Sejdeme se u Hornu
Vítej, návštěvníku!
|
|
Když skončily oslavy a nastalo ráno, zjistil Enkra, že být majitelem meče Excaliburu není tak jednoduché. Na chvíli si ho položil na balvan, pochopitelně naplocho, aby ostří nic nezachytilo – a když se vrátil, zjistil, že meč přece jen trochu sklouzl, usekl kus kamene a zajel do hlíny. Naštěstí zůstal držet za rukojeť, jinak by asi zmizel ve středu Země.
Nedalo se nic dělat, Enkra musel jít za Mikem, aby se důkladně vyptal, co se svou zbraní smí a nesmí. Ostatní samozřejmě šli s ním, aby to taky slyšeli. Mike to taky očekával.
„Tak co, jak se ti líbí?“ ptal se.
Enkra si povzdechl a nesmírně opatrně položil meč na kámen. Několikrát se ujistil, že nesklouzne. „Je s ním trápení! Jak ho budeme přepravovat? To ho bude muset někdo držet v ruce?“
„Denis to nijak nevyřešil, musel jsem přemýšlet sám. Udělal jsem na něm ta dva očka. Napadlo mi, že přibijeme na stožár dvě skoby a za ně ho budeme věšet tak, aby ostří trčelo dopředu. Pochopitelně budete muset dávat pozor na lana a ráhna a taky, aby se na něj v tom zmatku někdo náhodou nenapíchl.“
„Bezvadný,“ vzdychl Enkra, „A co doma?“
„No, taky asi něco podobnýho. Někde ho budeš muset pověsit, aby se k němu nikdo nedostal. Nebo k němu postavit stráž.“
„Hm... a poslyš, mohl bych ho vyzkoušet?“
„Samozřejmě. Dokonce budeš muset.“
„A můžu ho půjčit klukům?“
„Tys to vážně ještě neudělal?“
„Jenom svým, ze smečky. Jackovi a Kurtovi a Sonnymu.“
„Tak vidíš. Samozřejmě, že ho můžeš půjčit každému, komu bude zapotřebí. Ale musíš je poučit, aby si dávali pozor.“
„Zkusil jsem seknout do všeho. Do kamene, do dřeva, do železa. Všechno se rozsekne jako máslo!“
„Ano, to je v pořádku. Zkusíme později ještě jiné materiály, ale myslím, že to bude stejné.“
„Kurtovi napadlo zkusit rozseknout bankovní trezor.“
„Bez potíží. Dokonce ho můžeš opatrně rozříznout.“
„Fajn, to zkusíme. A ještě něco... potřeboval bych zjistit, jestli se s tím dá... taky zabít. Ale ne člověka!“
„Ovšem, můžeš zkusit něco zabít.“
„Já snad ani ne... Ale kluci mají nějakou ovci...“
Enkra nesměl zabít nic živého, bylo to omezení, které přijal současně s kastovní příslušností. Ale například Sonny neměl žádné podobné zábrany, tak si půjčil meč, přivedl ovci a jediným švihem jí usekl hlavu – a překvapeně zíral, jak to jde lehko. Když už byl při tom, zkusil jí rozříznout kůži a pak rozporcovat. Šlo to skvěle, i když si člověk musel nejdřív zvyknout, že maso neklade ostří žádný odpor a tím pádem se lze snadno prořezat moc hluboko. Ovci napíchli na rožeň a pověsili nad oheň, a dělali další pokusy s Excaliburem. Když jím ale Cvrček krájel chleba k té ovci a ještě tím způsobem, že meč dal držet Pasqualovi a sám chleba usekával o čepel, Enkra přece jen zavrčel a přinutil ho, aby si s tak vznešenou zbraní nehrál.
„Ať je to jak chce – přece jenom je to státní symbol!“
„Já jsem slyšel o jednom, který velkou státní pečetí roztloukal ořechy!“ neodpustil si poznámku všetečný Pasqual.
„To byl anglický král Edward III. Já nemám nic proti tomu, aby se Excalibur používal. Ale sekat s ním dřevo na topení, to už je snad trochu moc...“
Enkra si našel Mika, probudil ho a ptal se, jestli by přece jenom nebylo možné udělat na meč nějakou pochvu. Mike prohlásil, že neví, ale že bude přemýšlet, z čeho tak asi tu pochvu udělat. Nejspíš to nemůže být obyčejná látka, neboť by nevydržela. Bude zapotřebí nějaké složitější přípravy a k tomu je nutné konzultovat Denisovy zápisky. Těch je bohužel hodně a není to tak jednoduché.
„Stejně je škoda, že Denis Baarfelt zahynul.“ řekl Enkra.
„Ano, je to veliká škoda. Ale nikdo není nesmrtelný.“
„Proč ty nevíš všechno, co věděl on?“
„Denis se seznámil se vším věděním světa, Enkro. Já vím jenom to, co jsem si někde přečetl. A nemyslí mi to tak, jako jemu.“
„Dokázal jsi udělat Excalibur. Dokážeš všechno, co si umíníš! Jistě bys dokázal i to, co Denis!“
„Co například?“
„Nevím. Postavit třeba takový chrám jako on.“
„Takový jako on ano. Lepší ne.“
„Nebo něco jiného, stejně skvělého! Něco, co by proslavilo naši dobu pro všechny věky, chápeš?“
„Slibuju ti, že jestli někdy na něco přijdu, řeknu ti to a postavíme to společně. Ano, dokážu udělat to, co udělal Denis, protože to popsal a vytvořil návod. Ale vymyslet něco nového, to je velice těžké. Denis měl geniální mozek, který já nemám.“
„Ale jsi čaroděj jako on!“
„Čarodějů jsou taky různé skupiny. Někteří umějí víc, jiní méně. A Denis byl Mistr. Skutečný Mistr.“
„Brání ti něco v tom, abys jím byl i ty?“
„Nedokonalost vlastního rozumu.“
S touto odpovědí se musel Enkra spokojit; ale stejně odešel nespokojen a v duchu se cítil ukřivděný. Proč mohl mít sir Lera ve svém mládí čaroděje schopného všeho? A proč ho Enkra nemá?
