Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Komthur von Cross a Roger Monroes tou dobou seděli v nočním letadle z Kingtownu do Istanbulu. Většina lidí spala, jak ostatně se sluší a patří. Roger rozsvítil lampičku v opěradle svého křesla a četl si listiny, které mu k prostudování půjčil Mike. Mike seděl u okna a momentálně sledoval světla městeček a vesnic, které se pod nimi rozprostíraly.

Roger dočetl, složil papíry a vrátil mu je. „Velice zajímavé! Jak se zdá, vyvíjí se to tam velice zvláštním způsobem...“

Mike neřekl nic. Světla ho asi zajímala víc.

„Zdá se, že Vládce Arminu a světa je natolik v úzkých, že si vzpomněl na svoje nehodné poddané a potřebuje jejich pomoc! Inu, budeme muset napnout všechny síly a opět jednou pomoci své milované vlasti z bryndy...“

„Nech toho,“ řekl Mike unaveně, „Přede mnou si nemusíš hrát na velkého státníka. Znám tě od malička.“

Roger toho skutečně nechal. Chvilku mlčel. „Chceš spát nebo si chceš povídat?“ ptal se potom.

„Můžeme mluvit.“

Roger zhasl to světýlko. V letadle bylo příšeří, svítily jenom noční lampy. Do svačiny bylo ještě daleko.

„Jak se má tvoje matka?“ ptal se Roger.

„Než jsem jel na letiště, byl jsem se za ní podívat. Ještě nespala. Doktoři mě pustili z titulu funkce. Měla dobrou náladu a mluvila docela rozumně.“

„Co ti řekla?“

„Jsem moc ráda, že jedeš do světa. Dokonce by se mi moc chtělo jet s tebou. Už tak dlouho jsem nikde nebyla...“

„Tvoje matka je skvělá žena! Měl jsem ji moc rád.“

„Ona si na tebe taky potrpěla. Měla ráda chytré děti...“

Roger se rozesmál. „Nojo... když jsem byl malý, stavovali jsme se u vás na svačinu, když jsme jeli kolem. Jsem rád, že se uzdraví!“

„Neuzdraví se.“

Roger měl lékařské vzdělání, jako každý. Nic neřekl, jen k němu zvedl oči.

„Ona pomalu odchází,“ řekl Mike téměř šeptem, „Loučí se se mnou. Někdy je to lepší, jindy horší. Teď se to v nemocnici zlepšilo. Ale nikdy už to nebude dobré. A pak jednou nepřežije...“

„To je zlé.“

„Už ani ne. Ona to už tak přesně nevnímá.“

„Zlé je, že to víš ty.“

„Vím to už dlouho. Snažím se si na to zvyknout.“

„Je možné zvyknout si na to, že nejbližší člověk, kterého máš, pomalu umírá?“

„To se stane každému z nás. Musí se to vydržet.“

„Ale stejně...“

„Proto se raději toulám daleko po světě. A čekám.“

„Až zemře, budeš mít ještě někoho z rodiny?“

„Ne. Jsem sám.“

Roger neřekl nic. Patřil k největší rodině, která v Arminu byla, téměř polovina obyvatelstva patřila k jeho příbuzným. Neuměl si představit, co je to osamění. Kromě toho byl povahy družné.

„Je třeba důvěřovat v Boha a jeho milost.“ řekl.

„Bůh už rozhodl. A přestože rozhodl proti mně, tentokrát rozhodl správně. Na tomto světě ji čeká už jen bolest a utrpení. Musí-li odejít, ať odejde.“

„Mluvíš velice moudře na to, že jde o tebe.“

„To, co chápu rozumem, ale způsobuje, že je mi velice smutno. Pochopit neznamená ještě souhlasit. Chápeš, co tím myslím?“

„Chápu.“ Roger opět chvíli mlčel.

A tentokrát promluvil Mike, a zcela od tématu: „Povídej mi trochu o opatřeních, která jsi udělal v souvislosti s Enkrou...“

„To bych moc rád – ale bohužel, nic o nich nevím!“

„Myslel jsem, že jsi informován!“

„Vládce mi přesekl všechny informační kanály. A já se rozhodl toho využít. Já jsem skutečně nic neorganizoval, pověřil jsem tím svoje důstojníky. Je přece nejvyšší čas, aby se naučili dělat něco sami!“

„Důstojníky? Smím vědět, které?“

„Vrchním velitelem je Jackie Therlowe. Spolu s ním pracují Kurt Diettermann a Sonny Albert. Co se týče těch ostatních, nechal jsem to na velitelích. To je nejlepší...“

„Takže ty ses rozhodl nic nezajišťovat a zkusit jejich schopnosti. Dá se říct, že máš odvahu.“

„Proč? Když o nic nejde, ať si to kluci vyzkoušejí. Kdybysme náhodou prohráli, nic tak moc se nestane.“

„No... to je dost odvážný tvrzení!“

Roger se tiše, leč s potěšením zasmál. „Přede mnou se nemusíš morálně pohoršovat! Je mi nad veškerou pochybnost jasný, že bys přál našemu milému pánovi, aby ho někdo jednou pořádně skřípl! Když už ne kvůli jinému, tak kvůli té jeho zatracené tvrdohlavosti. A neříkej, že ti nejde na nervy!“

Mike pokrčil rameny. „No... trochu ho skřípnout by možná neškodilo. Ale to, co mu chystá Tribber, je trochu moc.“

Roger chtěl zareagovat nějak jinak, ale na poslední chvíli si na něco vzpomněl, „Vlastně, tobě je to taky nepříjemný, viď?“

„Skoro dost.“

„Jaký je to, když člověka ostříhají?“

„Blbý. Proč?“

„No ne... jakej je to pocit?“

„Tobě se to nikdy nestalo?“

„Ale jo, když jsem byl ještě hrozně malej. Už se na nic nepamatuju, jen na ty ohně a na Ďábla Soudce v policajtským a s bílým ksichtem... já jsem do toho šel, když mi bylo pět a ještě jsem se hrozně bál...“

Mike zkřivil tvář a neříkal nic. Roger vydržel.

