Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Odstřelili horní část schodiště,“ vysvětloval kapitán, který vedl útok, „Zůstala tam jenom díra v podlaze, tu okamžitě zakryli nějakými mřížemi a kovovými součástmi lůžek. Zůstaly jen malé otvory a těmi zřejmě budou odrážet naše útoky.“

„Proč jste jim v tom nezabránili?“ ptal se Tribber nespokojeně.

„V tu dobu nás tam ještě nepustili. Ti kluci dole se bránili jako blázni. Byl to zbytek té skupiny, co byla nafetovaná tím svinstvem...“

„Pochytali jste všechny?“

„Jo. Velel jim ten plukovník... Kim. Máme ho tady. Chcete s ním mluvit?“

„Ne. Čert ho vezmi, určitě s ním taky nebude rozumná řeč, jako s ostatními. Zavřít a dobře hlídat!“

„Provedu.“

„Jak hodláte postupovat dál, kapitáne?“

„Budeme zřejmě muset použít provizorních žebříků a dostat se nějakým způsobem do prvního poschodí. Namísto schodů bychom mohli vybudovat provizorní schodiště...“

„Jak dlouho by to trvalo?“

„Tak... asi dvě hodiny, pane.“

„K čertu, copak nevíte, že naším největším nepřítelem je teď čas? Když je nedostaneme během dneška, už to nedokážeme! Víte to?“

„Vím, pane!“

„Tak s tím něco dělejte! Dobrá, dám vám ty dvě hodiny. Ale potom chci vidět útok, rozumíte?“

„Provedu! Naši ženisté už stavějí to schodiště, pane. A chystají další žebříky...“

„Dobře. Poslyšte, kapitáne... vy jste přece zkušený minér. Je možné, aby ještě jednou použili nějakou takovou nálož?“

„Jsou to stejně dobří minéři jako já, pane. Oba zásahy výbušninou byly maximálně účelné a propočítané na deka, řekl bych. Nechtěl bych je mít v týle, jestli by se rozhodli bojovat vážně...“

„Hm... tak tedy: budou ještě používat výbušniny?“

„Nevím. Těžko, pane. Jedině, kdyby se rozhodli vyhodit ten zámeček do povětří i se sebou...“

„Tak? No dobře... můžete jít.“

Kapitán odešel a generál Tribber začal přemýšlet, jak tohle bude prezentovat novinářům. Bylo to zapotřebí, protože už zatím vlezli do zámečku, vyfotili bývalé schodiště a roztroubili to do světa.

Když byl v nejlepším přemýšlení, přišel pobočník. „Pane generále, je tady skupina nějakých lidí. A dáma, která je vede, s vámi chce velmi důrazně mluvit...“

„Dáma?“

„No... zřejmě je to dáma, pane.“

„Z Ostrova?“

„To bych zrovna neřekl.“

Generál vyšel ven. Stála tam skupina osmi mladých lidí, tři dívky a pět chlapců mezi patnácti a dvaceti lety. Nebyli to Armini, alespoň nevypadali. To už spíš vyhlíželi na zhýčkanou mládež, jaká se potlouká po všech metropolích Západu.

Dáma, o níž mluvil pobočník, byla oblečená do leopardího kožíšku, ovšem ten byl v tak hanebném stavu, že bylo možné sebrat ho na smetišti. K tomu měla ošoupané džínsy a košili z vojenského výprodeje, vlasy zelené a vyčesané do vysokého nevzhledného účesu, rty tmavohnědé, oči podmalované jako upír. Jinak byla docela hezká, až na špičatý nos a bradu prozrazující nezměrnou energii. Mohlo jí být tak sedmnáct a když promluvila, byl její hlas panovačný a vřeštivý: „Jsem ráda, generále, že jste se rozhodl nás přijmout a vyplnit naši žádost...“

„Prozatím nevím, o co jde, slečno.“ řekl Tribber.

„Chm! To snad je jasné, ne? Chceme, pochopitelně, abyste nás zařadil mezi svoje zajatce!“

„Mezi zajatce? A proč, prosím vás?“

„Vy zřejmě vůbec nic nechápete!“ řekla dívka a pohrdavě se ohlédla na svůj doprovod.

