Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ve městě Troissy, když je Enkra opustil a odstěhoval se do bývalého zajateckého tábora, zůstalo jenom několik málo Arminů, aby udržovali pořádek a klid. Mezi nimi zůstal také Chris Everett, ale vlastně tam nezůstal tak docela, protože občas jezdil do tábora a vůbec se pohyboval porůznu a všude.

Chris totiž neztrácel čas. Měl ještě nějaké peníze a první, co koupil po obsazení města, byl motocykl. Nezbyla na něj Honda, ale Kawasaki taky není špatná značka, byla dokonce trochu lacinější, takže mu zbylo na helmu, černo-červenou a pomalovanou strašlivými symboly lebky a zkřížených hnátů, letícího orla a podobně. Kvůli té helmě přestal nosit ve skalpové kadeři náčelnická pera, ale to jakž takž přežil.

Do tábora také přijel, když se konala brigáda na vyčištění lesa u keltského chrámu, a dozvěděl se o koupání v ohni a o všem, co se stalo. Litoval, že u toho nebyl a dokonce se ptal Asthry, kdy se to bude opakovat, ale ta mu neodpověděla dost určitě, aby ho to uspokojilo. Taky se dozvěděl, že Enkra odmítl přes Cvrčkovo ukecávání jít do ohně bez přílby, že jeho důstojníci to taky neudělali a ještě ho odrazovali.

„Naši páni šéfové se pěkně odtahujou od kolektivu! Myslím, že by neměli dávat tak moc najevo svoji nadřazenost!“

Kamarádi ho vyslechli a chválili. Chris odjel nazpátek do Troissy a tam to podal tak, že Enkru vyzvali, aby se připojil k hrdinům, kteří obětovali vlastní hřívu na oltář vlasti, a on to odmítl pohrdavými slovy. Většina kamarádů nad tím kroutila hlavou a říkala, že přece přijeli přes polovinu světa Enkru od takové potupy uchránit, ale někteří mu věnovali sluchu. Ty si Chris Everett dobře zapamatoval.

V té době si taky sehnal důstojnickou čepici Cizinecké legie. Dostal ji od jistého majora d`Aubillona, který přijel do Troissy údajně vyprostit svého nadřízeného plukovníka Monfleura ze zajetí. Major hledal velícího důstojníka, narazil na někoho z Chrisových kluků a ten ho poslal za svým náčelníkem, který majorovi hned padl do oka.

Major d'Aubillon byl potomkem staré šlechtické rodiny a stoprocentně neodpovídal představě legionáře, jak ji předepisuje tradice. Do legie se dostal na příkaz svého otce, když na studiích v Paříži prohýřil poslední zbytky rodinného jmění, aniž dosáhl kýženého úspěchu. Otec se rozhodl učinit poslední krok k jeho nápravě a poslal rozmazleného a zhýčkaného mladíčka do legie, které se měl stát důstojníkem. Mladý d'Aubillon prošel zpočátku peklem, ale přežil je a nezastřelil se, jak původně předpokládalo jeho okolí. Naučil se žít a přežít díky tomu, že byl přirozeně inteligentnější než ostatní důstojníci, a že se dokázal přizpůsobit situaci. Musel žít – tak se naučil lhát, skrývat svoje názory a přitakávat silnějšímu. A taky kšeftovat.

Záhy totiž zjistil, že lidské názory se překvapivě mění, ovlivní-li je nějaká větší bankovka. Jeho kolegové, kteří mu s potěšením ubližovali, protože byl slabší, se po spatření peněz rychle stavěli na jeho stranu a taky nadřízení se při zjištění určitých výhod tvářili mnohem přívětivěji. D'Aubillon se to naučil a záhy dosáhl ve svých záležitostech mistrovství. Řídil se jedinou zásadou, nemít žádné zásady a jít jen za vlastním prospěchem – vyplatilo se mu to. Rychle postupoval, bojoval v Indočíně, v Alžíru i v Africe, aniž byl nucen vystřelit doopravdy z pušky. Dokonce získal nějaké vyznamenání. Ať už byl kdekoliv, všude získal okamžitě přátele, kterým bylo možno prodat a od nich koupit s výdělkem, dokázal sehnat pití a ženy a vše, co si kdo přál. Přitom byl milý a společenský a sympatický a všichni ho měli rádi.

