Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Enkru probudil výbuch. Byl zvyklý i ve spaní slyšet vše, co se dělo kolem něho a tak když zaslechl nezvyklý zvuk, zvedl hlavu. Jenže vstát nechtěl, Anitta ležela opřena hlavou o jeho hruď a nechtěl ji budit, dokud to nebude zapotřebí.

Vzápětí na to vstoupil Pasqual. Teď už Enkra nevydržel, protože se musel začít smát. „Kdo ti to udělal? To už se chystáš pod nože? To teda brzo, kamaráde...“

Tím se probudila Anitta a když zjistila, co se děje, začala se smát taky. Pasqual chvíli koukal zamračeně – pak se začal smát, přistoupil k zrcadlu a prohlížel se v něm. „No a co? Pořád mě všichni přesvědčujou, že si mám tohle udělat, že to bude fajn! A když jsem si to teda udělal, tak jsou zas řeči! Já už nevím, co bych měl dělat, aby byli všichni spokojený!“

Enkra vstal, přistoupil k němu a prohlížel mu hlavu. Anitta zůstala pod dekou a ptala se: „To máš, jak ti radil Iseda?“

„Jo,“ řekl místo Pasquala Enkra, „Tohle je účes pážat ve středověkým Japonsku, malinko vylepšenej vlastní fantasií. To sis dělal sám?“

„Jo, teď před chvílí. Vždyť už je to jedno!“

Enkra ho vzal za bradu a obrátil mu tvář ke světlu. „Copak jsi to dobrýho pil?“

„Ťapka udělala takovej čaj magorák.“

„Hm... ostatní to pili taky?“

„Jenom ti, co byli dole. Kim a jeho kluci.“

„Podej hlášení, co s nima je.“

„Ještě bojujou, řekl bych. Ťapka ustřelila schody, dolů do přízemí se už nedostanem. Ale oni k nám taky ne! Kim slíbil, že to bude držet, dokud to půjde.“

„Je tam někdo?“

„Ťapka a její kámoši. Ale moc jich není, všichni byli dole. A chtěli bojovat. Enkro, já chci taky bojovat!“

„Koukám, seš pěkně zfetovanej. Počkej, upravím ti tu parádu. Sice nesmím, ale Anitta to na mě neřekne...“

Enkra neměl toaletní potřeby, ale měl lovecký nůž, ostře broušený. Namočil Pasqualovi hlavu a vyholil mu co nejpečlivěji elipsovitý prostor ve vlasech nad čelem. Pak mu ještě z pilnosti uvázal samurajský copánek, takže Pasqual byl velice spokojen.

„Jdi tam a řekni, že hned přijdu.“

Anitta už taky vstávala. A protože svůj oděv jako špinavý zahodila do kouta, začala se zajímat o něco na oblečení.

„Je to poslední boj,“ smál se Enkra, „Můžeš si vzít to nejlepší, co máš. Jestli ti budou ty moje rifle, zkus si je...“

Jednalo se o bílé kalhoty, které nosil v přestrojení za Japonku. Byly dívčího střihu a Anittě skutečně padly. Vzala si k tomu tričko s emblémem draka štěstí, kterých tu byla hromada.

„Dodali nám je těsně před obležením,“ vysvětlil Enkra, „Sotva jsme to stihli začít rozdávat...“

Sám se oblékal do kostýmu, který koupil na výletě s Jeanem a Leonem od starého prodavače divadelních oděvů. Ještě nikdy ho Anitta neviděla oblečeného tak vznešeně, ale dalo se očekávat, že v průběhu boje ta paráda vezme z velké většiny za své.

Anitta se prohlížela v zrcadle. „Enkro, udělej mi taky něco s těma vlasama! Něco fantastickýho, jako jsi udělal Pasqualovi!“

„Ani ty už nevěříš ve vítězství?“ Enkra měl oči jako smutný pes.

„Mně už je docela jedno, jestli vyhrajem nebo prohrajem! Všechno je mi už jedno! Vyhol mi jednu polovičku hlavy, a já tobě vyholím druhou. A pak si to půjdeme rozdat s Tribberem!“

Enkra ji sevřel a přivinul k sobě. „Musíš věřit! Zvítězíme!“

„Asthra mi řekla tohle:

Král a jeho země jedno jsou.

