Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Anitta byla rozrušená, cítila, že jí není dobře a co chvíli se jí točila hlava. Nevěděla čím to je, ale podvědomě cítila, že jí duševní napětí, kterému byla vystavena od chvíle, kdy spatřila Asthru, nesvědčí. Asthra se chovala normálně. Seděla a mlčela.

Okolo jedenácté hodiny se objevila liška Sindy. Když spatřila Asthru, zarazila se, ale ona si jí všimla a zakňučela, téměř neslyšně – liška přiběhla, dotkla se Asthry čenichem a dala se od ní pohladit.

„To je Sindy,“ řekla Anitta, „Říkala jsem ti o ní.“

„Já vím,“ Asthra se skláněla nad Sindy, kňučela a poštěkávala. Sindy něco říkala hrozně rychle, takže jí Anitta nerozuměla. Asthra v tom kňučení taky něco povídala, a působilo to dost nebezpečně.

„Poslala jsem ji na průzkum.“

Anittě přišlo líto, že nerozumí, „Chtěla bych vědět, co se dozvěděla. A co cítí taková liška.“

Asthra se ohlédla. Anittu nenapadlo uhnout včas, princezna zvedla ruku a vyslala impuls proti ní.

Nejdřív ze všeho ji zasáhl prudký kolotoč nejrůznějších pachů. Nedovedla si představit, že by na světě mohlo být vůbec všechno cítit. Kameny, zbytky potravy, kabát na jejích ramenou, pokrývka, kterou se přikrývala Asthra, les kolem, oheň, Asthra, Sindy i ona sama, to vše ostře, dráždivě a někdy i nepříjemně páchlo – Anittě bylo najednou ještě hůře než předtím. Potom si k tomu uvědomila mohutné hučení lesa, vzdálený hřmot moře narážejícího na skály a nepříjemně hlučný hlas Asthry i Sindy. A oheň, který ji téměř oslepoval. Zapotácela se. Asthra ji zachytila.

„Klid,“ hladila jí čelo, „Hned to bude dobré...“

Anitta chtěla odpovědět, že je jí zle, ale to už jí tak špatně nebylo – Asthřiny ruce byly teplé, jemné a citlivé, jejich dotyk byl tak příjemný, že zatoužila cítit je co nejdéle.

„To nic, zvykneš si...“ Anitta s úžasem poznala, že slyší její hlas, aniž by Asthra cokoliv řekla.

Skutečně si zvykala. Sindy zvědavě přihlížela a tiše pískala nosem. Asthra jí něco řekla, Anitta sice nerozuměla, ale cítila smysl – ptala se na to, co Sindy viděla při průzkumu.

Jak liška odpovídala, Anitta začala chápat, že mluva arminských šelem není stejná jako lidí, že jinak myslí a jinak k sobě řadí fakta a pocity. Na pohled bylo vyprávění zmatené a týkalo se především toho, co zajímalo samotnou Sindy – Anitta přesto pochopila, že Enkra je obklíčen v zámečku a nikudy k němu nelze proniknout. Sindy běhala okolo tak blízko, jak jenom šlo, ale všude byli cizí lidé a neodvážila se přijít jim moc na oči.

„Nevadí,“ řekla Asthra, „Pomůžeme mu.“

Anitta se ujistila, že Asthře skutečně rozumí, i když nezná řeč Ostrovanů. Pozvolna jí začalo docházet, že vnímá Asthřiny myšlenky dřív, než je řekne. Ale ve stavu, v jakém byla, jí to nepřipadalo nijak zvláštní.

Zvykala si na hluk, na pachy i na oheň. A kupodivu pach lišky jí začal být příjemný, takže když k ní Sindy přišla, přitáhla si ji blíž a hladila ji. Měla hlad – našla zbytky jídla a cpala se. Anitta si uvědomila, že má taky hlad, ale byla ještě natolik člověkem, že brát lišce potravu nechtěla.

Asthra došla k nim a s úsměvem si Anittu prohlížela. „Jak se ti to líbí? Jak se mají lišky?“

„Je to... je to moc divné. Zvláštní.“

Asthra jí opět položila ruce na hlavu. Anitta se trochu uklidnila, ale stejně ještě cítila jisté vytržení.

„Něco jsi zřejmě pochopila, to je dobře. Tomuto stavu se říká aktivní polovědomí a asi tě v něm nechám co nejdéle. Máš vlastní vůli i myšlenky, ale jsi se mnou spojena dost těsně. Taky jsem ti zaktivovala ty body na hlavě. Budeš líp rozumět, co se děje.“

Anitta se dotkla tetování od Sandry.

