Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Roger Monroes se v Paříži nudil. Období skutečně důležitých jednání skončilo, dohody bylo dosaženo a teď už se jenom pilovala, upřesňovaly se detaily a dohadovaly podrobnosti. Byla to hra na výdrž a kalkulování se slovíčky, to Rogera nebavilo – ani Mike ho k jednání nepotřeboval, protože partneři o kluka moc nestáli.

Sportovní soutěže, přesněji řečeno jejich začátek, viděl Roger u Simone Fresnellové. Možná je to trochu překvapující, ale v jejím apartmá v pensionu, kde normálně bydlela, a kam se přestěhovala hned, jakmile se nemusela skrývat. Byla tam barevná televize a Rogera napadlo, že se tam bude dívat. Mike byl na recepci, kterou pořádal pan Olszynski na jeho počest. Roger tam se Simone byli nejdřív taky, ale potom odešli kvůli té televizi.

„Ty ses zbláznil!“ řekl mu Mike, „Prosím tě, uvědomuješ si, kolik je jí let?“

„No... něco kolem dvaceti, ne?“ usmíval se Roger.

„Něco kolem třiceti! A tobě je patnáct!“

„Jde mi na sedmnáctý!“

„To povídej těm, co se neožrali na tvých křtinách, klacku! Co si s ní počneš?“

Roger měl krásné zelené oči, kterými se uměl dívat jako šelma. Teď mu téměř svítily. „Přesně to, co by sis s ní počal ty, kdyby sis troufal. Chceš podat podrobnou reportáž?“

„Vy jste se na to domluvili už předem?“

„Zrovna takhle se to říct nedá... ale přece něco dokážu i svým mužným šarmem, ne?“

„Poslyš Rogere, ta ženská je nejmíň o deset let starší než ty! To si fakt myslíš, že tě u ní něco dobrýho čeká?“

„Můžu se od ní hodně naučit...“

Mike už jenom pokrčil rameny a nechal to být. Roger chvíli blýskal svýma kočičíma očima. „Hele, jsem kamarád. Jestli řekneš: Je moje, pracky pryč, tak já ti uhnu...“

„Není moje – dělej si s ní, co je ti libo. Jenom počítej s tím, že tě pak bude všude pomlouvat...“

„No a co? Politik přeci potřebuje reklamu!“

A tak se Roger šel k Simone dívat na televizi.

Takový televizní program je náročná věc. Roger a Simone se probudili v devět a o desáté dospěli k názoru, že by bylo dobře vstávat. Domluvili se, že mají oba hlad, ale nedomluvili se, kdo udělá snídani, tak museli vstát oba, otevřeli ledničku a cpali se salámem a sýrem a vejci a zeleninou a vším, co tam našli. Jedli to rukama a občas si cpali chutná sousta do pusy navzájem, otírali si ruce jeden o druhého a smáli se tomu. Potom se šli osprchovat a prali se o místo pod sprchou, ježto soudili, že se tam oba najednou nevejdou. Ale nakonec se přece jenom vešli.

Na chrámu Sacré-Coeur odbíjelo poledne. Simone na něj měla výhled. Teď už se doopravdy nedalo nic dělat, jenom vstát. Taky proto, že přišel poslíček s telegramem. Chvíli se hádali, kdo mu půjde otevřít, nakonec Simone rozhodla, že Roger je mladší, ale půjčila mu svůj župan. Protože měl vlasy až na ramena, říkal mu poslíček „slečno“ a Roger se tomu pak hrozně smál.

Telegram byl od Enkry, který žádal, aby Roger sofort přijel a ujal se řízení jeho sportovních her.

„Bezva! Konečně se bude něco dít! Už jsem se tady pěkně nudil!“

„Tak ti děkuju! Já myslela, že se ti to líbí!“

Roger zřejmě nepochopil, jak to myslí. Začal se shánět po svém oblečení a uvažoval, jak se dostat co nejlíp do Troissy.

„Mohla bych ti půjčit svoje auto...“

„Proč? Copak nejedeš se mnou?“

„A měla bych snad?“

„O tom vůbec nebudeme diskutovat! Hodíme na sebe hadry a jedem!“

Simone to udělalo radost. Usedla před zrcadlo a začala ze sebe dělat odhadem tak sedmnáctku. To dívky dělají pomocí kosmetiky. Roger se posadil vedle a pozorně se díval – pak si bez dovolení půjčil její malovátka a začal si taky upravovat obličej. Byl přirozeně hezký a ve škole Černé Lilie ho naučili se maskovat, takže ze sebe udělal děvčátko tak krásné, že Simone pocítila osten žárlivosti.

„Enkra je břídil,“ prohlásil, prohlížeje se v zrcadle ze všech stran, „Když on ze sebe udělal holku, tak to musela být Japonka! Já klidně můžu dělat i Francouzku, ne?“

Simone řekla: „Ty jseš hroznej chlap!“

„Hele, půjč mi nějaký hadry! Něco, co by na mě bylo...“

„Co chceš proboha dělat?“

„Nic, jenom to zkusit...“

„Proto... už jsem se lekla!“

Roger rozsvítil svoje kočičí kukadla. „Myslíš, že by se to mohlo zkusit? Ty přece znáš nějaký takový holky, ne? Mohl bych se zkusit mezi ně namontovat? Jako jenom tak cvičně, jestli by někdo něco poznal, chápeš?“

„Pokud vím, chtěl jsi jet na to pobřeží, čekají tě tam...“

„On se Enkra nezblázní! No, ale když nechceš... je to škoda!“

Umyl si obličej a vypadal zas normálně.

„Stejně,“ řekla Simone, „Mám z tebe pořád takovej divnej dojem. Každej chlap, co se mi líbí, je vždycky mizera. Platí to i pro tebe?“

„Samozřejmě. Já jsem ministerský předseda!“

„No tak promiň!“

„Ale ne! Já chci jen říct, že kdybych nebyl mizera, tak bych toho ministra nemohl vůbec dělat! Taková vysoká funkce přímo vylučuje jakejkoliv náznak charakteru...“

„Jseš hrozně zkaženej, Rogere!“

„Viď, že jo!“

„A jseš na to hrozně pyšnej, viď?“

„Taky. Mám všechny nejhorší nectnosti.“

S tím se oblékli. Simone si přála řídit svůj vůz sama a Roger neprotestoval. Seděl vedle ní a usmíval se, i když jela co to dalo a jiný člověk by se už dávno tetelil strachy. Hnali se silnicí, jakoby je štvali běsi, ale našli si čas zastavit se na dobrou svačinu v nějakém motorestu a málem tam zůstali i na noc.