Zato ale měl hrdé a oddané bojovníky. Například Chrise Everetta, který když spatřil meč Excalibur, prohlásil, že je ochoten se Enkrovi ve všem podřídit a napříště už nepodnikat nic, co by se princově vůli příčilo. Enkra se o tom dozvěděl a byl rád.
Do tábora přijela oficiální americká delegace, která měla za úkol s konečnou platností uzavřít celou aféru s bojem mezi princem a vojáky. Jednání v Paříži bylo zcela neoficiální a nemělo pro veřejnost jakoukoliv platnost, jak Enkrovi vysvětlil Mike.
Delegaci tvořil jeden senátor, který vynikal schopností hovořit jakkoliv dlouho na jakékoliv téma, další dva pánové neurčitelných funkcí a starý generál, bělovlasý dědoušek dobrotivého vzezření a chování, který se při řeči klepal po celém těle. Byla to poslední věc, která mu byla svěřena, hned potom měl být poslán do výslužby.
Senátor vystoupil v televizi a pronesl projev, v němž poděkoval Enkrovi za vše, co pro ně udělal. Vysvětlil, že v rámci posílení bojeschopnosti jejich armády bylo provedeno mimořádné volné cvičení, ve kterém obě armády prokázaly svoje schopnosti a poučily se současně ze zvyklostí druhé strany. Podobná spolupráce je velice výhodná a lze očekávat, že bude stejným způsobem opakována a případně i rozšiřována. Americká vláda se rozhodla ocenit princovu osobní ochotu se angažovat velkorysým darem, totiž školní plachetnicí, kterou už začali v Nantuckettských loděnicích stavět. Pan senátor doufá, že...
Za Enkru mluvil Roger. Zdvořile poděkoval americké vládě za dar, který překonává všechno očekávání a je pro Arminy radostným překvapením. Je v zájmu obou stran, aby se přátelství mezi nimi všestranně rozšiřovalo a mohutnělo, a princ Enkra je samozřejmě ochoten kdykoliv udělat pro americkou armádu vše, co bude moci. Ostatně zřízení speciálního pluku, který je organizován a cvičen na zásadách amerických Zelených baretů, jasně ukazuje, jak si Armini váží příkladu takové armády a oceňují její schopnosti.
Pak mluvil stařičký generál. Obšírně vyprávěl o svých zkušenostech z války ve Vietnamu, Koreji a Tichomoří a podařilo se mu při tom několikrát hrubě urazit Japonce, protože je zásadně označoval za šikmooké bestie a tvrdě pomlouval. Co vlastně chce tím vším říct, to nevysvětlil, ale když skončil, všichni si oddechli.
Pak si všichni před televizními kamerami potřásali rukama, objímali se a podepisovali všelijaké protokoly. Byla to veliká sláva a všichni byli spokojení.
Na základě toho byli také definitivně a oficiálně propuštěni všichni zajatci. Už předtím ovšem měla většina z nich právo volného pohybu kamkoliv, dokonce mnozí odjeli z Troissy – jenom generála Tribbera a členy jeho štábu přece trochu hlídali. To teď přestalo a Enkra je všechny pozval na slavnostní zakončení sportovních her, které se kvapem blížilo. Mnozí vojáci se her zúčastnili a tu a tam dosáhli i docela dobrého umístění, nejen ve sportech oficiálních, ale i v hrách, které si vymysleli Armini.
Mike von Cross většinou odpočíval. Nedělal nic a neměl ani co dělat; maximálně někomu poradil, když to potřeboval. Kromě jiného taky několika náčelníkům, kteří se dostali do sporu ohledně svého mořeplaveckého umění. „Když to chcete dokázat, musíte se dohodnout a vyrazit na nějakou plavbu. A potom už bude záležet na tom, jaké budou podmínky. Třeba kdo dopluje nejrychleji nebo kdo navštíví nejvíc zajímavých míst nebo prozkoumá největší kus pobřeží...“
„Myslíš, že by se za to taky daly dát placky?“
„Proč ne? Přece se soutěží v dálkových plavbách jachet!“
„Slyšel jsem, že jsou takoví, co obeplují na podobné námořní jachtě celý svět! Vezmou to dolů do Jižní Ameriky a kolem Hornova mysu potom do Tichýho oceánu, kolem Austrálie a nakonec přes Kapský město a zase do Evropy!“
„No vidíš! A to my ani nemusíme, protože pojedem asi rovnou do Arminu!“
„Hm... tak co, kluci?“ ptal se náčelník, kterému říkali Jeff, „Dáme si závod k mysu Horn?“
„Proč ne? Stejně musíme naše lodi dopravit domů a posílat je jako kusovou zásilku, to by vypadalo dost blbě, ne?“
„Je taky možná jednodušší cesta. Středozemním mořem, přes Suez a Rudé moře do Adenu a potom do Indie a k nám. Když nechcete, nebudete dokonce ani muset moc dlouho opouštět pobřeží...“
„Já to vezmu kolem Afriky! Možná se stavíme na Madagaskaru. Strejda říkal, že je tam hrozně krásně!“
„A žijou tam lemurové a fossy! Chci bezpodmínečně vidět!“
„Tak mi odtamtud pošli pohled! Já to vezmu přes Atlantik!“
Mike je poslouchal, téměř podřimujíc. Teprve když si každý řekl své, navrhl: „Věděl bych ještě jednu soutěž a myslím, že o ni budete mít docela zájem. O to, kdo se nejpozději vrátí domů.“
„Jako kdo se bude nejdýl toulat po světě? A to bude o placky?“
„No, třeba.“
„To by se některý vykukové nevrátili vůbec!“
„A třeba by se někde usídlili, žejo?“
„To by nešlo. Kdo zůstane na jednom místě, bude diskvalifikovanej – počítají se jenom ti, co jsou pořád v pohybu!“
„Jak by se to dokázalo?“
„To já nevím. Třeba by se museli někde hlásit nebo tak něco. A ještě by se třeba mohlo stanovit, že nesmí dvakrát navštívit stejný místo, třeba v průběhu roku...“
„Na lodích by to šlo! Poslechni, to není tak úplně blbej nápad! Vyrazíme odtud a budeme jezdit, dokud nás to bude bavit! A potom se vrátíme domů a zjistíme, kolikátý jsme...“
