Francouzský ministr zahraničí měl poradu se svými nejbližšími spolupracovníky. Jednání se týkalo státní návštěvy komthura von Crosse a jeho společníka Rogera Monroese. A toho se týkala i většina námitek.

„Představuje si ten člověk, že budu skutečně vážně o něčem jednat s tím klukem? Dobře, nemám nic proti von Crossovi, konečně je komthur a člen jejich vlády nebo něčeho takového, má u nás oficiální pověření. Ale co má ten kluk?“

„Milióny svého otce...“ usmál se někdo z pánů.

„Chyba!“ dodal jiný, „Má nejenom milióny starého Monroese, ale taky vlastní majetek, se kterým může neomezeně disponovat. Je to dědictví po Algernonu Monroesovi, a ten byl pohádkově bohatý!“

„Kolik dělá ten jeho majetek?“

„Obávám se, že o tom nemají přesný přehled ani oni. Ale jsem si jist, že jestli se nám podaří kluka urazit, mohl by v budoucnosti dost škodit...“

„No prosím!“ vybuchl ministr, „A s takovým člověkem mám jednat?“

„Berte to jinak, Excelence! Jsme ochotni přijmout jejich prince Enkru jako státního představitele a následníka jejich trůnu? Potom musíme přijmout i Rogera jako jeho budoucího premiéra!“

„Je to patnáctiletý kluk,“ zastal se ministra jiný, „Jestli bude ministerským předsedou, to dneska nikdo nemůže říct!“

„Zůstane-li naživu, jistě jím bude.“

Ministr si povzdychl. „Kdo za ně má jednat? Von Cross nebo ten... Roger?“

„Nevím. V telegramu je jmenován nejdříve Roger Monroes se všemi tituly. Teprve potom von Cross, na druhém místě. Ovšem soudím, že ten telegram koncipoval on. Zdvořilost...“

„Von Crosse známe jako člověka, se kterým se za určitých okolností lze dohodnout. Co víme o Rogerovi?“

„Lze se s ním dohodnout za určitých částek.“

„Cože? Ten kluk ještě nemá dost peněz?“

„Zřejmě jich má dost, ale není proti tomu mít jich ještě o něco víc. Říkají o něm, že je velice chytrý a do značné míry bezohledný. Potomek knížete Baarfelta, jen maličko zjemnělý. Taky utekla nějaká doba...“

„Zprávy, které o něm máme, jeho charakteru nijak nelichotí. Říkají o něm, že je mravně zcela zkažený.“

„A je to pravda nebo pomluvy?“

„Zřejmě pomluvy. Ale oni mají takovéhle pomluvy velice rádi a šíří je velmi ochotně i o sobě...“

Ministr se podíval na hodinky. „Pánové, v této chvíli jejich letadlo přistává v Paříži. Můžeme očekávat, že za hodinu budou tady. Může mi někdo z vás jmenovat důvod, který by Arminská strana byla ochotna přijmout a který by vylučoval Rogera Monroese z účasti na jednáních?“

„Je mi líto, Excelence. Bylo by možno uvést řadu důvodů. Ovšem otázkou je, jestli se s nimi chceme dohodnout, nebo ne.“

„Rozhodně se chceme dohodnout!“ řekl poradce pro zahraniční obchod, „Smlouvy, které jsme s nimi rozjednali, jsou pro nás velice výhodné a jestli von Cross má zmocnění je podepsat, potom bychom mu měli vyjít vstříc...“

„Podepsat jistě ne,“ řekl protokolární tajemník, „Ty smlouvy musí podepsat oficiální vládní delegace. Pravděpodobně bude nutné, aby tam někdo z nás jel a vykonal oficiální státní návštěvu. Ale von Cross má asi nějakou jejich verzi dohod, kterou s námi může prokonzultovat.“

„Ujmete se toho, doktore?“ ptal se ministr poradce pro zahraniční obchod, „Bude-li třeba, dohodněte se soukromě a dejte mi vědět, jestli nám vycházejí vstříc, jak potřebujeme. Podle toho budeme jednat...“