Oženil se s dcerou generála, která potřebovala rychle najít manžela a měl s ní kromě dcery, narozené velice krátce po svatbě, i dva syny. Starému otci se odvděčil za jeho péči tím, že ho nechal postavit pod kuratelu a pak dokonce zavřít do soukromého sanatoria, a ujal se jeho majetku. Ke cti mu třeba říct, že láteřícímu staříkovi, svázanému do svěrací kazajky, líbal ruku a plakal, když ho odváželi. Legie naučila d'Aubillona mstít se těm, kteří mu ublížili. Dneska už si to ale málokdo dovolil.

Tomuto muži padl do oka Chris Everett. Chrisovi padla do oka zase majorova důstojnická čepice – říká se jí képi a legie nosí bílé a důstojníci s vyšívaným dýnkem.

„To bych chtěl vědět, jak ji budeš nosit,“ smál se mu d'Aubillon, „Budeš si asi muset dát tu kadeř ustřihnout!“

„Pochopitelně, že jo!“ zkoušel si Chris čapku před zrcadlem, „Už by to bylo, nebýt blbých nápadů našich nadřízených...“

„Šéfové bývají většinou blbci,“ souhlasil major, „Já bych ti o tom mohl povídat romány...“

Chris si nasadil čepici a major pokračoval: „Sekne ti to... i celá uniforma by ti slušela...“

„O tom jsem už slyšel. To zkoušel verbovat už Monfleur!“

„Ale prosím tě – co si to o mně myslíš? Já tě nechci naverbovat, jen jsem si myslel, že bys třeba rád měl celou uniformu...“

„A... to by šlo?“

„No – všechno jde, když jsou peníze!“

„Nějaký prachy ještě jsou.“

„Hned mi napadlo, že seš chlapík, se kterým se dá domluvit...“

„A kolik by toho tak bylo?“

„A kolik bys ty potřeboval?“

„Potřebuju vybavit kamarády z mý smečky. Nebo dokonce z oddílu.“

„Nebo pluku, jsi chtěl říct.“

„To by taky šlo?“

„Záleží na těch prachách. To víš, já v tom nejedu sám, a mý společníci jsou hrozný kurvy. Zajímají je jenom peníze. Dokonce dolary.“

„To jsou teda hrozný kurvy. A jakej kurs?“

„Proti franku nebo proti čemu?“

„A co proti zlatu?“

„Ty máš i zlato?“

„Nemám – ale mohl bych sehnat.“

„V čem? V mincích, prutech nebo volně?“

„Možná i v prutech. Puncovanejch...“

„Poslouchej, chlapče, to myslíš úplně vážně?“

„Mám známosti u lidí, kteří s tím kšeftujou. V Casablance jsem vyměnil nějaký prachy...“

„Ukaž, jaký jsou ty pruty!“

Chris jeden doopravdy přinesl. Měl ho připravený pro podobné případy. D'Aubillon si ho pečlivě prohlídl a byl zřejmě velmi spokojen. Oči mu svítily chtivostí. „Co potřebuješ?“

„Prozatím předběžně, nevím, pro kolik to bude lidí. Potřebuju vybavení. Vojenský blůzy, nejlíp maskovací. Nějaký kalhoty taky, i když kluci nosej většinou rifle. Řemení. Usárny nebo něco na ten způsob...“

