody výslechu jsou různé. Násilí, bolest, drogy, domlouvání. Terry je všechny znal a uměl jich používat. A věděl, že je nutné upřít celé vědomí na jediný bod a zapomenout na všechno. Jak se jmenuje, čím je, co dělal, co je jeho úkolem. Zapomenout vše, co by kohokoliv mohlo zajímat.

Jako z udělání ho napadal jediný verš z indiánské básně, kterou mu kdysi ukazoval von Cross. Přinesl ji sám z Kanady a dokonce ji sám přeložil:

„Jednoho dne se vrátím k jezerům.

Usednu před svůj stan a zestárnu...“

„Nezestárnu,“ říkal si Terry Fischer, „Už nikdy se nevrátím k jezerům. Ten Indián měl větší štěstí. Taky já jsem už zestárl a měl bych se vrátit před svůj stan. Těšil jsem se, že až se vrátím z téhle akce, budu moci opustit službu. Nepodaří se mi to. Vím příliš mnoho...“

Zaslechl kroky na chodbě. Přichází Ridgeway. Další kolo. Kolik jich ještě bude, než bude moci zemřít?

Jednoho dne se vrátím k jezerům...

Anitta se probudila a zjistila, že je krásné ráno. Už ji to v jeskyni nudilo – vylezla ven a zjistila, že je sice krásně, ale zima a studený vítr. Liška Sindy se objevila a olizovala se – Anitta věděla, že chytala myši, byla to její oblíbená pochoutka. Pohladila ji a popřála dobré jitro. Z králíka zbylo zadní stehno, tak se rozdělily, Anitta maso a Sindy kost.

Anitta si všimla, že je dost špinavá, a rozhodla se vykoupat; jenomže když si představila, jak je moře studené, otřásla se odporem a radši to odložila na pozdější dobu. Sindy kňučela a dávala najevo, že by chtěla někam odejít, Anitta s tím tedy souhlasila. Třeba přinese nějaké zprávy od Enkry. Třeba ještě nepodlehl.

Skrývala se, dokud se neoteplilo natolik, aby se přece jen rozhodla jít k moři. Znala to tu a věděla, že k moři tady nikdo nechodí – zdejší útesy se k tomu naprosto nehodily. Jenom ten doktor Merciér sem chodil na svých osamělých procházkách, ale toho se nebála a navíc tušila, že už tu není.

Když však vyšla na břeh, zjistila, že tu přece jen někdo je – na nejvyšší skále nad mořem seděla dívka a dívala se na vodu. Anitta viděla jen její opálenou pleť a černé vlasy, spadající až na záda. Dívka neměla žádné plavky ani jiné oblečení a tím byla Anittě sympatická, protože si taky neměla co obléci.

Anitta se chtěla co nejrychleji ztratit, než si jí cizí dívka všimne – ale zřejmě způsobila přece jenom nějaký hluk, protože cizinka obrátila hlavu. Anitta viděla krásnou a jemnou tvář se zřetelnými orientálními rysy, veliké oči a výraz síly a duševní převahy. Na okamžik se zarazila. A dívka vstala a pokynula jí.

Anitta věděla, že by měla raději odejít – nacházela se v nebezpečném postavení a kdyby jí ta dívka chtěla ublížit, nemohla by se nijak bránit. Ale v téhle chvíli odejít nedokázala – duševní síla, která vyzařovala z cizinky, jí spoutala nohy a ona mimovolně vyšla a kráčela jí vstříc, bez ohledu na cokoliv.

Cizí dívka ji pozorovala, ba zkoumala pohledem. Kupodivu to Anittě nebylo nepříjemné, i když jinak se detailnímu prohlížení vyhýbala. Snad to bylo tou samozřejmostí, s níž se cizinka pohybovala nahá, zřejmě celý život, podle opálení. Kromě té tmavé pleti měla také po těle rituální tetování, takže Anitta ani na okamžik nezapochybovala, že je to Arminka.

„Ty jsi Anitta?“ zeptala se dívka vlídně.

„Ano...“ zašeptala Anitta vyjeveně.

„Jsem Asthra.“

„Princezna Asthra?“ vzdychla Anitta.

