Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Anitta se probudila odpočatá a vyspalá, a bylo jí velice dobře. Enkra už samozřejmě vstal – vylezla tedy taky a zjistila, že v táboře je velice živo a všichni už dávno vstali. Mohlo být tak asi sedm hodin. Nedalo se nic dělat, vstala taky.

Zjistila, že je nejspíš jediným oblečeným člověkem v celém táboře; jinak všichni chodili nazí. Dokonce i ti, co zrovna odněkud přijeli, jenom zaparkovali svoje motocykly a hned se svlékli. Někteří se koupali v moři a dost při tom ječeli, protože voda byla ještě studená. Několik jich na pláži cvičilo jogínské ásany. Anittu zaujal kluk, který meditoval stoje na hlavě.

Ucítila vůni kávy a přišla k ohni, na kterém se vařil velký kotel vody. Nalili jí do hrnku z nerezového plechu, vznešené osoby jiné nádobí nepoužívají. Sedla si a pozorovala život kolem.

Bylo na co se dívat. Kousek od ní seděl tmavý kluk a soustředěně brousil dýku s dlouhou čepelí. Další tři seděli sraženi k sobě a diskutovali se čtvrtým, který konopným lankem oplétal rukojeť válečné sekery. Nějaká dívka ovazovala zranění chlapci, který seděl se zavřenýma očima a nedával najevo, že ho to bolí. Zranění bylo čerstvé a vypadalo, jako kdyby se napíchl na vlastní nůž, což nebylo vyloučeno. Jiná dívka holila hlavu kolem skalpové kadeře chlapci s mohutnými svaly, zdobenými tetováním. Dlouhovlasý černoch přilepoval pryskyřicí pírka na konce dlouhých šípů s hroty z hřebíků. Dva kluci spravovali motocykl a hlasitě se při tom hádali.

Anitta přišla na to, že Ťapka ji konečně přestala na každém kroku hlídat. Zřejmě jí tady v táboře nic nehrozí a tak má taky chvíli pro sebe. Anitta byla celkem ráda.

„Ahóój!“ praštil ji někdo do zad. No ovšem, Cvrček. A spolu s ním holčička jako obrázek s dlouhými prameny světlých vlasů na oholené hlavě. Jak jí to říkají? Malá Sheilla!

„Tebe se člověk jakživ nezbaví, Cvrčku! Ahoj!“

„Tak co, jak se ti líbí tábor? Bezva, ne? A teprv kdybys viděla za kopcem, jak jsou zajatci! Tam dělám já, to přece víš, ne?“

„To vědí úplně všichni. Co děláš, Cvrčku?“

„Nic. Mám volno, jdu se vykoupat. Jdeš taky?“

Nedalo se nic dělat, šla taky. Voda byla opravdu studená a Anitta vydržela jen tak, aby se neřeklo, potom vylezla a natáhla se na písek. Děti hned za ní.

„Cvrčku, ty víš všecko. Kde je Enkra?“

„Jel ráno do města. Přijede po desátý.“

„Jo tak.“ řekla Anitta a zavřela oči.

Malá Sheilla Cvrčkovi něco šeptala a smála se při tom. Anitta nepochybovala, že ji pomlouvá.

„To je fakt,“ řekl Cvrček, „Anitto, ty to tak chceš mít napořád?“

„A co jako?“

Cvrček jí třemi prsty přejel po klínu. Anitta vyskočila a jen stěží se udržela, aby nezařvala.

„Já jen, že se všichni dávají oholit...“

Anitta se rozhlédla a zjistila, že je to pravda. Kluci, kteří chodili okolo ní, většinou neměli na těle ani chloupek; dokonce zauvažovala, jak je to možné, a teď teprve jí to došlo.

„Taky jsem se dal oholit,“ chlubil se Cvrček, „Udělala mi to Sheilla. Ona je bezva.“

Anitta usoudila, že s tím neměla moc práce, ale nahlas to neřekla. Jen se zeptala: „A proč to?“

Odpověděla Sheilla. „To bylo zvykem za války. Ještě před dvaceti lety se to běžně dělalo. Tehdy by nikdo s chlupatým tělem ani nevylezl mezi lidi...“

Anitta neměla moc chuť chodit nahá mezi lidi ani teď, ale váhala, co na to říct. Jen pokrčila rameny.

„Možná Asthra udělá oheň,“ pokračovala Sheilla, „To by bylo moc fajn! Říkala babička, že je to bezvadný!“

„Budeš se koupat v ohni? Ale to ti shořej ty copánky!“

„Tak ať! Stejně mi už k ničemu nebudou, když ta válka tak rychle skončila!“

„Ale jeden mi dáš na památku!“ řekl Cvrček.

„To teda nedám!“

„To teda dáš!“

„A to nedám! Co bys ještě nechtěl?“

Cvrček po ní skočil. Zavřískla a začala se s ním prát, podle názoru Anitty s velkým potěšením. Svírali se v náručí a váleli se po písku, až ji přemohl a zůstal na ní ležet. Smála se a snažila se ho kousnout.

„Tak dáš?“

„Nedám! Ty se s ním budeš chlubit!“

„Jasně, že budu! Každýmu to řeknu!“

„Seš mizernej ukecanej lhář!“

„A stejně každýmu řeknu, že seš moje holka!“

„A nejsem!“

„A seš!“

„A žádnej ti to neuvěří!“

„Tak ti udělám děcko a budou tomu věřit!“

„Tak udělej!“

„A to klidně udělám. Chceš kluka nebo holku?“

„Holku. A bude se jmenovat Sheilla...“

„Dobře. Ale dáš mi ten copánek.“

Anittě se to žertování nelíbilo. Byli sice ještě příliš mladí na to, aby mohli svoje hrozby realizovat do důsledku, ale i tak se jí zdálo, že napodobují ty dospělejší moc nadšeně. Vstala.

„Kam jdeš?“

„Je mi trapný se na vás koukat.“

Cvrček pustil Sheillu a sedl si vedle ní.

„Co je? Udělali jsme ti něco?“

„Máte pěkně uhozený nápady!“ řekla tvrdě, „Radši si s tím moc nehrajte. Je to blbý.“

Cvrček se chystal něco pronést, ale Sheilla ho zadržela. „Počkej, nech ji. Ona o tom ještě nic neví!“

Anitta zhluboka vzdychla a rozčílila se. „Já o tom ani nechci nic vědět!“ vykřikla a šla. Za sebou slyšela, jak se ti dva smějí.

Povšimla si, že na svahu nad mořem nějací kluci něco dělají a šla se podívat, co to je. Skutečně to bylo zajímavé: vztyčovali tam vlajky. Už jich bylo hodně a stále přibývaly další – ti kluci právě zasadili vlajkový stožár a připravovali ke vztyčení.

Anitta hádala, jaké vlajky to jsou. Ta první byla jasná – na krvavě rudém hedvábí modrý terč s tančícím tygrem a vedle osmihrotý kříž, to byl Armin. Samozřejmě jako druhá v řadě francouzská trikolóra. A jako třetí americké hvězdy a pruhy. Další prapor už nepoznala – na rudém poli široké modré pruhy s hvězdami z rohu do rohu. Někde už takový viděla, ale kde?

A jak tam stála a přihlížela, potkala známou. Přicházela k ní Flo Bellamy-Closterová, pochopitelně docela nahá, s tetováním po celém těle, bez jediného chloupku, zkrátka panenka, jak má být.

„Ahoj, Flo! To jsem ráda, že tě vidím... koukám tady na vlajky..“

„Bezva, ne? Ale naše vlajka tady chybí, měla bych nějakou ušít!“

„Jaká vaše vlajka?“

„No, našeho rodu! Máme půl stříbrné býčí hlavy v modrém poli a šest červených šipek šikmo k hornímu rohu ve zlaté. A klenotem přílby je leopard, protože někdo z našich příbuzných sloužil pod Tannarwaghirrem...“

Anitta nepochopila, o čem je řeč, ale seznala, že je to ta správná osoba, od které se něco dozví.

