Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když se Asthra vrátila do města, byl tam už klid a pořádek. Dokonce tak klidno, že se odněkud vynořil i vrchní strážmistr Grébe se svými muži, vzali si na to sváteční uniformy a tvářili se, jako by vyhráli oni. Arminští náčelníci se k nim chovali zdvořile, což je potěšilo.

Enkra si zatím nezřídil žádné velitelské stanoviště, co bylo potřeba, řešil přímo na prostranství před zámečkem. Okolo něho bylo pořád dost lidí, ale jak uviděl Asthru, hned na ni zamával a ona se k němu protlačila.

„Ahoj! Už mi hlásili, že jsi někam jela... co se tam stalo?“

Asthra mu to vysvětlila a na dotvrzení předvedla Claudia. Stihla při zastávce ve městě oba kluky obléknout do trička a trenýrek, jinak nic. Enkru především zaujaly dokonale opálené vlasy – uhodl, že ničím jiným by se nepodařilo kůži tak hladce vyholit.

„Tvůj oheň je velice zajímavá věc! Moc rád bych si s tebou o tom promluvil, až na to bude víc času. Teď musíme nejdřív pomoci těm osvobozeným kamarádům. Jacku, máš někoho, kdo by to mohl rychle a bez potíží zvládnout?“

Jackie to zvládl energicky – ohlédl se a křikl: „Halme!“

Tomu chlapci bylo tak patnáct, byl vysoký a štíhlý jako všichni ostatní, měl tmavé vlasy a trochu šikmé oči. Kromě toho kožený overal a bundu, obě ruce plné širokých zlatých prstenů, které mu mohly v případě potřeby nahradit boxer. Byl náčelníkem v Indiopolisu a měl mezi kamarády přirozenou autoritu.

Přistoupil blíž a potěšeně se usmál koutkem úst.

„Halme, Asthra ti řekne, kde přesně to je. Tadyhle Claudio a jeho kamarádi tam osvobodili nějakou další polepšovnu, ale ti kluci odtamtud odešli úplně nazí a bez prostředků. Oheň žere všechno, to víš. Je potřeba je dostat rychle a bez potíží sem.“

Halm kývl hlavou. „Vezmu dvacet motocyklů. Kolik je těch kluků?“

„No... aspoň pět set! Kromě toho, nejsem si jistá, jestli je jejich majitelé budou ochotni pustit jen tak. Aby nebyly nějaké potíže...“

„Nebudou žádné potíže.“ řekl klidně Halm.

„Ale taky aby nebyly nějaký raněný,“ řekl Jackie, „Nebo stopy. Je potřeba zvládnout to po dobrým!“

„Zvládnem to po dobrým.“ kývl Halm.

„Taky je potřeba koupit jim něco na sebe. Mnozí jsou místní a nejsou zvyklí. Asi se pokusí projít krajinou, aby nevyvolávali zbytečnou pozornost...“

„Moji psi je najdou, bez potíží.“

„Zkrátka doufám, že si poradíš!“

„Poradím si.“ řekl Halm a šel.

„Co je to zač, ten Halm? Vypadá na drsňáka!“ ptal se Enkra Jacka.

„Ale ne, hrozně mírnej a slušnej kluk! Jeli přes Brémy a tam se ho nějakej blbeček pokusil okrást. Halm ho ani nezabil, jenom odzbrojil a trochu pohladil...“

„To je teda opravdu beránek. Postaví se ten chudák ještě někdy na nohy nebo je zmrzačenej nadosmrti?“

„Ale jo! Dva tři měsíce v nemocnici a je zas chlapík! Dali jsme jasný pokyny, že za náma nesmějí zůstávat mrtvoly!“

„To železný, co mu trčí pod paží, je pistole, nebo jsem si blbě všiml? To má od toho chudáka v Brémách?“

„No – přece ji nezahodí, když mu ji darovali!“

K Jackovi přiběhl další kluk – měl na sobě kožešinovou vestu z křečků a náhrdelník z vlčích zubů. „Hele, dej mi taky nějakej úkol, když jsi ho dal Halmovi! Já nejsem horší než on!“

„Neboj se, nezapomenu na tebe!“

„Nojo – ale kluci chtějí jet hned!“

„Zatím pro vás nic nemám...“

„Že bysme třeba taky vzali nějakou polepšovnu, ne?“

„Prosím tě, neblbni!“ zasáhl Enkra, „Přece nemůžeme vytáhnout z basy všecky místní kluky!“

„A proč ne?“

Enkra si dvakrát zhluboka vzdechl. „Podívej, zatím to ještě není docela v pořádku, nejdřív se musíme postarat o ty, co už máme. Potom se podíváme na ten zbytek, jo?“

Kluk se podíval očima raněné gazely, pokrčil rameny a odešel ke svým. Enkra kroutil hlavou. „Kdo je tohle?“

„Sigurd Wulffsson z Kamenný rokle. Tvrdí o sobě, že jeho pradědečka koupil starej Eynär v Německu v polepšovně, jak se píše v dějepise.“

„Počkej. Jeden Wulffsson už tady je, ne?“

„Jo, několik. Ale ty myslíš Kewina z Indiopolisu. Samozřejmě, tomu nemohl odolat. Je to jeden z nejlepších námořníků.“

Enkra si jenom povzdychl. Mávl nad tím vším rukou a nechal Jacka, ať si se svými podřízenými důstojníky poradí, jak umí. Raději šel za Anittou, která seděla na plošině jednoho džípu a Ťapka jí představovala jednotlivé význačné osobnosti, okolo procházející.