„Někdy si to představuju,“ hovořil téměř šeptem a s patrným potěšením, „Musí to být hrozně vzrušující pocit... chtěl bych si to někdy zkusit, víš, tak nějak nezávazně...“

„Když nezávazně, tak to není ono. Takové věci musí být buď-anebo. O všechno, Rogere. Vyhrát nebo padnout.“

„Myslíš, že to takhle cítí i Enkra?“

„Asi ano, podle toho, co říkal novinářům.“

Roger chvíli váhal. „Poslyš, můžu se tě na něco zeptat? Ale jsou to... nepříjemné věci.“

„No jistě. Ptej se na cokoliv. Teď v noci se můžeš ptát i na to, na co bych ti jindy neodpověděl.“

„Pořád ještě jde o to stříhání. Považuješ to za pocit sexuálně vzrušující?“

„Nemyslím.“

„Mně se zdá, že by měl být. Nebo ne?“

„Já jsem cítil jenom hluboké pokoření.“

„No ano, ovšem! Ale to s tím přece souvisí! Jsi pokořen nebo pokořuješ druhého... při tom přece dochází k určitým zvláštním pocitům, ne?“

„Nevím. Já nic takového necítil.“

„Zkusil jsem si to. Pamatuješ se na tu dívku? Jmenuje se Manuela a byla Portorikánka. Ostříhal jsem si ji. Vypadá teď příšerně...“

Mike neřekl nic. Roger chvíli vyčkával. „Co na to řekneš?“

„Hlavně, co na to říkala ona.“

„Jí je všechno fuk. Podřídila se. Není moc chytrá a ze zákonů zná jen to, co jsem jí říkal já a co z toho pochopila. Vlastně, nepochopila vůbec nic.“

„Tak vidíš.“

„Mně nejde o to, co cítila ona. Jde mi o to, co jsem cítil já.“

„Když jsi měl úmysl jí ublížit a jí se to nedotklo tak, jak jsi očekával, pak samozřejmě nemůžeš mít ani patřičné uspokojení, ale ani patřičné morální výhrady – a nemůžeš se cítit provinile.“

„Ach... nojo, samozřejmě.“ zamručel Roger.

„V případě jako je tvůj, bys to musel udělat s někým, na kom ti záleží a komu je to stejně nepříjemné jako tobě. A kdo by taky patřičně reagoval. Studem, odporem, nenávistí... zkrátka přiměřeně. Potom bys cítil všechno to, co chceš.“

„Jak můžeš vědět, co chci cítit?“

„Znám přece trochu lidské myšlení. Ty zkrátka chceš poznat, co cítí sadista. Eventuálně s trochou masochismu, ale k tomu jsi ještě nenašel odvahu.“

„Ty si myslíš, že jsem zvrhlý?“

„V každém případě by sis to rád zkusil.“

Roger tlumeně zakňučel jako vzrušené štěně. „Poslouchej, ty ale rozumíš lidem! Takhle by to asi nikdo neřekl!“

„Tohle totiž cítí každý člověk, když je mu tolik co tobě. Jenomže některým to zůstane.“

Roger to přeslechl. Zato řekl: „Vlastně bych moc rád vyzkoušel všelijaké neobvyklé pocity. Včetně těch, které mají zvrhlíci. Bylo by moc zlé, kdybych byl trochu nekonvenční třeba v oblasti sexu? Co myslíš?“

„To je snad tvoje věc. A maximálně tvých partnerek.“

Roger nakrčil nos a zafrkal jako hřebec. „Holky jsou všechny slepice! Každá se dá hrozně rychle ukecat.“

„Od říšského prince určitě. Pamatuj si, že jsi přes všechno syn ministra a příští ministerský předseda. To je pro holky, se kterými se stýkáš, dost silný důvod.“

„Myslel jsem, že mám i nějaké vlastní kvality!“

„Ovšem. Díváš se sám do zrcadla a víš, že jsi hezký, mladý, umíš se elegantně strojit a tvoje chování je od přírody okouzlující.“

„To snad není nic tak divného!“

„Proto jsem se o tom nezmiňoval. Ale je to tak. A k tomu ještě máš neomezené finanční prostředky a můžeš pro ty dívky leccos zařídit. A v neposlední řadě je to pro ně čest, kterou se mohou chlubit před kamarádkami.“

„Takže dohromady, mé vlastní dobré vlastnosti v tom hrají velice malou roli.“

„To všechno jsou tvoje vlastnosti. Uvědom si to a zvykni si na to. Už nikdy nebudeš obyčejný člověk. Jsi šéf a šéfem zůstaneš.“

„Právě to se mi nelíbí! Chtěl bych prožít obyčejný a prostý lidský vztah, jako jiní lidé.“

„A proto si plánuješ sadistické hry.“

„Ale ne! Ty mě vůbec nechápeš!“

„Ale chápu. Chtěl bys zkrátka přijít někam, kde se o tobě neví, kdo jsi a kolik máš. Tam se potkat s nějakou milou dívkou, která by tě měla ráda. A možná bys chtěl i to, abys ji zavedl do své společnosti a kochal se jejíma rozzářenýma očima, až jí otevřeš dveře do toho přepychu, v jakém žiješ odedávna.“

Roger neřekl nic, jenom se pousmál.

