Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mike se probudil. Svítalo. Vlak jel prostornou rovnou krajinou plnou úrodných polí, na nichž zlátlo obilí – slunce se probouzelo, rozhlíželo se po krajině a chystalo k boji s mlhou, která doposud vládla v ranním chladu. V dálce ostře vystupovala z mlhy špička kostelní věže, čerstvě pozlacená.

Mike Cross pocítil hluboký vnitřní mír. Miloval rána, v nichž se probouzel někde na neznámém místě a rozhlížel po zemi, kterou viděl kolem sebe. Tím spíš, když byl mezi cizími lidmi, kteří o něm nic nevěděli a mezi kterými se mohl ztratit jako kámen vržený do vody. Lidé v jeho vagóně, nebylo jich mnoho, většinou podřimovali také a nevnímali kouzlo toho rána – bylo pro ně všední, i když byla neděle. V jejich životě nebyl žádný svátek vidět svět čerstvě omytý rosou a pozlacený sluncem.

Jel a díval se okolo sebe – blížil se k městu Lorientu, kde musel přestoupit na autobus do Troissy. Nedalo mu moc práce opustit vlak, vše co potřeboval měl v jednom vojenském batohu. Hodil si jej na záda, vystoupil a vyčkal, až vlak odsupěl dál za svými záležitostmi.

Měl víc než hodinu čas. Pomalu, klidně procházel městem – jak už řečeno, byla neděle a lidé, svátečně vystrojeni do lidových krojů, jaké se doposud tu a tam v Bretani nosí, kráčeli do kostela na mši. Ženy s vysokými naškrobenými krajkovými čepci, muži v důstojné černi, děti trochu přiškrcené ve slavnostním a trochu omrzelé, že si nemohou hrát, jak by chtěly. Nikdo si nevšímal osamělého tuláka, který se zastavil před kostelem a potom, když ho nějaká stařena vlídně pobídla, pokřižoval se a vešel dovnitř. Stál potom pod kruchtou ve stínu a přihlížel; a tiše se vyplížil ven, aby si ho ani živá duše nepovšimla.

Jak kráčel dost rychlými kroky k autobusovému nádraží, jenom na chvíli se zastavil u jednoho domku – byl skoro celý ukryt v zahradě plné pestrobarevných květů a mladá žena s holčičkou tam připravovala stůl ke svačině nebo pozdní snídani. Povšimla si ho a jejich pohledy se na chvíli setkaly – potom řekla něco dítěti, holčička vzala talíř a přiběhla k plotu.

„Vemte si koláč, pane!“ řekla trochu nesměle.

„Děkuji,“ řekl komthur a vzal si, „Jsou velice dobré.“

„Jsem ráda, že vám chutnají...“ řekla žena a usmála se.

„Bůh vám zaplať za to, co jste dali neznámému člověku.“ řekl Mike, zlehka sklonil hlavu a odcházel.

„Kdo to byl, mami?“ ptala se holčička s bázní.

„Nevím. Pocestný. Je dobře dát najíst cizímu člověku.“

„Měl takové smutné oči...“

„Asi dobře ví proč,“ řekla žena, „Natrhej ještě květiny! Táta brzo přijde...“

A holčička trhala květiny a zapomněla na tuláka.

Také Troissy-sur-Mére se chystalo na mši. A protože město se rozmnožilo o dvojnásobek obyvatel, bylo zapotřebí jít časně, neboť i hosté se chystali a oblékli se na to co nejslavnostněji. Dokonce nechali doma zbraně, protože v jejich vlasti se neslušelo přijít do chrámu Božího ozbrojen.

„Půjdem taky do kostela?“ ptal se Stanley Greenbay Chrise.

„Měli bychom?“

„Všichni jdou.“

„I princ Enkra?“

„Myslím, že ano. Určitě tam bude Roger, Asthra a Kim.“

„Dobrá, půjdeme také do kostela.“

Jenže když přišli ke kostelu (museli se taky trochu vyparádit a to nějakou chvíli trvá), spatřili už průvod, který tam vstupoval a vypadal velmi honosně. Enkra v černém sametu a baretu s pérem, který pochopitelně smekl, Anitta celá v bílých krajkách, Asthra v bílé krajkové košili a černých kalhotách, s hřívou načesanou do elegantních vln, Roger v krajkovém kabátku z brokátu prošívaného zlatem, Jackie v uniformě, Kurt taky v uniformě, jenže jiné, Kim trochu jako chudý příbuzný, protože měl jen uniformu poděděnou po Američanech. Ale dohromady vypadali úžasně a všichni na ně zírali a cvakali fotoaparáty.

„Do kostela se nevejdem.“ konstatoval Stanley, „Už tak je plno. Leda někam dozadu...“

„Tak půjdem dozadu,“ řekl Chris, „Nedá se nic dělat.“

Jenomže Stanley svého velitele znal a dobře věděl, že se mu vaří krev. Chris neměl rád, když byl moc daleko vzadu, soudil, že jeho místo je po boku prince. Když tam může být takový Iseda v japonském slavnostním kimonu, který vůbec není křesťan, tak proč ne Chris, který padá před tváří Boha Pána a Vládce do prachu jako ubohý červ, kdykoliv se mu zdá, že by si měl nějak usmířit Hospodina za svoje četné hříchy?

Když šli z kostela, řekl Chris: „Měli bychom mít svého kněze.“

„Vlastního kněze nemá nikdo z náčelníků!“

„Ale mívali je říšští princové.“

„Ty přece nejsi princ. Ani komthur nebo důstojník řádu.“

„Já vím. Ale stejně. Máme vlastní pluk...“

„Když máme vlastní pluk, měli bychom mít vlastního kněze? A taky vlastní vlajku, ne? A vlastního komthura k tomu!“

Chris zrudl. Neodpověděl nic, ale Stanley nebyl hlupák.

„Nejsem sám, kdo si to myslí!“

„Kdo ještě?“

„Všichni starší kluci se domnívají, že bychom měli ukázat, že tady není jenom Roger. Já vím, princ o nás neví, myslí si, že jsme bláto pod jejich nohama. Ale měli bychom ukázat svou sílu.“

„Roger ho vždycky ukecá, jak bude chtít.“

„Už nám vzali čaroděje. To se podruhé nesmí stát!“

„Co si myslíš, že jsem měl dělat? Štěkat nebo výt?“

„To ne. Ale říct k tomu svoje, a hodně zostra!“

„Chm!“

„Nemysli si. Kdyby ses postavil Sebastianovi...“

„Počkej. Teď nežvaň a nedělej blbosti... vidíš támhle toho chlápka? Toho tlustýho, s holí...“

„Toho starýho vandráka?“

„Ssst! To je komthur von Cross. Víš, kterej?“

„Jasně! Ten, co...“

„Odveď kluky bokem, hodím s ním řeč!“

Chris ovládal umění procházet davem, aniž by se musel strkat, a dostat se nepozorovaně tam, kam potřeboval. Proto taky přišel ke komthurovi a řekl nenápadně: „Ahoj! To jsem rád, že tě vidím!“

„Ahoj. Co bys rád, kamaráde?“

„Můžem jít trochu bokem?“

Vypletli se z davu – Mike to umění procházet kompaktní lidskou masou sice tolik neovládal, ale stejně se dostali do aleje, kde se zastavili kryti trochu křovím.

