Stříbrný Opel Manta, elegantní šaty, stříbřitě šedé, dokonale učesané vlasy. Inteligentní a uhlazený muž, tak vypadal člověk, který navštívil rodinu Lavaletovou v jejich vesnické chalupě. Nemohli tušit, že Opel je vypůjčený a stříbrošedé vlasy paruka.

„JUDr. Michael Brantner, zmocněnec arminského ministerstva zahraničí.“ představil se a ukázal jim nějaký papír.

Sedlák Lavalet byl tímto mužem příjemně překvapen. Spíš čekal, že se dostaví další podivně vypadající výrostek ozbrojený po zuby, s chováním vymykajícím se jakékoliv představě. Pozval pana doktora dál a posadil ke stolu.

„Dovolil jsem si vás navštívit, abych se s vámi domluvil na právním projednání našich vzájemných záležitostí. Jde o to, že došlo k určitým událostem, které vám dávají vůči naší zemi jistá práva, a jde o to, jaké z toho hodláte vyvodit důsledky.“

„My bysme rádi, kdyby váš princ přestal blbnout hlavu naší holce!“ vybuchl sedlák, „Nic jinýho nechcem! Jen aby sebral, co je tu jeho a táhnul ke všem čertům, a už nikdy se tady neukázal! Ani nikdo z jeho kamarádů!“

„Zcela chápu vaše pocity,“ usmál se doktor Brantner, „Jde ovšem o to, že situace se vyvinula poněkud delikátně. Kdyby si totiž princ Enkra, jak jste se vyjádřil, vzal, co je zde jeho, musel by si zřejmě vzít i vaši dceru...“

„Cože?“ zařval Lavalet, brunátný vztekem.

„Ano, je tomu bohužel tak, jak říkám. Zřejmě se jedná o případ tak zvané první lásky, kterou jsme všichni v té či oné formě nějak prodělali. Nyní jde ovšem o to tu záležitost rozumně uzavřít a předejít případným dalším potížím...“

Lavalet se dusil vzteky, ale jeho žena byla rozumnější. „Jak si to představujete, pane doktore?“

„Podívejte se, jsme dospělí a světa znalí lidé,“ usmíval se úlisně doktor, „Náš princ je samozřejmě v tuhle chvíli zcela upřímně přesvědčen, že bude tu vaši holčičku milovat až do skonání světa. Možná ano, možná ne, to já nevím. Jenže doposud jsou oba děti a nemohou vědět, co bude za rok nebo třeba za týden. Samozřejmě, že ten vztah časem... zevšední, možná jeden z nich nebo oba najdou nového partnera, který jim bude vyhovovat..“

„To bych taky uvítal!“ bručel Lavalet.

„No vidíte! Ale zatím, jak už jsem řekl, je princ přesvědčen, že je s Anittou osudově svázán. Nejdřív si ji chtěl odvést s sebou. Podařilo se mi ho přesvědčit, aby to nedělal, především proto, že bude ještě nějaký čas na cestách za účelem poznání světa, to by s dívkou nešlo.“

Sedlák Lavalet se začínal pomalu uklidňovat. Doktor Brantner byl zřejmě uvážlivý a moudrý muž a jeho řeči plynuly, jako když se rozpouští máslo – a tloukl na jejich stranu! Jaká rozkoš po takové Asthře či Ťapce! A doktor vedl své medové řeči dál a tiše vedl sedláka, kde ho chtěl mít.

„Náš princ si přeje, aby vaše dcera Anitta měla vše, co je zapotřebí pro případnou pretendentku trůnu. Jedná se mi o určité výdaje... na reprezentaci, jestli to chápete. Jsme ochotni vám vyplácet jistou rentu, která by vám pomohla krýt náklady, které s tím budete mít.“

„Kolik?“ zeptala se rychle matka Lavaletová.

„Mluvilo se něco o tisíci franků měsíčně...“

„To pro princeznu není tak moc!“

„Prozatím, prosím. Později, až bude Anitta studovat...“

„Študovat? Naše holka?“

„Předpokládáme, že se jí dostane univerzitního vzdělání. Nejvhodnější by snad byla medicína nebo něco podobného, ale můžete samozřejmě dát lepší návrh...“

„Nepočítali jsme se studiem!“ bránil se Lavalet.

„Zařídíme to. Takže prozatím, než vychodí Anitta školu, jednalo by se dejme tomu o patnáct tisíc ročně, to by snad mohlo stačit. Dovolil bych si předat vám šek na pět tisíc franků...“

Hbitě vypsal šek, podepsal a předal paní Lavaletové. To ji dojalo k slzám a hned si ji tím získal.

