Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tábor se chystal k odchodu. Sportovní hry už slavně skončily a dá se říct, že skoro každý s jejich výsledkem byl spokojen. Tu a tam dokonce něco vyhráli i hosté z různých evropských i zámořských zemí, což je přivedlo do nepříčetného nadšení. Zbývalo rozdat placky, rozloučit se a rozjet se do všech stran světa.

Flotila byla připravena. Plachetnice, dokonale vystrojené a naložené téměř po čáru ponoru, ležely pečlivě vyrovnány v zátoce, každá s namalovaným znakem na plachtě a s vlajkou na zádi. Mnozí už byli nedočkaví vyrazit a byli by vypluli, kdyby nečekali na slavnostní oheň, jímž měla být akce ukončena.

Enkra si na jeho přípravě dal záležet, protože to měl být první slavnostní oheň, který jeho smečka hodlala pořádat podle osadních zvyklostí. Současně to byl první takový oheň i pro Rogera, takže i on to považoval za věc své prestiže. Trochu to znal Frenn Morris – všem dobře radil, tak ho z vděčnosti zvolili ohnivákem a dali mu za úkol starat se o hranici.

Oheň se měl konat na místě pohanského chrámu, na zalesněném ostrohu nad mořem. Už dříve tu kluci při vysekávání porostu připravili silnější klády pro tuto příležitost. Teď z nich Frenn stavěl pyramidu a vyháněl odtud čumily a pochybné pomocníky, ke kterým počítal i Cvrčka a Pasquala. Cvrček se sice bránil a vykřikoval, že potřebuje mít mustr, až bude pořádat oheň on, ale prozatím se nedalo předpokládat, že k tomu v dohledné době dojde, tak musel pryč, aby nepřekážel.

Zato když přišel Enkra s Rogerem, byli vlídně přivítáni a Frenn jim dílo předváděl. Pyramida měla mít deset pater, což není obvyklé, ale vzhledem k množství účastníků se to dalo pochopit. Náčelníci si ji prohlédli a líbila se jim.

Někomu se ale nelíbila – Anittě. Přišla se taky podívat, dokonce s Ťapkou a Sandrou, ale když se obě druhé rozplývaly nadšením, Anitta se málem rozplakala. Sandra se chvíli zdržela a tak se Anitta vracela jenom s Ťapkou.

„Mrzí tě, že už je konec?“ ptala se Ťapka.

Anitta jenom popotáhla nosem.

„Všechno jednou končí! Přece jsi věděla, že to nezůstane navždy!“

„Nojo...“ řekla Anitta smutně.

„Tobě vadí, že odejde on, viď?“

V tu chvíli se Anitta rozvzlykala. Utřela si sice hřbetem ruky nos, ale klopila oči a mlčela.

„Odejde! Vykonal, co chtěl, a teď už ho zase volá dálka. Má novou plachetnici a před sebou celý svět. Tomu žádný muž neodolá. To, co už získal, ho už netěší. Už je to jeho...“

„Já vím...“

„I ty už jsi jeho, tak jsi ho přestala vábit. A není ještě tak dospělý, aby dokázal žít s tebou a naplnit si tebou samotnou celý svět. To musíš pochopit. A musíš s tím i souhlasit. A tu jeho hru musíš hrát s sebou...“

„Co mám dělat podle tebe?“

„Co ti mám říct? Všechno je před tebou. Jsi mladá a patří ti celý svět...“

„Lákají mne, abych šla s vámi. Do Arminu! Mohla bych se tam učit, možná i tomu, co umí princezna Asthra. Stát se čarodějkou...“

„Mluvila o tobě moc hezky. Já bych na tvém místě přijala.“

„Možná by to bylo krásné. Ale nevím, jestli je to to, co hledám. Možná chci něco jiného...“

„A co?“

„Nevím. Přišlo to všechno příliš rychle a já nebyla připravena. Nevím, jaká je moje cesta. Nevím, co mám dělat. Opravdu nevím. Na jedné straně jsou tu moji rodiče... víš, Ťapko, já jsem je vždycky pokládala za dokonalé a silné, za lidi, kteří mne chránili a kterým jsem se mohla vzpírat a bránit se jejich péči a utíkat jim a... však ty víš! Jenže najednou jsou slabší než já. A dokonce... já je nemohu opustit a odejít pryč! Poznala jsem to, když... když jsem viděla, o co je převyšuje třeba Asthra nebo Enkra. Nebo ty.“