„Samozřejmě, jako obvykle.“

Ministr si povzdychl. „Za chvíli budu jednat s nejmladším diplomatem v historii. Tohle tu ještě nebylo!“

Roger Monroes si tyhle starosti nepřipouštěl. Jeli z letiště Orly taxíkem a Roger si spokojeně prohlížel okolí – v Paříži zatím nebyl a moc se mu tu líbilo. Mike to tu znal a ochotně mu ukazoval všechno, co se mu zdálo zajímavé – taxikář postřehl, že zákazníci nemají námitek proti prodloužení cesty a trochu je povozil. Ale na ministerstvo dorazili přesně dle dohody, byli přijati tajemníkem a uvedeni do předpokoje.

Ministr čekal ledacos, ale byl příjemně překvapen Rogerovým vzhledem. Byl to elegantní mladíček ve fraku s nějakým řádem na levé straně prsou a zlatým špendlíkem v podobě meče v klopě – ministr byl informován, že je to Mečový kříž, vyznamenání udělené za zvlášť vynikající činy v době míru. Ty činy, podle zkušeností, bylo možno zařadit mezi bezohledné.

Tajemník oba hosty představil. Mika se všemi jeho tituly, Rogera tituloval lord Roger baron z Monroesu, zástupce Černé Lilie. Roger se usmíval. Pan ministr oba hosty zdvořile přivítal a stiskl jim ruku.

Mike se velmi ochotně ujal slova: „Jsem velice šťasten, pane ministře, že mám možnost se s vámi setkat, i když toto naše jednání je prozatím pouze neoficiální. Dává nám však velmi reálný základ pro další jednání, která jak doufám, budou k užitku oběma stranám a budou dále základem k ještě lepším a vřelejším vzájemným vztahům...“

Pan ministr řekl několika slovy totéž. Potěšilo ho, že arminský zástupce mluví tak dobře francouzsky a nepotřebuje tlumočníka.

„To, že naše jednání, ačkoliv dosti důležité, není plně založeno na oficiální bázi, mne osměluje, abych vám přednesl svou prosbu,“ pokračoval dále Mike, „Dovolte, abych vám představil lorda Rogera barona z Monroesu, velmistra Černé Lilie a schopného mladého muže, se kterým se výhledově počítá do nejvyšších státních funkcí. Využil jsem této příležitosti a umožnil mu zúčastnit se jednání, aby tak získal ty nejlepší zkušenosti a znalosti pro svůj další život. A protože francouzská diplomacie se těší té nejlepší pověsti, jsem přesvědčen, že je to právě zde, kde by mohl získat co nejkomplexnější znalosti.“

„Vaše uznání a ocenění mne velice těší,“ řekl pan ministr a tvářil se, jako kdyby to myslel vážně, „Jak si představujete spoluúčast lorda Rogera v praxi?“

„Domnívám se, že nejúčelnější by bylo, kdyby sám Roger vedl jednání za arminskou stranu. Já budu samozřejmě přítomen, ale budu zasahovat do věci jenom v případě, že by udělal nějakou chybu. I když soudím, že se pravděpodobně chyb nedopustí...“

Roger při tom mlčel a pouze se usmíval.

Ministr na chvíli předstíral rozpaky a pak řekl: „I když je vaše žádost velice neobvyklá, domnívám se, že v našich záležitostech je už tolik neobvyklých a do jisté míry nebezpečných aspektů, že je možné připustit i tohle. Prosím, lorde Rogere, jsem ochoten jednat s vámi namísto pana komthura.“

Poté pan ministr navrhl, aby přešli do jeho pracovny a tam usedli ke konferenčnímu stolku. Učinili tak a ministr pokynul, že mohou zahájit jednání.

