Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Enkra s Anittou se byli koupat. Potom si lehli na pláž a opalovali se. Anitta podřimovala a teprve lehké kroky ji probraly. Byla to Asthra. Ráno odjela do Troissy, teď se vrátila a šla si taky zaplavat.

„Nějaké novinky?“ zeptal se Enkra.

„Sid se vrátil z Paříže. Jedná se tam.“

„Něco zajímavého?“

„No... něco málo jo.“

„Ach jo... nuda!“ řekl Enkra.

„Více méně.“

„Povídej mi o tom...“

„Nejdřív trochu vody, nebo uschnu!“

Vlezli do vody a zaplavali si všichni. Potom se natáhli na písek a Enkra řekl: „Tak povídej!“

„Mike jedná s tím Američanem. Ve volném čase taky s některými jinými diplomaty. Je jich tam spousta a všichni jsou zvědaví.“

„Nuda.“ řekl Enkra.

„Irčané rozhazují sítě a snaží se získat instruktory. Dohodli by se, ale nemají čím zaplatit. Kdybys například dovolil, aby šli za peníze Lilie...“

„Nuda.“ konstatoval Enkra.

„Novináři chtějí interview...“

„Co říkáš, Anitto?“ ptal se Enkra.

„Nuda.“ Anitta ani neotevřela oči.

„Palestinci...“

„Nuda!“

„Organizace afrických států...“

„Nuda!“

„Kubánci a Nikaragua...“

„Nuda!!“

„Baskičtí separatisté...“

„Nuda!!!“

„Pojďte se ostříhat!“

„I s tebou?“ otevřel Enkra oči.

Asthra se rozesmála. „Já jenom, abys neusnul. Koukám, že se vůbec nebavíš, můj vznešený pane. Já se tady chystám vyprávět ti o fintách naší diplomacie, a ty se nudíš!“

„Protože to znám. Mike usmlouvá nějakou smlouvu. Ani jedna ze stran ji nebude chtít plnit, aspoň ne tu část, která jí nevyhovuje. Advokáti a diplomati si vysvětlí, proč to nejde. Nakonec to stejně nějak dopadne...“

„Nuda.“ řekla Anitta.

„A co bys chtěl, Enkro?“

„Co já vím? Něco zábavnýho...“

„Nějaký vzrůšo, co? Pustit třeba Tribbera a začít to znovu, ne?“

„To už není ono. Když je nás tu tolik...“

„Ty seš přeci nevděčnej klacek!“

„Ale ne, já jsem rád, že jste mi pomohli. Ale když jsme byli obklíčení a bojovali proti přesila, byla to větší zábava...“

„Armin má dobrýho prince. Kluka, kterej nikdy neposlechne hlas zdravýho rozumu, když mu bude do druhýho ucha našeptávat čert.“

„Pošli mi toho čerta! Sem, a hned!“

„Co s ním uděláš?“

„Smluvím si s ním válku.“

„Moc bych si přála, aby tě někdo chytil a ostříhal strojkem! Byla bych šťastná jako blecha!“

„Taky bych rád, aby to někdo zkusil.“

„Stejně tě zlákám do ohně!“

„Nejdřív chci vidět tebe, pak se ukáže.“

„A co kdybych ti ostříhala Anittu? Jako holka můžu...“

„Pomstil bych se ti.“

„Stejně k tomu dojde...“

„K čemu? Že budeme spolu válčit?“

„Že v Arminu bude opět válka o hřívy. Kdo zvítězí, ostříhá poraženého, jako to bylo dřív, než Roger a Santanueva zavedli smečkové právo.“

„Zákony jsou věčné a nezměnitelné.“

„A nikdo je neposlouchá, ani princ. Chtěla bych, abys ty sám s tou hrou začal.“

„Kamarádi by mě zabili!“

„Nezabili. Mají tě až nezodpovědně rádi.“

„Tak nezabili. Škoda. Nuda.“

„No dobře. Jak chceš. Chris Everett zakládá nový pluk. Už na to koupil uniformy od legie a nějakou další výstroj.“

„Nuda.“

„Jak to můžeš říct? Ten pluk tě nebude poslouchat, dokonce se bude stavět proti tobě a možná celý Lilii!“

„Kolik jich je?“

„Co já vím? Dvě stovky, možná víc.“

„Nuda. Počkáme, až se trochu vzmůžou. Bojovat se dvěma stovkama kamarádů, to je málo...“

„Chris tě všude pomlouvá a štve proti tobě!“

„Díky Bohu aspoň za to.“

„Pořád nuda? Chris říká, že tě vyzve, aby ses dal ostříhat. Buďto na válečný účes, nebo ohněm. Jestli ne, bude s tebou bojovat.“

„Ať si sežene lidi a zkusí to! Nebo mu mám nějaké půjčit?“

„Jestli se k němu přidají, začne být silný! Pak se rázem přestaneš nudit!“

„Povídej mi o tom některej týden po tom, co získá aspoň tisíc bojovníků. Dík předem.“

Anittě něco blesklo hlavou. „Pamatuješ, jak jsme se honili ve skalách? A kdo prohrál, musel pak bojovat za soupeře? Je nás hodně, tak co se rozdělit na dvě půlky a bojovat proti sobě?“

„Jak rozdělit? Podle čeho?“

„Rozlosovat. Aby bývalí kamarádi bojovali proti sobě.“

„A bez slitování!“ dodala Asthra.