„Já? Já přece nejsem nic výjimečného! Něco jsem se přiučila...“

„Právě. Ty jsi se jenom něco přiučila, ty jenom pomáháš lidem. Ale právě proto jsi víc než oni. A já nechci... mám strach, že bychom se ztratili jeden druhému, kdybych šla pryč. Možná později, až bude Michell dospělý. Nebo až já najdu tu sílu jít za svým cílem.“

„A ztratit Enkru – z toho nemáš strach?“

„Mám. Mám strach z obojího. Nechci ztratit ani jeho, ani lidi, se kterými jsem žila doposud. Vůbec nevím, co mám dělat. A nikdo mi nemůže poradit, každý mi radí podle svého a ne podle toho, co chci já...“

Ťapka chvíli uvažovala. „Možná skutečně budeš muset počkat, až se to nějak vyřeší samo. Nevím, co ti mám říct. Nemohu ti zaručit, že Enkra tě bude mít rád, když odejde a ty zůstaneš. Ale nemůžu ani zaručit, že ho ta láska neomrzí, kdybys šla s ním.“

Anitta se opět rozplakala.

„Možná je život krásný právě tím, že nevíme, co nás čeká zítra nebo za čtrnáct dní,“ řekla Ťapka, jakoby jen myslela nahlas, „Kdybychom to všechno věděli hned, to by nebyl život. To by byla jenom veliká a hrozně dlouhá nuda...“

Byli tu ještě dva lidé, kteří kolem sebe kroužili a přitom se nesešli – komthur von Cross a Simone Fresnellová. S tím chlapíkem, kterému se pověsila na krk po prudkém rozchodu s Rogerem, už se dávno rozešla, ostatně nebyl to perspektivní vztah v žádném směru. Zkusila to opatrně u několika jiných, ale nenacházela nikoho, s kým by mohla prožít víc než nějakou tu noc, tak byla všude a nikde a se všemi a s nikým. Taky se tu a tam viděla s Rogerem, a Roger při setkání s ní dával najevo radost a přátelsky ji vítal – bavila se s ním tedy se stejným přátelstvím a nikdo by nepřišel na to, že mezi nimi bylo někdy něco víc.

Mike se se Simone často neviděl, a když se náhodou někde potkali, oba většinou spěchali. On víc, protože toho tu měl mnoho na práci. Byl zapojen snad ve všem, co se dělo v táboře, ve vztahu k ostatním tady zosobňoval státní moc. Byl to on, kdo měl výhradní právo jednat s orgány Francouzské republiky, na něho se obraceli představitelé moci v případě, že bylo třeba něco dohodnout s polodivokými arminskými náčelníky. A také to byl on, kdo byl ochoten a schopen vyslechnout a pochopit obě strany a kdo nevybuchoval vztekem a odporem, když se něco z požadavků druhé strany nehodilo do jeho záměrů. Naopak snažil se vždy projednat to po dobrém a najít smírné řešení.

Což byl docela dobrý důvod, proč se nesejít se Simone. Že má mnoho práce, to bylo vidět, a když někdo nechce, čas si nenajde. Nebyl k ní zlý, neřekl jí jediného příkrého slova. Ale neměl na ni čas. A Simone taky moc nestála o to se s ním někde sejít.

Zvlášť nyní, po vytvoření Excaliburu; od chvíle, kdy mu ohořely vlasy a vousy, chodil v bílém rouchu druida a vypadal nepřístupně a nepřívětivě, takže Simone se ho trochu bála. Nikdy předtím ji nenapadlo, že má takovou moc; sice znala jeho vysoké funkce, ale to byly funkce státní a ona při své kariéře poznala několik ministrů a všelijakých státních tajemníků. Jenže čaroděje potkala poprvé a třeba k Asthře cítila přímo pověrčivou bázeň.

Když se dozvěděla, že se chystá slavnostní oheň, musela být samozřejmě při tom. Potloukala se tedy po táboře a když už ji ten ruch unavil, poodešla trochu stranou, aby si oddechla. A tam na pobřeží ve zcela ztracené zátoce se setkala s Mikem. Seděl na sluncem rozpáleném balvanu a díval se na moře; nejdřív myslela, že podřimuje, ale asi ji zaslechl a obrátil k ní oči. A usmál se.

„Ahoj.“ řekla a přistoupila k němu.

„Ahoj.“ uhnul jí kousek, aby si mohla sednout k němu. Nejdřív to nechtěla udělat, ale pak si přece jenom přisedla. A oba mlčeli.