„Jde ještě o nějaké drobnosti. Myslím, že Anitta se už sama postará... jedná se například o to, jak bude trávit prázdniny. Bylo by vhodné, kdyby se v případě, že bude mít delší volno, přijela podívat k nám do Arminu. Pochopitelně zajistíme letenky i celý pobyt...“

„Cože? Cestovat na druhý konec světa?“

„Dnes, v dobách rozvinuté letecké techniky? Za čtyřiadvacet hodin bude na místě a myslím, že v pohodlí větším než doma, dá-li se to tak říct. Věřte mi, prosím, jsem stále na cestách a mohu to zodpovědně posoudit...“

„No dobře, dejme tomu,“ uznal konečně Lavalet, „A kdy by to tak bylo... kdy by tam měla jet?“

„Dovolíme si poslat jí pozvánku. Jde o to, aby se mohla snadno vydat na cesty... jistě jí pomůžete...“

„Ano, jistě,“ řekla Lavaletová, „Velmi rádi!“

„Výtečně. Teď... ano, málem bych zapomněl. Firma Honda si dovolí věnovat jí malý motocykl ze své produkce. Nebude to taková motorka jako ty, které jste viděli, nebojte se... jen malý nízkolitrážní stroj, jaký se kupuje dětem. To zařídí naši kolegové z Hondy... příslušenství si snad už dokoupí sama, je dostatečně zkušená...“

„Poslyšte, pane Brantnere,“ vzchopil se Lavalet k poslednímu zoufalému odporu, „Vy nám tady organizujete budoucnost našich dětí a vůbec se nestaráte, co my na to!“

„Přece se snažím s vámi dohodnout! Ostatně zmínil jste se o dětech, což mi připomíná Michella. Samozřejmě se musíme postarat i o něho, to je nevyhnutelné. Domnívám se, že zemědělská fakulta university...“

„Michell studovat nebude! Jednak na to nemá hlavu, jednak to ani není potřeba! Zdědí můj dům a všechen majetek, a ten není tak malý, jak si myslíte!“

„Ovšem, samozřejmě. Ale myslím, že určitá forma spoluúčasti na investicích by mu přišla vhod – například při modernizaci jeho hospodářství. Neříkám, že ta renta, o které jsem se zmiňoval, musí být vyplácena jako příspěvek pro Anittu. Možná by se vám více hodila nenávratná půjčka na přikoupení dalších pozemků...“

„A to by šlo?“ sedlák začal hbitě počítat v hlavě.

„Žádná rozumná možnost není vyloučena. Naši experti z místního velvyslanectví by se s vámi mohli dohodnout...“

„Další pozemky? To by bylo velmi... příjemné!“

„Nechte si to ještě projít hlavou. Tady je vizitka našeho atašé v Paříži, který vám v případě potřeby vyjde v každém směru vstříc. S ním budete dále projednávat všechny své záležitosti, pokud nebude zapotřebí přímo mojí účasti na jednáních...“

„Dobrá, pane Brantnere. Samozřejmě s takovým řešením my nemůžeme nic než souhlasit. Jsme rádi, že ta naše holka udělala takové štěstí... No dobrá, když se líbí vašemu princi, my nejsme proti! Nám byl taky moc sympatický!“

Pan Brantner se rozplýval samou zdvořilostí. Sepsal o dohodě určitou smlouvu a všichni ji podepsali – bylo to velmi dobrou francouzštinou se spoustou právnických obratů a nikdo z Lavaletových přesně nevěděl, co vůbec podepsal. Kromě jiného v něm bylo výslovně uvedeno, že Lavaletovi souhlasí s poměrem své dcery a arminského prince.

Pan doktor byl zván na večeři, kterou ochotně přijal, a taky na nocleh, který ovšem odmítl. Přestože vypil několik sklenic jejich domácího vína, sedl do své Manty a odejel. Zanechal po sobě šek, slib dalších výhod a dobrý dojem.

Když zastavil v táboře, sundal si sako, kravatu a paruku a otřel si hlavu kapesníkem.

„Byl to boj?“ zeptala se Asthra, která se přišla přesvědčit, že její Manta neutrpěla nešikovností řidiče.

„Ani ne – případné potíže máme z krku. Kdyby někoho napadlo tahat nás po soudech pro znásilnění a pohlavní zneužití, nic si nevysoudí. Toho jsem se nejvíc bál...“

„Je to opravdu tak nebezpečné?“

„U nás doma je třináctiletá holka už skoro dospělá a její erotická dobrodružství přijímá každý s pobavením a souhlasem. Jenomže tady by to mohlo mít nepříjemné důsledky. Při nejmenším alespoň všelijaké řeči v novinách a tak...“

Asthra se zatvářila pohoršeně nad tou zaostalostí.