„Vojenský torny? Ukážu ti, jak vypadají...“

„Může bejt. Celtovinu?“

„To je maličkost. Co dál?“

„Konzervy máš?“

„Kolik a jaký?“

„No, hlavně maso. A bude jich potřeba dost, chystáme se na delší plavbu kolem Evropy...“

„Maličkost!“ d'Aubillon vytáhl z opasku svoji dýku, „Líbí se ti?“

„Pěkná věc!“

„Dovezli jsme je ze Švédska. Fakt se ti líbí?“

„Neříkej, že bys dokázal sehnat i dýky!“

„Zatím jsme se bavili o maličkostech.“

Chris zbystřil pozornost. „Poslechni, René... co kdyby se mi zalíbila třeba puška? Nebo samopal?“

D'Aubillon se zachmuřil. „Víš, to je těžký...“

„Škoda. Někteří kamarádi by chtěli...“

„Pochopíš snad, že prodat ti pět set samopalů bych nedokázal! Na to by někdo přišel a já bych šel sedět! To by se muselo opatrně!“

„Pět set?“ protáhl obličej Chris.

„Mluvil jsi něco o pluku, ne? Kolik lidí mají u vás takové pluky, jako máš ty?“

Chris chvíli uvažoval. „To bych se musel poradit.“

„Jasný, poraď se. Já zatím seženu zboží, taky mi to nejde tak rychle. Mám se asi obrátit rovnou na tebe?“

„To bude nejlepší. Víš, náš princ a jeho důstojníci někdy...“

„Jo, chápu. Jmenuješ se Everett, viď?“

„Jo. Chris Everett.“

„Chris... to je Christian, ne? To je komické, mám doma dceru, která se jmenuje Christina.“

„Vážně? Tak ji vem s sebou, ať se seznámíme...“

„Proč ne. Stejně moji kluci mluví jen o vás.“

„Vem je s sebou všechny, však my je nekousnem.“

„Dobrý. Poslouchej, mohl bych ti prodat džíp.“

„Džíp? Nějakou starou šunku, ne?“

„No dovol, přece bych tě neošidil! Můžeš si ho prohlídnout, jestli mi nevěříš. Perfektní stroj, a dám ti k němu součástky...“

„A tank bys mi neprodal?“

„Tank? Na co proboha potřebuješ tank?“

„To nic. To byla jenom taková... takovej vtip.“

Oba se tomu srdečně zasmáli. A pak d'Aubillon dodal: „Jasně, že je to vtip. Jak bys vlastně chtěl ten tank odsud dostat?“

Jen co d'Aubillon zmizel, vyvinul Chris horečnou činnost. Svolal své věrné a vyzval je, aby zapnuli mozek a vymysleli, kde vzít peníze. Když zjistil, že toho nejsou schopni, zaklel a vydal se na lov sám. Jako na prvního narazil na Tara Singha. Vlastně na oba Singhy, neboť byli spolu, i když starý svému synkovi většinou nadával. Chrise nepřijali moc nadšeně, i když mladší se s ním znal.

„Poslouchej,“ řekl Chris, „Tys taky něco povídal, že by sis rád něco srovnal s nepřítelem, co?“

„Rád – nerad, spíš je to jeho povinnost!“ řekl Tara Singh starší, „A ono něco bude?“

„Zatím ještě nic oficiálního. Ale mohlo by se něco malýho uspořádat...“

„Takový řeči mám nejradši! Nic není, ale mělo by se. Víš co? V klidu vodejdi a až něco bude, tak vzkaž!“

„Počkej, nespěchej! Těch, co si myslej to co ty, je už hodně a čím dál víc. Já a mý kamarádi. Všichni chceme něco podniknout.“

„A kde to teda vázne?“

„Princ zatím nesouhlasí.“

„Ani nebude. Váš princ, jak jsem měl to potěšení poznat, je zbabělec. A všichni jeho důstojníci jsou zbabělci. Zabalej to a potáhnou, ani je nenapadne, aby něco dělali jenom proto, že se to tobě nelíbí.“