„Máš smůlu. Asi to nepůjde. Enkra to taky zkusil, zapomenout na to, že je princ. Ale prozradil se dost rychle. Nedokázal překonat svoje způsoby.“

„Protože nechtěl!“

„Protože to vůbec nešlo. On si představoval, že ho nikdo nepozná. Měl dokonce cizí pas a ze začátku byl holka, Japonka. Ale když viděl někoho, kdo potřeboval jeho pomoc, musel to udělat. Tím se prozradil.“

„To ho ale jenom ctí! Arminský šlechtic je povinen pomoci, když je to v jeho silách a někdo ho potřebuje...“

„Ty bys taky pomohl?“

„Samozřejmě. I když bych možná nebojoval tak bláznivě jako on. Jsou přece ještě jiné cesty.“

„V tom případě by ses taky prozradil, možná ještě dřív. Peníze mají taky svoji řeč...“

Roger jenom vzdychl. „Já vím. Jsou to komplikace. Ale tak mi řekni, co máme dělat.“

„Nevím sám. Není to tak lehké, rozhodnout co dělat. A taky to záleží na každém jedinci.“

„Co tedy předvídáš pro našeho prince?“

„Myslím, že je to v pořádku. Bude to s ním dobrý. Tak, jak si myslíš ty a konec konců i já.“

Roger spokojeně přikývl. „Vybral jsi dobře.“

„Doufám. Myslím, že co si zkusil teď a tady, mu už bude stačit. Zůstane doma a do ciziny bude posílat už jen svoje lidi. Jako je Kim a Sebastiano.“

„V pořádku.“

„Naučil se velet. Naučil se být odpovědný za ostatní. To, že mu pochytali jeho lidi, ho tomu naučilo. Už nikdy se mu nestane, aby mu někoho chytili před očima. Už nikdy se nenechá skřípnout od nepřítele. Začne mu to zapalovat dřív než konkurenci.“

„Výtečně!“

„Měl jsem v úmyslu udělat s ním něco takového – někam ho poslat, aby si to zkusil. Ale že na to přišel sám, je lepší.“

„Myslíš, že se na něj doopravdy zlobím, že se proti mně postavil a našel si vlastní cestu? Naopak, byl jsem hrozně rád! Celou dobu jsem čekal, jestli si někdo z nich troufne na samostatnou akci. A nejvíc jsem fandil Enkrovi a Jackovi. Nezklamali! Teď už jim klidně mohu nechat veškerou iniciativu.“

„Zdá se, že i ty už víš, jaká bude tvoje další cesta. Chceš zaujmout místo kardinála Baarfelta?“

„Na to snad mám ještě dost času, ne?“ začervenal se Roger, „Kdepak, kardinál byl na moje gusto moc moudrý a uvážlivý! Nejdřív se snad musím trochu vyřádit a udělat pár průserů...“

Mike se rozesmál. „Plánovitě, jo?“

„A proč ne? Jsou průsery horší plánovité?“

„Správně bys vůbec neměl žádné průsery dělat.“

„Ty mi vykládej, co bych měl správně dělat! Zrovna od tebe mi to sedí! Děkuju ti...“

„Já tě nepřesvědčuju. Jenom mě udivuje, že se chceš s chladnou rozvahou vrhat do věcí, které by měl člověk dělat spontánně. To je právě tvá největší chyba. Taky důvod, proč nemůžeš být spokojený v těch svých milostných vztazích, chápeš?“

„No... snad.“

„Proč sis například narazil tu Portorikánku?“

„Je to pěkná holka, ne? A přítulná!“

„Kde jsi k ní přišel?“

„Sebrala ji Dany někde na svých cestách. Ta holka se zapletla do nějakýho případu a bylo nutno ji ulejt. Přesněji, zapletl se do toho její brácha. Byl to cvok a živil se tím, že se nabízel teploušům. Ona v tom jela taky, už od malička. Tím živili celou rodinu. Její bráška něco věděl a aby se to zatušovalo, bylo nutno je rozehnat do čtyř stran světa.“

„Takže ti ji Dany darovala jako prezent.“

„Ona Manuela nevydržela moc dlouho spát sama. To víš, dlouholetý trénink! Nejdřív si s ní chvilku pohráli na universitě, museli ji vyléčit, pochopitelně. A pak, když byla zaručeně neškodná, ji přehrála Dany mně, abych si ji vyzkoušel.“

„V rámci vědeckého výzkumu?“

„Taky trochu. Něco s ní zkoušela ve volných chvílích. A občas se na nás dívala skrze zrcadlo. A nahrávali jsme pásky – proč to potřebuje, nevím.“

„Samozřejmě jsi nic nenamítal.“

„A proč? Když to Dany potřebuje...“

„A vyprávíš o tom s nevšedním potěšením. O co šlo v tom výzkumu?“

„Pořád o totéž. Ovládnutí člověka a jeho myšlení.“

„Tvoje nebo její?“

„U Manuely se snad nedá o myšlení moc mluvit.“

„Myslím si to podle tvého popisu, co jsi s ní dělal. Kdyby měla v hlavě jen špetku rozumu, tak si to nedala líbit.“

„Divil by ses, co všechno si holky nechají líbit!“

„A ty samozřejmě zkoušíš, až kam to půjde.“

„Zkouším. No a co? Nakonec jsem zjistil, že žádné meze vůbec neexistují. Nevím, jestli obecně nebo jenom pro mě...“