„Jo, některé vlajky znám, pochopitelně.“

„Tak co je ta vedle americké, to víš?“

„Konfederace z doby války Severu proti Jihu. To si vymínil Frenn Morris, když rozhodli vyvěsit americkou...“

„A ta Konfederace ještě existuje?“

„Jasně, že ne. Ale Frenn jí fandí, tak chtěl, aby byly obě vedle sebe.“

„Hm... no dobře. A ta s labutí?“

„Černá labuť je znak rodu Santanuevů. Princezny Asthry a jejího bratra Pedra, knížete z Ironu. Stříbrný delfín je znak Telporontostu, tedy Indiopolisu. Jednorožec patří rodu Castignaců. Támhleto je Červená lancasterská růže ovinutá hadem, znak Monroesů. Zkřížené sekery, to jsou Therlowové. Vlčí hlava pochopitelně Wulffssonové. Ty propletené parohy, to je znak Diettermannů. Tamto velice složité jsou vévodové z Mendozy.“

„Kdo má támhle toho jelena, to víš?“

„Ne, nevím. Znaků je moc a každý není znak rodu. Některé jsou taky osadní znaky, nebo vlajky smeček. Na to musí mít člověk vysokou školu, aby to znal všechno.“

„Ale mezi tím jsou i státní vlajky! Jenom něčím doplněné – támhle tu poznám, to je Portugalsko. A Španělsko. A ta s tím žlutým kosočtvercem je co?“

„Brazílie. Ani nevím, komu patří.“

„To je zvláštní. Vlajky států, rodů a smeček dohromady... nemělo by to být zvlášť? Přece se nějaký rod nemůže svou důležitostí vyrovnat celému státu!“

„A proč myslíš, že ne?“

Anitta vykulila oči. „A ty myslíš, že může?“

„O tom se dost diskutovalo už před lety. Co je symbol čeho a jak se má vyvěšovat. Když se něco oslavuje ve Slunečním obzoru, vyvěšuje se vlajka Arminu a vedle ní ve stejné úpravě Černá labuť Santanuevů. Někdo k tomu měl výhrady, tak se to projednávalo.“

„No a jak to dopadlo?“

„Svolali ghívar a dlouho se o tom radili. Kluci při tom párkrát i vypěnili a dali si do držky, ale nakonec rozhodli, že každá vlajka je stejně dobrá jako jiná a každý má právo jít do boje i na slavnost pod takovým znamením, jaké jemu osobně vyhovuje.“

„To je sice pěkné, ale řada lidí by s tím nesouhlasila.“

„V pořádku. Každý má právo nesouhlasit s tím, co se mu nelíbí. Proto ghívar rozhodl, že kdo nepovažuje svou vlajku z nějakých důvodů za stejně dobrou jako vlajky ostatních kamarádů, nemusí ji vyvěšovat.“

Anitta se začala smát. „Tak jsem to nemyslela! Já jen, jestli třeba nějaký stát by neprotestoval! Třeba Spojené státy by jistě nebyly rády, že mají vlajku vedle Konfederace, kterou porazily!“

„Může se jim to nelíbit. Ale budou-li na tom trvat, potom můžeme jejich vlajku stáhnout a schovat. Nic víc.“

„A kdybych si já vymyslela svou vlastní vlajku?“

„To bys měla mít už dávno vyvěšenou!“

Anitta kroutila hlavou. „Co je to tam, ty divné znaky?“

„To je vlajka prince Isedy. Je to japonský text, znamená to Dokud bude slunce zářit a voda plynout a vítr vát.“

„Tak co?“

„Co co?“

„Dokud bude slunce zářit, tak co má být?“

„To nevím. Já to dál neumím, jen jsem ti přečetla ty znaky. Asi nějaké heslo jejich rodu.“

„Hm... tu vlajku taky znám.“

„To je kubánská. Enkra tu má nějaké Jihoameričany. A taky Palestince, jak vidíš...“

„Ale přes jejich vlajky je nějaký znak. Trojzubec.“

„Jo, to je v pořádku. Trojzubec je znak, pod kterým se sešla první skupina. My máme Excalibur.“

„To je ten divný meč?“

„Meč moci. To je taková pověst. A taky jeden moc hezký film, promítali nám ho ve škole.“

„To snad ne! U nás byl nepřístupný, že je tam moc krve a sexu.“

„A v životě není?“

Anitta si jenom povzdychla. „Ten meč prý se dal zapíchnout do kamene. A měl kouzelnou moc. Takový Enkra nemá...“

„Povídá se, že možná dostane.“

„A je to vůbec možný?“

Flo se zasmála. „Nevím, nejsem čarodějka. Jestli to říkají...“

„Král Artuš ho dostal od čaroděje Merlina. My Merlina nemáme!“

„Třeba nějakýho máme...“

Anitta odcházela od vlajek a kroutila hlavou. Svět byl mnohem složitější, než si doposud myslela.

Enkra přijel s několika dalšími kluky, a hned běžel k Anittě. Oči mu zářily. „Je to dobrý, zdá se, že je po válce. Do Paříže přijel presidentův poradce Olszinsky, jeden z nejvlivnějších lidí ve Státech. Generál Tribber, když jsem mu to řekl, úplně zešedivěl v obličeji. Vypadá to, že se přijel dohodnout.“

„A co tady ten člověk bude dělat?“

„No, uzavře mír! Chvíli ještě bude vyjednávat, ale to už bolet nebude. Třeba se ještě trochu porvem – ale nic moc.“

„A potom bude co?“

„Potom? No, potom už bude konec!“

„A to pak všichni pojedou domů?“

„Samozřejmě! Já už se moc těším...“

Těšil se domů. Jenže Anitta se netěšila na tu chvíli, kdy odejde. Už si ji začínala uvědomovat, ale ještě doufala, že se stane něco, co to změní. Třeba je napadnou další vojáci, a oni budou opět bojovat bok po boku. Třeba až do kruté porážky, ale spolu! A on teď říká...

„Kdy chceš... odejít?“

„Co nejdřív, samozřejmě. Už jsem moc dlouho na jednom místě, a prázdniny mi utíkají!“

„Nojo, prázdniny.“ řekla hluše.

„Neboj, ještě nějakej tejden trvat budou!“ rozesmál se.

„A taky musíš ještě spravit ten zámeček.“

„Jo, to musím. Mluvil jsem s jedním člověkem, má stavební firmu. Všechno nám půjčí, materiál i nářadí. Uvidíš, to pojede...“

„Jen ještě rozhodnout, kdo to zaplatí.“

„Pochopitelně Amíci. Na to je tu ten chlap, to jsi nepochopila?“

Nepochopila. Zdálo se jí, že nechápe vůbec nic. Enkra se šel samozřejmě vykoupat do moře a potom hned svolal náčelníky. Anitta bloumala sem a tam a nevěděla, co by podnikla.

Krátce po obědě nastal rozruch. A samozřejmě, způsobil ho Cvrček a Sheilla. Přišli z lesa a oznamovali, že objevili něco velmi divného, a to na ostrohu vybíhajícím daleko do moře a zakončeném skalisky, o které se tříštil mořský příboj. Co tam dělali, se nevědělo, ač Cvrček tvrdil, že tam měli rande. Vzhledem k jejich věku jim to ostatní odmítali věřit.

Vypravili se všichni do lesa – nejdřív po cestičce, potom do téměř neprostupného křoví a hloží. Anitta se na to neoblékla a teď si to trpce vyčítala.

Když už Enkra začal ztrácet trpělivost a obviňoval Cvrčka, že si z nich dělá legraci, našli před sebou jakýsi vysoký balvan. Cvrček se u něj zastavil a hrdě ho poplácal dlaní, jakoby ho tam sám postavil. „To je vono! To je, co?“

Enkra se podíval na kámen, pak na Cvrčka. „No, kámen. A co?“

„Ty myslíš, že je to jenom takovej vobyčejnej šutr? Tak tos někomu prodal oči! To je menhir!“

Enkra si kámen prohlédl důkladněji ze všech stran. „No dobře, dejme tomu, že je to menhir. Tady na pobřeží je takových menhirů spousta. A co s ním má být?“

„No, však počkej!“ Cvrček se spustil na kolena, aby prolezl dalším roštím. Enkra zabručel, ale šel taky – zato někdo z jeho kamarádů, který měl mačetu, se rozčílil a zkrátka a dobře to houští prosekal, takže Anitta šla o něco pohodlněji.

Cvrček na ně čekal u dalšího kamene, ještě vyššího.

„Další menhir?“ ptal se Enkra.

