Vítej, návštěvníku!

Velký oheň končil. Kimovi kluci rozdávali každému z účastníků camrátka, malé březové placky s emblémem draka štěstí – kluci si je uvazovali za šňůrky ke knoflíku bundy nebo košile. Anitta tento zvyk neznala a nevěděla jak, Enkra se snažil jí pomáhat.

„Má ještě vůbec cenu chodit spát?“ ptala se.

Enkra zvedl oči k hvězdnaté obloze, potom se ohlédl na východ, kde se obloha začínala jasnit. „Nemá. Nepůjdem spát, viď?“

Anitta vstala, protáhla se. Nerozhodně obešla oheň, ohlížela se, kde jsou všichni kamarádi.

V tom jejím bloumání ji opět našel Enkra. „Kam půjdem?“ zeptal se, „Budeme tady?“

„Slíbil jsi mi jednou, že budu mít nad tebou den vlády. Bylo to ještě před bojem... pamatuješ se?“

Jeho oči svítily ve tmě jako oči šelmy, ale nebála se ho. Už se odnaučila bát nočních šelem.

„Dneska je naše noc.“ řekla.

V jeho očích vzplanuly zelené ohně. Teď se skutečně začínala bát – ale byl to příjemný strach, jakoby on sám byl pro ni současně nebezpečím i ochranou.

„Mám tady motorku.“ řekl.

Beze slova šla s ním. V lese byla tma, ale Enkra ji vedl za ruku a našel s jistotou svůj stroj. Honda chytla na první dotek klíčku, tak nasedla a pevně se ho držela. Nevěděla, kam se vypravil, poznala to teprve když kolem spatřila vysoké pískovcové věže skalního města.

Enkra zajel do lesa a zatáhl motorku do křoví – ačkoliv to nebylo třeba, vždy svůj stroj ukryl a zamaskoval. Opět nabídl Anittě ruku, ale nepotřebovala to – trochu se už rozjasnilo, takže šla za ním a jen sem tam si nechala pomoci. Věděla, kam ji vede – na skálu, kde tenkrát leželi a čekali, až se Leonovi a Michellovi kluci navzájem vyblázní při bojové hře. Frennovi kluci tam slezli, co se dalo, a většinou tam nechali nějaké skoby a kus lana – zřejmě tuhle skálu lezli začátečníci. Enkra pomohl Anittě nahoru a docela lehce vylezl za ní.

„Je mi zima.“ řekla Anitta.

„Vždycky je zima, když se rodí slunce.“ Dal jí přes ramena svoji bundu. Přitiskla se k němu – Enkra ji objal silnýma rukama a sevřel tak, že by se za jiných okolností bránila. Teď se ani nepohnula, i když jí položil ruce tak, jak si žádná žena nenechá líbit, a jak jí je ještě nikdo nepoložil.

„Ještě pořád je mi zima...“

„Za chvíli vyjde slunce. To tě zahřeje!“

„Ty mě zahřej...“

Stále ještě ji objímal. Jeho ruce ji hladily. Pocítila na tváři dotek jeho rtů – obrátila se k němu a nabídla mu ústa. Jako dítě měla ráda, když ji líbalo početné příbuzenstvo a všelijací jiní lidé, kteří se rádi mazlí s dětmi. Pak se jí to od jisté doby líbit přestalo; až nyní pocítila první dospělý polibek.

Neřekli si nic. Enkra na okamžik poodstoupil, přetáhl přes hlavu košili, pak hbitě spustil džínsy. Zastavil se na okraji skály, ohlédl se k východu a odhadoval, kdy tak asi vyjde slunce.

Anitta schoulená do svojí a jeho bundy, se chvěla – nevěděla, jestli zimou nebo rozčílením. Její ruce neobratně rozepínaly knoflíky a přezky, a když jí přišel na pomoc, byla mu dokonce skoro vděčná. Opět cítila jeho ruce na svém těle. Tyto ruce už se jí dotkly častěji, natíraly ji opalovacím krémem nebo tinkturou na zhnědnutí kůže, ale to bylo už dávno a při jiné příležitosti. Teď se jí dotýkaly ruce muže; cítila, že dochází k naplnění jejího života a to, co se jí má nyní stát, pro ni bude navěky tou největší chvílí. A že je ráda, že se to stane.

Ze všech svých šatů udělali hnízdo. Ulehla a sotva se přiblížil, přitiskla se k němu, jakoby z něho chtěla vysát všechno jeho teplo. Pocítila stisk jeho silných paží, sálající horko jeho kůže – a potom bolest při spojení. Nevykřikla, jen tlumeně vydechla, pak se mu podvolila a přijímala jeho laskání. Zaklonila hlavu a obrátila ji trochu na stranu – a tak uviděla první paprsek slunce, který na ně dopadl.

Pak skončili. Zůstali ležet v objetí.

„Podívej,“ řekla, „Slunce...“

Hleděli na oslnivě zářící kotouč, doposud zastřený mlžným závojem a šířící narudlou záři. Jak se pozvolna zvedal nad obzor, byl stále jasnější a ohnivější – Anittě nikdy nepřipadal tak krásný jako tohoto jitra.

„Je to pravda, že slunce je pro vás posvátné?“

Enkra se dotkl amuletu z leštěné oceli, který nosil pověšený na krku. Bylo jich tam víc, každý jiný a jinak zvláštní.

