Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 Pomsta je logické počínání poražených.

 Pokud vítěz s touto eventualitou nepočítá, je idiot.

 Marlene Dietrichová

Nastalo ráno. Enkra se šel přesvědčit, že se nic nezměnilo a celý zámeček je obklíčen nepřátelským vojskem. Nic jiného nečekal, přesto to šel zjistit. Taky zjistil, že jsou tu televizní přenosové vozy a tedy útok začne, až se páni technici dobře nasnídají a přichystají. Zatím bylo času dost.

Cvrček se taky probudil časně. Rejnok už byl samozřejmě vzhůru, ale ten snad vůbec nespal – momentálně vařil čaj k snídani. K bungalowu, kde bydleli, patřila malá koupelna a když se Cvrček šel umýt, připomnělo mu zrcadlo jeho novou barvu vlasů, tak se zastavil a okouzleně se prohlížel. Ta barva, kterou teď měl, byla ta nejrezavější, jaká vůbec mohla existovat, a kdo by ji měl od přírody, byl by na to velice pyšný. Jak Cvrček toužil, aby ho chytili a ostříhali, tak teď si přál, aby ho předtím viděli všichni kamarádi a aby to ocenili.

„Co tam blbneš?“ ptal se Rejnok, „Máš tady čaj!“

„Nic... jenom jsem se na sebe díval.“

„No a co?“

„Povedla se ti fantastická barva.“

„Chtěl jsi bejt rezavej, tak seš. Pojď na ten čaj!“

Cvrček si vzal čaj a koláč. Kousal rychle, protože vytušil, že se bude něco dít, a nechtěl o to přijít.

„Asi se dám ke svědkům Jehovovým.“ uvažoval s plnou pusou.

„A pročpak?“

„Když jsem si prohlížel jejich časopis Strážná věž, viděl jsem tam takovou kresbu. Krásnýho leoparda, jenomže měl rohy jako koza. Nevím, co je to za zvíře...“

Rejnok se začal kuckat, asi mu zaskočilo.

„Myslíš, že by mi sehnali mládě na odchování?“

Rejnok spolkl sousto. „Ty seš tele! To je podle jejich představ Ďábel, chápeš? No, jejich představa démona...“

„Hm, chápu. No ale, to nevadí. Kdyby byl ze začátku trochu divokej, já už bych si ho nějak ochočil...“

Rejnok mávl rukou. „Já teď musím odejít. Musím se hlásit svým nadřízeným na jednom místě. Ty se mnou nepůjdeš, mohlo by to být... trochu ostrý...“

„Co mám teda dělat?“

„Dělej si, co chceš. Spoléhám na to, že máš rozum a že nebudeš dělat žádný blbosti. A nenecháš se chytit, to především. Radši se moc nepotloukej kolem zámečku, nebo si tě všimnou.“

„Nejsem k poznání! A dokonce mám i jiný hadry. Nevšimnou si mě!“

„Tím si nejsem tak jist. K poznání sice nejsi, ale ten svůj zatracenej divokej rozoumek máš pořád. Takže, žádný blbosti!“

„Nejlíp bys udělal, kdybys mě vzal s sebou.“

Rejnok se zamyslel. „Dobře, vezmu tě. Ale vysadím tě po cestě, třeba někde v sousedním městě. A tam na mě počkáš, až se budu vracet. Kdybych se nevrátil, tak... budeš mít nějaké drobné. Dostaneš se za to někam, kde ti kamarádi pomůžou.“

„Myslíš, že se nevrátíš?“

„Mám složitou a nebezpečnou práci. Nikdy nevím předem, co bude.“

„Tak jo...“

Najedli se. Rejnok šel připravit auto a Cvrček si balil věci. Při tom si všiml mapy, kterou měl Rejnok mezi svými poznámkami a prohlédl si ji. Ve škole je učili zapamatovat si cestu podle mapy. A v té mapě byly zakresleny i dva tábory, kterým oběma velel plukovník Monfleur: zajatecký tábor Enkrových Arminů a Tribberových Zelených baretů.