„Ty máš opravdu zajímavý kamarády! Ťapka mi o nich vyprávěla, kdo jsou a odkud...“

„Já se tomu taky divím. Většinu jich ani neznám!“

„Jsou hrozně zajímaví! A ty jejich obleky... já už se teď nedivím, že sis kupoval takové věci...“

Měla pravdu; Armini se už stačili obléknout do svých vycházkových oděvů. A je třeba říct, že nebylo nic dostatečně bláznivého, co by na sebe nebyli ochotni vzít. Nejoblíbenější byly vojenské uniformy všech věků a celého světa, ovšem s pozměněnými odznaky. Mnozí už si pomohli k americké uniformě – většinou tak, že z ní svlékli původního majitele a na zelený baret si připnuli odznak s tygrem či pásku v barvách své smečky.

Co ale Anittu nejvíc zaráželo, bylo množství zbraní, které každý nosil. U pasu nebo na krku dýku ve zdobené pochvě, všech velikostí od malého nožíku až po lovecké tesáky a vojenské bajonety. Sekery nejrůznějších velikostí a tvarů, vznešenější náčelníci kordy, šavle či meče. Ale byly tu taky všelijaké řetězy s ostrými kroužky na konci nebo žiletky svařené do trojúhelníku, což byly zbraně vhodné zvláště pro dívky. Jedna z princezen, v ostře oranžové košili a kalhotách tak úzkých, že se do nich s bídou vešla, měla na kožené vestičce přišity pochvy šesti vrhacích dýk, po třech na každé straně – jejich perleťové střenky jí trčely pod prsy.

„S tím umí opravdu házet?“ ptala se Anitta, když jí Ťapka vysvětlila, co je to za zbraně.

„Chceš to vidět?“ zasmála se Ťapka a zamávala na tu dívku, „Anitta nechce věřit, že tvoje dýky jsou k užitku! Nechceš jí to ukázat?“

„Proč ne?“ dívka škubla hlavou a odhodila střapatou ofinu, „Kam?“

Ťapka se rozhlédla. Asi deset metrů od nich byla dřevěná stěna s plakáty, na jednom z nich se chlubila nějaká blondýna oslnivým chrupem získaným zubní pastou, kterou propagovala.

„Na tu zubní pastu.“

Dívka začala házet ještě dřív, než Ťapka dořekla. Házela oběma rukama střídavě a zasahovala jednotlivá písmena na plakátě v přesných rozestupech. Když už všech šest dýk trčelo v plakátu, sáhla za límec košile a hodila další nůž se širokou čepelí; podklesla v kolenou, z polovysokých bot vytáhla další dva nože a hodila také; další dýku vytáhla z opasku a nakonec ještě uškubla z krku jakýsi lesklý kotouč a taky jím hodila; jaksi ze strany, takže se nezabodl, ale prosekl krk té krasavice širokým řezem. „Maličkost.“ řekla s úsměvem.

Anitta tedy zírala. „Ty... bys s tím dokázala někoho zabít!“

„Mám možnost zasáhnout jedenáct lidí.“

„To teda je věc! Ukaž mi, čím to házíš! Tohle přece nejsou normální nože...“

Dívka doběhla ke stěně, vypáčila svoje nože ze dřeva a nastrkala je, kam patřily. Dvě vrhací dýky podala Anittě, aby si je mohla prohlédnout – byly dost těžké a přesně vyvážené.

„To je nádhera! Takovou vestu s dýkama bych chtěla mít taky!“

Dívka se zasmála. Svlékla vestičku a podala jí ji. „Nech si to. Brácha mi udělá nový dýky...“

„Ale to ne!“ lekla se Anitta, „To přeci nemůžu od tebe vzít! Ani s tím neumím házet!“

Dívka se zarazila. „Je to můj dar!“ řekla důrazněji.

Anitta zaváhala, pochopila, že zřejmě není slušné odmítnout. Ostatně, čerti vědí, co je to za holku. Na límci košile má nějaký šlechtický znak a na rukou tetování jako bojovník...

„Dar princezny odmítnout nemohu.“ řekla tedy.

„Můj život a moje krev patří tobě, má paní!“ řekla jí dívka, sklánějíc svou krásnou hlavu.