„Vážený pane,“ zahájil řeč Roger, „Především bych rád řekl, že oceňuji vaše rozsáhlé a dlouholeté zkušenosti z diplomatické práce a že poté, co jsem se seznámil s vašimi vynikajícími úspěchy, chovám k vám upřímný obdiv. Snad tedy dovolíte, abych v případě, že si nebudu vědět rady, obrátil se na vás se stejnou důvěrou, jako bych se obracel na svého otce...“

Pan ministr se cítil poctěn, Mike na to měl trochu jiný názor. Dobře věděl, že Roger se se svým otcem Leonem přestal už před několika lety o čemkoliv radit a celkem oprávněně soudil, že jejich rozumové schopnosti jsou přibližně vyrovnané. Mike měl Leona rád, ale stejně tak si uvědomoval Rogerovu převahu. Pokud někdo z Monroesova rodu dosahoval vyšších schopností než Roger, pak to byl starý sir Algernon – ten vychoval vnuka k obrazu svému a trpělivě rozvíjel jeho schopnosti.

„Snad by bylo dobré nejdříve si ujasnit situaci,“ řekl pan ministr, „Je nesporné, že v současné době se občané vašeho státu nacházejí na území Francouzské republiky a jejich činnost je, mírně řečeno, neobvyklá. Zajímalo by mne, jaký názor na to máte vy.“

„Podle našich informací se momentálně na území Francie nachází především princ a následník Arminského trůnu Enkra Weston,“ řekl Roger, „A dále potom jeho přátelé, kteří se sdružili do sportovně branného oddílu, jemuž dali víceméně ze žertu polovojenskou formu a název Zelené barety z obdivu k ekvivalentním oddílům armády USA. Kromě našich občanů jsou členy tohoto seskupení také příslušníci nejrůznějších evropských i mimoevropských národů, přátelé a kamarádi našich občanů. Ještě bych rád připomenul, že převážná většina členů tohoto oddílu je nezletilých, včetně velitelů. Tento sportovní oddíl, rovněž ze žertu, vede zábavnou soutěžní hru s podobným sportovním oddílem už zmíněných Zelených baretů, vedeným generálem Tribberem. Ačkoliv dle našeho názoru není žádný důvod k tak značné publicitě, přitahuje ta hra pozornost většiny evropského tisku, rozhlasu a televize, který zřejmě z neinformovanosti přikládá střetnutí větší význam, než skutečně má...“

Pan ministr se sladce usmál. „Jak vidím, drahý příteli, vaše informace jsou poněkud nedostatečné! Kdybyste dovolil, osmělil bych se upřesnit vaše znalosti podle našeho názoru, který je už proto, že jsme blíže celému dění, poněkud komplexnější. Tedy především vám zřejmě není známo, že obě strany si vedou vůči zajatcům způsobem, který je vzájemně nepřijatelný a který by bylo možné považovat za zhanobení. Například Američané vaše příslušníky stříhají a vaši Armini zase natírají nesmytelnými barvami, což je, jak se alespoň já domnívám, stejně neodpustitelné a barbarské jednání. Dále bych podotkl, že ačkoliv se na první pohled jeví střetnutí mezi partou dětí a americkou armádou jako jednostranná záležitost, ve skutečnosti jsou to partneři zcela rovnocenní, a ti vaši kluci jsou stejně nebezpeční a bezohlední jako vojáci! To je konečně vidět i z toho, že ačkoliv boje trvají už mnoho dní, vaši se pořád ještě brání, a to dost aktivně...“

Roger se potěšeně zasmál. „Snažíme se vychovávat naši mládež tak, aby se uměla o sebe postarat za každých okolností! Osobně soudím, že takové střetnutí je někdy velice dobré na povzbuzení morálky celé společnosti – u mnohých našich mladých se počaly objevovat nezdravé názory, že není zapotřebí se připravovat na nebezpečí, že toto nebezpečí je jenom zdánlivé a nemůže dojít k ničemu nepředvídanému a podobně. Myslím, že ti, kteří podcenili nepřítele, poznali na vlastní hlavě, jak se to nevyplácí...“

Ministr se rozhodl netajit svůj povzdech. „Bohužel kromě vašich příslušníků, kteří si vybrali svůj osud více méně dobrovolně a sami se rozhodli bojovat, jsou tady lidé, kteří se do zmatku boje dostali zcela nevinně a doplatili na to – to jsou především děti z města Troissy-sur-Mére a bezprostředního okolí! Přestože o návštěvu vašich lidí ani nestáli, ani ji nijak nevyprovokovali, nesou na své vlastní kůži tíhu boje a v mnohých případech sdílejí osud zajatců...“