„Počkej, Mildred,“ řekl jeden z jejích společníků, „Nerozčiluj se! V pohodě, jo?“

„Jasně!“ štěkla dívka, jako by se urazila, „Chci, abyste nás dali do kupy s těma klukama, co jste zavřeli, není to dost jasný? Potřebujem, aby nám udělali hlavu. To snad dokážete pochopit?“

„Udělali hlavu?“

„Jo! Vy nás ostříháte a oni nám udělají takový to jejich parádní tetování! Už tomu rozumíte?“

„Snad ano... ale proč to všechno?“

„Bože, ten je tupej!“ vzdychla dívka, „No přeci proto, že až to projedete, tak budem docela bez šancí! Vy už tady dlouho strašit nebudete, ale snad se to ještě stihne. Ostatně, já už se s nima domluvím, hlavně nás co nejrychlejc zařaďte do stáda! Snad nebudou tak neuvěřitelně blbí jako vy...“

„Promiňte, slečno, ale já absolutně nechápu, o co vám jde!“ řekl generál a dívka obrátila oči v sloup.

„V pohodě, Mildred, v pohodě!“ uklidňoval ji ten její kamarád.

„Tak dost,“ pronesl generál, „Kdo vůbec jste?“

„To jsem neřekla? No dobře. Mildred Ishamová.“

„Odkud jste sem přišla?“

„K sakru, vy neznáte firmu Isham & comp.? Zřejmě se vůbec nezajímáte o módní novinky, že? Byl jste vůbec někdy kupovat civilní hadry, nebo pořád nosíte jen tenhle svůj blbej mundúr?“

„Neznám firmu Isham, slečno, a nevím, kdo jste. Ale když mi to řeknete, rád to vezmu na vědomí!“

„Jak chcete. Firma Isham vyrábí moderní oblečení a doplňky pro mládež. Pan Joshua Isham je její spolumajitel a provozní ředitel a já jsem jeho dcera. Kromě toho pracuji jako manekýnka, když se mi ovšem něco z fotrovy kolekce líbí. Teď se mi zkrátka líbí, jak mají ty holky z Ostrova vymalovaný hlavičky. Nechám se tak vyfotit na titulní stránku našeho magazínu. Pochopitelně, až to bude udělaný. Už to chápete?“

„Ano, slečno Ishamová.“

„No. Tak nezdržujte provoz!“

„Vy chcete, abych vás dal ostříhat jako ty kluky?“

„Pochopitelně! Nebo si myslíte, že to půjde bez toho? Máte skutečně dlouhý vedení, generále!“

„A jste si vědoma, slečno, jak budete vypadat, až...“

„A jste si vy vědom, jak budou vypadat za takový dva tři měsíce všecky mladý, který čtou náš magazín, v Los Angeles atd.?“

„Pane bože...“ Tribber začal chápat, že co mu ta dívka povídá, by se mohlo stát skutečností. Když viděl prvního punkera, taky nevěřil, že by někdo mohl dobrovolně tu módu přijmout za svou – ale když si prohlížel skutečnost, která stála proti němu, začínal pomalu věřit všemu.

„Jenže, milá slečno, nemohu přece zařadit mezi zajatce někoho, kdo k nim nepatří! Svévolně zasahovat do života druhých lidí...“

„Poslechněte, pane, vy mi asi dost dobře nerozumíte! Jestli mi nechcete vyhovět, já můžu zavolat svýho papínka. Ne že by měl moji maličkost tak moc v lásce, ale určitě, když ho o to požádám, zvedne telefon a zavolá na takový místa, že vás pošlou šupem do Jižní Koreje nebo na ještě hnusnější místo! Už proto, aby měl z krku moje vřískání. Na druhý straně, až tady vybouchnete, papá vám může pomoct, aby vás nerozmázli na mastnej flek...“

„Jak vás napadlo, že tady vybouchnu?“

„To je od začátku jasný každýmu, kdo nemá v hlavě piliny. Jsem hlavně ráda, že jsem to stihla, dokud tu ještě strašíte. Tak už to chápete všecko?“

„Dobře, slečno. Dám vás ostříhat. A ty ostatní?“

„Pochopitelně! Nebo myslíte, že se sem přijeli kochat krásou přírody? A už dělejte, člověče!“

Tribber si jenom povzdechl. „Zavolejte sem toho člověka... Prevôta! Ať se dá do práce...“

Mildred Ishamová čekala, co bude. Za chvíli přišel holič Prevôt a tvářil se velice vyjeveně, když viděl mladou Američanku.