„Jo. A kolem do kruhu jich je ještě spousta. Všecky jsem je ani neviděl, ale je jich víc jak deset.“

„A říkáš do kruhu?“

„Jo. A víš, co je uprostřed toho kruhu?“

Enkra si zjistil, jakým je to směrem, a zamířil tam. Cvrček ho předběhl, nechtěl si to nechat ujít. Uprostřed narazili na balvan tak zarostlý, že nebylo jasné, co to vůbec je, ale zdál se jim divný; nakonec přišli na to, že jsou to tři ohromné balvany, na kterých ležela kamenná deska tak velká, že by na ní mohl být menší taneční parket.

„Tak co tomu říkáš?“ Cvrček si vylezl nahoru na tu kamennou desku a pyšně se rozhlížel.

„Nějaké keltské kultovní místo.“ řekl Enkra.

„Obětiště dávných keltských druidů!“ zdůraznil Cvrček, „Na tomhle kameni se jistě konaly lidské oběti!“

„Mám nápad,“ řekl Kurt Diettermann, „Půjčte mi někdo nůž! Obětujem Cvrčka jako odměnu bohům, že jsme tohle místo našli!“

Když vyskočil nahoru a popadl Cvrčka za vlasy, přece jenom mu trochu nahnal strach, neboť jistý si nebyl. Ale Enkra řekl docela vážně: „Máš pravdu, je to velice zajímavé místo. Myslím, že to skutečně byl pravěký chrám. V každém případě je to velice vzácná památka.“

„Mám nápad.“ řekl Jackie Therlowe.

„Jestli myslíš na to, co já...?“

„Perfektní místo na slavnostní oheň!“

„Ale muselo by se to tady všechno vysekat...“

„Myslíš – i ty stromy?“

„Ty staré ne. To jsou borovice, můžou klidně zůstat. Ale tohle křoví a všecko, čím to zarostlo... tady už lidi nebyli aspoň sto let...“

„Maximálně nějaký hajný, a ten koukal spíš po zajících než po kamenech.“ soudila Anitta.

„Muselo by se to vyčistit od těch menhirů až sem k obětnímu kameni. A oheň by se zapálil přímo nahoře na kameni. Co říkáte?“

„Jasný. Jdem si pro věci a vyčistíme to.“

Anitta objevila maliny a rozhodla se nespěchat. Taky Cvrček nikam nešel – předváděl nález a vytahoval se: „Ale stejně, je to dobrá věc, co jsem našel, žejo?“

Všichni mu to schválili. Jenom náčelník Halm, který si šel taky pro nějaký nástroj, řekl: „Tak za odměnu připrav dříví na oheň. Budeme to pálit rovnou tady na místě.“

Cvrček skutečně přinesl otýpku suchého chrastí a nalámal, aby se z toho dala postavit hranička.

„Jak dlouho už tady asi nehořel oheň?“ uvažoval nahlas před Anittou.

Než přišli kluci z tábora, stihla už Anitta se Sheillou a Cvrčkem opást malinové keře – ti ostatní zlikvidovali zbytek, potom maliní vysekali a hodili na oheň. Tak člověk oplácí přírodě za její dobrodiní. Taky ostatní křoví skončilo v ohni, a zakrátko se odtud valila oblaka hustého tmavého dýmu, protože vše bylo syrové a hodně kouřilo.

Armini pracovali rychle a šikovně – Anitta ne, naopak i když se snažila pomáhat, všude se pletla. Nakonec dostala za úkol přikládat do ohně, a že se snažila, byla za chvíli od kouře vyuzená jako kominík.

K obědu jim někdo přinesl pytel klobás. Anitta si taky jednu opekla a s chutí snědla, snídani měla ráno slabou a hlad jako vlk. A jako správná kamarádka opekla i pro Enkru, který neúnavně pracoval a nosil další dříví. Pak sledovala, jak ji ukusuje silnými bílými zuby jako nějaká šelma.

Když se všichni najedli, hořel oheň zase bez účelu; velké klády ze stromů, které skáceli, sice dávali stranou na táborový oheň, ale toho roští bylo pořád dost.

Přišla taky Asthra. Ne, že by se hrnula do práce, ale zajímala se o menhiry, které už byly vysvobozeny z porostu, i o obětní kámen. Anitta ji ochotně přivítala a postěžovala si, že jí vadí kouř a horko, taky že jí pořád nosí víc paliva, než stačí spálit.

„Však kdyby Asthra chtěla, bude to spálený hned a bez kouře.“ řekl Cvrček, když přinášel další náruč, „Aspoň by nám shořely škrábance...“

Měl pravdu, většina měla kůži poškrábanou od trní až do krve. A sem tam nějaký trn zůstal i v prstech, a nešel vytáhnout ani za nic.

„Fakt, mohla bys to udělat,“ řekla Sheilla, „Bylo by to fajn!“

Asthra kroutila hlavou, ale byla nahlodaná. Tak někdo navedl Enkru a Enkra to nakonec schválil. Asthra poslala někoho pro svou obřadní přílbu a rozhodla se udělat to hned. Přistoupila blíž k ohni. „Ty jdi kousek dál!“ poradila Anittě.

Vztáhla ruce proti ohni a něco šeptala – Anitta už věděla, že to nemluví k ohni, ale koncentruje svoji duševní energii, kterou jej chce ovládnout. Všichni kolem se na okamžik zastavili.

A potom uviděli známý svítivý plamínek, který se objevil přímo uprostřed plamenů – během chvilky se rozšířil na celý okruh a začal hltat vše, co mu bylo připraveno. Pak se uklidnil a hořel stejnoměrně.

„Je to dobrý,“ řekla Asthra, „Už by to šlo...“

„No, tak si to jdi zkusit!“ strčil Cvrček do Sheilly, „Neboj se!“

Sheilla poněkud váhala – Cvrček se rozhodl jí pomoci, vzal nůž a uřízl jí až u hlavy jeden z copánků. Jistě tomu mohla zabránit, ale jenom zavřískala a nechala se od něj strčit blíž k ohni. Ještě zaváhala, pak skočila rovnou do plamenů.

Asthra se usmívala. Anitta už to viděla, ale stejně přihlížela s otevřenou pusou. Sheilla počkala, až ji oheň očistil, potom vystoupila. „Bezvadný! To je přece něco skvělýho! Cvrčku, co váháš?“

Cvrček skutečně váhal. „Já bych jenom rád učinil místopřísežný prohlášení! Aby si všichni zapamatovali, že to nebyl žádnej blbej Amík, co mě vostříhal, ale že jsem si to udělal sám a ohněm a až po vítězství! A aby mi to nikdo zbytečně pořád nevotloukal o hubu!“

„Bez starosti,“ řekl Enkra, „Všichni to víme a jsou o tom i dokumentární fotografie. Dokonce v barvách, to kvůli tý fantastický barvě vlasů, co teď máš...“

Sheilla přišla na skvělou myšlenku – vzala nůž, co předtím použil na ni, a uřízla mu kus zrzavé kštice. Potom Cvrček vstoupil do ohně a ona s ním, protože se jí to moc líbilo.

„Bezvadný,“ řekl někdo, „Já jdu taky...“ Měl skalpovou kadeř a nemuselo mu na ničem záležet. Vstoupil tam a vyhodil Cvrčka a Sheillu, neboť se tam všichni nevešli.

„To je špica!“ vykřikoval Cvrček, „Anitto, pojď taky!“

Anitta neměla žádnou chuť. Asthra ji zadržela. „Počkej chvilku! Ještě se dočkáš...“

Zato Cvrček pobíhal sem tam a agitoval: „Kdo není srab, ten si to jde zkusit! Nic to není a je to nádherný! Fakt, věřte mi to!“

Nějaký kluk, který přinášel náruč klestí, vstoupil do ohně i s tím a jenom se díval, jak mu hoří v rukou. A protože to jemu i ostatním bylo k smíchu, mnozí ho následovali – nakonec to dopadlo tak, že se začali honit a snažili se jeden druhého nahnat do ohně, což se jim většinou dařilo. A smáli se tomu jako blázni.

Asthra to všecko sledovala s úsměvem – zato Enkra se dost mračil. Ani Jackie Therlowe se netvářil moc nadšeně, a jenom se ohlížel, jestli jeho pán zasáhne.

Enkra přistoupil k čarodějce. „Bojovali jsme za to, aby nás neostříhali – a teď se tomu ti blázni vystavují dobrovolně! Má to nějaký smysl bojovat, když oni...“ mávl rukou.

„A tys bojoval proto, že to mělo nějaký smysl?“ zeptala se, aniž se ohlédla, „Já myslela, že to bylo jen tak, z legrace! Nebo ti tohle nepřipadá zábavné?“

„Tak tam jdi taky!“ zasyčel.