„Ano, to je právě něco jako vstupní brána do tvého mozku. Když se na to čarodějka soustředí, dokáže ti dost předat. I když nikdy ne tolik, kolik by bylo potřeba. Kdybych to uměla, dala bych ti jedním rázem všechny vědomosti, které mám sama. Ovšem nevím, jestli bys to přežila ve zdraví...“

„Jak to, že ti rozumím, když mluvíš arminsky?“

„Vnímáš, nerozumíš. Kdyby na tebe mluvilo rádio, nebudeš rozumět skoro ničemu. Ale za pár dní už budeš rozumět všemu i v bdělém stavu. Každé slovo které říkám, si zapamatuješ a spojíš s nějakým konkrétním vjemem. Proto ti budu všecko současně říkat a předávat. Terminologických zmatků si nevšímej.“

„Hypnopedie. Učení ve spánku?“

„Ano. To říkal Enkra, že? Mohl tě taky něco naučit...“

„Pomůžeš Enkrovi?“ zaprosila Anitta.

„Neškodilo by mu trochu potíží. Ale už je čas. Pojďme...“

Všechny tři se vydaly na pobřeží. Zatím se počasí ještě o poznání zhoršilo, vlny bily do skal a zasypávaly břeh tříští pěny. Vítr skučivě narážel do stromů, olamoval z nich větvičky a unášel pryč. Dívkám rozevlál vlasy, i Sindy naježila kožich proti chladu, který vítr přinášel. Anitta, ačkoliv byla nahá, necítila kupodivu žádnou zimu.

Asthra si vybrala vysokou plochou skálu nad mořem. Pomohla na ni Anittě. Skála byla vystavena větru, ale vlny na ni nedosahovaly.

„Tady to bude dobré...“

„Co budeš dělat?“

„Zapálím oheň.“

„V tom větru ti nic nebude hořet...“

„Bude muset. Sedni si tady a dívej se, co dělám. Ale nepleť se do ničeho. Nebudu tě moci hlídat, musím se velmi silně soustředit. A hlídej taky Sindy...“

Anitta učinila, co princezna chtěla. Asthra poklekla na skálu. Vztáhla ruce k obloze, zaklonila hlavu. Enkra občas cvičil jógu, tohle byla jedna z ásan. A potom začala tiše zpívat v neznámé řeči, zpočátku zvolna, později hlasitěji a rychleji. Ta píseň byla nemelodická a téměř nepříjemná, připomínala skučení větru nebo vytí vlka. Anittě běhal mráz po zádech a Sindy se naježila.

Asthra zpívala dlouho – Anittě se z toho zpěvu počala opět točit hlava, ale neodvážila se ji vyrušit. Ty poslední, ostré ječivé tóny podobné ptačímu křiku už téměř bolely v hlavě – měla pocit, že nevydrží a uteče někam daleko, když Asthra najednou zmlkla po ostrém, daleko slyšitelném výkřiku, a na chvíli ztuhla, jakoby zkameněla.

Pak se začala pohybovat – pomalu, slavnostně, velmi účelně a elegantně. Sepjala ruce, položila je na skálu a sklonila se nad nimi. Něco šeptala, teď téměř neslyšně – najednou ruce rozevřela a Anitta spatřila v jejích rozevřených dlaních sotva postřehnutelný plamínek. Asthra jej vysypala na skálu, a plamen hořel dál, mohutněl a sílil, přestože kolem běsnila větrná bouře, vůbec se v ní nehýbal, jakoby ji nevnímal.

Asthra se obrátila k Anittě. Oči jí planuly a tvář zářila triumfálním nadšením. „Podařilo se to! Dokázala jsem to sama! Anitto, já jsem čarodějka! Skutečná čarodějka!“

Anitta ji téměř nevnímala. Ten plamínek na skále ji nezvykle přitahoval; měla chuť se ho dotknout, i když jí bylo jasné, že by se strašlivě popálila.

„Pojď, můžeš blíž.“ řekla Asthra. Vložila ruce do ohně a nechala si je olizovat plamínky. Dokonce nabrala oheň do dlaně a natáhla dlaň k Anittě – a ta přišla. Asthra uchopila její ruku a ponořila do ohně; strašně to zabolelo a Anittě vzplanula na ruce špína a odumřelá kůže, ale Asthra jí ruku podržela, než to všechno shořelo – pak už to bylo jenom příjemné.