„Ano.“ Asthra pokynula, aby usedla vedle ní. „Hledám tě. Přece jsi žádala, abych ti pomohla...“

„Žádala, ale... přece jsem to nikomu neřekla! Jenom Sindy, a to je jen liška a...“

„Myslela jsi na mne. Já to poznám. Proto jsem přišla a chci ti pomoci. Co se ti stalo?“

Anitta měla najednou v hlavě úplný zmatek a nedokázala srozumitelně vysvětlit situaci. Chvíli koktala něco dokonale nesmyslného, pak se chytila: „Měla bys pomoci Enkrovi! Obklíčili ho v zámečku...“

„Vím. Ale teď jde o tebe. Až vyřeším tvoje problémy, budu se starat o něho. Pomůžeš mi.“

„Já... to teda těžko! Přece vůbec nic neznám...“

„To nevadí. To se vyřeší.“ řekla Asthra klidně a pohladila Anittu po tváři, „Nevykoupeme se?“

Anitta si sice myslela, že to není zrovna ten nejdůležitější problém, ale zřejmě si to Asthra přála a tak kývla. Slezly po skalách do vody – byla strašlivě studená a Anitta tam dlouho nevydržela. Když vylezla, cvakaly jí zuby a myslela, že zemře okamžitě a na tom místě.

Asthra se chovala úplně jinak. Zaplavala si, potom chvíli zůstala na mělčině a teprve když viděla, jak se Anitta klepe, napadlo ji vylézt. Přistoupila blíž a dotkla se rukou jejího čela.

Anitta pocítila teplo. Ale to teplo nepřicházelo odněkud z prostoru, jako když se hřála u ohně, nebo se zabalila do pokrývky. To teplo bylo přímo v ní, vycházelo z jejího těla a celou ji naplňovalo, takže jí bylo najednou docela příjemně.

„No ne... jak jsi to udělala?“

„Enkra tě nic nenaučil?“

Anitta se zatvářila vyjeveně.

„Je to bambula! Stará se o všechno, jenom ne o to, co je potřeba. Jak jsi prožila sama noc, když neumíš ani ty základní věci?“

„Neumím! Dokonce ani nevím, že je to možné! Bylo mi zima a bála jsem se, to je fakt. Jenže nevím, jak by se tomu dalo odpomoci!“

„A hlad nemáš?“

„Našla jsem nějaké konzervy. A Sindy ulovila nějakého králíka. Rozdělily jsme se...“

„Takže máš. Nemám nic k jídlu, ale zbavím tě toho hladu. Člověk vydrží několik dní, aniž by cokoliv jedl. Ledaže trochu zhubneš.“

Anitta soudila, že nepotřebuje zhubnout, ale přece jen si to zapamatovala. A řekla: „Teď už mi není zima... ale stejně bych chtěla mít něco na sebe...“

„Tak to máš smůlu. Já taky nic nemám. Leda plavky, ale ty...“

Ty plavky byly ostře žluté a odložila je společně s tranzistorovým rádiem, dost velikým. Mělo japonskou značku a vypadalo pěkně.

„Půjč mi na chvíli hlavu. Vyřeším všechny tvoje problémy.“

Asthra pokynula Anittě, aby si sedla tak, že bude mít hlavu opřenou o její kolena. Citlivé a velice jemné prsty princezny jí přejely po čele, spáncích a temeni.

„Ale ty sis mohla pomoci sama! Kdo ti udělal dračí značky?“

Asthra objevila nad jejím uchem tři vytetované tečky. Anitta jí řekla, jak a proč jí je Sandra udělala, Asthra se smála.

„Sandra je šikovná holka, ale zřejmě se jí to nepovedlo tak, jak chtěla. Nejspíš ji baví to tetování. Kdyby ses nechala chytit, udělala by ti celou hlavu, jak to má ona...“

Anitta se zatvářila velmi nepřívětivě a něco namítala.

„Ale, klídek! Ty taky moc věříš klukům, žejo? To jim nesmí nikdo na hlavu ani šáhnout, pro nás platí docela jiné zákony...“

„Ty by ses nechala ostříhat?“

„Já se umím bránit. To ty jseš andílek z obrázku...“

Anitta chtěla něco říct, ale v tu chvíli dostala z Asthřiných prstů tak bolestivý úder do hlavy, že se jí roztančily před očima hvězdičky. Navíc byl úder směřován do těch tří teček – Anitta se ještě pamatovala na bolest, kterou jí způsobilo tetování.

„To je proto, že to nejsou tři tečky, ale každá tečka se skládá ze tří samostatných bodů jehlou,“ vysvětlila Asthra. „Každý ten bod aktivuje nějakou oblast mozkové kůry. Teď jsem ti to trochu pohladila, snad už nám to půjde líp...“

Anitta zaváhala. Vůbec se nesvěřila, co cítí.

„Jakpak ne? Přímo to křičíš... ty jsi hrozně náchylná na bolest, s tím budeme taky muset něco udělat. Ale to ti musím sáhnout na jiná místa na hlavě...“

„Ty čteš moje myšlenky?“

„Jenom ty, které vyloženě vykřikuješ. Kromě toho, dotýkám se tě velmi zblízka. Víš, co je to fluidní pole? Nebo astrální tělo?“

Anitta kroutila hlavou.

