Pátrací akce
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Anitta se probudila před svítáním. Přesně řečeno probudila ji Ťapka. Asthra už byla vzhůru a povídala si se svým rádiem. Usmála se na Anittu:
„Pojedeš s námi. Máme teď malou práci, ale do té se nebudeš míchat. Pojď...“
Oblékly se. Asthra si vzala svoje ostře žluté plavky, což zřejmě považovala za dostatečný oděv, Anitta si natáhla kabát od strašáka, což bylo vlastně jediné, co měla. Ťapka neměla nic a nevadilo jí to.
Vydaly se po břehu směrem k městu, ale odpojily se v místě, kde potkávaly lesní cestu, po té potom šly až na křižovatku. Teď brzy ráno se odevšad táhla lezavá mlha, ve které kmeny stromů vypadaly příšerně a nebezpečně jako stíny nějakých hrozivých bytostí. Kdyby tu byla sama, asi by se Anitta bála, ale s čarodějkou a Ťapkou po boku neměla strach z ničeho.
Na křižovatce vystoupil z mlhy obrys vojenského džípu. Když přišly blíž, vystoupil z něj drobný člověk velice tmavé pleti – a když Anitta přišla blíž, zjistila, že je to černoch mimořádně ošklivé tváře, svraštělé a připomínající obličej neandrtálce.
„To je Tiippi. Je Australan, zpočátku se ti bude zdát zvláštní..“
Černoch něco povídal, Asthra mu odpovídala. Nebyla to arminština, spíš jeho rodný jazyk. Potom pokynula, aby obě dívky vlezly dozadu do džípu, sedla si na přední sedadlo a liška Sindy si jí sedla do klína. Džíp vyjel a namáhavě se kolébal lesní cestou.
„Kam vlastně jedeme?“ ptala se Anitta.
„Zajali jednoho z našich kamarádů. V noci kluci hledali, kde asi tak je. Myslím, že to už objevili, je to jeden statek kus za městem. Obsadíme ho a osvobodíme toho muže.“
„My?“ lekla se Anitta.
„Ty zůstaneš v autě. Já, Ťapka, Tiippi a kluci.“
Džíp vyjel z lesa na silnici – tam se setkal s druhým vozidlem, Opelem Manta se stříbřitou metalízou. Byli v něm tři muži – řídil vazoun s dlouhými černými vlasy a mohutnýma rukama, vedle něho seděl sympaticky vypadající mladík v jockeyské čapce a vzadu zase mimořádně nesympaticky vypadající chlapík.
„Řidič se jmenuje Féri, ten vedle něho je Sid a vzadu Rejnok. Kdyby někdo oslovil Sida poručík Lowetzki, tak je to v pořádku.“
Automobily jely teď za sebou, nejdřív Opel a potom džíp. Anitta neviděla, kam se jede. Opel zablikal zadními světly a zastavil – Asthra se šla poradit a potom ukázala Anittě, aby přesedla do Opelu. Namísto ní si sedl ten ošklivý muž, kterému říkali Rejnok. Anitta nasedla dozadu a s obavou si prohlížela oba muže.
„Vzadu jsou nějaký hadry,“ řekl jí velitel Sid, „Tak se zatím převlíkni. Snad ti to bude.“
Ty hadry, jak to nazval, byly součástí vojenské uniformy khaki barvy, zřejmě patřící Asthře, měly nárameníky s hvězdami označující vyšší šarži. Anitta si je natáhla a nebyly jí ani moc velké, Asthra nevynikala velkou postavou. Anitta ještě nebyla oblečena v uniformě, zvláště skutečně důstojnické, a připadala si poněkud trapně. Zvlášť když Asthra sama byla zatím oblečena jen v těch plavkách.
Poslední součástí uniformy byl opasek s pouzdrem na revolver. A ten revolver skutečně v pouzdře vězel, černý s pažbou vyloženou perletí, vypadal nesympaticky a nebezpečně. Anitta zaváhala, potom odsunula zbraň i s řemením co nejdál od sebe.
