Vítej, návštěvníku!

Enkra bojoval v přední řadě, v chodbě prvního patra zámečku. Po jeho boku se rvala Anitta – přesněji řečeno dotloukala nepřátele, které Enkra srazil. Bylo to oboustranně výhodné, Anitta by se sama nedokázala proti útokům ochránit, Enkra zas neměl čas zabývat se muži, kteří se nechtěli stáhnout.

Ti, kdož se kdysi rozhodli použít zámeček jako polepšovnu, se dopustili geniálního nápadu, přehradit chodby mřížemi. Prvotní impuls mříže zlikvidovat jako symbol poroby ztroskotal na jejich masivnosti a zabetonování ve zdech – nyní se hodily, chlapci jich využívali jako ochrany. O každou takovou mříž se tvrdě bojovalo – nyní zbývala třetí ze sedmi. Vojáci se už naučili, jak se zbavit těch nepříjemných mříží, zkrátka je omotali řetězem, zapřáhli se a škubali tak dlouho, až je vyrvali ze zdi. Samozřejmě se kluci snažili jim v tom zabránit, ale vojáci se učili rychle, každý další útok byl úspěšnější než předchozí. A chlapci se rychle unavili.

Ťapka nosila s sebou svůj kotlík a lžičku. Přišel k ní Michell Lavalet a ztěžka oddychoval. „Dej mi líznout! Já už nemůžu!“

Ťapka mu ochotně nabídla lžičku. Michell to spolkl a otřásl se. „Je to hnusný! Kdyby v tom nebyla ta kořalka, nebylo by to vůbec k snesení. Člověk by se poblil...“

Ťapka neřekla nic. Všechno už řekla jiným.

Michell chvíli oddechoval; pak se mu v očích objevily potměšilé jiskry a on zvedl hlavu. „Já jim sakra ukážu, těm sračkám! Jestli si myslejí, že brácha císařovny je nějakej srab, tak to se sakra pěkně zmejlili! Dem jim vyruchat čuňu!“

Nikdy předtím nedal najevo, že by Anittu považoval za bytost hodnou úcty; když ostatní ji nazývali princeznou, Michell jenom bručel a vyhrožoval jim nafackováním. Přece v něm však byla určitá pýcha na postavení, které sestřička získala.

Proběhl mezi ostatními do první řady. Popadl svalnatýma rukama jednoho drzého vojáka jako snop obilí a mrštil jím proti druhým – několik jich padlo a Michell se zuřivým řevem vyletěl dopředu, rozdávaje rány a kopance. Ostatní vyrazili za ním.

Enkra neměl rád tyhle protiútoky – nebyly k ničemu a často při nich přišel o toho hrdinu, který se vrhl na nepřítele s nekrytými zády. Ale když to udělal Michell, považoval za potřebné jít mu na pomoc a taky ostatní kluci se vrhli vpřed. Leon chytil nějakého poddůstojníka za krk a přiškrtil ho, dokud mu Pasqual nerozbil o hlavu porcelánový nočník a neomráčil ho definitivně. Taky ostatní bojovali s nadšením a ještě se při tom povzbuzovali bojovými výkřiky.

Společnými silami vyhnali nepřátele až za další díl mříže – byla už sice vylomená, ale byla to určitá pozice. Vtom ale zavolal Jean, že nepřítel opět útočí okny a že se mu to dost daří.

„Zpátky!“ zavolal Enkra, „Za další mříž, a zavřít!“

Běžel k oknům, kde se bojovalo, a nechal starost o mříže kamarádům, konkrétně Leonovi; ten začal zasunovat těžkou mříž a kluci se protahovali do bezpečí. Nepřátelé toho využili a vrhli se do útoku; Michell se postavil proti nim a zadržoval útok, aby se nedostali k mříži dřív, než ji kluci omotají řetězem a pověsí na něj těžký zámek.