„Chtěla bych znát tvoje jméno!“

„Florence Bellamy-Closterová z Rainhillu. Flo.“

„Děkuju!“ Anitta jí podala ruku.

Ťapka se šklebila a když se dívky pustily, řekla: „Víš, kdo je tvoje nová kamarádka, Anitto? Ty zůstaň, budu o tobě povídat!“

„Povídej, přeháněj!“ řekla pyšně Flo.

„No... tak třeba.“ řekla mnohem opatrněji Anitta.

„Ray Closter, otec Flo, byl původně důstojníkem nepřátelské armády. Měl kliku, že ho zajal komthur Torrence na čestný slovo a pustil ho za slib, že mu dá milión dolarů ve zlatě. Který ovšem neměl. Odešel do světa a když si naloupil milión, dal ho vládě, protože Torrence zatím zabili. Pak se oženil s Lainou Bellamyovou.“

„Neoženil!“ upřesnila Flo, „Jenom spolu žili.“

„Jo, tak promiň. Měli spolu tři děti.“

„Čtyři. Brášku Edgara pověsili v Kansasu, chytili ho v nějaký bance a jemu selhala bouchačka.“

„Ještě jednou promiň, Flo. Zřejmě mám špatný informace. Nechceš to povídat sama?“

„Anitta by si mohla myslet, že se chlubím.“

„No dobře. Tak tedy Allison, nejstarší z dětí, je nejvyhlášenější kurtizána v Indiopolisu. Má už tři veřejné domy a spoustu peněz.“

Anitta se lekla, zatímco Flo se usmívala.

„Povídá se, když jí bylo šestnáct, pohádala se s rodinou, která jí vyčítala nemravný život. Vyčetli jí, že žije na jejich účet a bere od nich peníze. Allison se na místě svlékla do naha, hodila jim všechno pod nohy a zařekla se, že už od nich nevezme jediný cent. Potom odešla a živila se od té doby sama.“

„To je pravda. Já u toho byla.“ řekla Flo.

„Raymond, to je její bratr, studuje v Indiu na universitě, něco jako lékařství. Co je to?“

„Výroba chirurgických nástrojů.“

„Jo, to. Kromě toho, jak sama vidíš, dělá vrhací i jiné dýky. Flo je nejmladší, zatím miláček rodiny. Co budeš dělat ty, Flo?“

„Ještě nevím. Zatím jsem na nic chytrýho nepřišla. Zatím hledám, co by mě bavilo...“

„To je opravdu potíž. Každej se dal na něco jinýho. To, co dělá sestra, by tě jistě nebavilo, že?“

„Nevím, ještě jsem to nezkoušela. Jsem panna.“

Anitta se začervenala, Flo zůstala klidná. Dokonce, aby potvrdila co povídá, rozepjala košili a ukázala bradavky prsou natřené na červeno.

„Nechceš to zkusit s ohněm?“

„Hm... asi by mi to moc nešlo. Nemám silnou vůli a už vůbec ne chuť nechat nejlepší léta na cvičení. A taky nechci přijít o hřívu, když se něco nepovede..“

„A proto jsi šla sem bojovat?“

„Zkusila jsem, jestli bych se dokázala ubránit, kdyby na mě chtěli šáhnout. Proto nosím ty dýky. Jenže už je stejně po boji!“

„Nápady nemáš špatný! Tak holt musíš dál přemejšlet...“

„Já na něco časem přijdu,“ slíbila Flo, „Kdybys mě potřebovala, Anitto, klidně zapískej. Já přicválám... Ahoj!“

A potom odešla. Anitta za ní jenom zírala. „Teda, to je dílo!“ řekla s uznáním.

Enkra během zábavy dívek někam odběhl – teď se vracel a překvapeně koukal, jak si Anitta zkouší tu vestu s dýkami.

„To už jsi stačila vysomrovat od tý holky? Cos jí za to slíbila?“

„Nic, dala mi to jen tak! Že jí brácha udělá nový...“

„No dobře, jak chceš. Radši si dávej pozor, než někomu něco pochválíš. Lidi rádi rozdávají a mohlo by se ti stát, že by sis s dárkem potom nevěděla rady...“

„Ani s tímhle si nevím! Vůbec neumím házet nožem!“

„Já ti to někdy ukážu. Ale teď si to obleč a pojď se mnou. Jsme pozváni k panu starostovi.“

„No ne! Vážně?“

„Poslal mi dopis s prosbou, abych byl tak laskav a navštívil ho na radnici. Nedá se nic dělat, musíme jít.“

Anitta kroutila hlavou, ale oblékla si vestičku a Ťapka ji upravila, jak nejlíp uměla. Dalšími členy delegace byl Jackie, dva zcela neznámí náčelníci a Pasqual, který jako starostův syn měl setkání dodat patřičně vznešenou atmosféru. Doposud se dost bál tátovi na oči.