Sid si toho zřejmě všiml ve zpětném zrcátku. „Jenom si tu bouchačku vem! Možná budeš potřebovat zbraň...“
„Ani neumím střílet...“ řekla nejistě.
Sid vytáhl vlastní zbraň. „Tohle odjistíš. Není to nic těžkého. Hlavně střílej po tom, koho chceš dostat, a ne všude okolo.“
Anitta si uvázala opasek kolem pasu. Na revolver raději nesahala a doufala, že to nebude třeba.
Vazák Féri něco řekl a Sid se rázem přestal věnovat Anittě. Věděla, že džíp se odpojil, sjel z cesty na louku a jel někam do vrchu – jejich auto jelo po silnici dál, potom sjelo na polní cestu a zastavilo za hustým křovím. Oba muži vysedli a zkontrolovali svoje pistole.
Anitta neviděla nic, ani ten statek ne. Mlha zakrývala všechno a táhla se jako deka. Muži mluvili šeptem, o něčem se dohadovali. Pak řekl Sid Anittě: „Zůstaneš tady nebo jdeš s náma?“
„Já... radši bych s váma...“ řekla, protože se najednou začala bát zůstat v opuštěném voze.
„Dobrý. Půjdeš za náma a až budem u statku, zalezeš za křoví a počkáš, až zapískám. My to zvládnem sami. Kdybys viděla, že někdo se snaží utéct, střílej. Po něm nebo do vzduchu, to už je jedno. Zkrátka musíš mu ukázat, že to máme obšancovaný. A kdyby se náhodou stalo... tak zdrhej a na nic nečekej!“
Muži vyrazili rychlými tichými kroky po cestě – po chvíli s ní sešli a pohybovali se teď od křoviska ke křovisku, občas se kryli za stromy rostoucí podél cesty. Anitta pořád ještě neviděla nic, co by se podobalo člověku nebo nějakému stavení. Uvažovala, co dělá Asthra a její skupina, ale nic o nich nevěděla. Cítila se tu velice zbytečná a daleko raději by byla kdekoliv jinde, kde by mohla zasahovat do dění.
Najednou zaslechla výstřel, pak druhý a třetí, taky nějaký křik. Další dva výstřely padly odjinud, taky dávka ze samopalu. A potom vše utichlo. Anitta chvíli čekala – pak se ozvalo tiché zahvízdání a objevila se postava kapitána Sida. Přes rameno měl pověšený samopal a za opaskem dva revolvery – a usmíval se.
„Tak co?“ ptala se Anitta, když k němu doběhla.
„Tak nic. Už je to v pořádku. Pojď dovnitř.“
Teď konečně viděla statek – měl omšelé zdi a střechu z velkých břidlicových tašek, na první pohled vypadal opuštěně. Brána byla otevřená, na dvoře seděli dva vojáci svázaní s rukama za zády a tvářili se pochmurně – okolo nich chodil černoch Tiippi se samopalem přes rameno. Sid s Anittou vešli dovnitř – proti nim vyšla Asthra a s ní liška Sindy.
„Nic,“ řekla Asthra, „Sindy tvrdí, že tady byl, ale odvezli ho... nejméně včera odpoledne nebo večer.“
Sid řekl něco nesrozumitelného a Asthra se zasmála, asi to byla nějaká kletba. „Prohledali jste všechno?“
„Můžeš se podívat sám.“ Asthra ukázala na padací dveře do sklepa. Sid po nich seběhl, Anitta za ním – viděla tam polní lůžko se zakrváceným prostěradlem a zbytky nějakých obvazů. Ve sklepě to páchlo nemocnicí, až se jí zvedal žaludek.
„Zdá se, že mu dali pěkně do těla,“ řekl Sid, „No, snad se něco dozvíme od zajatců...“
Zajatci byli soustředěni v kuchyni a hlídala je Ťapka. Její nahota a tetování na těle je překvapovalo, ale protože měla taky samopal, neodvažovali se pohnout bez dovolení.
„Kde jste vzali ty samopaly?“ ptala se Anitta.
„Ty byly jejich.“ vysvětlila Ťapka.