„Tak to by teda nešlo! Když budu jezdit se svou plachetnicí po moři tak rok, bude na ní tolik závad, že musím někde přistát a opravit ji. A hned budu disknutej...“
„A vyhrajou ty, co se s ní uprostřed oceánu potopěj! Jak poznáme, kdo vypadl proto, že už ho žerou ryby?“
„Kdo se neohlásí, je mrtvej! A co kdyby každej jednou tejdně poslal pohlednici, kde je? Když pojede delší trasu, tak to tam napíše a až přepluje oceán, pošle další, kam dorazil. Nějak by se to evidovalo...“
Protože si stačili sami, začal Mike zas podřimovat. Probudil ho až vzrušený hlas Elliotta la Sala, který vykřikoval: „Stejně musíme něco takovýho udělat! Aspoň my, co jsme se dali ostříhat... přece se nemůžeme vrátit domů, dokud nám nedorostou vlasy! To dá rozum...“
„To je fakt! To rozhodně nemůžem, to musí každej uznat!“
„Doteďka ti to nevadilo!“
„Nojo, asi jsem si neuvědomil, jak hroznýho provinění jsme se všichni dopustili. Ale teď je mi to už docela jasný!“
Mezi nimi byl jeden, kterému to myslelo pomaleji než druhým. Ten řekl: „Jenže když budeme jezdit po světě, tak asi nestihneme začátek školy!“
„To asi fakt nestihneme. Jenže to nám budou muset odpustit. Stejně nemůžeme do školy ostříhaný. Všichni by se nám smáli!“
„Ale já přece nejsem ostříhanej!“
„Klídek! To ještě stihneš...“
„Ale když se to nesmí, tak...“ chlapec se zarazil a zíral na ně v tichém úžasu.
„Situace je jasná,“ řekl la Sale, který se zřejmě rozhodl mluvit za všecky, „Zjistilo se, že mnozí z nás v průběhu bojů nešťastnou náhodou byli postiženi zohavením, které jim brání v návratu domů a řádném plnění školních i jiných povinností. Proto musí stát tolerovat, že se nemůžeme vrátit a přijdeme, až nám vlasy dorostou. Prozatím se porozhlídneme trochu po světě, abysme získali všeobecný rozhled!“
„Jasně!“ zahučelo shromáždění.
„A komthur by nám to měl omluvit!“
Mike přece jenom nespal. „Hele hoši, tohle je zas moc pěkná habaďůra! Já vám klidně můžu omluvit to zohavení. Dám vám záruku, dokonce to i vyhlásím, že se vám nikdo smát nesmí. Ostatně jsem si včera připálil zobák o Oheň taky, když jsem dělal ten meč, a nikdo mi to nevyčítá!“
„Jenže tobě to vyloženě sluší,“ řekla jedna z přítomných dívek, „Ale kluci se takhle na žádnej pád nemůžou nikde ukázat...“
„No, to dá rozum!“ souhlasil Elliott la Sale.
„Takže vy si představujete, že já vám vyžehlím ve škole, že si přijedete třeba půl roku po prázdninách, jo? A všichni s tím budou spokojeni, dokonce i vaši rodiče?“
Dívali se na něj trochu s obavami, dokud nepostřehli, že se mu podezřele kroutí koutky úst.
„No jasně! Seš kámoš, ne?“
„Nojo, jsem kámoš. To víš, že v průseru vás nenechám...“
Shromáždění pánové se rozeběhli po táboře, aby oznámili tento nový nápad ostatním, kteří o tom dosud neslyšeli. Mike odhadl, že má na spánek asi půl hodiny, než se to dozví Roger.
Měl na to přesně pětadvacet minut. Potom ho Roger probudil a vypadal naštvaně. „Tys povolil klukům přijet domů až za rok?“
„Nikomu jsem nic nepovolil. Je pravda, že někteří z kluků chtějí jet se svými plachetnicemi určitou oklikou a požádali mě, abych je doma omluvil v případě, že by to nestihli do začátku školního roku...“
„Aha... máš na mysli tenhle rok nebo některý příští?“
„No, podívej: kluci to berou tak, že jako při tom stříhání utrpěli morální úhonu. A možná pochopíš, že nechtějí přicházet svým kamarádům na oči takhle zohavení...“
„Hlavní věc, že ještě včera vykřikovali, jak se tím budou chlubit!“ Roger si sedl a snažil se ovládnout rozčílení, „Jestli se rozlítnou po všech čertech, v životě už je neseženeme dohromady a nedostaneme v pořádku domů!“
„Ty je tam na něco potřebuješ?“
„To ne. Ale dohodlo se přece, že si sem jenom odskočí a hned se zas vrátí!“
„Pokud vím, já u toho nebyl, když jste se na tom dohadovali. A kdybych byl, řekl bych jako říkám teď, že klukům vůbec neuškodí trochu poznat svět. Škola se s tím bude muset smířit, a já skutečně budu trvat na tom, že jsem přijal jejich omluvu pro nepatřičný vzhled...“
Roger si povzdechl a chvíli uvažoval. Potom řekl o poznání smířlivěji: „To znamená, že větší díl našich kluků můžeme klidně odepsat ze hry. Až se vrátí domů, těžko už se budou zapojovat do smeček. A co horšího, kluci doma si zvolí nové náčelníky, protože bez vedení těžko můžou fungovat. Někdy za půl roku už bývalý náčelník bude moci jenom radit a možná ani to ne...“
„Myslím, že se nic nestane. Trochu se omladí smečky, to je zdravý vývoj. Kluci, až přijedou domů, se zařadí do osad, to je taky v pořádku. A v žádném případě nepovedou opozici proti tobě ani Enkrovi.“
„Myslíš, že ti rváči od Chrise Everetta taky objedou svět?“
„Zkusím Chrise vyhecovat k menší cestě kolem světa. Zaručuju ti, že jestli to udělá, nebude se už po návratu bavit hloupostmi.“
Roger si povzdychl. „Dobře – chceš to, můžeš to mít. Budu s tím souhlasit a navrhnu Enkrovi, aby vyhlásil tu soutěž, co jsi vymyslel. Sami se jí nezúčastníme, ale ostatní můžou...“
Tábor ovládlo nové vzrušení. Jednotliví náčelníci si sestavovali posádky, dohadovali se, kdo se vrátí domů letadlem, kdo pojede s nimi a kam se pojede a tak. Byly to dohady sáhodlouhé a příšerné, protože kdyby někdo nevydržel, nebylo by to pro kapitána moc dobrým vysvědčením, tak se snažil vytvářet partu jen ze zkušených a silných – ale nakonec se posádky utvořily.