„Vyložím ti to, ale ne tady. Jdou sem nějací lidé, ale jsou ještě daleko... kde je ta jeskyně, ve které jsi spala?“

„Kousek odtud, tam pod tou skálou...“

„Našla bych to, ale takhle to bude rychlejší...“

Asthra sebrala svoje věci a šla za Anittou. Kráčela stejně lehce a vznosně jako všichni ostatní Armini a k tomu ještě s dívčí graciézností, takže se Anitta neubránila obdivu a závisti.

Před jeskyní se Asthra rozhlédla a spokojeně usedla na kámen, který si k ohništi přivalil Enkra. Tranzistor postavila před sebe a zapnula ho – vytáhla anténu a natáčela ji. Pak stiskla jeden z knoflíků a čekala, až se ozve mužský hlas: „No, slyším...“

„Našla jsem ji, Side. Zůstanu zatím s ní tady. Nic nepotřebujeme, jenom dej vědět, co se děje.“

„Zatím se neděje nic. Kluka obléhají v tom jeho zámečku a vypadá to, že se chystají na oslavu vítězství. Protahujou to...“

„Zjistil jsi něco o Terrym?“

„Ne. Ani o tom stopaři. Ale hledáme dál, všichni. Souhlasím, zůstaň tam s tou malou. O Ťapce nevíš?“

„Ještě jsem ji nevyslechla.“

„Hm. Tak ahoj...“

Asthra vypnula tranzistor.

„Kdo to byl?“ ptala se Anitta.

„Sid? Můj chlapec. Je kapitánem u služby.“

„Kde je teď?“

„Ve městě. Koukáš na vysílačku? Pěkně středověká technika, co?“

Anitta k tomu neřekla nic. Zato Asthra:

„Co se vlastně stalo s Ťapkou? Víš o ní něco?“

Anitta se lekla. Věděla, že Ťapka je kamarádka téhle princezny, ale nedalo se odhadnout, jak bude reagovat na zprávu o jejím osudu. „No víš... oni totiž... Ale já za to nemůžu!“

„Co se stalo? Někdo s ní něco udělal?“

„Já nevím... asi ano!“

„Kdo a co?“

„Vojáci. Chytili ji... Utíkaly jsme a ona... chtěla je zadržet! Já jsem zatím utekla, ale ji chytili...“

„Kde to bylo?“

„No u nás ve vesnici! Byla se mnou, chránila mě!“

„To je v pořádku. Tedy, vojáci ji dostali a teď ji mají u sebe? Aha, proto se nehlásí... Nepoškodili ji?“

„Co jestli? Jo, jestli jí neublížili? Nevím...“

„Ťapce těžko mohou ublížit. Spíš ona jim, jestli ji budou provokovat. Jak si počínala ve službě?“

„Já ti moc nerozumím, co myslíš!“

„Jak se chovala? Třeba k tobě...“

„Je to výborná kamarádka. Tolik toho ví a je tak šikovná... jen když bojovala, jsem se jí trochu bála. Kdyby se spletla a praštila mě...“

Asthra se rozesmála. A smála se moc a vesele. „Neboj se, neublíží tobě ani nikomu jinému. Ostatně, když se ti něco zdálo divné, mohla jsi jí to klidně říct. Jistě by ti všechno vysvětlila.“

„Je taková divná! Táta mi dal facku a ona s ním praštila o zem. Nevěděla, že u nás rodiče bijí děti...“

„Oni to opravdu dělají? Proč? Nenařídil jí Enkra, aby tě neustále chránila proti všem?“

„Ano. Za všech okolností...“

„Tak je to v pořádku.“

„Stejně se divím, že Ťapka tak přesně poslouchá. Jako kdyby ani neměla vlastní vůli...“

„Má svoji vůli. Jenže je kamarádská a chce pomoci každému, kdo pomoc potřebuje. Víš, nemůže strpět, aby někdo potřeboval pomoc a ona mu nepomohla.“

„Já vím. Znám vaše zákony. Ale stejně je to divný.“

„Byla jsi s ní pořád – nemluvila o člověku, kterého má ráda?“

„Ano, mluvila o něm. Ale on je teď někde pryč.“

„A nevíš, jestli se s ním setkala?“

„Ne. Myslím, že ne.“

„Chyba. Zřejmě se minuli... Ťapka se stavovala ještě v Bruggách v museu kvůli obrazům, a tím se zdržela...“

Anitta najednou pocítila, jak se jí točí hlava. Sáhla si na čelo, ale současně s ní si toho všimla i Asthra.