„Tohle je odznak slunce. Patří národu Reortů, stepních lvů...“

Anitta se dotkla amuletu. „Slunce nás vidělo!“

„Slunce má právo vidět všechno.“

Tiskla se k němu a mlčela. Napadlo ji, že by se měla rozplakat, ale neplakala. Nemohla, neviděla k tomu žádný důvod. „Teď už ti patřím, viď? Jenom tobě... a navždycky...“

„Dokud bude svítit slunce...“

Slunce zvolna stoupalo po obloze. Anitta se těšila na jeho horké paprsky, i když jí už vůbec nebylo zima. Ležela přitisknutá k němu a myslela na mnoho věcí, ale neříkala nic.

„Kdy odejdeš?“ zeptala se konečně.

„Už brzy. Musím...“

„To nevadí. I kdybys odešel na konec světa, budeš pořád se mnou.“

„Kamkoliv půjdu, všude tě ponesu s sebou. Každý den, když uvidím vycházet slunce, vzpomenu si na tebe...“

„Budu si tě představovat v šumění větru a v písni ptáků! A když uvidím moře, vzpomenu si, že někde za tím mořem je ostrov, na kterém žiješ a jemuž jsi Vládcem...“

„Když přijde noc, budu se dívat na hvězdy a vzpomínat, že září stejně jako tvoje oči...“

„Až přijde čas, přijdu za tebou!“

„Až přijde čas, vrátím se!“

Šeptali si, leželi bok po boku a slunce je hřálo. Konečně usnuli únavou, a i ve snu se vší mocí drželi v náruči, jako by se báli, aby se neztratili jeden druhému.

A pak se probudili, a byl jasný den.

„Ach, co jsme to udělali?“ řekla tragicky a smála se.

„Lituješ toho?“

„Lituji, že jsem tak dlouho čekala!“

„Ti moudří a staří by řekli, že nám skončilo dětství. Že už jsme dospělí...“

„Blázni! Všechno teprve teď začíná!“

„Jsem šťastný, že tě mám, Anitto!“

„Jsem šťastná, že tě tvoje cesta přivedla k našemu domu, Enkro!“

Objali se znovu. A potom opět leželi na vyhřáté skále a odpočívali.

„Budeme se muset vrátit k lidem?“ ptala se.

„Myslím, že bychom se měli vrátit.“ odpověděl a chtěl vstát.

„Počkej!“ řekla a byla v rozpacích.

„No, copak?“

„Víš... Malá Sheilla mi vyprávěla o zvyklostech u tvého národa!“

„Malá Sheilla je potrhlý blázen. Stejně jako její matka a babička a všechny ženský v jejich rodu. Nesmíš jí všechno věřit.“

„Vyprávěla mi o tom, jak se u tvého národa dává najevo vzájemné zasvěcení.“

Enkra se začal tiše smát. „To bylo dávno. Naposledy za války! To jsem já nebyl ještě na světě... teď už se to nedělá!“

Anitta neřekla nic. Jen natáhla ruku a pohladila ho po tváři.

„Stejně! Jackie a Senta to neudělali! Kurt a ta jeho taky ne! Nemluvě už o Rogerovi...“

„Tvůj Roger asi nikdy neměl nikoho rád. A ti ostatní se možná báli, aby se nerozzlobil.“

„Tolik bys to chtěla?“

„Chci, abys věděl, že pro tebe udělám všechno na světě. Úplně všechno...“

Teď se ocitl v rozpacích Enkra. „Aby to všichni věděli...“ řekl tiše a zamyšleně.

„Nemyslím moc. Jenom... tak trochu.“

„Tak trochu? Stejně nemáme čím.“

Anitta našla jeho kalhoty. Z opasku vytáhla ostrou dýku – podávala mu ji a když si ji nevzal, položila ji na skálu mezi ně.

„Aspoň trochu,“ šeptal si, „Vlastně by to bylo docela legrační!“

„Tvůj Roger by se zbláznil zlostí! Ne, radši ne, zapomeň, co jsem řekla. Byl to jenom takový hloupý nápad...“

„Hloupý byl, to ano. Ale možná je čas vrátit se ke starým zvyklostem. Hloupým...“

„Je čas vytvořit nové! Ty jsi princ a máš právo vytvořit si zvyklosti, jaké se ti líbí...“

Enkra se pořád ještě tak usmíval. „Doba císařství se vrací. Máme už komthury, dokonce takové, kteří stojí proti nám. Máme vlastní vojsko... svět se dostal opět ke svému počátku jako had, který požírá vlastní ocas! A já jsem ten, kdo rozhodne...“

Anitta si kousala rty. „Udělám pro tebe všechno! Úplně všechno... chtěla bych, aby to tvoji lidé viděli...“

Enkra pořád ještě váhal. Pak jí podal dýku. „Tak začni! Ukaž, co si představuješ pod aspoň trochu!“

Teď váhala Anitta. Hlavou jí prolétly všechny diskuse, které za poslední dobu vyslechla od kdekoho ze smečky a které se týkaly právě tohohle problému. Ale potom se kurážně chopila dýky a Enkra jí odevzdaně položil hlavu do klína.

Dýka byla ostrá jako břitva; Anitta se dokonce bála, aby se nepořezala. Seřízla mu vlasy na krku, po stranách u uší a potom podle toho, jak se jí zdálo, že přesahují linii, kterou si představovala. Enkra držel a tiše se smál; nejspíš se mu to začínalo líbit. Když skončila, zvedl se a potřásl hlavou, při tom mu jeden pramen neposlušně spadl do čela, Anitta nezaváhala a přiřízla mu ho, takže měl něco jako patku.

„Jak vlastně vypadám?“ zeptal se.