Když vyjížděli, bylo ještě brzy ráno a na ulicích byl mrtvý klid. Lidé vstávali pozdě a děti, pokud nebyly pochytané a zavřené, se vůbec neodvažovaly ven. Cvrček by se byl nudil, kdyby neměl určitý plán.

Jeli silnicí po pobřeží – Cvrček, který celou dobu mlčel, najednou řekl: „Tady se mi to líbí... tady je to fajn!“

„A co, proboha?“

„Vidíš támhlety skály? Jedna vypadá jako medvěd...“

„No... trochu jo. A co?“

„Hele, zastav mi tady! Já tady zůstanu!“

„Tady? Vždyť tady široko daleko nic není!“

„No a co? Budu si hrát tady u těch skal. Třeba se i vykoupu v moři, dneska už snad nebude takový mizerný počasí!“

„Dohodli jsme se jinak...“

„Já vím. Ale tady se mi to fakt líbí!“

Rejnok pokrčil rameny. „No dobře. Tak si tady vylez. Ale pamatuj si, co jsem ti říkal!“

„No jasně. Žádný blbosti...“

„Po poledni se pro tebe stavím. Třikrát zahoukám, když se neozveš, počkám deset minut, znova zahoukám a potom jedu!“

„Pochopitelně. Budu tady...“

Rejnok sledoval, jak se Cvrček rozběhl ke skalnatému pobřeží. Pak se rozjel a po cestě přemýšlel, co tu asi ten kluk chce dělat. Že by tu chytil nějaký stop a odejel zpět do Troissy, to neočekával – to by se mu podařilo spíš někde v městečku. Nakonec to pustil z hlavy.

Cvrček se rozběhl po pobřeží. Krás zdejších skal si sice všímal, ale ne tak nadšeně, jak tvrdil – to spíš dával pozor, aby se měl stále kde schovat.

Asi po čtvrthodině se dostal do široké zátoky. Byla tu sice pláž, ale nikdo sem nejezdil, bylo to odevšad daleko a lidé měli lepší možnosti. Právě proto se tady plukovník Monfleur rozhodl vybudovat zajatecký tábor. Pod stromy stálo několik dřevěných baráků a okolo se táhl plot z ostnatého drátu, vylepšený ještě strážními věžemi. Taky pláž byla obehnaná plotem – byla tam mělčina, tak bylo možno vést plot dostatečně daleko, aby zajatcům nechybělo koupání a aby si tudíž nemohli stěžovat. Ale zase to nebylo tak moc fajn.

Cvrček nebyl žádný nováček. Plížit se ho naučili už doma, když byl ještě o poznání menší. Lehl na zem a už se sunul od jednoho úkrytu ke druhému, občas se zastavoval a vyhlížel.

Viděl toho dost. Okolo plotu patrolovali ve dvojicích chlapi v bílých kulatých čapkách se štítkem. Další sledovali provoz z věží. Před bránou, už mimo tábor, stály dva kamióny, ale nebyl tu džíp, kterým jezdil Monfleur. Cvrček hledal nějakého důstojníka, ale neviděl, asi byli zalezlí v baráku.

Zajatců bylo hodně a většinou se flákali. Leželi na pláži, někteří hráli s míčem, ale nebyl to tvrdý a vášnivý apol, jen jakési pinkání beze smyslu. Ti, které viděl dostatečně zblízka, byli na hlavě ozdobeni tetováním přesně takovým, jaké si Cvrček přál. Jenomže teď měl tu parádní rezavou hřívu, a začal pomalu přemýšlet, jestli to přání aspoň neodložit.

Když zjistil všechno co chtěl, odplížil se zase do bezpečí a obešel tábor širokým obloukem. Rozběhl se a klusal lesem, dokud se nedostal do blízkosti druhého tábora, rozloženého v sousední zátoce. A pak se zase plížil a zase vyhlížel.

Na pohled byly oba tábory téměř stejné, stejné baráky, ostnatý drát, dokonce i ty věže a hlídky na nich. Ale zajatců bylo v tom americkém táboře podstatně méně a zdálo se, že jsou to především ti, kteří utrpěli v boji drobná poranění nebo jiné újmy, které jim brání v dalším nasazení. Kamióny chyběly a taky se Cvrčkovi zdálo, že hlídek je méně. Samozřejmě – plukovník Monfleur svoje zajatce propustil a vrátil Tribberovi, jak už Cvrček vytušil.