Enkra nad tím chvilku váhal. Dívky si všimly, jak se mu vzdouvá chřípí. Ale pak vydechl.

„Vás dvě bych si extra vychutnal. Ale... až jindy.“

„No dobře, jak chceš. Kluci nadávají a chtějí se rozutíkat.“

„Vůbec se jim nedivím. Hele, skončíme to tady a jedem o kus dál!“

„Nojo, jasně. Nuda, žejo?“

„Přesně tak. Už aby to Mike dojednal...“

„A taky přijeli Japonci. Chtějí ti dát dar...“

„Nuda...“

„Jsou od firmy Honda.“

Enkra se zvedl a povzdychl si. „No tak dejme tomu. Kde jsou?“

„Přijdou sem tak asi za hodinu.“

„Hm. Oblíknem se nebo zůstanem takhle? Asi se neoblíknem. Je horko a nuda. Nahý jsme krásný.“

Konečně vstal. Pak si to rozmyslel a šli si ještě zaplavat. Pak si učesali vlasy, namalovali nějaké znaky na nahé tělo a usoudili, že jsou připraveni přijmout kohokoliv.

Japonci přijeli ve dvou osobních vozech a jedné dodávce. Mimo mužů v dokonalých oblecích byl s nimi taky chlapec v kimonu.

„Eisaku Kondó,“ šeptal Iseda, který stál v kimonu a s mečem za Enkrovou sedačkou, „Toho jsem čekal! Je to syn generálního ředitele firmy Honda. Toho muže v brýlích.“

Brýle měli skoro všichni Japonci, vypadali téměř stejně. Anitta by asi váhala.

Jackie Therlowe jim vyšel vstříc a pozdravil je vybroušenou japonštinou. Velice je to potěšilo.

„Vznešený a zářící pane,“ oslovil pan Kondó Enkru, „Přišli jsme před Tvoji milostivou tvář, abychom se Ti hluboce poklonili a poděkovali Ti za přízeň, kterou jsi vůči nám projevil...“

Enkra se milostivě usmál. „Nejsem si vědom žádného dobrodiní, které bych prokázal svým vznešeným hostům. Ale jsem ochoten udělat pro vás vše, co by vlilo úsměv do vašich tváří...“

„Ó ano, můj pane, máme jednu pokornou prosbu,“ klaněl se pan Kondó, „A sice, abys milostivě přijal dar, který přinášíme...“

„Bude mi neskonalým potěšením...“ Enkra zašilhal k dodávce, u které stáli dva muži ve firemních overalech Hondy. Zatím nedělali nic, ale začal tušit.

„Můj dobrotivý pane, směli bychom žádat ještě o jednu laskavost? Kdyby Tvá Vznešenost dovolila, abychom zachytili to, co se nyní bude odehrávat, na filmový pásek...“

Enkra se začal šklebit. „Ovšem. Mám se usmívat do kamery nebo mám radši zamávat?“

„Kdyby se Tvoje Jasnost ráčila chovat přirozeně, byla by to pro nás nejsladší odměna...“

Enkra k nim přišel blíž. „A nebude vadit, že jsem nahý?“

„Totiž... nikdy bychom se neodvážili žádat o takovou milost... ale lidé, kteří uvidí film...“

„No jasně. Tak se oblékneme.“

Nastalo mírné vzrušení, neboť všichni museli nejdříve jít do stanů a něco si najít.

„Nejsi zvědavý, co to je?“ ptala se Anitta.

„Strašně. Mám se co držet, abych to ještě aspoň chvilku protahoval. Bude to něco na ježdění, ale lepší než moje motorka!“

„Honda dělá taky auta.“

„Ne, podle bedny to bude motorka. Ale jaká?“

Vrátili se. Enkra se choval důstojně a klepal se rozčílením. Kameraman spustil záznam. Pan Kondó o půl kroku za Enkrou vedl pána k dodávce, kde muži otevřeli velikou bednu a vystrkali černý a červený motocykl, zářící do dálky stříbřitými součástmi.

„No páni!“ vydechl Enkra upřímně, „Co to je?“

„Honda Turbo 95O. Vývojový typ. Před čtrnácti dny jsme dokončili prototyp a za ty dva týdny vyzkoušeli. Předevčírem dodělali druhý exemplář. To je on. Je tvůj.“

Enkra přistoupil k motocyklu. Ruce se mu sice nechvěly, ale když se dotýkal motorky, činil tak s opatrností, s jakou se sahá na nebezpečného hada. Bylo vidět, jak těžce oddechuje.