V tom motorestu potkali partu mladých tak okolo dvaceti, kteří jeli tímtéž směrem. Měli už všichni včetně řidiče poněkud upito a vykřikovali nějaké nesmysly, ze kterých se dalo vyrozumět, že se jedou podívat do Troissy na Arminy.

„Hele, ty máš fantastický vlasy,“ povšimla si jedna z dívek Rogera, „Jsou pravý, jo?“

„Ovšem...“ řekl Roger vlídně. Dívka byla hezká.

„Poslouchej, já jsem něco četla o vašich dějinách. Nesmějte se, vy blbci, fakt! Že se u vás dělaly takový zvláštní paruky?“

„No... za dávných časů se dělaly.“

„Hele, a kdyby ses nechal ostříhat, tak bys mi nechal udělat takovouhle paruku, žejo?“

Roger začal trochu mrkat překvapením. Tak moc zas ta dívka hezká nebyla. Zato dost opilá. „Zatím se nehodlám dát ostříhat...“

„A jakto? Všichni se tam přeci stříhají!“

„Kdo všichni?“

„No všichni vaši, Armini!“

„Princ taky?“

„No jasně! Nebo ne?“

Roger se zamračil. „Pojedem! Já už je tam srovnám...“

Opilá dívka se začala chechtat. „To jsem moc zvědavá, jak je tam srovnáš! Moc bych chtěla vidět, jak ty je budeš rovnat...“

Rogerovi zablýskalo v očích. Navíc dívka, jak se smála, mu téměř spadla do náruče a on ji těžko zachytil; položil jí dlaň na čelo a něco řekl. Dívka sebou škubla, jakoby ji udeřil, potom zmalátněla, takže ji musel posadit na židli. Zašeptal jí něco do ucha – začala se třást a ulekaně se rozhlížet kolem sebe a cosi blekotala.

„Hele, co s ní děláš?“ zeptal se někdo z těch mladých. Obklopili je těsným kruhem a přestali se smát. Roger přimhouřil oči a usmíval se; pak lehce přejel dívce po tváři a ona vyskočila.

„Proboha... co to bylo?“

„Sen.“ řekl Roger.

„Ale v tom snu... proč nás stříhali?“

„To bylo v té době, na kterou ses ptala.“

Dívka nějak vystřízlivěla. I ostatní. „Jak jsi to udělal? Tys mě zhypnotizoval?“

Roger neřekl nic.

„Ty jsi čaroděj?“ ptal se někdo.

„Tyhle věci se u nás učí děti ve škole.“

Všiml si, že číšník taky přihlíží a dost valí oči. Kývl na něj a oznámil, že zaplatí. Číšník sebou polekaně škubl a odběhl; vzápětí přišel sám majitel a řekl Rogerovi, že byl hostem podniku.

„Jsem potěšen, že jste navštívil můj motorest, pane...“ ukláněl se s křivým úsměvem.

„Jak jsi mne to oslovil?“ zeptal se Roger.

Šéf se polekal, pak mu to došlo. „Promiň, zapomněl jsem... budu rád, jestli nás opět navštívíš...“

„S radostí...“ zapředl Roger jako spokojená kočka.

Simone mlčela, dokud nebyli zase ve svém voze. „Teda, ty se umíš chovat...“ řekla potom.

„Copak se ti nelíbilo?“

„No, ten šéf! Cítil k tobě úctu, odpustil ti útratu... a ty...“

„Kvůli tomu mi ještě nemusí vykat.“

„Je vůbec někdo na světě, kdo tě má ještě rád?“

„No – třeba ty, ne?“

„Děláš všechno, abych neměla.“

Roger se začal smát. Simone skousla rty, šlápla na plyn a řítila se po silnici jako k ohni.

Roger si náladu pokazit nenechal – naopak, jak se blížili k Troissy, byl čím dál rozjařenější. Simone taky přešla špatná nálada a protože Roger se chystal k nějakým zásahům, těšila se, jak srovná ty, na něž se připravuje.

Město Troissy bylo plné lidí. Povšimli si, že kromě normálních turistů chodí po ulicích také Armini, ve dvojicích i hloučcích. Většinou v odřených riflích, často fungl nových, s vojenskými blůzami nebo v kožených kabátcích se všelijakými nášivkami. Většina měla na opasku aspoň dýku, ale mnozí sekeru, machetu, dokonce revolver. Což zcela tolerovaly dvojice četníků, které postávaly na rozích pro případ porušení pořádku.

Na první pohled Simone zjistila, že někteří z Arminů mají vlasy dlouhé jako Roger, až na ramena nebo ještě delší, a hladce načesané. Někteří měli vyšívané pásky či chřestýší kůže kolem čela, jiní ve vlasech spony s vějířem per a někdo měl spletené u uší copánky. Ale byli i chlapci, kteří měli na hlavě vyholený jen jeden pramen vlasů z temene až na záda. A chovali se stejně pyšně jako ti dlouhovlasí.

Roger se mračil. Mračil se moc a jeho zelené oči získaly výraz šelmy na lovu, což Simone začínalo bavit. Hledala místo k zaparkování a těšila se, koho a jak Roger srovná. Když někdo peskuje svoje podřízené, bývá to pro nezúčastněné diváky většinou veliká zábava.

„Zastav!“ zařval najednou Roger jako raněná šelma a když Simone leknutím zabrzdila, vyskočil z auta a zařval: „Stanley!“

Simone objevila nedaleko díru mezi automobily parkujícími u chodníku. Za normálních okolností by se do ní byla nevešla, ale teď ji hnala zvědavost. Odtlačila předkem automobil před sebou až na nárazník dalšího, zadní namáčkla na sloup veřejného osvětlení a už tam byla. Dokonce bylo i možné, že vyjede, aniž by si rozmlátila předek. Pak pospíchala očumovat k Rogerovi.

Ten stál jako bůh pomsty před chlapcem Stanleym a jeho dvěma kamarády. Ti všichni byli oblečeni do uniforem cizinecké legie a Stanley měl dokonce důstojnickou blůzu. Každý z nich měl pytel narvaný nakoupenými věcmi a na hlavách vyholené kadeře.

„No to je paráda!“ chválil je Roger, „Stanley Greenbay, náčelník z Elghidu! A ostříhaný jako blbec! Co tě to sakra napadlo?“

Stanley Greenbay se tvářil jako blbec. Když to Roger chtěl, tak vyhověl.

„Nestydíš se? Jak se vůbec můžeš takhle ukázat před kamarády?“

„No a jak vypadaj ty kamarádi?“ zahučel Stanley, „Viděl jsi, jak vypadají ty, co byli s princem? Tak co děláš blbý kecy?“

„Ti, kteří bojovali za prince, byli zohaveni nepřítelem v boji, který vedli čestně a s nejvyšším možným úsilím, patří jim čest a sláva! Ale ty sis to nechal udělat dobrovolně!“

„No... ale vždyť Chris povídal, že je to takhle v pořádku!“

„Chris! Nemáš vlastní rozum, nebo co?“

„Ale takhle se to nosilo za války! Fakt!“

„A je snad nějaká válka?“

„No...“ Stanley klopil oči a krčil rameny.