„Potom ale tvůj kluk nikdy nesplní svoji pomstu.“

Tara Singh se kousal do rtů. Ohlédl se na syna, který radši mlčel a snažil se být nenápadný. „Přivedl jsem svého syna a myslel jsem si, že ve společnosti vašeho prince něco chytne. Jenže byla to chyba. Vy jste všecky srabaři. Dáte si zabít kámoše a ani k tomu nic neřeknete.“

„Jakýho kámoše jsme si dali zabít?“

„Ty ani nevíš? Terry Fischera!“

„Šéfa naší tajný služby? Co tady dělal?“

„To nevím a ani mi po tom nic není. Jenom ho zabili a vy moc dobře víte, kdo to udělal. Jenže jste moc zbabělý na to, abyste to aspoň řekli. Tak se nediv, že s váma nechci nic mít.“

„Co se týče Terry Fischera, neznal jsem ho a nechci za něj bojovat. Ale co se týče ostatního, s tím pravdu nemáš. Sháním lidi a chci vědět, s kým můžu počítat. Tak co teda tvůj kluk?“

„Můj kluk od teďka jede po svým prkně. Jestli budu ještě s někým mluvit, tak jedině s Monroesem nebo von Crossem. Ale z vás s nikým, jste pro mě příliš malý a pitomý...“

S tím se rozešli – Chris se cítil jako spráskaný pes. Někoho jiného by to třeba rozladilo, ale Chris byl vytrvalý a tak hledal dalšího. A narazil na Irčana Olwyna.

Olwyn dopadl velmi špatně. Už nebyl zrzavý, protože oheň mu sebral všechno, co na něm vůbec rostlo, a protože byl v té polepšovně, shořely mu i všechny šaty. Z fondu dostal trenýrky a tričko a pořídil si boty, které stáhl s nohou nějakému vojákovi. Teď bloumal sem tam a snažil se někde uchytit.

„Sháním lidi.“ řekl mu Chris.

„Bezva. Počítej se mnou.“

„Ještě nevíš, o co jde.“

„To je fuk. Jsem na tom tak, že beru, co se mi naskytne.“

„Mám takovej plán, jenomže leccos mi schází. Třeba ty lidi...“

„Povídám ti. Já a mý kamarádi jsme ti k disposici. Jenom bych rád věděl, kam se pojede.“

„To, co Enkra začal, budeme dodělávat. Třeba to vezmeme od jedný polepšovny ke druhý a všude osvobodíme vězně. Co ty na to?“

Olwyn chvíli přemýšlel. „A proč?“

„Co proč? Svoboda je přece základní právo každýho člověka, a ten, kdo dovolí, aby jeho bratři žili v zajetí, není hoden nazývat se člověkem! Proto jim musíme pomoci!“

Olwyn se zašklebil. „Hele, já bych ti třeba poradil. Nezačínej válku tam, kde není, ale zkus to tam, kde už je. U nás, v Severním Irsku.“

„Myslíš, že bysme mohli jít válčit do Ulsteru? Za vás Irčany?“

„No a co? U nás jsou nejen polepšovny, ale i kriminály. V jednom z nich sedí můj brácha, a je taky nevinnej. A v dalších zas bráchové dalších kamarádů. Co takhle vzít to po řadě tam?“

„No... blbej nápad to teda není. Jenomže já nevím, jestli... a vůbec, co za to?“

„Jak, co za to? Tady jste taky nic nechtěli!“

„Jenže to organizoval princ. Jestli si nás vy Irové chcete najmout, tak budete muset platit, a dost svižně!“

„To je teda bezva! Lidem, který mají všechno a nic jim nechybí, děláte zadarmo, a nám, co nemáme nic, budete účtovat nekřesťanský ceny?“

„Tuhle akci platí Černá Lilie. Platí chabě, ale jakž takž platí. Tamto by bylo v naší režii. Potřebujem aspoň na jídlo...“