„Ano, slíbila jsem ti pomoc. Tak si pěkně sedni a relaxuj, já ti budu hladit hlavu. Neboj se, nebude to bolet... Ale třeba se ti bude něco zajímavého zdát. Můžu?“

Opět se Anitty dotýkala – bylo to velice příjemné.

„Ale ty jsi skutečně velice vnímavá... a inteligentní! Škoda, že si tě nemůžu vzít s sebou! Byla by z tebe vynikající holka a moc by ses naučila! Jenomže patříš Enkrovi a ten mi tě nedá...“

Anitta nic nechápala – najednou pocítila, že se něco změnilo. Nebyla v lese u jeskyně, ale okolo byla černá prázdnota, nad ní svítily oslnivé hvězdy a kolem trčely špičaté vrcholky ostrých skal. Uvědomila si, že to už někde viděla – ano, v televizi! A bylo to na Měsíci! A kolem ní je kosmický chlad a prázdnota, ve které nemůže žít nic živého! Anitta se začala na malý okamžik dusit, ale uvědomila si, že dýchá a má tedy na sobě skafandr s kyslíkovým přístrojem. A že jí není zima, ale docela dobře. A taky že je mnohem lehčí a každý pohyb jí dá méně námahy. A zaradovala se.

Ale trvalo to všechno jen malou chvíli. Vzápětí už byla zpátky před jeskyní a Asthra jí hladila spánky. „Jak se ti to líbilo?“

„Moc... to byl Měsíc, jo?“

„Ano, poznala jsi to.“

„To mi dokážeš vsugerovat cokoliv?“

„Tobě, jak se zdá, ano.“

„A proč myslíš, že mně lze vsugerovat víc než jiným?“

„Protože bezvadně vnímáš. Chceš to zkusit?“

„No... a co?“

„Čeho se tak asi nejvíc bojíš?“

Anitta zaváhala. Bála se ledačeho a nechtěla se tím moc chlubit.

„Zkusíme takovou maličkost. Kdyby tě chytili vojáci, ostříhali by tě. Chceš si to vyzkoušet?“

Anitta nechtěla, ale nemohla si moc vybírat. Asthra už držela její hlavu v dlaních a Anitta se rázem octla v zajetí. Dva udělaní seržanti ji drželi, že se nemohla ani hnout a před ní stál osobně generál Tribber a držel v ruce stříhací strojek, jehož lišty se výhružně a s nepříjemným cvakáním pohybovaly. Něco říkal, ale Anitta mu nerozuměla; pak ji chytil za vlasy nad čelem a přiblížil strojek až k ní...

A probudila se. Asthra se tiše smála. „Jak se ti to líbilo?“

Anitta neřekla nic, ani to nebylo očekáváno.

„Musela jsem to stopnout. Bych tě trochu potrápila, ale dostala jsem strach, že tě to moc chytne. Ty máš opravdu složitý reakce – mohla bys mi maličko vypelichat a Enkra by mi potom rozbil hubu...“

„Cože?“ Anitta ničemu nerozuměla.

„No, když si někdo něco moc vsugeruje, tak se mu to stane. Kdybych ti ukázala, jak bolí slepý střevo, mohla bys dostat doopravdy záchvat a já bych tě musela kuchat, chápeš? A stejně kdybych ti ukázala, jak tě ti blázni stříhají, mohl by ti pruh vlasů vypadat...“

„To se mi nechce věřit!“

„Chceš to zkusit? Radši ne, vidím na tobě, že seš z toho divoká. Poslouchej, zkoušelas někdy přijímat televizi přímo z vysílání? Dokázala bys to...“

Anitta si přála vysvětlení.

„Jednoduchý. Zkrátka zavřeš oči a soustředíš se na televizní věž. A vlny chytáš přímo mozkem, bez té aparatury. Jde to naučit, ale musíš vědět, jak. Tobě by to perfektně šlo... vůbec by ses mi hodila. Škoda, že už patříš někomu jinýmu...“

Anittě šla z těch řečí hlava kolem. „Nech mě trochu vydechnout! Povídáš tolik divných věcí, že z toho polovičku nechápu...“

„Nediv se, moc lidí to nechápe. Neboj nic, pochopíš. Já ho ukecám a on ti povolí hostování u nás. Ať má vzdělanou holku a ne nějakýho truhlíka, ne?“

Anitta si jenom povzdychla.