„Tahle slečna,“ řekl mu generál, „Přišla, abyste ji ostříhal, jako stříháte zajatce. Prosím.“

„Já... obávám se, že dobře nerozumím, pane!“ nechápal Prevôt, „Přeci, ty mladé stříháme dohola!“

„Samozřejmě. Tu slečnu a její přátele rovněž.“

„Ale to snad ne! Oni proti nám přece nebojovali a tím pádem...“

„Mám to zaplatit?“ zavřískala Mildred, „Člověče, co to zdržujete? Jste tady snad od toho, abyste stříhal?“

A tak holič Prevôt zapnul svůj instrument a přichystal se k akci. Mildred se zatím rozhlížela kolem a povšimla si televizního technika, který se zájmem přihlížel. Zakývala na něj, aby přišel blíž. „Poslouchejte, doufám, že to bude brát televize!“

Technik k tomu právě chtěl dát pokyn. Přesto se zeptal: „A proč?“

„No, máte tam doufám ampexovej záznam? Koupím ho od vás a když bude potřeba, uděláme takovou nějakou módní revue. Nebo aspoň šot do reklamního pořadu, protože tu vaši reportáž celou Amerika nebere. Potřebovala bych co nejkomplexnější dokumentaci, naše reklamní oddělení si z toho už udělá, co bude chtít...“

„Jak račte, slečno. Když zaplatíte, budu točit třeba i vši, jak vám utíkají z těch štětin...“

Mildred se kupodivu rozesmála. Uvelebila se na sedačku a pokynula Prevôtovi, aby se dal do práce. Jenomže, ten se tvářil dost divně, zvlášť proto, že se mu nelíbily její vlasy zapatlané zelenou barvou.

„Nehněvejte se, slečno, mohla byste mi říct, čím máte ty vlasy nabarvené a vyztužené? Obávám se, že můj strojek na to nebude stačit...“

„Proboha, si myslíte, že se starám o to, jaké přípravky používá můj kadeřník? Vy jste skutečně mimořádně neschopnej holič, člověče! V Americe byste si nevydělal ani na slanou vodu!“

„V pohodě, Mildred, v pohodě!“ upozorňoval ji její chlapec.

Prevôt se dal konečně do práce. Mildred Ishamová s potěšením sledovala, jak mu to jde a její parta postávala okolo a trousila uštěpačné poznámky. Generál Tribber rovněž zůstal, přihlížel a snažil se nevypadat příliš hloupě, protože to všechno zabírala televize a on považoval svá vystoupení v masmédiích za potřebná. Kolem se natlačili všelijací čumilové a tak se ani moc nerozhlížel, dokud ho někdo neoslovil: „Generále Tribbere!“

Ohlédl se. Za ním stála velice hezká holčička v bílé košili a džínsách, se zlatými vlnitými vlásky rozčesanými až na ramena. Vypadala tak křehce a něžně a bezbranně, že na chvíli zapomněl na svoje postavení a zeptal se vlídně a laskavě: „No, copak by sis přála ty?“ Dokonce při tom vlídně natáhl ruku, jako by ji chtěl pohladit po vlasech.

Holčička jej chytila za tu ruku a škubla. Generál to nečekal, padl dopředu a holčička ho nabrala kopnutím do rozkroku. Zařval bolestí a zkroutil se, vzápětí ho udeřila hranou dlaně do zátylku – jak padal, nastavila mu koleno, takže si o ně rozbil nos a když padal na zem, kopla ho ještě jednou špičkou boty do ledvin. Pak ho přeskočila, a protože po ní šli dva seržanti, jednoho chytila za košili a přehodila si ho přes hlavu, druhého praštila rukou do krku, vyrazila mu dech a jak padal, ještě ho dorazila kopnutím. Pak se na ni vrhli vojáci a podařilo se jim ji zkrotit.