Tak se stalo, že Michell zůstal venku. A s ním dva z jeho kamarádů, snad poslední z bretonské smečky. Enkra na ně křičel, aby spěchali, ale nedali si říct – ochutnali nápoj hrdinů a nebáli se teď ničeho. Kluci za mříží sledovali už jenom jejich statečný odpor, pak jejich přemožení a odvlékání ke schodišti.

„Vydržet!“ řekl Enkra, když po něm kluci pohlédli, „Bez Michella to půjde těžko, ale ještě jsme tady!“

Teď už nikdo nemyslel na to, že by se vzdal – ovládlo je bojové nadšení a proto se rvali, jako by jim šlo o život. Ze všeho nejvíc Enkra, kterému snad sedělo v těle deset čertů. Pořád ještě odhodlaný a vášnivý, dodával odvahu a chuť ostatním. A kdyby to někomu nestačilo, mohl se podívat na Anittu – veselou, rozesmátou, špinavou a unavenou, ale plnou odvahy a ohně. Patřila k němu a věděla to – právě tady, v tomto boji dokazovala, že je princezna a že bojuje jako šelmy země, kterou se učila milovat v osobě jejího prince.

„Nevzdávejte se!“ křičela na Michella a jeho kluky, „Bojujte do poslední chvíle! Za chvilku dojde řada i na nás! A pak se sejdeme...!“

Generál Tribber přijal hlášení. Mračil se.

„Jde to pomalu! Nějaký pitomý mříže vás přece nedokážou zastavit, člověče!“ křičel na důstojníka, který mu hlášení podával, „Copak nevíte, že máme naspěch?“

„Už je tu nepřítel?“ ptal se důstojník nejistě.

„Zatím ne. V přístavu je zatím klid a nikde se nic nehýbá. Ale to může být taky klamný manévr. Mohli se přes noc vylodit někde na pobřeží a přijít po souši – a já nevím, co všechno. Dokonce i rádio už hlásilo, že viděli na moři větší množství velkých plachetnic. Snad si umíte spočítat, co by se stalo, kdybychom to nestihli...“

„Ale... co s námi potom udělají?“

„Budeme mít jejich prince – co by si troufli nám udělat?“

„To už máme jen tuhle šanci?“

„Máme řadu dalších možností, ale takhle to bude nejjednodušší. Jděte tam a popožeňte to, jak to půjde!“

Důstojník odešel nepříliš spokojen. Tribber se uklidňoval kávou.

„Paříž, pane generále!“ ozval se z centrály spojař.

Tribber si povzdechl. Telefonáty z Paříže nebyly v žádném případě příjemné. Naštěstí to nebylo velvyslanectví, ale místní velitelství armád NATO.

„Poslyšte, co je to za člověka ten Morris, co jste ho nechali jako velitele na vaší posádce?“ ptal se nějaký štábní důstojník, „Nemůžu se s tím pitomcem domluvit na žádné spolupráci...“

„Morris? Já ale nevím o žádném Morrisovi... kdo to je?“

„Plukovník Frenn Morris, velitel posádky. Tak se mi hlásil v telefonu. Prosím vás, snad si pamatujete, koho jste tam dali?“

Generálu Tribberovi se začala chvět ruka se sluchátkem. Chtěl začít křičet, že to není možné, ale potom se rozhodl nejdřív zjistit, jaká je skutečná situace.

„Zavolám vás za půl hodiny. Zřejmě se ten člověk nedokázal dost rychle zapracovat... zjistím situaci a ozvu se vám...“

Když ten na druhé straně zavěsil, generál chvíli zprudka dýchal. Pak osobně vytočil číslo své základny.

„Operační!“ řekl příjemný dívčí hlas.

„Tribber,“ řekl generál, i když už věděl, na čem je, „Mohl bych mluvit s velitelem?“

„Předám...“ zašveholil hlásek, který neznal.

„Tady je velitel posádky.“ řekl energický mladý hlas.