„Zkrátka, kdyby náhodou někdo s něčím začal, mohu argumentovat soukromým narovnáním mezi Lavaletovými a námi. Při nejhorším do té doby, než Enkra opustí Francii.“

„To je to tak vážné?“

„Nemyslím, že by to bylo akutní. Taky nedoufám, že se všechno uvede do pořádku bez našeho přičinění. Kde jsou ty děti teď?“

„Spí...“ Asthra zabočila k Enkrově stanu – stál v hloučku zbylých kousek od ohně. Zlehka odhrnula závěs – Enkra a Anitta spali stuleni k sobě v jednom spacáku a neprobudili se, i když jindy Enkra při sebemenším šustnutí zvedal hlavu.

„Vyčerpali se. Je toho na ně moc...“

Mike kývl hlavou a zamířil k ohni. „Máš trochu čaje? Najedl jsem se u nich, ale stejně mám chuť se napít... vypil jsem tam taky kávu, spát se mi ještě nechce...“ natáhl se k ohni a zabalil se do deky, protože od moře táhla lezavá zima.

Asthra pověsila nad oheň kotlík, protože čaj vystydl – pak si sedla k němu. Její oči v záři ohně blýskaly. „Povídej mi o morálce lidí...“ zakňourala.

„Ale jdi! O tom jsem ti toho napovídal tolik, že už jako dítě jsi omračovala kamarády povídáním o lidech...“

„Stejně! Je mi k smíchu, že se ze všeho, co jsme udělali s Anittou, nejvíc starají o tohle...“

„Už nic horšího jim s ní neuděláme. Jak sama uznáš, čarodějku už z ní udělat nemůžeš...“

„Proč by ne?“ zablýskla Asthra očima.

„Není panna.“

„Já taky nebyla panna, když jsem začala s prací.“

„Ty jsi k tomu mimořádně disponovaná!“

„To taky. Ale přišla jsem na některé triky, které používala Valerie. Odjakživa tvrdím, že mínění, že jenom panny jsou vhodné na práci s ohněm, je hloupá pověra.“

„Umíš hodně. Dneska jsem se díval, jak jsi pracovala. Například ten vítr, to se ti povedlo...“

„Myslíš? Nic moc, uměla bych s počasím jiné věci! Tys prý viděl při práci čarodějku – tu Evropanku, co měl Denis?“

„Viděl jsem, jak dělala zemětřesení. A moje matka byla při tom, když zničila písečnou bouří vojáky ve Větrné stepi...“

„Vím, jak se to dělá... vlastně jde jen o míru vlastního soustředění. Všechnu práci udělá oheň sám.“

„Já bych to nedokázal.“

„Proč by ne? Není to nic těžkého a je na to návod. Myslím, že ty dokážeš všechno, o čem víš, jak na to. Když jsi mu dokázal vytvořit Excalibur...“

„Tys mu dala víc. Lásku...“

„Rozdíl mezi námi je právě v tom. Znáš mnohem víc než já, ale cítíš mnohem méně. Já všechno cítím, ale nevím nic. Nemám tu vůli číst knihy a studovat staré postupy. Co dokážu sama od sebe, to mi jde dobře – ale tomu ostatnímu se snažím vyhnout...“

„Je pravda, že jsi ho přivedla k Anittě?“

„Kdo to říká?“

„Říkají, že to byla velice zvláštní noc...“

Asthra vstala. Čaj v kotlíku začal vařit, podala si plechový hrnek a odlila mu. Pak odstavila kotlík. Ochutnal, přičichl a zeptal se: „Copak jsi tam přidala?“

„Nic nebezpečného. To nebylo pro něho, neboj se...“

Trochu upil, pak si jen hřál prsty o hrnek. „Uměla bys to!“

Asthra se potěšeně smála. „Udělej pro mě něco! Zařiď, aby se konala nějaká veliká celostátní akce se stříháním!“

„To ses neobrátila na toho pravého člověka. Přece víš, že jsem zásadně proti všemu stříhání!“

„Obrátila jsem se na člověka, který než by se dneska ráno oholil, radši se nechal přelíznout ohněm.“

„To proto, že jsem musel na jednání. Nebudu se holit, nebaví mě to. A že mě chytil oheň, ještě neznamená, že jsem změnil svoje názory...“

Asthra se smála čím dál víc. Bavilo ji to. Jeho ne.

„Proč ti na tom záleží?“

„Přece víš, že mám ráda legraci.“

„Kdyby se to konalo, zachytilo by to i tebe!“

„Nemám nic proti tomu.“

„Ale chceš, aby tě doprovázel celý národ, co?“

„Viděla jsem záznamy z těch časů. Jenomže bych chtěla vidět něco takového i ve skutečnosti. Je to tak neskromné přání?“

„Je to pošetilost nehodná velké čarodějky.“

„Velká čarodějka má právo na velkou pošetilost.“

„Plácáš nesmysly, panenko. Hraj si sama a netahej mě do svých infantilních zábav!“