„Což je ovšem chyba. Měl bys jednou pořádně narazit, jinak skončíš u toho, že si zkusíš vraždu!“

Roger zaváhal. „Když se bojovalo, nebyl jsem při tom. Jenom když jsme utopili Bullstrodea, to byl tehdy tiskový dozor, tak jsem mu uvázal smyčku na kravatový uzel a pomohl ho hodit do vody...“

„Ten člověk byl bohužel ubohý pitomec. Odnesl to za vyšší pány.“

„Připletl se do rány. Měl smůlu...“

Mike mlčel. Roger chvíli odhadoval svoje možnosti. „Můžu si s tebou ještě povídat?“

„O svých zvrácenostech s dívkami?“

„Třeba taky. Víš... Mohl bys to třeba brát jako rozmluvu s duchovním učitelem...“

„Proč myslíš, že bych měl dělat gurua právě tobě?“

„A proč ne? Oč jsem horší než Asthra nebo Pedro nebo Jackie?“

„Nejsi horší, Rogere. Jen jsem si myslel, že nepotřebuješ, aby někdo posuzoval tvoje činy. Že sám víš, co máš dělat...“

Roger zkřivil obličej. „Někdy...“

Mike neřekl nic. Roger se vzápětí ovládl: „Víš, jistě mám víc zkušeností se ženami než ty. Se všelijakými... jenomže, poprvé je všecko hrozně fajn. Opakováním to ale ztrácí na půvabu. Poslyš, kdybych k tomu vzal bílý holky z Evropy, bylo by to lepší?“

„Byla by to větší zábava. Styděly by se.“

„Vážně? A vysvětlily by mi to?“

„Co jako?“

„Pocit studu. Chtěl bych to poznat!“

„Rogere, ty máš požadavky, které ti těžko můžu splnit. Tvoje neštěstí je, že máš dvě starší sestry, a obě tak zkažené, že všechno, co můžeš doma vidět, tě už od malička naučilo nebýt ničím překvapený.“

„Jeanne není zkažená. To leda Dany.“

„Jeanne je o chlup mladší. Ale pokud vím, tak se těch zábav zúčastňuje taky. Ne Rogere, tvoje sestry nemají o morálce vůbec žádné ponětí a nechápou, proč by ho měly mít. Ani ty je nemáš a mít nemůžeš.“

„Ale proč? Já bych naopak moc chtěl poznat a pochopit, jakými principy se řídí myšlení jiných lidí!“

„Copak jsi o tom nic nečetl?“

„Četl jsem všechno možné. Já to chápu rozumem. Ale pořád nechápu, co při tom člověk cítí.“

„Můžu tě ujistit, že je to velice nepříjemné.“

„To jsem rád. Mám rád nepříjemné pocity, protože jich mám v životě velice málo.“

„Hm. Stalo se ti někdy, že sis připadal před ostatními jako naprostý pitomec?“

„No... stalo se mi to, samozřejmě. Ale poslední dobou už méně. Jen málo lidí je tak chytrých jako já.“

„Samozřejmě. Ty s tvojí univerzálkou, přirozenou inteligencí a dlouholetým studiem těžko najdeš někoho, kdo by byl chytřejší. Ale sem tam se to stane, ne?“

„No... dejme tomu.“

„Co v tom případě cítíš?“

„Musím se to okamžitě doučit a vyrovnat se mu.“

„Ale co cítíš přímo v té chvíli, kdy se to stane? Třeba před ostatními lidmi!“

Roger zauvažoval. „No... když k tomu dojde, většinou lidi kolem nechápou vůbec, o co jde.“

Mike jenom povzdechl. A Roger řekl: „Když vidím, že se ocitám na kluzké půdě, raději si to s dotyčným rozpovídám o samotě. Jako s tebou. To víš, že bych se na takové věci neptal před lidmi!“

„Proč ne? Bylo by ti to nepříjemné?“

„No... ani ne. Ale je skutečně třeba, aby se vědělo, že já to neovládám?“

„A co kdybych to zveřejnil? Kdybych řekl lidem: Roger je pitomec, ani neví, co je to zahanbení nebo stud...“

„Něco bych si na tebe rychle vymyslel a vrátil bych ti to. Ale myslel jsem, že ty se nepereš. Ani rukama, ani mozkem...“

„Byl to jenom příklad. Co bys jako cítil...“

„Když se někdo postaví proti mně, je to pobídka, abych začal myslet rychleji a líp!“

„Je mi tě líto, Rogere. Ty se to asi nedozvíš. Pro tebe je život něco docela jiného než pro lidi. Budu si na tebe muset opravdu něco vymyslet...“

„Fakt? A bude to něco zábavnýho?“

„Nevím, jak se ti to bude líbit. Nebudu ti ani radši nic slibovat, protože sám nevím, jak to udělat. Ale když se mi to povede, poznáš takovou spoustu negativních pocitů, že se mi možná za to budeš mstít...“

Roger se smál. „S tebou je radost si povídat! Tak dobře, necháme toho. A vrátíme se k problému s Enkrou.“

„Myslím, že Enkra ví, co to je. Když byl v Anglii v polepšovně, poznal myslím tyhle city víc než dokonale.“

„Nenávist? Tu znám i já!“

„Ale i stud.“

„Z těch, co mu ublížili, snad už nikdo nežije!“

„To je moc jednoduché řešení. Ne, zabít někoho jen proto, že je nám nesympatický, není správné. Budeš se muset naučit své nepřátele tolerovat!“

„No promiň, ale já jsem snad až nedůstojně tolerantní! Kolik lidí jsem nechal žít přesto, že si to nezasloužili!“