„Jsem Chris Everett, náčelník a v současné době velitel... no, takového oddílu. Potřebuji tvoji pomoc, komthure.“

„Slyšel jsem už něco o Chrisu Everettovi.“

„Asi nic moc dobrýho, že?“

„Asi ne. Uhodls. Sebepoznání je počátek nápravy.“

„Potřebuji, abys mi dal práci.“

„To bude těžké. Nevím o práci, kterou by zvládl kluk jako ty.“

„Je mi patnáct. Žádám tě, abys mi dal práci pro muže!“

„Nemám ani práci pro muže, kterou bych ti dal.“

„Umím všechno, co umějí tvoji lidé. Mám univerzálku a vím, co dokážu a co ne. Dovedl bych... pracovat i v branži.“

„A dokázal bys zabít člověka?“

„Ano.“

Mike si ho chvíli prohlížel. Ani na okamžik nezapochyboval, že ten kluk je schopen zvládnout práci pro muže. Dokonce ani o tom, že je schopen v afektu nebo i s chladnou rozvahou pobít víc lidí, než staří zkušení bojovníci. Jenže nepotřeboval zabíječe.

„Co potřebuješ víc? Slávu nebo peníze?“

Chris se usmál. „Když budu mít slávu, získám peníze. Když si seženu peníze, budu mít slávu.“

„Zkrátka potřebuješ začít, pak už to půjde samo.“

„Tak nějak.“

„Jenže já pro tebe nic nemám. Doopravdy ne.“

„Slyšel jsem o nějakém člověku, který zemřel a doposud není pomstěn. Co je na tom pravdy?“

„Tu práci už někdo dělá.“

„Dobře. Kdyby neuspěl, jsem tady já...“

„Sháníš práci pro sebe, nebo pro celý svůj pluk?“

„Pro pluk. Nebo aspoň pro pár lepších kluků.“

„Nezapomenu na tebe, ale moc s tím nepočítej.“

„Tvůj slib mi docela stačí.“ uklonil se Chris.

Chtěl odejít, ale Mike ho zarazil. „Proč sis neřekl Rogerovi?“

„Raději bych dostal práci od jiného než od Rogera. Roger je sice kamarád, ale jsou lidé, které má radši než mě.“

„Takže bys nejradši práci, která by šla kolem Rogera, že?“

Chris přimhouřil oči. A pak řekl bez souvislosti: „Tys byl kdysi u dvora komthura Yvernoise, viď?“

„Yvernois nebyl komthur.“

„Ale byl jsi u jeho dvora.“

„Byl jsem jeho pážetem. Proč?“

„Jen tak. Ahoj.“

Zmizel, jako by se po něm slehla země. Mike ho nezdržoval – jen kroutil hlavou a přestal teprve, když spatřil Enkru a jeho dvůr.

Zřejmě nejdřív si ho všimla Asthra. Upozornila na něj ostatní a potom mu přišla vstříc – políbil ji na čelo a ona se zlehka, ale s patrnou úctou dotkla jeho ruky.

„Jsem ráda, že jsi přišel. Už jsem tě čekala.“

„Slíbil jsem, že přijdu, až tady bude Santanueva.“

„Čekáme ho. Možná už dneska.“

„Slyšel jsem o obětišti, které jsi našla.“

„Já ne. Jeden kluk z Kimova pluku. Cvrček, támhleten...“

„Ale ty jsi poznala, co to je.“

„Mluvila jsem s lidmi tady. Oni si ještě na mnoho věcí pamatují. Je tady jedna stařena, Anittina babička, ta by rozuměla možná i našim záležitostem. Mluvila jsem s ní. Je moudrá.“

„Je stará, Asthro. Slyšel jsem také, že tu vzplanul Oheň.“

„Ano. Bylo to nutné.“

„Vidělo jej mnoho lidí.“

„Přišel čas, aby viděli, že jsme se ujali dědictví svých předků. To, co chceš udělat ty, je také z věcí nedovolených.“

„Já vím. Ale já to chci udělat jen s našimi lidmi.“

„A to k tomu nepustíš ani naše hosty?“

„Ty ano. Ty považuju za naše. Ale čumily ne.“

Okolo Mika se shrnuli i ostatní; zdravil se s nimi, ale taky sledoval někoho, kdo se k němu nehrnul. A zeptal se Asthry:

„Kdo je támhleta dívka?“

„Kdo?“ ohlédla se Asthra, „Jo, to je Ťapka. Vyléčila jsem ji.“

„Někoho mi připomíná.“

Ťapka si na to vypůjčila lidový kroj. Měla i čepec, který úspěšně zakryl její ostříhanou hlavu.

„Vzpomínám si, že něco takovýho jsem četl ve svodce; ale nevím přesně, o co šlo.“

Asthra přesně věděla, že nic takového nemohl číst ani ve svodce ani nikde jinde. „Pokus o sebevraždu a následné traumatické potíže. Trochu jsem ji zreparovala a dala dohromady, jinak nic. Ale... potřebovala bych, aby ses na ni trochu podíval. Nejsem si jistá, jestli se mi to úplně povedlo...“

„Zajímavý případ?“

„Možná i pro tebe by se hodil. Jsi odborník...“

„Podívám se na to, potom...“

Těch několik slov připoutalo na Ťapku pozornost Rogera, který ji do té chvíle přehlížel jako krajinu. Začal vyzvídat, co s ní má jako být, ale Asthra to úspěšně zamluvila:

„Ještě jedna taková věc. Neříkal jsi mu, Rogere, jak je to s Chrisem Everettem?“

„Ne, co s ním má být?“ ptal se Mike.

Na to se Roger chytil jako na udici. Začal na přeskáčku a dost zmateně chrlit nadávky na Chrise a jeho kluky, a zdálo se, že ztratil i tu svoji blazeovanou eleganci.

„Koukám, že tě to dost vytáčí!“ poznamenal dokonce i Mike.

„Tebe by vytočil taky! Kdybys jenom viděl tu jeho ostříhanou hlavu, pojal by tě hnus!“

„Viděl jsem ho, dokonce s ním mluvil. A zůstal jsem klidný, i když je dost divný. Ale když jsem byl kluk, vypadali takhle všichni moji kamarádi...“

„Ty taky?“

„Já ne. Já jsem nikdy nebyl bojovník.“

„No tak vidíš!“ A Roger nadával na Chrise dál a začal podávat úplný přehled jeho hříchů dříve i nyní, a zcela zapomněl na Ťapku.

Asthra tady měla svůj Opel Manta a projevila ochotu Mika dopravit na místo. Sedl si dopředu a jemu na klín se posadila Anitta, která byla nejlehčí. Dozadu se potom narvali všichni ostatní, celkem šest lidí; vůbec jim nevadilo, že jsou všelijak propletení, považovali to za legraci. Asthra jezdila dobře, leč po arminsku – soudila, že musí projet všude, kudy vede cesta, a skutečně projela. Firma Opel dělá dobré vozy a tenhle zřejmě byl určen, aby pykal za všechny viny a hříchy celé své značky.

V ležení se Enkra ujal své velitelské funkce, prováděl Mika sem tam a chlubil se. Bylo mu to přáno, neboť to skutečně bylo jeho dílo. Ale Mike si přál především vidět pohanské kněžiště, tam ho s nevšední ochotou zavedl Cvrček. Jako objevitel se považoval za nejkompetentnějšího průvodce. Mike prošel celé prostranství, nyní zbavené porostu kromě vysokých borovic a tudíž přiměřeně tajemné a vznešené – dokonce vylezl na obětní balvan a rozhlížel se.

