Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mike a Roger sledovali boj v televizi. Samozřejmě, televizní štáb ani na chvíli nepřestal vysílat a kluci neublížili nikomu z reportérů ani zlým slovem. Takže sotva bylo dobojováno, Roger řekl: „Myslím, že jsme vyhráli. Pojedem tam?“

„Zatím jsme ještě nevyhráli,“ řekl Mike, „My jsme jenom začali. My budeme bojovat, až se to uklidní.“

„A o co, proboha?“

„O náhradu škody.“

„To snad ne! Co bysme ještě měli platit?“

„Nic. Teď budou platit oni nám. Uvidíš, že nakonec se nám ještě Američani omluví a něco poplatí!“

Rogerovi zablýskaly oči. Nemuselo se mu to říkat dvakrát.

„Varianta A,“ řekl Mike, „Podle seznamu ohlásíme na všechna patřičná místa naše vítězství. A začneme to roztáčet. Jestli chceš, můžeš jet do Troissy a zúčastnit se Enkrových oslav. Já zůstanu zatím tady...“

„To ne! Musíš tam být, máš přece zásluhy! Co by to bylo za Camelot bez Merlina?“

Mike se rozesmál. „Co sis to zase vymyslel?“

„Rytíře Kruhového stolu! Proč myslíš, že jsem vydal heslo Excalibur? Že jsme zvítězili, dává Enkrovi moc, jakou mu nemůže dát žádný meč...“

„Možná dostane i meč,“ zamyslel se Mike, „Jestli to vyšlo Santanuevovi, tak už je jeho...“

Enkra procházel mezi jásajícími davy. Očekával ho Jackie Therlowe, který stál před Tribberovým štábním vozem. Za jeho zády vyhrávali dva skotští dudáci oslavné písně. Anitta šla o krok za Enkrou, pak Sonny Albert, Pasqual a pár dalších.

Když Enkra přistoupil k Jackovi, dudáci zmlkli a také lidé najednou utichli, protože očekávali, co bude.

„Děkuju ti, Jacku,“ podal mu Enkra ruku, „Nevím, jak sis to spočítal, ale přišli jste opravdu na poslední chvíli...“

„Myslím, že bys byl ještě chvilku vydržel,“ řekl Jackie, „Nevypadáš ani moc uhnanej...“

Davem přicházel další velitel, Kurt Diettermann. Pořídil si na tu slavnostní příležitost jakousi podivnou uniformu – později se zjistilo, že je to slavnostní uniforma admirála Velkoněmecké říše, vylepšená o arminské výsostné znaky. Enkra mu podal ruku a Kurt se přidal k silné čtyřce.

„Koukám pohoda.“ řekl, obhlížeje si Anittu, „Flákáš se tady s holkama a užíváš si krásný prázdniny!“

„Psina! Doteďka jsme se bavili docela příjemně, to máš pravdu!“

„Jenomže, tohle není ta správná psina!“ řekl Kurt, „My už jsme doufali, že tě zatím stihnou přistřihnout. Takhle už o tu srandu přijdem a to mě moc mrzí... Mohli jsme se krásně začít mstít!“

Enkra se rozhlédl. „Koukám, Sonny už to nevydržel a střihnul se sám! Vypadáš krásně!“

„Ale fuj!“ řekl Kurt, „Víš, co na to řekne Roger, až ho uvidí? Namísto abys mu vynadal a vyhnal ho od svýho dvora, ty ho ještě chválíš! Styď se nebo se dej ostříhat taky, ať se zasmějem!“

„Už mě asi neostříhá nikdo!“ řekl Enkra, skoro smutně, ale s jakýmsi potměšilým pošilháváním.

„A někdo přece,“ pohladil Sonny po vlasech Anittu, „Jenom kdyby se dodržovaly dobrý starý zvyky...“

„Jackie se taky neostříhal, když mi svedl ségru!“ řekl Kurt, „To je vlastně urážka celý naší rodiny, Jacku!“

„Takže máme ostříhaný oba šťastný páry, zbejvá už jen Kurt,“ řekl Sonny, „Neměl bys kazit partu!“

Enkra se smál – ohlédl se na Anittu a zjistil, že se vůbec nesměje a zřejmě ani neví, čemu. Bavili se sice francouzsky, když tak Enkra začal, ale neznala zatím jejich zvyklosti.

„Proč bysme se měli stříhat ještě teď?“ zeptala se.

Kluci rázem propukli v hromový řehot.

