Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hlavní starostí pana generála bylo vypadat dobře před televizními kamerami – k tomu taky zaměřil téměř všechno svoje úsilí. Nepříjemnosti ponechával podřízeným, ostatně soudil, že žádné nepříjemnosti ani nemohou nastat. Zbývá jenom dobýt ten zatracený barák – protože nemohl použít zbraní, bylo to trochu obtížné, ale těm lenochům vůbec neuškodí, když si trochu protáhnou těla, a televize bude aspoň mít možnost něco zajímavého vidět.

Jenže, sotva začal přenos, přišel za ním Ridgeway.

„Nějaké obtíže?“ ptal se ho generál zvesela.

„Snad abychom zalezli.“ navrhl Ridgeway a generálovi úsměv zmrzl na rtech. Vlezli si do štábního vozu.

„Ten jejich agent?“ ptal se Tribber.

„Mlčí. Obávám se, že už nepromluví...“

„Vy jste ho dorazili? Přece jsem říkal...“

„Ale ne, ještě žije. Ale jak to vypadá, nebude mluvit. Toho chlapa zkrátka nezlomíme, nemáme na to prostředky. Už jsme zkusili všechno. Je jako z kamene...“

„Co s ním uděláš?“

Ridgeway rozhodil rukama. „Co s ním můžu dělat? Počítal jsem, že se nějak dohodneme. Když se nedomluvíme, musí zmizet...“

„Já o tom nechci slyšet! Přece víš, jaké jsou příkazy! Má to být všechno jen taková hra, žádný mrtvý a žádné nepříjemnosti! Naše vláda potřebuje jejich suroviny a...“

„Nikdo to neví líp než já. Jenomže ten chlap zkrátka spolupracovat nechce! A princovi to nedovolí, takže já s ním nemůžu dělat vůbec nic. Já mu ublížit nechtěl...“

„Jak chceš,“ mračil se Tribber, „Já o něm nic nevím, ani jsem o něm jakživ neslyšel. Je to na tobě.“

Ridgeway pokývl hlavou. „To už si zodpovím. Ale je tu jiná malá nepříjemnost. V noci přišli dva vojáci. Jsou nazí a dokonale vyholení. Tak, že to nedokáže žádný mechanický strojek. Říkají, že je takhle opálil oheň...“

„Sakra, mluv rozumně! Já tě vůbec nechápu!“

„Tak dobře. Patrolovali po útesech. Uviděli světlo a našli tam dvě holky, zřejmě Arminky. Hrály si s nějakým zvláštním, velice jasně zářícím ohněm. Ta jedna je tím ohněm spálila... vdechla ho do úst a potom vychrlila jako pohádkový drak...“

„Tomu říkáš rozumný hlášení?“

„Tak to popisujou ti dva. Je to divný, ale zřejmě to skutečně viděli. Neříkám že se to doopravdy stalo. Ti z Ostrova umějí dokonale hypnotizovat...“

„Tak to jo,“ pokývl Tribber, „A ty si myslíš co?“

„Popis se hodí na jednu osobu, kterou zná naše agentura, a o které jsi slyšel i ty. Jejich princezna Asthra, čarodějka.“

„A sakra!“

„Přesně tak. Obávám se, že je tady a že se pokusí do našich akcí zasahovat. Bylo by dobře skončit to tady, než se rozkouká...“

„Bylo by lepší něco jiného. Chytit ji a přivést k výslechu. Třeba bude rozumnější než ten agent. Konečně, je to ženská...“

„Obávám se, že by to dost dobře nešlo. Bude se asi dost zostra bránit a její obrana bude takového typu, že bych to neriskoval.“

„Co tím myslíš?“

„S těmi dvěma zatočila tak, že se zastavili až v kasárnách. Ještě teď mají oči navrch hlavy...“

„Už jsem slyšel fantastických povídaček na kila! Ale nic z toho mě nepřesvědčilo, že to není obyčejná ženská z masa a kostí, kterou jde chytit stejně snadno jako jiný ženský...“