„Ovšem, ty jsi známý dobrák. Ale Enkra dospěl dál, on se rozhodl bavit se i tím, že ho urážejí a napadají.“

„Enkra je někdy nemístně měkký...“

„Ne. Je spravedlivý. Generál Tribber nikoho nezabil a nikomu neublížil. Že nám ostříhal pár kamarádů, je sice nepříjemné, ale není to důvod ke smrti.“

„Neboj se. My už mu to nějak vrátíme!“

„V tom vám nebráním. Ale chtěl bych, aby ta pomsta byla na úrovni. Chápeš, co tím myslím?“

„Jasně. V pohodě a jako legrácku, žejo?“

„Jo. A žádný ostouzení těch, který to odnesli. Spíš by se mělo je nějak odškodnit. Třeba pochválit a vyznamenat před nastartovaným buldozerem...“

„Mám jim snad za to dát válečnej kříž za zásluhy?“

„To ne. Ale něco na ten způsob...“

„To bude pěkně vypadat! Já jako velmistr Černé Lilie budu vyznamenávat kluky s holou hlavou! A ještě to někdo uvidí, ne?“

„Před televizními kamerami a novináři.“

„Čím dál líp! Sakra, nemohl by to udělat někdo jinej, třeba Jackie nebo... Sonny! Poslyš, víš, co udělal?“

„Nevím.“

„Hlásili mi, že si dal udělat takovej účes... takhle dopředu do čela a ještě nakroutit, má takový kudrlinky až k obočí. A vzadu ostříhat, představ si! A spánky vyholit až nahoru k uším!“

„Tak teď chodí všichni kluci.“

„V Evropě – ale Sonny je Armin! Až ho chytnu, já už mu vysvětlím, co si o tom jeho účesu myslím!“

„Třeba chtěl vědět, jaké to je...“

Roger kroutil všelijak obličejem. Najednou vzal Mika za ruku a vsunul ji do vlasů – vedl jeho prsty na proužek vyholené kůže široké asi centimetr a dlouhé tak pět, pečlivě začesané dlouhými kadeřemi. Pozorně při tom sledoval jeho reakci.

„A podívejme...“ řekl Mike.

„Nechal jsem si udělat tři proužky, jeden na temeni a dva po stranách. Nikdo o tom neví...“ šeptal a oči mu svítily.

„A cítíš se jako velký hrdina? Nejsi, Rogere, schováváš to! Byl bys, kdyby ses učesal tak, aby to bylo vidět...“

„Aby se o tom dozvěděli lidi? To nejde!“

„Aby se vědělo, že Roger Monroes dovolil, aby se jeho hlavy dotklo ostří břitvy. A že to udělal člověk bez svěcení...“

„Jak to víš?“ zrudly Rogerovi tváře.

„Ach bože, Rogere... vždyť ty se stydíš!“

„Tohle?“

„Jo, přesně to je ten pocit, na který ses ptal!“

Chlapec si chvíli kousal rty. „No... nic moc. Tak dobře, tak já se teda budu chovat vlídně a vyznamenám je před celým světem...“

„Počkej. Teď tě já budu chvilku grilovat. Přiznej se!“

Roger předvedl grimasu urážky a nenávisti.

„Tohle na mě neplatí. Udělej to co Enkra, prohlas to za hru! Řekni, že jste se rozhodli bavit tím, jak s vámi zametou – třeba až do toho ostříhání...“

„Pro tentokrát...“

„To můžeš taky nějak jemně naznačit. Ale jemně...“

„V soukromí?“

„Nejlepší by bylo, kdyby se třeba někdo dovtípil. Ty bys v tom případě byl samozřejmě proti. Ale pak by ses nechal přinutit.“

„Něco jako: My si můžeme dovolit největší ostudu na světě?“

„Začínáš to chápat.“

Roger přimhouřil oči. „Někdo mi něco hlásil o jednom... jak mu říkají? Chris Everett! Odmítl uposlechnout rozkazu o soustředění, vzbouřil se a odplul na africký pobřeží. S několika dalšíma. Kluky to nasralo, je příkaz nedělat v Africe větší zmatky, než jsou tam doposavad...“

„A v čem je chyba?“

„Alžír, Tunis a Maroko jsou plný Palestinců. Různýho druhu a směru, mají s sebou i děti. Kluci budou chtít všichni k nám, když pro nic jinýho, tak aby měli pořádnej výcvik. Jestli je ten Chris vezme, budou z toho nepříjemnosti, a bude jich hodně.“

„Vadí ti to?“

„Ti kluci nebudou nic brát jako srandu!“

„Přinutíš je.“

„Palestince? Takovou sebranku?“

„Palestinci, pokud vím, nemají proti stříhání námitek. Jejich kultura to připouští...“

„Na to jediný spoléhám. Ale kluci jim to zdůvodní politicky. A ta naše legrácka se může docela klidně změnit ve vážnou akci...“

„Už se něco takovýho stalo?“

„No... v Trapani na Sicílii. Měli tam takovej blok starejch činžáků. Nějaká firma skoupila pozemky, chtěla ty činžáky zbořit a postavit tam fabriku. Najali nějaký skinheady, aby ty baráky roztloukali a vyháněli odtamtud lidi. Dost zostra je vyháněli.“

„Ano, to se bohužel dělá.“

„Zabloudil tam náhodou jeden kluk od Červený lilie.“

„Žádná Červená lilie neexistuje.“

„To je sice pravda, ale přesto se tam vyskytl. Jedna místní dívka ho požádala o pomoc. Tomu klukovi táhne na patnáct a ona je prej hrozně hezká...“