„To je mi líto! Ujišťuji vás, pane ministře, že nepřeji vašim občanům nic zlého a kdybych to mohl ovlivnit, odstranil bych je z dosahu vojenských operací natolik, aby se jich nic takového nedotklo...“

Ministr soucitně pokýval hlavou, ale Roger vzápětí pokračoval: „Bohužel kromě nevinných obětí bojů, které se dostaly do zajetí a do víru událostí bez vlastního přičinění, jsou tu ještě jiní, kteří se naopak stahují do místa bojových střetnutí zcela záměrně a s velkým potěšením! A tito účastníci se samozřejmě nemohou divit, že pokud je nepřítel dopadne ve společnosti našich bojovníků, nemá dostatečné rozlišovací schopnosti a zachází s nimi jako s našimi...“

„To máte bohužel pravdu! A ještě horší je, že se nejedná jen o naše občany, ale také o řadu turistů z nejrůznějších zemí. Ani nevíte, jaké máme potíže s rodiči, kteří si celkem oprávněně stěžují, že jejich děti zmizely neznámo kam a činí nás odpovědné za jejich osud!“

„To je velice nepříjemné – a je těchto případů mnoho? Snad bychom mohli nějak pomoci...“

„Raději snad ani ne!“ lekl se ministr, „Nejedná se prozatím o mnoho případů, snad okolo deseti. Ovšem nejde ani tak o počet jako o politický dosah, protože shodou okolností se jedná většinou o osoby velice vlivné... pro ilustraci bych vám řekl, že jeden ze zmizelých je čtrnáctiletý syn sovětského konzula v Lyonu. Jeho otec nám vyhrožuje mezinárodním skandálem!“

Roger se ohlédl na Mika, ale ten se tvářil neutrálně a neříkal na to nic. Takže Roger řekl: „Ten chlapec je zřejmě komunista?“

„To nevím, ale jeho otec zcela určitě. Kromě toho je někdo z jeho příbuzných členem Nejvyššího sovětu...“

„V tom případě předpokládám, že byl-li zajat společně s našimi bojovníky, byla mu přidělena funkce politického zástupce velitele pluku. Říká se tomu komisař a u našich pluků je to tradice...“

„Byl bych vám vděčen, kdybyste nežertoval!“ pronesl ministr pobouřeně.

„Já to bohužel myslím zcela vážně.“

„Tím chcete naznačit, že vaši příslušníci jsou za určitých okolností ochotni kooptovat i tyto osoby do svého společenství?“

„Za takových okolností, jako je určitá doba pobytu pohromadě v uzavřeném prostoru a následná možnost pokračovat v akci za přítomnosti a účasti dotyčného.“

„Mám tomu rozumět, že vaši lidé samovolně přijímají do své společnosti kohokoliv? A dokonce že ti lidé ochotně do spolku vstupují bez ohledu na výhrady, které k němu předtím měli?“

„Ano, přesně tak.“

„Můžete mi prozradit, jak toho vaši lidé dosáhnou?“

„Mohu – ale bohužel nevím, jak to vyjádřit diplomatickou formou. Zkrátka, ukecají je.“

Pan ministr se zasmál. Možná dokonce upřímně. „Začínám chápat určité zvláštní aspekty situace, ke kterým v poslední době dochází. Především větší množství těžko definovatelných dospívajících chlapců, kteří se k vám přidávají a bojují po vašem boku. Je nám hlášeno, že k tomu dochází ve většině evropských zemí a někteří rodiče k tomu mají právem výhrady...“

„Jsou to naši kamarádi. Nedá se nic dělat, když oni sami chtějí jít s námi, nemůžeme jim bránit.“

„Ano, ovšem. Kromě toho, vaše popularita se projevuje i mimo prostor bojů. V celé Francii dochází ke všelijakým výtržnostem a potyčkám, a většinou je důvodem toho činnost vašich lidí. Bylo nám hlášeno, že skupiny mladistvých výtržníků malují po zdech znaky trojzubce a další odznaky související s Arminy, jako černé lilie, osmihroté kříže a jistého... chm, draka štěstí. Nevím, co to vlastně je...“