Anitta si prohlížela ty dva, kteří šli s nimi. Jeden měl na kudrnatých dlouhých vlasech námořnickou čepičku s bambulí a na pruhovaném tričku neobyčejně šerednou divošskou masku na řemínku na krku, druhý měl vlasy až na ramena a dokonce knírek, výbojně trčící na strany. Bylo mu už patnáct a byl na tuhle ozdobu velice pyšný. Oblečen byl do parašutistické uniformy s velikými skvrnami v maskovací barvě.

Zabrali jeden vojenský džíp, všichni do něj vlezli a ten s knírkem řídil. Všude po ulicích je pozdravovali jak Armini, tak místní občané, a když dojeli před radnici, propukli shromáždění čumilové v mohutný jásot. Do toho začala hrát kapela, ve vchodu se objevil pan starosta s trikolorou kolem pasu. Chyběly jenom ty drůžičky s květinami, ale na těch Enkra netrval. Zato mu natáhli až k autu červený koberec.

Enkra kráčel pyšně a majestátně; stejně tak Jackie a ostatní Armini. Anitta šla mnohem méně hrdě, pamatovala si ještě, že pan starosta pro ni byl vždycky někde vysoko v oblacích. A nejvíc trpěl Pasqual, protože otec si ho pátravě prohlížel a byl s ním hrubě nespokojen. Bodejť taky ne, s tím vyholeným kolečkem ve vlasech a dopředu trčícím samurajským copánkem.

Pan starosta spustil projev. Občas se zakoktával, to ve chvílích, kdy podle zásad arminské zdvořilosti musel Enkrovi tykat. Věděl to, ale projev byl sepsán s vykáním a bylo třeba ho za řeči upravovat. Enkra se usmíval a vypadal spokojeně.

Pan starosta především řekl, že město je velice poctěno laskavou návštěvou prince a následníka trůnu Arminské republiky, že o tom obyvatelé už odedávna snili a těšili se na takovou chvíli a že věří, že tato státní návštěva bude mít pro obě strany jenom ty nejpříjemnější a vzájemně výhodné následky. Že dnešní den je pro město a jeho obyvatelstvo velikým svátkem a že radostně hlaholící zvony pozdraví nové arminsko-francouzské přátelství, které nemůže zkalit žádné protivenství nepřátel. A taky, že město Troissy-sur-Mére, které bylo prozatím opomíjeno pro svůj pramalý význam, a které bohužel nemá nic, čím by vynikalo mezi ostatními městy Bretagne a celé Francie, právě touto návštěvou a jejími důsledky získalo na věhlasu a přilákalo k sobě pozornost celého světa, za což princi Enkrovi všichni moc děkují.

Všichni Armini se tvářili vážně a spokojeně, jen Anitta tiše žasla. Nepochybovala, že před několika hodinami by tentýž starosta odmítl podat Enkrovi ruku nebo vůbec jej vzít na vědomí, a neznalá politických zvratů, nechápala, co se to děje.

Enkra to chápal dokonale. A tak, když mu byla dána možnost promluvit, zvládl to perfektně.

Řekl, že je rád, že poznal obyvatelstvo Troissy a celého bretaňského pobřeží, vždy obdivoval národy Francie a věří, že jeho vroucí láska k nim je stejně vřele opětována. Už od dětství věřil, že... atd.

Po Enkrovi promluvil, div se světe, vrchní strážmistr Emil Grébe. Řekl v podstatě totéž co pan starosta, navíc k tomu přidal, že místní četnictvo je ochotno poskytovat Enkrovi a jeho přátelům po celou dobu pobytu tu nejdokonalejší ochranu, což Anittě vehnalo slzy do očí.

Enkra zaváhal, ale Jackie Therlowe se ochotně ujal své povinnosti a spustil projev. Na jaké téma mluvil, to nikdo z přítomných nepochopil, ale mluvil vznosně. Ti inteligentnější Jacka podezřívali, že si z místních hodnostářů dělal bohapustou legraci a žvanil, co mu slina na jazyk přinesla. Byl odměněn potleskem.

Pak promluvil jistý Girannot. Tento pán do dění doposud nezasáhl a neměl ani možnost, protože v Troissy po celou dobu nebyl. Přijel asi v polovině boje mezi Enkrou a Američany a když zjistil, co se tu děje, zas urychleně odejel. Teď si pospíšil, dokonce s sebou přivezl i svého desetiletého rozmazleného kluka, vkusně oděného do jakési khaki uniformy. Zabýval se myšlenkou nějak ho zapojit do vítězné armády, ale protože mladý Girannot se Arminů bál a usilovně se vzpíral, moc se mu to nedařilo.

Pan Girannot sdělil posluchačům, že je majitelem několika hotelů a obchodů s turistickými potřebami v rekreačním komplexu na jihu města (což věděli všichni až na Enkru). Dále, že se chystá vybudovat ve městě další hotel, kterému by rád dal jméno prince arminského, na paměť těchto slavných událostí. Kromě toho je ochoten poskytnout vzácným hostům veškeré potřeby za nejvýhodnější a jen pro ně stanovené ceny, což jim jistě bude k užitku.