Král musí bojovat za svoji zemi.

Ale země musí také bojovat za svého krále...“

Enkra stáhl obočí a sevřel rty. „Půjdeme ke kamarádům!“

Jak přicházel k ostatním, viděl, že Pasqualův příklad získává své obdivovatele. Poslední zbývající bojovníci vypadali vytřeštěně, oči jim hořely horečkou a ztrhané tváře byly křečovitě stažené.

Enkra hledal očima Ťapku – rozdávala právě svůj čaj. Jeho účinky byly vidět na kamarádech na první pohled.

„Jeane,“ řekl Enkra rázně, „Viděl jsem tady někde Bibli. Najdi mi v ní Žalm 91. a čti nahlas!“

Jean se vydal hledat v nepředstavitelném zmatku Bibli. Zato Michell předstoupil – tuhé krátké vlasy měl vyholené, až na výbojně dopředu trčící hřeben, jaký nosí punkeři.

„Má to nějakej smysl? Stejně dostanem nakládačku, tak co?“

Enkra jenom mlčky pokynul rukou. A Jean začal číst:

„Ten, kdož v skrýši Nejvyššího přebývá,

ve stínu Všemohoucího odpočívati bude.

Dím Hospodinu: Útočiště mé a hrad můj,

Bůh můj, v němž naději skládati budu.

Onť zajisté vysvobodí tě z pastí lovce,

a od nejjedovatějšího nakažení morního.

Brky svými přikryje tě, a pod křídly jeho bezpečen budeš,

místo štítu a pavézy budeš míti pravdu jeho.

Nebudeš se báti strachu nočního, ani střely létající ve dne...“

Jeanovi se trochu třásl hlas; jeho čtení vyvolalo trochu pozornosti, ale většina chlapců se netvářila nadšeně. Jean ztichl a zaváhal; vzápětí začal Enkra zpívat zpaměti:

„Ani nakažení morového, vlekoucího se v mrákotě,

ani povětří morového, v poledni čas hubícího.

Padne jich po boku tvém tisíc, a deset tisíců po pravici tvé,

ale k tobě se to nepřiblíží!

Očima toliko svýma to spatříš, a odplatě bezbožných se podíváš!

Poněvadž jsi Hospodina, kterýž útočiště mé jest,

a Nejvyššího za svůj příbytek položil.

Nepřihodí se tobě nic zlého,

aniž se přiblíží jaká rána k stánku tvému!“

Kluci zvedali hlavy. Přestali se zabývat čímkoliv jiným, obraceli horečnaté oči k Enkrovi a poslouchali jeho hlas:

„Nebo andělům svým přikázal o tobě, aby tě ochránili na všech cestách tvých.

Na rukou ponesou tě, abys neurazil o kámen nohy své,

Po lvu a bazilišku choditi budeš, a pošlapáš lvíče i draka!“

Od bývalého schodiště se ozval hluk – vzápětí přiběhl Leon.

„Na místa! Pokoušejí se o útok!“

„Jdeme na ně!“ zařval Pasqual, „Nebojíme se ničeho!“

Všichni se rozběhli na svá místa. Enkra vzal bibli, kterou Jean odložil ve spěchu na stůl, a pohladil ji rukou.

„Poněvadž mne, dí Bůh, zamiloval, vysvobodím jej a vyvýším – nebo poznal jméno mé.

Vzývati mne bude, a vyslyším jej – já s ním budu v soužení, vytrhnu a oslavím jej.

Dlouhostí dnů jej nasytím, a ukáži jemu spasení své...“

šeptal si.

Pak se ohlédl na Anittu, která na něj zírala u vytržení.