„Ano, byl to kromlech. Pomocí těch kamenů se daly vypočítat různá období kalendáře a také zatmění Měsíce a Slunce. Staří čarodějové podle nich určovali dobu důležitou pro celý národ...“

„Už tehdy měli lidé čaroděje?“

„Odedávna. Bohužel, jejich knihy už obvykle zmizely ze světa...“

„Knihy? Tehdy lidé ještě neuměli psát!“

„Ale uměli kreslit. Nebo myslíš, že ne?“

„A nakreslili všechno, co znali?“

„Už tehdy věděli ti nejmoudřejší, že zemřou a jejich moudrost zemře s nimi. Když chtěli, aby je přežilo jejich dílo, museli je nějak zachovat.“

„A mohl bych takové kresby vidět?“

„Možná. Ale asi bys jim nerozuměl.“

„Já vím, nejsem čaroděj. Ale chtěl bych.“

„Vážně?“

„No jasně! Stejně budu čarodějem, až budu velký. Nejlepším čarodějem ze všech...“

„Nemám nic proti tomu. Ale umíš už něco?“

„No... moc ne. Ale chci se to naučit.“

Mike s ním nepolemizoval. Ostatně Cvrček se na jeho názor moc neptal, stačil mu jeho vlastní. Byl nezvratně přesvědčen, že jen on je nejchytřejší a může radit každému, i komthurovi.

Jak si tak povídali, zaslechli najednou hluk leteckých motorů a zvedli hlavy, i když nemohli nic vidět pro hustý temný les.

„To je bojové letadlo!“ řekl Cvrček rychle.

„To je Stříbrný šíp.“ řekl Mike.

„Santanuevův? Tak jdeme, ne?“

Sešli dolů k vodě – Cvrček skákal po skalách jako koza, ovšem Mike si dával pozor a slézal namáhavě. Cvrčka to potěšilo a rozhodl se, že bude komthura chránit a pečovat o něj.

Na pláži Cvrček vběhl do příboje až po pás a sledoval, jak Stříbrný šíp přistává do vody. Byl to nádherný pohled, mohutný stroj rozstřikoval břichem fontány vody a když se přehnal okolo pobřeží, udělal takovou vlnu, že to Cvrčkovi podrazilo nohy a on se složil do vody. Byl strašně rád, plácal se na mělčině a chechtal se, jako kdyby tu vlnu udělal on sám.

Mike čekal na břehu; pak se vydal k táboru, protože raketoplán zamířil do zátoky, někdo vylezl na křídlo a nafukoval gumový člun. Byl to Ray Swallowstarr a ten druhý asi Pedro Santanueva, ale vypadal divně.

Především to zdrtilo Rogera, ten ho viděl nejvíc zblízka. Kníže Santanueva měl vlasy ostříhané na krátký neurčitý účes, sahající sotva k límci blůzy: něco podobného jako nosí lidé ve světě. To se na knížete nehodilo a byla to urážka Rogera, který byl přece kancléř a předseda vlády. A Santanuevův příbuzný, ovšem velmi vzdálený, přes starého kardinála Baarfelta.

„Ahoj,“ Santanueva vyskočil do vody a pomohl Rayovi vytáhnout člun na písek, „Bezvadně jsme to našli, dík, Asthro!“

„Naváděla vás Ťapka. Já jsem jí jen ukázala aparaturu.“

Aparatura, to bylo její tranzistorové rádio s anténou. Bylo v něm všechno, dokonce i radiomaják, na který se zaměřoval Ray.

Zatím doběhl Cvrček, protože když bylo třeba, mohl jít i vodou, kterou Mike obcházel. „Mike už se po tobě sháněl!“

Pedro si prohlédl prťavého kluka dost divně, ale neřekl nic, jen Asthra: „To je náš Cvrček. Je tady jednička.“

„Pozoruju. Mohl bych si tady někde postavit stan?“

„Můžeš spát u mne. Stejně budu mít v noci asi nějakou práci...“

„Jo, to určitě. Ty, kde jsi říkal, že je Mike?“

„Už jde. Prohlíželi jsme si kromlech.“

Než Mike došel, Asthra vysvětlila bratrovi, o co jde. Pedro to přijal bez zájmu, zato když se objevil Mike, trochu ožil.

„Ahoj. Máš to?“ ptal se Mike.

„Mám. Doufám, že je to to, co chceš.“

„Tvůj dědeček Juan to dostal od Mistra.“

„Otec jeho papíry opatroval, i když jim nerozuměl. Kdybys byl řekl dřív, mohli jsme se dávno podívat, co všechno tam je.“

„Dřív to k ničemu nebylo. Neměli jsme čarodějku a Oheň by nám nepomohl...“

„Ty to vážně chceš dát do Ohně? Vždyť všechno shoří, kromě zvlášť upravené mosazi...“

„Neboj se, neshoří. Jestli ovšem nelže ten text.“

Santanueva otevřel kufřík, který patřil k jeho zavazadlům. Dokonce ho zamykal na číselný kód a koupil si ho v Japonsku, když tam jednal. Vytáhl nějaký sešit a podal Mikovi – Cvrček samozřejmě využil chvíle a nakoukl, ale v ničem se nevyznal.

„Hm...“ protáhl Mike, „Pěkná slátanina! Odkud že to Mistr měl?“

„Četl jsem si to při letu. Možná by to šlo!“

„Víš, kudy do toho?“

„Snad. Ale bude to práce...“

„Zorganizuješ to s Rayem a s kým ještě?“

„Vyberu si pomocníky, neboj se. Taky Asthra bude muset pomáhat.“

„A já?“ zeptal se Enkra.

„Co ty? Bude to přece kovářská práce!“

„Podle toho co se povídá, spíš zbrojířská.“

„Kdopak zase nedržel jazyk za zuby?“

„Domyslel jsem si to. Mluvilo se o materiálu, který potřebujeme. Ocel, jakou jste si nechali poslat z Japonska, se používá na zbraně. Počítám, že to bude nějaký meč. Asi katana, ne?“

„On je to doopravdy princ,“ řekl Santanueva, „On uhádne přání svých poddaných dát mu hodnotný dar možná dřív, než na to přijdou sami...“

„Je to správný princ,“ řekl Mike, „Ale nebuď netrpělivý, kamaráde! Ukážeme ti všechno, neboj se. Nejdřív musíme postavit kovárnu.“

„Maličkost. Kde ji chcete mít?“

„Nahoře v lese. Tam, co je ten kromlech.“

„Proč zrovna tam?“

„Bude tam klid na práci. Poslechni, komu chceš svěřit ochranu toho místa? Aby nás někdo nerušil...“

„Kimovi, samozřejmě. Je plukovník.“

„Možná to bude lepší. Chris Everett by byl moc zvědavý, a jeho kluci jsou neukáznění...“

„Jak jsi přišel na Chrise? To je snad rebelant a vyvrhel národa!“

„Kdyby tě tak slyšel!“

„Dáme mu to na vědomí třeba písemně!“

„Chudák Chris! Co ti udělal?“

„Neslyšel jsi, k čemu nás tady vyzval?“

Mike se smál. „Vyzval, ale nic neudělal. To znamená, že se proti vám nechce postavit. Jenom chce, aby se s ním počítalo do budoucna.“

„Já jsem ho vzal na vědomí,“ řekl Enkra zostra, „Ale to neznamená, že si může dovolit mě vydírat!“

„Ty sám jsi jeden z těch, co hodně dbají na čestné a šlechetné jednání!“ připomněl Roger, „Neměl by ses toho lumpa zastávat!“

„Nezastávám se ho. Jenom je mi divné, že se ho nezastane ani nikdo jiný. Konečně byl první, kdo přišel Enkrovi na pomoc. Obsadil přístav a byl by schopen zaútočit sám na celou armádu!“

„Záležitosti Chrise Everetta vyřešíme později!“ řekl rázně Roger, „Teď jde o to, co uděláme s tou tvojí akcí!“

„No dobře, souhlasím. Pedro a Ray si vyberou lidi a sepíší, co potřebují na kovárnu. Pak ji začnou stavět, až bude čas. Já si zatím lehnu na pláž a budu si číst, co všechno je vůbec potřeba udělat. Já jsem to taky nečetl, alespoň ne tenhle přesný návod!“

„Dobře,“ řekla Asthra, „Zatím ti půjčím k obsluze Ťapku, bude se o tebe starat...“

„Děkuji...“ Mike se ohlédl na Ťapku, která se na okamžik usmála a sklopila hlavu.