„Generál Tribber.“

„Velice mne těší. Plukovník Frenn Morris.“

„Smím se zeptat, kdo vás jmenoval velitelem posádky a proč? Tím spíš, že je to moje posádka!“

„Jmenoval mě komthur polní maršál Jackie Therlowe. Na druhou otázku: byla to vaše posádka, pane.“

„Kdy a jak jste se jí zmocnili?“

„Pokud vím, poslal jste do posádky kamión zajatců. Osvobodil jsem je a od velitele transportu se dozvěděl o dislokaci vaší základny a obranných opatřeních. Obsadil jsem ji.“

„Kdybych se zeptal proč, bylo by to asi hloupé, že?“

„Ne tak moc. Chtěl jsem si prohlídnout, jak vypadá taková základna. Je skutečně moc zajímavá. Prohlédl jsem si vaše rakety Pershing i MX. Moc se mi líbí.“

„Kdo... kdo tě pustil k raketám?“

„Jsem rád, že mi tykáš, generále. Nikdo. Chtěl jsem je vidět, tak jsem se šel podívat.“

„Rakety jsou přece chráněny bezpečnostním systémem!“

„Byly.“

„Vy jste dokázali rozluštit bezpečnostní systém?“

„Ano. Vynikající zábava, jeden náš kluk si s tím zrovna hraje. Říkal něco o tom, že překóduje celý odpalovací systém. Ty rakety už těžko někdo odpálí, mimo toho mého kamaráda...“

„Proboha... vy byste snad dokázali otevřít i trezor...“

„Samozřejmě, že jsme prohlídli trezor. Zrovna si čtu ve tvým mobilizačním plánu. Moc povznášející četba. Kdyby to dostali do ruky novináři, asi by si smlsli. Mám chuť jim to prodat a koupit si něco hezkýho. Třeba nějaký letadlo, to teď každej kupuje...“

Generál Tribber si povzdychl. Na chvíli se ohlédl do zrcadla; zírala na něj bledá tvář člověka, který se právě setkal s vlastní smrtí. „Plukovníku Morrisi...“

„Ano, poslouchám.“ řekl chlapec vlídně.

„Můžete mi potvrdit, že skutečně máte v rukou přísně tajné věci?“

„Myslím, že není důvodu mne urážet. Už jednou jsme si tykali. Má to snad být výraz nepřátelství?“

„Promiň, chlapče... promiň, myslel jsem... Tak dobře, můžeš mi nějak dokázat, že máš ty papíry?“

„Přečtu ti kódová čísla. 345-CGBS/246979/AGH...“

„Nech toho, věřím ti. Co chceš dělat s těmi zatracenými papíry?“

„Zatím si je přečtu. Pak se uvidí.“

„Viděl je někdo kromě tebe?“

„Ano, samozřejmě. Moji štábní důstojníci.“

„Potřeboval bych... Jestli se někdo dozví, že jsem ti nezabránil v získání těch papírů, je to můj konec!“

„Já vím. Jenomže, já budu zase povýšen. To je důležitější než to, co se stane s tebou, generále!“

„Zřejmě chceš, abych přestal útočit a odvolal svoje vojáky z boje. Otázka zajetí prince je už jenom otázkou dostatečného času, ale jsem ochoten...“

„Kdepak! Hra je hra, jen ho klidně chyť! Mrzí mě, že jsi to ještě nedokázal, přál bych mu, aby ho ostříhali!“

„Plukovníku, snad není třeba si dělat posměšky!“

„Proč? Je krásný den a já se bavím.“

„Co teda chceš za ty papíry?“

„Nic.“

Generál cítil, jak mu po čele teče pot. „Jak ti říkají, chlapče?“

„Frenn.“

„Smiluj se nade mnou, Frenne!“

Chvíli bylo ticho. Pak Frenn řekl: „Můj nadřízený je Jackie Therlowe. Nechám rozhodnutí na něm. Zatím ti slibuju, že neudělám nic, dokud mi nedá instrukce. Víc nemůžu.“

„Kde je ten Jackie Therlowe?“

„Počítám, že brzo bude tam, co seš teď ty. Jestli ti můžu poradit, hoď sebou s tím Enkrou. Jackie zatím nikdy nikomu nic neodpustil...“

Tribber jenom vzdychl. „Děkuji.“ řekl a chvíli váhal. Pak řekl ještě jednou „děkuji“ a tiše položil telefonní sluchátko.