„O tom snad není možný pochybovat!“

„No... jak se to vezme.“

Roger zavrčel jako šelma: „Jak to bylo?“

„No, on Chris říkal, že když jdeme do boje, měli bysme vypadat jako bojovníci. A že i Algonkinští Indiáni nosili takovéhle kadeře. A potom že se to nosilo ve smečkách za války. A kdo chce jít s ním, že by měl dát najevo bílejm paďourům, že je bojovník.“

„No to se ti povedlo! A co jste dělali?“

„Jeli jsme do Alžíru. Páni, tam kulili oči, když jsme vjeli do přístavu a chtěli jít do města! Nebejt toho, že Chris slíbil pomoc veliteli těch Palestinců, tak nás tam snad nepustili.“

„Co slíbil Chris jakejm banditům?“

„No, ono se o tom nesmí mluvit, ale ty seš přeci lord kancléř. Já taky přesně nevím, co jim tam všechno nasliboval...“

„To je konečně jeho věc. Co bylo potom?“

„Potom jeli s náčelníkama do nějakýho paláce v jejich Kasbě. Mají tam Kasbu jako my v Ironu, víš o tom? A přivedl ty Araby.“

„Jaký Araby?“

„Rozdělil je. Každej náčelník si mohl vybrat jednoho nebo dva Araby s sebou. Dokonce jsme jim udělali copánky, ale krátký, protože oni nosejí hodně ostříhaný vlasy.“

„Vím, jak vypadají Arabové. Na co je máte?“

„Během plavby jsme je naučili zacházet s lodí a trochu bojovat. Potom měli hlídat lodě, ale ti lepší šli s náma i do boje. Vypadá to, že budou sloužit přímo u nás ve smečkách.“

„Kde máš ty svýho Araba?“

„Na lodi. Dal jsem mu za úkol vyleštit všechny kovový věci a vydrhnout palubu. Hankovýmu taky – až to budou mít, můžou se jít podívat na břeh...“

„Přesně řečeno, používáte je jako sluhy.“

„No... jak se to vezme. Taky je učíme.“

„Umím si to představit. Tak jste posbírali ty Araby. Co dál?“

„Pak jsme jeli do Španělska. Teda... některý prohlíželi pobřeží v Maroku. A dvě rychlý lodi to vzaly podle pobřeží dolů. Byl zrovna hrozně příznivej vítr a my jsme se museli probíjet proti větru do Biskajskýho zálivu.“

„Kam jely ty dvě lodi?“

„Salem říkal něco o Beninu. Království Dahome, nebo jak se tomu říká. Salem tvrdí, že pochází z královskýho rodu...“

„Kdo je Salem?“

„Jeden černej náčelník. Poznal bys ho podle perlovejch náušnic. Taky v nose má perlu, takovou velikou...“

„Pokud vím, operační plány neříkaly nic o Beninu ani o království Dahome! Dokázal se ten tvůj Salem vrátit včas?“

„Ještě tady není.“

„Tak vidíš! Zmeškal boj nebo se ulil z boje za našeho prince!“

„Salem o tom jednal s Chrisem. Slíbil mu, že když se boj protáhne, sebere tam všelijaký kamarády na pomoc...“

„Teď už snad ne!“

„Nojo. Ona je škoda, že to vzalo tak rychlej konec. My bysme stejně radši bojovali ještě dál!“

Roger si povzdechl. „Kde je Chris?“

„U Enkry v táboře. Mají tam sportovní hry.“

„Proč ty tam nejseš?“

„Někdo musí zůstat tady ve městě. Chceme tam jet, až nás někdo vystřídá...“

Roger si povzdechl. „No dobře. Najdu si Chrise a předvedu mu, jak řádí Děda Mráz na letní aktivitě. A ty se styď! A nemysli si, že tímhle je to srovnaný nadosmrti!“

Stanley se zasmušil. Pak se rozesmál. „A co řekneš těm, co se vykoupali v ohni a teď nemají ani tu kadeř?“

„Do ohně snad nosí všichni přílbu!“

„No... všichni ne. A náš čaroděj vůbec žádnou přílbu nemá.“

„Jakej váš čaroděj, sakra?“

„Claudio. Máme svýho čaroděje, to nevíš?“

„Kluka?“

„Jasně! Přece čarodějem nemusí bejt jen holka, to není nikde psaný! Náš čaroděj je kluk a umí to perfektně, jen mu to někdy nejde zastavit...“

„Počkej, počkej! Co to plácáš? Co nejde zastavit?“

„Claudio když dostane oheň, tak ho dokáže bez potíží oživit. Dokázal by udělat fajrák, že by tohle město spálil na popel! Jenomže někdy se mu to nepovede uhasit. Asthra už mu kvůli tomu zakázala pracovat s ohněm, ale náčelník s tím nesouhlasí a nařídil, že se to musí naučit... To víš, město vem čert, ale co kdyby nám od toho chytly lodě?“

„Stanley, ty jsi blázen, Claudio je druhej a váš náčelník je blázen na ultimo! Copak si neuvědomil, jak to může dopadnout?“

„Ale neboj! Claudio se to jistě naučí!“

„Claudio! No dobře, já si to vyřídím přímo s Chrisem. Ahoj, Stanley, a chraň se mi přijít na oči!“

„Neboj. Taky mám z toho radost jako ze chcíplýho housete!“ řekl Stanley upřímně a Roger vytřeštil oči a začal se dusit. Stanley na nic nečekal, popadl svůj vak a zmizel i s oběma kluky.

„Dovedeš to pochopit, jak von je voraženej?“ řekl Roger zdrceně, „Takovýhle děti jsme si vychovali! Kam ten svět povede?“

Vrátili se do vozu a rozhodli, že pojedou dál do Enkrova tábora. Simone byla spokojená, neboť Roger po cestě polohlasně nadával na oba podřízené, Chrise i Stanleyho, a zdálo se, že je doopravdy rozzloben.

Na odbočce k táboru je zastavili dva četníci a přáli si vědět, zda jsou tam očekáváni. Roger vystrčil z auta hlavu, načež usoudili, že ano. Upozornili však Simone, že se tam asi dá těžko zaparkovat a Roger odpověděl, že se to jistě nějak zařídí. Načež mu zasalutovali a pustili je dál.

„Koukám, že nás dokonce ještě chrání před všelijakými čumily,“ řekl Roger spokojeně, „Francouzi se opravdu překonávají...“

„Jsme pohostinná země.“ řekla Simone.