Rozhodně nevypadal tak, jak by si představoval generál Tribber. Měl jakýsi střapatý účes, který se nepodobal ničemu, co bylo možno vidět mezi Evropany, ale taky se nepodobal šlechtickým účesům Arminů.

„Bezvadně,“ řekla Anitta, „Teď ty!“

Musel přemáhat smích. Provedl s ní něco podobného jako ona s ním, podle toho, jak si pamatoval její práci. Anitta se nijak nebránila a nijak to nekomentovala – jenom se smála.

„Proč se pořád směješ?“ ptala se jednu chvíli, „To vypadám opravdu tak hrozně?“

„Ty se taky směješ! A nebudu jediný, kdo se dneska bude smát!“

Když skončil, Anitta si rukama osahala svoje kadeře a usoudila, že jí to takhle vyhovuje.

„Je to moc ulízaný! Zatřep hlavou!“ poradil.

Zatřepala hlavou a protože se mu to pořád ještě nezdálo, rozhrábl jí vlasy podle vlastního uvážení.

Potom se neudrželi, vyprskli a dlouho se chechtali.

„Stačí?“ zeptal se Enkra.

„Nestačí! Pamatuješ se, co jsi udělal Jeanovi tenkrát?“

„Ale to jsem musel vyholit tady nad ušima!“

„Tak dělej! A nebuď měkkej, protože pomsta bude sladká!“

„Chtělo by to něčím namydlit...“

Ve skále byla prohlubeň, kam stékala ranní rosa a kam chodili zjitra pít ptáci. Časem se tam vytvořila trocha kalu, jemného jako nejkvalitnější mýdlo. Anitta projevila značnou vynalézavost, když na to Enkru upozornila.

„To je málo,“ řekla, když zkontrolovala jeho práci, „Víc!“

„Tak ukaž, jak!“ nařídil a dal jí hlavu do klína.

Dala se do něho s chutí a spokojeně se pochechtávala – občas mu nadávala, aby se tomu nesmál, protože by ho mohla říznout. Pak ho nechala chvíli řádit na své hlavě, potom zase si hrála ona s ním. Zadrželo je jenom pomyšlení, že nějakou část účesu si musejí nechat nedotčenou – jinak by to nebyla žádná hra.

Potom leželi na skále, a dovolili svým rukám, aby bloudily po těle toho druhého a hledaly nejněžnější místa, která si zachovají v paměti pro zbytek života.

„Teď už budou všichni vědět, že jsem tvoje?“ zeptala se, když si natahovala kalhoty.

„To se spolehni!“

Oblékli se a slezli dolů. Mohlo být tak kolem jedenácté a v táboře se už určitě probudili i ti největší spáči. Možná se po nich už někdo sháněl. Až přijedou, budou mít ke svému triumfu to největší možné publikum.

Přílby nechali večer v táboře, nepotřebovali je – ale Anitta si přesto uvázala kolem hlavy šátek a Enkra na její vyzvání vyšívanou pásku, kterou někdy nosil, aby mu vlasy nerozvál vítr.

Celou cestu do tábora se smáli.

Táborem projeli, aniž si jich kdo všiml. Zajeli ke svému stanu, jednomu z mála, který tu ještě stál. Všichni ostatní už balili, nebo se k tomu aspoň chystali, a kolem vládl značný ruch. Lidé, kteří nespěchali, jako například Roger, Mike, Jackie a další, seděli kolem ohně, popíjeli čaj a dohadovali se, zřejmě o tom, kam zmizeli ti dva. Enkra s Anittou postavili motorku za stanem a vlezli dovnitř – od ohně k nim nebylo dost dobře vidět.

„Půjdem se vykoupat do moře?“ zeptala se.

„Jasně.“ řekl s přehledem a začal se svlékat.

Vždycky se svlékala pomaleji než on, nebyla tak zvyklá. Dneska se mu vyrovnala. Když vylezli a kráčeli k moři, kousala se do rtů, aby nevyprskla smíchy.

První si jich všiml Mike von Cross. Neřekl a neudělal nic. Jenom na chvíli zaváhal se šálkem kávy u úst, potom jej bez napití postavil na zem. Pak se ohlédl Roger – Anitta sledovala, jak mu naráz ztuhly rysy, postavil se, zašermoval rukama a zaklel zřejmě velice sprostě, protože tuhle kletbu vůbec neznala. Pak se obrátil Kurt Diettermann a začal se upřímně smát.

Enkra došel k ohni a řekl velice nevinně: „Ahoj, jak jste se vyspali? My se jdem koupat!“

Roger neřekl nic. Zřejmě nenašel řeč.

„To dobře děláte.“ řekl Mike, který se zřejmě dobře bavil. Taky vstal, přistoupil blíž a podal Enkrovi ruku, i když to jinak dělal jen při setkání a loučení. A potom i Anittě, a políbil ji na ústa. Stiskla mu pravici, i když nechápala, proč.

Přistoupil Jackie Therlowe – v modrých očích mu planuly potměšilé jiskřičky, ale podal jim ruku jako Mike. A něco řekl v chrčivé reortštině, aby tomu Anitta nerozuměla ani náhodou.

Na řadě byl Roger. Kurt, Sonny a Frenn byli až za ním, sice taky vstali a Kurt si dokonce otřel ruku o stehno, ale čekali. Roger se usmál, zlehka sklonil hlavu a napřáhl pravici.

„Srdečně blahopřeji!“ řekl zdvořile.

Anittě teprve teď došlo, proč a k čemu, a začervenala se jako vlčí mák. Roger si toho všiml a hned mu to spravilo náladu.