„Jsi unavená? Chceš si odpočinout?“

„To ani ne. Jenom... chtěla bych víc chápat, co se kolem mě děje. Je toho na mě moc najednou...“

Asthra se zamyslela. „Tak dobře. Seď a sleduj, co budu dělat já. Zavolám třeba... Jackovi do Antwerp. Víš, kde jsou Antwerpy? Někde v Belgii, já tam jakživa nebyla, ale pojedu se podívat, když to dopadne pokud možno dobře. Teď tam mám kamaráda a popovídám si s ním...“

Zapnula svůj tranzistorák a začala ladit. Anittě došlo, že to je maskovaná vysílačka, zřejmě dost výkonná.

„Centrála!“ řekl někdo.

„Žes neřek rovnou operační! Tady je Asthra!“

„Když chceš, tak operační. Ahoj! Kde jseš?“

„Momentálně sedím v takovým lese před jeskyní a povídám si s Enkrovou kámoškou Anittou. Mluv francouzsky, aby rozuměla,jo?“

„Jsem pro. Takže, co novýho v Troissy?“

„Enkra sedí uprostřed tisícovky vojáků a čeká, až ho chytnou. Zatím mu není tak krušno, jak by mu mohlo být, ale čeká se to každou chvíli. Co říkáš, neměli bysme to už spustit?“

„Mluvíš mi z duše – ale jestli chceš, abysme to spustili, tak musíš nejdřív udělat něco s tím počasím! Už tři dny se k ničemu nehodí; nedá se svítit, ale budeš muset zasáhnout!“

„Snad se to konečně vybere samo, ne?“

„Na to už všichni čekáme jako na smilování, a pořád je to takový! Teď je zase vítr, že by to klukům orvalo plachty na holý klacky! A kromě toho fouká tak blbě, že žene všechno do Limericku do zátoky, a nic oplachtěnýho nemůže ven! Volal jsem tam, nepřej si vědět, co se tam děje...“

„A co tak hroznýho?“

„No... ani nic. Jenom že kluci museli sedět dva dny zavřený v barákách. Je jich tam moc a hrozně se nudili, tak vymejšleli pitomosti. Víc se nedělo nic.“

„Ale seš pěkně vytočenej! Kdo si co vymyslel?“

„Ale... ta zatracená pitomá Malá Sheilla! Nedovedeš si představit, jak to tam všechno rozeštvala!“

„Di! Takový malý dítě?“

„Jo, malý dítě, ale potomek generací Westerhamových. Otočila si ty velký klacky pěkně kolem prstu a oni si kvůli ní začali rozbíjet huby. A pak i horší věci.“

„Ale nepovídej! Tak to povídej!“

„Zkrátka a dobře Malá Sheilla přišla na to, že si dá udělat copánky. Víš, co to bylo?“

„Jako za války? Takový ty ocásky za ušima?“

„Jo, přesně. Prohlásila, že když ji chytnou, stejně ji oderou dohola, takže se vůbec nic nestane, když bude předtím nosit válečnej účes. A ukecala nějakýho pitomce, aby jí to udělal. No a potom agitovala tak dlouho, až se to klukům začalo líbit.“

„A že oni moc nepotřebujou...“

„Moc nepotřebovali, to je fakt. Někdo z nich Sheillu urazil a ona chtěla, aby se jí jinej zastal. On to udělal a už byly na světě dvě rozbitý huby. A Sheilla, aby při tom nezůstalo, ještě prohlásila, že by si ten bláznivej válečnej účes měli udělat všichni, kterým se podaří porazit nepřítele...“

„Chápu. Kdo vyhraje, může druhýho ostříhat a...“

„Ale blbost! Kdo vyhraje, může si to dát udělat! Dneska to nosí půl Limericku, včetně hostí z Evropy. Potlouká se tam všelijakých lotrů z celýho Irska... hrůza. Náčelníci chvíli přemejšleli, čím to zarazit, pak mi to aspoň bonzli. A co já můžu dělat?“

„Už asi nic, Jacku.“

„No vidíš. Jestli bude to počasí trvat ještě pár dní, tak se nám nejen nepodaří přijít včas, ale ještě se nám morálka rozloží tak, že nebudeme pro ostudu moct vystrčit nos z díry!“

„Klídek, Jacku. Udělám něco s počasím. A kdyby se to nepovedlo..“

„Kdyby se to nepovedlo, Sheilla vyhrožuje, že začne vlastníma silama. Irsko je pro to prej nesmírně vhodný...“

„Že ji miluju a chci to vidět na vlastní kukadla!“

„Čekáme na echo z Ostrova – ale Roger zatím mlčí. Já vím, že je trochu drženej pod zámkem, ale mohl by velet i z kriminálu...“

„Neboj, dočkáš se. Vytrvej, Jacku, půjde to!“

„Hm... no tak ahoj...“

Asthra zrušila spojení.