„Já ti to potom vysvětlím.“ řekl Enkra.

„Jen to pěkně vysvětli hned!“ stál na svém Jackie, „Vůbec je chyba, že to ještě neví. Teď, když jsme vyhráli, už bysme snad mohli všecko!“

„Ty nemáš vůbec žádnej rozum,“ řekl Kurt, „Svolali jsme polovičku našich, aby nám neostříhali kamaráda; teď ho snad budem stříhat sami?“

„To by byla teprve správná psina, viď, Kurte?“ řekl Enkra, „Ne kdepak, kluci, netěšte se! I když musím říct, už jsem s tím skoro počítal...“

„No tak vidíš!“ řekl Jackie, „O co ti jde?“

Anitta se ohlédla na Ťapku, která byla pořád ještě poblíž. Utrpěla sice pár šrámů, ale její sebevědomí bylo stále nezlomeno.

„Mohla bys mi vysvětlit, o co jim jde?“ zeptala se bretonsky, aby nikdo nerozuměl, „Proč nás chtějí stříhat?“

Ťapka přistoupila blíž. „Podle zvyklostí z dávných císařských časů Arminu se tak zasvěcovali mladí lidé, když se poprvé spojili v lásce.“

Anitta chvíli váhala, pak to pochopila a zrudla.

„Ty musíš taky všecko vykecat,“ řekl Kurt bretonsky, „Nic si z toho nedělej, panenko, nebudem ti ubližovat. To jsou jen takový blbý řeči!“

Anitta si s hrůzou uvědomila, že všichni rozumějí všem jazykům, i její bretonštině. Mohlo ji to napadnout, když mluvili tak suverénně francouzsky.

„Kdo to vůbec je?“ prohlížel si Ťapku Kurt, „Vypadáš jako čarodějka... jenom to ostříhání...“

„Já jsem Ťapka. Vojáci mě chytili...“

„Jo, byla o tobě řeč,“ vzpomněl si Sonny, „Ty jsi kamarádka Asthry, žejo. A kde vůbec je Asthra?“

„To nevím. Dostala jsem za úkol chránit Anittu, tak jsem tady s ní, pokud nejsem zrovna zajatá.“

„Jak se zdá,“ řekl Enkra, „Je tady řada lidí, které doposud nemám tu čest znát. Komthure maršále, mohl bys mi je představit?“

„S radostí. Nejdříve o těch, kteří tu nejsou momentálně přítomni. Frenn Morris, pamatuješ se na něj?“

„Ano, jistě. Náčelník Skaláků.“

„Obsadil Tribberovu základnu. Šlo to bez potíží, poslali všechny bojeschopné muže sem a nedokázali se skoro bránit.“

„Výtečně. Připomeň mi, že mu mám poděkovat.“

„Joy Maszlányi. Je mu už šestnáct, takže zajišťuje něco okolo lodí. Myslím, že je právě ve Švédsku.“

„Joye znám.“

„Harky Alliger je v Miami na Floridě. Kdyby bylo zapotřebí, zajistí černošské bouře po celých Státech. To je nápad Rogera, Harky to osobně rozpracoval do detailů. Jestli to chceš spustit, bude to nádhera. Počítám, bílý čtvrti jejich měst vyhořej jako fakule a oni budou mít hlavu v pejru...“

„Proč? To by bylo příliš kruté – zvlášť, když jsme vyhráli.“

„To bylo pro případ, že bysme to projeli – tak nic! Santanueva je v Osace a Tokiu. Taky Danny MacLeod chybí, ale tohle je jeho bráchanec Donald, možná jsi ho už někdy viděl...“

Enkra se usmál na jednoho z dudáků. „Jo, znám tě...“

„A druhej je Andy MacGregor, jak vidíš podle kostek na tartanu.“

„Ahoj... to byl výtečnej nápad, s těma dudákama! Já bych na nic takovýho nepřišel...“

„Musíme přece ukázat, že jsme armáda a ne banda dobrodruhů! Když se dělalo vylodění v Normandii, měli s sebou taky dudáky! Přišel na to tadyhle Nicolas Castignac; toho určitě neznáš, je místní, z Anglie...“

„Ty jsi syn Raoula Castignaca?“ podal Enkra jmenovanému ruku.