„Když si neumím poradit sama, žádám o pomoc někoho lepšího než jsem já!“

„Já nejsem lepší. Sama jsi řekla, že jsem bezcitný!“

„Možná budu bezcitnější, až mi bude tolik, co tobě.“

„Děkuju. Máš o mně dobré mínění!“

„Hezky jsi zamluvil to, o co jsem tě žádala.“

„Odpověděl jsem ti, že ne. Ne, nepomůžu ti v tom a nezařídím nic, co by národ donutilo k nějakému stříhání.“

„Ale ano. Uděláš to... nevím jak, ale cítím to. Bude to něco ve tvém stylu, chladně racionálního. Ale já chci, aby to byla zároveň legrace, rozumíš? Udělej to a udělej to tak, abych se nádherně bavila!“

„Asthro, ty jsi blázen. Znovu opakuju: neudělám!“

„To proto, že jsi beznadějně vysušený a bez jakýchkoliv vznětů. To je tím, že žiješ sám!“

„Blbost.“

„Přivolám ti dívku, jako jsem ji přivolala Enkrovi!“

„Nevyhrožuj! Nevěřím, že jsi to udělala. Na to bys nemusela letět na druhou stranu zeměkoule a mohla jsi mu ji dát doma v Arminu.“

„Když něco hledáš, musíš kvůli tomu překonávat překážky. Jinak to nemá cenu. Enkra potřeboval o svoji lásku bojovat a zvítězit, teprve potom ji dostat. Přesně v jeho stylu, tak jak potřeboval. To jsem mu udělala.“

„Vytahuješ se. Byla to náhoda.“

„Chceš vědět, co jsem udělala?“

„Povídej. Máme na to celou noc.“

„Přišel ke mně. Přivedli s sebou takovou holčičku, sestru Jacka Therlowa. Jsou to skvělí kluci – povídali jsme si a líbili se mi. Chtěla jsem jim pomoci. Pro Jacka jsem vymyslela dívku přímo doma, protože měl jednu rád. Enkra neměl nic, jen určitou představu. Tak jsem hledala někoho, kdo by té jeho představě vyhovoval.“

„Snad.“

„Toužil po dobrodružství. Chvěl se jako závodní kůň před startem, když na to myslel. Když spal, zkoušela jsem nechat si zdát jeho sny. Jsou čisté a krásné jako kapka rosy.“

„Umíš vstupovat do snů?“

„Jenom u někoho. Možná bych mohla u každého, ale u většiny lidí to nestojí za to. A je to složité a obtížné, zvlášť když ten člověk není u tebe. Ale Enkrovy sny jsem poznala bez potíží. Přemýšlela jsem, jak mu pomoci. Ještě jsem nevěděla, co udělat, ale už jsem to cítila.“

„Proč jsi to pro něj udělala?“

„Proč on pomáhá lidem? Proč jim pomáháš ty? Je přece naší povinností udělat pro lidi, co si přejí, když můžeme.“

„Správně. Co jsi udělala?“

„Dozvěděla jsem se, že chce někam jít. Cítil neklid a chuť něco zažít, a zrovna dostal ten dopis, který ho sem přivolal. Když potom odešel, hledala jsem ho. Pořád ještě byl neklidný a nevěděl, co chce. Jenom já jsem to věděla.“

„Byl ještě mladý.“

„Ona je ještě mladší. Respektovala jsem jejich mládí. Jen jsem hledala. To bylo velice těžké. Letěla jsem nad zemí a opisovala kruhy okolo toho města. Letěl jsi někdy v noci?“

„Letadlem.“

„Ne, myslím sám. Vím, ty neumíš létat. Když jsi ptákem a letíš nad zemí, kde lidé spí, vnímáš je. Hledala jsem dívku stejně čistou a nevinnou jako je on. A dívku, která by mne dokázala vnímat. Poprvé, když jsem ji našla, jsem se jí ani nedotkla, jenom ji zkoumala. Trvalo mi to velice dlouho. Ztratila jsem skoro všechnu teplotu těla, děvčatům dalo dost práce probrat mne zase k životu. Věděla jsem, co se může stát, přesto jsem to neodhadla. Měla jsem možná štěstí, že jsem přežila. Už nikdy to neudělám tak dlouho, mohlo by to špatně dopadnout...“

„Jak jsi mohla v transu ovládat svoji vůli?“

„Mohla. Nebyla jsem v tak hlubokém spánku jako děvčata, co s nimi dělám pokusy. A nebyla jsem podřízena ničí vůli, ale své vlastní. To neumíš?“

„Nikdy jsem to nedělal.“

„Nepotřeboval jsi to. Já jsem to potřebovala. Čekala jsem, až bude čas. Potom jsem přišla znovu a tu noc jsem ji probudila. Byla to noc, kdy se stala ženou. Přivolala jsem ho k jejímu domu. Věděla jsem, že až se setkají, zalíbí se jeden druhému. Princ je pěkně nepoddajný, ale já to dokázala. Byl neklidný, nevěděl, co se s ním děje a co ho vábí. Cítil ten neklid a tu touhu a nevěděl, po čem. Taky ona po něčem toužila, a nevěděla, co to je. Pak se sešli. To je všechno.“