„Tohle.“ Roger si vyhrnul rukáv košile a ukázal mu tetování na předloktí, „Je to znak, který má svému nositeli dát štěstí v podnikání.“

„Dejme tomu. Ovšem že to malují po všech zdech, není příliš šťastným nápadem. Samozřejmě netvrdím, že to dělají vaši lidé. Ve většině případů se jedná o místní uličníky. Stejně tak jako v případech bojů mezi jednotlivými partami, které fandí buď vám nebo Američanům. A podle toho taky zacházejí se zajatci...“

Roger si povzdechl. „Snad abychom je vyzvali, aby toho nechali?“

„Nejsem si jist, byli-li by ochotni vás poslechnout. To však pořád ještě nejsou nejhorší věci. Došlo také k napadení několika amerických turistů, jen proto, že byli Američané. Zřejmě vašimi přívrženci...“

„Těžko nám klást za vinu věci, jichž jsme se přímo nezúčastnili!“

„Ovšem, to je mi jasné. My zhruba víme, kteří lidé a jakého přesvědčení to organizují. V poslední době se velmi nadšeně aktivizuje levice, něco na způsob vaší Červené lilie.“

„Červená lilie už u nás dávno neexistuje! Po válce byly všechny tyto organizace zrušeny a soustředěny do jediné a jednotné mládežnické organizace, která se snaží vychovávat mládež v duchu vzájemného porozumění a mezinárodního přátelství!“

„Pokud ovšem není vyzvána protivníkem, jako se stalo v tomto případě...“

„Bohužel! Když jsme napadeni, bráníme se!“

„A velice aktivně...“

„Vy byste se dal přemoci bez boje, pane ministře?“

Ministr se zatvářil chápavě. „Já vám samozřejmě nic nevyčítám. Jenom vás seznamuji se situací, kterou musíme společně vyřešit. Já sám přiznávám, že si nevím rady už s tím, co se děje nyní. A co ještě přijde, to už skutečně přesahuje moje možnosti...“

Roger zaváhal, ohlédl se na Mika. Ministr si toho všiml a neutajil spokojenost, že ho přivedl do rozpaků. A proto taky hned dodal: „Zprávy, které dostáváme, mluví o tom, že se připravuje další eskalace těchto střetnutí. Porůznu v Evropě se chystá další vlna vašich bojovníků, jak říkáte, a směřuje k nám...“

„Nepopírám to.“ řekl Roger, ale nic víc.

„Pokud vím, odehrála se ta vaše hra prozatím ve třech vlnách. V první to byl váš... plukovník Kim a jeho parta, přibližně o síle padesáti osob. To lze považovat za náhodně shromážděnou skupinu. Poté, co vyhlásil Kim heslo Trojzubec, dostavila se na pobřeží druhá vlna, zřejmě o síle tří až pěti set osob. Nyní vyhlásil váš Vládce další heslo, Excalibur. Smím vědět, o jaké množství vašich vojáků se jedná?“

„Nevím přesně. Ani my sami o tom nemáme přesné informace...“

„Řádově, prosím! Na nějaké desítce mi nezáleží...“

„Řádově... no, několik stovek.“

„Nebo snad několik tisíc?“

„To ne! Snad... tisíc nebo něco málo nad to. Více už by nebylo technicky možné přepravit...“

„Lorde Rogere, jsem ministr a dostávám na stůl hlášení z různých oblastí své země. Vím, že od dnešní noci se přes naše hranice valí jednotlivě i ve skupinách motocyklisté a v případě, že sehnali dospělého řidiče, i automobilisté. Někteří s vašimi pasy, jiní na pasy nejrůznějších zemí. Většina jsou ovšem stejného druhu jako ti, o kterých byla řeč – dobrodružná dospívající mládež. Kromě toho další připlouvají na plachetnicích; policie všech přímořských zemí sleduje jejich plavbu s obavami. Myslíte, že to nevím?“