„Tak... půjdeme...“

Cvrček přiletěl z města, oči navrch hlavy. „Páni, Asthro! Kdybys to jenom viděla! Ten kluk pěkně mlátil s taťkou Tribberem o zem! Škoda, že ho potom zmohli! Už jsem mu chtěl jít na pomoc!“

Asthra, Sid, Féri, Tiippi a Rejnok vzhlédli od snídaně a Asthra se zeptala: „Jakej kluk?“

„No... takovej parádní frajer! Měl krásnou hřívu, škoda, že mu ji pak Tribber ostříhal! Fakt, osobně se chopil toho kombajnu! No, on mu ten kluk taky rozbil hubu osobně!“

„Sedni si, Cvrčku, a vem si něco k jídlu,“ řekl Sid, „A potom nám to povídej od začátku.“

Cvrček si skutečně sedl, ale nejedl, naopak začal na přeskáčku povídat, co viděl. Viděl jak skupinu Mildred Ishamové, tak i Claudia – ale všichni se cpali a poslouchali ho jen tak na půl ucha, dokud se nezmínil o jeho jménu.

„Claudio Mendoza?“ zeptala se Asthra, „Skutečně?“

„Jo, tak se představil. Claudio Mendoza di Castro.“

„Malej Claudio – takovej kluk jako panenka to je?“

„Byl. Teď mu ufikli hřívu, tak vypadá jako blbec.“

„A říkáš, že generál Tribber ho dal do želez?“

„No, dali mu železný pouta. Na ruce, vepředu.“

„A zavřeli ho k ostatním zajatcům?“

„Jo, jasně. Dali ho do kamiónu a odvezli.“

„A nevíš, kam?“

„To teda nevím. Asi tam, co všecky ostatní.“

„No nazdar!“ řekla Asthra a koukala vyjeveně.

„Co se tváříš, jako kdybys viděla strašidlo?“ zeptal se Sid a nacpal si do pusy další kus šunky.

„Víš ty vůbec, kdo je to Claudio Mendoza?“

„No.. kluk. Něco jako tadyhle Cvrček.“

„A kdo je Eslinda Mendozová?“

„Někdo z tvejch holek.“

„Správně! Eslinda je jeho sestřenice, momentálně v mým středisku ve Slunečním obzoru; dělá pokusy s Ohněm. Malýho Claudia neměly kam dát, tak ho Eslinda brala s sebou. Ve volným čase ho učily dělat s Ohněm. Má na to nezvyklej talent.“

Sid polkl sousto a začal se smát. „Chceš říct, že to, co se léta nepovedlo tobě a tvejm kočkám, se povedlo tomu malýmu klukovi?“

„Bohužel, máš pravdu. Až na to, že kluk umí udělat Oheň, ale neumí ho zkrotit. Jak ho jednou pustí, už to nikdo a nic nezastaví. Přesně řečeno, je schopen spálit celý město. A nemá zájem to zadržovat.“

„Tak to je bezva,“ řekl Sid, „Máme ještě pivo?“

„Já obdivuju, jak seš klidnej!“

„No a co? Tak shoří nějaká základna! Neměl bejt tak blbej a poslat ho tam...“

„Side, ty dobře víš, co dokáže Oheň! A co by mohl dokázat, kdyby se pustil ze řetězu!“

„No, zatím vím jenom, že máš velký potíže, když ho konečně zapálíš, aby ti nezhas. Někdy to prskne a je po všecký slávě. Myslíš, že jemu se to povede?“

„Právě z toho mám strach...“

„Má spoutané ruce,“ řekl Rejnok, „Pokud jsem slyšel, jsou k tomu zapotřebí...“

„Pochopte to, kluci! Jestli se rozhodne, že si přepálí ta pouta ohněm, může se mu to podařit! Vlasy mu ostříhali, to znamená, že nebude váhat a podpálí všechno, nemá už žádný zábrany! Jak se oheň jednou rozhoří, už nezhasne! Ne, to se... musím ho najít!“

„Ale proč ty?“ Sid se zřejmě nehodlal obtěžovat se starostmi jakéhokoliv druhu, „Vykašli se na to!“

„Ne, to nesmím. Jsem přece čarodějka. Kdepak je ta Enkrova motorka, co jsme sem přivezli?“

„Dal jsem ji do kůlny.“ řekl Tiippi.