Takže nastala pohoda. Mike si rozložil na písku spacák, lehl si na něj a chystal se číst.

„Nevykoupem se?“ ptala se Ťapka, která si sedla k němu do písku a nevěděla, co by pro něj mohla dobrého udělat.

„Vykoupem. Ale nejdřív někoho pověříme hlídáním toho sešitu. Hej, Cvrčku!“

Chlapec byl po ruce jako vždy, když tušil něco zajímavého.

„Hele, ty chceš být čarodějem. Tak si tohleto vezmi a můžeš pilně studovat, než přijdu. Ale nikomu to nepůjčuj ani nedej šáhnout!“

Cvrček se nadšeně dal do čtení, ačkoliv ničemu nerozuměl a vůbec nechápal, o čem je řeč. Bylo to napsáno arminsky, ale tak odborně, že to mohlo sloužit jen odborníkům metalurgům.

Mike se vykoupal na mělčině, ale nenechal se zlákat ani ke rvačce, ani k závodu v plavání, do čehož ho chtěla zatáhnout Ťapka. „Zaplav si sama, tobě to půjde líp!“

Ťapka tedy plavala do moře, Mike se vrátil a sebral Cvrčkovi svůj sešit.

„Nerozumím ani slovo! Ty jo?“

„Taky moc ne. Proto to chci studovat.“ Mike se natáhl na deku a otevřel sešit, ale Cvrček zůstal a nad něčím uvažoval. „Hele, ona se ti líbí, co?“

„Kdo?“

„No Ťapka přeci! Že je to hezká holka! Viď?“

„Ty se taky zajímáš o holky?“

„No a proč ne? Ale o tuhletu ne, to by mi Sheilla nedarovala! A taky je na mě moc přestárlá. Jenomže k tobě by docela šla...“

„Ty seš kecka, Cvrčku!“ kroutil Mike hlavou.

Cvrček ale řekl: „Ale jo! Podívej! Stejně je to krásná holka!“

Ťapka přicházela přes pláž a slunce se lesklo v kapičkách vody na jejím těle. Něžné květiny, kterými měla ozdobené tělo, vystupovaly jasněji, především lotosové květy na prsou.

„Máš pravdu, Cvrčku. Je to krásná holka.“

„Ještě by jí měly dorůst vlasy. Chytli ji, víš?“

„Vím. To nevadí. Aspoň je vidět, jak má krásně modelovanou hlavu.“

„A víš, že já jsem se nechal ostříhat až Ohněm? Mě totiž nikdo nechytil ani nepřemohl, víš?“

„Ale jo, vím. Všichni to o tobě vědí, Cvrčku.“

Ťapka přišla a poklekla do písku. „Potřebuješ něco?“

„Teď potřebuju nastudovat ten návod. Zatím si ke mně lehni a můžeš se opalovat. Tebe už taky nebudu potřebovat, Cvrčku.“

Cvrček odběhl a Ťapka se natáhla na deku. Mike si otevřel sešit a chvíli četl, potom mu podklesla hlava. A chvíli nato už se z jeho hrdla ozývalo pravidelné chrčení.

Ťapka mu jemně vytáhla sešit z ruky a začala ho prohlížet. Zaujalo ji to a tak četla namísto něho. A kupodivu, rozuměla z něho dost.

Mika probudil jednak podvečerní chlad, jednak křik, hádka a rvačka, která na pláži vznikla. Rvačky vznikaly co chvíli a nikdo si jich valně nevšímal, ale v tomhle případě to bylo zřejmě něco důležitějšího, protože Ťapka Mika upozornila.

Když tam přišli, ležel jeden z účastníků rvačky na písku a kroutil se, další si drželi různé části těla, většinou zakrvácené. Někteří ještě drželi v rukou nože.

„Co se děje?“ Mike zjistil, že není přítomen Enkra ani Roger. A kluci se přestali rvát, poznali komthura.

„Jsou to všechno blbci!“ křičel jeden z nich, pohazuje rudými vlasy, „Chtějí provokovat a neumějí držet v ruce zbraň!“

Z rozříznuté ruky mu kapala krev – zřejmě odrážel dýku. Ale nevšímal si toho. Mike také ne; poklekl k ležícímu a prohlížel jeho ránu. Nevypadala moc dobře, proto taky ležel.

„Kterejpak z vás mu pustil světlo do břicha?“

„No a co?“ ptal se kluk, který pořád ještě držel v ruce dýku, „Však se mu tolik nestalo! Oheň ho za chvilku dá dohromady...“

Mike vstal. Všiml si, že přichází Asthra a chystá se zapálit Oheň, takže ji nechal a sám se rozhodl udělat pořádek. „Kdo jsi?“

„Sigurd Hagbardsson z Ironu. Kapitán Střelky!“

„Podléháš Kewinu Wulffssonovi?“

„Nepodléhám nikomu!“ zkřivil Sigurd rty, „Jenom princi a Bohu!“

„Pokud vím, všichni Vikingové podléhají Wulffssonům!“

„Já ne! Jsem samostatný náčelník a nikdo mě nebude urážet!“

„Ani tenhle, co? Copak ti udělal?“

„Měl blbý kecy, no!“

„Kvůli blbejm kecům jsi ho málem zabil?“

„Počkej, komthure,“ řekl někdo, „Tys tady nebyl od začátku! On Sven měl taky nůž!“

„Vidím, že tady všichni mají nože. Ale rozum málokdo. Neumíte si vyřešit svoje věci beze zbraní jako muži?“

„Chladná zbraň je ušlechtilá. Ty taky bojuješ kordem!“

„Ale ne s kamarády!“

„Ale jdi! Ani cvičně?“

„Tomuhle říkáš cvičně? Podívej se kolem sebe!“

„Tche! Za chvilku budem zas všichni fit! Jenom tomu vejtahovi malinko ohoří hříva!“

Sven zvedl hlavu a chtěl něco říct, ale neměl sílu. Dva kluci ho zvedli a nesli k Ohni; když ho do něj vložili, nebyl schopen se hýbat, ale Oheň mu ránu vypálil a zacelil, takže se celkem čiperně vzchopil.

„Stejně si to s tebou vyřídím, Sigurde!“

„Kdy budeš chtít!“

„Dobře, kluci, ale pěstmi!“ zasáhl Mike, „Bez nožů a bez podrazů!“

„Pěkná blbost...“ hučel někdo vzadu, „To není žádná sranda, když neteče krev!“

Mike se obrátil. „Cos to řekl?“

Chlapec vystoupil. Měl vyholenou skalpovou kadeř a drsnou tvář válečníka. „Řek sem, že když není krev, není žádná sranda!“

„Jestli to nebude tím, že tobě krev neteče!“

Chlapec vytáhl někomu z pochvy lovecký nůž. S pohledem upřeným do Mikových očí si přejel špičkou po pravé tváři, pak po levé, po čele, několikrát přes prsa: „Už máš dost mý krve, komthure?“

„Tvé blbé hlavy taky. Jdi se dát ošetřit! Taky všichni ostatní, kdo jsou zranění. A přestaňte už konečně blbnout! Když mermomocí chcete přijít o trochu krve, tak ji nabídněte v nemocnici, tam jí mají pořád nedostatek!“

Sigurd přešel k Ohni. Vsunul do něj ruku, ale tak opatrně, aby se ho Oheň nezmocnil celého a nepopálil mu hlavu. Chlapec, který předváděl svou odvahu a kterému se z hlubokých ran valila krev, se mu jenom smál. Jemu na účesu nezáleželo.