„Byla jsi s nimi i dál?“

„Ne, to bych nemohla. Už tak to trvalo dlouho. Dostat se sem není těžké, ale najít to místo dá práci. Podruhé už ne, ale musíš si zapamatovat, kde jsi byl. Když zapomeneš, musíš hledat znovu. Když máš něco, na co se můžeš soustředit, je to lehčí. To umíš.“

„Zkoušel jsem to. Umím to, ale s médiem.“

„To není dobré. Jen přísně účelové. Není to hra, a to by se mi nelíbilo. Mám ráda svoje hry...“

„Co budeš dál dělat s těmi dětmi?“

„Už nic. Udělala jsem vše, co bylo třeba. To další záleží na nich. Nepletu se do lásek, které už běží. Vůbec bych se do toho nepletla, kdyby nešlo o mého kamaráda. Ale chtěla jsem pro něho něco udělat...“

„Ví nebo tuší to?“

„Tuší, že jsem toho schopna, ale neví, jestli jsem mu nějak pomohla nebo ne. Ptal se, ale řekla jsem, že kdo je zvědavý, bude brzo starý. Smála jsem se mu...“

„A Anitta?“

„Je žena. Ví víc, než říká. Možná už to pochopila.“

„Musí to být zvláštní pocit vděčit někomu za dívku, kterou máš rád. Dokonce se mi zdá trochu ponižující.“

„Čemu chceš vděčit za lásku ty?“

„Čemukoliv. Štěstí. Nebo náhodě.“

„Já jsem štěstí. Já jsem náhoda.“

„Když to bereš takhle...“

„Byla náhoda, že zrovna tohle místo si vyvolil Enkra pro svoji akci. Já jsem jenom hledala. Možná nebýt mě, sešli by se ti dva stejně a byli by stejně šťastní. Já jsem jen z nekonečného počtu možností vybrala tu jednu a pomohla jí, aby se uskutečnila. Nic víc.“

„Stejně bych to nechtěl.“

„Jestli mě tvá nevšímavost jednou rozzlobí, pošlu ti do cesty dívku, do které se zamiluješ. Nepoznáš to. Třeba vypiješ v čaji nápoj lásky, který ti ona připraví. Nebo se ti bude v noci zdát a ráno do ní budeš zamilovaný. To všechno dokážu, a ty mi v tom nebudeš moci zabránit.“

„To chceš, abych se na každém kroku ptal, jestli to, co se mi stalo, je obyčejná náhoda nebo tvoje práce?“

„Ale já jsem mu přece neřekla, aby ji měl rád! Jen jsem je přivedla na jedno místo v jednu chvíli, nic víc! Co se odehrálo mezi nimi, už nezáleželo na mně, to už byl jejich život a jejich hra! Kdyby se sešli u tohoto ohně, myslel by sis, že je to nějaké kouzlo?“

„Věřím ti, Asthro, protože tě znám. Ale nevěřil bych nikomu, koho neznám. Ublížit člověku je lehké, lehčí než pomoci. A já bych se neodvážil udělat něco, jako jsi udělala ty – už z obavy, abych neublížil.“

„Já nikomu neublížím. Nesmím a ani nechci.“

„A dokážeš to vždycky posoudit?“

„Já sama jsem mírou všech věcí.“

„Vím. Sama stanovíš zákony a sama stanovíš, jak se dodržují. Vládneš nad živly i nad lidmi a jsi odpovědná jen sama sobě. Tak, jak je zvykem u čarodějek. Ale já stejně při každém svém činu váhám a posuzuji.“

„Jsi příliš rozumný. Chceš být nejmoudřejší na světě, to je k ničemu. Já nejsem moudrá a nechci být. Nudila bych se, kdybych nevyváděla hlouposti. Proto občas vyvádím uličnické kousky a snažím se zblbnout lidi, aby bláznili se mnou.“

„Přál bych ti, abys ještě dlouho dokázala být mladá. Aby slunce stále zářilo na tvoje hry a svět byl krásný a čistý, a aby tě tví kamarádi měli rádi i přes to, co jim děláš!“

„To je krásné!“ nadchla se, „Víš, stejně bych ti chtěla pomoci! Aby ses jednoho rána probudil a celý tvůj život byl nějak jiný a lepší...“

Mike vzdychl. „Mohla bys mi pomoci.“

„Jak?“

„Jsem unavený, Asthro. Srdce mne bolí.“

„To přejde samo od sebe.“

„A má duše je smutná až k smrti.“

„Každého člověka někdy bolí duše.“

„Dovedla bys mi pomoci?“

„Trápit se je úděl člověka. Kdo se netrápí, ten neví, co je to žít. Ale mohu ti pomoci.“