„Nechala bych tě vykoupat, ale shořely by ti vlasy. Půjčím ti přilbu, až bude možnost...“

„Je to nádherný...“ vzdychla Anitta.

„Oheň umí mnoho věcí... Máme ještě chvíli času. Chtěla bys něco vidět? Ukáže ti to...“

„Enkru... šlo by to?“

Asthra uchopila její ruce. Přes oheň. Pohlédla jí do očí, něco šeptala. Anitta hleděla do plamenů – a náhle spatřila Enkru, sedícího se zkříženýma nohama, okolo jeho náčelníky, taky bratra Michella. O něčem se dohadovali a tvářili se velmi vážně.

„Válečná rada,“ smála se Asthra, „Náčelníci se hrozně rádi domlouvají. Můj bratr vede každou chvíli takovou radu. Většinou to k ničemu není, ježto buď všichni vědí co a jak, nebo se to stejně nepodaří dohodnout...“

Pustila Anittiny ruce a už nebylo nic vidět. Anitta vstala a rozhlížela se po moři. „To je příšerná noc...“

„Brzy se uklidní...“

Oheň planul na skále. Anitta neviděla, že by na ní něco hořelo, nedostával žádnou energii, přesto neuhasínal a jasně zářil do daleka.

Asthra nad něj vztáhla ruce. Zvrátila hlavu dozadu, ale měla zavřené oči. „Je čas...“ zašeptala.

Opět začala zpívat, nyní něco jiného než předtím. Prsty jejích rukou se pohybovaly, jako kdyby něco rozhrnovala nebo se pokoušela plavat. Oheň se zachvíval, přibývalo mu na intenzitě, zářil jasněji, stoupal výše. Teď už by do něj Anitta nemohla vsunout ruku, byl už vyšší i než Asthra, stojící před ním.

A potom Asthra zvedla ruce proti temné obloze. Zpívala teď jediný čistý a nosný tón, který však téměř bolel a zdálo se, že při něm prasknou bubínky. Stála tak proti větru, jako by jej chtěla rukama zadržet – ale ačkoliv to byla směšná představa, Anitta ji sledovala se zatajeným dechem.

A náhle se jí zdálo, že útoky větru na pobřeží nějak slábnou, že i vlny ustávají ve svém divokém zápasu se skalisky, že se příroda kolem uklidňuje. Zvedla oči k nebi, aby se přesvědčila, a zachvátil ji strašlivý strach, protože na obloze nad ní vycházely hvězdy.

Až do té chvíle bylo nebe zataženo mraky – teď se obloha rozevírala jako závoj. A představa, že se tohle všechno děje na pokyn jediné dívky, Anittu vyděsila tak, že byla schopna utéci.

Všimla si Sindy – ta se jí choulila v náruči a srst měla zježenou. Tiše skučela jako vyděšený pejsek.

Asthra se ohlédla. „Neboj se! To není nic zlého...“

A vítr ustával. Mořská hladina se uklidňovala – sice pokračoval příliv, ale na břeh přibíhaly jen lehké vlnky, a v nich se odráželo světlo hvězd. Pozvolna přestal šumět les, stál tichý a nehybný za jejich zády. Potom jim přestaly vát ve větru vlasy. A nakonec nastalo ticho, tak zvláštní a překvapivé, že Anitta cítila i tlukot vlastního srdce a tiché pískání lišky.

„Jak jsi to dokázala?“ odvážila se zašeptat.

„Oheň vytváří silové pole. Nasměrovala jsem ho tak, aby se změnila meteorologická situace. Změnil se tlak v horních vrstvách atmosféry, a to má tenhle důsledek...“

„Dokázala bys taky... udělat bouři?“

„To je to nejlehčí. Bouři dokáže každej blb...“ zaváhala.

„Já to nikomu neprozradím!“ řekla Anitta nejistě.

„Na to nemyslím. Spíš mám strach, abys to nezkusila.“

„Myslíš, že bych to dokázala i já?“

„Samozřejmě. Není to nic tak těžkého.“

„Ne... raději ne!“ rozhodla se Anitta.

Asthra přecházela po útesu a dívala se na moře. „Teď počkáme. Kamarádi vyjíždějí...“

V Limericku bylo o této půlnoci živo jako v pravé poledne. Všechny plachetnice vyjížděly na moře, přes varování zkušených místních rybářů, že takové náhlé uklidnění je předzvěstí horších věcí a že mu není co věřit. Armini na tenhle klid přímo čekali a Irové, lidé nesmírně pověrčiví, nakonec uvěřili, že to způsobila skutečně nějaká čarodějka.