Ostatní kluci toho moc neřekli, jenom se usmívali, ale Anittě to stačilo i tak. Enkra si s každým stiskl ruku a hned mířil k moři – ale ani to nebylo jen tak. Každý se po nich ohlížel, někteří jim taky potřásali rukama. Kámen spadl Anittě ze srdce, když byli konečně na pláži a mohli vběhnout do vln.

Teprve když odešli, našel Roger řeč. „Teda, teď to teprve dostalo korunu!“

„To se dalo čekat,“ řekl neutrálně Jackie, „Přece spolu chodili!“

„Nojo, ale to snad neznamená, že by museli udělat zrovna tuhle demonstraci!“

„Je to pěkná facka Tribberovi,“ krčil rameny Frenn, „Teď aspoň všichni vidí, že náš šéf není žádný mejdlo!“

„No prosím! A mně se bude nadávat!“ řekl Sonny, velice spokojený.

„Jak se zdá, vy všichni s tím souhlasíte?“

„A co můžem dělat jinýho?“

„Miku! Ty k tomu taky nic neřekneš?“

Komthur se do té doby věnoval obloženému chlebu, který zapíjel kávou. Nejdřív spolkl sousto, pak teprve řekl: „Myslím, že to dopadlo nejlíp, jak mohlo. Je to už dospělý muž. A co se týče morálního dopadu na ostatní, myslím, že je to zanedbatelné!“

„Je poslední den,“ řekl Jackie, „Taky je to určitý symbol. Náš císař zachovával zvyklosti až do poslední chvíle. Ale dnes už boj skončil a on má právo je porušit.“

„Copak se svět tolik změnil?“ ptal se Roger.

„My jsme se změnili. Je čas uvědomit si, že už jsme dospělí...“

Roger umlkl. Díval se z jednoho na druhého a žasnul.

„Až se rozejdeme,“ řekl Kurt, „Už nikdy se nesejdeme k něčemu takovému jako dnes. Tohle byla poslední akce toho druhu.“

„Svítá,“ řekl Jackie, „Kde si vyhledáme doupě? Od nynějška budeme chodit po nových cestách...“

„Co jste tak povadli, pánové?“ smál se Mike, „Děláte, jako kdyby vám někdo ublížil. Jenomže to, co se stalo, je nanejvýš v pořádku. Enkra zkrátka dal najevo, jak si představuje zákony za své vlády. Muž nesmí podlehnout nepříteli, ale je správné, když podlehne ženě. Celý svět ho nedokázal přemoci. Jenom Anitta.“

„Správně,“ souhlasil Roger, „Je to v pořádku...“

Enkra s Anittou plavali v moři. Doposud se nestačilo prohřát, o to víc je osvěžilo. Vylezli co nejrychleji a vraceli se ke svému stanu – doufali, že nějaký čaj ještě zbyl.

Jenže zpráva o tom, co se stalo, se rozlétla po táboře rychlostí blesku a všichni, kdo byli s Enkrou v přátelském vztahu, si pokládali za povinnost přijít mu blahopřát. Nejdříve se chtěli srotit, ale když viděli, co je tu lidí, uznali za vhodnější jen tak postávat a popřát tak nějak mimochodem v rámci setkání.

A byl tu také Chris Everett a protlačil se dopředu, protože na to měl právo. Když Enkra s Anittou vyšli z moře a otřepali se, udělal Chris dva kroky k nim a padl před Enkrou na kolena.

„Můj císaři, odpusť, že jsem se dotkl tvých vznešených záměrů svým nechápavým rozumem! Nemohl jsem postřehnout ušlechtilost tvých cílů a geniální jasnozřivost, se kterou jsi odmítl se ke mně připojit...“

Enkra tedy skutečně zíral. Tohle nečekal – a protože to Chris řekl dost nahlas, zírali všichni.

„Nevidím důvod...“ řekl opatrně.

„Nepochopil jsem, můj pane, že jsi se nemohl vydat v nebezpečí ztráty hřívy, protože jsi potřeboval si ji uchovat pro tuto vznešenou chvíli...“

„Udělal jsem, co bylo třeba!“

„Už nikdy neřeknu křivého slova proti tobě a tvým příkazům!“ řekl Chris a vstal, „Jsi náš pán a nejlépe víš, co je správné!“

A potom skromně ustoupil stranou. Po tomhletom už nikdo neměl co dodat – Enkra s Anittou procházeli davem, ti nejbližší jim podávali ruce. Byl to podobný hold, jaký viděla Anitta při Enkrově uvítání plukovníkem Kimem, ale tentokrát se týkal i jí – všechny tváře byly přátelské a dokonce jaksi obdivné.

„To všichni vědí, co se stalo?“ ptala se.

„Myslím, že jsme jim to dost jasně ukázali.“

U ohně je očekávala princezna Asthra. Taky jim podala ruku, pak se zeptala: „Přejete si omýt se ohněm?“

„Docela rádi – ale stejně si vezmem přílbu! Nemysli si, že se bude nějak pokračovat! Tohle docela stačí...“

Asthra se zatvářila velice zklamaně. „Ale to je škoda! Uvědom si, že máš jednu z posledních možností! Jak se to rozjede, odjedu i já a potom se k ohni už nikde nedostaneš!“

„To sice chápu taky, ale přesto se od tebe nenechám zblbnout. Takhle jak to je, se to líbí mně i Anittě. Takže máš smůlu, ale nechytáš se!“

„Zvyklosti z doby císařství říkají...“

„Císařství už skončilo. Teď je pravda, co říkám já. A já jsem rozhodl, že oficiální zvyk při zasnoubení je dát to najevo tímhle účesem!“

„Včetně těch zubů, co máš nad čelem a nad ušima?“

„Včetně těch zubů, když chceš! Zkus ostříhat někoho loveckou dýkou a potom teprve kritizuj...“

„Tvojí dýkou by to šlo daleko dokonaleji! Jenom kdybyste si dali práci... a stejně, kdybych tě omyla ohněm, nebyly by ty zuby vidět!“

„Už jsem řek, neukecáš mě, povídej si, co chceš!“

Došli k ohni a Enkra se ptal po čaji. Jackie mu hned nalil, vlastně nejdřív Anittě, které dokonce Kurt uvolnil sedačku.