„Až tohle všechno skončí, až se Enkra vrátí domů a já budu hotov se svou prací, přijdu za tebou a o něco tě poprosím. Můžeš mi vyhovět?“

„Udělám pro tebe všechno, co je v mých silách.“

„Nebude to těžké.“

„Někdy ty nejlehčí věci jsou nejtěžší.“

„Děkuju ti. A teď bys pro mne mohla něco udělat. Chtěl bych spát a neprobrat se, dokud nebude ráno. Spát klidně a odpočinout si.“

„To je to nejlehčí. Kde chceš ulehnout?“

„To je mi jedno. Třeba tady...“

Asthra vyčkala, až se zabalil do deky a schoulil se k ohni. Pak k němu přistoupila a na malý okamžik mu položila ruce na hlavu. Zavřel oči a čarodějka opět usedla k ohni.

Ve tmě zasvítily oči. Ťapka přišla tiše jako šelma a usedla k ohni z druhé strany.

„Slyšelas?“ zeptala se Asthra.

„Ano. Téměř všechno.“

„Mám už dost toho starat se o něj, když nechce spolupracovat! Teď spí a je v mé moci. Až se zítra probudí, nebude se už trápit!“

„Co chceš udělat?“

„Když teď vezmu jeho hlavu do dlaní, bude se mu zdát sen, jaký si budu přát já. Budeš v tom jeho snu a on tě bude milovat. Až se zítra ráno probudí, bude mu slunce jasněji svítit a květiny jasněji kvést. Bude šťastný a spokojený a ty budeš šťastná po jeho boku!“

„Ne!“ řekla Ťapka a postavila se mezi ně.

„Proč ne? Co ti na tom vadí?“

„Chci ho, ale nechci, abys ho přinutila. Chci, aby to bylo jeho rozhodnutí. Aby on sám ve mně našel to, co hledá. Ne na základě tvojí vůle, ale své vlastní lásky...“

„Zbláznila ses? Když budeš čekat, kde máš jistotu, že se dočkáš?“

„Tak se nedočkám! Ale bude to poctivá hra!“

Asthra zlostně potřásla hlavou. „Zhloupla jsi nebo co? Sama víš, že to jde!“

„Vím. Vím, že za to, co cítím, vděčím tobě. Ale teď je to moje láska a já ji chci... třeba i bránit! A třeba i proti tobě!“

„Ale já vám chci pomoci!“

„I to vím. Ale styděla bych se při vědomí, že jsem to nebyla já, kdo ho získal, ale tvoje hra. Nebyl by můj, chápeš to?“

„Takhle taky nebude tvůj!“

„Věřím, že bude. Věřím, že to bude takové, jak si přeju já! Myslíš, že bych si nedovedla pomoci, kdybych chtěla? Dala jsi mi toho víc, než se ti zdá. Taky bych ho mohla přinutit – už si vzal z mých rukou leccos a ví, že se v tom vyznám, a přece se nebojí! Ale neudělám to, protože chci, aby mi mohl věřit...“

Asthra ji chvíli pozorovala kritickým okem. „Dost ses rozpálila! Udělala jsem tě zřejmě trochu příliš dokonalou... měla jsem asi ubrat na citlivosti tvých reakcí...“

„Se mnou si dělej, co chceš! Ale jeho se nedotýkej, nemáš právo!“

Asthra se zasmála. „No dobře, to je tvá věc. Jsi samostatná, tak buď – a dělej si, co chceš. Nebudu ti pomáhat, když nemáš zájem. Ale pak nechoď za mnou prosit, až ti to nevyjde!“

„Až k tobě přijdu prosit, tak mi pomoz. Zatím to chci zkusit sama...“

Asthra kývla hlavou. „Dobrá. Vnucovat se ti nebudu. Půjdu spát... zůstaneš vzhůru?“

„Ano. Pohlídám to tu...“

Asthra skutečně vstala. Ťapka zůstala sedět u ohně a mlčky hleděla do plamenů.

Ráno bylo krásné a zastihlo všechny v činorodé aktivitě. Nejvíc zářil Roger – chystal se k odjezdu do Londýna a domlouval se s Mikem, že se při cestě u něho staví a bude bydlet u jeho bratrance Olivera. Roger sám měl řadu všelijakých záležitostí po Evropě, o kterých se radši moc nešířil, ale které mu měly vynést zajímavé částky peněz.

Enkra spolu s ostatními kluky ze smečky se staral o svou plachetnici. Domluvili se, že odjedou zítra během dne a neměli moc času. Při práci jim ochotně pomáhala Anitta, ale nezdálo se, že jí to působí takovou radost jako klukům. Pro ně byl odjezd cesta za dobrodružstvím – pro Anittu rozchod s Enkrou. Enkra si to možná ani neuvědomil – slíbil přece, že se vrátí!