Cvrček byl mladý a neměl rád podrazy. Přesněji řečeno, neměl rád podrazy tak sprosté, jako je nedodržení čestného slova. V jeho světě se dělaly všelijaké finty, ale když se někdo na něčem dohodl, nebylo síly, která by takovou dohodu mohla zrušit. A když se mu potvrdilo, že Monfleur ji porušil, rozčílil se a rozhodl se ho za to potrestat.

Tentokrát šel k táboru arminských zajatců z druhé strany kolem moře. V lese se svlékl a ponechal si jen nůž – vlezl do vody, potopil se a plaval až do zátoky, k místu, kde začínal ostnatý drát. Tam se na několik okamžiků vynořil, obhlédl situaci a opět se potopil, než si ho někdo všimne.

Kůly byly do dna pečlivě zatlučeny, a nejspodnější ostnatý drát byl natažen hluboko ve vodě. Ale když na něj Cvrček vzal nůž, podařilo se mu jedno pole přeřezat a podplavat – byl drobný a štíhlý a protáhnout se úzkou dírou mu nedělalo potíže.

Teď musel rychle nahoru – už mu docházel dech. Vysunul vlastně jenom nos a ústa, rychle se nadechl a už plaval pod vodou ke břehu. Bylo tam několik velkých balvanů a Cvrček plaval tak, aby ho nebylo vidět z nejbližší strážní věže. Na pláži se válelo něco kluků, ale nejevili žádnou snahu cokoliv dělat, tak si jich strážný všímal jen zběžně. Cvrček připlaval ke kamenům, vylezl a lehl si na jeden tak, aby na něj nebylo moc vidět.

Kluci si jej všimli. A zarazilo je, že má vlasy. Byli by začali reagovat živěji, ale byl mezi nimi jeden zkušený bojovník a ten rychle pochopil, že to není samo sebou a zarazil jim to. Naopak se líně zvedl a přiloudal blíž.

„Znáš Sebastiana?“ zeptal se ho Cvrček.

„Jo. Je tady v táboře.“

„Tak ho sežeň. Že ho shání Cvrček...“

„Já tě znám... ale co ti udělali s vlasama?“

„Paráda, ne?“

„Furt lepší než my.“

Kluk se odloudal, lhostejně a klidně. Za chvíli sem přišel Sebastiano, prohodil pár slov s těmi, co se vyvalovali na pláži a vlezl do vody. Přešel ke kamenům a usedl vedle Cvrčka.

Cvrček si od malička cvičil pozorovací talent. Nemohla mu ujít žádná změna, která se se Sebastianem stala, už proto, že ho velmi zajímalo, co s ním je. Samozřejmě si nejdřív všiml hlavy, pečlivě vyholené, ale jen s několika symboly. Byl tu Enkrův drak štěstí na levé straně nad uchem, trojzubec a templářský kříž trochu výš k temeni. Nad pravým uchem šestiruké stvoření se lví hlavou, a Cvrček musel chvíli vzpomínat, než je identifikoval: Nrsimha Dév, nejbojovnější z inkarnací Kršny. Uprostřed velký kříž života s očkem směřujícím k temeni. Žádné ozdoby, nic zbytečného.

Sebastiano byl po celý čas, co ho Cvrček znal, krásný a vznešený, a naháněl nepřátelům hrůzu. Nyní po odstranění vlasů zvlášť vynikla ušlechtilost jeho tváře a jakási zvláštní moudrost, která tam předtím nebyla nebo nebyla jasně patrná. Cvrček se ho začal trochu bát – to se mu nestávalo, když po něm Sebastiano házel vším, co mu padlo pod ruku a odháněl ho. Cvrčkovi se zdálo, že z něho vyzařuje jakýsi podivný jas.

„Co by sis přál?“ zeptal se laskavě.