„To je nádhera! Fakt, nádhera... kolik dělá?“

„Na okruhu jsme ho zkoušeli na 38O km/hod. ale na silnici by to pochopitelně nešlo...“

Enkra se sklonil, ohmatával motor, automatické řazení, mikropočítač. Vše zaplombováno, zřejmě měli dokonalé tušení o jeho spádech.

Japonec s kamerou pilně točil. Enkrova nadšená tvář, to byla reklama k nezaplacení. Kromě toho jiný chlap z doprovodu začal cvakat fotoaparátem, aniž si toho Enkra vůbec povšiml.

„Projedem se, Anitto?“

Anitta trochu váhala, motorka se jí sice líbila, ale zdála se jí poněkud silná a nebezpečná. Jenomže byla před lidmi a nemohla dát najevo strach. „Já skočím pro helmy...“ navrhla.

Pan Kondó s nadšením přistoupil blíž. „Můj vznešený pane, tento motocykl je darem naší firmy Honda Tvojí Urozenosti – ale při tom dovol také mně, abych ti dal malý dárek za sebe...“

Pokynul a technik přinesl dvě přílby, pro Enkru a pro Anittu. Noviny už toho hodně napovídaly o dívce, kterou je vidět častěji v princově přítomnosti. Byly černé, pomalované ve tvaru japonské samurajské přílby, dokonce i otevírací hledí mělo japonskou malbu, pro Evropana mírně příšernou, v Japonsku považovanou za vznešenou a nahánějící strach.

„Děkuji!“ řekl Enkra s nadšením, prohlížeje si přílbu, „V tomhle nás na silnici nikdo nepřehlídne!“

Kamera pilně snímala, jak si nasadili helmy. Iseda přinesl jejich bundy, Enkra nasedl, Anitta za něj. Enkra nastartoval a motorka chytla na první dotek.

„Za pět minut jsme zpátky!“ řekl Enkra a vyrazil dopředu. Zadní kolo vyhráblo fontánu písku a než se usadil zpátky, byli pryč.

Pan Kondó nechal zastavit kameru. Tvářil se spokojeně a šťastně; Enkrovo nadšení bylo tak nelíčené, že jistě udělá jeho firmě dobrou reklamu. Uvědomil si, že doposud neobrátil pozornost na svého syna, ale povšiml si prince Isedy v šafránovém kimonu, který dával nepokrytě najevo, že prvním samurajem svého pána je on, a radši mlčel.

Enkra skutečně přijel asi tak za sedm minut. Přiřítil se jako drak, zarazil a zůstal stát na fleku. Sotva vypnul motor a sesedl, oba úslužní mechanici přiskočili a prohlíželi stroj – byl pochopitelně v pořádku, ale některé z diváků to pobavilo.

„Vynikající!“ jásal Enkra, „Skutečně, skvělá mašina! Děkuju ti za tak skvělý dar!“

Kameraman zvěčnil, jak si pánové potřásají rukama. Potom zabral ještě jednou motocykl a skončil.

„Pomýšlel jsem na to vybavit do budoucna všechny důstojníky Černé Lilie služebními motocykly Honda! Pochopitelně ne těmihle modely, i když myslím, že pro komthury a vyšší velitele...“

Pan Kondó samozřejmě ani na okamžik nehodlal protestovat. Naopak se vlídně usmál a uklonil. „Dovolili jsme si jednat už s panem Santanuevou. Domnívá se, že by obchodní spolupráce mohla v budoucnu přinést velmi užitečné ovoce...“

„Ano, myslím si to také! Dobrá, když už Pedro začal, nechám to na něm a na Rogerovi. Nicméně soudím, že mnozí z kamarádů neodolají a koupí si takové motocykly soukromě...“

„Dovolil bych si požádat o další malou laskavost pro svoji firmu. Stroj, který Tvoje Jasnost používala, bychom rádi získali pro naše museum. Pochopitelně bude označen jako stroj korunního prince Arminu...“

„Ovšem... sice jsem ho chtěl předat maršálovi Jackie Therlowovi, ale chápu potřeby tvé firmy... Isedo, prosím tě...“

Samuraj kývl hlavou a odběhl. Pan Kondó zatím přemýšlel – věděl, kdo je Jackie a jaký vliv má na názory svého pána.

„Pokud se týče pana Therlowa, domnívám se, že by nepohrdl nějakým vhodným odškodněním... například bychom mu mohli svěřit některý motocykl k případnému testování...“

Enkra taky nebyl hloupý. Kývl na Jacka. „Jackie je vynikající řidič, myslím, že jako zkušební jezdce by byl pro vaši firmu přínosem...“

Jackie si myslel totéž a taky to řekl. Pan Kondó se pořád zdvořile usmíval – začal uvažovat, kdo z Enkrových nejbližších kamarádů se bude ještě snažit vytlouci z něj zadarmo Turbo Hondu. Usoudil, že tak dvacet strojů by v nejhorším mohl postrádat. Povšiml si při příjezdu, že na parkovišti stojí taky Yamahy a Suzuki a Kawasaki, nepřihlížeje už ke strojům z jiných zemí. A možnost, že se někdo z komthurů nechá podplatit od konkurence, ho přesvědčila, takže se zdvořile uklonil.