„A pohlídáš mi oheň?“

To nedovedl a oba to věděli. Ale Asthra řekla: „Byla bych schopna to udělat. Když pro nic jiného, tak proto, aby měl Roger Monroes vztek. Už měl připomínky, že tím ohněm rozvracím morálku. A kdybych přišla ještě ke všemu ostříhaná...“

Enkra neřekl nic – jen si kousal rty.

„A kdyby ještě ke všemu ty... po tom všem...“

Enkra dvakrát polkl naprázdno. Ohlédl se na Jacka, pak na Anittu. A Cvrčka, který něco nadšeně vysvětloval těm, co se ještě neodvážili.

„Dáš příklad svému národu?“ syčela Asthra jako had pokušitel.

A vtom dorazil chlapec s její přílbou. Byla to zlatá přílba ve tvaru ptáka Fénixe s rozepjatými křídly – Asthra ji vzala do ruky a podala Enkrovi. „Tak ne,“ zasmála se, „Ale já tě stejně přinutím. Vždycky každého ukecám, když chci. Vsadíme se?“

„Radši ne.“ řekl s ulehčením.

Enkra si stočil vlasy na temeni do uzlu a stáhl řemínkem. Dlouho a pečlivě si nasazoval přílbu, pečlivěji než byl zvyklý dělat cokoliv jiného. Okraje přílby byly pružné a sevřely mu čelo, spánky a krk; několik neposlušných pramínků vlasů zůstalo samozřejmě venku, ale na to už nedbal. Povzbudivě zamrkal na Anittu a vstoupil do plamenů.

Už to viděla a věděla, že se mu nemůže nic stát, ale přesto se bála, když ho viděla tam stát a nechat se obtékat ohněm. Viděla, jak na něm hoří špína, odumřelá kůže, chloupky na těle. Vypadalo to příšerně, ale on se jenom usmíval a vypadal docela spokojený. Potom vystoupil a sundal přílbu. „Teď ty.“ podal ji Anittě.

Anitta měla pocit, že na ni všichni koukají, a nemýlila se. Cvrček se dokonce protáhl mezi ostatními blíž, aby mu nic neuteklo. Enkra pomohl Anittě svázat vlasy, nasazoval jí přílbu. Všimla si při tom, že jeho ruce, předtím špinavé od práce a plné škrábanců, jsou teď úplně hladké a čisté. Prohlédla si ho pozorněji a zdál se jí velmi zvláštní, s tou hebkou a hladkou kůží podobnou kůži ještěrky. Taky mu ohořelo obočí a těch pár chlupů pod nosem, které se později měly proměnit v knírek. Vypadal trochu mladší a docela jiný.

Přílba byla těžká a skutečně jí přilehla k hlavě, že to Anittu až trochu bolelo. Necítila se moc dobře a ohmatávala si okraje, jako by ji to tlačilo.

„Bolí to?“ ptal se Cvrček, „Dej si tam sirku, pak to nebude tolik tlačit!“

Anitta zaváhala, ale Enkra se po Cvrčkovi ohnal. „Víš, co by se stalo?“ usmál se.

Anitta to pochopila, když si uvědomila, proč je přílba tak těsná. Sebemenší škvírou by se oheň snadno protáhl, a pak by byla už zbytečná. „Jakto, že přílba v ohni neshoří?“ zeptala se, aby protáhla čas. Moc se jí nechtělo.

„Je ze zvláštní slitiny zlata a oceli,“ řekla Asthra, „Některým kovům oheň neublíží, zvlášť zlatu. Ale ty náušnice radši sundej!“

Enkra se postaral sám. Teď už nebyl důvod váhat. Anitta vstoupila do ohně a okamžitě ucítila žár. Už to věděla, slyšela o tom od Asthry a nelekla se, ale přece jen jí to nebylo tak docela jedno. Až potom to bylo skvělé a krásné, cítila se lehce a volně, jakoby se vznášela. Ani si neuvědomila, že ji Cvrček chytil za ruku a vyvedl z ohně ven.

„Už dost, i jiní se chtějí koupat!“

Anitta se nechala vést, rozpačitě se usmívala. Ještě si nezvykla. Enkra jí sundal přílbu. Ani nevnímala, kdo si ji od ní bere.

„Tak co, jaký je to?“ ptala se Asthra.

„Fantastický...“ vydechla.

„No vidíš! A bez helmy je to ještě lepší!“ řekl Cvrček, „Škoda, žes to s náma nezkusila!“

Enkra se po něm znovu ohnal rukou. „Pojď radši pryč, nebo nás ještě ukecá! Cvrčkovi budeme muset dát náhubek, nebo nám zblázní celý tábor i s vedením!“

Cvrček něco vykřikoval, ale Enkra ho neposlouchal – Anitta šla za ním a sedla si k němu na kámen, který ležel naplocho mezi dvěma menhiry. „Stejně je fantastický, co všechno Asthra umí! Ty už jsi tohleto někdy zažil?“

„Ne. Ale četl jsem o tom ve starých knížkách. A taky jsem to viděl v kině. A na ideogramech.“

„Co je ideogram?“

„Staré záznamy myšlenek zasloužilých lidí. Za odměnu nám to pouštějí místo kina.“

„Hm... a to tehdy uměli lidi běžně?“

„Běžně ne, ale čarodějky ano. Ty Anitto, nauč se to taky! Bude fajn, když to budeš umět...“

„Já? Copak bych to dokázala? Nejsem žádná čarodějka!“

„Asthra tvrdí, že máš veliký nadání.“

„To mi taky říkala. Jenomže já nevím k čemu. Zatím jsem nic zvláštního nedokázala.“

„Asthra tě naučí. Vzala by tě s sebou... aspoň bych se za tebou mohl tu a tam podívat...“

„S sebou? To jako k vám do Arminu?“

„No ovšem. Jinde se to učit nejde...“

Anittě se zatočila hlava. Představila si to a chvíli nevěděla, co na to říct. Pak ale dostala rozum. „Naši by mě nepustili...“

„Stejně nebudeš věčně doma. Půjdeš snad studovat! U nás bys taky mohla studovat, a lepší věci!“

„Studovat půjdu až za dva roky. Do té doby mě naši nepustí ani do Brestu. Potom snad budou muset, jenomže to je ve hvězdách...“

„A kdybych se přimluvil?“

Anitta se rozesmála. „No, já nevím. Už viděli Ťapku, a byli z ní dost na větvi. A co se stalo potom – vlastně už jsem tam od té doby nebyla a nevím, co a jak.“

„Tak se tam po obědě zajedem podívat...“

„Po obědě? Co ty pořád o jídle? Už jsme měli ty klobásky, ne?“

„No... to byla jen taková nepodařená svačina. Holky slíbily, že něco udělají...“

Anittě něco napadlo a hned to taky řekla: „Já bych už moc ráda něco dobrýho k jídlu! Vaši kluci pořád jenom divoký guláše z kotlíku a pečený maso, Asthra zas vegetariánskou zeleninu... Naši snad něco k jídlu mít budou, tak jedem hned!“

Enkra souhlasil. Řekl Jackovi, že odjede s Anittou do vesnice a vrátí se až k večeru – prozatím ať tady převezme velení.

„Ty se budeš vracet? Kdybys náhodou nestíhal a chtěl tam přespat, tak si nedělej starosti, my to tady zvládnem i bez tebe!“

„Přespat?“ zatvářil se Enkra nechápavě.

„No jasně! Hele, počítám s tím, spíš u nich, klidně jeď...“

„Ty seš přeci blbej!“ řekl Enkra procítěně.

Jackie dodal něco, čemu Anitta nerozuměla, Enkra ho praštil pěstí do nosu, ale Jackie včas uhnul a rána šla do prázdna.

„Hele, co povídal?“

„Nic. Je blbej.“ řekl Enkra ponuře a zamířil k táboru.

Prohlédl svoji motorku a zjistil, že benzínu má dost. „Tak sedej!“

„Snad se na to aspoň oblíknem, ne?“

„A proč?“ Enkra si prohlédl ji, potom sebe a chvíli uvažoval. „Konečně, proč ne. Tak si vezmem něco pěknýho...“

Anitta prohrabala svoje věci a zjistila, že je mezi nimi jen málo takových, ve kterých se může objevit mezi normálními lidmi. Přesně řečeno jedny rifle a tričko s drakem štěstí, které vyfasovala do boje. Ostatní bylo potrhané, špinavé a z různých jiných důvodů nenositelné.