Asthra, ďábel pokušitel, neumdlévala. Přisedla si blíž k Anittě a vytrvale popichovala: „Stejně, Enkro, máš poslední šanci. Kdybych teď udělala oheň a ty a Anitta jste se vykoupali, nenašel by se určitě nikdo, kdo by ucukl... a chytlo by to i Rogera a Jacka a Kurta, zkrátka všechny...“

„Proč ty nás tady takhle blbneš?“ ptal se Jackie, „Co se do nás vůbec montuješ, je ti po nás něco?“

„No nic – ale poslední velký stříhání bylo někdy před dvaceti lety! Copak vás nikoho neláká to zopakovat?“

„Asthro, jestli nepřestaneš, tak tě dám mučit!“ ozval se Roger, který sice schvaloval činy Enkrovy, ale o činech čarodějky měl svoje mínění.

„No a co? Při každém nástupu nové veliké éry se konalo taky nový velký stříhání. A když se Enkra ujal svých práv a zvítězil v boji, mohl by národ...“

„Hele, zarazte ji!“ řekl Kurt rychle, „Jak tak koukám na Enkru, je už pěkně nalomenej! Jestli bude ta ještěrka ještě chvilku cintat, tak ho ukecá docela!“

Roger chtěl po Asthře skočit, ale zaváhal, už ji z různých soubojů trochu znal. Skočil po ní Jackie, ale Asthra znala už i jeho a nelekla se. Stačila ho odrazit, než mu na pomoc přišli Kurt a Sonny – to už ale zasáhla taky Ťapka, vždycky poblíž princezny nebo Anitty, a postupně i další lidé. Rvačky byly na denním pořádku a byla to oblíbená zábava.

Dopadlo to jednoznačně – Asthra byla přemožena i se všemi svými příznivci, protivníků bylo vzhledem k důvodu sporu víc. Nakonec ležela roztažená na zemi, dva kluci jí klečeli na rukou a Jackie jí držel nohy, aby nekopala. Takové zacházení s dívkou bylo normální a Anitta se tomu už taky nedivila.

Roger se nad ni sklonil s dýkou. „Tak – buď slíbíš, že už nebudeš provokovat, nebo tě tu opajcuju, že se budeš muset všem kamarádům představovat!“

„To neuděláš!“ smála se Asthra, „Nesmíš, nejsem tvoje!“

„Kašlu na předpisy! Koledovala sis o to!“

„Tak dobře. Tak už teda začni! Nic ti neslíbím!“

Roger ji chytil za vlasy a šermoval jí nožem okolo nosu.

„No, dělej! Jenom se neboj...“ posmívala se mu.

Roger přimhouřil vychytrale oči. „To víš! Když na tebe sáhnu, nebudeš už vázána ničím, co? Pak uděláš ten svůj oheň a my...“

„Zkus to, uvidíš, co udělám...“

Roger ji pustil, dokonce vstal.

„Prohráls, bratránku!“ smála se mu Asthra, „Nevydržely ti nervy! Já pořád ještě čekám...“

„Pusťte ji! Nemysli si, taky jsi nevyhrála! Nás neukecáš ani nezblbneš, na to by musel přijít někdo chytřejší než ty!“

Asthra vstala. „Všichni jste zbabělci! Bojíte se mě, protože jsem čarodějka? Nikdo z vás se neodváží na mě šáhnout!“

Nikdo jí nic neřekl. Roger se jenom smál.

„Nechytáš se,“ řekl Kurt, „Zkus to příště!“

Asthra neodešla, neurazila se. Jenom si sedla vedle Mika a ohlížela se, co bude dál. Nebylo nic, komthur se dokonce do celého sporu ani nevmísil. Vylil zbytek kávy do trávy a šel si vypláchnout šálek.

K ohni přišel Elliott la Sale – hledal Asthru. „Někteří kluci chtějí odjíždět... možná by bylo dobře, abys udělala oheň. Na rozloučenou...“

„Máte tam Claudia!“ namítla.

„To jo. Ale bylo by lepší, kdybys to byla ty... Enkro, ty se půjdeš s kluky rozloučit?“

„Jasně, půjdu. Jdeš se mnou, Anitto?“

„To musí!“ řekl Elliott, „Kluci ji chtějí vidět!“

Anitta chtěla říct, že není žádné zvíře na okukování, ale neřekla. Všichni se zvedali a mířili k přístavišti, kde panoval ruch ne už čilý, přímo bláznivý. Kluci, kteří odjížděli, nosili poslední věci na lodi, naposledy prohlíželi všechno oplachtění i trup a chystali plachetnice na cestu.

Elliott odvedl Asthru ke skalce, za kterou se tehdy schovával Cvrček, když se chystal udělat vzpouru a přivést zajatce Enkrovi na pomoc. Byl odliv a bylo možno k ní dojít téměř suchou nohou – nehledě na to, že stejně nikdo neměl na sobě nic, co by bylo možno namočit.