„Ano. Můj otec mne za tebou posílá...“

„A abych nezapomněl na dámy, ta holka je Sheilla Westerhamová, zatím poslední model...“

Malá Sheilla už dlouho čekala, až se bude moci uplatnit. Teď podala Enkrovi ruku a přistoupila k Anittě. „Vezmeš mě ke svému dvoru?“ obrátila krásná očka na prince, „Mohla bych být dvorní dámou císařovny...“

„S tímhle účesem?“ zeptal se Enkra, „Co to vůbec máš na hlavě, ty blázne malej?“

„No a co? Přece se to nosilo za války, ne?“

Jackie se spokojeně usmál. „V tom případě bych ti snad ani neměl představovat Chrise Everetta. Ten totiž na to přišel první!“

Chris Everett tu byl samozřejmě taky. A když padlo jeho jméno, předstoupil a stiskl Enkrovi ruku. „Jsem rád, císaři, že stojím před tvojí jasnou tváří...“

„Já jsem taky rád, i když nejsem císař.“

Chris Everett dostal možnost promluvit. Byl tomu rád, čekal na to dost dlouho. „Nadešel čas, aby se Meč moci Excalibur ocitl v ruce svého právoplatného pána! Už je dost čekání na ráj, který se vrátí! A nadešla doba, aby byly splněny sliby, na které čekali už naši otcové!“

Enkra se po něm znepokojeně ohlédl. I ostatní.

„Můj dědeček padl za císaře Charryho. Můj otec bojoval za císaře Leru a plakal, když odložil svou císařskou korunu a prohlásil, že je obyčejným občanem. Možná bylo zapotřebí udělat něco takového. Ale dnes přišel den, kdy se Pán světa může ujmout své moci!“

„Snad Enkra?“ zeptal se Jackie, „Přišel už čas, aby se to stalo?“

„Čas se mění podle toho, jak se měníme my! Ukázali jsme, že máme dost síly, abychom si mohli říct o moc. Tak proč bychom ji nemohli získat?“

Enkra se podíval na svoje důstojníky. „Ještě jsme neupevnili své vítězství. Až si budeme jistí, přijde čas rozhodnout, co dál!“

Chris zkřivil ústa v úšklebku. „Tak dobře. Já si počkám!“

Jackie představoval Enkrovi další náčelníky, ale povšiml si, že princ vypadá nějak roztržitě. Jackie tušil, nad čím přemýšlí a byl by rád k tomu něco řekl, ale takhle mezi všemi mu to nepřipadalo vhodné.

Konečně bylo skončeno představování a bylo na čase vydat nějaké rozkazy. Enkra naštěstí připadl na skvělou myšlenku. „Možná by bylo dobré, kdyby se většina našich bojovníků a všichni zajatci přesunuli do táborů, které vybudovali legionáři plukovníka Monfleura. Tady ve městě je už tak dost velký zmatek...“

Pod jeho rukou se provlékl Cvrček. „Já to tam znám! Mohl bych jim ukázat, kde se tam mají utábořit...“

„Souhlasím. Jestli chceš, budeš velitelem zajateckého tábora!“

„Bezva!“ vyhrkl Cvrček, „Já jim ukážu... ale potřeboval bych na to nějaký lidi! Nejlíp ty, co pod nima nejvíc trpěli...“

„Jo, souhlasím. Pasquale!“

Pasqual se necítil mezi všemi těmi lidmi moc dobře. Zvlášť proto, že si divně prohlíželi jeho účes a divili se mu, což mu nebylo milé. I když na druhé straně, mnozí z nich vypadali hůř.

„Tady jsem...“ řekl nejistě.

„Vezmeš si takových dvacet... no, třicet lidí. Pořídíš seznamy všech zajatců. Důstojníky zvlášť. A zajistíš jejich hlídání. Tvůj velitel je Cvrček a kdybys něco potřeboval, já ti to zařídím.“

„No... jo. Tak jo.“ řekl Pasqual a hlava mu z toho šla kolem. Enkra to sledoval a nebyl si jist.

„Cvrčku, pamatuj si, že za to, aby nikdo z tábora neutekl, jsi odpovědný ty! Pasqual má na starosti jenom evidenci!“

„Jasně,“ řekl Cvrček s přehledem, „Mně ještě nikdy nikdo neutekl! A když, tak toho litoval!“

Odešli a Enkrovi se trochu spravila nálada. Kývl na Jacka a řekl mu, že půjdou prohlédnout spisy, které našli v Tribberově štábu. Šli tam a do dveří se postavil černoch Ballambvi, aby za nimi nikdo nelezl.