„Já ti potom něco koupím,“ rozhodl Enkra, „Zatím si to vem. Já se taky takhle oblíknu...“

Takže nakonec byli oblečeni oba stejně, což je v pořádku. Sedli na motorku a jeli obvyklým Enkrovým razantním stylem. A přes hory a doly, protože jeho Honda uměla i terénem. Slepice a husy ve vesnici rozehnali, a už zastavili na dvoře u Lavaletů.

Sedlák nebyl doma, ale matka Lavaletová vyběhla na zápraží, jen motorku zaslechla. Poznala ji po zvuku – ale chlapce, který ji stavěl, neznala a zdál se jí nějaký divný. I Anitta byla nějaká zvláštní, téměř sobě nepodobná.

„Ahoj, mami!“ zahalekala a hnala se k ní. Matka Lavaletová ji objala, ale pořád ještě si nebyla jistá, co je na její dceři tak zvláštního. A dívala se na Enkru, který s úsměvem přistoupil.

„Jo, to je Enkra. Můj kamarád. Víš, on je princem v Arminu...“

„Já vím,“ řekla paní Lavaletová nejistě, „Jak mu mám říkat? A jak se vůbec mluví s takovým princem?“

Enkra se rozesmál. Matka Lavaletová zřejmě netušila, že rozumí její bretonštině. „Klidně mi říkej, jak chceš. Jsem rád, že tě poznávám...“ řekl přívětivě.

Paní Lavaletové to došlo. „Ach ano, vy všichni mluvíte naší řečí! Ta milá dívenka, která tu byla s tebou, mi taky rozuměla...“

„To byla Ťapka.“ řekla Anitta.

„Ano. Ostatně, co se s ní stalo? Ti vojáci ji chytili a někam odvedli... doufám, že jí neublížili!“

„Ani ne. Jenom ji trochu... ostříhali. Pak jim utekla a teď je u nás v táboře. S princeznou Asthrou.“

„Ach... no ovšem, ano. Já už jsem slyšela. Máš velice zvláštní přátele, Anitto. Tak jenom ostříhali, říkáš?“

„Jo. Ale vypadá i tak dost divně. Někdy ji sem vezmu, aby ses podívala. Nás chtěli taky ostříhat, ale nemají na to. Enkra je lepší než kdokoliv na světě!“

Paní Lavaletová pohlížela na chlapce se zřejmou nevírou. Na dceru ostatně taky. „Zdáš se mi nějaká zvláštní, Anitto! Jako kdybys za těch pár dní vyrostla a... nějak zkrásněla. Ty jsi byla sice vždycky pěkná holčička, ale teď vypadáš taková... jako dospělá! A dost cizí...“

„Jo? To bude asi od ohně. Před chvílí jsme se koupali v ohni a prý je potom člověk o trochu hezčí než předtím, říká Asthra...“

„Koupat... v ohni? Copak to jde?“

„No a proč ne? Akorát, že ti na těle shoří všechno, co není živé. Na hlavě musíš mít přílbu, jinak jseš taky bez vlasů. Je tam jeden kluk, Cvrček, ten si samozřejmě přílbu nevzal. Má hlavu jako koleno a ještě se tomu směje a ukecává ostatní...“

Matka Lavaletová kroutila hlavou a nechápala vůbec nic. Tak radši řekla: „No... tak teda pojďte dál... nemáte hlad, děti?“

„A jakej!“ vzdychla Anitta, „Hlavně na tvoje jídlo... víš, kamarádi vařej dobře, ale trochu jednostranně, a já mám už rozhodně chuť na něco domácího...“

Šli dál. Enkra se zatím choval co nejnenápadněji. Vešli do kuchyně, kde se u kamen hřála babička Lavaletová.

„Babičko, to je Enkra. Říkala jsem ti o něm. Je princ Arminů...“

Stařena si se zájmem Enkru prohlížela. On pozdravil a když pokynula, přišel blíž – prohlížela si znak na jeho tričku, pak ji zaujalo tetování na rukou. „Ty jsi král nebo druid svého lidu?“

Anittu překvapilo, jak vážně a s pochopením jí Enkra odpověděl. Jen málokdy bral lidi tak vážně. „Jsem princ, a bude-li mi přát štěstí, budu jednou Vládcem. Ale za starých časů bývali králové mé země také druidy, a já bych jím chtěl být také.“

„Když jsem byla malá, poslouchala jsem staré pohádky o těch, kteří znali moc věcí. Ty ji také znáš?“

„Učím se.“

„Dívka, která tu byla před tebou, mi řekla, že jedna z čarodějek poznala tajemství Živého ohně.“

„Ano. Anitta ti to potvrdí, koupali jsme se v ohni.“

Stařena sklopila na chvíli oči. „Oheň by mi dal nový život...“

Enkra to pochopil. Ohlédl se na Anittu a ta řekla: „Babička je už velice stará a nemocná.“

„Umím poznat nemoci lidí.“

„Kdyby se mne dotkl oheň...“ řekla stařena.

„Zavolám Asthru.“

Anitta by ráda věděla, jak to udělá, a hned se to měla dozvědět. Půjčil si lopatku, otevřel kamna a vyhrábl několik žhavých uhlíků. Vytáhl jednu nábojnici ze svého revolveru, vyloupl kulku a vysypal si prach na dlaň. Naklonil se nad žhavé uhlí, vysypal prach a jak vzplanul, rychle něco šeptal. Potom poděkoval a vysypal uhlí zpátky.

„To jsem teda zvědavá, jestli na tohle přijde.“ řekla Anitta, která přece jen ještě nevěřila všemu.

„Když nepřijde, tak pro ni večer zajedu.“

Matka Lavaletová, která sledovala jeho počínání se zájmem trochu se podobajícím hrůze, začala rychle snášet všelijaké dobroty, aby ho uctila. Enkra jedl s chutí, prosit se nikdy nenechal, taky Anitta si dopřávala za dlouhou dobu, kdy nic takového neměla. Babička, jak se zdálo, podřimovala u kamen, ale když se stalo cokoliv zajímavého, vždycky okamžitě vzhlédla.

Většinu řečí obstarávala Anitta. Její matka se jen vyptávala, a to ještě opatrně, protože se trochu bála urazit Enkru. Ten mlčel a bavil se tím, že poslouchal Anittu. Vyprávěla zajímavě, ani moc nelhala, a když, tak jí pomáhal a všechno dosvědčil.

Zrovna když Enkra a Anitta s potěšením cpali do pusy švestkový koláč, vrátil se sedlák Lavalet. Viděl na dvoře motocykl a domyslel si, že se to vrací zdárná dceruška – a protože předpokládal, že ji přivezla Ťapka, byl docela rád. Objevení cizího kluka ho trochu zaskočilo.

„Tak to seš ty, ten... hm princ?“ zeptal se podezíravě, „No to je dost, že ses konečně přišel podívat... Byli jsme na tebe zvědaví!“

„Bohužel, dřív to nešlo. Měli jsme trochu jiné starosti...“

„Ano,“ sedlák Lavalet usedl ke stolu a jeho žena mu nalila sklenici červeného vína, což mu dodalo kuráže, „O tom jsem chtěl taky mluvit, kromě jiného. S těmi nepřáteli, ovšem. Já je totiž viděl. Oni sem přišli a sháněli se po Anittě. A po té její kamarádce taky...“

„Já vím, Anitta mi to řekla. Měl jsi je vyhodit.“

Lavalet zafuněl. „Jo, to se ti lehko řekne. Já vím, ty neděláš s ničím štráchy. Jenomže vyhodit tolika silnejch chlapů, to není jen tak, žejo. Já jsem to zkusil, jenže voni... byli silnější.“

„Mám se pokusit dosáhnout omluvu diplomatickou cestou? Třeba by se podařilo dostat nějaké odškodnění...“

„Odškodnění?“ Lavalet při zmínce o penězích ožil, „A kolik by to asi tak mohlo dělat?“

„To nevím, to je věc diplomatů. Ale tvůj statek nebyl dohodnutým bojištěm, a jestli tu něco poničili...“

„To ani ne. Ale votravovali tady.“

„Dlouho?“

„Skoro dva dni. Pořád čekali, že se Anitta vrátí.“

„Až přijde můj diplomatický poradce, řeknu mu to. Třeba se mu povede z nich něco vyrazit.“