„Ani já nejsem přesně informován...“

„Chyba, mladý muži! Měl byste být! Kolik například lidí tvoří posádky těch lodí v Limericku? Dnes v noci odtamtud odplulo nejméně čtyřicet lodí, a většina má posádku okolo deseti lidí! To je čtyři sta lidí jenom odtamtud! Další centra, kde se shromažďovali vaši, jsou Jugoslávie, Itálie, Řecko, Kanárské ostrovy, Mallorca! A také severní Afrika, Maroko, Alžír, Tunis. Co tam se dělo, to vůbec nikdo neví...“

„Okamžik! Severní Afrika nebyla určena jako shromaždiště! To je soukromá iniciativa někoho z kapitánů, to jsme my nenařídili!“

„To myslíte vážně?“ vykřikl ministr, „Vy chcete docela klidně říct, že nemáte ani možnost kontrolovat, co který z těch vašich dobrodruhů provádí? Víte, co dělají v Evropě? Verbují sobě podobné z místních zdrojů! I v té Africe, o které mluvím. A víte, jaké lidi? Například Palestince!“

„Já je srovnám, až přijedou...“ řekl Roger zostra.

„Bylo by lepší srovnat je ještě před akcí! Jak se zdá, nebudou poslouchat o nic lépe než dosud! A k čemu zatím dojde, to si uvažte sám!“

„Dobře. Uznávám tuto vaši obavu a považuji ji za oprávněnou.“

„To jsem rád, že to alespoň uznáváte! Ale byl bych vám vděčnější, kdybyste to raději zarazil.“

„Je mi líto, ale to je to jediné, co udělat nemohu. Akce je už v běhu a nejsem si stoprocentně jist, že by mne všichni poslechli.“

Ministrova tvář i jeho tón se změnily na vyčítavé. „Dobrá. Vaši lidé tedy přijdou do Troissy. Co bude dál?“

„Předpokládám, že přemohou nepřítele.“

„To také předpokládám. A potom?“

„Odejdou.“

„Jste si tím zcela jist?“

„Samozřejmě.“

„A co když, dejme tomu, nebude generál Tribber poražen dokonale? Co když on nebo někdo z jeho důstojníků zůstane a pozve si další kontingent vojáků? Už jednou se stalo, že plukovník Aldrich po porážce přivolal větší síly...“

„To bylo také důvodem povolání dalších našich bojovníků.“

„No ovšem! A teď tedy oni povolají další síly. Vy uděláte totéž, samozřejmě. Kam až chcete dojít?“

„V tom případě se stáhneme. Nemáme už další možnosti. Není nás tolik, abychom mohli povolat zálohy.“

„To říkáte. Ale nějaké možnosti jistě máte. Můžete mi závazně slíbit, že po téhle vlně už nebude následovat žádná další?“

„Pane ministře, sliby jsou vždy odrazem momentální situace. Ne vždy jsem splnil vše, co jsem komu slíbil, a nemohu zaručit ani to, že teď provedu všechno tak, jak chci. Skutečnost nás může překvapit, to ano. Říkám, že nemám jinou možnost než zvítězit s tím, co máme teď.“

„Dobře. Dejme tomu, že zvítězíte. Pak odejdete?“

„Pak rozpustíme celou tu armádu a pošleme ji domů.“

„Najednou nebo po částech?“

„Sešli se po částech. Předpokládám, že stejně tak se budou rozcházet. Kamarádi si koupili všelijaké lodi, se kterými se musejí dostat domů...“

„Spořádaně a v klidu, doufám!“

„Pochopitelně. Ostatně, budou si jistě chtít prohlédnout místa, kolem kterých budou proplouvat. Málokdo z nich zná Evropu a budou ji zřejmě chtít poznat, když už tady jsou.“

„Takže budou cestovat po pobřeží až do konce prázdnin. Nebo ještě déle?“

„Dokud budou mít peníze.“

„Oceňuji vaši bezbřehou upřímnost.“

„Znám svoje kamarády a nechci vám lhát.“

„Můžete mi slíbit, že vaši kamarádi nezpustoší pobřeží všude, kam přijdou? Ani někteří z nich?“

„Nařídím jim, aby se všude chovali přátelsky. Zatím nedošlo k žádným incidentům, pokud vím.“