Vyšel ven. Čekal ho tam kapitán velící útoku. „Dobyli jsme další dvě oddělení mříží! Zbývá mu třicet – čtyřicet minut! Pak ho máme...“

Tribber se na něj podíval, jako kdyby mu nerozuměl. „Aha,“ řekl sklesle, „No dobře. Tak si pospěšte...“

„Až ho chytíme, pane... co s ním máme dělat?“

Tribber opět chvíli uvažoval. Pak řekl: „Myslím, že teď už je to jedno...“

Enkra se snažil bránit předposlední oddělení mříží. Za jeho zády bylo ještě jedno, a potom poslední zoufalý boj. Po jeho boku pořád ještě Anitta a Jean, ale ne už Leon – toho chytili před chvílí a hned odvlekli. Byl tu Pasqual, zřejmě proto, že ani pod dopingem se neodvážil vyrazit moc dopředu, bylo tu pár uštvaných kamarádů ze všech konců světa. A taky Ťapka, která rozdala poslední zbytky své medicíny a teď bojovala jako druzí. Na Enkru a Anittu už nezbylo. Enkra nechtěl a Anittě nenabídli.

Mříže zapraštěly, vysypala se omítka. Na jedné straně se vytrhávaly ze zdi, uprostřed se jejich ocelové pláty vyboulily jako gumové. Enkra už to znal. „Zpátky! Za chvíli to povolí! Pasquale, připrav zamčení posledního dílu!“

„Jděte!“ křikl Jean, „Já je zadržím!“

Zůstal tam on a tři další; nepřemýšleli nad ničím, nevybírali si, zkrátka tam zůstali. Enkra odstrčil Anittu, která se moc drala dopředu, a sám ustupoval poslední. Když procházel mříží, ta minulá zapraštěla a vyvalila se ven. Lidská lavina v uniformách pronikla dovnitř a v ní se utopil Jean s ostatními.

„Vydržet!“ křičel Enkra, „Musíme vydržet...“

„Zbývá mu poslední mříž!“ hlásil spojař generálovi, „Kapitán hlásí, že to bude trvat tak deset minut!“

Generál Tribber vstal. A zvedl hlavu. „Možná, že to stihneme!“ řekl a vyšel ze svého štábu ven. Novináři obléhali velitelský vůz jako vosy, zřejmě čekali velikou senzaci. Tribber zapřemýšlel, co jim řekne, ale zatím se ho nechtěli vyptávat, díky bohu za to. Zhluboka se nadechl.

Kousek od vozu tupý a mechanicky pracující seržant stříhal zajatce. Holič Prevôt vytušil nepříjemnosti a zmizel neznámo kam. Zrovna přivlekli další; jejich velitel měl punkerský hřebínek a krev rozšmudlanou po obličeji. Seržant se idiotsky zasmál a dal se do nejstřapatějšího z nich.

Generál si všiml zvláštního zvuku, připomínajícího ječení zapichovaného jehňátka. A znovu... Co to je? Pak si všiml, že to má nějakou melodii a pochopil, jsou to skotské dudy – ale co dělají skotské dudy zde v Bretani, proč se ozývají a odkud?