První startovala Sheilla Westerhamová se svým hydroplánem. Její manévrování bylo lehčí než manévry plachetnic a také mohla být mnohem dřív ve Francii – ale že chtěla všechno vidět, rozhodla udělat veliký okruh kolem celého pobřeží a zkontrolovat ostatní posádky. Letěl s ní taky Nicolas Castignac, který byl pověřen velením.

Ze zátoky vyjížděly loďky v téměř přesném rozestupu. Na moři se řadily vedle sebe a čekaly na vítr. Jejich velitelé na sebe pokřikovali různé rady a pobídky, žertovali, sázeli se, kdo dřív dosáhne cíle. Na stožáry vzlétly vlajky: arminské státní, s černou lilií, osmihrotým křížem s bleskem, rodovými nebo smečkovými symboly. Na plachtách potom byl vyšit nebo nakreslen tu trojzubec, tu dávný meč s bleskem nad hrotem: Excalibur, meč moci.

Za deset minut jedna byly lodi připraveny. Limerick ztichl, najednou tu bylo pusto a prázdno, dokonce někteří místní obyvatelé vypluli na širé moře, aby viděli, co se bude dít.

Přesně v jednu hodinu astronomického času, přestože se řídila podle hvězd a neměla žádný chronometr, zvedla Asthra opět ruce. Někde v dálných končinách Atlantiku se zvedl mírný větřík. Zafoukal, zapleskal plachtami o stožáry, rozvinul vlajky. Kapitáni usedli ke kormidlům a jejich posádky se připravily. Pak zavanul silnější vítr a lodi poskočily po čeřící se hladině.

„Ve jménu prince!“ vykřikl nejstarší z kapitánů, „Kupředu! Vítězství je před námi!“

A potom se plachetnice rozjely. Nejdřív pomalu, ale jak vítr sílil, čím dál rychleji. A jejich námořníci se smáli, křičeli a těšili se na dobrodružství.

Asthře už opět vlály ve větru vlasy. Stála na svém místě u okraje útesu a smála se, vášnivě se smála a občas vyrážela hrdelní výkřiky.

„A teď ostatní!“ řekla, přešla na jinou stranu a napřáhla ruce k jihu. Anitta ji pozorovala se strachem a obdivem – Asthra zpívala a oheň jí planul za zády. Přestože opět nastal prudký vítr, oheň hořel klidně, jen občas se zachvěl, když zprudka vykřikla a zamávala rukama.

Pak si přišla sednout k Anittě. Vypadala spokojeně. „To by bylo Středozemní moře. Teď už jedou všechny naše lodi tam, kam potřebujeme. Bude to veliké a slavné vítězství, až přijedou...“

„Není to nebezpečné?“

„Jen pro toho, kdo je slabý a neschopný. Jistě, kdo má loď, která nevydrží plavbu, musí se bát. Ale naši kapitáni to dokážou! Jsou skvělí a vědí, co je jejich povinnost! Dokázaly jsme to!“

„Ty jsi to dokázala! Jsi strašlivě mocná, Asthro... Je vůbec na světě někdo, kdo má větší moc než ty?“

„Ale já nemám moc! Já pouze sloužím moci!“

„Přesto. Je na světě lepší čaroděj než ty?“

„Snad,“ zaváhala Asthra, „Ale nevím o nikom...“

„Ovládáš přírodní síly i duše lidí. Je na světě ještě něco, co bys nedokázala ovládnout?“

„Ano... osud,“ Asthra vstala, „Zapomněla jsem na Ťapku. Musím ji přivolat. To bude to nejlehčí, ani tě nebudu potřebovat...“

Přistoupila k plameni, vsunula do něj ruce. Promluvila arminsky jednu krátkou větu a zas odstoupila.

Anitta zaslechla tiché zaskučení lišky, ohlédla se. Sindy měla naježený kožich a hleděla do tmy – tam po útesu přicházeli dva vojáci. Zřejmě se vydali na obhlídku a spatřili oheň – teď šli blíž, aby viděli, co se tu děje, a případně zasáhli.

„Asthro! Vojáci... nevidíš je?“

Asthra se jenom zasmála. „Jsou vítáni...“

„Ale oni jsou přece nepřátelé!“

„I tak jsou vítáni.“

Vojáci viděli, že jsou tu jenom dvě dívky, dokonce bez veškerého oděvu. Anittou si nebyli jisti, ale jasně poznali, že Asthra je Arminka. Přišli blíž a zaváhali.