Major d°Aubillon se loučil s Arminy s upřímnou lítostí. Vydělal spoustu peněz a bylo mu líto, že to už končí. Urychleně skončil poslední kšefty a nabídl Mikovi, že jestli ještě někdy bude něco potřebovat, rád mu vyhoví. Mike vyjádřil přesvědčení, že za dobrou spolupráci by major mohl získat i povýšení, což d°Aubillona nadchlo. Těšil se na to už dlouhá léta.

Cvrček lítal po táboře a každého upozorňoval, že jestli se bude někdy zase něco takového konat, musejí mu včas dát zprávu. Každý mu to slíbil, mnozí dokonce několikrát. Nakonec skončil u Enkry, předstíral pomoc při chystání lodi a všelijak se vnucoval.

„To víš, Cvrčku, že ti dám vědět! Bez tebe by to nebylo ono! Jenomže já nevím, jestli ještě někdy budem něco dělat!“

„To by byla škoda nechat to plavat!“ posmutněl Cvrček, „Zvlášť, když nám to tak šlo!“

„Tak něco zorganizuj sám!“ navrhl Jackie.

„No... to by vlastně šlo!“ Cvrček začal počítat na prstech, „Vy jste všecky starší než já. Vy už půjdete pomalu od válu, ale já vydržím... no, třeba tak pět šest let, ne? A to mám ještě menšího brášku, ale ten je ještě moc malej, aby letos mohl bejt se mnou. Ale napřesrok...“

„Proboha, to už bysme nevydrželi!“ řehtal se Kurt, „Jak bysme mu říkali, když je ještě menší než ty, co myslíš?“

„No co, jak chcete? Třeba Mravenec!“

„Chudák malej... no co, že ho pozdravujem.“

„Vyřídím. Stejně bude závidět, jak jsem krásně vyholenej!“

„Dobře – dávám ti svoje slovo, Cvrčku, že až se bude něco dít, dáme ti vědět,“ sliboval Kim, „Tvoji adresu jsem si napsal i s telefonním číslem, to víš, že jo. A můžeš vzít s sebou i toho svýho brášku, jestli je dost schopnej dát na sebe pozor, aby se mu něco nestalo!“

„Jasně, postarám se o něj! A jenom ze skromnosti připomínám, že vás všecky chytili a ostříhali! Jenom já jedinej jsem to přežil ve zdraví a dal se ošlehnout teprve po vítězství ohněm, což není žádná potupa...“

„Nemusíš to zdůrazňovat. Už je to napsaný i v dějepise!“

Ale ta zmínka Cvrčkovi připomněla, že bude mít poslední možnost koupat se v ohni. Asthra mu to ochotně přislíbila, ale až večer, po skončení všech příprav. I ostatní toho rádi využijí.

Cvrček svolal všechny svoje blízké kamarády. „Všichni náčelníci mi slíbili, že až se něco bude pořádat, pozvou mě najisto. Ale já znám život a náčelníky. Někomu to nevyjde, někdo ztratí adresu a jinej zas zapomene! S tím se nedá nic dělat – jenom to, co mi poradil Kurt, totiž uspořádat něco sám. Tak mi napadlo, že by to nemusel bejt úplně marnej nápad!“

„A jak si to představuješ?“ ptal se Pasqual.

„S tebou počítám především. Máš doma ty elektronický systémy a můžeš zatelefonovat, komu chceš a kdy chceš. Napsal sis adresy a volací čísla?“

„Jasně. Dvakrát. Jednou do notesu a jednou do jedný knížky. Aby to nenašli naši!“

„V pořádku. Takže až tě zavolám, tak svoláš všecky ostatní, kam bude třeba. Jako Kim...“

„Jasně. To bude brnkačka.“

„No vidíš. Hele, máte u vás taky zimní prázdniny? Já jsem ještě opravdový zimní prázdniny neměl, protože vloni mě táta poslal do Egypta, aby mi ta zima náhodou neublížila...“

„Co vlastně dělá ten tvůj táta?“

„No... on je totiž průmyslovej výtvarník. Ale dělá takový ty... víš, jak jsou ve filmu ty zámky a hrady a všelijaký fantastický krajiny? Tak to on vymejšlí pro různý filmový společnosti!“

„A nese mu to?“

„Ale jo, dost. Říkají, že je dobrej. My jsme v tom Egyptě točili nějakej film, takže to bylo docela příjemný. Jenže já se těšil na zimu. Se sněhem a tak...“

„A tys nikdy neviděl zimu?“

„Ale jo, ve filmu. U nás je taky sníh, dokonce na dvou kopcích. Na jihu na ledovci a pak ve Sněžných horách nad Indiopolisem. Jenomže prý tady padá sníh i dole na rovině...“

„To se spolehni. A někdy je ho až moc.“

„Fajn. Chtěl bych se naučit lyžovat! Kluci, co kdybysme se sešli na horách na lyžích? Někde v nějakým městečku v Alpách...“