Asthře se skála zalíbila – našla si na ní velmi výhodné sedátko a hned se na něm uvelebila. Kromě ní se na skálu vešli tak dva až tři lidé, ovšem jen velice těsně.

„Myslel jsem, že bys zapálila oheň přímo tady na skále,“ vysvětloval Elliott, „Kdo by se vykoupal, může jít rovnou na svoji loď a odplout!“

„Nebo-li skočit z ohně rovnou do vody,“ smála se Asthra, „Máš bezva nápady, Elliotte. Za to máš právo být první!“

„Beru! Začneme hned?“

„Jak ty chceš!“

„Odliv právě vrcholí – jak začne příliv, budeme se už chystat. Jakmile bude dost vody, vyrážíme do světa...“

„To už se tak moc těšíš?“

„Ne že bych se tady nudil – ale přece jenom, už jsme tu dost dlouho a všechno už jsme vyhráli. Teď je potřeba vyjet zase někam jinam... se nemůžu dočkat!“

„Kam sis to namířil?“

„Nejdřív to vezmu přes Atlantik. Možná pojedeme okolo Kanárských ostrovů... a potom do Karibského moře! Jeden kluk si tam chce nasbírat lastury, tak mu pomůžem. A pak pojedeme dolů na jih, vezmem to kolem Jižní Ameriky a kolem Hornu. Tam mají namířeno skoro všichni, kdo nejedou druhou stranou...“

„Krásný! Tak zlom vaz, Elliotte!“

Elliott ji nechal dělat přípravy k zapálení ohně, odběhl na břeh a dohadoval se s ostatními. Jeho loď se jmenovala Kentaur a taky na plachtě měla namalovánu podivnou příšeru s kopyty a kozlími rohy, ale přece jen trochu taky člověka. Modrá vlajka s kotvou a mečem se třepotala na stožáru. Elliott přebrodil k lodi, hodil dovnitř poslední vak a dohlédl, aby byl řádně uložen a přivázán. Potom se spolu s kamarády vrátil na břeh, k Enkrovi.

„Takže, my pojedem! Jsem rád, že jsi nás sem pozval... a kdybys někdy něco potřeboval, já a moje smečka ti přijdem na pomoc!“

„Děkuju, Elliotte,“ podal mu Enkra ruku, „Přeju ti hodně zajímavou plavbu!“

Elliott si podával ruce s ostatními, i jeho kluci. Opálení, rozesmátí, bezstarostní, s pyšně načesanými skalpovými kadeřemi. Enkra na chvíli zauvažoval, jací budou, až obeplují Hornův mys a vrátí se domů.

Vtom přiběhl Chris Everett – v ruce držel jakýsi karabáč spletený z řemínků kůže. „Na něco jsme zapomněli! Pamatujete se, jak posílal princ Lera svoje jezdce do bitvy?“

„No jasně,“ vzpomněl si Elliott, „Ránu pro štěstí!“

Enkra přijal karabáč poněkud rozpačitě.

„Máš pravdu, měl by být lepší,“ řekl omluvně Chris, „Ale zatím nemám žádný zlato ani drahokamy, který bych ti na něj dal jako ozdobu, tak se musíš spokojit s tímhle...“

„Na co karabáč?“ ptala se Anitta.

„Bývalo zvykem, že Vládce vysílal svoje bojovníky na cestu úderem velitelského biče,“ vysvětlil Roger, „To máš pravdu, Chrisi, vzpomněl sis dobře...“

Elliott zatím přistoupil k jedné dívce, která patřila k jejich spolku – teď měla v ruce starodávné nůžky zdobené nějakými barevnými kamínky, možná dokonce zlatem. Elliott k ní sklonil hlavu a ona mu odstřihla skalpovou kadeř i s péry a jinými ozdobami. Totéž udělala ještě dvěma klukům z jeho posádky – Elliott a ti dva dali kadeře jednomu kamarádovi, který je odnesl na loď, zřejmě si je chtěli nechat na památku. Elliott zatím přistoupil k Enkrovi. „Tak ahoj – už mě pošli!“

Enkra práskl bičem a jeho konec se zlehka dotkl Elliotta.

„Ne tak! Pořádně, abych to cítil! Přece jedu do světa a ne k panu pastorovi na čaj!“

Enkra udeřil znovu – tentokrát mu Elliott skočil do rány a bič jej švihl přes prsa a zanechal tam rudý pruh. Elliott se jenom zasmál – zamával jim, obrátil se a brodil se ke skále, kde ho čekala Asthra. Jeho chlapci šli za ním.

Oheň vysoko vyšlehl, když do něj Elliott vstoupil – chvíli se jím nechal omývat, potom skočil přímo z ohně velkým obloukem do vody. Doplaval ke své lodi, chytil se za okraj a sledoval, jak jeho kluci vstupují do ohně jeden po druhém. Když skákali do moře, smáli se a křičeli radostí – doplavali k lodi, vylezli na palubu a hned se dali do uvolňování plachet. Moře už pomalu začínalo stoupat, loď se zachvívala.

„Chcete příznivý vítr?“ křičela Asthra, „Pomohu vám!“

„Až se zvedne loď z mělčiny!“ odpověděl Elliott.