„Bude mi potěšením předat některým zkušeným příslušníkům princova dvora naše špičkové výrobky, zvláště pokud se mohu spolehnout, že je otestují v provozu...“

„To se spolehni!“ řekl Jackie, „My jim dáme tak pohulit, že se budeš divit, co vydržej!“

A měl pravdu, protože Iseda přivážel Enkrovu Hondu. Pan Kondó jen kroutil hlavou, když ji viděl, protože byla ve stavu víc než hanebném. Jezdil na ní kdekdo a údržbu jí neprováděl nikdo – arminská mládež soudí, že vozidlo, které se neumí udržovat samo, není hodno jejich pozornosti. To měli od doby, co jezdili na koních, kteří si uměli sami i hledat cestu.

„Jak dlouho je tohle v provozu?“

„Přibližně měsíc. Proč?“ ptal se Enkra.

„Obávám se, že jsme měli současně se strojem přidělit nějakého mechanika. Jestli bude devastace té nové Hondy pokračovat stejným způsobem, bude z ní do roka vrak, na kterém nebude možné jezdit.“

Enkra se zamyslel – pak se rozesmál. „Myslíš, že nevydrží rok provozu? Já naopak soudím, že člověk potřebuje stroj, který vydrží všecko!“

„Ale je rozdíl mezi používáním a záměrným ničením! Přece není možné zacházet s Hondou jako s osobním nepřítelem!“

Enkra se smál ještě víc. „Já se omlouvám, ale situace se už tak vyvinula. Já jsem se snažil ji šetřit, ale jezdil na ní taky Alain, pak Ťapka, Asthra, učila se na ní Anitta, Cvrček a myslím i Pasqual. A možná ještě někdo, o kom nevím. Co můžu dělat, mám to snad zakázat?“

„To jistě ne! Ale myslím, že by měl být po tvém boku někdo, kdo by se na ni aspoň občas podíval a zjistil, o co zoufale prosí!“

„Souhlasím.“ uznal Enkra.

„Můj syn Eisaku je přes svoje mládí zkušený mechanik a od malička jezdí na různých typech motocyklů. Možná by byl schopen ti pomáhat s údržbou...“

Konečně došlo k tomu, nač se pan Kondó chystal. Enkra to čekal už dlouho – podíval se na chlapce, který postoupil dopředu a uklonil se. „Budu velice poctěn...“

„Chtěl bych ti sloužit, můj pane.“ poklekl před ním Eisaku.

„Dobrá, přijímám tě tedy do svých služeb. Můj první samuraj Iseda Narašima se o tebe postará. Tímto dávám všem na vědomost, že ti svěřuji do správy svoji novou Hondu...“

Panu Kondovi napadlo, že v tom případě bude jeho syn moci nosit na oděvu firemní znak. A hned si umínil, že mu poručí, aby se s ním hodně točil před televizními kamerami pokaždé, když bude v záběru i motorka.

Iseda přišel blíž, prohlédl si nováčka, jako by vylezl z kanálu a řekl: „Vítám tě v kruhu samurajů Jeho Výsosti prince. Jsem přesvědčen, že v jeho službách získáš stejné pocty jako ti, kteří už měli tu čest za něj bojovat...“

Eisaku se jenom uklonil. První samuraj prince je už nějaká hodnost, a on neměl ani pomyšlení nevzdat mu odpovídající čest.

Pan Kondó přednesl ještě kratší řeč o tom, že doufá v rozkvět vzájemného přátelství, které přispěje k větší slávě firmy, a zdvořile se vzdálil.

„Kšeftař.“ usoudil Jackie Therlowe.

„Nech bejt,“ řekl Enkra, „Dostali jsme motorku, tak ať si dělá reklamu, jakou chce.“

„Když ti dělá radost mu v tom účinkovat...“

„Ty bys nechtěl novou Hondu? Vzdáš se jí?“

„No to ne! Jenomže šaška mu dělat nebudu, to ať si nemyslí!“

Enkra jenom pokrčil rameny. „Není ještě nejhorší. Je tady spousta horších příživníků.“

Jackie v duchu zajásal, protože o tom chtěl mluvit. „To mi připomíná toho důstojníka od legie... toho d°Aubillona...“

„Co s ním má být?“

„Přivezl do Troissy několik kamiónů materiálu a kšeftuje s tím. Má docela dobrý věci – kluci si od něj koupili nový celty...“

„No – tak to je snad v pořádku, ne?“

„Ale to jo. Jenomže Chris od něj kupuje celý uniformy. Ta jeho smečka už vypadá jako odbočka legie, některý kluci mají i odznaky...“

„No a co tomu říká Kim?“

„Právě. Myslí, že je to rozvracení morálky. Chris si dělá nějakou vlastní legii, a když se ho Kim ptal, tak to zapřel!“