A hned začaly vyvíjet další horečnou aktivitu. Především všichni vyrazili na velký nákup. Místní obchodníci už asi tušili, co tihle hosté nejvíc potřebují a zásobili se, ale stejně museli co nejdřív přiobjednat. Na lodi se vozily bedny konzerv, pevné oblečení, zásobní plachtovina a lana, opravářské soupravy, ušlechtilé dřevo a osobní počítače. Diskutovalo se o tom, co a odkud je nejlepší pro ten který účel, sháněly se zkušenosti starých vodáků. Mnozí taky sháněli zbraně, a když je nedostali volně, sehnali si je pod rukou. Chris Everett a major d'Aubillon měli kšeftů až nad hlavu a kdyby to bylo na majora prasklo, určitě by skončil na galejích.
Co se nakoupilo a nebylo potřeba pro plavbu, bylo zapotřebí poslat domů. Nejdřív všichni soudili, že to půjde posílat poštou jako kusové zásilky – ale protože si většina kluků koupila motocykly a podobné větší věci, hledala se jednodušší cesta. Klan Maszlányiů nakonec koupil v Londýně velkou obchodní loď – přivezli ji do Brestu a vozili všechno tam.
Taky Enkra se chystal poslat domů svoji Hondu. I on měl plachetnici a i on měl kamarády, kteří se chtěli projet po moři, i když ne kolem světa. Prozatím ji ještě s Anittou zajížděl po místních cestách, ale místo si už na ni zajistil.
Končily soutěže – všichni už toho měli dost. Enkra obsadil třetí místo v karate; první dva byli Japonci, oba profesionální instruktoři, a byli na vítězství velmi hrdí. Byli taky starší než on a o dost těžší. Enkra se nad porážkou nijak nezlobil ani mu to nebylo líto, naopak si s nimi smluvil odvetu, jestli se za rok někde zase setkají. Zákony smeček velely, že pro klid a pořádek se odvetné zápasy nesmějí pořádat dřív než po roce.
Chystaná cesta uklidnila také spory o účesy. Kluci, kteří se měli zúčastnit, se raději vznešených dlouhých hřív zbavovali. Do módy zato přišly červené nebo pestrobarevné šátky, které si uvazovali kolem hlavy. A ti, kteří nejeli, mohli teď dělat, co jim bylo libo – jejich mínění stejně nebylo bráno vážně.
Rogera nejspíš mrzelo, že problémy a hádky na čas ustaly. Rozhodl se je opět trochu podnítit, aby měl nějaký důvod k permanentnímu vzteku. A uspořádal zasedání komthurské rady Černé Lilie.
Pro všechny to byla rána z čistého nebe. Rada Černé Lilie byl nejvyšší orgán a jeho členové byli ti nejlepší z nejlepších. Bohužel už delší dobu všichni mluvili o tom, že je zapotřebí udělat v ní pořádnou reorganizaci. Mnozí z komthurů stárli a další získávali funkce také v řádu Blesků, který byl složkou nadřízenou, tím ztráceli zájem o práci v Lilii. Lilie se v podstatě řídila sama a hlavní slovo v ní vedl Roger Monroes.
Mělo-li se konat zasedání, potom se v čele měli především objevit noví lidé. A to z těch, kteří jsou přítomní tady na místě. Bylo velmi zajímavé, kteří to budou.
Velmistrem Lilie byl Roger Monroes – bez diskuse. Dva z komthurů vypadli v poslední době, Harky Alliger a Shean McLean. Právě v současné chvíli ohlásil svůj odchod z rady také Joy Maszlányi, ježto se cítil dospělý a hodlal se věnovat podnikání.
Roger zůstal zcela klidný. Navrhl, aby se výbor rozšířil o Jackie Therlowa, Kurta Diettermanna a Sonny Alberta. Pedro Santanueva a Jimmy Dixon, i když nepřítomný, s tím vyjádřili souhlas. Kromě toho Enkra požadoval, aby dalším členem rady byl Frenn Morris a Jackie to podpořil. Roger dále navrhoval Kima Terriéra a Sebastiana Mendozu, za zásluhy získané během letošního léta.
Opoziční náčelníci se sešli v jednom odlehlejším údolí a projednávali to. Hlavní slovo vedl pochopitelně Chris Everett. „Že je Roger oseklej jako nádražní vrabec, to mi bylo od začátku jasný! Ale že si dovolí tak moc, to už ani já nechápu! On snad chce udělat celou radu jen ze svých příbuzných a kamarádů! A především členů své smečky!“
Ani ostatním se to moc nelíbilo, a reptali.