„Tohle není poprvé,“ řekla Asthra, „Klukům už došlo, že se jim nic nestane, když se zraní. Dřív každý dával pozor víc na soupeře než na sebe a když se někomu něco stalo, styděl se za to. Dneska jsou schopni skočit druhému na kudlu schválně...“

Sigurd už byl v pořádku, ale komthur jej zastavil. „Sigurde, víš, že se nesrovnává se ctí bojovníka úmyslně poranit kamaráda? I když to byl souboj a oba souhlasili, nejsi očištěn...“

Sigurd se rozhlédl okolo sebe. Kluci se většinou šklebili. Zlehka promnul v prstech konec svých rudých vlasů. „Rozumím ti...“

„Každý, kdo vyvolá spor, který je nutno řešit někým z velitelů, bude potrestán! Není jiné cesty, jak zabránit stálým bojům!“

Sigurdovy oči plály zelenou nenávistí. „To platí pro všechny?“

„Ano. I pro náčelníky. Běda tomu, skrze kohož pohoršení pochází!“

„Dobře! Když pro všechny, připomenu jim to, až přijde jejich čas!“

A potom s hlavou hrdě vztyčenou vstoupil do Ohně a vyčkal, až mu shoří vlasy. Vystoupil, zdvořile sklonil hlavu a řekl: „Tak další... všichni jsme se rvali, ne?“

Bylo tu dost diváků na to, aby označili, kdo všechno účinkoval v té rvačce; nikomu nedovolili se vytratit. Ostatně většinou byli sami také drobně poraněni a museli se dát ošetřit.

Když to bylo skončeno a diváci se rozešli, připojila se Asthra k Mikovi. „Nejvyšší čas, žes udělal pořádek. Rvačky jsou pořád a čím dál horší. Už jen schází, aby někoho zabili.“

„Právě proto jsem zasáhl tak zostra. Ať se to nelíbí komu chce.“

Zbytek večera proběhl v klidu; Mike seděl u Enkrova ohně a nechal si od něho vyprávět, co se tady vůbec dělo. A potom šel velmi brzy spát, protože na ráno musel být dostatečně čilý.

Ráno začalo velmi zajímavě, totiž tím, že jeden z náčelníků vznesl žalobu na komthura von Crosse pro neoprávněné rozhodnutí ve věci Sigurda a jeho společníků. Roger Monroes nechtěl žalobu vůbec přijmout a varoval toho kluka, jestli se to bude projednávat a zjistí se, že otravoval soud bez příčiny, padne to na něho, ale on se nedal zmást a trval na svém.

Takže se sešla Enkrova smečková rada. Vyslechla žalobce. Vyslechla Svena a Sigurda i ostatní. Vyslechla i Asthru, která jim všem vynadala pro zbytečné obtěžování. Chtěla vyslechnout i Mika, ale ten byl mimo tábor, což část náčelníků považovala za pohrdání soudem, ale Enkra prohlásil, že má důležitější práci a nesmí být rušen. Potom se rada asi dvě hodiny dohadovala, co vlastně na to má říct. Nakonec vydala následující výnos:

„Protože v současné době dochází k neustálým bojům a sporům mezi jednotlivými náčelníky, které mají za následek zranění vyžadující ošetření Ohněm, rada nařizuje:

Dojde-li k dalším podobným střetnutím, která bude muset řešit náčelník či další orgány, budou všichni účastníci střetnutí potrestáni omytím Ohněm. V případě, že by takové opatření nepřineslo dostatečné poučení, bude provinilec potrestán bičováním dle stupně provinění, anebo dalším trestem dle uvážení náčelníků. Výslovně se však uvádí, že nebude trestán ten, kdo podobné spory vyřeší mimo kolektiv ostatních a bez účasti nezainteresovaných osob. Rada náčelníků nemá zájem se vměšovat do práv jednotlivých smeček a jejich náčelníků, nedovolí však rozvracet klid a pořádek v táboře a hanobit čistý štít armády.

Rada rozhodla v žádném případě nepřikročit k nejvyššímu trestu, tj. k vyloučení provinilce z další účasti na akci. Upozorňuje však, že má i toto právo, a že v případě, že se někdo dopustí hrubého provinění, přivolá na sebe nepřátelství všech ostatních kamarádů.“

Toto prohlášení skutečně horké hlavy poněkud ochladilo – alespoň natolik, že si počali řešit svoje spory mimo dohled Enkry a Rogera. Dokonce ani Chris Everett proti tomu nijak neprotestoval a ani v soukromí se k věci nevyjádřil.

Pokračovaly sportovní soutěže všeho druhu; u některých dokonce došlo k prvním výsledkům a vítězové byli patřičně pyšní. Frenn už chystal slavnostní oheň, na kterém budou předány placky těm nejlepším.

Mike a Santanueva zatím postavili nedaleko kromlechu svou kovárnu. Nebyla nic velkého; dost chatrný přístřešek s pořádnou výhní a kovadlinou, postavenou na velikém kameni. Samotné kovářské práce byly svěřeny dvěma Santanuevovým odborníkům – shodou okolností byli oba tmavé pleti, Gonto byl černoch a Džihván Dás Bengálec. Gonto ovládal těžké kladivo, Džihván lehčí a přiklepávací. Jejich kladiva zněla ráno i odpoledne veselou písničkou, Pedro a Ray občas kontrolovali, jaké složení má ocel, která je používána. Říkalo se, že do oceli přidávají i zlato, a skutečně někteří viděli zlaté pásky, které přivezli kurýři z různých stran světa. Kromě toho přidávali do litiny křemík a uhlík v kovovém stavu, dokonce i několik diamantů.

A všemu tomu šéfoval Mike. Prací se osobně nezabýval, ale pokulhával okolo v kožené kovářské zástěře a nakláněl se nad ohněm, podobný pravěkému Héfaistovi nebo mýtickému skandinávskému kováři Wielandovi. Ale místo křídel pro labutí princeznu koval zbraň, o níž se už dopředu vyprávěly legendy.

Asthra se přišla Mikovi svěřit se svými starostmi. Značně jí totiž přibylo práce, neboť zvěst o Živém Ohni se částečně vinou novinářů roznesla po kraji a každodenně přicházelo víc a víc různých lidí, kteří žádali, aby je Oheň omyl a uzdravil. Mnohým skutečně mohl pomoci, ale přicházeli i lidé, kterým při nejlepší vůli pomoci nebylo, a každý prosil Asthru o slitování. Čarodějka znala život v Arminu, ale nebyla připravena na zvláštní zvyklosti Evropanů, a dost ji to rozčilovalo.