„A co třeba ve Švýcarsku?“

„Ty tam někoho znáš?“

„Neznám, ale jezdí se tam. Ve Švýcarsku, Německu nebo Rakousku.“

„Třeba v Innsbrucku? Odtamtud mám pohled...“

„No, třeba. Jenže my neumíme německy.“

„Já umím! Víte, že jsem taky trochu Rakušan? To by bylo vlastně docela dobrý, navštívit moji drahou rodnou vlast... Mohli bysme zkusit, jestli by se ji nedalo obsadit!“

„Obsadit? Myslíš jako státní převrat?“

„Jasně. Víš, já jsem levoboček Habsburského rodu, přes některý svoje předky, a měl bych dokonce právo na rakouský trůn, kdyby mi neházeli klacky pod nohy. Mohli bysme zkusit, jestli by to třeba neklaplo...“

„No... a není nás na to trochu málo?“

„To nevadí. Přiberem nějaký kluky cestou.“

„A když to projedem?“

„Však nevadí. Jsme mladý, můžeme rok dva počkat a pak to zkusit znova...“

Ze začátku koukali dost divně, ale Cvrček už planul. Spustil svoji vyřídilku a záhy se mu podařilo všechny přesvědčit, že to je vynikající nápad a že by se to mělo aspoň zkusit.

„A co vám povídám,“ uzavřel poradu, „Nechte si všichni pořádně narůst vlasy! Chodit světem ostříhanej jako idiot je hanba a nikdo z naší smečky nebude dělat ostudu, rozumíte? Dneska večer se všichni naposledy vykoupem v ohni, a potom už si nenecháte na palici šáhnout!“

„A já taky?“ ptal se Pasqual, „Že už mi to zase trochu narostlo, a ten oheň...“

„Ty seš přeci bambula!“ rozlítil se Cvrček, „Ty jaktěživ nepochopíš ani ty nejjednodušší věci! Přece jsem ti řekl, že ohněm to nevadí, dokonce je to fajn. Budeme si muset najít vlastní čarodějku, abysme se mohli koupat, kdy chcem!“

„No ale potom stejně nebudeme mít žádný vlasy!“ namítal Pasqual tvrdohlavě.

„Jakto ne? Když se sejdem, tak budeme už mít hřívy zase v pořádku... no, aspoň snesitelný! Pak se uvidí, co se bude dít dál. Třeba si seženeme zas nějaký nepřátele, aby nás přistřihli!“

Pasqual trochu bručel a uvažoval nad tím, co se mu říkalo. Přesto, že mu před posledním útokem Iseda vyholil na temeni kroužek a učesal samurajský copánek podle starodávného japonského zvyku, od té doby se ostříhat nedal, dokonce odolával i Cvrčkovu naléhání, aby se vykoupal v ohni bez přílby, takže měl pořád ještě tu elegantní ofinku a i jinak vypadal líp než druzí. Celou dobu se hlídal, a teď by měl...?

„Tak jsme dohodnutý,“ řekl Cvrček pevně, „Na zimu se všichni pořádně přichystejte, třeba budeme muset tábořit někde v přírodě. Ale stejně zkusíme obsadit nějakou horskou chatu. Je jich tam dost a rádi nás uviděj...“

„Odjíždět...“ upřesnil kdosi.

„Zařídíme předem objednávku jako turistickej klub,“ řekl někdo z rozumnějších, „To neprokouknou a až nás uviděj, bude už pozdě...“

„A vůbec, kluci! Mně to vrtá hlavou už dlouho! My bysme měli založit vlastní smečku. Se vším, co k tomu patří!“

„To je blbost! Když jsme každej jinde a vidíme se jednou za rok, tak jakápak smečka? Ta se má zakládat z kamarádů, který se viděj každou chvíli, ne?“

„To jo – ale co se dá dělat, když jsme tak daleko od sebe?“

„Mně je to jasný. Cvrček chce zkrátka být náčelníkem, žejo? A to bez smečky nejde!“

„Já to klidně nechám někomu jinýmu,“ projevil se Cvrček jako duše ušlechtilá, „Konečně Enkra taky není náčelníkem ve svý smečce! Nejdřív to byl Iron Dan, potom Roger a teď velí Jackie...“

„Pěkný srovnání – a jak si teda tu smečku představuješ?“

„Ještě nevím. Promyslete to, jestli by to nestálo za úvahu. A v zimě, až se sejdem, můžeme to projednat. A kdo můžete, sežeňte ještě nějaký kluky, aby nás bylo víc!“

„Jejda! Mám jednoho kamaráda, ten bude litovat, že o to přišel!“

„No, uvidíme,“ řekl Cvrček, „Zatím se budeme každej starat sám. A až se sejdeme, založíme smečku, před kterou každej padne na zadek! Ať Evropa a svět vidí, že nejsme žádný béčka!“

Errata:

30.05.2021 11:44