„Zrada!“ zasyčel Cvrček, „Monfleur pustil zajatce, a ti obklíčili Enkru v zámečku! Viděl jsem je na vlastní oči!“

„Aha. A co já s tím mám dělat?“

„Náhodou jsem utekl, když obsazovali zahrady. Enkra má hrozně málo lidí, už dlouho nevydrží...“

„To je mi líto.“

„Necháš ho v tom? Nepomůžeš mu?“

„Jestli sis nevšiml, jsme tady všichni zajatci.“

„Kdybychom se vzbouřili a utekli, mohli bychom mu pomoci.“

Sebastiano mu věnoval laskavý úsměv. „A proč bych to dělal?“

„Když nás Enkra potřebuje...?“

„Ale potřebuju já k něčemu Enkru?“

Na Cvrčkově tváři bylo znát horečné úsilí Sebastiana přesvědčit; ale nevěděl, jak narušit tu hradbu jeho klidu a nezájmu.

„Z tebe se vážně stal mnich?“ zaskuhral.

„Nevidíš? Osvobodili mne od mých tělesných pout a dopřáli mi, abych mohl naslouchat hlasu své duše. Už pro mne tamty záležitosti nic nezajímají. Proč mne jimi chceš vyrušovat?“

„Ale... jsi přece pořád nejlepší bojovník z nás všech!“

„Nejsem. To bylo. Teď jsem někdo jiný – zvenčí i zevnitř. Poznáš to taky, až tě chytí. Mohu ti potom dělat průvodce po světě, o kterém zatím ty nevíš nic a já jen velmi málo. Jsem na počátku cesty, a ta cesta je nekonečná...“

„Nevěřím, že ses mohl takhle změnit! Hraješ to na mě!“

„To, co prožívám, je stav, po kterém jsem už dlouho toužil. Nemohl jsem se mu věnovat pro povinnosti, které jsem měl. Když mne generál Tribber laskavě zbavil mé minulé identity, rozhodl jsem se věnovat duchovnímu uvědomování. Možná to přišlo dřív, než by se to stalo bez jeho zásahu – ale nic se nezměnilo...“

„Ale... meditační klid neznamená tělesnou nehybnost!“ řekl Cvrček.

Sebastiano se zasmál. „Kdepak ses tohle dozvěděl?“

„No... tak, při řeči...“

„Musíme dávat víc pozor, kdo nás poslouchá. No ale dobře, máš pravdu. Ale proč mám vyvíjet nějaké úsilí v záležitosti, která stejně nemá smysl stejně jako všechno ostatní?“

„Třeba... proto, že Enkra to potřebuje.“

„Nepotřebuje. Jen si bláhově myslí, že to potřebuje. Tomu se říká mája, světový klam.“

„Jestli něco neuděláme, tak ho brzo chytí jako tebe!“

„Jestli už dosáhl patřičné zralosti, tak mu to neublíží. Stejně jako to neublížilo mně. Sice jsem poznal několik pocitů, které nejsou zrovna příjemné. Pokoření, nenávist, strach... ale nakonec mi to bylo užitečné proto, abych věděl, jak uvažují lidé...“

Sebastiano mluvil mírně a laskavě jako většina duchovních učitelů – a Cvrček usilovně přemýšlel, jakým logickým argumentem nabourat tu jeho lhostejnost. Dobře pochopil, že Sebastiano ho zkouší a pokouší se ho k něčemu přivést, ale nebylo to lehké. Ostatně, kdyby to bylo lehké, nebavilo by to Cvrčka ani Sebastiana.

„A co když Enkra ještě není zralý?“

„Myslíš, že je to možné?“

„Třeba chce pobýt ještě nějaký čas v životním období bojovníka! A v tom případě se nemůže dát ostříhat jako ty!“

„Ano, jistě si to nepřeje.“

„Potom bychom mu měli pomoci, aby se to nestalo.“

„Možná měli. Ale jsme vázáni slibem...“

„Monfleur zradil. To ruší všechny sliby.“

„Tak dobře.“ Sebastiano vstal. Sklouzl do vody, přešel zpátky na pláž a křičel přes celý tábor: „Tohle nemá cenu, je studená jako psí čumák! Ani sem nechoďte, radši si něco zahrajeme... Třeba na Bounty!“