Enkra několik vteřin polykal naprázdno a litoval, že tu není Roger Monroes, ten by odpověděl jistě mnohem pohotověji. Pak ho napadla spásná myšlenka a řekl tak, že to potěšilo i Rogera:

„Jsem velice poctěn tak velkorysou nabídkou a ochotně poskytnu svoje jméno k propagaci tohoto hotelu, pokud bude, a tomu věřím, dostatečně reprezentativní. Vydám příkaz svým finančním expertům, aby zahájili přípravné jednání o finančním podílnictví...“

Pan Girannot s údivem zjistil, že Enkra hodlá s největší pravděpodobností do jeho podnikání investovat a zcela určitě na něm něco vydělat; trochu protáhl obličej. Jenže už promluvil a zpátky to vzít nešlo. Sice je pravda, že může pojmenovat svoje věci po kom chce, a Enkra by si moc nevysoudil, kdyby ho napadl, ale měl o nezištnosti Arminů lepší mínění.

Jackie Therlowe se pochechtával do hrsti. Vysvětlil už Enkrovi, že mezi Francií a Arminem probíhají jakási jednání o náhradách škody, a vytušil, že Enkra bude mít snahu ukázat Rogerovi, že není v otázkách podnikání takový blbec, jak se o něm tvrdilo.

A Enkra pokračoval: „Kromě toho se zabývám myšlenkou poskytnout tomuto pohostinnému městu nějakou hmatatelnější památku na svůj pobyt, který byl pro mne velice příjemný. A rozhodl jsem se požádat svoje přátele, aby mi přispěli prací na opravách zámečku, v němž dřív byla polepšovna a který byl v průběhu našich her poněkud poškozen. Rozhodli jsme se, že jej uvedeme do toho nejlepšího stavu a předáme městu s podmínkou, že už nebude používán jako vězení, ale využit k nějakým vznešenějším účelům. Například by v něm mohl být zřízen dětský dům se zábavnými hrami, provozovaný na účet města. Pan Girannot bude zajisté ochoten pomoci při jeho vybavení, především elektronickými hrami, které zajistí můj kamarád Pasqual, ten se v tom vyzná...“

Jackie se nadšením štípal do ruky, aby nevyprskl. Starosta překvapeně mrkal očima za brejličkami, Girannot se bradou málem dotýkal kravaty.

„Domnívám se,“ řekl Enkra autoritativně, „Že bude lepší se soustředit na výchovu mládeže ještě dříve, než bude zapotřebí zavírat ji do zamřížovaných cel. Kdyby mladí lidé tohoto města měli možnost vyžít se v zařízení, které by bylo pro ně a sloužilo jejich potřebám, jistě by se nedopouštěli trestné činnosti...“

„To je pravda...“ řekl pan starosta, pomrkávaje.

„Představuju si, že by tam bylo něco jako středisko zábavy. Kino, herny, o kterých jsem mluvil, ve sklepních prostorách vynikající diskotéka. Na dvoře nějaké sportovní zařízení, v zahradě případně menší zoologická zahrada. To ostatně rozhodnou moji architekti po přesném prozkoumání objektu...“

„Ale... kolik to bude stát?“ řekl pan Girannot.

„To nevím, ale v průběhu projektování se to jistě dozvíme. Zatím bude zapotřebí provést opravy, a to mohou udělat naši lidé – ovšem potřebujeme materiál a technické prostředky, to by mělo zajistit město.“

Starosta už chvíli lapal po dechu. Potom prohlásil něco v tom smyslu, že je něčeho takového městu už dlouho zapotřebí a že se zasadí. A že by bylo dobře pokračovat v projednávání těchto záležitostí při dalším jednání na radnici, kam Enkru srdečně zve. Ale ještě než se tak stane, chtěl by mu odevzdat klíč od městské brány a tím se svěřit do jeho laskavé ochrany.

Klíč přinesly na rudé podušce tři bíle oděné drůžičky. Přece jenom na ně došlo, jak se Enkra obával. Vzal s tváří kamennou velký pozlacený klíč, který těžko mohl cokoliv odemykat, protože městská brána byla společně s celým opevněním zbořena už před stopadesáti lety.