„Buďte vítáni! Nebojte se, můj oheň vám neublíží, jste-li dobří!“

Byli silní a sebevědomí a byli si jisti, že se jim nemůže nic stát. „Ty jsi Arminka! Nezapírej!“

„Jsem Asthra, kněžka Ohně. Vítám tě...“

„Máme příkaz zatknout a přivést každého Armina. Doufám, že se nám nebudeš pokoušet vzpouzet...“

Anitta se chvěla strachy. Asthra stála klidně, dokonce se usmívala.

„Pozvala jsem vás ke svému ohni jako přátele. Ale vy zřejmě nechcete být mými přáteli. Vaše řeč je drzá a zpupná a svědčí o tom, že nevíte, s kým mluvíte...“

Rozesmáli se. „Mluvíme se špinavou děvkou, která by vůbec neměla otvírat zobák, když jí něco poručíme! Jestli hnedka nepůjdete s námi, tak uvidíte, jak vás přinutíme...“

Asthra jim vyšla vstříc. Při tom nabrala do dlaně oheň a vztáhla tu ruku proti nim. Nikdy ještě neviděli oheň, který by hořel v prázdné dlani, ale nelekli se. „Takový triky umí každej fakír!“

Asthra, pořád ještě s úsměvem na rtech, přiložila ruku k ústům a vdechla oheň do plic. Pak jej vydechla proti nim – jako drak, který chrlí plameny. Byli dost blízko, takže je dostihl a jejich uniformy rázem začaly hořet; muži křičeli, snažili se jej uhasit a prchali, ale Živý Oheň je nepustil – během vteřiny na nich shořely uniformy, vlasy, všechno, co u sebe měli, a oni tu stáli docela nazí. Povšimli si, co se s nimi stalo, a měli najednou strach.

„Odejděte v míru! Nechci vám nijak ublížit...“

Podívali se na sebe – pak se dali beze slova na útěk a zakrátko zmizeli ve tmě. Asthra je sledovala pohledem, pak se vrátila zpátky k Anittě. „Neboj se, mně nikdo neublíží! A tebe dokážu ochránit...“

Anitta se chvěla. „Ťapka mi vyprávěla, že jsi nejmocnější na světě! I Enkra to říkal. Ale tehdy jsem ještě netušila, jak velká je tvoje moc...“

Ťapka ležela na lůžku. Vyčkávala. Ve chvíli, kdy ji Asthra zavolala, ucítila to volání a poznala, že přišel čas odejít. Zasténala, pak ještě jednou. Věděla, že ji někdo uslyší.

Dveře se otevřely, ošetřovatel nahlédl dovnitř. Ťapka si ho nevšímala, oči měla zavřené, hlavu zvrácenou dozadu, ruce nepřirozeně rozhozené. Ošetřovatel se zřejmě polekal, takže zavolal svého kolegu a taky lékaře – a všichni tři vstoupili.

Oba ošetřovatelé se sklonili nad Ťapkou – vymrštila ruce a popadla je za límec košile. Škubnutím je srazila k zemi – vzápětí vyskočila a kopanci oba omráčila dřív, než mohli použít obrany. Lékař se o nic ani nepokusil – jen ustupoval a strachem pištěl jako krysa.

Službu ve strážnici měl seržant a pět vojáků. Protože Ťapka se doposud chovala mírně a neprojevila jediný pokus se osvobodit, považovali to za dostatečné množství. Když teď vyběhla na chodbu, povšiml si jí jeden voják a vykřikl, spíš leknutím než na poplach. Ťapka otočila v zámku klíčem, aby zavřela lékaře a ošetřovatele, pak se rozběhla k východu.

Ti vojáci byli v pohotovosti – vyběhli ze strážnice proti ní. Nevěděli, co dokáže, to byla jejich chyba – neboť zaútočila jako blesk a sérií úderů a kopů je doslova smetla jak hadrové panenky. Potom zkusila se dostat ven, ale dveře byly zamčené a navíc vyztužené ocelovými mřížemi. Neváhala – rozběhla se, proskočila dvojitým okenním sklem a seskočila z prvního patra na zem tak jistě, jako by měla výcvik parašutisty. Na dvoře byl taky jeden voják, ale ten se vůbec neodvážil něco udělat. Ťapka si vybrala motocykl a že neměla klíček k zapalování, nastartovala ho spojením drátků. Rozhodla se zlikvidovat džípy – z nářadí vybrala železnou tyč a prorazila oběma autům benzínovou nádrž. Pak nasedla na motocykl a zmizela ve tmě. Vojáci z budovy i nešťastník na hlídce jen ohromeně zírali.