„Měli bychom se na tu jeho legii podívat?“

„Jeden z jeho kluků dělal takovou agitaci. A povídal, že na tom není nic zlýho. Že jeho lidi nejsou ty samý, co tady bojovali. Že naše Zelený barety jsou proto, že namlátili amíckejm baretům. Ale oni že vůbec boj nechytli a tak nemají nárok bejt v pluku.“

„Chris Everett je štváč a provokatér.“

„To je fakt! Víš, že tu má holku?“

„Nevím. A co?“

„Je to dcera toho d°Aubillona. Přivezl ji s sebou a Chris si ji zařadil do štábu. Dali jí ušít legionářskou uniformu a Chris ji ostříhal. Nosí copánky jako mívala Sheilla...“

„A její otec to dovolí?“

„Jsou dvě možnosti. Buď dovolil, nebo se slečna a její přítel Chris zapomněli zeptat. Obojí je možné.“

„Na Chrise Everetta bude potřeba si došlápnout. Už to přehání.“

„Právě proto to říkám.“

Enkra chvíli přemýšlel. „Až se to bude hodit...“

V rámci jednání se stalo zřejmým, že Armini budou muset co nejdřív předat základnu, kterou obsadil Frenn Morris a Sebastiano Mendoza. Když to pochopili, rozhodli se okamžitě k činu. Prolezli celý objekt, zjistili co by se jim hodilo a hned to zapakovali do beden. Ty bedny naložili na kamióny a postupně odváželi nenápadnou formou na pobřeží.

S prvním kamiónem, narvaným k prasknutí, přijel i Frenn. Enkra ho znal, ale už dlouho ho neviděl, tak se velmi přátelsky vítali. A když rozdal nebo rozprodal všechno co přitáhl, a předal kamión Američanům, aby na něm odvezli zajatce, posadili se Enkra, Jackie, Kurt, Sonny, Anitta a Asthra s Frennem na břeh, máchali nohy ve vodě a povídali si. Námětem byla Frennova dobrodružství, obsazení základny a další pozoruhodné činy – když se o tom všechno dověděli, začalo se řešit, co dál, a Frenn řekl:

„Sešla se tady docela dobrá parta. Kdybych já měl tolik lidí k disposici, tak uspořádám nějaký sportovní hry. Nebo Olympiádu.“

Enkra už dlouho přemýšlel, co podnikat, aby se všichni nenudili. Teď propadl nadšení.

„Jsou tu naši, Francouzi, Američané a všelijaké další národy,“ řekl Frenn, „Myslím, že by nebylo špatný trochu si zasportovat!“

„Američané? Myslíš zajatce?“ ptal se Kurt.

„Jasně. A dali bysme všem najevo, že je nepovažujeme za nepřátele. Jsou to dobrý kluci, ať ukážou co umějí!“

„To by se muselo zorganizovat,“ řekl Jackie, „Vyhlásit podmínky a tak. A každej by si mohl svobodně zvolit, za koho startuje.“

„Správně,“ řekla Asthra, „Například my budeme soutěžit za Santanuevův kmenový svaz.“

„Počkej... mezi státem a tvým kmenovým svazem je snad do jisté míry rozdíl!“

Frenn nesouhlasil. „Domnívám se, že bychom se měli oprostit od úzkostlivého dodržování teritoriální příslušnosti. Když si má každý zvolit, za koho chce startovat, potom musíme taky tolerovat netradiční přístupy. Bude možno soutěžit za stát, za území v rámci státu, za svůj rod, za kmen, za smečku nebo za osadu.“

„Jestli chápu, tak potom budeme mít jenom v Arminu národní mužstvo a několik klubových?“

„Ano. Přesně tak, jako máme vlajky. Kdo bude mít vlajku, bude mít i vlastní družstvo.“

„A co například přívrženci Konfederace?“ ptala se Anitta, „Přece jejich stát neexistuje!“

„To není naše věc. Cítí-li se občany Konfederace, potom mají právo za ni startovat.“

„A Tara Singh bude startovat za Chálistán, neexistující stát Sikhů!“ smál se Kurt, „To teda bude správná psina!“

„My stojíme nad politickým dělením světa!“ prohlásil Enkra hrdě, „Frenn má pravdu. Povolíme každému, ať soutěží, za co chce. Když to ohlásí, uznáme mu všechno.“

„Co když se to někomu z ostatních nebude líbit? Například co kdyby se někdo z Němců rozhodl soutěžit za Hitlerjugend?“

„Budeme doufat, že nevyhraje.“ řekl Kurt.

„Podtrhneme mu nohu!“ navrhoval Sonny.