Zatím se loučili další – někteří si dávali ustřihnout své kadeře, jiní je obětovali ohni bez lítosti. Anitta k tomu něco poznamenala a Jackie jí odpověděl:

„Vrátí se domů, až jim vlasy dorostou. Do té doby se budou toulat po světě, aby je takhle nikdo neviděl...“

„Nešlo to zařídit jinak?“

„Šlo. Ale takhle to vymysleli a tak se jim to líbí...“

Přicházeli další – na mnoha lodích už seděli a jen čekali, až příliv ještě více stoupne. Přišel taky Chris Everett. „Jdu, pane! Ještě uslyšíš moje jméno. A možná i o mých činech...“

„Ahoj, Chrisi,“ řekl Enkra a stiskl mu ruku. Nic víc nemusel říkat, rozuměli si. Kdo půjde s Chrisem, Enkra vůbec nevěděl – bude-li třeba, dozví se to.

Moře zvolna stoupalo. Už víc než třicet velkých jachet opustilo mělčinu a stálo jen na kotvách, s posádkami připravenými ke startu. Byly to krásné jachty, většinou dvoustěžňové, nově nalakované včetně symbolů svých majitelů a státu, případně dalších podle záliby svého pána.

Elliott la Sale využil chvíle, kdy se nikdo nehlásil o koupel v ohni a zavolal na Asthru: „Tak už nás pusť! Pošli nám vítr!“

Asthra vstala. Nasadila si přílbu ptáka Fénixe a vztáhla ruce nad plameny. Tentokrát prováděla svůj trik za účasti celého shromáždění a chtěla si dát záležet. Zaklonila hlavu a začala zpívat píseň beze slov a melodie – oheň v rytmu té písně vyšlehl výš a Asthra jej rukama hladila.

Najednou se skutečně zvedl vítr. Předtím byl jenom lehký větřík, který sotva stačil pohnout zbylými vlajkami na stožárech na břehu. Teď zapleskaly plachty a lodi sebou zaškubaly jako jankovití koně.

Chlapci vytahovali kotvy, napínali plachty pod vítr. Teď zafoukal silněji a první loď, Elliottův Kentaur, se pomalu rozjela. Elliott jednou rukou držel kormidlo, druhou mával kamarádům – ostatní se zabývali plachtami, při manévrování bylo třeba každé ruky.

„Hodně štěstí na moři – a vraťte se v pořádku domů!“ vykřikla Asthra, pořád s rukama vztaženýma nad oheň.

A lodi vyjížděly jedna po druhé, provázeny křikem a máváním. Z některých se táhly na břeh papírové stuhy podle japonského zvyku – teď se přetrhly a jejich konce vlály ve větru.

Na cestu se vydávaly další plachetnice. Ty, které neměly před sebou dlouhou cestu a jejichž posádky mířily domů jen s malými zastávkami. Mnozí z chlapců měli v Evropě příbuzné, které buď nikdy nebo už dlouho neviděli, a proto je chtěli navštívit. Protože však nehodlali cestovat dlouho, byli opatrnější při práci s ohněm a většinou používali přílbu. Také jejich loučení nebylo tak slavnostní.

Další kamarádi neměli plachetnice a odjížděli domů na motorkách, případně v automobilech, které tu koupili. Vraceli se jednotlivě nebo v menších skupinách a trasy si určoval každý sám podle potřeby. I oni se loučili a opouštěli tábor.

Odjížděl také Sebastiano Mendoza a bral s sebou brášku Claudia. Ten sice nechtěl, ale Sebastiano ho nemínil nechat bez dozoru. Po zastávce v Barceloně měl Sebastiano namířeno do Nepálu – vyjednal si tam pobyt v jednom z klášterů, známým vysokou úrovní duchovního uvědomování. Kdy se vrátí, mohl by případně nějaký astrolog vypočítat z hvězd.

Juan a Sandra měli jinou práci – organizovat pobyt všech, kteří po tom toužili, ve Španělsku. Do Barcelony hodlali jet s Mendozy, pak používat jejich sídla ve Valencii, Granadě a jinde jako základny. Taky Siciliánek Paolo odjížděl a toužil konat podobnou činnost v Itálii, ale zatím nebylo jasné, jak mu to půjde.

Komthur von Cross měl poměrně dost práce – zajišťoval odjezd lidem, kteří z nějakého důvodu nemohli opustit zemi legální cestou. Patřilo k nim pár kluků, kteří uprchli z různých polepšoven a hodlali se připojit k Arminům. Většina jich odjela na plachetnicích s někým z kamarádů aspoň do Londýna, kde se jich ujal Oliver Monroes, Rogerův bratranec. Ale někteří z nějakého důvodu nemohli použít ani tuto cestu, a těm musel Mike vystavit řádné doklady. Měl s tím určitou práci a byl proto nervózní.

Odjížděli i Američané – většina prostých vojáků byla už dříve odeslána na základě všelijakých dohod, nyní se mohli vzdálit i důstojníci. Odjížděl i generál Tribber, a vezl ho plukovník Monfleur, zřejmě z přátelství.

„Je mi líto, že to tak dopadlo!“ řekl, když si společně ponadávali na útrapy svého věznění.

„Co se dá dělat? Už to nezměníš!“ řekl Tribber.

„No... změnit by se to ještě dalo...“

Tribber zbystřil pozornost a ptal se, co jako.