Potom za jásotu davů byli všichni uvedeni na radnici do starostovy pracovny. Starosta si otíral z čela pot a byl rád, že má veřejné vystoupení za sebou. A zatím se rozhodl zeptat:

„Samozřejmě je mi velikým potěšením, že můj syn se zapojil do tvé armády, princi. Směl bych se zeptat, jak si vede?“

„Pasqual je výbornej kamarád,“ řekl Enkra docela civilně, „Jsem rád, že jsem ho poznal a moc nám pomohl...“

Starosta se ohlédl na synka a dotkl se dlaní jeho hlavy. Nebylo jisté, je-li to pohlazení či pohlavek. „Všiml jsem si, změnil i účes...“

„Taky jsem se trochu divil. Ale někteří kluci se takhle střihli, když jsme čekali útok. Tohle je tradiční účes japonských pážat z patnáctého století.“

„A-aha! No, vypadá to... zajímavě...“

„Víš, tati,“ smál se Pasqual, „Ono to chvílema vypadalo, že nás ostříhají všecky a ještě víc...“

„No... naštěstí se to nestalo.“

„Škoda,“ řekl Pasqual, „My už jsme se těšili. Žejo, Enkro?“

Enkra se jenom usmál. A pan starosta si povzdechl, protože tuhle zábavu svým hostům docela přál.

Jednání na radnici trvalo asi dvě hodiny. Enkra je vedl pevnou rukou od začátku ke svému cíli – a protože ostatní Armini zdatně přihrávali, nakonec zvítězil na celé čáře. Pan starosta slíbil, že na jejich podnikání se bude město finančně podílet a dodá jim vše potřebné. Enkra za to slíbil Pasqualovi, že mu zajistí vedoucí místo v tom zábavním středisku.

Claudio Mendoza měl starosti docela jiné. Princezna Asthra ho propustila v milosti s důrazným napomenutím, aby se nevzdaloval z města a v žádném případě nic nezapaloval, pokud možno ani oheň na vaření. Claudio to ani neměl v úmyslu, protože co dokázal, ho prozatím uspokojovalo. Potloukal se mezi ostatními a uváděl je v úžas svojí dokonale hladkou hlavou.

Když ho oslovil nějaký drsňák s chomáčem per ve skalpové kadeři, Claudio se jenom těšil, co se bude dít.

„Náš náčelník s tebou chce mluvit!“

„Klidně. A kdo je tvůj náčelník?“

„Chris Everett.“

Claudio šel s ním. Přidali se ještě dva Palestinci s krátkými copánky na holých lebkách jako doprovod, a všichni zamířili někam k přístavu, kde pořád ještě měl Chris hlavní stan. Před budovou přístavní správy několik kluků cvičilo házení šurikeny do všeho dřevěného – ohlédli se, ale bez řečí je pustili dál.

„Ty jsi Claudio Mendoza?“ ptal se hrubě vypadající mládenec v riflích a americké vojenské blůze.

„Jo, to jsem.“ přiznal Claudio a se zájmem si náčelníka prohlížel. Byl to silák a vypadal nebezpečně; jeho duševní schopnosti možná nedosahovaly výšin geniality, ale když se rozčílil, mohl dávat pořádné facky.

„Povídají o tobě, že umíš udělat oheň.“

„Jo, to souhlasí.“ řekl Claudio sebevědomě.

„A taky, že ho potom neumíš zhasnout.“

„To jsou kecy! Malej dokážu...“

„A velikej? Takovej, jako jsi udělal tam?“

„No...“ Claudio zaváhal. Lhát mu do očí nechtěl, taky by to nebylo bez nebezpečí. „Víš... ono to není lehký!“

„Ale to je pěkně blbý, ne?“

„Když ono to není jen tak lehký!“

„Povídej mi o tom! Neboj, nejsem blbec, pochopím to.“

„Totiž, ono s ohněm je to vážně těžký. Někomu to jde, někomu ne. Mojí ségře například to nejde. A já jsem tam byl a zkusil to po ní a pak měla Asthra plný ruce práce, aby to uhasla...“

„Kdy to bylo?“

„No... tak čtrnáct dní to je.“

„Kolikrát jsi to dělal?“

„Čtyřikrát před ní... a potom jednou sám.“

„Jak se ti to tak povedlo?“

„Je to přesně napsaný v takový knížce. Asthra ji má. Musíš se soustředit a působit vlastní duševní silou na ten oheň. To je těžký vysvětlit. Zkrátka myslíš na to, a představuješ si, jak ten oheň chytá a jak si bere, co mu patří. A on to zkrátka udělá.“

„Ale jenom tobě.“

„Jo. To je právě to. Holky tvrděj, že to není možný. A podezírají mě, že jsem nějakej úchylnej.“

„A seš?“

„Já nevím. Myslím, že ne.“

„Jestli jo, klidně řekni, mně to nevadí. A jestli bys měl chuť na nějaký hry, tak dám rozkaz a...“

Claudio se dokonce začervenal. „Já... já nevím!“

„Přece musíš vědět, jestli se ti líbí holky, ne?“

„Já myslím, že jsem na to ještě dost mladej, ne? Já teda nevím..“

Chris pokrčil rameny. „Až na to přijdeš, dej mi vědět. A naučíš se pořádně ovládat oheň. Takhle by to neprošlo.“

„Já bych moc rád. Ale proč?“

„Potřebuju čaroděje.“

„Jako pro svoji smečku?“

„No... dejme tomu pro svoji smečku. A co má bejt?“

„No... nic. A to mám bejt jako já?“

Chris Everett pochopil, že musí říct víc. „Nebudeme věčně jenom malá smečka. Mám plány. Že bysme jako dokázali něco víc.“