„Dlouho jsem tě neviděl,“ řekl konečně, „Snad se ti dařilo dobře.“

„Dařilo se mi, jak jsem potřebovala a jak jsem si zasloužila. To víš, je tady rušno... ve všech směrech.“

„Vím. Proto jsme tady, aby byla legrace.“

Zaváhala. „Možná se zlobíš...“

„Proč? Provedla jsi něco?“

„No... myslela jsem... když jsem chodila s Rogerem Monroesem... jestli ti to třeba nevadilo!“

„Ale vůbec ne. Roger je svéprávný a já se už dávno nestarám o jeho děvčata. Možná jeho otec by mohl něco namítat, ale ten je dost daleko a k účinným zásahům nemá příležitost.“

Simone zaťala zuby. „Já vím, žertuješ! Ale teď mi nejde o Rogera, ale o tebe. A o to, že... jsi to možná bral jako moji zradu.“

„Nic jsi mi neslíbila. A já nic neslíbil tobě. Myslím, že není důvodu dělat si starosti.“

„Možná kdybys projevil jen o něco více pozornosti ke mně, mohlo to dopadnout jinak...“

„Dopadlo to nejlépe ze všech možných řešení. Jsi milá holčička, Simone, a já ti přeju nejlepší život, jaký si umíš představit. Ale ten život nemůže být se mnou.“

„Protože jsi komthur a já tanečnice?“

„Ne. Protože si zasloužíš člověka, který by tě měl rád. Doopravdy rád. To znamená ne Rogera, který si chtěl jenom zkusit, jestli dokáže svést ženu dvakrát starší než je sám a předvést jí svoji zkaženost. Ani nějakého hejska, který si jen odskočil od manželky a je rád, když se přitře ke krásné holce. Člověka, se kterým bys dokázala žít a být šťastná. Možná ho nehledáš, ale myslím, že už bys měla začít. Jednoho jsem dokonce znal: Terry Fischera. Jenže ten už není...“

Simone začala brečet. „Terry byl tak milý... strašně jsem se do něho zamilovala! Proč jenom ho zabili?“

„Terry konal svou práci – a jedna z možností byla také zemřít. To už jsme vyřešili. Také ty si to musíš vyřešit...“

„Možná hledám člověka, jako byl on.“

„Bojím se, že mezi našimi kamarády ho nemůžeš najít. Všichni jsou mladí; rozvaha a moudrost je jim k smíchu. Zestárnou, dožijí-li se, a budou jiní. Ale zatím je to zbytečné a marné.“

„A... ty?“

„Já tě nemiluji, Simone.“

„To nemůžeš vědět. Nezkusil jsi to.“

„Mám tě rád, to ano – ale mám tě rád jako nezvedené dítě. Jako Enkru nebo Rogera. Nemám děti a proto se rád pletu do výchovy dětí cizích. Tebe si představuji jako nezdárnou dceru, která potřebuje mou péči...“

„Terry byl starší než ty, a přece ho ani na okamžik nenapadlo myslet na mne jako na dceru! Hned věděl, co se mnou má dělat...“

Mike se rozesmál. „Můžeš mít pravdu. Terry to udělal dobře, dej Bůh mír jeho duši. Možná tím prolomil tvůj zvyk vybírat si za milence vždycky ty největší mizery. Tak teď hleď, abys vydržela a zas se k nim nevrátila. Aspoň pro jeho památku...“

„Jsi ke mně krutý!“

„Ale kdepak. Jen unavený. Lhostejný. Starý. Rozhodně nejsem krutější než například Roger. A Roger by k tobě měl cítit víc závazků než já.“

„Roger je nezodpovědný kluk.“

„Ano. A navíc je rozmazlený a zhýčkaný. A chce si zkusit všechno, co je možné, aby to měl co nejdřív za sebou. Nějakou dobu s ním ještě nebude k vydržení, než ho přejde ta puberta.“

„Kolik mu prosím tě doopravdy je?“

„Patnáct a půl. Proč?“

„Syčák! Mně říkal, že mu bude osmnáct.“

„Říká pokaždé něco jiného. Někdy tvrdí, že mu patnáct ještě nebylo, to když se chce míchat do záležitostí smeček. Jenomže já jsem byl při tom, když se slavilo jeho narození.“

„A je pravda, že bude ministerským předsedou? Napovídal jsi mi toho o něm tolik, že už nevím, co je pravda a co sis vymyslel.“

„Jako by jím už byl. Enkra ho tam chce mít, tak jím je.“

„Lord kancléř... s jeho povahou to nebudete mít lehké. Politik, který vyhledává jenom morální zvrácenosti asi nebude k užitku!“

„Zvrácenosti?“

„Kdybys věděl, na co všechno se vyptával...“

Mike se rozesmál. „Proto se mne ptal na tvoje... no, řekl bych povolání. Nebo koníčka? Zkrátka chtěl dívku, která by mu to ukázala. A pak se s tebou potkal, tak byl spokojen.“