„Pána boha! Už jsem zažil ledacos, ale tohle... no, a kolik je potřeba na stravu a nějaký vybavení?“

„Domlouvám se právě s jedním chlápkem od cizinecký a vypadá to nadějně. Jenže chtělo by to příspěvek. Potom bysme možná mohli udělat nějaký to hostování...“

„Zeptám se. Jenže moc na to nespoléhej. My opravdu prachy nemáme, to bysme už dávno přišli. Spíš bysme něco potřebovali... třeba instruktory pro naše kluky. Naučit trochu líp bojovat... To bysme i zaplatili!“

Chris se zamyslel a usoudil, že to nemá šanci. „No dobrý. Já o tom promluvím s náčelníkama a dám ti vědět. Ale nejdřív potřebuju nějaký prachy...“

„Poradím ti. Jedinej, kdo má prachy, je Paolo. Víš, ten od Mafie. Třeba by ti půjčil...“

Chris si tu radu zapamatoval a hned se sháněl po Paolovi. V táboře nebyl a zjistilo se, že se usídlil i se svými kamarády v jednom z místních hotelů.

Paolo dopadl přesně stejně jako Olwyn, přišel o všechno. Jenomže se zachoval zcela jinak: když byl na světě nahý a bez pomoci, vzpomněl si na telefonní číslo, vyžebral známku na telefon a zavolal svému otci. Ten nelenil, poslal mu svoje lidi i peníze a tak Paolo mohl sebe a svoje kluky patřičně vybavit. Zabrali v jednom z lepších hotelů čtyři pokoje a zrovna uvažovali co by si počali, když přišel Chris.

Paolo ho přijal velmi sebevědomě. Cítil se být náčelníkem na jeho úrovni a bylo mu příjemné, když mu může přijít vstříc jako pán.

„Jsem rád, že tě vidím! Sedni si u nás... nechceš něco jíst?“

„Ale třeba jo,“ řekl Chris, který bystrým okem zahlédl v ledničce salám mortadellu a jiné dobroty, „Ale taky za tebou jdu s prosbou o pomoc...“

Paolo ho usadil za stůl, naložil mu na talíř kupu jídla a nechal ho vyprávět, co Chris vyjednal s majorem d'Aubillonem. A zeptal se: „Vždyť jsi mu říkal, že máš peněz dost!“

„Říkal jsem mu, že mám peníze, a to je pravda. Ale že jich je dost, to není už tak moc jistý. Spíš bysme něco potřebovali...“

„A to chceš půjčit nebo rovnou dát?“

Chris protáhl obličej. „Půjčit?“

„Jasně. To by bylo o mnoho lehčí, protože na půjčování máme určitý fondy. Půjčil by sis, co ti chybí, a pak bys nám to splácel, třeba kdybysme něco potřebovali.“

„Tak počkej!“ Chris nebyl moc chytrý, ale taky nebyl padlý na hlavu, „Jak by se to splácelo?“

„S tím si nedělej starosti. To už se zařídí...“

„Zařídí, jo? Teda já bych měl být vaší Mafii stabilně dlužen, pokud možno víc, než můžu splatit, žejo? A tvý kamarádi nebudou samozřejmě nic chtít, alespoň ne hned, když můžu splácet, ale klidně si počkají, až budu na suchu. A pak mě skřípnou, ne?“

„Ale prosím tě... tak to přece neděláme!“ bránil se Paolo, „Nemysli si, že jsme nějaký zločinci...“

„Já vím, mně je to jasný!“ přišel na to Chris, „Vy nepotřebujete ani tak prachy, jako moje služby. Sem tam pomoct, když budete potřebovat vy, žejo?“

„A ty chceš říct, že bys kamarádům nepomohl?“

„Ale jo, to samozřejmě pomohl. Jenomže ne vyřizovat konkurenci, abyste vy z toho bohatli. Tak blbej pořád ještě snad nejsem!“