„Protestuji! To je nečestné a nesportovní!“

„Je otázka, jsme-li v současné době ve válečném stavu s některým státem nebo organizací,“ řekl Jackie, „Pokud ne, potom nemáme právo komukoliv bránit v propagaci.“

„Pokud budou dodržovat sportovní etiku, tak ne.“

„To bude zase jednou bezva,“ řekl Kurt spokojeně, „Představte si utkání v boxu mezi družstvem Ku-Klux-Klanu a Černých Pantherů!“

„Podle našich zákonů jim to musíme povolit,“ řekl Frenn, „Ostatně na to už dohlídne televize...“

„Co zas máš s televizí?“

„Pletl se tu takovej pitomeček od jejich produkce a když mě viděl v uniformě, myslel že jsem Amík. Tak mě ukecával, abysme ještě něco podnikli, že by rádi nějakou zábavu.“

„Spolehlivě! Tu jim zaručíme!“ sliboval Kurt.

Když byl nápad uveden ve známost, vyvolal až nekritické nadšení. Téhož večera se konalo první zasedání Sportovní komise, kterou vytvořila rada náčelníků pod Enkrovým vedením. Té se začali okamžitě hlásit jednotliví náčelníci smeček, kteří ohlašovali kdo, za co a v čem chce soutěžit. A skoro současně se začaly řešit problémy.

První a nejdůležitější, že totiž stát nestojí na stejné úrovni s desetičlennou smečkou, byl vyřešen velmi rychle, ježto jej vznesli cizinci zcela nevzdělaní v arminských zákonech. Byli to Francouzi a Američané a žádali, aby se vytvořila pouze národní družstva. Enkra to bez váhání zamítl a vysvětlil, že se nejedná o normální oficiální státní mistrovství, ale hry mezi kamarády, kde tyto oficiality nejsou potřebné. Zástupci obou zemí to sice nechápali, ale byli v diskusi ukecáni.

Vážnější dotaz přednesl jeden z náčelníků z Indiopolisu. Bylo jich tady hodně a každý měl jiný názor, ale tenhle mezi nimi vynikal. Prohlásil, že se jmenuje Terentius Wilfrid Eusebio van Dorn Kérruac, kamarádi mu říkají Terry a někdy taky Falko. Je členem smečky z Ostré kosy, což je útes vzdálený kousek od Alexandretty, kde mají jeskyni a přístaviště svých člunů. Kromě toho je členem trampské osady Modrá cesta, ve které je šerifem jeho starší brácha a kde mu říkají Myšák. A navíc od září nastupuje do námořního učiliště v Indiopolisu, kde hodlá studovat stejně jako jeho druhý brácha, který už tam je a bude za rok vyřazen v hodnosti námořního poručíka. Terry nemůže uspokojivě říct, jaké je národnosti a z jakých zemí se smísili jeho předkové, ostatně nemá k nim žádný vztah. Ale přesto by rád věděl, za koho a pod jakým jménem má soutěžit.

Rada ho vyslechla se zájmem a když je přešlo překvapení, začala diskutovat. Diskuse byla dlouhá, úporná a vyvolala všeobecný zájem. Nakonec byl přijat názor Frennův, že si dotyčný pán může vybrat: jeho jméno se smí skládat maximálně ze dvou slov vyslovitelných pro ostatní, a jako mateřský oddíl si musí zvolit, co se mu nejvíc líbí. Není jasné, je-li Terry schopen vůbec něco vyhrát, ale dokáže-li se mu, že soutěžil dvakrát pod různými jmény a za různé oddíly, bude diskvalifikován a ztlučen.

Další dotaz přednesl sám plukovník Kim, který se snažil vytvořit výběrové družstvo Zelených baretů. Ptal se, jaké má velitel právo přinutit svoje podřízené, aby startovali za pluk a ne za vlastní smečku či cokoliv jiného. Po půlhodině diskuse bylo usneseno, že nemá právo žádné. Plukovník Kim se urazil a odmítl se s nimi o tom bavit. Byl poučen, že ve smečkách platí, že kdo se nasere, je blbec a že otravovat kamarády s problémy jeho vlastního pluku je zbytečné zdržování. Což uznal a omluvil se, skřípaje zuby.

Potom pokračovala registrace v poměrném klidu. Po půlnoci, když už popsali haldu papíru a vyčerpali všechny svoje síly, šli všichni ochotně spát, aby byli na ráno svěží.

Ráno, když Enkra snídal, přišla za ním deputace závodníků s dotazem, jaké předpisy platí pro používání sportovních dresů. Enkra si nenechal pokazit náladu – jak znal různé precedenční případy z historie, rozhodl právem, že v individuálních sportech není zapotřebí žádného dresu a závodníci mohou sportovat v tom, co mají, nebo vůbec bez oděvu. Pokud se bude týkat kolektivních sportů, zvolí si dres podle chuti a možností, nebo si mohou nechat svoje barvy namalovat přímo na tělo.

Když spokojeně dojídal poslední lžíci, přišel plukovník Kim a na jeho tváři bylo znát, že se přišel pomstít. Navázal na předchozí dotaz a zeptal se, jaké oblečení budou mít závodníci na slavnostní zahájení, zakončení a vyhlašování vítězů. Budou-li mít uniformy, pak plukovník Kim zásadně nesouhlasí s tím, aby ti, kdo nesoutěží za jeho pluk, měli uniformy jeho pluku. Enkra na něj zíral v tichém úžasu.