„No... já bych na tom netrval. Ostatně, když jsme u těch ženskejch. Ťapka nám utekla. Zmlátila všechny ty chlapy z ochrany, proskočila dvojitým oknem, nasedla na motorku a odjela. Nahá, upozorňuju. Aby ji nemohli pronásledovat, vzala železnou tyč a prorazila nádrž u džípů. Voják, co to viděl, říká, že jako kdyby rozklepla vajíčko. V této souvislosti se dá říct, že Asthra bude asi stejně zvládnutelná...“

„No, to je báječný! A co že tak najednou? Byla už tak klidná...“

„Řekl bych, že dostala rozkaz. A nějakým způsobem, který my neznáme, protože byla v přísné izolaci...“

Tribber si povzdechl. „Dobře. Další příjemné zprávy?“

„Zatím ne. Ale čekají se každým okamžikem.“

„Tak já ti povím, co a jak. Ty se nestarej o žádný další nepříjemnosti a zařiď pár věcí. Třeba aby nějaký lidi obsadili přístav pro případ, že by se chtěli probít a utéct na nějakých lodích. Potom ať se tam poohlídnou, čím přijela princezna Asthra, seberou její kamarády a ji samotnou taky. A jestli se bude vzpouzet, nebudu se zlobit, když náhodou padne nějaká rána. Dotyčnej dostane čtrnáct dní basy za neopatrný zacházení se zbraní a já mu budu upřímně vděčnej...“

„Ale naši lidé nemají zbraně...“

„Ale mají, nemysli si! Samozřejmě, mužstvu jsem je nerozdal! Udělej velitelem někoho, kdo má v palici aspoň špetku mozku! A zrovna mu řekni, pokud to zvrtá, ať si mě nepřeje!“

„Provedu.“ řekl Ridgeway s úsměvem.

„A neškleb se tak. Jsme na jedné lodi a jestli to projedem, bude to i tvůj malér.“

„Můj ne, generále. Spolehni se, můj ne.“

Ridgeway odešel a generál Tribber chvíli oddechoval a uklidňoval se. Pak se široce usmál a vystoupil, aby se předvedl televizním kamerám.

Nějaký reportér už na něj čekal. „Jak se zdá, generále, v ukončení akce nastalo nějaké nepředvídané zdržení! Sliboval jste, že do poledne bude konec, a jak se zdá...“

„Naši vojáci si počínají maximálně humánně, proto se nedaří přemoci jejich zoufalý odpor! Ovšem předpokládám, že pochopí marnost svého úsilí a vzdají se dobrovolně. Já samozřejmě nechci být krutý a nerad bych se choval k zajatcům nepřívětivě – ovšem oni mé dobré vůle téměř nekřesťansky zneužívají...“

„A co soudíte o ohlasech mezinárodní veřejnosti na váš konflikt?“

„Zatím nevím o žádných ohlasech...“

„Ve veřejnosti se opět vzmáhají nálady, které nahrávají jejich straně. Na počátku veřejnost fandila jim, jejich počáteční vítězství to trochu zeslabila. Ale teď se k nim zase přiklánějí!“

„Je mi líto, ale já nemohu ovládat veřejnost,“ povzdychl si Tribber, „Já mám za úkol bránit svobodu a demokracii a jak soudím, takový divoch z nějakého zapadlého ostrova je pro západní civilizaci nebezpečnější než moji vojáci...“

„Zajisté. Ale někteří lidé o tom smýšlejí jinak...“

„O důvod víc k rychlému zásahu, příteli. Ještě nějaké otázky?“

„Jenom jedna. Kdo vyhraje, podle vás?“

„Vyhraje ten, kdo je lepší morálně i fyzicky. Víc nemohu říct.“

Generál si otřel čelo kapesníkem. Reportér byl skutečně už příliš drzý. Budu muset uspořádat další recepci, řekl si. Bože, těch peněz... ale musí to být!