Do štábního vozu vedlo několik schůdků a generál po nich vystoupil, takže viděl přes lidi. A tak viděl také džíp, který se vyřítil z uličky a zastavil – byl otevřený a seděli na něm dva dudáci v úplných skotských krojích, těch směšných sukních a plédech a baretech v barvách svého klanu – a měli dlouhé vlasy.

Za nimi se vyřítila smečka motocyklistů. Kožené bundy, přílby s namalovanými znaky. Trojzubec, meč, černá lilie, osmihrotý kříž, drak podobný znaku na princově praporu. Lidé uhýbali těm silným motocyklům z cesty, oni seskakovali a vrhali se na vojáky. Ze všech ulic, které sem vedly, se valili další a další a zakrátko Tribber zaslechl také zběsilý jekot, kterým doprovázeli svoje útoky. A viděl chlapce v černé uniformě a se širokým kloboukem, který tomu všemu velel a ukazoval důstojnickou hůlkou, kam mají zaměřit svůj útok.

Vzápětí se z druhé strany, od přístavu, ozval podobný divoký jekot. Tamti přicházeli pěšky a hnali se jako lavina – vojáci, kteří nestihli včas utéci nebo dokonce jim hloupě vyběhli vstříc, zmizeli mezi nimi, jako by zapadli do vody. Odtud nemohl Tribber vidět moře, ale když pohlédl tím směrem, spatřil les stožárů, na některých se ještě vznášely bílé plachty, jiné už stály holé, jenom na špičkách se třepetaly vlaječky. Moře bylo plné lodí, a oddíl, který nechal v přístavu, byl zřejmě beznadějně ztracen.

Generál Tribber neudělal nic. Zůstal stát na schůdkách a mlčky se díval, jak jsou jeho muži biti a odváděni. Nezajímalo ho kam. Nezajímalo ho už nic. Věděl toho dost, a to, co se mělo stát, se ho už netýkalo. Teď to bylo v rukou toho chlapce s důstojnickou hůlkou.

Boj trval asi půl hodiny. Byl tvrdý a nelítostný, a protože Armini byli v přesile, byl předem rozhodnut. Vojáci bojovali statečně a do poslední chvíle se snažili chránit generála – ale co jim to bylo platné, když neustále zasahovali do boje noví a noví útočníci?

Nakonec přemohli i příslušníky Tribberovy osobní stráže. To už zasáhl do přímého boje velitel – bojoval stejně dobře jako Enkra, jak generál viděl. Když srazil posledního ze svalnatých ochránců, zastavil se před Tribberem a pohrdavě se usmál.

„Pan Jackie Therlowe?“ zeptal se Tribber.

„Osobně. Generál Tribber?“

„Ano. Jsem zřejmě vaším zajatcem.“

„Pokud se nechceš bránit.“

„Ani ne. Doufám, že s námi bude zacházeno slušně!“

„Doufáš marně. Ani já sám nevím, co s vámi provedeme – myslím, že se o tom bude teprve jednat.“

Tribber natáhl ruce a jeden z Jackových lidí, svalnatý černoch, mu je svázal řemenem. Pak jej odváděli směrem k přístavu – kráčel mezi opálenými bojovníky s dlouhými vlasy nebo vyholenými skalpovými kadeřemi, oni mu ustupovali z cesty, prohlíželi si ho a šeptem si sdělovali poznámky. Nikdo se mu neposmíval, nikdo ho neurážel, ale bylo to horší, než kdyby ho bili. Generál Tribber právě vše prohrál, a věděl to. A věděl, že už nikdy nedostane šanci.

Enkra uslyšel dudy ve chvíli, kdy vojáci páčili tu poslední mříž. Na rozdíl od Tribbera okamžitě pochopil, co se děje a křikl na kamarády: „Počkejte! Nechte toho boje, pojďte sem!“

Srazili hlavy dohromady – už jich nebylo tolik, aby jim to dělalo potíže.