„To Italky bývají. Jak to dopadlo?“

„Dvanáct skinheadů leží v nemocnici. Zpřelámaný ruce a nohy, zlámaný žebra, jeden má rozbitou hlavu. O jejich vůdci se soudí, že stráví zbytek života na vozíku. Zlomenina páteře...“

„Proboha... přece jsi vydal rozkaz...“

„No jo, ale ti pitomci začali střílet! Naši neměli zbraně, tak dělali co mohli. Pak rozdali ty revolvery lidem z místní samosprávy. A šéfovi firmy pohrozili, že jeho ruce a nohy rozešlou do Bostonu, Chicaga, Los Angeles a San Francisca na jednotlivý pobočky jeho firmy.“

„Americká organizace?“

„Podle všeho Mafie.“

„A Mafie na to co?“

„Konkurenční rodina využila změny poměru sil a obsadila strategicky výhodné pozice. Dvanáct pistolníků, to je pěkná díra...“

„Chápu. Ještě něco lepšího?“

„Zakázal jsem o tom jakkoliv mluvit. Kdyby se to dozvěděli kluci, víš, jak by to dopadlo?“

„Chápu. Příklady táhnou. Co je s naším hrdinným velitelem?“

„Má ustřeleného půl ucha a kulku v rameni. Má kliku, že nemůže na koberec. Nařídil jsem vyčkávat a ošetřit všechny raněný. Nevím si rady, jestli je vyznamenat nebo seřvat.“

„Zkus se domluvit s Asthrou, třeba bude mít nějaký nápad.“

„Nejhorší je, že jsem neměl možnost nic organizovat. Zprávy jsem dostával se zpožděním, a s rozkazy to bylo ještě horší.“

„Jackie Therlowe je dobrý velitel.“

„Vyrostl, že? Co říkáš na myšlenku svěřit mu vrchní velení ozbrojených sil Černé Lilie?“

„Černá lilie nemá žádné vlastní ozbrojené síly!“

„Obávám se, že má.“

„Oficiálně nic takového neexistuje!“

„Sám jsi mi je pomáhal založit! Nedávej od nich ruce pryč, když se to má legalizovat!“

„Bude to průšvih a pobouření ve světě!“

„Teď je vhodná chvíle. Princ potřebuje vlastní armádu – a má ji! Využijeme momentu překvapení, než se vzpamatujou, zvyknou si. Uděláme z toho sranda armádu. Žádný zbraně, žádný bojovný řeči. Zahrajem si na vojáky, jako když si kluci hrajou...“

„Sežerou nám to?“

„Co si uvařili, to budou žrát! Napadli nás oni, ne? My jsme se bránili, vzniklo z toho tohle, oni jsou tím pádem béčka. Zato my jsme dobrý, až se blejskáme. Žádná křeč...“

„A co když někdo využije našeho příkladu? Mluvil jsi o Červené lilii – jestli tamten pitomec provede svou? Kdo to vůbec je?“

„Vím jenom, že se jmenuje Valerio, nebo tak nějak. Bezvýznamný – když bude mít velkou hubu, sežene maximálně houf blbců...“

„Tak vidíš. A založí si Červenou lilii, což bude příklad pro ostatní. Nějakou chvíli se budou jen tak nezávazně šťouchat...“

Roger se začal opět neklidně vrtět a mračit se.

„Ještě tě to nenapadlo?“

„Napadlo. A ještě horší věci. Může se to přenést na Ostrov. Nemyslím si, že u nás je všechno v dokonalém pořádku! Může se stát, že kamarádi začnou bojovat mezi sebou.“

„Děsíš mě.“

„A stříhat se!“

„To snad už vůbec ne!“

„Zbavit se rozvratníků je nejtěžší práce ze všeho! Co nám dalo práce zlikvidovat všelijaké osamělé anarchisty a podobné elementy – Alwina a El Torra a Toma Deadmana a všechno to svinstvo!“

„Mícháš všechno dohromady. Alwin byl přece spiklenec, ale El Torro a Tom Deadman byli drobní grázlíci...“

„Tom byl syn bývalého továrníka a rozeštvával smečky za tátovy peníze. A El Torro... víš, co dělal za Alwinova povstání? Donášel policajtům! A bohužel ještě žije, protože sehnal falešný pas...“

„Nemůžeš dát zabít každýho, kdo ti nesedí...“

„Zato on může, žejo? Je jeden z nás a je stejně dobrý bojovník jako my. Tím hůř pro nás. Kde se zapojí, nikdo neví, ale stranou nezůstane. Nemá co jíst a chce se vrátit domů. Jako každý.“

„Dobře. Tajná služba si ho vezme na starost.“

„A kolik takových se ještě objeví?“

„Jsou to outsideři. Nemají šanci...“

„Jenže dostali impuls! Někdo jim ukázal, že je možné šlápnout na kuří oko někomu z nás. Dokonce se připouští myšlenka, že je možné ostříhat prince. Zatím se to neudělalo, ale jeho kamarády už ostříhali...“

„Přeháníš.“

„Kluci přijedou domů a všichni to uvidí! Potom někdo zajme svého zapřísáhlého nepřítele. Zaručíš mi, že na něj nevezme nůžky?“

„Snad... válečnická čest...?“

„Válečnickou čest mají obě strany. Co když ten zajatec řekne: Tak stříhej, jestli nejsi zbabělec! Co potom zbude, než to udělat? Kamarádi jsou kolem a dívají se...“

„Dneska snad jsou už lidé chytřejší než za starých časů.“

„Jenom blázni věří, že se něco zlepší jen proto, že to oni chtějí. Naopak, všechno je čím dál horší. Hrozí nám válka smeček a boj mezi liliemi. Politická špína...“

„Máš nějaké řešení?“

„Obávám se, že je na čase rozhodnout.“

„O čem?“

„Jací budeme.“

„Nechápu tě!“ řekl Mike, ale začal se obávat, že začíná chápat.