„A to si je nechali jen tak vzít?“
Ťapka ukázala na jednoho z vojáků, kterému krvácelo prostřelené rameno. „Tamten nechtěl...“
Rejnok přistrkal odněkud zezadu dalšího zajatce, který měl přes košili přehozenou důstojnickou blůzu. Muž se pokoušel protestovat, ale Rejnok jej kopancem hodil na zeď a jak se zvedal, rozbil mu hranou dlaně ústa.
„Počkej,“ řekl Sid, „Rozkaz říká jednat po dobrým. Jsme na území spřátelenýho státu.“
„Po dobrým nebude zpívat!“
„Ale jo. Asthra už mu jazyk rozváže...“
Přiběhla Sindy a něco povídala Sidovi. Ten se zamračil, pak spolu s liškou přistoupil k jednomu ze zajatců a postavil ho na nohy.
„Co jsi měl společnýho s mučením Terry Fischera?“
„Já... nic, pane!“ voják se očividně klepal strachy.
„Používal jsi nástroje, které jsme našli ve sklepě! Například ten karabáč! Poznáme to!“
Muž mrkal z jednoho na druhého. Největší strach mu zřejmě naháněl svalnatý Féri, ale ani Tiippi se mu nijak zvlášť nelíbil. „Já... pane, nechtěl jsem...“ řekl konečně.
„Kdo ti nařídil, abys jej bil?“
„Já... já za nic nemůžu!“
„Tak to máš smůlu. Tiippi, vyřiď to...“
Australský černoch vytáhl z kapsy svinutou šňůru a rozvinul ji. Udělal na ní smyčku a tu se chystal navléci ničemovi na krk – ten začal řvát jako pominutý: „Ne, proboha ne! Nezabíjejte mě, budu mluvit! Já o něm všechno řeknu, jenom mě nezabíjejte!“
Sid zadržel černocha. „Tak mluv!“
„Nařídili mi... musel jsem ho bít! Nechtěl jsem, ale oni mi to nařídili, rozumíte? Musel jsem...“
„Na to ti kašlu. Kdo ti to nařídil?“
„Pan Ridgeway... ten člověk, co velel...“
„Kde je teď?“
„Nevím. Odjel... ale my jsme tu jenom hlídali!“
„Zajatec je kde?“
„Odvezli ho...“
„Ridgeway a kdo ještě?“
„Schulz – to je jeho pistolník...“
„Nevíš, kam jeli?“
„Ne, pane. Myslím, že do štábu...“
Sid pokývl hlavou. „Dobře. Máš štěstí. Prozatím sis vykoledoval život, ale ještě to není definitivní...“
Asthra něco řekla, Sid kývl a přistoupil k důstojníkovi. Ten se už dopředu naježil a tvářil se vztekle: „Upozorňuji vás rovnou, pane, že nebudu mluvit ani v nebezpečí smrti! To, že se sesypal ten pitomec, ještě neznamená, že můžete donutit kohokoliv...“
Sid pokrčil rameny. „Neboj se, tobě vyhrožovat nebudem. Ale uvidíš, že řekneš všecko.“
Přistrčil ho k židli a posadil – důstojník se tomu podvolil, ale pořád ještě se tvářil vztekle. Přistoupila k němu Asthra a položila mu dlaně na spánky; škubl sebou, jako by ho zasáhl elektrický proud.
„Odpovídej na otázky, které ti bude klást Sid!“ řekla Asthra, „Pamatuj si, co říkáš...“
„Jméno a hodnost!“ řekl Sid.