„A taky leccos potřebujou. Před týdnem by nás možná zavřeli.“

To nekomentovala, protože to byla pravda.

Pak potkali další hlídku, tentokrát Enkrovu – když viděli Rogera, bez řečí ho pustili dál. Simone se propletla přecpaným parkovištěm a zastavila na trávníku, kde už stálo několik vozů, většinou prominentů. Taky tu stála Asthřina Manta a džíp, označené výraznými labutěmi.

Vystoupili. Okolo byl pěkný zmatek, všelijací lidé nejrůznějších národností a barev pleti pobíhali sem a tam a domlouvali se mezi sebou podivnými jazyky. Rogerovi se to líbilo, Simone taky, i když nerozuměla. Chytil za rameno nějakého kluka a vyptával se, kde se momentálně něco děje – dozvěděl se, že u moře se konají závody v plavání, na uzavřeném kusu silnice se běhá a na pláži se skáče do dálky a do výšky. Dále probíhají další vyřazovací boje v karate a judo, a opakují se závody v šermu. Sportovní komise se nedohodla, tak se šerm rozdělil na evropský a orientální a momentálně se přímo za pochodu sestavují pravidla pro oba. Není vyloučeno, že se ale všecko bude ještě měnit, neboť se čeká na lorda Rogera z Monroesu, který je věhlasným odborníkem na všechno a jestli se mu to nebude líbit, tak to zruší a bude se soutěžit do třetice. Rogera zabolelo, že ho kluk nepoznal, ale naopak potěšilo, že o něm slyšel a to něco dobrého. Rozhodl se jít co nejdříve najít Enkru – dozvěděl se, že je u moře na tom plavání.

U moře ze všeho nejdřív potkali Asthru. Byla docela mokrá včetně vlasů, zřejmě taky plavala, a jak viděla Rogera, hned se k němu vrhla. „Ahoj Rogere! Heleď, musíš mi pomoc něco rozhodnout! Je regulérní, aby v plavání někdo vlasy měl a někdo ne?“

„Nevím. Přesně řečeno, nechápu, o co jde.“

„Někteří kamarádi mají totiž ostříhané hlavy. A teď se říká, že se jim plave líp než těm, co mají vlasy. A tak se diskutuje, jestli je to regulérní a jestli by se neměli dát ostříhat. Jenže já jsem proti.“

„Já taky a bezpodmínečně! Ať nekecají a nic neorganizují, nebo je zdusím, že budou lézt po zdi!“

„Fajn, to se mi líbí. Ale co udělat s neregulérností závodů?“

„Ti, kteří nemají vlasy, si je nechají urychleně narůst!“

Asthra zaváhala. Pak se rozesmála. „No, s tebou se nebudem nudit!“ řekla a odběhla pryč. Roger šel za ní – potkal nějakého kluka, který měl okolo pasu řemínek a za ním ohromný nůž ve zdobené pochvě, kromě toho měl šikmé oči a na levé noze jizvy po žraločích zubech, takže trochu pokulhával.

„Ty bys mi mohl pomoci, Rogere! Navrhoval jsem, aby se soutěžilo v lovu žraloků nožem. A nikdo mi to nechce uznat jako sport!“

„Zdravý rozum zvítězil. Kde tady chceš najít žraloky, Aleku?“

„Třeba v Biskajském zálivu se občas nějaký objevujou!“

„Ne, Aleku, nebudeme soutěžit v lovu žraloků! Jestli chceš, můžeš se na zpáteční cestě stavit na Velký korálový bariéře u Austrálie a tam si zalovit, co ti bude libo. Ale tady ne!“

„To ale nedostanu placku!“

„Když se ti podaří sehnat dost bláznů, kteří tam pojedou s tebou a budou soutěžit, jistě se ti povede získat i placku.“

Chlapec se zamyslel a pak pokrčil rameny. „No dobře. Já to teda zkusím navrhnout...“

„Alek Kirkgaard,“ představil ho Roger Simone, když na okamžik poodešel, „Taky pěknej cvok. Jeho dědeček byl pirát a pašerák. Potopili ho někde u jižního pobřeží s ponorkou.“

„Vypadá jako Číňan.“

„Malajec. Jeho matka je ze Sumatry.“

Simone jenom potřásla hlavou. A už sem běžel Jackie Therlowe – znala ho z televize. „To je dost, že jsi tady, Rogere! Hele, je možný, aby se tu hrálo vodní pólo?“

„Je to možný.“ soudil Roger.

„A víš něco o pravidlech?“

„Nevím.“

Jackie posmutněl. „Když vyhlásíme závody ve vodním pólu, sestaví družstvo Kim a Chris. A jestli bude možný, aby se pod vodou i bojovalo, tak se kluci vzájemně utopí. To nechci vidět.“

„Kdo se utopí, bude diskvalifikován.“

„Z toho si nemůžeme dělat srandu, to je vážná věc! Enkra je proti, ale kluci ho ukecávají.“

„Kluci? Je tam i Chris Everett?“

„No jasně. Proč by nebyl?“

„Já bych Chrise a jeho kluky vůbec vyhodil.“

„Proč?“

„Neregulérní účes.“

Jackie se rozesmál. „Prosím tě, Rogere, pojď mu to říct do očí! Ode mě by to tak nevyznělo!“

„Už se na tom pracuje.“

Simone byla zvědavá na odbojného náčelníka a nebyla ani moc zklamaná. Byl na zasedání náčelníků a dokonce byl oblečen, on i jeho dívka. Oba měli stejné maskovací kalhoty, důstojnické blůzy a na nich nášivky zřejmě od cizinecké legie. A oba vyholené copánky, Chris jeden a dívka dva. Vypadali dohromady moc hezky, a když se hádali, Chris se občas po ní ohlédl, jakoby u ní hledal morální podporu.

Roger přišel k náčelníkům a všichni ztichli, protože čekali, co bude. Enkra pozdravil, Roger odpověděl. Potom chvíli otálel, až Jackie řekl: „Roger by rád něco řekl Chrisu Everettovi.“

Chris se s úsměvem obrátil. „Co bys rád, Rogere?“

„Navrhuji, aby osoby, které se dopustily porušení morálních zásad, platných v tomto společenství, byly vyřazeny z účasti na všech akcích, které se pořádají. A dále aby byly zrušeny jejich náčelnické a jiné funkce.“

„Pane jo...“ ozval se nějaký hlas zezadu.

Chris chvíli důstojně mlčel. „Jaký zločin je nám kladen za vinu?“

„Sebezohavení!“ řekl Roger rázně.