„Moc jsem tomu nerozuměla. Co je to s těma účesama?“

„Za války se nosily takový copánky. Holky dva a kluci jeden, tadyhle na temeni, takovej dlouhej pramen vlasů. A k tomu všelijaký ozdoby, péřový vějíře a podobně. Některejm bláznům se to moc líbí a tak si to nechávají dělat i teď...“

„To musí bejt divný... jak to vypadá?“

Než Anitta stihla protestovat, položila jí Asthra obě ruce na hlavu. Anitta se ocitla na rušné ulici nějakého jižního města a okolo ní proudil pestrobarevný a poněkud divoký dav. Mezi tím davem se proplétali mladí lidé a děti s fantastickými ohony vlasů na oholených hlavách, většinou nazí nebo v tak bláznivém oblečení, že to Anittě nepřipadalo jako v civilizované společnosti. Snad to mohl být karneval, kdyby všichni neměli tolik zbraní a nebrali svoji činnost tak vážně.

„Proboha... co to bylo?“ zeptala se, když se probrala.

„Úryvek z války. Jenom takový uvedení do děje. Je to z týdeníku nebo z čeho, viděla jsem to nedávno znovu...“

„Jak to děláš, abych viděla takový věci?“

„Nijak. Spojím se s tebou a vzpomenu si na něco, co jsem viděla, nebo si to představím. A ty to vidíš taky a daleko plastičtěji, protože já při tom nespím. Ty jsi hrozně citlivý a vnímavý médium – mohla bys vidět i to, co se děje na druhým konci světa...“

„Nojo...“ řekla Anitta nejistě.

„Stejně by mě zajímalo, jestli ti to zůstane. Takhle citlivejch holek je víc, ale málokterá si to nechá, když si najde kluka. Kdyby ti to zůstalo, byla bys dobrá i mezi náma...“

Anitta kroutila hlavou. „Ty tvoje ukázky jsou hrozně zajímavý! Mohla bys mi ještě něco předvést?“

„Kdybysme byly doma, pustila bych ti nějakej film. Byla bys hrdinkou třeba... třeba Jany z Arku. Líbilo by se ti to?“

„Jako že bych byla při tom?“

„Jako že bys byla Jana z Arku. Ta vaše svatá...“

„I s tím, co všechno dělala?“

„No, před upálením by se to muselo stopnout, to je samozřejmý. U tebe by to nemuselo dobře dopadnout, ostatní to snášejí líp. Zkoušely jsme jednou takovej malej pocitovej film... když tyhle vymyšlenosti se ale blbě snímaj! Lepší něco skutečnýho. Znám jednu holku, co prožila dva roky mezi divochy na Nový Guineji. Její rodiče tam byli služebně jako učitelé v misijní škole a holka se kamarádila s Papuánci, takže k nim chodila do vesnic a všelicos jinýho. Nebo kluci, ty se zamotají ledaskam a vždycky něco zažijou. Vadilo by ti, kdybys byla kluk?“

„To by snad nešlo!“

„Proč ne? Je snad jedno, jaký máš tělo! Ve snu můžeš být čímkoliv; třeba i leopardem!“

„Fakt, jo?“

Asthra natáhla ruku, ale Anitta jí rychle uhnula.

„Já ti věřím! Jenom jaký to je?“

„Chceš být leopard hned teď? Tak se neodtahuj...“

„Ne, radši ne, mám z toho trochu strach! Radši mi ještě něco řekni. Co to povídal ten kluk o počasí?“

„Že je blbý a že to tak dál nejde.“

„A ty bys dokázala s tím něco udělat?“

„Budu asi muset.“

„Hm... a co jako?“

Asthra pokrčila rameny. „Až večer... zatím by se tomu mohl někdo divit, kdyby náhodou přišel. Musí se k tomu zapálit oheň a to lidi těžko nesou...“

Anitta zmlkla a pozorovala čarodějku, která zřejmě nad něčím uvažovala. „Nedá se nic dělat, musíš mi pomoci. Uspím tě a ty se spojíš s Ťapkou. Prosím tě, zůstaň maximálně klidná a nic, co se bude dít, neber jako ohrožení. Je to s tebou těžký, děvče, ty si všechno moc bereš k srdci...“

Anitta si povzdechla a nastavila hlavu. Už si zvykla na tu chvíli polomrákotného stavu a na sen, který ji vzápětí pohltí. Ale tentokrát nebylo nic takového, nic zvláštního ani zábavného. Byl jen bíle natřený pokoj, v něm bílé kovové lůžko, bílé prostěradlo a bílá přikrývka. Všechno bílé a sterilní a na tom lůžku ležela Anitta a nic se nedělo.