V té chvíli spatřil nějaký zmatek mezi davem čumilů, který obklopoval bojiště. Ne na jednom místě, ale na několika místech, vlastně téměř všude. Lidé se rozestupovali, většinou ne dobrovolně, ale rozháněni jakýmisi dalšími lidmi – a ti, kteří mezi nimi pronikali, byli nazí a měli ostříhané hlavy – zato však tetování po těle a většinou i na té hlavě. Armini!

Útočníci byli rozděleni na několik oddílů, každý se svým speciálním úkolem a každý pod vedením jednoho z náčelníků. Někteří napadli jednotlivá vozidla a zatímco jedni udržovali v šachu posádku, druzí se snažili vozy poškodit. Další vpadli do zad vojákům útočícím na zámeček. Jedna parta se pokusila dostat dovnitř, a protože Enkra rychle pochopil a pomohl protiútokem, podařilo se to. A jedna ze skupin, pod vedením Sebastiana, zaútočila na Tribberovo velitelské postavení!

Generál se už nestaral o to, jak vypadá v televizi. Vyděšený a zuřivý řval na svoje lidi a vydával jim ty nejdrastičtější rozkazy – a při tom uvažoval, zda nemá zalézt do svého vozu a dát se na útěk, protože se vojákům moc nedařilo a útočníci je bili jako žito na mlatě.

Pak ale důstojníci jakž takž sešikovali svoje muže. Na chvíli nechali zámeček, ten jim neutekl – obrátili se proti novým útočníkům a šli po nich. Armini bojovali fantasticky; zejména ti starší, s tetováním na hlavě, zvládli hravě pět až deset soupeřů stylem, jaký generál viděl jen v karatistických filmech. Vojáci měli sice přesilu, ale ne vždy ji mohli využít; leda když se jeden pověsil na každou končetinu mladého bojovníka a držel ji, dokud ho nespoutali ocelovými pouty.

Tribber nakonec před Sebastianem utekl a nechal svoje lidi, ať si to s Arminy vyřídí, jak umějí. Zalezl do obrněného transportéru a sháněl Ridgewaye – ten se ozval z přístavu.

„Ten mizera Monfleur se zřejmě dohodl s Arminy a pustil je ze zajetí! Jestli ho dopadnu, tak ať si mě nežádá...“

„A co když utekli sami? Přece by nás Monfleur nezradil! Dali jsme mu dost...“ soudil Ridgeway.

„V každým případě je to jeho vina! Jen co ho dostanu...“

Generál nadával, občas otevřel příklop a vyhlížel, co se děje. Někdo z televizních techniků ho při tom zabíral kamerou, a tak se na jeho vyděšený výraz mohla podívat celá Evropa, což v tuhle chvíli nevěděl. Když se vojákům podařilo poněkud vyčistit prostor kolem transportéru, generál opět vylezl a vydával rozkazy.

Armini použili taktiky jim vlastní: zaútočili s velikou odvahou a křičeli jako blázni, ale když zjistili, že nepřítel je silnější, dali se na útěk. Někteří se dostali do zámečku a posílili Enkrovy zemdlené chlapce, jiní se dali na útěk mezi lidi a zmizeli mezi nimi, za účinného přispění davů. A některé, kromě jiných taky Sebastiana, vojáci pochytali a svázali jako balík. Trvalo to asi dvacet minut a způsobilo to nakonec víc zmatku než skutečných potíží – ale generál správně tušil, že to není konec.

Už byl opět vrchním velitelem a choval se podle toho. Zjistil si, kdo má mezi zajatci nejvyšší hodnost, a když zjistil, že Sebastiano, dal si ho předvést k výslechu.

Sebastiano se choval klidně a téměř spokojeně.

„My se už myslím známe!“ řekl mu generál.

„Pochopitelně. Měli jsme už navzájem tu čest, pokud se to tak dá nazvat...“ usmíval se bezstarostně Sebastiano.