„Arthur Gwyn Rollins.“ řekl muž monotónním a neúčastným hlasem, „Nadporučík Zelených baretů.“
„Jaké úkoly jsi prováděl na tomto místě?“
„Byl jsem velitelem ochranné čety, přidělené panu Ridgewayovi.“
„Kdo je to Ridgeway?“
„Winston C. Ridgeway, agent C.I.A.“
„Jak jsi se s ním seznámil?“
„Byl jsem přidělen k jeho ochraně generálem Tribberem.“
„Jakou činnost prováděl agent Ridgeway?“
„Nevím. Nezúčastňoval jsem se jeho činností.“
„Kdo s ním spolupracoval?“
„Při výslechu platil přísný zákaz zdržovat se v místnosti. Nikdo z vojáků tam být nesměl.“
„Kdo je ten Schulz?“
„Ridgewayův pobočník.“
„Ten se výslechu zúčastňoval?“
„Ano.“
„Koho Ridgeway vyšetřoval?“
„Muže, kterému říkal Terry Fischer.“
„Víš, kdo byl ten muž?“
„Arminský agent.“
„Jaké otázky mu kladl?“
„Nevím. Nikdy jsem nebyl přítomen.“
„Bili toho muže anebo mučili?“
„Ano.“
„Jakým způsobem?“
„Bití ocelovým kabelem a bambusovou holí. Pálení cigaretami a žhavým železem. Elektrické šoky. Leptání kyselinou. Injekce s narkotiky...“
„Byl jsi při tom přítomen?“
„Ano, několikrát.“
„Prováděli tuto činnost i vojáci?“
„Někdy ano.“
„Kdo prováděl mučení v jiných případech?“
„Schulz.“
„Prozradil Terry Fischer něco během výslechů?“
„Nevím.“
„Prozradil něco ve tvé přítomnosti?“
„Ne.“
„Nezaslechl jsi náhodou nějakou část rozhovoru?“
„Jen jednou.“
„Čeho se týkaly otázky?“
„Experimentu s nějakou ženou, změněnou v biorobota nového typu.“
Sid se ohlédl na Asthru, ta přivřela oči.
„Co odpovídal Terry Fischer?“
„Neodpovídal.“
„Ani nemohl,“ řekla Asthra, „Neměl žádné informace o tom případu. Situační zprávu teprve zpracovávám.“
„Kdy odejel agent Ridgeway?“
„Včera v 17.20.“
„Kam odejel?“
„Nevím.“
„Jakým způsobem odejel?“
„Služebním automobilem.“
„Vzal s sebou zajatce?“
„Ne.“
„Mluvil předtím s někým s nadřízených?“
„Měl telefonický rozhovor s nějakým mužem.“
„Kdo byl ten muž?“
„Nevím.“
„Odkud volal?“
„Z Paříže.“
„Od té doby se Ridgeway ještě ohlásil?“
„Ano. Telefonoval ve 22.38 hod.“
„S kým mluvil?“
„Se Schulzem.“
„Co udělal Schulz po telefonickém rozhovoru?“
„Nařídil ošetřit zajatce a přenést ho do vrtulníku. Potom společně s ním odletěl.“
„Terry Fischer už nemohl chodit?“
„Ne. Měl rozsáhlé popáleniny na chodidlech.“
„Kde se tu vzal vrtulník?“
„Přiletěl asi ve 22. hodin.“
„Jak vypadal?“
„Byl to pozorovací vrtulník námořní pěchoty.“
„Jaké měl výsostné znaky?“
„Byl bez označení.“
„Kdo mluvil s jeho pilotem?“
„Schulz. Pilot čekal ve vrtulníku.“
„Kam odletěli?“
„Nevím.“
„Vydal Schulz nějaké rozkazy?“
„Ano. Zůstat na statku a čekat na další rozkazy.“
„Měl vůbec v úmyslu se ještě vrátit?“
„Nevím.“
Sid se podíval na Asthru. Asthra pohnula rukama a ukázala mu, že to je konec.
„Informoval Ridgeway nebo Schulz generála Tribbera o situaci?“
„Nevím.“
„Utekl,“ řekla Asthra arminsky, „Nechal je tady a zmizel. Vůbec ho nenapadlo starat se o generála nebo o to, co se s ním stane! Jde mu jen o jeho vlastní kůži!“
„Co když je tam, u generála? I s Terrym?“
„Terryho nemohli nechat naživu. Po tom, co ho takhle vyslýchali, už by neměli záruku, že se nepomstí.“
„Podám hlášení šéfovi. Co uděláš ty?“
„Vrátím se do města. Zjistím, co se stalo dál. Co uděláš se zajatci, Side?“
„Zabít je nesmím, to šéf zakázal. Nechám tady Tiippiho, aby je hlídal...“
Asthra kývla hlavou. „Mohla bych je uspat...“
„Dobře, udělej to.“
Zajatci seděli u zdi. Slyšeli otázky, které Sid pokládal důstojníkovi, i jeho malátné odpovědi, a byli si jistí, že je to jejich konec. Když k nim přistoupila čarodějka a kladla jim ruce na hlavu, někteří se pokoušeli prosit o milost. Nemluvila s nimi vůbec, jenom je přivedla do stavu hlubokého spánku.