Jackie Therlowe se začal vyptávat a zjistil, že Kim považuje za uniformu vše, co na výstroji Arminů pochází z majetku amerických Zelených baretů. Což byl ovšem průšvih, protože nebylo člověka, který by od nich něco neměl. Kurt navrhl, aby bylo dovoleno nastupovat bez oděvu, ale Sonny namítl, že v tom případě by se nedala realizovat stará sportovní zvyklost, že tři první se koupou v nejbližší tekutině připomínající vodu.

Plukovník Kim se dotázal, zda v tom případě platí i další stará zvyklost, že poslední se potupně stříhá.

Enkra upadl do rozpaků a chvíli se dusil. Zachránil ho Jackie, který odpověděl Kimovi jediným možným způsobem – totiž řekl mu, že je blbec a poslal ho do Tří teček.

Enkra přišel k sobě. Prohlásil, že jestli je to tak, že každý, kdo si vzpomene, má nějaké připomínky, tak on bude mít taky jednu. A sice, že by mělo být dovoleno soutěžit i členům komise. A to konkrétně jemu, protože myslí, že je v karate daleko nejlepší a chce medaili. Zlatou.

Než mohl Kim zareagovat, prohlásil Jackie, že v podstatě není námitek proti tomu, aby členové jury soutěžili, ovšem ve sportech, které nerozhodují. V případě, že Enkra chce soutěžit v karate, může klidně a v jury ho nahradí někdo, kdo je v karate vyloženě slabý, například plukovník Kim.

Kim oponoval, že vůbec není tak slabý, jak si Jackie myslí, a že je ochoten mu to dokázat.

Jackie neřekl nic, jenom se zasmál.

Kurt Diettermann prohlásil, že pokud je známo, je Kim zcela neschopný v osobním boji muže proti muži, i výcvik za něj vedl Sebastiano.

Kim opakoval svou nabídku, že mu ukáže a měl další připomínky, které však nikdo neposlouchal.

Frenn Morris čekal, až nastane ticho. Pak řekl, že Enkra těžko může chtít medaili, a že by se ani žádné medaile dávat neměly. Nýbrž placky, anžto tohle není oficiální mistrovství, ale soutěž mezi kamarády, a k tomu se placky hodí víc.

Nastala delší vzrušená diskuse, kdo placky vyrobí, z čeho, kdo je namaluje, co na ně namaluje, jak se to vysvětlí účastníkům. Trvala asi hodinu a skončila totálním vítězstvím Frenna a jeho přívrženců v čele s Jackie Therlowem. Čest namalovat placky byla svěřena děvčatům, protože se soudilo, že jim to půjde líp.

Okolo deváté se dostavila televize. Produkční šéf požadoval barvitý a malebný úvodní ceremoniál a byl poučen, že doposud nedošlo k dohodě, jakým způsobem se uspořádá. Byly mu nabídnuty atletické disciplíny, které už byly v běhu, a on z nich po kratším váhání natočil několik šotů. Pak byla urychleně zahájena soutěž v šermu, judo, aikidó a karate, což byla pro diváky soutěž daleko přitažlivější. Taky proto, že se Enkra dal osobně do boje a s přehledem vyhrával.

Taky došlo k jedné scéně trapné, když se nějaký neopatrný kluk napíchl na soupeřovu šavli. Bylo to před televizními kamerami, ta šavle mu prošla břichem a zády blízko páteře vylezla ven. Její majitel se polekal, vyškubl ji rychle ven a při tom mu rozsekl břicho tak, že vyhřezla i střeva; skriptka televizního kameramana omdlela jako špalek. Kluk dost řval a svíjel se, ostatní mu nejdřív vynadali a potom ho chytili a odnesli k ohni, připravenému pro podobné případy. Asthra ho nechala vykoupat, ale stalo se to dřív, než tam televizáci stihli otočit kameru. Kluk přišel zpátky, tvářil se provinile a dožadoval se pokračování v boji – když se dozvěděl, že byl mezitím diskvalifikován, dost se hádal, ale soudcové byli neoblomní a poukazovali na širokou jizvu, která mu zbyla na břiše, a na to, že uvnitř nemusí být ještě všechno v pořádku.

Pak už si dávali všichni pozor a docházelo jen občas k drobným odřeninám, které nestály za řeč a nebyly provázeny žádnými zvláštními úkazy. Ale stačilo to, aby hosté neznalí poměrů měli po náladě.