„Už jsme tě jednou zajali a dopravili do zajateckého tábora! Tak se dost divím, že tě potkávám znovu a opět v boji!“

„Mě taky překvapilo, že jsem potkal v boji některé tvoje vojáky, které jsme už zajali a kteří se měli taky rekreovat u moře.“

Tribber se zamračil. „Nevím, o čem mluvíš!“

„O tom, že tvoji vojáci jsou tady, přestože byli už jednou řádně předáni plukovníku Monfleurovi. Že Monfleur nás zradil a vrátil ti zajatce, abys je mohl znovu nasadit do boje...“

Generál se přesvědčil, že televizní technici chytají každé slovo a hned je pouštějí do éteru. Už se to nedalo nijak zarazit.

„Stejně tak bych si mohl myslet, že to udělal vám! Ty jsi tady taky a máš být v zajetí!“

„To je pravda. Ale my jsme se proti Monfleurovi vzbouřili, zajali jsme ho a máme ho momentálně ve své moci. A to proto, že jsme se dozvěděli o jeho nekorektním jednání a rozhněvali jsme se.“

„Ale tím jsi porušil všechny zásady, ke kterým ses zavázal před svým princem!“

„Ty taky, generále. Je mi líto, ale jestli někdo nestranný navštíví zajatecký tábor tvých vojáků, najde tam jenom pár tak potlučených, že by byla hanba je přivést lidem na oči...“

Tribber si odplivl. „Ať je to jak chce, tentokrát s tebou budeme zacházet opatrněji! A žádnému Monfleurovi tě nevydáme, na to se netěš...!“

„Jsem zvědav, generále, co mi tentokrát dáš ostříhat. Jestli chceš, mám doma malýho brášku. Já pro něj pošlu a když ho přemůžeš, můžeš si na něm smlsnout...“

„Po tvým bráškovi mi docela nic není...“

„Škoda. Kdyby byl někde po ruce, jistě by ti bylo. Je mu skoro dvanáct, jmenuje se Claudio a je hroznej voraz. Rozbil by ti hubu, jen by to fiklo. Poslal jsem mu pohled, ale asi už se nestihnete seznámit...“

„Už jsem ti řekl, že ti kašlu na tvýho bráchu! A kdyby tady byl, tak bych ho taky chytil, ostříhal a zavřel!“

„Zkus to! Má krásný blonďatý vlasy až na záda, prospělo by mu, kdyby se trochu seznámil s tvojí péčí...“

Generál Tribber ztratil nit hovoru a to ho rozčilovalo. Musel si trapně vzpomínat, co vlastně chtěl říct. „Ať je to, jak chce! Porušili jste dohodu a budete za to potrestáni! Dám vás odeslat na naši základnu, kde budete až do doby, než se nám váš princ vzdá a omluví se za všecko, co proti nám udělal. Můžeš se modlit, aby to bylo brzy...“

Sebastiano se zarazil, protože to byla informace velmi zajímavá. „A kde je ta základna, smím-li se ptát?“

„Nic ti po tom není. Ale neboj se, uvidíš ji...“

Tribber nařídil odvést zajatce do jednoho z kamiónů. A poslal s nimi ozbrojený doprovod, neboť i když byli důkladně spoutáni, nevěřil jim. Zvláště měl nepříjemný pocit, že si z něj Sebastiano dělal po celou dobu výslechu jenom legraci.

Když bylo po všem zmatku, rozhodl se Tribber pokračovat v útoku na zámeček. Vypadalo to špatně, obráncům přibylo mužstva a vše, co generál prozatím dokázal, bylo nanic. Ale pořád ještě měl početní převahu a vojáci se už snažili opravit vozidla, která poškodili Armini při útoku.

Ve chvíli, kdy speciální oddíl určený k dobytí balkónu v prvním patře dorazil k zámečku a chystal se jednak vyhodit provazové žebříky, jednak žebříky výsuvné podobné hasičským, povšiml si jeho velitel, že se na balkóně nenachází nikdo z obránců, a zarazilo ho to. Ve stejné chvíli se v okně objevil Enkra a křičel: „Jestli můžu prosit, počkejte chvilku s útokem!“

„Proč?“ ptal se velitel udiveně.

„Počkej a uvidíš!“

Vojáci skutečně počkali. Za několik vteřin nato se po sobě ozvaly tři výbuchy – balkón se zachvěl a potom se ulomil a zůstal chvilku viset na nosnících. Ty však nemohly jeho váhu udržet a tak se nakonec zřítil s velkým rachotem a oblakem prachu.