„A pak se se mnou pohádal a rozešel.“

„Já vím, slyšel jsem. Prý jsi mu dokonce chtěla sáhnout na hřívu. To nesmíš, to nemají rádi. Ani já to nemám rád a kdyby se mi nestalo tohle, taky bych se ostříhat nedal...“

„Já vím. Jenže on mě rozčílil tou svojí nafoukaností a přezíravostí. Je to hrozný kluk...“

„Přestane. Odbude si to teď a tady. Bohužel s tebou; co se dá dělat? Myslím, že už nikdy nebude chtít dívku jako ty. Teď si to ještě vyzkouší s nějakým nevinným dítětem, pokud možno takovým, co o něj nemá zájem. Možná ji svede, možná dokonce znásilní. Pak zjistí, že to není nic moc extra, a přestane řádit. A vrhne se na něco složitějšího...“

„Mluvíš o tom hrozně lhostejně. Jako kdyby tě ty jeho výtržnosti nerozčilovaly!“

„V podstatě mne to nechává klidným. Někde se musí vyřádit. A problémy přijdou později.“

„Jaké ještě problémy?“

„Skutečné problémy nastanou, až princova vláda získá skutečnou moc. Myslím, že ty problémy si neumí představit nikdo. Ani já.“

„Máš s tím starosti, co?“

„Možná bych si je ani neměl dělat. Je to jejich věc, Enkry a Rogera. Ale chci dělat, co bude v mých silách, dřív než nebudu moci dělat vůbec nic. Chci jim co nejvíc usnadnit vstup do života. A až to nepůjde, potom co nejtišeji ustoupit stranou.“

„Chápu. V tomhle ti nemohu nijak pomoci.“

„Je od tebe hezké, že mi pomoci chceš. Neboj se, Simone, my to zvládneme. Konec konců, děláme to léta a už jsme se naučili...“

„Ocení aspoň tvůj princ to, co pro něj děláš?“

„Já nečekám na ocenění. Kdo čeká, že mu budou děkovat, většinou se nedočká. Pokud mne neklame zkušenost, tak se lidem děkuje při dvou příležitostech: při odchodu do penze a na pohřbu.“

„Hlavně, že ti nechybí humor.“

„Zaplať pámbu za to. I ty, Simone, bys měla brát věci víc s humorem. Možná by ti to pomohlo...“

„Zkusím to. Děkuju ti za tvoje rady...“

A s tím se rozešli. Simone dokonce chvíli přemýšlela o tom, co jí řekl.

Chris Everett chodil po táboře jako kohout, pyšně pohazoval svojí výbojně trčící kšticí a tvářil se, jako by mu tady všechno patřilo. Od chvíle, kdy ho Enkra oslovil jako komthura, se už necítil podceňovaný; dokonce začal sám od sebe zdravit Rogera a choval se k němu pokud možno s okázalým přátelstvím, kterým chtěl dát najevo, že Rogerova nepřízeň je mu lhostejná.

Christina d°Aubillonová též neztrácela čas. Poučila se ze zkušeností kamarádek a záhy zjistila, že někde ve městě zahynul pes, velký huňatý vlčák. Požádala někoho, aby z něj stáhl kůži, nařezala ji a našila Chrisovi a všem důstojníkům na uniformy nárameníky ze psí kůže, jaké nosili kdysi příslušníci Yvernoisova pluku. Dosáhla tím toho, že se Chrisovi kluci nosili ještě nafoukaněji a ostatní jim tiše záviděli.

Elliott la Sale vyjednával s Claudiem Mendozou. Sebastiano povolil bratrovi vykonávat funkci čaroděje pro Chrisův pluk a Elliott s ním domluvil, že zítra, až bude po slavnostním zakončení a až se budou účastníci dálkových plaveb rozjíždět, dopřeje všem koupání v Ohni. Tentokrát měly vzít za své i jejich pyšné skalpové kadeře – už nebylo proč je dál chránit.

Když nadešel večer, sešli se všichni v pohanském chrámu. Enkra osobně dohlédl, aby byli pozváni také představitelé bývalých nepřátel: generál Tribber, plukovník Aldrich a jejich štáby. Byl tu také plukovník Monfleur a major d°Aubillon za cizineckou legii, pozvání přijal starosta Troissy a několik dalších vznešených hostí. Přišel také vrchní strážmistr Grébe, ačkoliv ho nepozvali, ale domníval se, že by tu měl být, tak tu byl. Pozvání nedostal ani nepřišel holič Prevôt – přece jen měl dost rozumu, aby nelezl nepříteli do chřtánu.