Lavalet upadl do rozpaků. Chtěl se původně morálně rozhořčit, ale to teď jaksi nemohl, protože Enkra projevil dobrou vůli mu pomoci. Přesto řekl: „To není všechno. Tys zatáhl moji dceru do pochybného dobrodružství, ve kterém mohla přijít k úhoně. To se mi rozhodně nelíbí!“

„To mne velice mrzí.“

„To je sice ušlechtilé, ale na věci to nic nemění. Tys mou dceru vlastně ohrozil. Víš, co se jí mohlo stát?“

„Vím.“

„Anitta je ještě dítě. Je jí třináct, uvědomil sis to vůbec, když jsi ji vylákal do svých dobrodružství?“

„Mně je o rok víc.“

„Tím hůř. Nemáš žádnou odpovědnost!“

„Asi bych se marně bránil. Jenže vše se seběhlo rychleji, než se dalo předvídat. Určil jsem k ochraně Anitty Ťapku, byla nejlepší, koho jsem měl a na koho jsem se mohl spolehnout. Víc se opravdu nedalo.“

„Měl jsi ji vůbec vynechat ze všeho!“

„Na to už bylo pozdě.“

Lavalet si jen povzdychl. Enkrovy odpovědi byly až příliš upřímné a přitom se vůbec necítil provinile. Sedlák by uvítal, kdyby měl aspoň výčitky svědomí. „Jak si to představuješ dál?“

„A co?“

„Co hodláš podnikat s mojí dcerou, samozřejmě!“

Enkra se zatvářil vítězoslavně. „O tom jsem s tebou chtěl mluvit. Anitta by měla studovat!“

„Cože?“

„Je to velice inteligentní a bystrá dívka. Domnívám se, že by bylo škoda nechat její schopnosti zahálet. Naopak myslím, že by mohla dosáhnout velkých věcí...“

„Študovat, jo? To se ti teda moc lehko řekne! A kdo to bude platit, na to nemyslíš!“

„Proč? To je jedno, třeba já.“

„Ty? A pročpak ty?“

„Maličkost. Stačí když napíšu příkaz a Anitta bude mít všecko zadarmo.“

„No počkej! Ale kde? Tady nebo na tom tvým ostrově?“

„U nás v Arminu, samozřejmě. Tady by to šlo taky, ale proč takové komplikace? Myslím, že u nás je školství na vyšší úrovni...“

„Takže ty chceš moji Anittu odvést s sebou? Někam do jakési bláznivé Tramtárie, která ani pořádně není na mapě a kde běhají prasata po ulicích? A to si myslíš, že s tím budu souhlasit?“

Enkra se začal smát. „Tvoje charakteristika mé vlasti je tak pozoruhodná, že se nehodlám hádat. Raději mi řekni, co máš proti mému plánu konkrétního.“

„To se vážně ptáš? Uvědomuješ si, o čem je řeč? Přijde nějaký klacek, zhruba čtrnáctiletý, svede moji dceru, vystaví ji dokonce kdovíjakému nebezpečí, a potom klidně řekne, že si ji vezme domů jako suvenýr! Je to moje dcera, to sis neuvědomil?“

„Ale ano, samozřejmě. Co ty tedy požaduješ?“

„Co ti mám říct? Já bych nejradši, kdybys odešel a už nikdy se tady neukázal. Kdybys zapomněl na Anittu a ona na tebe a na všechno, co bylo. Jenomže už vím, že to asi nepůjde.“

„Nikdo z nás už není takový, jaký byl včera.“

Lavalet se napil vína a zakroutil hlavou. „Pořád kloužeš jenom po povrchu a tomu hlavnímu se vyhýbáš! Ale já chci především vědět, co si představuješ s mojí dcerou v oblasti... tak říkajíc soukromé! Mám o lidech jako ty dost přesné informace, abych věděl, že se s ní nebudeš jenom vodit za ručičku. A mně jde právě o to, co bude potom!“

„Nevím.“ řekl Enkra klidně.

„Nevíš? Tak ty nevíš?“ rozkřikl se Lavalet.

„A co ti mám na to říct? Obviňuješ mě, že jsem Anittu svedl. Novináři mě podezírají, že ji chci zneužít a pak opustit. Moji kamarádi ji považují za příští císařovnu a dělají hloupé narážky, jako kdybych si ji už musel brát. Jen dva lidé jsou v tom blázinci docela klidní a při smyslech, to jsem já a Anitta. Protože my naštěstí víme, že všechny ty řeči jsou předčasné a hloupé. Nic jsme spolu neměli a nic nechceme mít. Jenom je nám spolu dobře. Copak je tak těžké to pochopit?“

„Je vám spolu dobře. To je hezké! A co dál?“

„Já věděl, že to nepochopíš.“

„Samozřejmě! Jsem starej a proto nic nechápu! Jenom že moje dcera už není moje, ale někoho jinýho. Třeba tvoje, protože je ti s ní dobře. A jí s tebou. Ale chlapče, to dlouho nevydrží. Jednoho dne se stane, že vám to nebude stačit a že budete chtít něco víc. A já jsem si jist, že té touze podlehnete, a docela rádi. Nebo to chceš popírat?“

„Když to víš, tak se neptej.“

„Dnešní mladí lidé nemají žádný smysl pro morálku! Říkají, že když se dva mají rádi, mohou spolu spát bez ohledu na mínění rodičů. Možná dneska máš na to jinej názor, ale to se jistě brzo změní, a budeš stejný jako ostatní. Budete spolu žít. Možná přijdou i děti. Ale ty si přece Anittu nevezmeš!“

„Proč ne? Kdybych s ní měl dítě, tak ano...“

„Jenže ty jsi princ, chlapče! Tvoji nejbližší nebudou asi nadšeni myšlenkou, že si vezmeš holku z vesnice, která nic nemá a která ani nemá šanci něco získat. Budou s tebou mít jiné plány!“

„To je jedno. Udělám, co budu chtít.“

„Dobře. Dejme tomu. Jenže to, co chceš dneska, nemusí být totéž, co budeš chtít za několik let. Dneska chceš Anittu, ale může se ti zalíbit i nějaká jiná žena. Pak zůstane moje holčička sama a bez ochrany v cizím světě. Bude nešťastná a smutná a nikdo jí nepomůže. A tomu já chci právě zabránit. Chápeš to?“

„Chápu. Všechny tvoje argumenty jsou logické a já k nim nemůžu nic říct. Jenom to, že je na to dost času...“

„Dost času? A přitom říkáš, že chceš Anittu odvést hned s sebou! Kolik toho času potřebuješ, abys mohl rozhodnout, co s ní bude?“

Enkra nešťastně rozhodil rukama. Anitta, která seděla u babičky tiše jako myška, se ozvala: „Táto, snad bys nemusel...“

„Ty mlč!“ vyštěkl Lavalet, „Tebe se nikdo na nic neptal! Teď mluvím s ním, jestli neslyšíš!“

Enkra řekl: „Znovu ti opakuji, že tvoje starosti se mi zdají předčasné!“

„A já ti znovu opakuji, že chci vědět, kdo se postará o moji Anittu, jestli ty ji opustíš!“

A na to se ozval dívčí hlas na prahu: „Třeba já.“

Ve dveřích stála Asthra. Oblečená celá v černém, s černými vlasy až na záda a s blýskajícíma očima vypadala v tom příšeří podivně, a Lavalet se trochu lekl. „Kdo jste, slečno? Někdo z nich?“

„Jsem Asthra. Enkra mne zavolal.“

Přešla ke stolu a pohlédla na Enkru, který řekl: „Potřebuji tvou pomoc. Tato žena je nemocná a prosí tě, abys ji omyla ohněm.“

„To mohu učinit. Ale slyšela jsem, že mezi vámi došlo ke sporu o Anittu. Překvapuje mne, že někdo může pochybovat o tom, že se o sebe umí dostatečně postarat sama. A kdyby se to stalo, potom snadno získá pomoc od každého z nás.“

Lavalet během té řeči našel ztracenou rovnováhu a hned se na Asthru obořil: „Zaprvé nevím, proč se pleteš do věcí, po kterých ti nic není. Zadruhé: tenhle kluk, kterému říkáte princ, mi chce vzít moji dceru a odvléci ji někam do pustiny. A já se ptám, co tam s ní bude. Nic víc. Dovedeš pochopit, že mám strach o osud svého dítěte?“