„Máme určité zkušenosti se zájezdy sportovních klubů, například anglických. Někdy se stává, že když zvítězí, oslavují to poněkud hlučně. Zůstávají po nich rozbitá auta, vytlučené hospody, vyrabované krámy a zbití lidé. V některých případech musí zasáhnout i policie...“

„K tomu nemůže dojít. Naši lidé obvykle nepijí alkohol a nepožívají ani žádné jiné drogy, a chovají se smířlivě. Ale kdyby náhodou se něco takového stalo, nabízím vám pomoc našich lidí jako pořádkových hlídek. Jistě by tomu zamezili...“

„Ne, raději ne. Znám schopnosti vašich lidí, ale taky přísloví o vyhánění čerta ďáblem. Postačí nám, když vy sami nebudete dělat další obtíže...“

„To v žádném případě nechceme. Naopak, jsme vedeni snahou o zvýšení mezinárodního přátelství, jehož by nejlépe mohlo být dosaženo vzájemným poznáváním...“

„Vaši turisté jsou u nás vždycky vítáni. Ale zatím se zdá, že ti, kteří k nám přicházejí, tu působí daleko víc škody než užitku!“

„To je mi velice líto. A skutečně jsou škody, které vám zatím vznikly, tak rozsáhlé?“

„Když počítáme i s těmi, co ještě vzniknou, není to zrovna zanedbatelné...“

Roger zaváhal, dokonce se podíval na Mika, ale ten mlčel a usmíval se. A tak Roger řekl: „Dobrá. Uznávám, že jsme vašemu státu způsobili rozsáhlé a nezanedbatelné škody.“

Ministr pocítil uspokojení. Přece jenom tohohle pubertálního diplomata odkázal do patřičných mezí. Teď už by to mělo jít jako po másle.

„Slibuji vám jménem našeho státu,“ pokračoval Roger, „Že vám poskytneme patřičné zadostiučinění!“

„To je od vás velice ušlechtilé!“

„Ano. Uznáváme, že náš princ a jeho přátelé se dopustili řady rozsáhlých škod jak fyzických, tak morálních; zachovali se neodpustitelně vůči vaší zemi. Takový postup není možno přejít mlčením. Naše země vám poskytne oficiální omluvu a také odškodnění za prokazatelně způsobené škody. A bude-li třeba, nadále zabrání, aby naši občané páchali další nepřístojnosti, třeba i tím, že jim zakáže vstup na vaše území!“

Ministr se lekl. Tentokrát doopravdy. Co to ten kluk vykládá? Vždyť je to nesmysl!

„Bylo by to možné?“

„Zajisté! Až předložíme svému Vládci siru Lerovi výsledky jednání s vámi, pravděpodobně se rozhněvá. Hněvá se málokdy, ale když už, tak to stojí za to. Asi nařídí provést odškodnění vaší republiky a zakáže až na další všem našim občanům vstup na její území. Případně i jakékoliv další formy styku...“

„A občané ho poslechnou?“

„Domnívám se, že ano. Výjimky by bylo možno počítat na prstech!“

Ministr najednou nevěděl, co si počít. Tlačil sice Rogera ke zdi, ale nepředpokládal, že to bude mít takový úspěch. Ten chlapec je zřejmě zcela zdeptán, dokonce natolik, že má v úmyslu souhlasit s tak nehoráznými zásahy do mezinárodního styku. Teď je zapotřebí nějak ho uklidnit, jinak začne trojčit ještě víc.

„Jak si představujete to... odškodnění?“

„Pochopitelně jako jednorázovou náhradu podle skutečně způsobených škod. Naše země stojí vždy za svými povinnostmi...“

Tohle byla přesně ta věc, kterou ministr za žádnou cenu nechtěl. Naopak potřeboval, aby se ostrovní říše cítila jeho zemi zavázána a tím pádem ochotna přijmout mírné podmínky pro obchodní spolupráci. Ministrovi bylo jasné, že jakmile jednou přijme nějaké odškodnění, bude při dalším jednání arminská strana tvrdá jako žulová skála.

„Snad by bylo možné dohodnout se nějak po dobrém...“ řekl spíš k von Crossovi než k Rogerovi.