Několik kluků zvedlo překvapeně hlavy. „Na co?“

„Na Bounty. To byla taková loď...“

Armini se neochotně zvedali. Taky hlídky zbystřily pozornost, co se to bude dít. Sebastiano vpadl doprostřed povalujících se kamarádů a pokřikoval: „Už toho začínám mít dost! Jste líný jako prasata, jen byste se povalovali! Takhle nás seřeže každej, jestli se nebudeme udržovat v kondici...“

Zvedali se, neochotně a s proklínáním Sebastiana i nelítostného osudu. Strážní se vyhrnuli z baráku a zjišťovali, co se děje. Taky s nimi přišel nějaký kapitán, velitel tohohle tábora, a ten se smál: „Správně, kamaráde, jenom je zvedni! Nic nedělají, jen se povalujou! Udělej jim pořádný cvičení, nebo ti ta pakáž shnije zaživa!“

„Jsou to lenoši,“ nadával Sebastiano, „Jenom se na ně podívej, jak jsou zdechlý! Kdyby se tady objevil nějakej nepřítel, sežral by nás k večeři jako zákusek! No, dyť to vidíš sám...“

„Dej jim pořádný cvičení!“ radil kapitán, „Když jim dáš řádně do těla, uvidíš, co to s nima provede...“

Sebastiano řval jako na lesy, kluci se řadili a pořád ještě velmi neochotně začali cvičit. Zatím se všichni muži z ostrahy sešli a přihlíželi – měli rádi, když se buzeraci musel podrobit někdo jiný než oni. Sebastiano se snad zbláznil, protože nejdřív rozdělil svoje kluky na jednotlivé čety, a potom jim dal ty nejhloupější cviky: kliky, dřepy, kotrmelce. Za smíchu okolo stojících vojáků Armini cvičili, až se z nich pot lil, a Sebastiano na ně hulákal:

„Já vás naučím se válet a jenom žrát! Uvidíte, co z vás bude, když se budete flákat! A teď si pěkně dřepneme, a ruce dopředu, a pěkně skákat, a v dřepu! A kdo se zvedne, toho osobně nakopu do prdele!“

Mezi kluky byl taky Sicilián Paolo, velmi nedůtklivý na svoji osobní čest. Považoval za potřebné se vzbouřit; Sebastiano čekal jen na to, až bude mít na kom se vyřádit:

„Nelíbí? Nemusí! Tak ty budeš skákat v dřepu a ještě k tomu budeš kvákat! Žabička, jasný? Jseš malá zelená žabička, a kvákáš!“

Paolo Sebastiana dokonce napadl – Sebastiano mu jich pár vrazil a přestože Paolo pěnil vzteky, přinutil ho skákat po zemi a kvákat.

„A všichni! Dohlídněte na to!“

A kluci skákali. Na různé strany, rozbíhali se jako žáby z kaluže, většinou k drátům. Vojáci se chechtali, Sebastiano vztekle pozoroval, jestli se někdo nezvedne bez příkazu.

A náhle hvízdl na prsty. Jeho kluci byli rozlezlí po celém táboře; najednou vyskočili na nohy a zaútočili. Někteří se rozběhli k věžím a hbitě šplhali nahoru, jiní přeskakovali ten ostnatý drát a vrhali se na hlídky. Vojáci se doposud nepřestali smát – než jim to došlo, už leželi na zemi. Sebastiano skočil ke kapitánovi a vmžiku smetl jeho i pět vojáků okolo.

Déle než minutu útok netrval – všichni legionáři leželi na zemi svázáni vlastními opasky, nebo je kluci drželi tak pevně, že se nemohli ani hnout. Kapitána Sebastiano postavil na nohy.

„Co to znamená?“ vykřikoval kapitán, „Co je tohleto za svinstvo? To je vzpoura!“

„Kdybys byl vzdělanej, věděl bys, že na Bounty taky udělali vzpouru! Až se dostaneš domů, budeš muset trochu víc číst...“

Cvrček se ke své velké lítosti do vzpoury nezapojil, jeho vlasy by vojáky upozornily na něco nepatřičného. Teď přiběhl, aby mu nic neuteklo.