Enkra, Roger a Frenn zajistili alespoň pro ty v první řadě klády na sezení, pro zvlášť vybrané hosty dokonce dřevěné sedačky. Pochopitelně, účastníků bylo tolik, že museli sedět v několika řadách, ale na to byli zvyklí z domova. Většina seděla na zemi na vlastní pokrývce.

Čest zapálit oheň byla na Enkrův návrh a přes slabší odpor Arminů svěřena cizincům. Byli to Leon Devart, Michell Lavalet, Jean Carneau a Pasqual Labrieux. Frenn musel ty čtyři důkladně poučit, jak to provádět a jak se při tom chovat.

Roger si na tento oheň pořídil zcela nový klobouk se širokou střechou. Některá dívka mu na něj vyšila pásku z perliček a on sám si tam připnul ještě orlí péro. Bojovníci většinou nenosili pokrývky hlavy, ale on hodlal při zahájení pozdravit smeknutím.

Krátce před osmou se všichni sešli a rozesadili se. Za největším z balvanů kluci rozdělali oheň a zapálili pochodně. Potom na Rogerův pokyn přišli k ohni a rozestavili se na čtyřech stranách hranice. Kurt Diettermann zahrál na kytaru Vlajku, trampskou hymnu. Hrál ji poprvé v životě veřejně před lidmi. Samozřejmě ji často slyšel a zkusil si ji i zahrát, ale slavnostní chvíle mu svazovala prsty a cítil zvláštní napětí – taky hlasy ostatních, když zpívali ten prostý, ale slavnostní text, byly podivně přiškrcené:

„Vše tone v snách a život kolem ztich,

jen dole v tmách kol ohně slyšet smích.

Tam srdce všem jen spokojeně zabuší

z písniček známých vše jistě vytuší...“

Někde v lese jim odpověděl dravý pták. Další a další hlasy se přidávaly, Frennův zvučný tenor převzal vedení, a refrén už zpívali téměř všichni:

„Vlajka vzhůru letí k radosti svých dětí

hned se s mráčky snoubí

vlát bude zas až mládí čas opustí nás...“

A jak zpívali, najednou začínali chápat, že to je skutečně něco jiného, než zažili doposud. Možná i proto, že teď byly zapomenuty vzájemné šarvátky a půtky, že zapomněli na hádky a spory, ke kterým mezi bojovnými náčelníky nebylo nikdy daleko. Teď tu byli spolu a byli kamarády, všichni bez rozdílu. A začínali chápat, proč Enkra pozval i Tribbera a Monfleura, a naplnil je hluboký a všeobsahující mír.

„Po létech sám až zabloudíš v ten kraj

a staneš tam, kde býval kdys tvůj ráj

vzpomeneš chvil, těch kterés míval tolik rád

tak jako kdysi ozvěnou slyšíš hrát...“

Za zpěvu pomalu stoupala na vlajkový stožár Enkrova vlajka s Drakem štěstí. Hleděli na ni a vzpomínali, co pod tímto znamením prožili; přestože někteří nepatřili vždy k vítězům, byli s tímto svým bojem docela spokojeni. A kdyby se to mělo opakovat, šli by zase.

Dozpívali, hranice vzplanula. Roger počkal, až čtyři kamarádi vložili do ohně svoje pochodně a odstoupili – potom řekl:

„Sešli jsme se zde u posvátného ohně kamarádství a lásky, abychom uzavřeli tyto krásné dny. Přišli jsme sem z různých koutů světa, každý z nás měl možná jiné představy a cíle, a chtěl tu najít něco jiného. Někomu se jeho přání splnila, jinému ne. Ale všichni jsme tu našli něco cennějšího: skutečné přátelství. A ve jménu tohoto přátelství uzavírám posvátný kruh a zahajuji náš slavnostní oheň...“

Okolo hranice byl vytyčen kruh z kamenů – dva byly odloženy stranou a ty nyní Roger uložil na jejich místo. Od této chvíle nesměl do kruhu vstoupit nikdo kromě ohniváka Frenna a jeho dvou pomocníků. Oheň se tím stával posvátným a něco do něj odhodit nebo si jím zapálit cigaretu bylo hrubou urážkou.

Ti z účastníků, kteří uměli hrát na kytaru nebo jiný nástroj, se už dlouho chystali na tuhle chvíli. Byl dán pokyn, aby každý z nich předvedl svoje umění. Taky za to se dávaly placky, jako za sportovní výkony – zcela v tradicích řeckých Olympiád, kde byly také oceňovány hrdinské zpěvy či jiná umělecká díla.