Chris se nedal vyvést z míry. Čekal na tohle střetnutí už dlouho. „Takový zločin se v kodexu nenachází!“

„To je omyl. Zřejmě neznáš pastevecký kodex dost dopodrobna!“

„Ty neznáš kodex dost dopodrobna,“ řekl mírně a s úsměvem Chris, „Bille, přines mi můj cancák!“

Jeden z jeho kluků odběhl raketovou rychlostí. Chris zatím pokračoval: „Kodex mluví jen o zohavení nepřítele a stanoví za něj patřičné tresty. O tom, co si kdo udělá dobrovolně, se tam nemluví...“

„Nevím, které znění kodexu máš na mysli!“

„To, které je uloženo v museu v Indiopolisu.“

„Je mi líto. Znění, které máme v Kingtownu, se asi od vašeho nějak liší!“

„Neznám žádné dvojí znění kodexu!“ zvýšil hlas Chris, „Podle mého názoru je jenom jedno!“

„Jako je jedno i slunce na nebi. Uvidíme, jaké máš důkazy...“

Vrátil se Bill. Cancák svázaný do krokodýlí kůže a s okovanými rohy byl mistrovským dílem, ale vyznal se v něm asi jenom majitel – chvíli hledal a potom vrazil Rogerovi sešit do ruky.

„Tak mi v tom najdi nějaký bod zakazující mi dát se ostříhat tak, jak jsem to udělal!“

Roger vítězoslavně zaržál. Nehledal dlouho. „Je to čtvrtý bod. Zakazuje se tam stříhání vlasů podle bělošského způsobu.“

Chris potřásl dlouhou skalpovou kadeří. „Ty mi chceš tvrdit, že tohle je bělošský účes? Rogere Monroesi, ty jsi úplně ztratil soudnost! Tohle je, jestli dobře vidíš, válečný účes, který nosili naši otcové a dědové za války. A který navíc nosili i kluci ze smeček v té době! Podívej se na kterýkoliv film!“

„Což nic nemění na situaci, že je to účes nedůstojně krátký a tím znevažující svého nositele!“

„I v tom se Tvoje Svatost podstatně mýlí. Naopak skalpová kadeř, kterou nosím, je nejmíň čtyřicet centimetrů dlouhá od začátku ke konci. Jestli je ti libo, můžeš si ji přeměřit. Nedá se tedy říct, že bych měl vlasy krátké, jako například tvůj kamarád a člen tvé smečky Sonny Albert!“

„Záležitosti Sonny Alberta vyřeším později. Teď mluvím o tobě! Nechceš snad říct, že to, co nosíš na hlavě, tě nějak zdobí?“

„Ozdobou muže je zbraň. To, co mám na hlavě, se ti může nebo nemusí líbit. Ale myslím, že to není v tuhle chvíli důležité.“

„Dobře, jak chceš. Podle mého názoru člověk, který je ostříhán tímto způsobem, nemá právo na náčelnickou funkci.“

Chris Everett vyčkal, až se na něj všichni podívají. Pak se usmál a řekl přívětivě: „Ty a já máme rozdílný názor na věc. Trváš na tom, aby se tento problém jednoznačně vyřešil?“

„Ano!“

„Kdy, kde a jakou zbraní?“

Roger se zarazil. Rvát se s ním nehodlal, Chris nebyl žádná bábovka a mohlo by to špatně dopadnout. Roger nebyl velký rváč a zastával názor, že člověk inteligence převyšující paviána se do boje nehrne.

„Ty mne chceš vyzvat k boji?“

„Dokážeš mne snad jinak přesvědčit, že máš pravdu?“

„To nedokážu – ale stejně si myslím, že souboj není řešení!“

Chris se usmál ještě vlídněji. „I já si to myslím. Dokonce si toho myslím i víc, ale na to bych potřeboval, aby mi můj pán, princ Enkra, dovolil promluvit.“

Enkra seděl velmi důstojně s nohama zkříženýma a s Anittou po boku jako posilou. Když byl vyzván, pokynul, aby Chris promluvil. Ten si na to vstal a zdůrazňoval svá slova gesty rukou:

„Všem je nám líto, že boj s lidmi, do něhož jsme se vypravili, skončil tak rychle a bez velké slávy. Nabízí se možnost, abychom v boji pokračovali dál, tentokrát mezi sebou, mezi skutečnými bojovníky a ne těmi pitomci, kteří nás vyzvali z nedostatku znalostí o našich schopnostech! Lord Roger tvrdí, že jsem udělal chybu a nemám právo být náčelníkem. Já tvrdím, že to není pravda. Také moji kamarádi tvrdí, že to není pravda a že se Roger mýlí. A chtějí to dokázat Rogerovi i jeho kamarádům, jestli nějaké má. Navrhuji, abychom si změřili síly a vyřešili bojem, kdo má pravdu.“

„A podmínky?“ zeptala se princezna Asthra.

„Moji kamarádi jsou označeni válečnickým účesem, skalpovou kadeří. Ti, kdo se k nám chtějí přidat, se tak rovněž označí. Bojištěm bude celý svět. Dopravní prostředky libovolné: lodi, auta, motocykly, letadla, jak kdo chce a může. Budeme se přesunovat z místa na místo a napadat ostatní hráče, kde na ně padneme. Koho zajmeme, ostříháme mu na hlavě hřívu až na skalpovou kadeř, jakou máme my. Od té chvíle bude patřit nám až do chvíle, kdy se této kadeře sám nebo za pomoci druhých zbaví. Dokud ji ale bude nosit, musí bojovat za nás, jak se sluší a patří. Co uděláte vy s námi, když nás dopadnete, to je vaše věc. Hra skončí, až já zajmu všechny, kdo by chtěli vést moje nepřátele. Rogera, Enkru, Jacka, Kurta, Sonnyho, Frenna, Asthru. A Anittu, pochopitelně, jsem přece gentleman. Nebo až někdo z vás dopadne mne a důstojníky, kteří bojují se mnou. Jak se vám taková hra líbí?“

Roger při té řeči střídavě bledl a rudl. Když Chris umlkl a vítězoslavně se rozhlížel, řekl: „Takže navrhuješ další stříhání?“

„Jak se to vezme. Já se neproviním, protože to, co udělám, patří k věcem dovoleným. Ostříhám tě, ale ponechám ti kadeř v přirozené a slušné délce.“

„Ale mne přinutíš, abych tě ostříhal, protože jinak ti nebudu moci tu kadeř odejmout!“

„No, to už je tvoje věc...“

„Tos vymyslel právě teď, nebo sis to chystal delší dobu?“

„Čekal jsem na chvíli, kdy ti to budu moci říct.“

„To ti teda muselo dát dost práce vymyslet takovou poťouchlost!“

„Myslíš, že jenom vy Baarfeltové jste chytří? Ostatně i v mých žilách koluje troška vaší krve, a tu a tam mi to taky myslí!“

„Jak dlouho by ten boj trval?“ ptal se Kurt.