Nastala diskuse, kde je vlastně v bungalowu kůlna, protože nic takového tam nebylo. Nakonec pochopili, že tím myslí prostor pod schody, k účelu uschování motorky zcela nevhodný, protože byl ze dvou stran otevřený a nedal se zamknout.

„Pojedu a najdu ho,“ řekla Asthra, „Musím zabránit větším škodám. Já sama nevím, co může udělat oheň, kdyby ho ten blázen Claudio nechal řádit. A kromě toho, nařídila jsem, aby nikdo ze střediska bez dovolení neopouštěl Sluneční obzor.“

„To je v pořádku,“ řekl Sid klidně, „Claudio přece nepatří ke tvýmu středisku. Je kluk a bojovník a tvoje záležitosti jsou mu úplně volný. Jenom že se naučil dělat si ohýnek. Ale třeba mu to ani dlouho nevydrží...“

„Já oceňuju tvůj humor!“ Asthra vstala, aby šla ke dveřím.

Vtom se ty dveře zprudka rozletěly. Dovnitř vrazil skoro dvoumetrový chlap s černými vousy a modrým turbanem a s dvěma revolvery v rukou, opřel se zády o stěnu a namířil na ně své zbraně. „Kdo se hne, toho zastřelím!“ rozkřikl se.

Armini zůstali nepohnutě sedět. Jenom kapitán Sid se zasmál a postavil šálek s čajem na stolek. „Koukám, že tě ve škole nenaučili zdravit, Tara Singhu. Pokud jsi vůbec někdy do nějaký školy chodil.“

„Teď nemám náladu na tvý blbý fóry!“ řekl Sikh zle.

„Koukám. My zas nemáme náladu na tebe. Buďto odejdi v míru, nebo zastrč ty železa, kam patřejí, sedni si k nám a dej si s náma čaj. A nedělej blbosti, protože my se lekáme až po devátý...“

„Přestaň žvanit, Side, už tě mám dost!“ řekl velice nepřívětivě Tara Singh, „a radši řekni, kde je tvůj šéf!“

„Pokud vím, tak momentálně v Paříži. Jedná tam s ministrem zahraničí a možná i s presidentem...“

„Když říkám tvůj šéf, tak nemyslím šmatlavýho von Crosse, ale Terry Fischera! Řekni, kde je, já mu rozbiju tu jeho mizernou prolhanou hubu!“

Sid se zamračil. „Hele, už jsem ti řek, aby sis sedl. Pak ti budu povídat, co tě zajímá. A schovej bouchačky!“

Tara Singh zaváhal, ale potom skutečně schoval svoje revolvery. A usedl na židličku, kterou mu Cvrček přistrčil. Ale nepřestával být ostražitý.

„Čaj nebo kafe?“ zeptal se Sid tónem číšníka.

„Seru ti na tvůj čaj!“ bafl Tara Singh.

„Děláš chybu, je dobrej. Tak abysme se domluvili. Kde je Terry Fischer, bysme taky rádi věděli. Hledáme ho už delší dobu. A co se týče rozbití huby, myslím, že to už obstaral ten, co ho zavřel. Povídá se, že jistej pan Ridgeway.“

„Ridgeway z CIA?“

„Jinýho ani neznám.“

Tara Singh se zamračil. „No, já si ho už najdu!“

„A copak mu chceš, že jsem tak smělej?“

„Nevíš? Chytili mýho syna a ostříhali ho!“

„To se stává. Neměl tam strkat palici.“

„Můj syn je Sikh a žádnej špinavej majavád nesmí podle našich zákonů omezovat růst jeho vlasů a vousů! To nevíš?“

„Vím. Taky ho neostříhal Terry, ale generál Tribber.“

„Mluvil jsem s ním, když jsem posílal syna k princovu dvoru. Měl mne varovat, že se mu to může stát!“

„Tara Singhu, tobě zřejmě šibe, a to velice fest. Už taky stárneš, kamaráde. My můžem za to, že ti chytili syna, jo? Našich už chytili spoustu a my jsme pořád klidný jako želvy...“

„Ty, freefightere Side, zůstaneš klidnej, dokud nebudeš mít na krku oprátku, to vím! Ale já žádám pomstu!“