„Albenziovi to bude líto,“ šeptal Enkrovi Sonny, „Ta jeho kytara by se tu vyjímala... Kurt přece jen tolik neumí!“

„Měli jsme sem vyrazit celá smečka!“ řekl Jackie.

„Příště! Aspoň bude psina...“

Zatím ale poslouchali – někdo dokonce přichystal i vlastní písničky, složené přímo tady.

Major d°Aubillon dlouho poslouchal a jen občas se ošíval – pak to nevydržel a zeptal se: „Mohl bych si taky zahrát na kytaru?“

„Samozřejmě! Jestli umíš, tak dokonce musíš!“

Major během své dlouhé životní pouti po důstojnických kasinech seznal, že kdo umí hrát a zpívat, je vždy vítanější než ten, kdo neumí nic. Půjčil si kytaru, trochu ji přeladil a spustil:

„Já na vojnu se dal pro krásnou plavovlásku...“

Zahrál několik známých francouzských písní a všichni byli velice spokojeni. Generál Tribber usoudil, že tak to nemůže zůstat a dal pokyn jednomu ze svých důstojníků, který pocházel z Texasu, žil zamlada na farmě svého otce a znal spoustu kovbojských písní. Ochotně je předal a posluchači to ocenili hromovým „Umí!“

Bývá zvykem, že písničky jsou střídány veselým vyprávěním. Roger, ačkoliv se snažil držet tradic, to rázně zamítl. Lidí schopných něco vyprávět tu bylo dost a dost, ale Roger dobře věděl, jaké příběhy mívají největší úspěch a s ohledem na hosty tomu chtěl zabránit. Většina přítomných se s tím smířila.

Zato zařadil do programu oceňování vítězů. Bylo jich tu taky moc a trvalo dlouho, než všichni dostali nějakou tu placku. Taky Enkra dostal za svoje třetí místo v karate, a byl velice spokojen. Jediný nespokojený byl Cvrček – slibovali mu placku za největší drzost a teď mu nic nedali. Chvíli uvažoval, že si bude stěžovat, ale pak se rozhodl, že ještě počká – přece jenom nerozdali všechny placky, nějaké ještě zbývaly.

Roger udělal přátelské gesto a několika lidem předal placku jenom za účast. Například Tribberovi a Monfleurovi a jejich důstojníkům; s textem Za krásné a zábavné chvíle, což byla provokace.

„Nojo,“ řekl Cvrček, když se to dozvěděl, „To von si Roger tu placku za největší drzost nechal sám!“

Jestli ne, rozhodně měl na ni nárok – placku nejstaršího účastníka předal plukovníku Aldrichovi. Plukovník už věděl, že bude velmi brzy propuštěn do penze, a to nikoliv s velkou slávou. Když tiskl Rogerovi ruku, usmíval se trochu nakřivo.

Pak pokračovala soutěž ve zpěvu – připozdilo se, byla dobrá nálada a všichni byli spokojeni. Pořadatelé začali hodnotit, komu udělit placky za zpěv.

Najednou mezi ostatními proběhl nějaký stín – stále někdo chodil sem tam, takže si ho nikdo nevšiml, dokud neprošel mezi všemi dopředu – a vstoupil do šerifského kruhu! Kytara zmlkla a všichni se překvapeně dívali na neznámého rušitele.

Roger se rozhněval. Byl to jeho první oheň, a hned se musí stát nějaká nepříjemnost! Na chvíli byl v pokušení dát průchod svému hněvu, ale pak si prohlédl rušitele líp a rychle se ovládl.

Byl to kluk. Mohlo mu být tak jedenáct a nebyl zdejší, dokonce ani nikdo z hostí. Roger měl dobrou paměť na lidi, ale tohohle neviděl. A co víc, byl uřícený, možná dokonce uplakaný a vypadalo to, že má ke svému chování dost vážný důvod.

Roger vstal. „Byl porušen šerifský kruh! Jsem nucen jej otevřít a vyzvat tě, abys vysvětlil, co tu děláš a proč rušíš slavnost!“

Chlapec vylekaně zíral, jak odstranil dva kameny z kruhu. Chtěl něco říct, ale trochu se Rogera bál; jen se rozhlížel kolem sebe a něco hledal. Potom si všiml Enkry, a od té chvíle se díval jenom na něho.

„Uklidni se,“ řekl Roger téměř laskavě, „Kdo jsi a proč jsi k nám přišel?“

„Já... já hledám prince!“ řekl chlapec plačky.