„Je to pravda!“ souhlasil Stanley Greenbay, „Santanueva, Gold Step, Therlowe, Diettermann, Mendoza i Kim Terriér jsou všichni Baarfeltové! A kdoví, koho tam chce ještě dostat!“
„Slyšel jsem, že jedno místo má dostat taky Nicolas Castignac! Že prý má na něj právo!“ řekl Elliott la Sale.
„Nicolas Castignac?“ Chris se rozčílil, až se dusil, „Co má Nick co dělat mezi komthurskou radou? V Arminu se vůbec nenarodil, žádný zásluhy o řád nemá, nic mu tam nepatří, snad jenom, že jeho rodina patří k naší šlechtě, ale pokud vím, jeho fotřík se odstěhoval už dávno... to by už mohl být komthurem každej!“
„Nám budou vyčítat,“ dodal Stanley, „Že jsme se dali ostříhat! Ale Nick si v životě nedal hřívu narůst! Chodí ostříhanej jako běloch od narození! Nikdy nedostal žádný zasvěcení a vůbec...“
Všichni ostatní jim přizvukovali a nadávali na poměry v říši i řádu. Chris mlčel a taky jeho nejbližší jenom poslouchali, jak se vztek jejich kamarádů rozpaluje čím dál víc a jak se podněcují navzájem k větší zlosti.
A potom řekl Stanley Greenbay: „Myslím, že je nás dost, abysme si k tomu taky řekli svoje. Už jsme drželi hubu dost dlouho, ale věčně nebudem! Máme taky nějaký svý práva, ne?“
„Jasně,“ souhlasil Elliott, „A měli bysme mít svýho komthura!“
„A koho?“ pískl zezadu někdo.
„Nejlepší z nás je Chris Everett.“ řekl Stan.
Nastalo dramatické ticho, ve kterém se Chris rozhlížel a zjišťoval, kdo z ostatních je případně schopen se proti němu postavit. Nikdo dost odvážný se nenašel.
„Chris je dobrej,“ řekl Elliott, „Já myslím, že se vznešeností a mocí i bohatstvím vyrovná druhým komthurům. Jistě, nemá tolik zlata co Roger, ale zase proti němu nikdo nemůže říct nic, co by ho špinilo...“
Chris se rozhodl promluvit pokud možno skromně. „Ovšem na druhé straně nejsem ani tak chytrý jako Roger nebo Jackie Therlowe.“
„Možná ne – ale někdy je lepší poctivá rána než vychytralé kličkování...“ řekl Stanley.
„A tvoje holka je zrovna tak hezká jako Enkrova Anitta,“ řekl kdosi dost nelogicky, „Ne-li hezčí!“
Christina d'Aubillonová byla přítomna a potěšeně se začervenala. Chris si ji přitáhl za jeden z copánků a políbil zlehka na tvář. „Je právem pluku zvolit si velitele. A právem bojovníků navrhnout i komthura řádu...“
„I když Roger provede svou a sestaví radu jen z těch, o kterých byla řeč,“ řekl Elliott, „Jsou tam ještě dvě volná místa. Jedno snad má dostat Kewin Wulffsson. Ale to poslední bychom měli žádat pro Chrise!“
„Kdo to navrhne?“
„Třeba já,“ řekl Stanley, „Zajdu teď hned k Rogerovi... ne, k princi Enkrovi!“
„Dobrej nápad! Ale řekni mu to nějak nenápadně a pro jistotu se porozhlídni, jakou má náladu...“
Stanley skutečně nejdřív obhlídl, co a jak. Enkra byl na pláži, byl tam s Anittou a koumal, co by podnikl. Zdálo se, že je v nejlepším rozmaru a přízniv domluvám. Stanley k němu zamířil, ale předběhl ho Cvrček, který musel vysvětlit Enkrovi nějaké svoje příhody z poslední hodiny. Stanley ho nechal, protože Enkra se smál velice bezstarostně a Anitta pištěla smíchy jako myš.
Enkra si Stana všiml a kývl na něj, aby řekl, co má na srdci. Cvrček zmlkl, ale zůstal poblíž a natahoval uši, co se děje.
„Jde mi o tohle,“ Stanley se posadil k nim a zamítl nápad začít oklikou, jak původně chtěl, „Mluvili jsme s klukama o tý radě. Já myslím, že bysme měli mít svýho komthura. Ono se sice povídá, že se Chris Everett na to nehodí – jenže já si říkám, o co je Chris horší než jiný, ne? No řekni, je tak špatnej?“
„Já myslím, že Chris Everett není horší než jiní. Je otázka, zda je lepší.“
„No jak se to vezme! Možná se někomu nelíbí, že nepodlejzá a má svou vlastní hrdost. Ale je to náš plukovník a my ho chceme!“
„Když ho chcete, tak je to snad jasný, ne?“
„No samo! A když velí našemu pluku, tak proč by nemohl být komthurem, ne?“
„Kdo všechno ho chce mít v radě?“
„Všecky od nás! My bojovníci ho máme rádi a zkrátka ho chcem!“
„A co chci já, to je ti jedno?“
„Ty máš něco proti Chrisovi?“
„Ne. Až na ten jeho blbej účes.“
„A kvůli tomu ho nechceš do rady?“
„Já jsem neřekl, že ho nechci.“
„Tak proč teda sakra nemá být komthurem?“
„Protože ještě neudělal nic, co by ho k tomu předurčilo. Podívej, já nerozhoduji o složení rady. Chris není špatný kluk a když ho chcete, je to vaše věc...“
„Takže my budeme žádat jeho kandidaturu! A když ho zvolíme, přijmeš ho do rady?“
„Když ho zvolíte, tak přijmu.“
Stanley chvíli překvapeně mrkal, pak poděkoval a odešel to oznámit ostatním. Ještě byli na místě a čekali, co pořídí.
Cvrček zjistil, že Enkra už dál jednat nebude a zřejmě hodlá svlažit tělo ve vlnách. Zvedl se a běžel roznést tu zprávu po táboře. Koupání pro tu chvíli oželel.