Ale neodepřela si, aby důstojníka neprobudila. Sid mu řekl: „Tak vidíš. Řekl jsi nám všechno...“
„Jste horší než ďábel...“ řekl muž a sklopil oči.
Asthra jej znovu uspala. Už v hlubokém spánku došel na místo a tam ulehl k ostatním. Černoch Tiippi si sedl k nim a hlídal.
Asthra spolu s Ťapkou, Anittou a Sindy sedly do džípu. Asthra hodlala vyjet na jedno z vyvýšených míst a odtamtud dát zprávu Enkrovi, obleženému v zámečku – to taky udělala, a přijala i jeho zprávu kouřem.
„Zatím se drží! Jestli se udrží ještě čtyřiadvacet hodin, zvítězil. Pak už tu budou naši...“
„Měli bychom mu pomoci!“ řekla Anitta.
„Jak to chceš udělat?“
„Nevím. Ty jsi čarodějka. Ty můžeš všechno.“
„Ani zdaleka nemůžu všechno. Máš o mně příliš dobré mínění...“
„Ale nějak zdržet bys je jistě mohla...“
„Zatím mě nic nenapadá. Jestli máš nějaký nápad?“
„Co já vím... kdyby to bylo na mně, způsobila bych, aby se třeba posrali nebo co...“
Asthra se zasmála a Anitta se lekla, že to přehnala – ale Asthra řekla: „Špatný nápad to není... ostatně, kde mají kuchyni?“
Nikdo to nevěděl – Asthra přimhouřila oči.
„Vyrobit nějaký preparát nebude tak těžké. Zjistíme si, odkud berou vodu a pustíme jim to tam. Zaměstnanci města by se jistě dali přesvědčit nebo podplatit... ale v tom případě sebou musíme hodit, protože oběd už se asi vaří... No, pojedem!“
Sjely do města – Asthra bydlela s muži v nějakém bungalowu v turistické oblasti. Našla tam Fériho a když mu vyložila, oč jde, ochotně s tím souhlasil. Ťapka už zatím míchala všelijaké tekutiny z lahviček z Asthřiny lékárničky.
Správce městské vodárny byl starý, připlešatělý a zachmuřený. Asthra se mu sice líbila, ale když se zmínila o vojácích, málem ji vyhodil.
„Co ještě chtějí? Už jsme pro ně udělali všechno, co požadovali – tak co se jim na tom ještě nelíbí?“
„A co požadovali?“ ptala se Asthra.
„Vyžádali si speciální přípojku pro svoji kuchyni! Vymínili si, že ji povedou vlastními potrubími přímo z vodojemu, jako kdyby je někdo chtěl otrávit! Jestli si myslí, že jsme takoví sprosťáci jako oni, tak jsou teda na omylu...“
„Vy je nemáte moc rád!“
„Jak je můžu mít rád? Můj vnuk René se šel jenom podívat, jak ten boj probíhá, a vrátil se až ráno a dokonce ostříhaný! Zakázal jsem mu se tam přibližovat, ale nedal si říct a šel znovu, že se mu už nemůže nic stát. Od té doby o něm nevím! Kdo ví, co s ním udělali...“
Asthra se usmála. „Myslím, že se dohodneme...“
Dohodli se během dvaceti minut. Asthra si nechala na chvíli otevřít hydrant té zvláštní přípojky a odměřila do něj přesnou dávku své tekutiny. Pak správce hydrant zase zavřel a zapomněl, že se něco takového vůbec stalo.
30.05.2021 11:44