„Samozřejmě. Mohu ti říct, co s ní bude. Odvedu ji s sebou a udělám z ní čarodějku. Už jsem poznala, že je nadprůměrně schopná a má vlastnosti, které ji přímo předurčují k tomu, aby vládla nejvyšší Mocí. Tím spíše, že je ještě panna a bude pro ni lehčí ovládnout Živý oheň. A pak, až pannou přestane být, bude možná lepší než já...“

Lavalet těkal očima z jedné dívky na druhou. Nedovedl si představit, že by se z jeho dcery měla stát čarodějka – doposud na Asthřinu moc příliš nevěřil, ale když ji teď viděl před sebou, začal váhat. „Co je tvůj Živý oheň?“

„Uvidíš ho.“

„Počkej! Nejdřív se domluvíme! Ty říkáš, že odvedeš Anittu někam k sobě do dálky. Co ji tam čeká a jaký bude její osud?“

„Moje sídlo je ve Větrné stepi, nedaleko břehu moře. Jmenuje se Sluneční obzor a doposud není dostavěno, ale tisíc pilných rukou na něm pracuje každý den. I moje a její ruce je budou stavět. Při tom se bude učit. Mnoho důležitých a také hodně zbytečných věcí, jako všude. Tam bude Anitta žít a pracovat. Bude jíst to co my, bude spát v našich stanech a bavit se, jako všichni ostatní. Až přijde její čas, rozhodne sama, co bude chtít dělat dál. A nikdo jí nebude bránit.“

„Bude se moci vrátit i domů?“

„Samozřejmě.“

„A bude se chtít vrátit?“

„Nevím. Možná už jí váš svět nebude připadat dobrý a šťastný. Pozná život zbavený všeho zla, život naplněný láskou a dobrem. Až přijde sem, nebude už trpět zlo od jiných lidí. A bude mít sílu, aby se mu postavila. A bude-li třeba, aby to zlo zničila.“

Lavalet se podíval nevěřícně na Anittu.

Ta řekla: „Má pravdu, tati. Ona to dokáže.“

Lavalet pokývl hlavou. „A láska?“

„Pozná i lásku. A sama si zvolí, jaká má být.“

„S ním?“

„Sama si zvolí, koho bude chtít mít ráda.“

„Ty sama žiješ ve spořádaném manželství?“

Asthra se usmála. „Ne. Muž, kterého mám ráda, je pro manželství velice nevhodný. Je dobrodruh a tulák, který se neumí držet domova a nemá zájem o to, aby se mnou byl svázán. Ani já nepotřebuji jeho prsten jako důkaz jeho lásky.“

„A děti, které se narodí?“

„Nemám děti. Ale kdybych měla, vychovala bych je, jak bych nejlépe uměla. Anitta jistě bude mít děti. Přála bych jí je. Děti jsou to nejkrásnější, co člověk na světě může mít.“

„Ale lidé nesouhlasí s tím, aby žena měla děti, když nemá zákonitého manžela!“

„Až dosáhne Anitta dostatečné úrovně, nebude jí už záležet na tom, co si myslí lidé.“

„Jako nezáleží tobě? Stane se z ní bezcitný zlý tvor, co boří a ničí vše, co mu stojí v cestě, a pohrdá lidmi, kteří mu nejsou rovni?“

„To si o mně myslíš? Jsem čarodějka a mojí povinností je pomáhat lidem. Proto jsem tady, proto chci pomoci Anittě. Dokonce ani nepříteli nesmím ublížit!“

„Čarodějky byly vždycky zlé a kruté a vždycky jen škodily každému, s kým se setkaly! Možná ty ne, ale tady u nás to tak bylo vždycky. Ne, nechci, aby Anitta byla jako ty! Nepustím ji!“

„Bude smutná. Život, který ji čeká, je lepší než ten, který bys jí mohl připravit ty.“

„Ale je to moje dcera, a já o ní rozhodnu!“

„To právo samozřejmě máš. Nechci ti ji vzít, chci pomoci jí i tobě. Pokazíš jí možnost něčím být, když ji zadržíš pro sebe.“

„Možná. Ale s tebou ji nepustím.“

Asthra pokrčila rameny. Odstoupila stranou a usedla na lavici vedle babičky Lavaletové.

„Je už pozdě,“ řekl Enkra, „Asthro, měla bys zapálit oheň a pomoci babičce.“

Asthra beze slova vstala a vyšla ven. Přijela autem, svým nádherným Opelem Manta. Přinesla trojnohou bronzovou mísu a postavila uprostřed kuchyně. Požádala, aby se nikdo nepřibližoval dokud jim nedá svolení, a pokud možno ani nekřičel a nelekal se.

Pak se svlékla. Lavalet už si zvykl u Ťapky, ale když viděl její nádherné, do tmava opálené tělo, nemohl se ubránit určitému vzrušení. Asthra si to snad vůbec neuvědomovala – odjakživa chodila nahá, kdykoliv to považovala za vhodné.

Poklekla u mísy, sebrala u pece pár kousků dřeva a zapálila zapalovačem zn.Ronson, což působilo trochu komicky. Pak se sklonila a chvíli vystavila oheň působení vlastní duševní síly – na to oslnivě vzplanul. Asthra vsunula do ohně ruku a přesvědčila se, že jí neublíží; pak se obrátila k ostatním. „Víš, jak se chovat při koupeli v ohni?“

„Ne.“ řekla babička.

„Oheň spálí vše, co není živé. Musíš odložit všechno, co si chceš ponechat, včetně šatů. Také ti spálí vlasy. Mohla bych ti dát přílbu, ale bylo by užitečné omýt ohněm také hlavu.“

„To nevadí. Budu nosit čepec.“

Svlékala se – Lavalet to pozoroval s nedůvěrou. „Nestane se jí nic?“

„Kdepak,“ řekla Anitta, „Dneska jsme se s Enkrou už v ohni koupali. Je to moc fajn!“

„Jestli chceš, můžeš znovu,“ řekla Asthra, „Enkro, v autě mám přílbu, přines ji!“

Enkra skutečně přílbu přinesl a Anitta se zatím hbitě svlékla. Když si nasazovala přílbu, zeptala se Asthra: „Nerozmyslela sis to ještě?“

„Ne,“ zasáhl rychle Enkra, „jen si ji vezmi!“

Anitta byla připravena dřív. Vstoupila do mísy a Živý oheň ji okamžitě uchvátil. Babička Lavaletová to pozorovala kupodivu klidně, ale sedlák a jeho žena zírali s úžasem a nedůvěrou. A když jejich dcera vystoupila nezraněná, pokládali to za kouzlo.

Asthra zatím prohlížela babičku – především nohy, oteklé, zkřivené a poseté jakýmisi boláky. „Těžko se ti chodí, viď? Enkro, podej mi svůj nůž!“

Enkra se právě svlékal – dal ji dýku a Asthra přejela špičkou po bolácích. Vytryskl pramínek krve, ale stařena neřekla ani slovo, jen skousla rty.

„Neboj se,“ řekla Asthra, „Oheň všechno vyléčí.“

Anitta držela babičku za ruku, když vstupovala do mísy. Asthra měla ruce vztažené nad ohněm a pozorně jej sledovala, aby mohla případně zasáhnout. Stařena vykřikla, když se jí oheň zmocnil, příliš to bolelo – ale hned se uklidnila, stála mlčky a vychutnávala ten pocit.

Asthra ji upozornila, aby vystoupila. Udělala to a jak chtěla opět usednout na lavici, stačily jí na to jen dva kroky. Už několik let se pouze šourala. Překvapilo ji to, tak přešla přes celou kuchyni. „Co se na mě tak udiveně díváte?“

Dívali se udiveně, a nebylo divu. Omládla o deset, možná o dvacet let. Její postava se napřímila, kůže ztratila vrásky a získala lesk, nohy zeštíhlely, byly opět pevné a lehko ji nesly. Největší proměna se udála s tváří: vypadala jako na staré fotografii, kterou měli pověšenu v pokoji na stěně, z doby kdy se vdávala. Takhle ji Anitta ještě nikdy neviděla. Vypadala mladší než matka Lavaletová, její snacha.

„Chce to ještě někdo zkusit?“ ptala se Asthra.