Během deseti minut se dostavil RogerMonroes. „Ty jsi schválil Chrise Everetta do rady?“
„Ne. Přišel Stanley Greenbay a ptal se, jestli ho přijmu, když ho oni zvolí. Řekl jsem, že ano.“
„Jenže, oni ho doopravdy zvolí!“
„Nesmysl. Chris má hodně kamarádů, ale všechny přece jenom ne. Taky hodně lidí bude proti němu.“
„Ty opravdu dovolíš, aby se o tom vůbec diskutovalo?“
„A proč ne? Chceš snad udělat nějaké volby, nebo ne? Třeba ty nové komthury jenom jmenuješ?“
„Jestli připustíš volby v tomhle složení, může se stát, že to vyhrajou oni! A potom tam budeš mít nejen Chrise, ale i ostatní odbojníky!“
„Jak se zdá, Rogere, ty nechápeš podstatu svobodných voleb. Když chceme udělat volby, potom musíme dát šanci i opozici... Ať si lidé sami vyberou, koho chtějí...“
Roger obrátil oči k nebi. „Ale samozřejmě, že lidé budou volit, koho chtějí! Jenže my je musíme přesvědčit, aby chtěli toho, kdo je pro ně nejvhodnější, to jest toho, koho chceme my!“
Enkra se jenom smál, Roger se rozčiloval.
„Ty myslíš, Rogere, že jsem blázen, viď? Možná jo – ale myslíš na to, proč chci udělat tu akci tady, mimo domov? Až se za půl roku vrátíme domů, co bude záležet na tom, co jsme říkali tady?“
Roger se zarazil. Pak se začal smát. „Tak tohle tě napadlo? Proboha, já snad už ztrácím rozum, když mě smete takovej kluk!“
Enkra se spokojeně usmíval. „A když bude Chris členem rady, jak bude moct nesouhlasit s jejím rozhodováním?“
„Dobrá – dovolíme, aby si vybrali podle svýho. Já si ještě promyslím, jak to vylepšit, ale bude asi dobře, když jednou poznáme, jak na tom doopravdy jsme...“
„Dobře. Například, co v neděli? Dalo by se to uspořádat?“
„Jasně. To zorganizujeme. Neboj se nic.“ řekl Roger a šel to zařídit. A při tom se vesele usmíval.
Zatímco Enkra si lehl a opaloval se.
V neděli se kromě voleb konala i jiná slavnost: předávání zámečku po opravách. Zúčastnil se jí pan starosta a Enkra pozval i pana faráře, když už se zúčastnili mše v jeho kostele. Byla tu televize i zástupci tisku. Všichni na vlastní oči viděli, že kluci udělali kus práce, opravili všechno včetně balkónu a schodiště, které sami zničili. Venku i uvnitř udělali novou omítku a dokonce vyzdobili stěny všelijakými malbami, bohužel většinou s náměty ze střetnutí mezi nimi a vojáky. Cvrček zjistil, že je na jedné fresce taky vyobrazen, byl bez sebe nadšením a každého tam tahal, aby se mu ukázal.
Hosty prováděl John Narajama, student stavební průmyslovky z Iron-city, pověřený vedením stavby a taky autor projektu i všech ostatních plánů. Byl to příjemný mladík v brýlích, národnosti japonsko-americké, narozen v Arminu a s univerzálním vzděláním, takže mohl plynně odpovídat na otázky ve všech jazycích. Všechno věděl a znal; na lidi udělal tak příznivý dojem, že mu bylo nabídnuto studium na fakultě architektury na Pařížské Sorbonně, což ochotně přijal. Trochu se ostýchal, když vysvětloval novinářům svoje dosavadní projekty. Oni zase na oplátku kroutili hlavami a nevěřili, že to myslí vážně.
Kromě jiného vymyslel celé schéma podmořského zámku, spojeného se světem jenom přístavištěm na nějakém ostrůvku, jinak skrytého pod hladinou. Pochopitelně bylo pod mořem též přístaviště pro ponorky a několik průchodů pro žabí muže, a určité obranné zařízení, ale tohle téma Johny rychle zamluvil. Celý projekt vymyslel pro Asthru, která ho zatím používala při výstavbě Slunečního obzoru jako pomocníka hlavního architekta. Jestli se to bude realizovat, jak a kdy, nebylo zatím jasné.
Po skončení slavnosti se všichni vrátili do tábora, a tam se skutečně konaly volby. Každý z přítomných napsal na lístek jména tří kandidátů do nejvyšší rady Černé Lilie a hodil lístek do největšího kotle, ve kterém jindy vařili impregnaci na svoje lodě. Nad legálností voleb bděli všichni čumilové, kteří dohlíželi i na to, aby volební komise hlasy řádně sečetla.
Už během sčítání se stalo zřejmým, že Roger se na volby řádně připravil – jeho věrní dostali přesně určeno, kdo bude volit Jacka, Kurta a Sonnyho a kdo samotného Rogera, a protože byli dostatečně disciplinovaní, příkaz ochotně splnili. Horší to bylo s nezávislejšími členy, kteří si tam psali koho chtěli, někdy docházelo ke kuriózním nápadům. A potom tu byla opozice, jejíž členové většinou psali na kandidátku Stanley Greenbaye, Elliotta la Sala, ale vždy Chrise Everetta. Chris byl pochopitelně při volbách, i když nebyl členem volební komise, a pečlivě dohlížel, aby mu někdo nějaký hlas neupřel. Ostatní si volili toho, kdo jim byl sympatický nebo kdo byl jejich nadřízeným doma v Arminu, což se čekalo.
Došlo taky k zádrhelu – protože spousta lidí pochopila Rogerovy instrukce špatně, napsala na kandidátku prince Enkru. Ten v radě být nechtěl a domníval se, že to ani není možné, přesto se propracoval na přední místo a bylo třeba uvážit, co s tím.