Generál Tribber to sledoval dalekohledem. „Proboha! Oni mají nějaké výbušniny? Proč mi o tom nikdo nic nehlásil?“

„Neměli jsme o tom tušení!“ řekl pobočník, překvapený stejně jako jeho velitel, „Říkali, že nemají žádné zbraně – ty co měli, předali Monfleurovi nebo zamkli do trezoru a odevzdali klíč!“

Ridgeway nebyl momentálně přítomen a tak nemohl generálovi říct, že v případě potřeby Armini umějí otevírat trezory, především když už si okoukli systém. Takže se generál divil.

„Chci mluvit s princem! Oznamte mu, že chci vyjednávat!“

Enkra pochopitelně návrh přijal. Dohodli se, že generál přijde ke dveřím do zámečku s doprovodem svých důstojníků. A vzal s sebou taky jednoho z reportérů.

Enkra si s sebou vzal Pasquala a Jeana.

„Zjistil jsem, princi, že používáte nedovolené zbraně! Ostatně, celý váš postup je vyloženě nekorektní! Vaši lidé utekli ze zajetí, dokonce se dle vlastního tvrzení vzbouřili...“

„Ano, vím. Tu akci zorganizoval plukovník Kim a kapitán Sebastiano. Sebastiana jste chytili, Kim se sem neprobil a zřejmě utekl. Až je dostanu do ruky, potrestám je pro porušení dohody.“

„O tom si dovoluji pochybovat!“

„Dle pasteveckého kodexu z dob války je za porušení čestného slova trest ostříhání hlavy dohola. Ovšem jestli to nebude možné, moje vina to není...“

Tribber pocítil, že se mu začíná vařit krev. „Něco takového jsem čekal! Ale teď chci mluvit o výbušninách! Kde jste je vzali?“

„Udělali jsme si je v kuchyni na kamnech. Není to sice pravý dynamit, ale bouchá to slušně, ne? Potřebovali jsme udělat malé stavební úpravy na fasádě zámečku, ale doufal jsem, že to stihneme dřív, než přijdete. Škoda, mohlo to proběhnout v klidu!“

„Vy dokážete vyrábět výbušniny?“

„Učíme se to ve škole. Udělat dynamit není nic těžkého, větší umění je zabránit mu, aby vybuchl předčasně...“

„Slibujete, že nepoužijete ty výbušniny znovu?“

„Rozhodně jich nikdy nepoužijeme proti lidem. Nemyslete si, že chceme někomu ublížit. Vždyť je to jenom hra...“

„Věřím vašemu slovu, princi! Doufám, že vy nemáte vůči nám žádné stížnosti ani připomínky...!“

„Ne – prozatím je vše v nejlepším pořádku.“

„Jenom... rád bych znovu opakoval svou nabídku na čestnou kapitulaci. Nechtěl bych vypadat jako zrůda, která vám chce nějak ublížit...“

„Znovu opakuji, že kapitulovat nebudeme. Zatím nás ta hra velice baví a zdá se, že bude ještě zábavnější, protože teprve teď nám jde doopravdy o všechno...“

„Dobrá – moje vojáky ta hra zatím taky baví! Když dovolíte, budeme pokračovat?“

„Jen do toho, pánové, těšíme se na vás...“

Pak se rozešli a generál tiše soptil. Dal pokyn k útoku a jeho vojáci se opět vrhli proti oknům zámečku.

Plukovník Kim shromáždil svoje bojovníky za městem na pokraji lesa. Zjistil, jaká je situace a usoudil, že to není tak zlé. A svolal si náčelníky.

„To, že nás odrazili a že jsme museli zdrhat, nic neznamená. Udělali jsme svoje a dokázali generálovi, že ještě žijeme a že s námi musí počítat. A taky Enkra ví, že mu přijdeme na pomoc. Myslím, že bychom měli použít vlčí taktiku...“

Co to je, všichni věděli. Přepadnout, kousnout, utéci. Silnějšímu nepříteli se vyhnout, slabého zničit. Tuhle hru hrály děti už na zahradě v mateřské školce, a každý z Arminů ji ovládal přímo virtuózně. Zvyk dát se na útěk a zase se vracet nepovažovali za nic nečestného a věřili, že je to nejlepší hra.