„Musíš s nimi mít soucit! Je naší povinností pomoci, kdekoliv pomoci můžeme. Udělej jim, co žádají!“

„Ráda bych, ale mnozí z nich jsou blázni. Například ke mně přišla jedna dívka a žádala, aby se do ní zamiloval chlapec, který ji nechce. Jí prý mám uvařit nějaký nápoj lásky!“

„No a co? Ty to snad neumíš?“

„Umím. Ale pokud vím, je to nebezpečná hra a dělat to jen tak, pro pobavení kdejaké slepice, by mi mohlo pěkně zkazit karmu.“

„Udělej jí něco neškodného a s velkým rámusem. To tě nenapadlo?“

„Napadlo; ale zatím jsem ji vyhnala, že se musím připravit. Asi to udělám, ale je na to potřeba spousty času a ten já nemám. Musím se starat především o naše lidi. Potřebovala bych pomoc...“

„A ten chlapec Claudio?“

„Převedla jsem na něho všechny případy, kdy si někdo z našich chce jenom hrát nebo dělat blbosti. Když někdo mermomocí chce spálit hřívu, ať se o to stará Claudio. Ale léčit nemůže, na to je příliš nezodpovědný. A mladý.“

„Co bys tedy potřebovala?“

„Naučit práci s Ohněm několik místních holek. Naše nejsou k ničemu, to už jsem pochopila. Navíc obvykle nejsou panny.“

„Neříkej! Jsou to děti...“

„Děti ano. Panny už ne.“

„Místní holky nemůžeš zacvičovat. Trvalo by to dlouho a byla by to... hrůza. Místní lidi by trefil šlak, kdybys to jejich hodné a poslušné dcerky učila.“

„Vím o jedné, které by to šlo. Anitta.“

„Ale Bože!“

„Je mimořádně inteligentní, vysoce vnímavá a přitom v duševním stavu umožňujícím hluboké soustředění. Ideální médium, mohu si s ní dělat, co chci. Kdybych ji uspala, dokáže všechno.“

„Jenže patří Enkrovi.“

„A to vadí? Myslíš, že Enkra by nechtěl vlastní čarodějku?“

„Myslím, že si její život představuje jinak.“

„Kdybys s ním promluvil...“

„Chceš ji odvést s sebou? Na Ostrov?“

„A Enkra nechce?“

„Ale na jiné věci než ty.“

„To se nevylučuje. Myslím, že by byla lepší jako žena než jako panna. Vychovala bych mu ji...“

„Asthro, zkusím promluvit s Enkrou, ale nepočítej s jeho souhlasem. To, co chceš, ještě není obvyklé ani oblíbené...“

„Enkra je princ a bude císařem. Potřebujeme císařovnu, která by pozvedla naši zemi i její trůn.“

Mike pokrčil rameny. „S císařovnami nemá naše země moc zkušeností. Měla zatím jenom jednu...“

„Je zapotřebí, aby země byla silná a vládnoucí rod ji pevně držel ve svých rukou. Jinak budeme nuceni opět řešit otázku nástupnictví. A sám víš, že se vždy najde někdo, kdo vztáhne ruku po koruně, ať právem nebo ne.“

Mike se nezatvářil moc nadšeně, když mu připomenula zrovna tohle. Ale ona pokračovala: „V každém případě, zkus to. Jinak budu muset zavolat některou ze svých dívek z Ostrova.“

„Jsou schopné?“

„No... to je právě otázka. Dokážou to, když je vedu a dávám na ně pozor. Jinak těžko.“

„Hm... no, asi budeš muset vydržet sama. Stejně až odejdeme, budou zase bez Ohně. Nebo chceš, aby celá Evropa chodila za Anittou a prosila ji o to, co zmáhá i tebe?“

Toho se přece jen lekla. Pokrčila rameny: „Kdyby aspoň nebyly ty peníze!“

„Jaké zas peníze?“

„Každý z těch lidí mi nosí peníze. Nechci je, říkám jim, že nesmím za léčení nic brát. Jenomže oni jsou blázni, nechávají je různé schované, nebo je dávají mým pomocníkům. Co mám dělat?“

„Budeš je muset dát do státní pokladny.“

„Pochopitelně, že si je nenechám. Ale je mi to trapné.“

„Je to zvyk lidí. Musíš je chápat a být k nim laskavá. Je to těžké, vím, ale dostala jsi darem schopnost pomáhat a je tvou povinností konat dobro.“

„Vím. Ale někdy je to dost obtížné. Chtěla bych, aby mi s tím někdo pomohl. Aspoň provádět diagnózu. A zabraňovat nepovolaným ve vstupu. Musím dávat pozor na čumily...“

„To mohu udělat. Postarám se...“

Mike skutečně zasáhl. Nejdřív zavolal Kima a dal mu příkaz důsledně hlídat celý areál a nepustit nikoho bez prohlídky a zjištění, proč vlastně přišel. Lidé hlásící se jako nemocní budou soustředěni v karanténní stanici, kde budou prohlédnuti a podle potřeby předáni buď Asthře, nebo místním zdravotníkům. Byli vyčleněni čtyři starší chlapci schopní prohlídky provádět a dokonce z nich dělat i zápisy pro případ dalšího řešení. Byli to lidé inteligentní a dostatečně disciplinovaní, takže se nebránili ani nehádali s nadřízenými. Kim na provedení osobně dohlédl a tím Asthře dost pomohl.

Taky Roger měl svoje starosti – postupně se do tábora dostavilo asi dvacet chlapců a čtyři dívky, vesměs uprchlíci z různých místních polepšoven. Projevili přání odejít do Arminu a doložili to tím, že nemají nikoho, kdo by o ně plakal. Roger rozhodl je přijmout a nařídil vytvořit jim novou identitu včetně dokladů a místního zařazení. Dva z nich, které už hledala policie, poslal jednou z plachetnic do Španělska a nařídil, aby tam počkali až do odjezdu.

Enkra se přišel podívat, jak probíhají práce na jeho meči. Když jej viděl, byl dost zklamán, neboť na kovadlině ležel masivní, už na pohled těžký a neforemný plát železa, do něhož oba kováři rytmicky bušili svými kladivy. Jen rukojeť, zatím vlastně její kovová část, byla jemně vypracovaná a dost lehká – až na dva kroužky, jeden na konci a druhý na koši chránícím ruku.

„Myslel jsem, že ten meč bude lehký, jako mají Japonci!“ projevil Enkra svoje mínění, „S tímhle vůbec nepůjde nic dělat!“

„Myslíš?“ Mike dal pokyn, aby oba chlapci přestali pracovat. Nechali toho a stírali si s čela pot.

Mike uchopil meč za jílec a zvedl ho. Musel vyvinout skoro všechnu sílu, aby ho uzvedl – byla to těžká zbraň, téměř neschopná boje. Také neměla žádné ostří, jen zhruba naznačené.

„S tím mám skutečně bojovat?“ ptal se chlapec, „Půjde to?“

„Ještě není hotov. Pak to půjde.“

„Jenže ty chceš přidat ještě další ocel. Už teď je jí moc!“

„Nebude jí moc, až se vypálí v Ohni.“

„Ale když dáš meč do Ohně, zničíš ho! Shoří celý!“

„Neshoří, neboj se. Jenom to, co má shořet. Postarám se o to, aby z něj byla dobrá zbraň. Prozatím se mi to daří.“

Enkra kroutil hlavou, ale neodporoval.

„Pojď,“ řekl mu Mike, „Řeknu ti, co chceš vědět.“

„Jaký to bude meč, který mi tvoříš?“

Usedli stranou a sledovali, jak kováři konají své dílo.