Během poledne, kdy všichni odpočívali u moře, se prodiskutovalo slavnostní zahájení a bylo rozhodnuto, že bude uspořádáno odpoledne. Plukovník Kim byl mučen tak dlouho, až uznal, že i když si někdo sehnal součást vojenské uniformy, ještě to neznamená, že je do smrti smrťoucí členem jeho pluku, tudíž může tento oděv nosit, kdy chce a jak chce. A tak se každý oblékl, jak nejlépe uměl, shromáždili se u vlajkových žerdí, stáhli svoje vlajky, pak s nimi defilovali před televizními kamerami a slavnostně je zase pověsili na místo. Pochopitelně jich přibylo, protože během dne stihli někteří, kdo předtím vlajky neměli, dát ušít vlastní, takže se stožáry začaly podobat lesíku. Televizáci se v tom už vůbec nevyznali a tak jim byl přidělen jeden heraldiky znalý bojovník, který jim napovídal, která vlajka komu patří a co se o něm povídá mezi kamarády.

Defilé trvalo dlouho, a protože zapadalo slunce, byl zapálen slavnostní oheň. Při tom došlo k diskusím mezi Frennem a ostatními náčelníky, která byla ale s ohledem na hosty potlačena v zárodku. Šlo o to, zda při pořádání ohně použít zvyklostí smečkových nebo osadních, což byla věc zásadní a důležitá, neboť se zvyklosti značně lišily.

Nakonec zapálili oheň obvyklým způsobem, bez pochodní a bez zpěvu; ono to vlastně docela stačilo, ježto televize si prohlížela oblečení jednotlivých náčelníků, její reportér se vyptával na to či ono a vůbec všelijak rušil. Enkra odpověděl na několik otázek, a když měl klid, posadil se k ostatním náčelníkům a ochutnával čaj, který uvařili.

„Na závěr by se měl udělat slavnostní oheň.“ řekl mu Frenn, který na diskusi nezapomněl.

„Myslíš?“ řekl Enkra neutrálně.

„Je už na čase! Se vší parádou, jak se to má dělat...“

„Má pravdu,“ podpořil ho Jackie, „Je na čase začít měnit smečku podle trampských zásad na osadu. Roger by taky souhlasil.“

„No... snad! Ale zatím jsme ještě pořád smečka, ne?“

„To jo. Ale některé věci můžem převzít...“

„Dobře. Tak závěrečný oheň si vezmeš na starost ty, Frenne. Znáš to a víš, jak to chodí...“

„Dobře.“ řekl Frenn spokojeně. Toho chtěl dosáhnout.

Pak chvíli čekal, až se to bude hodit. „Ostatně, ty naše hry nejsou vůbec dokonalý. Leccos jim chybí...“

„Horolezectví, ne?“ popíchl ho Kurt, „Abys taky získal nějakou tu placku, viď?“

„S tím se počítá, horolezectví je sport. Ale já mám na mysli nějaké zábavné soutěže. Sportovní a současně pro legraci...“

„Bacha,“ řekl Jackie, „Začínám tušit něco nedobrýho... Sonny, pamatuješ se?“

„Proboha,“ Sonny Albert zbystřil pozornost, „Jak nám vykládali o těch hrách?“

„Jednou jsem byl na výročním ohni jedné osady,“ začal vysvětlovat Frenn, „A tam jsem se přiučil takový všelijaký hry...“

„Frenne, budeš bit!“

„Já nikoho nenutím. Ale ten, kdo chce skutečně dokázat, co umí, by měl mít možnost. Takovej polenoboj nebo přechod po špalkách..“

Nastala menší vřava, ve které jediným klidným byl Frenn, který se výtečně bavil. Až to rozhodl Enkra, který všechny překřičel:

„Dobře. Frenn to zorganizuje a bude soutěžit jako ostatní!“

„Ne,“ řekl Kurt, „Bude soutěžit první a ukáže, jak se to dělá!“

„Jak chcete! Uvidíte, co má dokázat zdatnej borec!“

„A naši hosti se zblázněj!“

„Patří jim to. Blbý běhy a skoky už viděli, ale takovej eskymáckej skok ještě ne...“

„To jsem ještě neviděl ani já.“ řekl Enkra.

„Brnkačka. Uváže se šiška na špagát a ty si pod ni sedneš, jednu nohu si držíš za kotník a tou druhou do ní musíš kopnout.“

„To nic není...“

„Když je nízko, tak ne. Když se trefíš, tak se šiška zvedne výš. A uvidí se, kdo nejvýš vyskočí a trefí se...“

„To přece nemůže být nic těžkýho!“ začal si to Enkra představovat, „Kdyby se to udělalo šikovně, muselo by se...“

„Nežer mu to!“ syčel Sonny, „Zblbne tě, jako zblbnou každýho!“

„No a co?“ řekl Jackie, „Co dokázali na New Orleansu, dokážeme my taky! A bude aspoň psina, viď, Kurte!“

Plukovník Kim vstal a řekl: „Všichni jste pitomci! A ještě si berete mustr z Ameriky. Budou si myslet, že se po nich opičíme!“

„New Orleans není jenom město v Americe, ale i trampská osada!“

Kim se zatvářil, jako by ho bolely zuby.

„Stejně jste všichni pitomci!“ řekl a šel spát.

Errata:

30.05.2021 11:44