„Máš možnost. Tribber na tebe už čeká. A Ridgeway se někde schovává a my nevíme kde. I s Terry Fischerem.“

Tara Singh se podíval z jednoho na druhého. Nezdálo se mu to: „A to jste všichni tak klidní?“

„Hledáme ho. Jsme tady kvůli tomu.“

„Vy bílý lidi jste všichni hrozný pitomci! Hledáte a nic nenajdete! No dobře, já si ho už najdu sám, uvidíte. A co mu řeknu, si za rámeček nedá!“

„Pokud ho najdeš živýho.“ řekla Asthra.

Tara Singh vstal. „Běloši jsou odsouzeni k zániku. Odjakživa to tvrdím! Vy Ostrovani jste byli nějakou chvilku ještě k snesení. Teď jste stejný srabi jako ty bílý. Fuj! Odcházím.“

„Budem se těšit na tvou příští návštěvu.“

„Přijdu vám říct, jestli jsem Terry Fischera našel. Abyste věděli, co dokáže skutečnej chlap!“

Vyšel a práskl za sebou dveřmi. Armini se chvilku dívali jeden na druhého a kroutili hlavou.

„No nic, já jedu,“ řekla Asthra, „Kluci, podívejte se po okolí. Třeba ve dvojicích, aby to šlo rychlejc. I když myslím, že už Terryho neuvidíme.“

Vyšla ven. Sid položil šálek s čajem, otřel si hřbetem ruky ústa a řekl: „Nojo, půjdem něco dělat. Co říkáš, Rejnoku?“

„Já navrhuji zkusit ty bungalowy ještě dál na jih...“

„Dobře. Vem si Fériho a jdi to zkusit, ale já tomu moc nevěřím. Radši prověřím ty vesnice dál do vnitrozemí. Někde přece musí mít svou základnu!“

„Jestli ovšem nezvětřil potíže a neutekl. Jednoho člověka mohl klidně odnést vrtulníkem...“

„Nebo taky nemusel. Jsme tu proto, abychom prověřili všechny možnosti...“

Cvrček se tou dobou staral hlavně o jídlo. Cpal se jako nezavřený, jak ostatně byli všichni zvyklí, a přemýšlel, co by podnikal on. Nudil se, ježto tu byl sám a neměl nikoho, před kým by ukazoval svoji převahu. Kdyby tu měl aspoň jednoho kamaráda, třebas cizince!

Jenže, všichni odešli a nenechali mu tu ani žádný úkol. Jak je nepříjemné být malý! No dobře, nechcete mě, nevadí. Už od malička ho všichni od sebe odháněli a nebrali jako sobě rovného. Slabší povahy by to zlomilo, Cvrčka nikdy. Vymyslím si něco sám, a potom uvidíte!

Vyběhl ven a zakrátko už byl ve městě. Plném lidí, jako vždycky. Motal se mezi nimi, poslouchal co si povídají a odhadoval, s kým by se tak mohl zkamarádit. Bohužel, málokdo tu měl děti, a když, tak ty děti nevypadaly, že by měly zájem o Cvrčka. Škoda.

Jednoho sympatického kluka asi tak svého věku přece nakonec objevil. Byl tu s rodiči a mluvil anglicky, což Cvrčkovi ani v nejmenším nevadilo. Vyčíhal si chvíli, kdy byl cizí kluk bez dozoru a přitřel se k němu. „Hele, nenudíš se tu?“

„No... ani ne! Pročpak?“

„Že mám takovej nápad. Sháním nějaký lidi na pomoc.“

„Pomoc pro koho?“

„Pro prince Enkru. Víš, to je ten...“

„Já vím, kdo je princ Enkra. Jenomže... ti vojáci!“

„Neboj, s těma to sfouknem levou rukou! Já...“

V tu chvíli dostal jeden pohlavek Cvrček a druhý ten cizí kluk. A ruka dospělého chytla Cvrčka za ucho. „Hele, copak ty jsi zač?“

„Já? Nic, co by!“ Cvrček zauvažoval, nemá-li použít násilí a zamést s tím mužem chodník. Prozatím se rozhodl vyčkat.