„Všechny spoutat a zavřít!“ velel Sebastiano, „Juane, ty se podívej, jak je to s náklaďáky. Kime, ty se ohlídni po nějakých uniformách. Potřebujeme vypadat!“

Plukovník Kim se kupodivu podřídil, ale moc uniforem nenašel. Svlékli aspoň ty legionáře, které měli, a starší kluci si natáhli jejich uniformy. Cvrček prohledal psací stůl pana kapitána a našel klíče od brány, takže ji otevřeli a kluci začali nalézat do kamiónů.

V té chvíli se objevil Monfleurův džíp. Nic lepšího se nemohlo stát, protože Monfleur zřejmě dost rychle nepochopil, co se děje, a zajel na parkoviště. Než mu to stačilo dojít, Sebastiano v uniformě seržanta otevřel dvířka a vyvlékl ho za krk ven.

„Sebastiano?“ vyvalil oči Monfleur, „Co to má znamenat? Tohle je proti dohodám, které spolu máme...!“

„To, že jsi propustil zajatce druhé strany, je taky proti dohodám! Tak jsme se zařídili – nemůžeš se nám divit!“

„Já jsem nikoho nepropustil...“

Cvrček podlezl Sebastianovi pod rukou. „To teda jo! Sám jsem viděl, že v jejich táboře je jenom pár chlapů! A mělo jich tam být víc než u nás, protože jsme jich víc zajali! Jseš podrazák a svinskej zrádce, Monfleure!“

„Co je tohle za skrčka?“ rozčílil se plukovník, „Já tady mluvím se Sebastianem, ty se do toho nepleť!“

„Cvrček je můj kamarád! Nekřič na něj, stejně se tě nelekne. A když říká, že to viděl, tak mu věřím podstatně víc než tobě!“

„Zradil jsi mě! Využil jsi našeho přátelství! Tohle ti nikdy neodpustím – a se službou u nás nepočítej!“

„A ty sis vážně myslel, že u tebe budu sloužit? Ty seš asi doopravdy blbej, plukovníku....“

„A sežereš nám každej špek!“ dodal Cvrček spokojeně.

Monfleura svázali a hodili do kamionu. Kima napadlo, že by se jim eventuálně mohl na něco hodit, a protože se nechtěli vracet, vzali ho s sebou.

„Co uděláme teď?“ ptal se Sebastiano Kima. Už zase se začal podřizovat, protože na vymýšlení byl Kim jasně lepší. Kim taky vůbec nepovažoval za chybu, že se po dobu boje ujal velení.

„Musíme pomoci Enkrovi. Kdoví, co s ním teď je... Boj určitě trvá od rána...“

„Dobře. Sednem do vozů a jedem se podívat do Troissy...“

Cvrček se nacpal do kabiny k Sebastianovi.

„Obdivuju, jak máš krásně udělanou hlavu...“

„Ještě jsem se vlastně neviděl...“ Sebastiano sundal čepici a prohlížel si svoji hlavu ve zpětném zrcátku.

„Až mě ostříhají – a doufám, že to bude brzo – nechám si to udělat taky...“ liboval si Cvrček.

„Ale jdi. Dyť ta barva, co teď nosíš, je krásná...“

„Jasně. Proto taky nespěchám...“ Cvrček pokukoval po Sebastianovi a uvažoval, jak začít. „Koukal jsem, jak jsi bojoval... šlo ti to ještě líp než předtím! A já už myslel, že jsi začal skutečně s odříkáním a meditací...“

„Začal,“ usmál se Sebastiano, „Boj je taky meditační technika.“

Cvrček po něm koukl nedůvěřivě. „Když bojuješ, nemůžeš meditovat!“

„Ty ne, ale já můžu. Dokážu se spojit s vyšší dimenzí v každé situaci. Nebo, líp řečeno, učím se to. Tohle byl první případ, kdy jsem to využil v praxi.“

„Chceš říct, že to nebojuješ ty, ale... někdo...?“

„Já, a přece ne já. Pamatuješ, jak z nás Sandra udělala šelmy? Něco podobného dělám teď já, ale při jasnějším vědomí. Dokážu teď při meditaci spojit svoje vědomí s pamětí z mých předchozích zrození, lidských i zvířecích. Jsem zároveň člověk i šelma...“