„Excalibur.“

„Skutečný kouzelný meč?“

„Ano, takový.“

„Ale meč Excalibur přinesla Merlinovi jezerní panna!“

„To se říká. Já myslím, že jej vytvořil sám, a domnívám se, že vím i to, jak to udělal. Denis Baarfelt to věděl.“

„Ale neudělal ho.“

„Princ Lera, dnešní Vládce, si takový meč přál. Denis dlouho hledal ve starých knihách a pak sepsal poznámky, podle nichž to mohl udělat. A protože nejlepším znalcem kovu byl tehdy kníže Juan Santanueva, dal mu ten sešit a požádal ho, aby s ním spolupracoval. Pak ale přišly jiné a důležitější věci, a Lera, Denis i Juan na tu věc zapomněli. Ale návod se neztratil, Santanuevové ho dobře uschovali. Proto mi ho Pedro přinesl.“

„Excalibur bylo možno zaseknout do kamene.“

„Ano, to bude možné.“

„A rozseknout každou ocel.“

„Také.“

„I pancíř z lístkové oceli Reortů?“

„Zkusíme to.“

„Kdyby se to podařilo, byl by to univerzální nástroj na jakékoliv obrábění kovů!“

„Nejen kovů, čehokoliv. Bude to nebezpečná zbraň, Enkro. Možná bys měl už napřed přemýšlet, jak s ní budeš zacházet.“

„Vím. Neboj se, dám si pozor.“

„Udělám jenom jeden takový meč. Pro tebe a pro tvoje děti. Až poznáš, že by ho mohl dostat nepřítel, zasekneš jej do kamene a uděláš s ním... to ti pak řeknu.“

„Nebo hodím do jezera...“

„Ne. V jezeře je možné ho najít. Musíš ho zničit, nebudeš-li ho moci ovládnout. Byl by příliš nebezpečný každému jinému člověku.“

„Ano, udělám, co mi radíš.“

Chvíli seděli a mlčeli. Pak řekl Mike: „Teď mě dobře poslouchej, Enkro. To, co ti řeknu, ti už nikdy nikdo neřekne a ani já to už nebudu opakovat. Chci ti říct: máš právo nad lidskými životy. Ale nemáš právo je zneužít.“

„Vím to.“

„Jsi princem. Za tvoje rozmary budou umírat lidé.“

„To ne!“

„Za tuhle tvoji hru také zemřel člověk. Terry Fischer.“

„Terry... je mrtev?“

„Ano. Zabili ho. Chtěli znát tvá tajemství a také tajemství nás ostatních. Neřekl jim nic a oni ho mučili. Potom už ho museli zabít. Udělali to nepřátelé, ale je to tvoje vina.“

Enkra zvedl oči. Chvěl se vzrušením. „Já jsem zavinil jeho smrt?“

„Terry Fischer přišel, aby tě chránil. Nebýt tebe, nedostali by ho. Možná by ho zabili při jiné příležitosti, už dlouho toužili po jeho krvi. Ale stalo se to nyní. Chci, abys to věděl.“

Enkra sklopil hlavu. „Co mám dělat?“

„Nic. Zapamatovat si to. Jsi princ a musíš si zvyknout, že za tebe budou umírat lidé. Není to poprvé; už v ten den, kdy jsi byl prohlášen princem, zemřeli lidé za tebe. A bude to častěji, v mnoha případech to nebudeš moci nijak ovlivnit. Každý den umírají lidé za svoji vlast. Doma nebo v dálce, v akcích důležitých nebo zbytečných. Nikdo přesně neví, kdy, kde a proč ho zasáhne smrt. Ale je zapotřebí, abys nezvyšoval jejich počet neuváženými rozhodnutími.“

„Chápu. Tahle moje hra stála Terryho život.“

„Příště to bude někdo další. Terryho jsi znal, ty další znát možná nebudeš. Půjdou za tebe na smrt rádi, protože mají rádi svou zemi a ty jsi jejím symbolem. Ale mají doma ženy a děti, a ty mají právo na jejich život. Stejné jako ty.“

„Nechci, aby někdo umíral! Nechci, aby za mne museli lidé bojovat! Chtěl bych to změnit!“

„To nezměníš. Vždycky bude někdo, kdo musí bojovat.“

„Potom nechci být princem!“

„To neříkej. Nebudeš-li ty, bude nutno hledat nového. Znovu nastane boj a znovu budou umírat lidé. Mnohem víc než teď, když se Armin těší na pevnou a moudrou vládu. Když se dneska vzdáš své moci, nastane rozvrat a vyřizování účtů. Jsi nadějí své země...“

„Proč já? Proč zrovna já?“

„Protože jsi poslechl Zákon orlů. Vyprávěl jsem ti o něm: Když mladým orlům zesílí křídla, vzlétnou a vydají se do světa, aby si sami našli svoje hnízdo. Ty jsi to udělal. Jsi orel a máš právo vládnout. Teď vím, že jsme zvolili dobře...“

„Tohle... tohle tady?“ ukázal chlapec kolem.

„Když ses vydal do světa, Roger Monroes řekl: Očekával jsem, že se to stane později. Jde, aby našel svoji cestu. Buďte připraveni pomoci mu, protože je naším Vládcem.“

„Nemyslel jsem na žádný zákon. Šel jsem do světa, protože jsem cítil, že je to správné! Udělal jsem spoustu chyb, ty sám jsi mne na ně upozornil! A teď ještě ke všemu kvůli mým chybám zemřel člověk!“

„Ale zvítězil jsi. Postavil ses zlu čelem jako muž a dokázal je porazit. Lid Arminu se kolem tebe semknul, máš svoje komthury a rytíře a vojáky, a oni tě nezradí. Teď jsi princ, náš princ, který má právo převzít meč Excalibur. Proto ti ho chci dát. A zároveň s ním i tohle varování.“

„Děkuji ti. Budu ještě často potřebovat poradit.“

„Možná ano, možná ne. Možná už nebude, kdo by ti radil.“

„A ty?“

„Ani já nejsem nesmrtelný.“

„Potřebuji, aby po mém boku stál někdo, kdo mi dokáže říct do očí pravdu! Nějaký Merlin, jakého měl král Artuš...“

„A neposlouchal ho.“

„Ani já neposlechnu, když si budu myslet něco jiného. Ale chci vědět, jak se na to dívá moudrý člověk.“

„Něco bych ti navrhl. Mohl bys mít čarodějku.“

„Asthru?“

„Ne. Anittu. Asthra tvrdí, že by mohla být dobrá.“

„Anitta? Ale vždyť není z Arminské krve!“

„To není zapotřebí. Ani já jsem se nenarodil na Ostrově. Ani Valerie, která byla čarodějkou za Baarfelta!“

„Ale... to je takové zvláštní! Anitta a čarodějka? To se nedovedu představit! Je to přece...“ Enkra zrozpačitěl.

„Máš ji rád, viď? A nechtěl bys jí nechat ublížit...“

„No... já vím, že Asthra jí nic neudělá. Ale stejně...“

„Anitta se stane kněžkou Ohně. Už nikdy nebudeš mít problémy, když budeš potřebovat pomoci...“

„To si... musím rozmyslet. Je to trochu moc naráz.“

„Rozmysli si to. Pak mi řekneš.“

„Dobře. Kdy mi dáš Excalibur?“

„Zítra v noci bude hotov.“

„Dobře. Tak zítra...“

Zbytek toho dne a den následující uběhl v pilné práci. Mike neopouštěl kovárnu a také Asthra byla většinou přítomna – občas se tam ukázal i Enkra, Jackie, Kurt, Sonny, Roger. A skoro pořád tam očumoval Cvrček a většinou i Sheilla. Spojení s táborem zajišťovala Ťapka, která jim nosila jídlo.

Když si Mike na chvíli lehl a Asthra se starala o práci, sedla si Ťapka na chvíli k ní. Asthra se zeptala: „Tak co... co si myslíš teď?“

Ťapka odpověděla okamžitě: „Ano. Mám ho ráda.“

„I teď, když jsi ho poznala?“

„Ano. Děkuji ti. Jsem ráda, že je to zrovna on. Udělala jsi dobře a já jsem ti za to vděčná.“

„I přesto, že si tě zatím nevšiml?“

„Má mnoho práce. Nechci se vnucovat. Chci, aby to vyplynulo samo ze situace, jak to má u lásky být.“

„Spí. Mohla bych ti pomoci, aby si všiml...“

„Ne, prosím tě! Chci, abych to byla já, kdo ho získá, ne tvoje umění. Nikdy bych nevěděla, zda si mne zvolil on nebo ty...“

„Dobře. Nechám to na tobě. A přeju ti štěstí.“

Ťapka vstala a odešla. Asthra se chvíli zastavila nad spícím komthurem, ale nedotkla se ho a kráčela dál, ke kovářům, kteří neúnavně bušili těžkými kladivy do ocelového plátu. Tam usedla a tiše si prozpěvovala mantry.