Asthra seděla u ohně, Anitta vedle ní. Čekaly a nemluvily – až do chvíle, kdy liška Sindy zvedla hlavu. „Ťapka je tady...“

Anitta se připravila uvítat kamarádku – ale překvapilo ji, když se objevila nahá, pořezaná od okenního skla a s oholenou hlavou. Ťapka předstoupila před Asthru a zastavila se před ní.

„Ahoj, Ťapko!“ řekla jí Anitta.

Ťapka k ní obrátila oči a řekla „Ahoj!“ Potom se ale zase obrátila na princeznu. Mlčela.

Asthra se chovala velice zvláštně. Nic nezbylo po vlídnosti a laskavosti, s jakou jednala i s nepřátelskými vojáky. Nyní mluvila tvrdě a příkře, jako se mluví s provinilým psem: „Nesplnila jsi moje rozkazy! Poslala jsem tě sem za nějakým cílem! Ty jsi ale dala přednost věcem, které jsem ti nenařídila a které s tím neměly nic společného!“

„Plnila jsem tvoje příkazy.“ řekla Ťapka ustrašeně.

„Dala ses chytit a dokonce poškodit! Nevím, jestli tě vůbec ještě budu potřebovat!“

A teď Ťapka udělala něco, co Anitta vůbec nechápala. Zvedla ruce k tváři, jakoby prosila: „Nech mne žít! Prosím tě, nech mne žít!“

„Na co? Kdo tě ještě potřebuje?“ štěkla Asthra.

„Ale já chci žít.“ řekla Ťapka sotva slyšitelně.

Anitta už to nevydržela. Chytila Asthru za ruku. „Jak s ní můžeš takhle jednat? Je to přece člověk!“

Asthra se po ní překvapeně ohlédla. „Co že je? Člověk? No vlastně ano... ona je vlastně člověk...“

„Nebo... není člověk?“ okolo Anitty jako by se náhle otevřela propast. Hlavou jí prolétly zvláštní, téměř nepochopitelné okolnosti týkající se její kamarádky a taky zvláštnosti spojené s Asthrou – najednou jí jakákoliv možnost nepřipadala nemožná.

Asthra se opět obrátila k Ťapce, ale když promluvila, byla už klidnější: „Zdá se, že ses zadaptovala pozoruhodně rychle. To, že máš sama zájem pokračovat ve své existenci, se mi líbí. Možná bys mi mohla říct, proč chceš žít.“

„Tak... je to krásné! Líbí se mi být na světě. Mám přátele... mohu jim pomáhat! Mám svoji práci...“

„Proto jsem tě sem neposlala! Dát se do služeb prince Enkry bylo tvoje vlastní rozhodnutí. A co jsi dělala potom, už vůbec nechápu! Je od tebe pěkné, že jsi pomáhala Anittě, ale myslím, že to nesouvisí s tvými základními úkoly!“

„A kdybych to neudělala, kdybych nepomohla tomu, kdo pomoc potřeboval, kdybych utekla z boje – myslíš, že by to on schvaloval a měl mne pro to rád?“

Asthra se zarazila. Pohlédla překvapeně na Anittu, jako by hledala pomoc právě u ní, zavrtěla hlavou a konečně řekla: „Máš vlastně pravdu. Vidím, že ti to opravdu myslí... Tahle možnost mě nenapadla...“

„Nad tím jsem nemusela přemýšlet. Já to cítím. Mám ráda lidi a když mě potřebují, musím jim pomoci. Kdo z lidí by mohl jednat jinak?“

„Ano, to je pravda,“ řekla Asthra rozpačitě, „Jsi člověk a máš ráda lidi... No dobře. Ale uvědomuješ si, že možná nedokážeš, co jsem ti určila?“

„Uvědomuji.“

„Dokonalé naplnění tvého života by byla láska. Ale co uděláš, když jí nedosáhneš?“

„Nezáleží mi na tom, aby mne on měl rád. Postačí, že já miluji jeho. Není nešťastný ten, koho nikdo nemá rád, ale ten, kdo sám nikoho rád nemá...“

„Chtěla jsem, abys byla šťastná a dala štěstí i jemu! A zatím jsem přivedla na svět o jednu nešťastnou duši víc!“

„Ale já jsem šťastná...“ řekla Ťapka.

Asthra kývla rukou. Ťapka poklekla a princezna jí ohmatávala hlavu, velice citlivě a při tom přesně. Něco si šeptala, čemu Anitta nerozuměla.