„Princ určitě ještě chvíli zůstane u tý svý křehotinky. Ti jeho zabijáci se rozjíždějí, to vím přesně. D°Aubillon tvrdí, že do týdne zůstane jenom pár nejbližších... Kdybys teď poslal nějaký oddíl, třeba by se jim to podařilo! Tím spíš, že už od tebe nic zlýho nečeká...“

Tribber zaváhal – ale pak sklesle pokrčil rameny. „Dokud tu bude princ, bude tady i ten jejich vyslanec. A dokud je tady on, nemůžem si nic risknout.“

„Ten pajdavej tlusťoch?“

„Jo. Slyšel jsem, že uzavřel s našima šéfama z Washingtonu nějaký dohody. Kdybych to teď porušil, všechno se to smaže a zodpovědnej budu já. A potom mě nezachrání ani Alláh.“

Monfleur pokrčil rameny. „No, já jsem ti jenom radil. Konečně, moje věc to není! A jeden jejich vyslanec už tu zařval!“

„Pamatuješ na toho chlápka od služby, Ridgewaye? Dostal jsem echo, abych se snažil zapomenout, že existoval. Naši ho za tu akci úplně odepsali, poslali ho někam do Jižní Ameriky. Shodil jsem na něj, co se dalo – a teď mám dobrovolně strčit hlavu do lisu? Ne, já už jsem se poučil!“

„No dobře. Tak třeba příště!“ řekl s úsměvem Monfleur.

Tábor ztichl, ztratil svůj veselý a bezstarostný život. Les stožárů na vlajky osiřel, jen sem tam ještě nějaká vlála ve větru. Zbývající kamarádi se slézali u ohňů, povídali si, co zažili a plánovali další akce. Ale i ti byli už duchem na odchodu.

Matka Carneauová nevěnovala pozornost zvuku motoru na ulici, dokud se neotevřely dveře. Zvedla hlavu a ztuhla.

Ve dveřích stál mládenec v riflích a zelené košili, jakou nosili Enkrovi vojáci. Na hlavě, do hladka vyholené ohněm, mu svítilo barevné tetování, samé podivné symboly. V levém uchu se houpala náušnice, na krku měl křížek s černou lilií. Na rukou kožené zápěstní chrániče, za kovovým opaskem krátký japonský meč wakizači. Vypadal vznešeně a velice nebezpečně, a teprve po chvíli si matka Carneauová uvědomila rysy jeho tváře a poznala, že před ní stojí Jean, její syn.

„Ahoj, mami.“ řekl mírně a trochu omluvně.

Vyskočila a objala ho – při tom si uvědomila, že buď povyrostl, nebo si zvykl chodit zpříma, protože je větší, než si pamatovala. A také zřejmě zesílil – to poznala, když ji jeho silné ruce objaly a stiskly.

„Konečně jsi se vrátil,“ vzdychla, „Tak jsem čekala...“

„Přišel jsem si jenom uložit pár věcí, které mi dali kamarádi. Ještě se tam vrátím, mám tam nějakou práci.“

Ve dveřích do pokoje stanul otec Carneau. Zíral nevěřícně.

„Jean?“ zeptal se, „Kde jsi byl?“

Syn se zasmál. „Pokud vím, poslal jsi mě, abych se nechal na léto ostříhat. Myslím, že jsem tvůj příkaz splnil... ovšem poněkud se to protáhlo. Nastaly určité komplikace!“

„Takové, že tě hledají četníci!“ rozkřikl se Carneau.

„Vím, mluvil jsem s Grébem. Už to zrušil.“

„S panem vrchním strážmistrem? Ty jsi s ním... mluvil?“

„Jsem důstojník princovy armády. Jednal jsem s ním o nějakých záležitostech ve městě, tak jsme projednali i to.“

„Ty a důstojník? Vypadáš jako šašek! Tebe někdo bral vážně?“

Jean se zasmál. Matka ho postrčila ke stolu a on si sedl.

„Máš jistě hlad, co? Hned ti něco dám...“

„Po tvé kuchyni se mi stýskalo nejvíc! U nás se pořád cpeme zeleninou... Ostatně, naučili mě vařit, ukážu ti to, jen co budu zase doma. Počítám tak týden, dýl to trvat nebude...“

„Ty chceš jít zase pryč?“ zabouřil starý Carneau.

Jean se podíval na hodinky. Měl japonské digitálky, jaké neměli ani nejbohatší Carneauovic příbuzní. „Mám hodinu a půl času. Potom máme štábní poradu, to už tam musím být.“

„Co to máš na hlavě? Okamžitě to umej!“

„To už asi nepůjde. Ale neboj se, do začátku školy to zaroste... A na tom gymplu to tak neberou...“

„Na gymplu? Máš na mysli nějaké gymnasium?“

„Jo. Už jsem si tam vyjednal přihlášku...“

Zatímco matka Carneauová pobíhala po kuchyni a chystala synovi jídlo, otec přistoupil a sevřel mu rameno největší silou, jaké byl schopen.

„Tak aby ses nepletl, chlapečku! Jsi můj syn, a v téhle rodině poroučím ještě já! A já rozhodnu, kde budeš studovat a co vůbec budeš dělat! A ty budeš mlčet a poslouchat!“

Jean se usmál. Uchopil otcovu ruku a bez námahy ji odstrčil. Pak promluvil vlídně a s laskavým klidem. „Skutečně se mýlíš, táto. Už jsem vyřešil všechno, co bylo zapotřebí. A vyřešil jsem to tak, jak to vidím nejlepší. Jsem tvůj syn, ale je to můj život, a já už vím, co s ním udělám...“

Carneau udělal dva kroky zpět – narazil na židli a sedl si. Díval se do očí svého syna a pomalu bledl.

„Mám tě moc rád, táto! A právě proto, že mám rád tebe i mámu a všechny, se budu starat o rodinu. Pamatuj si: nikdy neudělám nic proti vašim zájmům. Ale já rozhodnu, co se stane...“

Errata:

30.05.2021 11:44