„Třeba jako pluk, jo?“

„Třeba jako pluk. Už máme dost lidí, ne? Naverbujeme ještě nějaký další, třeba zvenku... a ty bys nám mohl dělat čaroděje!“

„Jenže, Asthra mi zakázala činnost.“

„Pcha! A ty budeš poslouchat nějakou slepici, jo? Prosím tě, mysli! Víš, co dokážem, až vyrazíme do světa? Všude se před námi budou klepat!“

„Ty chceš vyrazit do světa?“

„No a co? Nebo chceš používat oheň jenom na stříhání neopatrnejch kamarádů?“

„Já jsem o tom tak daleko neuvažoval...“

„Tak začni, a to co nejrychlejc! A poslouchej... mohl bys mi ukázat, jak se to dělá?“

„No mohl bych, ale... Asthra, víš?“

„Nemusíš jí to snad vykládat.“

„Ona se to dozví. Oheň je aktivní a ona má přístroje, kterejma si určí směr. Ukazovala mi to.“

„Mám několik raněných. Přece jim musíš pomoct!“

„No... to by snad jo. Jenomže, stejně...“

„Co se bojíš? Jo, že by tu něco chytlo? Tak můžem venku na pláži, tam nemá co shořet, a bude to fajn!“

Claudio se rozhodl. „Chrisi, to nemá cenu. Já bych ti hrozně rád pomohl, jenomže nemůžu, když nevím, co mi to udělá pod rukama. Asthra mi vysvětlila, co by se všechno mohlo stát, a je to... takový dost blbý. Já se bojím, no! A dokud se nenaučím s tím dělat, tak zkrátka ne!“

Chris si chvíli kousal rty. „Jak chceš, já tě přeci neukecávám. Zatím přemejšlej a uč se! Nebo víš co? Dobrý, jak jsi říkal. Lísej se k Asthře a třeba jí nabídni, že jí budeš pomáhat. Nebylo by špatný, kdyby si tě oblíbila a je dobrej nápad, že nechceš udělat průser, dokud nestojíš na svejch nohách. A dobře se koukej, a až to budeš umět, přijď. Oukej?“

„No... to by šlo.“ souhlasil Claudio spokojeně.

„Tak fajn,“ podal mu Chris ruku, „Tak jdi, než se Asthra naštve!“

Claudio odešel s ulehčením. Chris svolal svoje důstojníky a stručně jim řekl, co domluvil.

„A k čemu ho budem potřebovat?“

„Jste všichni makový hlavy a nevidíte si na špičku nosu! Jestli máme do budoucna něco znamenat, musíme mít čaroděje. Enkrovi půl vítězství zajistily čarodějky!“

„A ty chceš mít vliv jako Enkra?“

„Větší. Enkra vládne, ale my mu sloužíme. On si může dovolit se někde ztrapnit. My ho z každýho průseru musíme vysekat.“

Důstojníci si vyměnili pohledy.

„Hele, vy blbečkové: Načechrali jsme těm zmetkům peříčka a předvedli jim, že je vometem, kde si řeknou. Až jim párkrát dáme do ryngle, hned jim svitne a budou si nás najímat za prachy, kde bude potřeba. Domů budeme jen snášet, co vyděláme. Nebo je to blbý, co říkám?“

Nebylo to blbý a všichni to uznali.

„Tak vidíte, vy máci! Vyrazili jsme jednou do světa, a musíme toho hledět využít. Tak dělejte, co umíte!“

A oni šli a dělali, co uměli.

Pan Girannot byl nakonec též spokojen. Pomohl mu k tomu Jackie Therlowe, který ho seznámil s několika kamarády zajišťujícími hospodářskou stránku akce. Ti měli přístup ke kontům Černé Lilie, ze kterých bylo možné tu a tam něco zaplatit, a vyznali se v tom natolik, že se nedali ošidit. Pan Girannot je v návalu pohostinnosti pozval na večeři, oni se nedali prosit a během té večeře smluvili pár velice zajímavých obchodů. Natolik zajímavých, že Girannot nelenil, ještě večer ukecal slečnu z pošty a poslal několik telegramů svým dodavatelům.

Enkru a jeho přátele zval na večeři pan starosta, ale Sonny Albert, který se k tomu připletl, měl jiný názor. Prohlásil, že protože Armini zvítězili nad nepřáteli a mají dneska den sváteční, pozvou oni naopak na večeři celé město. Chtějí-li občané Troissy, mohou jim to oplatit jindy. Bylo to třeba, neboť bylo nutno sníst zásoby přivezené přes moře – některé pokud možno rychle. Vydrželo jen to, co bylo v konzervách – Armini počítali s dlouhou dobou bez možnosti zásobování. Pan starosta to přijal a na ulicích se vařilo a peklo na otevřených ohních.