Enkra vstal. „To jsem já.“

Chlapec padl na kolena. „Prosím tě... moc tě prosím, potrestej je! Zabili... zabili...“

Roger jej vzal kolem ramen. Pohladil mu rukama hlavu, tiskl mu spánky. Chlapec se uklidňoval velice rychle, téměř zázračně – všichni Armini i s hosty mlčeli a vyčkávali, co se bude dít.

„Mluv, co chceš říct.“ řekl konečně Roger.

„Přišel jsem prosit prince o pomstu.“

„Za co?“

„Za vraždu.“

„Kdo ji spáchal?“

„Nevím.“

„Koho zabili?“

„Moji... moji maminku!“ chlapec se otřásl jako v horečce. Roger jej uklidňoval. Přistoupila taky Asthra, ale nezasahovala, nebylo třeba.

„Jak se to stalo?“

„Bylo to v metru. Taková parta... skinheadů. Bavili se tím, že napadali lidi. My jsme čekali, až přijede vlak a stáli jsme na kraji. Oni... srazili ji před vlak a ten ji hned zabil!“

Jeden ze starších kluků něco šeptal Kimovi – ten ho zarazil gestem ruky a sám vstal. „V Pařížském metru jsou takové party! Říkají jim strkači. Je tam hodně takových darebáků. Kšeftují s drogami, přepadají lidi, okrádají, znásilňují děvčata. A taky zabíjejí. Takhle už zabili několik lidí.“

„Co udělala policie?“ zeptal se Roger.

„Řekli, že je nemůžou najít. Ti kluci utekli...“

„Kolik jich bylo? Jak vypadali?“

„Nevím... šest nebo sedm. Ten, co ji strčil, měl koženou bundu. A takový... těžký boty. Viděl jsem ho. Ale oni ho nechytili...“

Vrchní strážmistr Grébe vstal. „Policie vždycky nemůže vypátrat vraha, zvlášť jestli nemá jinou stopu než svědectví toho chlapce! Je to velmi smutné, ale já tě ujišťuju, že se zasadím, aby pátrací skupiny v Paříži vyvinuly veškeré úsilí k dopadení pachatelů!“

„Nechytí je,“ řekl chlapec, „Jenom princ Enkra může zjednat spravedlnost!“

Grébe chtěl protestovat, ale Enkra ho předešel: „Je mi líto tvojí matky. Ale nemám právo ve Francii provádět jakékoliv pátrání a zasahovat do pravomocí státní moci. V tomto smyslu jsme podepsali smlouvu, která mne zavazuje k mlčení, i kdybych ti chtěl nějak pomoci...“

„Ale Enkro...“ řekl nějaký hlas.

Enkra je rázně umlčel pokynem ruky. „Nemáme žádnou možnost mu pomoci! Asthro, odveď ho odtud! Ať si odpočine a prospí se... potom mu pomůžeme, jak budeme moci, aby našel ztracený klid!“

Bojovníci trochu šuměli, když Asthra odváděla toho chlapce. Nebránil se, šel s hlavou svěšenou jako ovečka pod řezníkův nůž.

„Princ je velmi moudrý a uvážlivý...“ řekl starosta dost slyšitelně strážmistru Grébovi.

Enkra pokynul rukou a sedl si. Roger znovu uzavřel šerifský kruh.

„Byli jsme bohužel velmi nepříjemně přerušeni – ale zábava může pokračovat. Prosím, kdo chce zahrát, má poslední možnost...“

Teprve po chvíli rozpaků se ozvala kytara. Někdo hrál smutnou reortskou baladu, která se docela hodila k náladě všech Arminů.

Enkra tiše vstal. Prošel za zády kamarádů, jakoby si jen chtěl odskočit, a při tom se dotkl ramene Chrise Everetta. Ten vstal a beze slova šel za ním.

„Jsi připraven, komthure Everette?“

„Ke všemu, co přikážeš!“

„Nemám právo cokoliv podniknout. Ale taky nemám chuť nechat se urážet nějakou bandou povalečů v Paříži! Každý člověk má právo mne požádat o pomoc já mám právo mu vyhovět. To je zákon!“

„Znám zákon, pane.“

„Zítra odjedeš se svými lidmi z Francie. Opustíš tuto zemi a prokazatelně se objevíš někde, kde nemají s námi nic společného. Pak se vrátíš. Přejdeš hranice tajně a nedáš najevo, že patříš k nám. Vyčkáš, až odejdu i já a ostatní – máme dost času. Dovoluji ti jakékoliv maskování i jiná opatření.“