„Poslední koncepce, kterou kdo v Arminu vytvořil, byla koncepce Denise Baarfelta. Když uvážím, že to byl můj pradědeček, je už nejvyšší čas, aby se někdo zamyslel a vypracoval novou.“

„V jakém směru?“

„Ve všech směrech, k čertu! Denis nepočítal se spoustou věcí, které v jeho době neexistovaly – ale my musíme počítat se vším! Vyjít z něho a pokračovat, chápeš?“

„Jací chceš, abychom byli, Rogere?“

„To není povídání na jednu noc. Myslel jsem na to po celou dobu, co jsem byl v domácím vězení. Nemysli si, že jsem tím válením s Manuelou zabil veškerý čas. Přemýšlel jsem, a ještě s tím nejsem docela hotov. Chceš slyšet něco jako koncept?“

„Prosím.“

„Stát. Císař Enkra. Já jeho kancléř. Předseda vlády, chceš-li. Kardinálský klobouk nechci, nech si ho ty. Já vím, budou s tím potíže, ale chci, abys vedl církev. Budu ji potřebovat. Armádu povede Jackie.“

„Ne Danny MacLeod?“

„Danny povede armádu státu. Jackie armádu řádu.“

„Chceš mít dvě armády?“

„Ne, bude to jedna a tatáž. Jenomže armáda řádu bude neviditelná. Kromě několika oddílů přehlídkové gardy...“

„Naše armáda je přehlídka nejrůznějších nezávislých oddílů. Elitní pluky, gardové pluky, důstojnické pluky, parašutisti, námořní pěchota, Černé barety. Teď ještě řádové oddíly.“

„A Tygří legie, Leopardí legie, Reorti. A Kimovy Zelené barety.“

„Udržíme to všechno na řetězu?“

„Čas od času řetěz povolíme. Budou se předhánět, aby se jim to dovolilo, když bude potřeba...“

„Chudáci ti, na které to padne.“

„Nebude to bez příčiny. Každý dostane, co si zaslouží. I my...“

„Bůh buď milostiv našim duším...“

„V korunní radě chci mít Kurta Diettermanna a přes všechno i Sonny Alberta. Pochopitelně Santanuevu. Mluví se o Frennu Morrisovi. Zrzka Dixona, Joy Maszlányiho, Harky Alligera.“

„Castignaca.“

„Co? Kterýho?“

„Jeden z nich je momentálně v akci v Irsku. Nicolas.“

„Vůbec ho neznám. Není v Arminu narozen, ani tam nikdy nebyl!“

„Rogere, jednou budeme muset... Ne, radši ne!“

„Co jsi chtěl říct?“

„Jestli bude řád navěky jenom na Ostrově.“

„Proboha, snad nechceš... Nojo!“

„Aby nepřišel čas, že by byli i komthurové jiných zemí než Arminu. Kardinál Baarfelt to předpokládal.“

„To je ale další komplikace, se kterou jsem nepočítal!“

„Nejvyšší čas, abys začal. Jestli vyhrajeme, tak to, co má teď Enkra v Troissy, je dorost řádu. Jeho příští velitelé...“

„To jim mám říct?“

„Ne – ale je potřeba s tím počítat.“

„Myslíš, že to ví ještě někdo kromě nás dvou?“

„Dřív nebo později na to přijdou.“

„Tak to jsi mě teda potěšil!“

„Ptal ses, jací budeme. Tak ti to říkám.“

„Začínají nám pěkně veselé dny...“

„Ještě to můžeš zastavit. Zatím je to jenom hra!“

„Ale hrajeme ji celý život!“

„Je to na tobě, Rogere...“

„Dobře – budu o tom uvažovat. Zatím jsme rozhodli o vedení řádu a armádě. Dál: vědecký výzkum. Tvoje záležitost, jako kardinála.“

„Nechceš toho trochu moc?“

„Chci toho moc. Chci, aby se zkonsolidovalo školství a kultura. Chci, aby se naše věda dostala do světové špičky. A nad ni! Chci, aby se vrátilo to, co jsme už jednou měli!“

„Univerzální vzdělání pro všechny?“

„Bezpodmínečně! Neříkej, že se nedělají pokusy!“

„Bohužel, jenom pokusy.“

„Dokončit! Urychlit! Uvést do praxe! A hned!“

„Hračka...“

„Dokončit pokusy s Ohněm a uvést do praxe. To je záležitost Santanuevy. V jeho rajonu je Atanor a Asthra je jeho sestra. Utvořit takový kádr čarodějek, aby se neopakovala jejich likvidace na konci války.“

„S výjimečným nadáním těch dívek nepočítáš?“

„V našem národě se musí najít padesát žen s výjimečným nadáním!“

„Brzdi, Rogere. Zbytečně přeháníš a požaduješ věci, které si nikdo ani neumí představit.“

„Neříkám, že to všechno musíš dělat ty. Ale musíš o tom vědět. Zařídit. Popostrčit. Nebo mi aspoň říct, co v tom mohu udělat. Prostředky neomezené.“

„Zjistím situaci a řeknu ti.“

„Výborně. Potom hospodářství. S tím tě nebudu obtěžovat, na to budeme mít lidi. Ale upozorňuju předem, že nás průmysl i zemědělství musí uživit, a musí to být na úrovni. Chyby trpět nebudu! A taky nebudu koukat na to, co kdo vydělá nad zákonný nárok, to je jasné.“