V podvečerních hodinách Kimovy stráže obklíčily prostor starověkého chrámu dvojitým kordonem. Pokud se tam nacházely osoby, které tam neměly co dělat, byly slušně, ale rozhodně vykázány. Pochopitelně v táboře byli cizí lidé a mohli tam zůstat, dokonce museli až do svítání; taky tábor dostal sice nenápadnou, ale důslednou ostrahu.

Pak se u kromlechu shromáždili všichni náčelníci. Oblékli se na to slavnostně, i když ne přespříliš. Dokonce i Mike si vzal zcela novou bílou tógu symbolizující druida. Asthra pak měla přílbu ve tvaru ptáka Fénixe s rozpřaženými křídly, odznak kněžky Ohně.

Na kovadlině ležel meč, ohromný a těžký, s lehkou a téměř směšně malou rukojetí, která by určitě nevydržela jeho tíhu. Oba hlavní kováři i jejich pomocníci stáli u výhně, a na jejich těle bylo znát, že se omyli Ohněm, aby zahnali únavu. Také Santanueva s rudým šátkem na hlavě stál mezi tvůrci – byla to i jeho práce.

Arminští bojovníci usedli na zkřížených nohou do řad okolo obětního kamene. Ti, kteří něco věděli, šeptem vysvětlovali druhým, především místním hostům, co se bude dít. Cvrček se pokusil proniknout mezi náčelníky, ale tentokrát ho vyhnali – vrátil se k Pasqualovi a Sheille a chvíli se tvářil rozladěně. Pak ale zjistil, že Pasqual jenom zírá v němém úžasu a začal mu líčit všelijaké věci, které vyzvěděl.

Ray Swallowstarr dopravil ke kovárně elektrický generátor. Byl to stroj dost pozoruhodný, fungoval na speciální výbušné palivo, stejné jako jeho raketoplán. Ke generátoru příslušel ještě mohutný transformátor s přestavitelnými parametry, který obsluhovali dva zkušení odborníci. Momentálně natahovali po celém prostranství dráty.

Bubeníci začali vytvářet patřičnou náladu; za dřívějších časů mívala čarodějka celý sbor pomocnic, ale dneska museli vše dělat všichni, kteří to znali. Někteří Armini se začali do rytmu kývat a prozpěvovat, ostatní se k nim posléze přidali.

Okolo jedenácté zapálila Asthra Živý Oheň. Tentokrát v trojnohé bronzové míse na jednom z nižších kamenů – usedla k Ohni a ztrnula, zřejmě se koncentrovala k nějakému činu. Nikdo do Ohně nevstupoval a také nikdo kromě ní se jej nedotkl. Seděla tak a bubeníci neúnavně tloukli do bubnů, stále ve stejném monotónním rytmu, a diváci se v témže rytmu kývali do stran.

Krátce před půlnocí přinesl Mike meč k Ohni. Držel jej za rukojeť a za čepel jej nesli oba kováři, protože sám by těžkou zbraň nikdo nedokázal odvléci. Položili jej na oltář k Ohni a zastavili se vedle.

Asthra začala zpívat. Už znali ten její zpěv beze slov, táhlý a skučivý jako výtí vlka, a věděli také, že se jeho pomocí soustřeďuje, aby vůlí ovládla Oheň.

Oheň vysoko vyšlehl; Asthra vstala a s rukama zvednutýma nad šlehající plameny jej udržovala. Pak zlehka kývla křídly své přílby na Mika, který na to čekal. Santanueva a Ray připojili dráty od generátoru na jílec meče, a někdo jej spustil. Zarachotilo to, ale zvuk okamžitě zanikl v rámusu bubeníků.

Když Ray ujistil Mika, že proud dosahuje patřičných parametrů, uchopil komthur meč a pozvedl jej proti Ohni. Elektrický proud mimo jiného procházel i jeho tělem, ale zřejmě mu to v tuto chvíli nijak nevadilo. Přiblížil meč k Ohni – přeskočil elektrický oblouk, který osvítil prostranství oslňující září. Asthra však si ničeho nevšímala, stála bez pohnutí, zpívala a udržovala Oheň v pohotovosti.

A potom komthur pomalu vsunul meč hrotem do plamenů. Ušlechtilá ocel vzplanula jako papír, ba co víc, zalila všechny a všechno záplavou jisker. Pedro a Ray uskočili stranou, ale oba kováři, kteří stále ještě Mikovi pomáhali, nestačili; možná ani nechtěli, nebo se Ohně nemuseli bát. Vzduch se naplnil zvláštní vůní hořícího kovu, sykotem a praskáním, do toho zněl Asthřin zpěv, dunění bubnů a řinčení kartálů. Stále ještě šlehal mohutný gejzír jisker, ale ti nejbližší, a Enkra i Anitta k nim patřili, už viděli oslnivě zářící čepel, vysunující se z Ohně. Komthur meč přibližoval víc a víc do plamenů, zasunul jej tam až po jílec a vlastníma rukama chránil kov, kde neměl být Ohněm zasažen. Nevšímal si toho, že na něm vzplanula bílá říza, vousy i vlasy, staral se jen o svoje dílo. A ve chvíli, kdy zjistil, že je dokončeno, vytáhl meč z plamenů a pozvedl před obličejem.

Meč nepřestal zářit – jeho čepel se ztenčila, byl nyní ještě lehčí a tenčí než obvyklé arminské zbraně. V záři Ohně sršely na jeho hrotu ještě teď jiskřičky. Komthur prohlížel čepel kousek po kousku a kontroloval svoji práci.

„Zde je Excalibur, Meč Moci!“ Přešel k jednomu kameni, rozmáchl se a zarazil meč asi do dvou třetin čepele. Všichni diváci se na chvíli polekali, že se zbraň zlomí – ale nestalo se tak. Meč pronikl do kamene bez obtíží, jako by byl zabodnut do hlíny.

Mike pokynul, aby Enkra přistoupil k němu.

„Vezmi si svůj meč. Ale pamatuj si, že pronikne vším, co se dotkne jeho ostří. Nikdy ho nesmíš vzít do ruky jinak než za rukojeť, a nikdy se jím nesmíš dotknout člověka. Na jeho čepeli tvoří horní vrstvu povrchu mikroskopický povlak těsně k sobě svařených protonů – Oheň rozbil atomová jádra a odstranil z nich všechny ostatní částice. Proto meč snadno rozbíjí jakoukoliv jinou hmotu. Je tvůj.“

Enkra okouzleně zíral na zbraň.

„Pamatuj!“ zvýšil Mike hlas, „Král a země jedno jsou! Ty budeš bojovat za svoji zemi, jako tvoje země bude bojovat za tebe. Meč Moci je zasvěcen, aby ti sloužil, dokud potrvá tvoje služba zemi a lidem, kteří na ní žijí. Tvá vlastní čest a svědomí ti řekne, kdy jej smíš použít...“

Vzduch se chvěl rachotem bubnů. Všichni bojovníci vstali a zdravili svého pána.

„Ať žije náš král deset tisíc let! Ať věčně trvá jeho vláda! Ať je moudrá a spravedlivá!“

Enkra vytáhl meč z kamene a pozvedl jej. Čepel zářila do tmy a její zář se odrážela na tvářích mladých mužů a dívek, když Enkra procházel mezi jejich řadami, svíraje Excalibur v napřažených rukou.

Errata:

30.05.2021 11:44