„Rozumím.“

„Máš odvahu udělat to na vlastní pěst? Nesmíš se dát chytit – jestliže tě dopadnou, nebudu o tobě já ani nikdo jiný nic vědět! A nebudeme tě moci krýt...“

„Samozřejmě. Jsem komthur a mám vlastní rozum.“

„Pravděpodobně vznikne skandál, ale ten nesmí padnout na naši ani na tvoji hlavu. Až vykonáš, co je zapotřebí, musíš zmizet a vrátit se naprosto tajně. A všichni tvoji kluci také.“

„Provedu. A co s nimi, princi? Zabít všechny?“

„Ne! Nechci zabíjet. Přece jenom jsem dal slib, a nechci ho tak otevřeně porušit. Chci, abys vyčistil to jejich metro od všech takových. Je jich prý hodně, ale to by ti nemělo vadit. Potrestej je tak, aby už nikdy neměli chuť ubližovat lidem. Můžeš jim ublížit. Můžeš je předat policii. O jejich majetku nic nevím a nechci o něm nic vědět.“

„Rozumím. A děkuju ti.“

„A ještě. Toho, kdo spáchal vraždu – potrestáš pro příklad ostatním. Ale nechci, aby zemřel!“

„Nezemře. Ale už nikdy neuvidí slunce.“

Enkra si skousl rty. Neřekl nic.

„Děkuji ti, princi, že jsi mi dal úkol.“

„Já děkuju tobě, Chrisi. Až dokončíš, co máš udělat, vrať se. Na světě je ještě mnoho zla a možná je budeme muset potrestat častěji...“

„Vrátím se.“ slíbil komthur Everett.

Enkra se obrátil a šel ke stanu, kam Asthra uložila chlapce. Zvedla k němu oči, když vstoupil. „Spí. Uklidnil se.“

„To je dobře. Bude potřebovat sílu, aby našel vraha. Děkuju ti, že ses o něho postarala.“

„Kdo to udělá?“

„Chris Everett. Proč?“

„Nesmějí o tom vědět. Mohla jsem poslat Lucipera Wanga. Taky by ho našel...“

„Luciper je černý a nápadný. Ne, udělá to Chris.“

„Udělá při tom hrozný rozruch!“

„Je třeba jim ukázat, že umíme chránit lidi před každým zločincem. I když to neřekneme.“

Asthra kývla hlavou. „Vrať se tam. Počkám u něho...“

Enkra se vracel – Chris už seděl mezi ostatními a sledoval zpěváka. Ale všichni obraceli oči k Enkrovi a někteří z nich se nepostřehnutelně usmívali. Už nebyla ta napjatá atmosféra, jako když odcházel. A Enkra pochopil, že to už vědí. Že pochopili, proč odešel a proč vyzval Chrise. Nic se neutají, všichni mají jedno srdce a jednu mysl. A souhlasí s tím.

Byli vyhlášeni vítězové. Placku dostal i major d°Aubillon a americký důstojník, ke své velké radosti. Bylo jich rozdáno víc než tři, ale taky těch dobrých bylo víc.

Na Cvrčka přece jenom nezapomněli. Někdo mu vyřezal ze dřeva příšerně ošklivé ptačí mládě sotva obrostlé chmýřím, které roztahuje směšné nohy se zahnutými drápy a z plna hrdla křičí otevřeným zobákem. A na podstavci byl ozdoben nápisem:

Tomu, kdo nám nejvíc brnkal na nervy!

Cvrček toho ptáka vzal a hrdě ho každému ukazoval. Až Roger považoval za potřebné říct mu:

„A pamatuj si, Cvrčku, že ho nemáš navěky! Tohle je putovní cena – až někdy potkáš někoho ještě protivnějšího a drzejšího než jsi ty, a ještě ke všemu tě rozčílí k nepříčetnosti pokud možno třikrát denně, tak mu ho s patřičným poučením předej! Možná to nebude hned, ale pevně doufám a věřím, že až budeš velký a budeš náčelníkem, nějaký malý darebák ti ty tvoje vylomeniny oplatí!“

Cvrček chvíli zaváhal, ale opravdu jenom chvíli.

„To bych teda moc chtěl vidět, jestli se najde někdo takovej, kdo toho bude víc hodnej než já! Odjakživa mně všichni říkali, že většího darebáka než já na světě nikdy neviděli! A teď jste mi to ještě potvrdili slavnostně... no, leda že bych měl někdy takovýho syna!“

Všichni se smáli a provolali mu „Umí!“ A Cvrček si šel sednout a byl šťasten.

A tak velký oheň přece jenom skončil ve všeobecné spokojenosti a dobré náladě.

Errata:

30.05.2021 11:44