„Já bych nejradši, aby trval co nejdéle. Ostatně počítám, že se celá země postaví za svého prince a bude proti mně bojovat!“

„Troufáš si,“ řekla Asthra, „Jestli tě chytím, nechám vás všechny projít ohněm a máš po copánkách!“

„Těším se, že budu mít tu čest za odměnu udělat parádní copánky tobě, princezno!“

Nastalo trapné ticho. A Chris řekl: „Odváží se někdo přijmout?“

Opět bylo ticho. A pak řekl Enkra: „Ne.“

Všichni zprudka vydechli.

„Né?“ protáhl Chris, „To říkáš jako princ?“

„Jako princ říkám ne.“

„Proč?“

Enkra přimhouřil oči, aby neviděl Rogerův škleb a nebyl rušen ve vlastních úvahách. „Nejsou pro to správné podmínky. A nepovažuji za vhodné, abychom vedli válku po celém světě s takovými podmínkami. Jak bys v tom případě chtěl zacházet s lidmi, kteří se do toho připletou?“

„Koho tím myslíš?“

„Naše kamarády ze světa. Jmenoval jsi Anittu, to znamená, že máš na mysli i ty, kteří nejsou zrozeni v Arminu. Co uděláš s nimi?“

„Budou-li bojovat, potom totéž.“

„Jak bezpečně poznáš, chtějí-li bojovat nebo se jen přišli podívat? Nebo chceš se zajatci zacházet stejně jako generál Tribber a pochytat každého, kdo je ti podezřelý?“

Chris pokrčil rameny. „Záležitosti bělochů mě zas tak nepálí!“

„Mě naopak velice. Už jsem do své války zatáhl dost lidí, kteří za nic nemohli a jenom se přidali. Myslím, že není důvod do ní zatahovat další. Navíc, když nebyla vyhlášena. Nebo mi snad chceš oficiálně válku vyhlásit?“

„Ne. Nejdřív napadnout, potom vyhlásit. Moment překvapení bude pro zúčastněné hráče docela dobrou zábavou, řekl bych.“

„Ne, Chrisi, nesouhlasím s tím. To, co sis na nás vymyslel, je příliš a já myslím, že nemáme právo to udělat.“

„Jsi princ. Máš právo udělat cokoliv a národ tě bude podporovat.“

Enkra vzdychl. Vtom mu přišel na pomoc Jackie: „Jde o jinou věc! Toho boje se někteří kamarádi nemůžou zúčastnit. Například plukovník Kim a většina jeho vojáků, protože nemají možnost nosit ani skalpovou kadeř, ani normální účes. Tím je vyřazuješ ze hry dřív, než začala!“

„Správně,“ řekl Kurt, „Nejdřív bys musel počkat, až jim zas trochu narostou vlasy. Nejmíň rok, aby to mělo smysl...“

Chris zaváhal. „Kluci, neblázněte! Vy jste mladší, jenomže mně už bylo patnáct! Za rok mi bude... skoro sedmnáct! V tom věku už těžko můžu bojovat ve smečce! Mám poslední rok...“

Do nastalého ticha promluvila Asthra. „Nojo, to je vlastně pravda! Jestli se to o rok zdrží, tak Chris už to nestihne!“

Nastalo trochu ruchu, který překřičel Roger: „Jaký zdrží? Jaký nestihne? Proboha, o čem to vůbec žvaníte? Copak jde myslet o téhle blbině jako o něčem, co vůbec je možný udělat? Mluvíte o Chrisovým věku, ale mně je taky šestnáct a taky už přestanu pracovat ve smečce, ostatně některý další taky! Ale kvůli tomu přece nemůžem udělat takovou blbost, jakou on navrhnul!“

Vypadalo to, jakoby se probouzeli – Chrisův argument byl pro mnohé dost pádný. Teď ale řekl Enkra: „Rozhodli jsme právem, že výzvu nebo návrh, nebo co to vlastně Chris přednesl, nepřijmeme. Není to možno přijmout z důvodu naší cti.“

Chris to přijal kupodivu klidně. „No, vždyť jsem snad tolik neřekl! Ale nebyla by to marná zábava, nemyslíte?“

A protože mu nikdo neodpověděl, obrátil se a odešel k nějakým svým kamarádům, kterým začal svůj návrh dopodrobna vysvětlovat.

„Ten nezapomene,“ řekla Asthra, „Tady neuspěl, ale mezi smečkami možná nějaké blázny najde. A nedá si pokoj, dokud ho nezkřísnem.“

„Kdo tak asi?“ ptal se Enkra.

„No právě, kdo?“ řekla Asthra nevinně.

Jackie vstal, přinesl několik klacků a přihodil je do ohně. „Hele, kecáme a málem nám to vyhaslo. Nenecháme si něco na večer? A vůbec, tohle bylo oficiální zasedání rady nebo co?“

„Řekla bych, že takovej přátelskej pokec,“ usoudila Asthra, „Docela nezávaznej...“

„Pámbu s náma,“ řekl Roger, „Večer na oficiálním zasedání bude Chris taky?“

„Ne, nebude. Ačkoliv si myslí, že by měl být. Jenomže, s Chrisem to není lehký...“

„Pozoruju. Necháme toho, mám za sebou kus cesty a blbou náladu. Porozhlídnu se trochu, jak ty sportovní soutěže jdou, a pak se uvidí...“

Roger skutečně odešel – plavecké soutěže už skončily a teď se téměř všichni koupali. Někdo navrhoval souboje dvojic ve vodě, ale nepodařilo se mu prosadit to.

Roger zamířil k šermířům – po cestě si všiml Sonny Alberta a dohonil ho. „S tebou bych měl taky pár slov, Sonny.“

„Já vím. Už mě strašili.“

Sonny Albert se nezměnil. Vypadal o trochu starší a nešklebil se už tak blbě jako dřív. Co ho Roger znal, nosil vlasy dozadu jako všichni a normální, to jest co nejdelší. Teď se dal ostříhat na účes zvaný vekslácký, to jest vzadu zastřižený hodně nakrátko a vpředu nakadeřený a načesaný do očí. Nejvíc Rogera zarazily vysoko vyholené spánky, což byl předpoklad elegance a Sonny se o to pečlivě staral. Zdálo se, že mu úprava prospěla.