Při tom většina lidí poprvé v životě zaslechla některé zajímavosti, které šířila Sandra a skupina okolo ní.

Všechny činnosti, které vykonávají osoby bez duchovní kvalifikace, jsou nečisté. Také čisté jídlo může připravit pouze člověk čistý fyzicky i mentálně.

Na neočištěné jídlo je třeba zásadně pohlížet jako na jedovaté.

Bojovníci by neměli jíst nic, co nepřipravil čaroděj nebo jiný zasvěcený bojovník. Suroviny před uvařením, stejně jako osoby vařením se zabývající, musí projít rituálním očištěním.

Někteří možná pochopili, že s jejich hosty byly a ještě budou v budoucnu velmi značné potíže.

Taky se pořádala první diskotéka; ti patnáctiletí a starší si už stihli v Evropě pořídit moderní hi-fi soupravy. Vezli je s sebou a teď jenom sestavili, připojili na síť a mohlo se jet. Armini tančili s neutuchající energií a bavili skvěle nejenom sebe, ale i lidi z města; taky pochopitelně přitáhly houfy turistů, tím spíš, že už se nemusely ničeho bát. A tak se tancovalo, ale velice málo popíjelo – Armini nepijí alkohol, nekouří a vyhýbají se drogám. Zato o místní děvčata měli značný zájem, který byl velice ochotně opětován – rodiče se nad tím nejdříve zhrozili, ale už toho za poslední dobu zažili tolik, že nakonec taky přijali.

Anittu napadlo, že by nebylo špatné, kdyby k tomu patřil ohňostroj. Napadlo ji to kolem šesté večer, a Enkra okamžitě vydal patřičné rozkazy. Armini milují třaskaviny všeho druhu, tak uposlechli s ochotou hodnou lepších věcí. Do půlnoci opentlili věž radnice i všech kostelů zápalnými šňůrami, odněkud vytáhli zvláštní pistole a na koleně vyrobili dost nedůvěryhodně vypadající rakety. Odborníci, kteří to pozorovali, ztráceli klid a vlasy se jim ježily na hlavě – všeobecně se soudilo, že vše je životu nebezpečné.

Zábava dostoupila vrcholu o půlnoci, tehdy dal Enkra pokyn k zahájení ohňostroje. Vlastně dal pokyn Anittě, aby vystřelila z jeho pistole, na kterou nasadil hůlku s nějakou rachejtlí. Trochu se bála, ale Enkrovy zbraně už viděla, tak poslechla. Raketka vzlétla k nebi a tam se roztrhla na tři části, které s hlučným třeskem vzplanuly červeně, bíle a modře, na počest francouzské trikolóry. Vzápětí odpálili svoje rakety další střelci; po nich ti, kdo neměli střelnou zbraň a zkonstruovali si svá monstra někde na zemi nebo na střeše. Střílelo se i z lodí a polí okolo města; kdo neměl raketu, házel aspoň dělbuchy.

Obloha vzplanula křižujícími se světly, z věží kostelů sršel oheň. Na věži radnice vzplanula svítící lilie, na budově banky trojzubec přes celé průčelí. Banka to dovolila, protože už během dne proměnila hostům spoustu peněz a vydělala na tom.

Starosta sledoval ohňostroj s vrchním strážmistrem.

„Chápete to, Grébe? To všechno, co teď vystřelují k nebi, jsou výbušniny! Mají s sebou celý arzenál a myslím, že by neváhali ho použít, kdyby prohráli. Měli jsme zase jednou štěstí...“

„Naše vláda se spoléhá, že v klidu odejdou,“ žehral četník, „Jenže já si tím nejsem stoprocentně jist. Byl bych rád, kdybych jim už viděl paty...“

„Jen klid! Jde o to vydržet jenom pár dní! Pak se to uklidní...“

Když ohňostroj skončil, zábava pokračovala dál, ale Anitta už byla unavená a chtělo se jí spát. Přemýšlela, kam se uloží.

„Budeme spát pod ochranou našich,“ řekl jí Enkra, „Pojedeme do tábora, který nám přidělili, tam to bude nejlepší. Tady ať se kamarádi baví, jak umějí...“

Už měl zase svoji motorku – nasedl, Anitta si sedla za něj a vyrazili. Chladný vítr ji trochu osvěžil, ale i tak toho na ni bylo už dneska dost.

V táboře měli připravený stan. Anitta jenom vlezla do spacáku a zavřela oči, už spala. Enkra obešel tábor a nechal si podat hlášení o situaci – potom si taky zalezl do svého pytle.

Liška Sindy si chtěla lehnout mezi ně, jak byla zvyklá. Ale byla to liška a lišky bývají chytré – tak se zamyslela a pak si radši vybrala místo u nohou. Tam se stočila do klubíčka a usnula.

A pak už byly vzhůru jenom hlídky.

Errata:

30.05.2021 11:44