To už bylo Tribberovi jasné, že to není žádná holčička, ale kluk, zřejmě dost schopný. Dva vojáci mu pomohli se zvednout, jeden mu půjčil kapesník, aby si zastavil krev řinoucí z nosu. Tribber skučel, rány toho kluka byly dost tvrdé a on už nebyl nejmladší a uvyklý se rvát.

Vojáci drželi zajatce a kroutili mu ruce dozadu, protože jinak by s nimi asi zametl. Trochu ho při tom ztloukli, takže už nebyl tak pečlivě načesaný a bylo vidět, že je kluk, i když pořád dost hezký. Nebrečel, naopak se zdálo, že se skvěle baví.

„Sakra, co jseš zač?“ vybuchl vztekle generál.

„Claudio Mendoza di Castro. Přece jsem ti říkal, že přijdu!“

„Ach tak – bratr Sebastiana!“ vzpomněl si generál, „Ale já jsem tě varoval, abys radši nechodil!“

„Přišel jsem se dát ostříhat.“ smál se Claudio.

„To se ti taky stane!“ generál zapomněl na všechno, vyškubl Prevôtovi z ruky strojek a protože vojáci drželi kluka dost pevně, přejel mu strojkem po hlavě a udělal mu tam cestu na celou šíři žací lišty. „Spokojen?“

„Velice. A ty taky?“

Tribber zauvažoval, jestli ho nemá praštit tím strojkem do šklebícího se ksichtu. Pak si vzpomněl, že celou tu scénu bere televize – vrátil strojek a řekl: „Ostříhat! Nejdřív toho kluka!“

„Moment!“ vyjekla Mildred, „Nejdřív já! Koneckonců, já platím a ten kluk ne!“

„Já s radostí počkám...“ usmál se Claudio a řekl to v americké angličtině, napodobující její vyjadřování.

Prevôt zlikvidoval poslední zbytky porostu na dívčině hlavě a pokynul jí, že může vstát a odejít. Nicméně Mildred nebyla zcela spokojena. „A holit to bude kdo? Svatej Petr?“

„Prosím?“ divil se Prevôt, „Co ještě?“

„Když se má dělat tetování, tak to musí bejt oholený!“

„Jenže, to já nedělám! To není má povinnost!“

„A kdo teda? Nebudu se s váma dohadovat! Uděláte to, a basta!“ vyvřískla.

„Slečna má pravdu,“ vmísil se Claudio, „Jestli chce mít tetování, musí mít skutečně kůži dokonale vyholenou!“

Prevôt chvíli váhal. Natáhl třesoucí se ruce a prohlížel si je – pak řekl: „Ne. To nemůžu. Kdybych slečnu pořezal...“

„Tohle není armáda, to je bordel,“ usoudila Mildred, „Generále, já bejt na tvým místě, tak se stydím...“

Tribber si držel kapesník na nose a lapal po dechu.

„Nech ho,“ řekl přezíravě Claudio, „Nevidíš, že to jsou blbečci? Já ti to potom udělám!“

„Díky, kamaráde... ty seš jedinej rozumnej člověk tady!“

„Ty se mi taky moc líbíš.“ ocenil Claudio.

Generál Tribber už to nevydržel. „Kapitáne! Už toho mám plný zuby! Tyhlety všecky! Vostříhat! Zavřít! A toho kluka do želez, aby se nemohl ani hnout! Já jim ukážu!“

Mildred se tvářila zaraženě a její kamarádi všelijak křivili tváře. Jen Claudio Mendoza se klidně usmíval, i když si ho vzal do práce Prevôt.

„Máš ráda legraci?“ zeptal se Mildred, „Jestli mi to vyjde, tak speciálně pro tebe jednu uspořádám...“

Errata:

30.05.2021 11:44