„Já dobře vím, co jseš zač! Koukej zmizet a mýho kluka nechej na pokoji, rozumíš? Nebo tě seřežu, že budeš mít zadek modrej jako švestku! A ty se nebav s každým...“

Cvrček odrazil. Cizí kluk koukal smutně a jeho otec k němu vážně promlouval: „Už jsem ti přece řekl, Jime, že se nás máš držet! Copak nevíš, kolik takových kluků, jako seš ty, už tady pochytali, ostříhali a zavřeli? Chceš se jim dostat do rukou taky, ty pitomče?“

Cvrček byl zklamán – překonal to duševní silou a vpletl se zas do davu čumilů. Viděl, jak vojáci útočí na zámeček, jak se snaží vylézt do oken v prvním patře a jak je kamarádi shazují. Jak to vypadá uvnitř, neviděl, ale už tam byla televize a brala to přímým přenosem. V několika prodejnách televizorů dali do výlohy obrazovku a lidé ji obklopili hustým houfem.

Jak tak bloumal v davu, všiml si Cvrček auta, které sem přijelo. Byl to vojenský džíp a přivezl nějakého tlusťocha v uniformě plukovníka. Společně s ním vysedl i jeho řidič a plukovník mu řekl: „Nikam nechoďte, podám jenom hlášení a hned se vracíme. Radši zůstaňte u auta...“

Řidič řekl „Ano, pane!“ a stál u vozu, dokud plukovník neodešel do štábu. Potom se rozhlédl a rychlými kroky zašel za roh do novinového stánku, pro cigarety.

Cvrček si všiml, že dveře zůstaly otevřené. Vmžiku se dostal dovnitř, přelezl dozadu a skrčil se pod lavičku. Aby se nebál, vytáhl z kapsy zavírací nůž, otevřel ho a zlehka přejel palcem jeho čepel ostrou jako břitva.

Ten nůž patřil Sidovi. Měl ještě jeden, útočnou dýku americké výroby, kterou si sehnal ve Vietnamu. Tohleto byl spíš nástroj, ale na podříznutí člověka by stačil. Sid nůž někam založil a teď ho už nějaký čas marně hledal.

Cvrček čekal. Jeho úkryt měl řadu výhod a jednu nevýhodu: nic neviděl. Zato slyšel, jak se vrací šofér, jak natrhuje krabičku a cvaká zapalovačem. Potom dlouho nebylo nic; Cvrček začal svojí dýkou nařezávat plachtu džípu, aby viděl ven, ale zrovna když s tím mohl být hotov, šofér se hnul a za chvíli otevřel dvířka. Taky na druhé straně se otevřela dvířka – podle funění to mohl být ten tlustý plukovník. „Jedem! Ale na velitelství.“

Šofér neřekl nic a spustil motor. Vyjeli – podle naklánění vozu projížděli úzkými uličkami města a pak se dostali na výpadovku. Cvrček konečně prořízl plachtu dostatečně, aby viděl, kam se jede – mířili k východu, do vnitrozemí.

„Nedá se svítit,“ řekl plukovník, „Šéf chce pozvat další zálohy. Má strach, že si ten kluk pozval kamarády. Fuj. Je to bordel.“

„Copak to ještě nestačí?“ ptal se šofér úslužně.

„Je to v hajzlu!“ řekl plukovník a zmlkl.

Cvrček si všiml, že projíždějí podél lesa. Poznal ho, byl to les, ve kterém hledali Leonovu smečku a kde to dobře znal. Výborně, je čas provést zásah.

Vysunul se za sedačkou a popadl plukovníka za hlavu. Na tučný krk mu nasadil hrot svého nože. „Žádný blbosti, nebo ho podříznu!“

Šofér sebou na chvíli škubl, ale hned se uklidnil. „Nepodřízneš! Nesmíte zabíjet. A kdybys ho podřízl, už se od nás nic nedozvíš.“

Cvrček zaváhal. Plukovník se potil a funěl, neříkal nic, zřejmě měl strach. Šofér byl bohužel velice klidný a po strachu u něj nebylo ani památky.