„Ne,“ řekl pevně Roger, „Naše jednání je neodpustitelné! Nebo snad můžeme myslet, že vaše země by byla ochotna zaprodat svoji národní čest za nějaké obchodní ústupky?“

Ministr polkl naprázdno, protože pochopil. Ten kluk velice dobře ví, co je ve hře. Bylo naprosto zbytečné tlačit ho ke zdi, bylo zbytečné jásat nad tím, že se dá využít jeho nezkušenosti. Teď naopak tlačí ministra on, a jde mu to. Přiznat porážku?

„Možná víte, že v současné době probíhá určité jednání o obchodní dohodě...“ řekl smířlivě.

„Ano, slyšel jsem. Jedná se o tu společnou těžební společnost, že? Původně jsme se na ní chtěli podílet i my, jako Monroesova banka. Ovšem, to teď samozřejmě nebude dosti dobře možné...“

Ministr okamžitě pochopil. Takže tomu chlapci jde o vlastní prospěch! V tomhle věku, proboha! Ale to znamená, že dohoda je jistá, a veškeré řeči teď už jsou jen přikrášlovacím manévrem!

„Skutečně? To se tedy jistě nějak dohodneme...“

„Promiňte, ale zřejmě jsem se nevyjádřil dosti jasně. Taková dohoda podléhá schválení Vládce, a ten rozhodně nebude nakloněn ji schválit, pokud nabude dojmu, že má nějakou souvislost s jednáním bankovního domu Monroesů. Naše situace je poněkud delikátní...“

„Všechny reference ale mluví o tom, že se vaše banka těší velké přízni Vládce!“

„Zajisté – ovšem kdyby se obchodní dohoda vázala na ústupky v záležitostech prince Enkry, mohl by nabýt Vládce nepříznivého dojmu, že jsme jednání nějak ovlivnili... Vládce se na našich obchodech finančně nepodílí a tudíž ani nemá zájem je podpořit.“

Ministr polkl dvakrát naprázdno. „Dobrá, máte zřejmě pravdu. Vaše podmínky znáte lépe vy... ovšem vraťme se tedy raději k záležitostem vašeho prince, které jsou předmětem naší dohody. Doufám, že nebudete přehánět, ostatně ani my nemáme zájem vyvozovat z pobytu toho chlapce nějaké rozpory... konečně, je to ještě dítě a jeho činy nemůžeme posuzovat jako výraz mínění oficiálních míst! Mohl bych se zasadit, aby byly jeho činy posuzovány maximálně shovívavě...“

„Jste velice laskav, pane ministře. Tak laskav, že mne to zahanbuje a dává příležitost, abych vám i já ve všem maximálně vyšel vstříc...“

„To mne těší. Mohu vám slíbit, lorde Rogere, že pokud v závěru operace nedojde k dalším a rozsáhlejším potížím, naše strana nebude činnost prince posuzovat jako poškození našich zájmů, ale jako... dejme tomu hru. Ostatně turistika působí také určité nepříjemnosti, a přece máme zájem na návštěvách turistů z celého světa, počítaje v to i Arminskou republiku...“

„Naši lidé považují Francii za jednu z nejzajímavějších zemí světa, a rádi by ji poznali...“

Ministr už byl klidný. Dohoda je na dosah. A možná tenhle chlapec bude pro jednání lepší než jiný diplomat, přestože je tak mladý. Má dostatek rozumu, ukázal zuby, předvedl svoje schopnosti. Nedá se opít rohlíkem a není radno ho dráždit. Ale sám taky nechce ublížit.

„Jsem rád, že jsme se dohodli. Myslím, že v takové podobě bude možné naši dohodu oznámit veřejnosti... a další podrobnosti dohodnout později.“

„Já plně souhlasím.“ uklonil se Roger.

„Nejlépe... po vašem slavném vítězství!“

„Není radno oslavovat vítězství před koncem!“

„Zajisté. Ale snad byste mne mohl poctít přijetím pozvání na večeři, kterou uspořádáme dnes večer na vaši počest...“

„Budu velmi rád...“ usmíval se Roger.

Mike se taky usmíval. Dosáhl svého, aniž promluvil.

Errata:

30.05.2021 11:44