„Konečně, proč ne?“ řekl Roger, „Císař Charry byl taky členem komthurské rady řádu a bylo to v pořádku. Proč ne tedy Enkra?“
Tohle rozhodnutí vyvolalo mezi ostatními velké nadšení a všichni byli rádi, že se dalo na jejich mínění. Nestávalo se to často.
Nakonec vydali výsledky – dopadlo to následovně:
|
1. Roger Monroes |
8. Sebastiano Mendoza |
|
2. Pedro Santanueva |
9. Sonny Albert |
|
3. Enkra Weston |
10. Frenn Morris |
|
4. Jackie Therlowe |
11. Jimmy Dixon |
|
5. Stephen Gold |
12. Nicolas Castignac |
|
6. Kim Terriér |
13. Kewin Wulffsson |
|
7. Kurt Diettermann |
14. Chris Everett |
Chris stál za stolkem komise a nemohl věřit svým očím. Jestliže Roger obsadí křeslo velmistra, potom dvanáct ostatních získá místa komthurů. A on je třináctý! Krok za komthury, skoro na stejné úrovni! Schválně dal přepočítat hlasy, ale nedalo se nic dělat, Kewin získal o šest hlasů víc než on a měl tedy přednost. V závěsu za Chrisem skončili Stanley a Elliott, ale to bylo v tuhle chvíli jedno. Prohrál; je třináctý z dvanácti, nic mu nemůže pomoci.
Cvrček byl na vrcholu štěstí – získal třiadvacet hlasů. Každému se s tím chlubil a zdůrazňoval, že nikoho neukecával ani nenutil, aby ho volil, že je to důsledek jeho přirozené autority a oblíbenosti mezi ostatními. Bohužel, bylo to málo na komthurské křeslo, ale stejně, při příštích volbách bude jistě víc.
Chris si představil, že kdyby ti pitomci dali těch třiadvacet hlasů jemu, vyhrál by to. Vzteklým hlasem Cvrčkovi nabídl, že mu rozbije hubu, pak se naštval a odešel i se svým štábem. Méně předvídaví kamarádi se mu dokonce smáli a provázeli ho pokřikem a pískáním.
Komthurská rada se vzápětí sešla v největším stanu. Bylo třeba projednat důležité věci, mimo jiné i to, aby se pro všechny sehnaly komthurské kříže s rudými kameny, jak se sluší a patří. Někdo je měl, někdo ne a bylo třeba to ujednotit. Děvčata už našívala rudé nárameníky na slavnostní uniformy.
Roger si připravil slavnostní řeč, a protože ho napadl skvělý řečnický obrat, promlouval k ostatním, rozesazeným se zkříženýma nohama na koberečcích podél stěn stanu:
„...abychom dokázali, že jsme se svého stádce nezmocnili násilím a proti všemu právu, jako se lupič svévolně zmocňuje bezbranné ovečky – ale jsme se ho ujali, jako se dobrý pastýř ujímá stáda, aby je rozhojnil a ochránil proti každému zhoubci, byť by se navenek tvářil jako bedlivý strážce...“
V té chvíli nastal venku nějaký hluk – hlídky se snažily někomu zabránit ve vstupu. Frenn vyhlédl a pokynul, aby ustoupily.
Rázným krokem vstoupil Chris Everett s celým svým štábem. O půl kroku za ním šli Stanley Greenbay a Elliott la Sale, pak Christina d'Aubillonová a řada dalších. Všichni pečlivě oblečeni, jejich skalpové kadeře ozdobené péry trčely výhružně vzhůru a kolem dokola byly hladce vyholeny. Chris měl na sobě zcela novou černou košili pošitou plíšky z leštěné oceli, které se i v příšeří stanu blýskaly. A pochopitelně, každý z náčelníků byl v plné zbroji.
„Co žádáš?“ zvolal Roger Monroes.
„Spravedlnost!“ pronesl pevně Chris.
„Usedni!“ pokynul Roger.
Chris se posadil na zem mezi komthury. Bokem od něho si sedla Christina, za náčelníka Stanley a Elliott, pak ostatní. Všichni ovládali slavnostní pozici s rukama na kolenou, kterou se přiučili už za císařství od japonských samurajů.
„Řekni,“ pravil Roger, „V čem ti bylo ukřivděno a jakou spravedlnost požaduješ!“
Chris zdvořile sklonil hlavu někam mezi Rogera a Enkru. Platilo to Enkrovi, ale mohlo to taky patřit Rogerovi jako velmistrovi.
„Žádal jsem jménem bojovníků, kteří jsou mi podřízeni, aby nám bylo přiznáno právo zvolit si komthura dle svého přání. Moji bojovníci dali svou důvěru mně, a já jsem ten úkol přijal. Na radu ostatních a dle starého zvyku byly provedeny volby, ve kterých jsem dosáhl práva být členem tohoto shromáždění, proto žádám, abych toto právo podržel.
Vím, že jsem dosáhl čtrnáctého místa ze všech, jejichž jména padla ve volbách. Prvním byl zvolen vznešený Roger Monroes, byl jmenován velmistrem řádu, a proto byl ze zvolených vyčleněn. To je v pořádku. Ale není v pořádku, že do rady byl zahrnut i Enkra, princ a následník arminského trůnu. Neboť Jeho Svatost princ, jehož vůle je posvátná a který stojí nad námi všemi, nemá zapotřebí zasedat v radě, jejíž rozhodnutí může změnit jediným svým slovem. A proto prosím svého prince a pána, aby se zamyslel nad tím, jak byla volba provedena, a aby mi přiznal právo, které mi náleží.“
Nastalo ticho, ve kterém si měl Enkra a taky ostatní rozmyslet odpověď. Enkra skutečně chtěl něco říct, ale než se mu to podařilo, ozval se Roger a rukou zarazil prince, aby mlčel.