„Šmelináři ti budou vděční.“

„Na každýho jednou dojde!“

„Tos mě uklidnil.“

„A na závěr ideologická oblast. Moje práce. Splnit, co slíbil císař Charry a co slíbil sir Lera, když nastupoval na trůn. Že se ráj vrátí...“

„Ach...“

„To je cíl, o kterém sním od doby, kdy jsem jej začal chápat! Doba, kdy budeme moci pustit z ruky zbraně a věnovat se tvoření! Doba, kdy nás nebudou spoutávat morální zábrany, přežitky minulosti ani ekonomické nedostatky! Všeobecné pozvednutí úrovně života v zemi!“

„Rogere, na takovém plánu si vylámali zuby lepší a zkušenější politici, než jsi ty!“

„Je na čase, aby to někdo konečně dokázal! Já věřím, že za Enkrovy vlády k tomu dojde. Jinak bychom všechno tohle ani nemuseli dělat...“

„Je to krásná myšlenka.“

„Armin se stane zemí bez přízemních obtíží. Zemí lidí šťastných, spokojených, žijících plným životem! Nedotčených starostmi... Rájem na zemi!“

„Skutečně tomu věříš?“

„Já ten ráj vytvořím! A zničím každého, kdo se mi postaví do cesty! Třeba i neúmyslně...“

„No... troufáš si dost.“

„Troufám si pořád málo! Je ještě tolik věcí, které musíme udělat! Tolik úkolů... a já je ani všechny nemohu znát! Když jsem byl sám, myslel jsem na ně. A taky na ty, kteří mi s nimi pomohou. V první řadě na tebe!“

„Myslíš, že to dokážu?“

„Počítám s tebou. Počítám se všemi dobrými lidmi...“

Mike sevřel hlavu do dlaní a chvíli mlčel.

„Co nám brání?“ zeptal se Roger, „Kromě generála Tribbera?“

„Nic moc. Jenom to, že tím, co jsi mi právě říkal, se zabývám celý svůj život. Úspěchy, jak vidíš, nejsou valné.“

„Vím. Právě to mne inspirovalo, abych s tím začal.“

„Bude to znamenat veliké změny v lidech. Některé příjemné, další nikoliv. A tím pádem velikou nechuť k původcům akce.“

„Vydržím i nenávist. Nejsem tak měkký, jak se zdá.“

„Nebojíš se... abych splnil svou povinnost duchovního učitele: nebojíš se morální devastace vlastní osobnosti? Nebojíš se někdy o svoji duši?“

Roger zvážněl. „Jak to myslíš?“

„Jak řekl kdysi Yvernois: Dát čestného člověka do vedoucí funkce má stejný účinek jako dát pannu do bordelu. Co tam s ní proboha budou dělat? Musejí ji buď vyhodit, nebo zkurvit!“

Roger se nezasmál. Naopak, tvářil se ještě vážněji.

„Až to všechno skončíme, Rogere, budeme ještě takoví, abychom si zasloužili žít v tom ráji, který vytvoříme?“

„Neděláme jej pro sebe. Možná nebudeme hodni takového života. Ale vytvoříme jej jiným...“

„Jsem rád, že to víš. Bál jsem se o tebe a o všechny, kterým budeš velet. Nevěřil jsem ti.“

„Jak se zdá, teď už mi věříš. Jinak bys to neřekl.“

„Teď vím, že hledáš cestu.“

„Nepoužil jsi přízvuku. Hledáš Cestu se říká.“

„To není nejdůležitější. Ty dobře víš, co myslím.“

„Když jsme na to narazili... co dává čarodějka Sandra svým novým Drakům? Slyšel jsem, že má nějaké zvláštní zasvěcení...“

„Nevím. Nevím o tom vůbec nic. Ptala se mne před časem na význam Kříže Života – kříže s očkem starých Egypťanů...“

„Achnatonův kříž?“

„Řekl jsem jí, že ho může použít jako symbol.“

„Nakreslený? Nebo snad dokonce... vytetovaný?“

„Když se na něj někdo dokáže soustředit, může se dostat do některé fáze zostřeného vnímání...“

„Rozumím. Kam si ho mám nechat udělat?“

Mike mu vjel prsty do vlasů a dotkl se vyholeného místa na temeni. Cítil, jak se Roger chvěje. „Dík...“

Chvíli oba mlčeli. Pak Roger znenadání řekl: „Měli bychom vyjednávat s Francouzským presidentem?“

„Proč? O čem?“

„Jestli by vypadalo dobře, kdybych ho navštívil.“

„Jde o to, jestli tě on přijme...“

„Ministerského předsedu?“

„Šestnáctiletého ministerského předsedu.“

„Bude mi už sedmnáct!“

„No právě.“

„Tak jo nebo ne?“

„Zkusíme to. Jak se zdá, potřebují nás. Možná, že tě přijme, jen co budeme v Paříži.“

„Mám s sebou frak a svoji uniformu. Co bude lepší?“

„Frak. Doufám, že máš krajkovou košili s fiží!“

„Pochopitelně – nejsem blbec! Dokonce dvě kravaty!“

Mike se rozesmál.

Letuška už nějakou dobu vyčkávala v taktní vzdálenosti, neboť vytušila, že hodnostáři si šeptají něco důvěrného. Teď se rozhodla přistoupit blíž.

„Budeme přistávat, pánové! Pod námi je město Istanbul...“

Errata:

30.05.2021 11:44