„Hm, zdá se, že kontakty dobře zarostly. Ani jsem to nečekala tak dokonalé. Máš velkou chuť do života...“

Ťapka neříkala nic. Nastavovala hlavu, jako by podstupovala lékařskou prohlídku.

„Dobře... zdá se, že jsi dokonale zdravá. Asi budeš žít dlouho... Občas se ukaž na kontrolu. A kdybys cítila, že to není v pořádku, přijď okamžitě. Už ti nebudu nic přikazovat. Jsi přece člověk...“

Asthra poodstoupila a Ťapka vstala. Mlčela, jenom očima sledovala svoji paní. „Kdybys někdy nemohla dál a už tě to moc trápilo, kdybys třeba někdy chtěla zapomenout na toho muže, přijď za mnou. Co jsem dokázala vložit do tvé duše, to mohu také... zrušit.“

„Ne,“ řekla Ťapka, „Já se nechci ničeho vzdát. To, co cítím, je součást mne samotné. Bez ohledu na to, co jsi v té věci udělala. Je to teď moje láska. A já se jí nechci vzdát. Když je mi zle, vzpomenu si, že někde je člověk, kterého mám ráda. A hned je mi líp...“

„Dobře. Je to tvůj život.“ Asthra zvedla oči k obloze. „Půjdeme, je čas...“

„2:36:18.“ řekla Ťapka.

„Fajn. Ty to musíš vědět...“

Asthra přistoupila k ohni. Stačilo jí jen mávnout rukama, aby zhasl, zvedla ruce, ale zarazila se. „Pojď sem! Ty šrámy od skla přece nepotřebuješ!“

Ťapka přistoupila blíž a na pokyn Asthry vstoupila do ohně. Anitta se trochu polekala, ale zřejmě jí to nijak neublížilo – za chvilku vystoupila a škrábance, o nichž mluvila Asthra, zmizely.

Potom Asthra oheň uhasila. Anitta naráz přestala vidět, byl to pro ni moc rychlý přechod. A řekla to.

„Veď ji, Ťapko, ať se někde nepřerazí!“ řekla Asthra.

„Ty vidíš potmě?“ ptala se Anitta.

„Dokonce líp než všichni ostatní.“

„A jak uhádneš, kolik je hodin, když nemáš žádné hodinky?“

„Cítím čas jako lidé cítí teplo nebo zimu.“

„To tě naučila Asthra?“

Princezna šla poslední, za Anittou. Ve chvíli, kdy se na okamžik zastavily, Anitta řekla: „Když jste mluvily, pochopila jsem, že Asthra nějak ovlivnila tvůj život. Mluví, jako kdyby tě sama stvořila...“

„Ano.“ řekla Ťapka.

Asthra řekla: „Řekni jí to. Všechno.“

Ťapka vyprávěla za pochodu, klidně a neúčastně: „Byla jsem Alice O'Curryová. Patřila jsem ke starousedlíkům, ale nijak a ničím nevynikala. Dokonce jsem byla dost ošklivá a chlapci mi nevěnovali téměř žádnou pozornost. Kvůli jednomu z nich jsem se zabila. Přeřezala jsem si žíly a vykrvácela. Lékaři mne nemohli zachránit. Zemřela jsem v nemocnici v Iron-city. Než jsem si přeřízla žíly, spolykala jsem ještě spoustu prášků, ale to neví nikdo, jenom Asthra. Mám univerzálku a chtěla jsem, aby to bylo jisté...“

Anitta se chvěla, po zádech jí přebíhal mráz. Řekla: „Ale žiješ!“

„Asthra požádala nemocnici o nějaké tělo. Tělo mladé a zdravé dívky bez ohledu na to, jaké je. Když lékaři konstatovali smrt, vložili mne okamžitě do mrazicího boxu a oznámili to Asthře, která mne převezla do svého centra. Tam mne opět přivedla k životu. Tím zmrazením se podařilo uchránit mozek od biologické smrti. Asthra mne nejdřív naplnila umělou krví a převedla na přístroje. Potom provedla sérii operací, kterými mne zcela změnila. Vytvořila mi zcela jiné tělo, naprosto nepodobné tomu, které bylo dřív. A kromě toho mi dala některé zvláštní schopnosti. Větší sílu a rychlost, vytrvalost, obratnost. Možná sis toho všimla.“

„Jak to dokázala?“

„Stav se někdy v Ironu, mám tam kompletní projekt i se záznamem o skutečném provedení,“ řekla Asthra, „Je to docela zajímavé, jestli chceš studovat medicínu...“