„Chrisi Everette, je možné, že jsi obsadil ve volbách místo, které tě k něčemu opravňuje. Je i možné, že si tvoji bojovníci přejí, abys seděl po našem boku. Ale není možné, aby se tak stalo a všichni kdo tu jsou, vědí proč. Zákon mluví o tom, že v radě zasedá dvanáct čestných mužů. Ale ty, Chrisi Everette, nejsi čestný muž!“
Chris stáhl obočí a jeho ruka se na okamžik dotkla rukojeti dýky. Všichni ostatní seděli nehnutě a mlčeli. A Roger pokračoval:
„Od chvíle, kdy ses vzepřel svému veliteli a odmítl se podřídit jeho příkazům, stavíš se ve všem proti nám. Nemůžeme tě přijmout, pokud ty sám nepřijmeš zákony, jimiž se řídíme.“
Chris to zřejmě čekal. Nezaváhal. „Ano, dopustil jsem se přečinu. Sám jsem si upravil vlasy dle válečného práva a nečekal na svolení velitelů. Ale nedopustil jsem se toho, abych se dal ostříhat jako běloch – a jsou tady takoví, kteří to udělali! Ale jejich čest je podle rozhodnutí rady bez poskvrny!“
To se týkalo zvlášť Sonnyho a všichni to věděli. Nicméně Roger pronesl: „Těm, kteří to potřebovali, jsme k tomu dali právo. Bylo zapotřebí ztratit se mezi nepřáteli, proto jsme povolili našim kamarádům maskovat se jako oni. Stejně tak nemůžeme nic vyčítat Kimovi a jeho vojákům, protože oni byli zajati v čestném boji a zohaveni nepřítelem. Na kterém však vykonali čestnou pomstu, jsou tedy očištěni před námi. Ty jsi však svoji čest doposud neočistil. Máš jedinou možnost: jdi a sám hledej, kde jsi zanechal svou čest. Teprve až ji nalezneš, smíš se vrátit a žádat svoje právo!“
Chris Everett seděl a díval se do Rogerových zelených, potměšilých očí. Skousl si rty a chvíli váhal. Pak řekl:
„Ne proto, že jsem se dal bez povolení ostříhat. Ale proto, že jsem svobodný muž, který se neklaní před leskem velmistrovy moci, protože mám svoji hlavu a svoji hrdost, proto nesmím být jedním z vás! Tvoje řeč není spravedlivá, Rogere Monroese – a já ti ukážu, že mám právo být komthurem stejně jako ty – ba ještě víc než vy!“
„Jakým způsobem?“
„V poválečných letech neměl Armin jenom dvanáct komthurů. Měl i třináctého, kterého Vládce odmítl uznat, ale který byl stejně dobrý jako oni. Znáš jeho jméno, Rogere? Já ano: Marcel d'Yvernois, Toulavý pes. Dobrá, chcete-li, budu teď já tím třináctým z dvanácti! A všichni uvidíte, kdo bude své zemi užitečnější, zda vy nebo já!“
„Jsi opovážlivý, vzpurný a nepoddajný!“ konstatoval Roger vážně, „Odejdi v míru, jinak na sebe přivoláš hněv a pomstu!“
Chris vyskočil na nohy. Taky jeho důstojníci.
„Už se vás o nic nebudu prosit!“ vykřikl, obrátil se a šel. Za ním odešli jeho věrní. Enkra udělal pokus ho zadržet, ale Roger jej zarazil. Pokynul Frennovi, aby Chrise vyprovodil.
„Urazil jsi ho!“ řekl Enkra.
„Zkrotil jsem ho. Teď je tvůj. Stačí, abys mu projevil sebemenší milost, a bude se ti plazit u nohou. Bude nejvěrnější ze tvých psů...“
„Ale tebe nenávidí!“
„Jsem tady proto, abych byl nenáviděn. Chris je ušlechtilý; namísto co by mne zabil, chce mi dokázat svoji převahu. Myslím, že bude dobrým komthurem. A brzy pochopí, co má dělat, aby si získal svoje právo...“
Enkra chvíli pomrkával a soustřeďoval myšlenky. „Tohle jsi chtěl od začátku?“
„Věděl jsem, jak přivést Chrise Everetta tam, kde ho potřebujeme mít! Už od začátku jsem viděl, že bude nejlepší z nás. Jenom proto se proti nám stavěl, jenom proto nás vyzval k boji. Pálí ho ctižádost, pro kterou obětuje cokoliv, dokonce i vlastní život. Chce být lepší, a když mu to dopřeješ, budeš z toho mít prospěch ty i celá země.“
Enkra kývl hlavou. Zdálo se, že už pochopil a souhlasí.
Zasedání už potom netrvalo dlouho. Všechno, co bylo třeba projednat, se vyřídilo rychle, protože nebyl přítomen nikdo, kdo by s čímkoliv nesouhlasil. A tak se za hodinu komthurská rada rozešla po své práci.
Jak Enkra odcházel, spatřil opodál Chrise a jeho důstojníky. O něčem se bavili, ale když je viděli, zmlkli a provázeli je zlými úšklebky.
„Komthure Everette!“ křikl Enkra přísně.
Chris sebou škubl, jako kdyby ho udeřil. Potom okamžitě přistoupil a pohlédl mu do očí. „Můj pane?“
„Kdybych ti dal rozkaz vyvěsit moji vlajku na špičku Bílého domu, udělal bys to?“ zeptal se s úsměvem Enkra.
„Kdy se to má stát? Já a moji muži jsme připraveni...“
„Zatím ne. Chci jenom vědět, zda bys to dokázal, kdybych ti to třeba poručil...“
„Když mi dáš příkaz, provedu ho nebo zemřu!“
„Děkuju ti, Chrisi! Budu si to pamatovat!“ řekl Enkra a odcházel.
Chris se zhluboka nadechl. Pyšnýma očima se zabodl do tváře Rogera Monroese. Pak se obrátil a odešel i se svými důstojníky.
30.05.2021 11:44