„Přišli jsme o Sebastiana,“ řekl někdo, „Dostali ho vojáci... Zato ten Paolo pronikl k Enkrovi!“

„Protože jsme mu dělali zeď! Ostatně myslím, že bude užitečnější Enkrovi než nám. Je to rapl, neumí poslouchat a nezná naše hry. Ke všemu měl připomínky a nic nedokázal.“

„Měli bychom se poohlédnout, jestli se ještě někdo neschoval...“

„To můžem udělat. Ale mám ještě jeden nápad. Cvrčku!“

Cvrček byl samozřejmě s Kimem a nadskočil nadšením.

„Cvrčku, jsi z nás jediný, kdo má oblečení a vlasy, i když ta jejich barva je strašlivá. Můžeš do města a když si dáš pozor, dostaneš se i blízko k zámečku. Obhlídneš situaci a zkusíš dát najevo Enkrovi, že jsme nablízku a čekáme jeho rozkazy.“

„Provedu!“ vypjal se Cvrček.

„Hele, znám tě, jakej jseš rapl. Nepouštěj se za žádných okolností do nějakýho boje. Kdyby se zdálo, že po tobě jdou, dej se na útěk. Musíš zůstat a kdyby nás pochytali, dát dohromady novej oddíl. Rozumíš?“

„Maličkost! Neboj, Kime! Já to nevzdám, i kdyby všichni vzdali!“

„Tak jdi! A zlom vaz...“

Se zajatci poslal generál Tribber poručíka, který už jednou svoji roli sehrál – byl to ten, kterého tak nevybíravě usadil Cvrček, když dělal velitele zámečku a poručík se sháněl po vrchním veliteli. Ten poručík nebyl pitomec, jenom mu to myslelo trochu pomaleji. A generál usoudil, že se bude nejvíc hodit jako doprovod pro ty mizerné kluky.

A tak tedy kamión jel a každým kilometrem se vzdaloval od Troissy. Kluci leželi na korbě, pořád ještě svázaní jako balíky. Jejich doprovod, vojáci, seděli u zadního čela, pokuřovali a byli rádi, že už jim nehrozí žádné nebezpečí.

Vojenský kamión zaujal zřejmě nějakého policistu na motocyklu; jel proti nim, ale když si jich povšiml, obrátil do protisměru tak zběsilým obloukem, že to nikdo kromě policajtů nikdy nezkoušel; a už je stíhal. Předjel kamión a zvednutím ruky ho zastavil.

Poručík se zachoval skvěle. Předložil jízdní příkaz a na dotaz odpověděl, že vezou skupinu zajatců v dohodě s vládou. Policajt byl zřejmě informován, protože projevil ochotu kamión doprovázet pro případ, že by nastaly nějaké potíže. A když vyjeli, spojil se vysílačkou se svým velitelstvím.

O deset minut později potkali skupinu motocyklistů na silných japonských strojích. Skupina provedla tentýž obrat jako policista – nejen to, spolujezdci se na zadních sedadlech postavili a za jízdy vyskočili na korbu kamiónu. Policista zablokoval cestu a řidič jen na chvilku zbrzdil; vzápětí mu visel na dvířkách jeden z útočníků a tloukl ho pěstí, další se snažil zastavit vůz. Poručík se pokusil otevřít dvířka a bránit se, ale vytáhli ho z vozu a ztloukli.

Zajatcům přeřezali pouta a osvobodili je. Sebastiano přiznal, že je velitel, tak ho zavedli k policajtovi, který už sundal služební přílbu a teď si ho prohlížel. Ten policista měl tvrdou tvář a dlouhé vlasy, a usmíval se na Sebastiana.

„Jmenuji se Frenn Morris.“ představil se mu.

Errata:

30.05.2021 11:44