„Ne, proboha! Jenom nechápu, jak se ti mohlo to všechno podařit!“

„Po skončení proměn mého těla se Asthra soustředila na mozek,“ pokračovala Ťapka, „Některé základní zásahy prováděla současně, ale většinu ponechala až na závěrečnou fázi. Měla jsem sice univerzálku, ale Asthra povzbudila moji paměť tak, že jsem schopna si pamatovat každé slovo, které přede mnou někdo řekne, a při tom mi to nepřekáží při normálním myšlení. Taky ten čas, který tě zaujal. To je maličkost...“

„Jak jsi to všechno objevila, Asthro?“

„Většina z toho je popsána v pokusech, které dělal ještě před válkou Denis Baarfelt. To byl jeden vědec u nás. Popsal to v knize, já to jen vyzkoušela.“

„Na závěr mi dala ještě smysl života. Dala mi cit k člověku, kterého budu mít ráda do konce mých dnů. K člověku, kterému chci pomáhat v jeho práci i životě. A potom mne probudila a já opět začala žít.“

„Nepřekvapilo tě to?“

„Proč? Věděla jsem to. Pamatuji si vše, co se se mnou dělo. I s technickými detaily pro případ, že bych o tom musela někde přednášet. Asthra počkala, až budu schopna se představit veřejnosti – a když se stalo potřebným, abych přišla sem, vytvořila pro mne doklady a ostatní právní náležitosti a vyslala mě. Člověk, kterého hledám, zatím odešel, takže jsem zůstala a pracovala, jak bylo třeba.“

„A Enkra tohle všechno ví?“

„Všechno ne. Kolik potřebuje, tolik ví.“ řekla Asthra.

Anittě se točila hlava. „Ty jsi ji vlastně stvořila, Asthro!“

„Ano. Chtěla jsem si zkusit stvořit člověka. Ale už to nikdy neudělám. Nevím, jestli jsem udělala dobře.“

„Proto jsi chtěla... Ťapku zabít?“

„Nečekala jsem, že bude... tolik lidská. Dívala jsem se na ni pořád jako na svoje dílo, jako na nějakou hračku, kterou jsem si udělala. Ale ona je opravdu člověk. A má právo žít, jak sama chce. Už ji nesmím ovlivňovat. Přesvědčila mne, že je člověk...“

„Když jsem se domnívala, že dokážeš člověka zabít, bála jsem se,“ řekla Anitta, „Ale ty dokážeš život také dát, to je víc. Nevím, jak se k tobě chovat. Ty jsi skutečně nejmocnější na světě!“

„Neboj se! Jsem čarodějka. Ale právě proto nesmím nikomu ublížit. Nejvyšší moc smí mít jenom ten, kdo ji smí použít. A neublížit je jedním ze zákonů, které nad sebou máme...“

„Enkra mi jednou říkal... takovou větu...“

„Jenom ten, kdo umí učinit z mrtvého živé, má právo učinit ze živého mrtvé...“ ocitovala Asthra, „To je základní zákon čarodějů. Ale ten, kdo někdy poznal cenu života, už nikdy nedokáže nikoho zabít.“

„Řekni, Asthro... věříš v Boha?“

„Ano.“

„Říkají, že stvoření života je vyhrazeno Bohu.“

„To je pravda. Prosila jsem ho kdysi, aby mi propůjčil část své moci. A odpřisáhla jsem, že jí nepoužiji ke zlému. Riskovala jsem a riskuji pokaždé, když něco dělám. Možná za to dostanu trest, až skončím život v tomhle zrození. Ale musela jsem to udělat...“

„Jak jsi poznala... že On s tím souhlasí?“

„Dopřál mi poznat mnohá tajemství. Kdyby to nebyla Jeho vůle, nikdy by se mi nepodařilo otevřít knihu poznání...“

Asthra se opět ohlédla na hvězdy. „Půjdeme, čas míjí. Máme toho ještě hodně před sebou. Ty teď půjdeš spát, Anitto. Ťapka není unavená, proto bude hlídat. Já budu také spát, probudím se, až se objeví první paprsek slunce. Pak půjdeme, abychom pomohly našemu princi...“

Anitta ulehla do mechu před jeskyní a zabalila se do svého starého kabátu. Asthra jí položila ruku na čelo.

„Už nemám strach.“ řekla Anitta.

Pak usnula. Asthra ulehla vedle ní. Ťapka zůstala sedět a čekala. A liška Sindy se jí stočila u nohou.

Errata:

30.05.2021 11:44