„Seš moc nedůvěřivej! Já přece nechci vést žádnou válku proti konkurenci a vůbec už ne s tvojí pomocí. Jasně, někdy se něco stane, ale to v tuhle chvíli není nebezpečné...“

„Až to začne být, tak bude pozdě. Ne, Paolo, děkuju ti moc, ale bez tvých peněz se radši obejdu. Ale rád tě kdykoliv uvidím, nebo si k tobě zajdu na svačinu. Ahoj!“

A tak Chris vypadl zase ven a byl na tom jako předtím. Vrátil se do svého štábu a vztekal se: „Banda všivácká, zlodějská, kriminálnická! Když člověka potřebujou, to by se strhali, ale když chce někdo něco od nich, nikdo mu najednou nemůže pomoct. A když, tak s takovejma podmínkama, že je lepší nic nechtít. To je to mezinárodní přátelství, co pořád propaguje Enkra!“

„To máš těžký,“ řekl mu Elliott la Sale, „Kdyby to organizoval Enkra nebo aspoň Roger, tak by to vypadalo docela jinak. A vůbec, ty jenom chceš peníze a nic nenabízíš. Budeš muset jinak...“

„A jak jinak?“

„Musíš říct, že máš všeho dost a nic nepotřebuješ. Naopak, když si všecko zaplatíš sám, tak se aspoň nebudeš muset s někým dělit o zisk. Uvidíš, jak přilezou.“

Chris se nad tím zamyslel. „Jakej zisk?“

„Nějakej zisk je ze všeho. Rozhodně není dobrý se někoho doprošovat, to vypadá vždycky podezřele. Radši se postav proti každýmu rohama a hned ho vyžeň, jak přijde. A když něco, tak nafoukni hubu a dělej, že seš velikej pán. Třeba komthur a tak.“

„Já a komthur? Zatím o mně má Enkra takový mínění, že by bylo lepší nechodit mu na oči, a těžko ho změní, už kvůli mýmu účesu. Náš pán je teď moc velikej strážce slušných mravů!“

Elliott se zašklebil a zamrkal očima. „To se dá všecko změnit. Když budeš mít moc jako má komthur, musí tě uznat, chtě – nechtě. Jenomže to nesmíš skuhrat jako stará bába a musíš pro to něco udělat...“

Chris si to nechal projít hlavou. Potom svolal svoje důstojníky znovu a promluvil k nim: „Koukněte se, kamarádi, já vím, že jsme na tom blbě a leccos jsem už zkusil, abysme se z toho vyhrabali. Nepovedlo se to a vypadá to, že jsme v hnoji až po uši. Nevypadá to, že by to bylo lepší, dokud se z toho sami nevyhrabem. Tak bysme měli všichni zapnout a zkoušet, co se kde dá vyrazit.“

„Bez starosti! Na to, že máme hovno a každej s náma mlátí vo zem, jsme si už za ty roky zvykli. Klidně v tom pokračuj!“

„Především potřebujem prachy na vybavení. Sehnali jsme perfektní od legie, ale s placením jsou určitý potíže. Přesněji, jestli tomu chlapovi dáme, co od nás chce, nebudem už mít na nic jinýho, což je blbý.“

„A musíme mu vůbec něco dávat?“

„Já sice nejsem příznivce neuváženýho vyhazování peněz, ale v tomhle případě asi budeme muset. Takže dáme na to, co zůstalo ve společný pokladně ještě z Afriky, a každej navalí, kolik může. Napíšem si to, nebojte se. I ty, který nedaj nic. A až se bude něco fasovat, budou na posledním místě, to se spolehněte!“

„Jasně, známe tě. Ale bude to stačit?“

„Když ne, budeme muset něco vydělat.“

„Kde tady chceš něco vydělat, prosím tě? A vůbec, my přeci máme zákaz od místních policajtů dělat vylomeniny, dokud je tu princ!“

