Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Komthur von Cross měl rád dlouhé procházky za časného rána. Špatně spal a brzy se budil, tak dříve než se vzbudili jeho partneři a než musel zasednout k jednacímu stolu, procházel se po probouzejících se ulicích a prohlížel si Paříž.

Měl rád tohle město. Nikdy mu dokonale neporozuměl, jeho frivolní a bezstarostný život mu nebyl blízký. Snad proto obdivoval ty, kteří se v tom městě dokázali pohybovat se stejnou veselostí a bezstarostností. Nepřilnul k Paříži noční, plné světel, hudby, křiku, vyzývavých žen – ale teď ráno, když nad Seinou visela pokrývka mlhy a pouliční prodavači teprve roztahovali své krámky, mu bylo dobře.

U Austerlitzského mostu si povšiml člověka, který tam krmil labutě. Toho muže už viděl a to v posledních dnech. Několikrát, na různých místech a při různých příležitostech. I v hotelu a v blízkosti velvyslanectví. Bylo mu jasné, co to znamená.

Když k němu došel, muž se odvrátil od labutí, usmál se a podal mu půlku rohlíku. Mike přišel blíž, ulamoval rohlík a házel bílým ptákům.

„Jsem rád, že vás vidím o samotě.“ řekl muž.

„Nejsme sami.“ Mike se rozhlédl. Kolem proudili ranní chodci, ale nevšímali si jich.

„Na to, o čem chci mluvit, jsme sami dost.“

„No dobře. A co to je?“

„Terry Fischer, váš přítel.“

Mike neřekl nic. Prohlédl si neznámého a měl pocit, že si jeho tvář stejně nebude dlouho pamatovat. Ostatně tušil, kdo to je.

„Terry Fischer je mrtev.“ řekl ten muž.

„Ano, já vím.“

„A víte, jak zemřel? Kdo ho zabil?“

„To nevím. Ale vím, že je mrtev. Hledali ho a nenašli. Ti lidé, kteří ho zajali, ho nemohli propustit. Mstil by se jim.“

„Nemstil. Už by byl neměl možnost.“

„Proč?“

„Zlámali mu všechny prsty na rukou. Pálili ho cigaretami a zapalovačem. Pouštěli mu do těla elektrošoky. Mám pokračovat?“

„Ani nemusíš. Umím si to představit.“

„Nepromluvil. Neřekl jim ani slovo.“

„Hm. Ovšem.“

„Lidé, kteří byli při tom, říkají, že se snad zbláznil. Opakoval donekonečna takovou směšnou říkanku. Rozluštili to, je to něco o jezerech a zestárnutí – ale nevědí, co to znamená.“

„Jednoho dne se vrátím k jezerům. Usednu před svůj stan a zestárnu.“

„Ano. Co to znamená?“

„Nic. Je to indiánská píseň.“

„Proč to říkal?“

„Vzpomněl si na to. Soustředil na to pozornost, aby odstranil vše ostatní. Jsou texty, které člověku pomáhají, ale asi je zapomněl.“

„To učíte své agenty, aby vydrželi?“

„Učíme je dostat se do stavu, kdy už nevnímají bolest ani utrpení. Každý z nás to umí. Jenže, sám se z toho už nedostane.“

„Terry Fischer se z toho taky nedostal.“

„Když ví, že zemře, začne se připravovat. Sníží počet srdečních tepů, omezí dýchání, také činnost všech vnitřních orgánů. Krev teče pomaleji. Přestane cítit bolest, přestane krvácet, pak přestane i přemýšlet. Má jen jednu utkvělou myšlenku a té se drží. Pak zemře.“

„Zřejmě je zbytečné vyslýchat agenta dál, když tohle udělá?“

„Vyslýchat naše agenty je vůbec zbytečné.“

„Slyšel jsem to, ale nevěřil jsem tomu. Až když jsem se dozvěděl to o Fischerovi.“

„Tak teď už to tedy víš.“

Cizí muž chvíli váhal. „Tebe ani nezajímá, kdo jsem?“

„Zajímá.“

„Moje jméno je Müller. Pracuji pro tajnou službu Spolkové republiky Německo. Ochrana ústavy.“

„Těší mě. Mluvíš dobře francouzsky.“

„Můžu mluvit třeba i česky. Můj otec pocházel z Karlsbadu.“

„I to může být.“

„Za drobnou odměnu ti řeknu, kdo to udělal.“

„Kolik?“

„Tři sta tisíc marek.“

„Vyřídím to svým nadřízeným.“

„Nesmysl. S takovou částkou můžeš disponovat i ty. Jsi komthur.“

„Ale nejsem blázen. Všechno to, co jsi řekl, buď vím, nebo si to můžu domyslet.“

„Nevěříš mi?“

„Především nevěřím tvojí tajné službě. Myslím, že nejsme takoví kamarádi, aby mi pomáhala. Není to tak dávno, co jsme si navzájem načechrali peříčka kousek odtud...“