„Když jsem slyšel, že ses dal přistřihnout, chtěl jsem ti dost sprostě vynadat. Teď ovšem nevím...“

„Byl jsem první, kdo odletěl do Evropy. Jako komthur mám právo rozhodovat o hodně věcech. Taky o tom, jak se budu maskovat. A protože jsem potřeboval být nenápadný, udělal jsem tohle. Je to trestné podle našich zákonů?“

Roger si povzdechl. „Není to nic, co by ti dělalo velkou čest, ale trestné to není. A co víc, jsi můj kamarád. Co mám udělat? Jak bys to řešil v tomhle případě ty?“

„Chris Everett se v první diskusi na tohle téma odvolal na mě. Ještě v Jugoslávii, když na něho dokročil Kurt.“

„Chris Everett je rozvratník, buřič a štváč. Ty jsi komthur Černé Lilie a člověk nadaný většími právy než nějaký pochybný náčelník. Nemyslím, že jsi udělal dobře, ale taky to není důvod trestu. Ale neměl bys to podporovat. Aspoň k tomu nevyzývat ostatní.“

„Nikoho jsem nevyzval. Konečně, když to chceš probírat, musím ti říct jinou věc, problematičtější. Víš, kdo je Emilio Boniga?“

„Nevím. Proč?“

„Kapitán lodi a náčelník smečky. Přiletěl v prvním sledu, koupil si loď v Punatu na Krku a plul s ní podle pobřeží dolů do Řecka. Jeden z jeho kluků je původem Albánec a přál si navštívit vlast.“

„V pořádku. K tomu byli všichni přímo vyzváni. Je dobré udržovat mezinárodní přátelství.“

„Když Faina, to je jeho loď, zakotvila v přístavu Durres neboli Drač a kluci chtěli vystoupit na břeh, zatkla je místní policie. V té zemi je totiž zákaz všeho možného, taky vlasů delších než je místní zvyklost. Policie žádala, aby se dali přistřihnout od místního holiče.“

„Co udělal Boniga?“

„Nařídil svým klukům odplout od mola na moře. Sám se čtyřmi dalšími se nechal od těch policajtů zatknout a žádal, aby mohl mluvit s pracovníky našeho velvyslanectví. Bohužel, my v té zemi žádné nemáme.“

„Ani se nedivím. Slyšel jsem už o Albánii, ale nic dobrého.“

„Je to nejzaostalejší země na světě.“

„No právě. Tak co bylo dál?“

„Policajti Bonigu a jeho kluky zavřeli a začali vyzvídat na svém ministerstvu, co dělat dál. Protože ale fízláci mají delší vedení a jejich ministerstvo o nic menší, protáhli to, a zatím se okolo jejich přístavu začaly shlukovat naše lodě. Ti jeho kluci totiž požádali o pomoc některé naše náčelníky a...“

„Chápu. Co dál?“

„Nakonec to zjistila místní vláda. Jejich šéf, kterému říkají Enver Hodža, se pokusil vyjednávat s našimi orgány, ale nikdo se s ním o tom nechtěl bavit. Nakonec vyjednával přímo s Bonigou, což kluka moc potěšilo, a dosáhl úspěchu. Kluci se dali ostříhat a ten Hodža je pozval na recepci do presidentského paláce, kde dal Emiliovi nějaké vyznamenání za zásluhy o rozvoj státu...“

„Neblbni, proboha!“

„Viděl jsem Bonigu v Římě, ukazoval mi tu svou medaili. Je moc pěkná, navrhl jsem, aby ji dal do musea, ale nechce. On sám vypadá o trochu hůř.“

„Hůř než ty nebo než ta medaile?“

„Hůř než všechno. Zkrátka dohodli se po dobrým, kluci toho nechali a odpluli pryč. Jenže stejně je to takový... nejistý.“

„Co jsi udělal?“

„Navrhl jsem Emiliovi, aby se moc nepletl mezi ostatní a nikde to nevykládal. Zůstal posádkou v jedný díře... sakra, jak se to jmenuje? Jelsa, myslím, a je to na Hvaru...“

„Počínal sis dobře, Sonny. Poslouchej, doufám, že jsi zakázal odvetná opatření proti Albánii!“

„Ještě víc. Zakázal jsem celou Albánii. Taková země pro nás vůbec neexistuje!“

„To bude asi nejlepší. Kdyby se o tom dozvěděli ti blázni, mohli by tam udělat nájezd... takhle to snad dopadne v klidu.“

„Nasměrovali jsme všechno na Jugoslávii. Tam jsou lidi přívětiví a mají nás rádi, i když při sám Bohu nechápu, proč.“

„Já taky ne. Ale neboj se, oni přestanou až nás líp poznají. Hlavně to nikde neroztrubuj, ať se to ještě nepokazí...“

Obrátili se, neboť k nim přibíhal jeden z chlapců, soudcujících u šermu. „To je dost, že jste tady! Takhle by to teda dál nešlo, s tím musíte něco udělat!“ rozčiloval se.

„Co se ti nelíbí?“

„Vymysleli na nás novou fintu – teď sekají do hlavy! Takhle nebo takhle, ale vždycky, aby sekli přes vlasy. A pochopitelně, udělají slušnej šlic a je z toho krve jako z vola. A to tak nemůžeme nechat, to snad uznáte!“

„Kdo a komu to dělá?“

„Everettovi kluci. A každýmu, kdo nejde s nima!“

Roger šel s nimi a nechal si vyprávět, poněkud zmateně, o průběhu boje. Došli na místo, kde ležel kluk na zemi s hlavou podloženou dekou a očima zavřenýma. Občas kroutil obličejem, asi to dost bolelo; z rány na hlavě mu tekla krev. Opodál stál chlapec v bílé říze a čekal.

„Je to jasný,“ řekl někdo, „Tak dělej, Claudio...“

Chlapec v bílém vytáhl z váčku na krku plynový zapalovač. Roger přihlížel, jak zapálil několik třísek na písku pláže a pak proměnil oheň, docela zručně. Dva kamarádi podali raněného blíž a vsunuli mu hlavu do ohně – vlasy a krev rázem vzplanuly, chlapec vykřikl bolestí, ale potom se uklidnil. Vstal a vykoupal se v ohni ještě jednou a když vystoupil, usmíval se, i když tvář měl ještě strhanou bolestí.

„Zhasni to, Claudio.“

Chlapec v bílém uhasil oheň, zřejmě dost nerad. Roger pochopil, že to je ten, o kterém mluvil Stanley – Everettův čaroděj.

Raněný se dost mračil, sahal si na hlavu, našel jizvu a dotkl se jí. Sykl bolestí, protože ještě nebyla zcela zahojena.

„Ukaž se mi!“ řekl Roger, „Jak se ti to stalo?“

Chlapec přistoupil blíž; jizva se mu táhla od čela k pravému uchu, skoro přes celou hlavu. Takový šrám nebylo bez ohně možné vyléčit.

„Udělal mi to schválně,“ řekl téměř provinile, „Hecovali mě, abych šel s nima do pluku, ale já jsem odmítl...“

„Kdo to byl?“

Vystoupil chlapec s pyšně vzhůru trčící kadeří a hlavou pomalovanou válečnickými znaky. Tvářil se hrdě a nepřístupně.