„Co se s tebou děje?“ ptala se Asthra odněkud zdálky a přitom těsně vedle ní, „Kde jsi?“

„Nevím. Je to nějaký pokoj. Vypadá jako v nemocnici.“

„Jsi tam sama?“

„Ano.“

„Co děláš?“

„Ležím na posteli.“

„Kdo tě tam poslal?“

„Nevím.“

„Vzpomeň si. Máš přece paměť...“

„Vojenský lékař a generál Tribber.“

„Vyslýchali tě?“

„Ano, několikrát.“

„Co jsi jim řekla?“

„Všechny skutečnosti kromě utajovaných.“

„Můžeš odejít?“

„Ne. Pokoj je zamčen zvenčí a ve dveřích není klika.“

„V oknech jsou mříže?“

„Ano.“

„Co je za oknem?“

„Dvůr s hospodářskými budovami.“

„Parkují tam nějaká vozidla?“

„Dva džípy a motocykl. Patří Enkrovi.“

„Zapamatuj si rozkaz! Vyzvu tě k odchodu. Přivoláš stráž a zneškodníš ji. Nezabíjej nikoho. Opustíš nemocnici, vezmeš si motocykl nebo jiné vozidlo, kdyby byl nepojízdný. A přijedeš sem.“

„Ano.“

„Zatím odpočívej!“

„Ano.“

„Probuď se!“

Anitta se probudila a koukala vyjeveně.

„Pamatuješ si, co s tebou bylo?“

„Já... byla jsem někdo jiný!“

„Byla jsi Ťapka.“

„Ano... vzpomínám si na svoje tělo. Ale bylo to nějaké podivné. Cítila jsem věci, které teď necítím...“

„Ovšem, Ťapka je trochu jiná než ty. Tím se netrap, to je v pořádku. Musíš to zkrátka vydržet.“

„Asthro, Ťapka přijde sem k nám?“

„Ano, až jí dám příkaz. Zase přes tebe, takže o tom budeš vědět. Pamatuješ si na svoje tělo?“

„Ano.“

„Necítila jsi žádnou bolest? Nebo zranění?“

„Ne... jenom... ostříhali mě. Neměla jsem vlasy.“

„Aha... no ovšem. Tak to muselo dopadnout. Nemohli ji vynechat. A já si na těch jejích vlasech dala tolik záležet, abych chytla tu správnou barvu!“

„Ale... proč jsi to tedy dělala?“

„Někteří lidé jsou tak zhýčkaní, že sledují i barvu vlasů nebo jejich odstín. Hledala jsem takovou, která vyvolává sympatie...“

„Divný... a moje vlasy vyvolávají sympatie?“

„Enkrovi určitě. Každý člověk by měl vypadat krásně především pro někoho. Pro toho, koho má rád...“

„Pro koho jsi tak krásná ty?“

Asthra se usmála. „Myslíš, že jsem krásná?“

„Moc...“

„To je dobře. Taky mám chlapce, kterému bych se chtěla líbit. A myslím dokonce, že se mu líbím...“

„Může se člověk stát jiným, než skutečně je?“

„Ovšem. Přece je spousta způsobů, jak se změnit k lepšímu. A některé znají i lidé...“

„Enkra mi udělal takový účes ze spousty copánků. Hned jsem vypadala úplně jinak...“

„Enkra by s tebou mohl udělat i jiné věci. Umí to, ale nechtěl kazit přírodu. Jsi krásná i tak. A tak nádherně mladá, to se mu musí líbit!“

„Říkáš to, jako kdyby byl do mě kdovíjak zamilovaný, a já do něj!“

„A není to tak?“

„Ty to všechno nějak poznáš?“

„Mám zkušenosti. A někdy rozumím lidem. Častěji vidím, když lidi srdce bolí než když jásá. Ale raději se dívám na lidské štěstí.“

„A když je potřeba, umíš člověku i pomoci?“

„Měla bych to umět. Některému člověku pomoci lze. Jinému ne, i kdybych použila veškeré své umění.“

„A mně bys mohla pomoci?“

Asthra se zamyslela. Pak pokrčila mlčky rameny.