„Chtěl jsi mi něco říct?“

„No... o Chrisovi Everettovi.“

„Kdo to vůbec je?“

„Náčelník, jako druzí. Starousedlická šlechta, ale tvrdej řízek. Od začátku dělá veliký potíže.“

„Pozoruju.“

„Už když jsme se chystali sem, Chris Everett velice diskutoval o zbraních. Ostatní byli ochotni jít sem bez flint, ale Chris na nich trval a než se dal ukecat, neobešlo se to bez dlouhýho povídání. Stejně nevěřím, že s sebou nemá aspoň pistoli.“

„Ty nemáš zbraň, Jacku?“

„No... já jsem komthur!“

„A Kurt? A Sonny?“

Jackie zaváhal. A Enkra mu nedal se vzpamatovat: „Víš jistě, že na každé lodi není aspoň jedna hlaveň? Ostatně taky já jsem měl zbraně, a když jsem je předal Monfleurovi, jednu jsem si nechal, protože o ní nikdo nevěděl. Pochybuju, že by neudělali totéž.“

„No dobře, tak tedy jo. Ale potom na Hvaru, se dal Chris první ostříhat podle válečných zvyků. A co horšího, dovolil to i ostatním. Nemyslíš, že je to hrubé porušení pravidel?“

„Ano, to je. Bylo třeba mu to vytknout.“

„Přijel tam Kurt a vytýkal mu to, jenže Chris se mu postavil. Řekl, že je volený náčelník svojí smečky a co on rozhodne, to mu nikdo nemá právo zakazovat.“

Enkra si povzdychl. „No dobře. A co dál?“

„Žádal, aby vyjeli hned a nečekali na ostatní. Příkaz velení byl nejdříve soustředit síly. Nemáš ponětí, co to dalo práce sehnat tolik plachetnic, koupit je a zaplatit... zkrátka, byla určitá shromáždiště a tam se měli scházet. Pro Chrise to bylo na Hvaru, tam taky ho Kurt našel. Jenže když mu zakázal vyjet napřed, Chris neposlechl a odplul. A protože jiná shromáždiště už byla plná, potuloval se po severoafrickém pobřeží...“

„Má odvahu, jak se zdá.“

„Posbíral tam spoustu všelijakých dobrovolníků, většinou Palestinců. Přesto že jsou kluci jako my, mají spoustu bojových zkušeností. Zvlášť ti z Libanonu. Chris je posbíral a nevím co jim slíbil, ale něco asi jo, jinak by s ním nešli. Díky tomu přijel dřív a obsadil dneska ráno přístav, ještě před naším útokem. Asi na to bude nezřízeně pyšný.“

„Právem. Podařilo se mu to.“

„Já vím. Jenže, právě proto má odvahu něco žádat od svého prince. A takovým tónem a tak důrazně.“

„Nedalo by se s ním promluvit? Nějak mu naznačit, že toho už bylo pro tentokrát dost?“

„A co děláme jinýho? Jenomže, jestli za ním půjdu a budu mu něco takovýho říkat, je schopen se postavit proti celý radě a udělat nějakou blbost na vlastní pěst!“

„A co takhle usměrnit ho nějakým rozkazem? Nebo mu to postavit tak, že buď nechá těch schválností, nebo ho... nějak potrestáme!“

„Chápu. Jenže Chris má hodně obdivovatelů a přívrženců. Čím dál víc. Ono není divu, protože má v podstatě pravdu, jenomže ta pravda je politicky neúnosná. Kdybys proti němu zasáhl, může se vzbouřit i proti tobě, a je otázka, kdo a kolik by šli s ním.“

„Takže, my v podstatě musíme pokorně poprosit pana Everetta, aby nám nedělal potíže, jo? A ještě mu pěkně poděkovat za pomoc a udělit vyznamenání?“

„No... s tím vyznamenáním je to dobrej nápad. Ale to ostatní radši ne. Považoval by to za shazování. Víš, on pořád vykřikuje, že slouží svému princi jako jeho předkové, a že za tebe dá i svoji krev a tak. Myslím, že ty bys ho dokázal zvládnout...“

Enkra zaťal pěsti. „Kolik je ještě takových, kteří se mi postaví rohama, co?“

„Doufám, že ti ostatní budou mírnější. Všichni kluci poslouchají velení. Jenomže Chris... to víš, mrzí ho, že nemá tolik vlivu jako některý jiný...“