„Takové zranění jsi nemohl způsobit neúmyslně. Myslím, že jsi to udělal schválně a to je proti právu a zákonu!“

„Byla to nešťastná náhoda! Ty přece víš, Rogere, že se může stát chyba. Skočil mi do rány, myslel jsem, že se dokáže krýt...“

„Nevěřím ti. Jsem taky šermíř.“

„Opakuji, že jsem tu udělal neúmyslně! Je to jeho chyba!“

„Ale někteří jiní říkají, že se to stalo už několikrát a že to dělají vaši lidé!“

„To je drzá lež. Kdo to řekl?“ Bojovník se rozhlédl kolem, ale nikdo se neodvážil to opakovat. Měl v ruce svoji šavli.

„Ukážu ti, jak se to stalo. Dejte mi nějakou zbraň!“ řekl Roger.

Simone se lekla. Zato ten chlapec se potěšeně usmál.

„Ty sám se mi chceš postavit?“

„Ukážu ti, co jsi udělal. Aby to viděli všichni a abys přišel o ten copánek, co nosíš!“

„Já budu mít taky zbraň! A jsem zvědavý, jak to tobě bude slušet po koupeli ohněm!“

Roger přijal kord, zkusil jej v ruce a vyzkoušel i jeho hrot. Všichni se rázem shrnuli okolo a Simone měla co dělat, aby zůstala uvnitř kruhu a dobře viděla. Soupeři se pozdravili a potom se na sebe vrhli.

Simone viděla jenom blesky zbraní a jiskry, jak na sebe jejich ocel narážela. Roger měl dosti těžký kord, ale pořád lehčí než šavle jeho soupeře – hbitě odrážel všechny výpady a dokonce se při tom usmíval, zřejmě mu to nedělalo potíže. Jednu chvíli diváci vykřikli a šavle zasvištěla Rogerovi nad hlavou – a Roger řekl: „Ano, tak se to dělá. A teď zase já, jo?“

Chlapec pochopil, že teď Roger zaútočí a sám se snažil krýt – marně. Rogerův kord několikrát zařinčel o jeho šavli a potom najednou jeho špička usekla vrcholek skalpové kadeře i se dvěma péry, která tam bojovník nosil. „Ano, takhle se to dělá!“

Diváci se smáli, bojovník pochopil, co se mu stalo. Sáhl si na hlavu a někdo mu dokonce ukazoval kapesní zrcátko, ale nepodíval se. „Za tohle tě zabiju!“ zasyčel.

Roger neřekl nic. Počkal, až jeho soupeř zaútočí – odrazil jeho ránu a téměř vzápětí jej sekl špičkou kordu přes hlavu. Chlapec vykřikl, kolena mu podklesla – z hlavy se mu valila krev.

„Claudio,“ řekl Roger lhostejně, „Pán si vyzkouší tvůj oheň...“

Otřel špičku kordu od krve a vrátil jej majiteli. Potom řekl, nevšímaje si komentářů a pohledů svého okolí: „Dodatek k pravidlům: Kdo zraní soupeře, ať už úmyslně nebo náhodou, bude diskvalifikován. Právě jsem dokázal, že ke zranění, jaké jsme viděli, může dojít jen záměrným napadením, a to je trestuhodné. Proto nařizuji, aby pokud dojde ještě k nějakým podobným konfliktům, byl společně s poraněným omyt ohněm i pachatel. Třeba to někoho z nich zarazí...“

„Stane se! Doufám, že jste to všichni slyšeli!“

Roger poodešel stranou a sedl si na kládu. Simone došla k němu a posadila se vedle něho. „To bylo fantastický! Víš, že jsem se o tebe bála? Vypadalo to, že tě ten blázen rozseká jako toho chudáka... Ale ty jseš doopravdy skvělej šermíř!“

Roger s úsměvem potřásl hlavou. „Kdepak, to nic nebylo! Kdybys viděla Sida, to je teprve bijec! Mistr republiky z roku... sakra, už ani nevím, ale hned, jak k nám přišel. Tehdy jsem ho ještě neznal, tak jsem ho vyzval. Ten mi dal, že jsem nestačil zdrhat!“

„Sida? Kdo je to?“

„Ten kluk, co chodí s Asthrou, Mikův pobočník. Je přistěhovalec, ale jde mu to. Ostatně, Mike ho trénoval...“

„Mike že by uměl šermovat?“

„To už ani ne. Ale umí radit.“

A jako na zavolanou se objevila Asthra.

„My o vlku a vlk za humny.“ řekl Roger.

„Mluvili jste o mně?“

„O tobě ani ne, o Sidovi. Kdepak je teď?“

„Pracuje na tom svým případu. Dostal příkaz se tady moc neplést a radši najít Terry Fischera.“

„Myslíš, že Terry je živ?“ ptal se Roger – pak se podíval na Simone a ukázal Asthře, aby rychle mluvila o něčem jiném. Simone špicovala uši, i když to nebylo určeno pro ni.

„Jasně, co by ne. Ostatně Rogere, tyhle závody mají dost chyb i bez Sida. Kdyby tu byl, už bysme to vůbec nedali dohromady...“

„To je teda fakt...“

„Stejně si myslím, že to dobře nedopadne. Prý jsi posekal nějakýho pitomce od Everetta?“

„Jo. Budou tak dlouho provokovat, až mě opravdu dožerou...“

„Jasně, že budou provokovat. Chtějí se rvát a protože na ně nikdo nestačí, chtějí s náma. To je mi jasný od začátku.“

„Kam myslíš, že chce Chris dojít?“

„Závidí Kimovi jeho postavení. Říká se, že se Kim stane komthurem a to se Chrisovi nelíbí.“

„Kim si to zaslouží. Je to dobrej velitel.“

„A Sebastiano? A Juan?“

„Taky jsou to dobrý kluci. Rozhodně lepší než nějakej Chris, kterej dělá jenom potíže!“

„No vidíš. A právě to se mu nelíbí. Chtěl by zasedat v Korunní radě...“

„Jenom přes mou mrtvolu!“ vykřikl Roger.

„No, tak nějak si to představuje.“

„Nechali jste si to tady pěkně vymknout z ruky!“

„A co chceš dělat? První impuls k tomu dal princ! Pak už to šlo samo...“

„Něco s tím dělat musíš. Jsi čarodějka...“

„A ty jsi lord kancléř.“

„Jestli to nezarazíme, dojde k boji!“

„Vím. Ráda bych to zastavila. Ale nevím, co s tím mám dělat. Potřebovala bych se s někým poradit...“

Roger se křivě usmál. „Chápu. Vzkážu mu, aby přišel.“

Errata:

30.05.2021 11:44