„Enkra mi jednou řekl, že jsi to byla ty, kdo mu dal draka štěstí a poslal ho do boje. Že tys vedla jeho kroky tak, aby přišel sem. Možná i ke mně...“

Asthra neodpověděla, a Anitta zase útočila: „Když jsi mne spatřila, znala jsi moje jméno. Řeklas, že jsi přišla za mnou, abys mi pomohla! A říkáš věci, které jistě neřekneš každému, a chceš mi pomoci i ve věcech, kterým nerozumím! Děláš to schválně nebo je to jenom náhoda?“

Asthra se rozhodla. „Není to náhoda.“

„Takže tys všechno věděla předem?“

„Ne. Ne tak docela. Nevěděla jsem, co Enkra najde. Ale poslala jsem ho, aby to našel. A věděla jsem, jaký je. Dalo se uhodnout, co bude dělat.“

„Co jsi tedy vlastně udělala?“

„Přišel ke mně. Vydal se mi do rukou. Dívala jsem se do ohně a viděla, že je čas, aby opustil svoje hnízdo a vylétl do světa. Víš, co je zákon orlů?“

„Ne.“

„Když orlům narostou silná křídla, opustí rodnou skálu a sami si hledají svoje hnízdo. Nové, ne to, ve kterém vyrostli. Je to jejich zákon. A to učinil taky Enkra a já mu chtěla pomoci. Jemu i jiným, jeho kamarádům. Potom jsem se jenom dívala, kam je zavede jejich cesta. A Enkrova cesta vedla k tobě.“

„Je to dobré nebo špatné?“

„Je to takové, jaký je Enkra. Podle něho se řídí taky jeho osud. Nemohu ho ovlivnit, jen on sám je strůjcem svého osudu. Mohu se jen dívat.“

„A dát mu draka štěstí.“

„Kdyby nebyl dobrý, žádný drak by mu nepomohl.“

Anitta se chtěla na něco zeptat, ale pak zaváhala. A přece se odhodlala k otázce: „Umíš mnoho – umíš pomoci člověku. Uměla bys ho také potrestat, kdyby spáchal něco zlého?“

Asthra neodpověděla, ale Anitta stála na svém: „Řekni – dokázala bys to?“

„Nesmím to udělat.“

„Já vím. Ale uměla bys to?“

„Ano.“

„I zabít?“

„Zabít někoho nepřináší štěstí. Je to možné, ale pro nás je lepší se tomu vyhnout.“

Anitta sklopila hlavu. „Už rozumím...“

Asthra dlouho mlčela. Pak řekla: „Měla bych je ztrestat za to, že se pokusili zničit mi Ťapku. Ještě si zjistím, co se s ní stalo. Jestli je to skutečně špatné, potom se možná rozhněvám.“

„Mluvíš hrozně divně. Skoro se bojím. Někdo vyhrožuje a přitom z něho nejde strach. Z tebe ano, i když mluvíš úplně klidně...“

„To, čeho se bojíš, nejsem já, ale síla, kterou mohu použít. Zřejmě to cítíš. Ale neboj se, tobě neublížím.“

„Síla... o té mluvila i Sandra. Co je to?“

„Řekla to takhle: Síla? To je způsob, jakým mluví dívky jako já.“

„Čarodějky.“

„Ano. Síla znamená energii, která působí mimo nás, ale lze ji usměrnit, aby pomáhala nebo škodila. Ale nemůžeme ji vyvinout – přichází z jiného světa. Vyššího, než je náš...“

„Bála bych se zacházet s takovými věcmi.“

„Proč? Když to umíš, a když nikomu neublížíš...?“

„Ale... co když se to nelíbí Bohu?“

„Bůh... jistě jsi četla Bibli! Tam stojí: Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Kolik ze své moci mu svěřil k užívání?“

„Nevím. Nechápu to...“

„Bůh nám dal lidské tělo, inteligenci, smysly a také duši. S tím vším si můžeme hrát, dokážeme-li to. Je jenom jedno místo, kam nesmíme sáhnout: Nadduše, božská jiskra, kterou má v sobě každý z nás. Té nesmíme ublížit – jinak se dopustíme hříchu.“

„Myslím, že kněží hovoří jinak...“

„Nezajímám se, jak hovoří kněží. Hledám hranice, kam až smím zajít. Určitě ji dokážu najít, a pak...“

„Pak se konečně začneš bát?“

„Pak ukážu všem lidem, kam se nesmí. Do té doby... nemyslím, že bych spáchala hrubý přestupek. Jen takový, jaký se odpouští tomu, kdo Hledá Cestu.“

„Další čarodějnické slovo. Co je to, hledat cestu?“

„I ty už jsi na cestě. A dobře to víš...“

Anitta se už na nic neptala. Schoulila se a zamotala do svého starého kabátu, dívala se do plamenů ohně a mlčela. Asthra zůstala sedět na kameni a také hleděla do ohně. Anitta slyšela, jak si tiše prozpěvuje v neznámé řeči.

Errata:

30.05.2021 11:44