„Naši jsou tady! Za chvíli je tu máme! Máme poslední možnost dát se chytit, co říkáš, Pasquale?“

Pasqual neříkal nic. Zato Anitta: „Tak rychle na věc, ne?“

Enkra se rozesmál. „S tebou i do pekla! Kluci, otevřeme mříž a jdeme na ně, rozumíte! My se nenecháme vytáhnout jako krtci z díry, my je odtud vyženeme!“

„Tak jo!“ zařval Pasqual a skočil k mříži. Zámek byl na jejich straně, klíč měl u sebe – když vojáci viděli, že odemyká, překvapilo je to, a ještě víc, když jim nebránili v otevření mříže. Snad si mysleli, že se Armini chtějí vzdát, že pochopili bezvýchodnost svého postavení; ale Enkra vyrazil proti nim a poučil ty nejbližší, že rozhodně nemíní přestat bojovat. Když jich několik srazil svými přesnými údery, a když za ním šli všichni ostatní, vojáci skutečně o pár kroků ustoupili, pak zastavili na místě a rvali se usilovně a urputně, bez ohledu na bolestivé Enkrovy rány. Chodba byla těsná a vojáci nemohli vítězit počtem; ti zadní mohli jenom vykřikovat povzbuzující hesla.

Potom se konečně ozval křik i zezadu – vojáci byli nuceni se otočit proti novému nepříteli a nechat Enkru a jeho kamarády osudu, vlastně těm několika, kteří najednou byli překvapivě vzadu a nic na nich nezáleželo. Těch, co šli odspodu, bylo mnohem víc, byli odpočatí a stejně dobří jako Enkra a jeho kamarádi.

Enkra neváhal a začal se probíjet dopředu – Anitta šla za ním a bila hlavně ty, co se moc nebránili a spíš se snažili ustoupit. Ale viděla vše dobře – taky kluka v kožené bundě a s moderním účesem do čela, který byl zřejmě velitelem. A viděla taky, jak když se Enkra s tím klukem setkali v bitvě, radostně vykřikli a podali si ruce.

To už byli vojáci přemoženi a bylo po boji. Enkra, špinavý, roztrhaný a unavený, se jenom smál. Chytil toho kluka za ruku a přitáhl ho k Anittě. „Anitto, to je Sonny Albert, jeden z mých nejlepších kamarádů – patří k naší silné čtyřce. Kde jsou ostatní, Sonny?“

Sonny se pochechtával, dokonce se ani netvářil blbě. „Jackie je vrchní velitel, myslím, že se stará o toho generála. Za chvilku sem přijde. A Kurt vedl plachetnice a bral to z druhý strany, takže se možná o kapánek opozdí. Já měl za úkol zabrat zámeček.“

„A Roger?“

„Roger povýšil, to nevíš? Je jako náš velvyslanec v Paříži a žehlí to tam. Hele, co máme udělat, aby se mu to nepovedlo vyžehlit? Já bych to zvlád, jen kdybys mi trochu naznačil...“

„Proč se to nemá povést?“

„No... právě mě začalo bavit bojovat!“

Enkra se smál. „Kolik vás je? A kdo všechno?“

„Jmennej seznam ti nedám. Ale z náčelníků bych spíš mohl říct, kdo tu není. Jo, Santanueva, ale spíš taky přijde. Má svý vlastní kšefty, něco s motorkama v Japonsku. Sehnal nám lacino perfektní Hondy...“

„Já vím, to byl můj příkaz. Sonny koukám, že jste udělali pěknej rozruch!“

„To teprv uvidíš... no, však se pojď podívat, co se nám to sem slítlo za ptáčky!“

Šli ven – bojovníci jim provolávali slávu. Anitta překvapeně zírala na tu sbírku drsných tváří, rozzářených radostí, a těžko mohla někomu říct svoje pocity – ale byla šťastná a věděla, že teď už se nemůže nic zlého přihodit, protože s těmito lidmi už bude všechno jen dobré a krásné.

Errata:

30.05.2021 11:44