„No právě. Jediný co vím je, že Olwyn nám nabízí nějaký hostování v Irsku, ale to se mi moc nezdá. Je to tam dost hustý i bez nás.“

„No, já bych rád špuntovku, co tam mají Angláni! Jak vystřeluje ty gumový projektily, víš?“

„Jeď si ji tam sehnat, blbečku! Zkrátka a dobře, oficiálně nemáme žádnou šanci! Takže každej musí sehnat prachy individuálně, jak umí. Jasný? Ale bez randálu a v poklidu, nebo bude zle. A já bych moc nerad, aby se vo nás moc kecalo po světě!“

Jeho důstojníci se dívali jeden na druhého a nevypadali moc nadšeně.

„Chtělo by to najmout nějaký lidi, který mají prachy. Teď je tu fůra místních frajerů, a nejsou škrobi!“

„Jenže nic nemají, to už jsem si zjistil. Zkoušeli jsme to s kdekým, ale nechytáme se...“

„Stejně lidi potřebujem, je nás pořád málo! Rozhodíme sítě a někoho odchytnem, ne?“

„Mám nápad! Toho Cvrčka, to je fajn kluk!“

„A ukecá spoustu lidí už jenom tou svojí nevymáchanou držkou!“

„Jsem proti!“ řekl Chris, „Cvrček je dobrej, to ti neberu, ale vykecá všecko, co se dozví! Nechci, aby o všem hned věděl Roger!“

„A proč?“

„Koukni, jednou provždycky: Náš šéf je Enkra, to je princ, toho ctíme a posloucháme. Ale Roger, to je něco jinýho. Je sice představitel státu, ale náš šéf to nebude. Musíme to zařídit tak, aby nám nešéfoval nikdo, koho si sami nezvolíme. Už to chápeš?“

„Ale Roger je velmistr řádu! Neříkám, kdybysme měli vlastního komthura jako velitele... jenomže to by musel Roger souhlasit!“

„Když budem dost silný, abysme si dokázali sami velet, tak nepotřebujem žádnýho komthura. A kdyby, můžeme si říct, kdo jím má být, ne?“

„A kdo by...“ mluvčí se zarazil a vykulil na Chrise oči, „Co... vlastního komthura?“

„A proč ne?“

„Ale... Zelený barety už přece velitele mají! To bysme museli bejt taky docela jinej pluk!“

„Tak budem docela jinej pluk, ne?“

„Ale kterej? Všecky pluky už přeci jsou!“

Jedna z dívek využila chvíle, kdy ostatní zmlkli. „Jeden ne.“

„A kterej?“

„Toulaví psi. Pluk, co měl kdysi Yvernois.“

„Yvernois ale nebyl komthur.“

„Kdo to říká?“

„Je to v dějepise. Sám se jmenoval komthurem, ale nikdo tu jeho volbu neschválil.“

„Můj táta jo!“

„Tvůj táta ale asi nebyl šéfem státu.“

„Ale sloužil pod Yvernoisem a dodneška na něho nedá dopustit.“

„Udělat novej pluk není jenom tak. Málokdo s tím bude souhlasit. Možná ani Enkra ne...“

„Enkra bude souhlasit, když mu ukážem, co dovedem,“ řekl Chris, „Budeme-li mít sílu, budeme mít i pravdu. To bylo vždycky tak a jiný už to nebude...“

„Konečně, při naší pověsti už je to jedno. O průser víc nebo míň...“

„Jsme dohodnuti,“ řekl Chris Everett, „Oběhněte kluky, kteří by chtěli jít s námi, a dohodněte se s nimi. Já se dohodnu s majorem d'Aubillonem na dodávkách. Postavíme velitelství před hotovou věc. A jestli se to někomu nebude líbit, vyřešíme to s ním jako lidi.“

„A to je jak?“

„Jednoduše. Dáme mu přes držku.“

Errata:

30.05.2021 11:44