„Podříznu!“ řekl. Posunul hrot nože a škrábl plukovníka lehce na bradě. Nebylo to nic zlého, ale tlusťoch zapištěl jako čuník, „Udělej, co říkám!“

„Klidně, chlapečku,“ řekl šofér, „Mně je to jedno, kdo mi poroučí. Tak, co bys rád?“

„Kousek dál je odbočka k lesu. Zatočíš tam!“

„S radostí. A co dál?“

„Potom mi dáš klíčky, vylezeš a půjdeš k lesu. Tam počkáš, až s panem plukovníkem vylezu.“

„V pořádku. Pak počkám, až pana plukovníka svážeš. A potom ti rozbiju hubu, jak jsi to ještě nepoznal.“

„S tebou si to klidně rozdám,“ řekl Cvrček, „Takový jako seš ty si zahrabávám na zahradě na zlý časy...“

Šofér se dokonce zasmál. Viděl odbočku a zatočil k lesu – Cvrček jenom stačil zjistit, že u silnice leží nějaký motocykl, ale neviděl, jaký je.

„Kde mám zastavit?“ ptal se šofér.

„Tam nahoře pod lesem.“

„Jsou tam nějaký lidi. Aby ti to nevadilo...“

Cvrček nic neviděl a nechtělo se mu věřit. „Kašlu na ně. Dělej, co ti povídám!“

Džíp se kolébal po mizerné cestě. Cvrček měl co dělat, aby jednak plukovníka nepodřízl, jednak nedal ruku moc daleko. Byl si jist, že šofér čeká jen na jeho chybu, aby mu dýku sebral. Pak už by to bylo jasné.

Džíp projel zatáčkou – a v tu chvíli spatřil Cvrček další džíp, několik motocyklů a dva nebo tři kluky v motocyklistických přílbách a bundách, kteří tam stáli.

„Jo, takhle to je!“ řekl šofér.

Cvrčkovi se málem zastavilo srdce. Jeden z těch kluků neměl přílbu, vlasy mu volně splývaly na ramena. Měl opálenou tvář a cvoček v nose.

„Zastav u nich!“ řekl trochu rozechvělým hlasem.

Šofér poslušně zastavil. Kluci přistoupili blíž.

„Vylez! A klíče sem!“

Šofér vystoupil, dokonce zvedl ruce. Cvrček otevřel dvířka na druhé straně a vystrčil plukovníka – když ho kluci spatřili, hned se ho chopili i se šoférem. Pak vyskočil Cvrček a rozhlížel se, pořád s nožem v ruce.

Na náspu nad cestou, obrácen k městu, stál chlapec v černé uniformě komthura s rudými nárameníky. Dlouhé zlaté vlasy mu vlály ve větru, rovněž pštrosí péra na klobouku se širokou střechou, jaký už důstojníci delší dobu nenosili. Taky měl u pasu japonskou katanu, ale v ruce namísto velitelského karabáče jenom hůlku, jakou nosili angličtí důstojníci. Teď se otočil a díval se, co se to děje.

Za jeho zády stáli dva chlapci ve skotských sukních a plédech, s barety na dlouhých vlasech. Pod paží měli dudy a zřejmě se chystali hrát. Právě ti dudáci vyjevili Cvrčka ze všeho nejvíc.

„Ahoj,“ řekl chlapec s komthurskými nárameníky, „To je dobře, že ses tu ukázal. Já jsem Jackie Therlowe.“

„Já... já jsem Cvrček! Ty seš tady na pomoc Enkrovi?“

„Jo. Mohl bys mi pomoct – stačí, když mi řekneš, jak jsou rozloženi nepřátelé. Jak dlouho vydrží Enkra?“

„No... dvě tři hodiny určitě!“

„Tak fajn. Ukážeš mi na mapě dislokaci. Mezitím by se mohli objevit i kluci z druhé strany a budeme to moci spustit...“

„Zaplať pámbu!“ řekl Cvrček a ze srdce mu spadl veliký kámen.

Errata:

30.05.2021 11:44