„Jde o to, jestli má na to předpoklady.“

„Tvrdí o sobě, že je taky Baarfelt. Levoboček kardinálovýho syna Augustina.“

„V životě jsem neslyšel o Augustinu Baarfeltovi.“

„Roger říká, že taky ne.“

„Takže by to mohla být taky blbost!“

„Chris tvrdí, že na to má doklady, jenže prozatím žádné neukázal. Taky se nechal slyšet, že dokáže svoje příslušenství ke knížecí krvi zbraní...“

„Pane Bože! Jacku, potřeboval bych, aby tady byl Roger. Tyhle dohadovačky si má dělat on, co já mám říkat nějakýmu Chrisovi?“

„Roger je v Paříži. Mohli bychom ho zavolat.“

„Jsem pro. A vůbec, je potřeba stáhnout sem náčelníky, jen co bude klid. A to by se mělo nějak vyhlásit, a na to je nejlepší Roger...“

„Co vyhlásit?“

„Oficiálně vyhlásit naše vítězství. Zatím jsme sice vyhráli, ale musí to uznat i nepřítel, to jest generál Tribber. A ještě lépe, jeho nadřízení. Co ty na to?“

„Jak si to představuješ?“

„Právě o tom jsem chtěl jednat s Rogerem. On by na něco určitě přišel...“

„A svěřil bys jednání s Američany mně?“

„Strašně rád, Jacku. Já nevím, co si mám s tím blbcem Tribberem povídat. Jdi za ním a domluv to...“

Enkra si oddechl. Vyšli ze štábního vozu a zjistili, že se venku zatím pilně oslavuje. Kromě jiného taky vylezli ze svých děr novináři a přišli se vyptávat vítězů, jak se jim to podařilo a co tomu říkají. Enkra věděl, že když vyhrával Tribber, nechali se od něho hostit, se střídavými úspěchy – trochu se na ně zlobil, ale byl si vědom, že se ženou hlavně za senzačními články pro svoje listy a tak jim to velkoryse odpustil a odkázal je na tiskovou konferenci, která bude uspořádána, jen co to dovolí poměry. Potom je nechal Kurtovi Diettermannovi, který s novináři ještě nemluvil, a že byl dost ukecaný a rád se poslouchal, byl tou možností potěšen.

Jackie Therlowe zatím zmizel zadem a šel do prkenné boudy, kde zatím drželi v zajetí důstojníky. Taky generála Tribbera, kterého střežili hned dva bojovníci. Generál seděl na zemi a byl úplně otupělý, jako by se s ním všechno zřítilo.

„Buďte zdráv, generále,“ řekl mu Jackie vlídně.

Tribber zvedl hlavu. „Ahoj...“ zabručel.

„Přicházím od prince Enkry. Myslím, že je zapotřebí vydat nějaké prohlášení. Jde o to, že jste byli poraženi a zajati, a bylo by dobré... nějak oficiálně ukončit nepřátelství a nastolit mír.“

Tribber se podíval jako zbitý pes. „Ano, já vím. Vy máte nějaké.. speciální požadavky, pane... veliteli?“

„Mám hodnost komthura polního maršála.“

„Ach tak. No ovšem. Ovšem...“

Tribber vstal. Jackie mu pomohl se upravit, protože vypadal dost špatně a uniformu měl zmazanou od bláta. Společně vyšli z kůlny a došli k novinářům, kteří už se dozvěděli od Kurta leccos o průběhu akce. Když viděli generála, shlukli se kolem něho.

„Pánové,“ řekl jim Tribber, „Musím s politováním konstatovat, že boj skončil vítězstvím Arminů. Protože jsme byli přemoženi a z velké většiny zajati, jsem nucen kapitulovat a vzdát se panu polnímu maršálu Therlowovi. Dnešním dnem končí armáda veškeré bojové akce proti princi Enkrovi a přeje si nadále žít s ním v dobrých a přátelských vztazích. A já sám za sebe gratuluji Jeho Výsosti princi i panu maršálovi Therlowovi k vítězství.“

Enkra nebyl daleko – zaslechl to a přistoupil. „Bojovali jste čestně a statečně, generále! Myslím, že jsme byli rovnocennými soupeři, a chyběly jen minuty, aby se situace obrátila. Jsem šťasten, že jsem poznal muže, jako jste vy. A věřím, že až se příště setkáme, budeme se tomuto boji jenom srdečně smát...“

„Myslím si totéž.“ řekl Tribber a sklopil hlavu.

Errata:

30.05.2021 11:44