„To bych chtěl někdy zažít...“

„Mohl bych tě to naučit, ale chtělo by to trochu delší studium. Už jsi někdy něco takového dělal, nebo o tom aspoň slyšel? Já jsem se tím zabýval už dřív, jenom jsem neměl nikoho, kdo by mne vedl a pomáhal mi. Teď mi pomáhá Sandra...“

„Mají s tím něco společného ty značky na hlavě?“

„Ano. Dokážeš se koncentrovat na nějaký symbol? Říká se tomu taky autohypnóza... Sandra zaktivovala symboly, aby tvořily path, přechod do jiného vědomí. Soustředím svou mysl na určitý symbol a ona si sama najde cestu...“

„Jako u Pasqualova počítače?“

„Ano. Moje paměť působí nějak podobně. Tohle všechno dělám v klidovém stavu, při meditaci. Když potřebuju bojovat, stačí mi vzpomenout na symbol Nrsimha Déva...“ Sebastiano se dotkl své hlavy, „... a dojde k by-passu, ke zkrácenému spojení s pamětí duše z doby, kdy jsem byl šelmou. Pak bojuju jako šelma...“

„A to takhle bude fungovat i po tom, co ti narostou vlasy?“

„Ovšem! Pokud to budu aspoň trochu trénovat.“

„Jak se dá taková schopnost trénovat?“

„To můžeš dělat i ty. Když budeš sám a budeš ve vhodné náladě, zkus se trochu soustředit na krajiny vlastní duše... podívat se sám do sebe! Třeba se ti podaří dostat se na krátkou chvíli někam, kde jsi ještě nebyl...“

Cvrček posmutněl. „Tohle hned tak nedokážu... Sebastiano, bojím se, že než se vypracuju na tvoji úroveň, budeš už hrozně daleko, a nebudeš se se mnou ani bavit...“

Sebastiano pustil jednou rukou volant a zakroutil mu uchem. „Ty seš přeci telátko, Cvrčku! Teprve až se probudíš do své skutečné existence a zbavíš se všeho obtížného a zbytečného, pochopíš, jak krásné je být opravdu člověkem! A člověk nemůže přestat mít rád svého kamaráda...“

Cvrček rychle mrkal řasami, jako kdyby měl v očích prach. Nebo to byly slzy?

„Když já nemám v životě žádný štěstí! Nakonec to tady ještě vyhrajeme a mně se ani nepodaří se dostat pod kudly!“

Enkra měl starosti docela opačné – odrážel zběsilé útoky vojáků. Ti se soustředili především na balkón, který byl vysunutý a dalo se na něj vylézt. Enkra byl nucen poslat tam svoje nejlepší bojovníky, kteří pak citelně chyběli u oken v dolním patře.

Vojáci totiž přišli na zajímavý způsob, jak se dostat dovnitř. Protože Enkra dal zcela zatarasit vstupní dveře, rozhodli se zaútočit okny, a to tak, že uvázali ocelovými lanky okenní mříže ke svým vozům, potom zabrali a vyrvali mříže i s okenní zárubní. Tím mohli dovnitř a záleželo jenom na statečnosti obránců, aby jim to nedovolili.

Enkra bojoval na balkóně, což bylo v pořádku, byl nejlepší. Tam ho taky vyhledal Erik Targiér.

„Dole to začíná bejt blbý! Už se asi neudržíme! Vybourali nám polovičku oken...“

„My to tady taky nemáme lehký...“ řekl Enkra a shodil s balkónu jednoho drzého vojáka, kterému se podařilo se tam dostat.

„Jenže, my se už dlouho neudržíme! Potřebovali bysme pomoc!“

„Nikdo vám nemůže pomoct! Musíme bránit ten pitomej balkón!“

„Pojď se dolů aspoň podívat! Povzbudit kluky...“

Enkra dal Michellovi příkaz držet balkón a nikomu nedovolit se tam vydrápat. Pak se vypletl z toho zmatku a chtěl jít dolů.