„Ano, ten nešťastný případ v Londýně – ovšem na to jsme už zapomněli, ostatně byla to i chyba našeho rezidenta. Neměl tě provokovat.“

„Děkuji za uznání. Možná jsem se i já choval poněkud ukvapeně.“

„Dobrá, my se nezlobíme. Teď jde o tu naši záležitost. Na těch třech stech tisících trváme.“

„Anebo co?“

„Co tím myslíš?“

„Jestli třeba nechcete něco jiného. Přece víš, že z nás těžko vyrazíš peníze. Ale možná bys mohl na oplátku získat nějaké zajímavé informace, po kterých toužíš...“

„Spletl ses, komthure. Ne my, ale já a několik mých kamarádů. To není oficiální akce naší tajné služby, ale můj soukromý kšeft.“

Mike chvíli uvažoval. Pak vytáhl šekovou knížku a plnicí pero a napsal šek. Vytrhl jej, schoval knížku i pero a držel šek v ruce. „No tak?“

„Jmenuje se Ridgeway. Agent CIA. Příkaz má od samotného ředitele Caseye, telefonicky. Náš člověk slyšel, jak spolu mluvili. Potom odletěli vrtulníkem, nad mořem spoutali Terry Fischera ocelovými pouty, ruce a nohy křížem. A vyhodili někde nad oceánem..“

„Ridgeway...“ řekl Mike skoro šeptem.

„V současné době ho poslali do Jižní Ameriky. Sao Paulo, Brazílie. Zdůvodnění říká, že proto, aby ho náhodou nenašli vaši. Předpokládá se, že bude obětován.“

„Předpokládá se správně. Ještě něco?“

„Nestojí ti to za tři sta tisíc?“

Mike mu podal šek. „Až budeš něco potřebovat od nás, připomenu ti ty tvoje ceny.“

„Ridgewayův pomocník Schulz je náš člověk. Až to budete rovnat, dejte na něj pokud možno pozor. Třeba vám ještě něco řekne.“

„Ten Schulz... prováděl mučení?“

„Na příkaz svého šéfa. Je to bývalý... no, to je vedlejší. Zkrátka, měli byste ho ušetřit.“

„To nebudu provádět já.“

„To nevadí. Vyřiď jim to.“

Rozešli se – oba mohli být spokojeni. Mike se vrátil do hotelu a k jednání s panem Olszynskim. K obědu byl očekáván na velvyslanectví – když tam přijel, požádal velvyslance Terriéra o rozhovor a odešel s ním do jeho pracovny.

„Tak už to vím. Byl to Ridgeway.“

„Jak to víš?“

„Prodali mi to Němci. Ridgewayův chlap byl v jejich službách. Myslím, že mi prodali Ridgewaye i s tím svým agentem, i když zkoušeli hrát na city. Už ho asi nepotřebují.“

„Ridgeway je v poslední době v nemilosti u šéfů. Říkalo se, že ho pošlou na něco, na čem musí zákonitě shořet.“

„Zřejmě je to tohle.“

„Kolik tě to stálo?“

„Tři sta tisíc marek. Budeme je muset vyždímat z konkurence. Dám echo do Německa, aby tam trochu zmáčkli místní lidi.“

„Dobře. Zkusíme zavolat domů...“

Velvyslanectví mělo přímou linku, takže se jim za půl minuty ozval operační důstojník v Kingtownu. Byla tam sice noc, ale podle operačního byl sir Lera ještě na nohou. Přepojil je.

„Zabili... Terry Fischera zabili?“ ve Vládcově hlase bylo slyšet upřímné pohnutí.

„Mučili ho elektrošoky, bitím, pálením cigaretami. Nakonec ho spoutali a hodili z vrtulníku do moře.“ řekl Mike.

„Jméno!“

„Ridgeway ze CIA.“

„Dávám ti ho na starost.“

„Provedu.“

„Pošli na to někoho, kdo je potrestá. Terry byl můj kamarád! A poslal jsem ho tam, protože jsem mu věřil. Víš to, Miku?“

„Vím.“

„Záležitosti prince Enkry svěřuji novému veliteli tajné služby. Budeš to ty. Vyřeš to.“

„Já?“ Mika to přece jen zarazilo.