„Udělejte to,“ řekla babička zvesela, „Je to fajn, jak řekla Anitta. Cítím se ohromně...“

„Nebude to tak pořád. Oheň nemohl vyléčit podstatu tvých nemocí. Opět budeš stárnout, když už se nebudeš koupat...“

„Já vím. Stejně ti děkuju...“

Enkra si nasazoval přílbu.

„Tebe jsem nemyslela! Ale ukaž jim to, ať mají nějaký příklad!“

Enkra ochotně vstoupil do ohně a předvedl to.

„Já... já bych to teda zkusila,“ řekla váhavě matka Lavaletová, „Když říkáte...“

Zatímco se velmi pomalu a ostýchavě svlékala, povšiml si sedlák Lavalet, že jeho matka usedla na lavici a pozoruje dění, aniž by se namáhala obléknout. Upozornil ji.

„A proč? Když jsem byla mladá a vypadala, jako vypadám teď, chodily jsme se koupat do rybníka. Jenom šeredný holky si nechávaly košili, já nikdy! Styděla bych se, kdybych se musela bát ukázat před lidmi!“

Anitta pomáhala matce, jako pomohla babičce. Hleděli na ni, když vyšla – vypadala jako Anittina starší sestra a Lavalet nevěřil vlastním očím.

„Na co čekáš?“ ptala se ho babička, „Nebo se snad bojíš? Když se mně nestalo nic zlého, ani ty se nemusíš bát!“

Lavalet se svlékl a vstoupil do ohně, dokonce sám – bylo pod jeho úroveň, aby mu pomáhala vlastní dcera. Po účinku ohně trochu zeštíhlel, ale zůstaly mu silné svaly a atletické tělo, zbavené neduhů z dlouholeté práce. Vypadal velmi podobný Michellovi, Anitta se trochu bavila a on sám překvapeně pohyboval rukama.

„Bože můj... cítím v sobě sílu, že bych se mohl rvát s celým světem! Jako kdybych omládl... tak jsem se cítil, když jsem k vám lezl přes plot a pak za tebou na seník...“ uvědomil si, že je poslouchají děti, a rychle se odvrátil. Šel ke svým šatům a chtěl se co nejrychleji obléknout.

Asthra mu zastoupila cestu. „Připozdilo se! Je čas, abyste šli spát. Budu s vámi, až budete uléhat na lože. Chci, aby dnešní noc patřila ve vašem životě v těm, na které nemůžete zapomenout.“

Všichni na ni pohlédli se zřejmou nevírou, ale Asthra se tím nedala zmást. „Nejkrásnější věcí na světě je láska! A já vám ji chci dát alespoň pro dnešní noc. Nestyďte se za to, že vaše těla jsou silná a mladá a že vy sami jste silní a mladí. Lidé mé země jsou hrdí na to, co dokážou – proto nepovažují za potřebné se skrývat...“

Zdálo se, že jí oba podlehli; nikdo nic neřekl, neprotestoval. Asthra šla s nimi do jejich ložnice, a po chvíli se vrátila sama.

„Půjdeme. Dnes v noci tady nemáme co pohledávat. Vše, co bylo třeba učinit, bylo už vykonáno.“

Babička se doposud neoblékla, jenom hlavu si ovázala šátkem. Přihlížela, jak Asthra skládá své věci. „Děkuju ti, čarodějko!“

„Je mojí povinností pomoci těm, kteří to potřebují.“

„Kdybych byla mladá, šla bych s tebou.“

„Kdybys byla mladá, byla bys jednou z nás.“

Odnesli si věci do auta. Chtěli se sem vrátit, tak ponechali motocykl na dvoře v kůlně a Asthra je odvezla. Byla noc, ani nepovažovali za potřebné se obléci. Enkra s Anittou si sedli dozadu, Asthra řídila.

„Co vy?“ zeptala se, „Netoužíte také po lásce?“

„Slyšeli jsme dneska mnoho slov, která nás varovala,“ řekl Enkra, „A ty sama nás vyzýváš?“

Rozesmála se. „Nevěděla jsem, že dáš na to, co ti kdo poradí. Ptala jsem se jenom, jestli vám nemám pomoci.“

„Až bude třeba, poradíme si sami.“

Asthra řídila, smála se a štěbetala: „Hrozně ráda bych tu způsobila nějaký skandál. Třeba to, co udělala čarodějka, když se stavěl skalní chrám. Vyprávěla mi o tom babička Olívie – ty ji znáš, Enkro.“

„Znám. A co?“

„Dala všem co tam byli nápoj, který je povzbudil k lásce. A potom způsobila, aby každý, kdo té noci ležel se ženou, ji oplodnil. Bez ohledu na cokoliv. Té noci bylo počato mnoho dětí. I moje teta Lissa...“

Anitta se polekala, Enkra se smál. „A co bys ty chtěla udělat?“

„No... něco veselého, aby na mě lidi vzpomínali. Tamto neumím, samozřejmě. Čarodějka se to učila dvacet let, než něco dokázala. Stačilo by mi trochu je pobavit...“

„Myslím, že tím ohněm jsi je pobavila už dost. Měl jsem co dělat, abych se udržel a nešel tam bez přílby.“

Asthra se zvesela rozesmála. „Stejně toho dosáhnu. Když jsem se sem vypravovala, čekala jsem, že budeš už ostříhaný. A docela jsem se těšila, že třeba přistřihnou i mne. Pořád ještě myslím na to, jak se bude tvářit Roger Monroes, když to uvidí...“

„Jsi pěkně zlomyslná.“

„Jsem. Připadáte mi moc klidní, děti. Není ve vás správný život. Měli byste s tím něco dělat.“

Enkra se rozhodl změnit téma. „Komu jsi dala velení v táboře?“

„Sandře. A tvému Jackovi, tomu jsi je dal ty...“

„Sandra... myslíš, že to zvládne?“

„Jednoznačně. Sandra je nejlepší.“

„V tuhle dobu už tam jistě něco podnikají. Ona a Juan a Sebastiano. Přijdeme k nejlepšímu.“

„Nepochybně. Nemohli se dočkat, až vypadnu. Bylo jim to vidět na očích – moc jim překážím v rozletu.“

„Nezdá se ti, že riskuješ?“

„To já ráda...“

Už zdálky slyšeli z tábora rachot bubnů a řinčení kartálů – když se dostali blíž, přidaly se i kytary, píšťaly a všelijaké jemnější nástroje. Kupodivu i v tomhle randálu dokázali někteří lidé spát – a jiní i zajímavější věci.

Vstříc jim přišel Sebastiano – na jeho hlavě bylo znát, že se koupal v ohni, na čele měl nakreslen rudý tilak čarodějů. Z jeho tváře se ani na okamžik neztrácel klidný úsměv. Anittě připomínal ze všeho nejvíc buddhistického mnicha, málem měla chuť se mu poklonit a pozdravit ho.

„Dnes je dobrá noc. Ponořil jsem se do hlubiny moře a vzlétl do výšin, kam se neodváží ptáci. Lákají mne ještě dva světy, kam jsem nepronikl. Nekonečný vesmír a srdce člověka...“

„Zdá se, že jsi dosáhl štěstí.“ řekl mu Enkra.

„Ne. Dosáhl jsem prvního schodu poznání. Osvobodil jsem se od lidské tíhy, která mne svazovala. Teď musím prozkoumat, co ve své nové existenci všechno dokážu. Pak ti povím...“

„Poradila jsem Enkrovi, aby se také zkusil osvobodit,“ řekla Asthra, „Ale on má doposud strach...“

„Kdybych byl tím, kterým jsem byl před několika dny, přesvědčoval bych vás tak dlouho, až bychom se společně očistili v plamenech Živého ohně, a potom se bavil nepříjemnými stavy, do nichž byste se dostali. Ale možná jsem se trochu změnil. Netoužím nikomu ze živých tvorů ublížit ani žertem...“

Asthra blýskla očima po Enkrovi. Chtěla něco říct, ale rozmyslela si to. Namísto toho řekla: „I bez očištění Ohněm lze dosáhnout transcendentální meditace. Dokonce i nejvyšších stupňů koncentrace. Já sama jsem realizovala samádhi už několikrát...“

Sebastiano se usmál. „Přeji ti mnoho štěstí...“

Anitta pocítila únavu. Enkra měl ještě nějaká jednání, tak odešla do jeho stanu a ulehla – ale když usínala, byly její myšlenky tak zvláštní, že se sama v sobě nemohla vyznat.

Errata:

30.05.2021 11:44