V té chvíli se mu připletl do cesty Pasqual. „Hele, mám nápad...“

„Jo, dobrý... jakej?“

„Ten balkón je teď blbej, žejo. A co ho urazit?“

„Cože ho chceš?“

„No, zkrátka urvat a hodit dolů!“

Enkra se zarazil. „To není zas tak úplně blbej nápad! Dveře bysme zabarikádovali lehčejc...“

Vrátili se zpátky na balkón. V té vřavě, která tam panovala, se sice moc nedařilo něco zjišťovat, ale přece jen něco viděli.

„Jsou tady tři železný svorníky, a ty držej celej balkón! Jinak je z cihel, to by šlo. Muselo by se to odsekat...“

„Nebo vyhodit do povětří!“ řekl Pasqual.

„Máš něco, čím by se to dalo udělat?“

„Je tady chemická laboratoř...“

Enkra chvilku váhal. „Podívám se ještě zespoda...“

Erika potěšilo, že se přece jenom přišel ukázat dolů. Kluci, kteří odráželi útoky u všech oken, zajásali a hned měli víc sil do boje. Enkra vyhlížel okny na balkón a mračil se.

„Šlo by to, všecko jde! Jenom... musíme udělat nějakej dynamit! Dobře Pasquale, jdeme na to!“

Laboratoř měli v kuchyni. Tuk, ze kterého by získali glycerin, byl v dostatečném množství, taky čpavek, ze kterého získají dusík. Jenomže tahle práce by trvala velice dlouho a Enkra byl zřejmě jediný, kdo přesně věděl, co dělat.

„Pasquale, budeš velitelem laboratoře! Ti, co nemůžou bojovat, ti budou k ruce a budou poslouchat. Já se sem občas zaběhnu podívat. Hlavně dávej pozor, aby ti to nevybouchlo pod rukama...“

Pasqual jenom zděšeně zamlel čelistí. „Já? Ale vždyť... já tomu vůbec nerozumím!“

„Co se dá dělat? Jseš tady jedinej inteligent...“

Enkra vše připravil, nechal to Pasqualovi na starost a šel zase do boje. Zatím si trochu odpočinul, takže když vletěl na balkón a zjistil, že zatím se přes zábradlí dostali čtyři vojáci a stihli spoutat a odnést dva jeho kamarády, rozčílil se a naházel ty vojáky zase přes zábradlí zpátky.

„Michelli, vem si kladivo a majzlík! Jsou mezi nářadím. Uděláš tadyhle díry, stačí takových deset centimetrů. Tady, tady a tady. Potom to naládujeme dynamitem a uděláme bum...“

„Páni, to už začínáme bourat barák?“ lekl se Michell, „Nespadne nám to na hlavu?“

„Já doufám, že ne. To ostatně uvidíme...“

Michell pokývl hlavou a šel si pro kladivo a majzlík. Při tom bručel: „Já jenom, že kdyby nás to mělo zabít, jestli by nebylo lepší se dát přeci jenom vostříhat...“

Enkra to nezaslechl, nebo dělal, že nic neslyší. Zato ho zarazilo něco jiného – z kopce naproti se několikrát zablesklo, jako by si tam někdo hrál se zrcátkem a pouštěl prasátka.

„Koukni se támhle, Jeane! Vidíš to taky? Signály!“

„No... a co má bejt? To si někdo hraje...“

„Tohle není hra! Ale slunce sem nesvítí... musíme sehnat nějaký starý papíry! Můžou to bejt i úřední listiny polepšovny...“

Jean se vzdal myšlenky, že by pochopil, k čemu to chce. Přinesl dva šanony papírů; mimořádně důležité posudky a tajnou korespondenci ředitelství. Enkra mu nařídil, aby je zapaloval jeden od druhého, sám si sundal tričko a střídavě oheň zakrýval a odkrýval, takže vznikaly jakési kouřové signály.

Zrcátko na kopci začalo bleskurychle blikat a Enkra se spokojeně usmál. „Je to dobrý! Musíme vydržet, přijde nám pomoc – ale není jasný, jestli ještě dneska nebo zejtra! V každým případě musíme vydržet co nejdýl, rozumíte?“

A tiše, jen pro svoje nejbližší, dodal: „Ale moc bych teď potřeboval pomoc právě tady...“

Errata:

30.05.2021 11:44