„Jsem už starý a unavený. Ty ještě můžeš. Chci, abys to vyřídil!“

„Rozumím, pane.“

„Těm Američanům, se kterými jednáš, neříkej nic. Chci to vyřídit po dobrém. Tamto je jiný případ. Dluh krve.“

„Chceš to nechat bez odplaty?“

„Svoji krev si vybereme u Ridgewaye. Ale ostatní necháme. Ať věří, že to vyhráli.“

„Ano, pane.“

„Přeju ti hodně štěstí, Miku. A hlídej mi toho kluka. Vede si dobře, prozatím...“

„Už to tu nebude dlouho trvat...“

„Má dost rozumu, aby se o sebe postaral. A má přátele, kteří ho neopustí. To je v pořádku. Ty mu pomoz, ať se v pořádku vrátí domů...“

Když položil sluchátko, pohlédl Mike na velvyslance Terriéra.

„Šéfa to pěkně vzalo.“ řekl Terriér.

„Je nějaký divný. Vůbec bych nečekal, že po tom všem svěří velení zrovna mně!“

„Měl bych ti gratulovat. Velitel tajné služby, to je šarže!“

„Odteďka čekám, až mě dostanou jako Terryho.“

„Nedostanou. Ridgewaye nám předhodili a budou věřit, že tím je to srovnaný. My je v tom ještě podpoříme. Budeme mít chvíli klidu.“

„Skončím to tady a pojedu. Už mě to taky zmáhá. Jsem unavený a nebaví mě to...“

„Chápu tě, Miku...“

Po obědě si Mike vypůjčil služební auto a vyjel do města. Chvíli se motal po ulicích, aby setřásl případné stíny, pak zamířil na předměstí. V podkrovním bytě tam bydlel Rejnok – když Mike zazvonil, vyhlédl oknem a přišel mu otevřít.

„Mám pro tebe práci.“

„Jsem připraven.“

„Když to vyřídíš, smíš se vrátit domů.“

Rejnok zvedl hlavu. „Ale já ještě nemám dost na svůj dluh krve!“

„Je ještě jiný dluh krve – dluh naší země. Až se vrátíš, podá ti sir Lera při audienci ruku. Ty víš, co to znamená.“

„Kdo se dotkne krále, bude žít. Jestli mi on podá ruku, potom jsem čistý přede všemi...“ Rejnokovy oči se zaleskly horečnatým svitem. „Co je to za práci?“

„V Sao Paulu v Brazílii je jistý muž. Jmenuje se Ridgeway a je to agent CIA. Zabil Terry Fischera a musí zemřít.“

„Zemře.“

„Dej si pozor. Posílám tam tebe, protože je to práce pro muže, který nemá co ztratit. Bude čekat na našeho člověka. Bude se bránit. Možná bude mít lidi, kteří ho budou hlídat.“

„Nedělej si starosti. Každá svině jednou dochrochtá.“

„Je to zkušený a moudrý muž. Ví, co udělal, a ví, jaký je na to trest. Máš poloviční šanci, že se ti to podaří. Máš čtvrtinovou šanci, že potom odejdeš a budeš žít.“

„Vím, kam mne posíláš a proč. Beru to, komthure. Chci se vrátit domů.“

„Tvůj život za jeho život, Rejnoku.“

„To je poctivý obchod.“

„A ještě něco. Bude s ním možná nějaký Schulz. Možná ti pomůže, pak ho ušetříš. Možná půjde se svým šéfem. Potom s ním udělej, co chceš. Nechal žít jednu dívku, kterou měl zabít, proto zaslouží ochranu. Ale slouží Ridgewayovi, a jestli bude bojovat, nemá šanci.“

„I tomu rozumím. Dobře, komthure, udělám to, jak to půjde.“

„Tady máš peníze a guatemalský pas. Je dobrý, nikdo ho neprokoukne. Zbraň ponecháme na tobě, jsi zkušený a schopný dost. Potřebuješ ještě něco?“

„Potřebuju především štěstí. Jestli ho budu mít, sejdem se u Vládce. Jestli ne, pomodli se za moji duši, komthure...“

Mike mu podal ruku. Rejnok ji stiskl a křivě se pousmál. A dodal: „Už dávno jsem nebyl doma. Ještě je tam nebe tak nádherně modré?“

„Bude takové, i až se vrátíš...“

Pak se Mike vracel a sledoval ruch na ulicích. „Jsem hrozně unavený,“ říkal si, „Měl bych chuť se opít, abych nic nevěděl a nic necítil. Měl bych chuť spát a už se neprobudit. Měl bych chuť odejet někam hodně daleko, kde jsem ještě nebyl.

Kde jsem vlastně vůbec ještě nebyl?“

A cítil trpkost v ústech jako po nevydařeném flámu.

Errata:

30.05.2021 11:44