Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Princezna Asthra se taky chystala odjet. Přiletěla do Francie letadlem, tady si koupila tu stříbrnou Mantu a teď ji chtěla poslat domů do Arminu a letadlem zase odletět. Auto vezl domů Féri a Sid měl letět s Asthrou. Všechno přesně rozdělila, jenom Ťapka jí pořád někde přebývala a nikde pro ni nebylo místo.

„Nedá se nic dělat,“ řekla Mikovi, „Budu muset poprosit o pomoc tebe. Potřebovala bych, aby ses o ni postaral na cestě domů.“

„O Ťapku? Proč?“

„Mám trochu strach pustit ji samotnou. Říkala jsem ti, co jsem s ní všecko udělala. A teď myslím, že všechny ty události ji trochu vyvedly z míry. Bylo by dobře, aby na ni někdo dohlížel...“

„Ale proč zrovna já?“

„Jsi lékař jako já. Rozumíš tomu.“

„Ale já nejedu rovnou domů! Mám ještě nějakou práci v Evropě!“

„Ťapce udělá dobře, když se trochu podívá po světě a rozptýlí se! Nebo proti ní něco máš?“

Mike viditelně upadl do rozpaků. „To ani ne... ale ta tvoje Ťapka je trochu zvláštní dívka... nevím, jak to říct...“

„Zkrátka, nechceš ji s sebou!“

„Přesně tak.“

„Nelíbí se ti?“

„Právě naopak. Je až příliš sympatická.“

„To už vůbec nechápu.“

„Nedělej ze sebe blbou. Zkrátka, mám určité obavy z takového cestování. Je taková... někdy ji pozoruji, jak chodí a mluví a jak se chová. Jako kdybych... ji odněkud znal.“

Asthra se popásala na jeho rozpacích a šklebila se, protože takhle blekotat ho neslyšela už hodně dlouho.

„Podívej, já to jinak zařídit nemůžu. Zkrátka bych ti byla vděčná, kdybys ji vzal s sebou a potom dopravil domů. Ale jestli nechceš a nic tě k tomu nedonutí, klidně to řekni, já se nebudu na tebe zlobit... Když se na mě chceš vykašlat.“

„No dobře,“ pokrčil konečně rameny, „Ale já jsem tě varoval! Nebude to dělat dobrotu!“

„Její letenku ti zaplatím ze svýho!“ pronesla Asthra pohrdavě, „Jestli seš až tak lakomej...“

„O to mi nejde! Ale jsou tady všelijaký jiný starosti...“

Asthra už si jeho námitek nevšímala. Dosáhla svého a to jí stačilo, aby klidně odešla. Mike měl o starost víc. Vydal se hledat Ťapku a našel ji při pomoci na přípravách oběda.

„Poslyš, Ťapko, Asthra chce, abys jela se mnou. Podle mýho je to pěkná blbost!“

„Já mám sbaleno hned. Můžem jet, kdy řekneš!“

„To tě sice šlechtí, ale já pojedu odtud do Londýna, potom do Dublinu a ještě možná do Bernu nebo Curychu. Bude to pro tebe zdržovačka – kdybych ti koupil v Paříži letenku, jseš během čtyřiadvaceti hodin v Ironu na letišti.“

„Ale já bych moc ráda poznala Londýn a Dublin a všechno to ostatní! Studuju kunsthistorii...“

„Jo, slyšel jsem.“

„A mohla bych ti pomoct při práci...“

„No – když na tom trváš?“

Původně ji chtěl rázně odmítnout – ale říct jí to do očí, modrých a pozorných a hlubokých jako tůně, přece jen nedokázal. Takže odešel hledat, koho by seřval a vylil si na něm vztek.

Jestli se to všeobecně vědělo nebo to byla náhoda, není jasné. Ale v každém případě zvolila na radu přátel tuhle chvíli Mildred Ishamová, aby se na něj obrátila s prosbou. Mildred mu šla na nervy od první chvíle, co ji poznal, už pro svůj vzhled, chování a hlas. Taky teď ho zastavila a pronesla sebevědomě: „Poslyš, komthure, něco bych od tebe potřebovala! Ty jsi udělal pro Enkru ten meč Excalibur, že?“

„Ano, to jsem udělal.“ řekl ledově zdvořile.

„Fajn. Potřebovala bych vědět, jak.“

„Nejsi sama, kdo by to potřeboval. Tuším, že by o to měl zájem kdekdo na světě.“

„Myslím, že by to nemělo být snad tak složité, aby se to nedalo používat průmyslově? Při podmínkách, za kterých jsi pracoval ty, to nebude podle mého takový triumf techniky...“

„To opravdu není. Ale je k tomu zapotřebí některých ne zcela běžných prostředků...“

„Já vím, toho vašeho ohně. Ale to by se snad dalo nějak zařídit. Domluvila bych se s Asthrou, aby mi ukázala, jak se to dělá...“

„To bych moc rád viděl, ale nebudu tě zbytečně napínat. Nejde to, a nejen proto, že ty ani nikdo jiný to nemůžete zvládnout!“

„To teda nevím, proč! Jo tak, jestli ti jde o finanční otázku, tak to vyřešíme bez potíží. Řekni si, kolik chceš, a můj papá ti hned pošle šek. Peníze pro nás nejsou žádný problém...“

„O tom nepochybuji. Ale vědomosti, které máme a kterých jsme při tom použili, nejsou toho druhu, aby je bylo možné zaplatit...“

„No prosím tě! Pro toho kluka jsi to udělal bez řečí – a když ti nabízím výhodný obchod, děláš ze sebe nepostradatelnou osobnost! Myslím, že bys měl mít daleko víc obchodního ducha!“

„Možná. Ale ty bys měla mít daleko víc rozumu a jednat uvážlivěji. Někdo jiný by se třeba mohl při tvých neomalených řečech urazit...“

„Ale proč? Kolik ti dávají tvoji kluci, že jim dáváš přednost? Neřekla bych, že jsi takový boháč, aby ti bylo všechno jedno!“

„Jsou i jiné důvody než odměna v penězích!“

„Vážně? A jaké?“

„Například přátelství. A oddanost své zemi, která nám brání prodávat její tajemství někomu, kdo by je mohl zneužít.“

„Tím myslíš mne?“

„Výrobní tajemství je tajemstvím do doby, dokud o něm nikdo neví. Až o něm budou vědět všichni, nebudeme je chránit.“

„Můžeš si to třeba dát patentovat, ne?“

„Možná, až budu přesvědčen, že je toho třeba. Zatím je nejlepší, když to nebude vědět vůbec nikdo...“

Pobouřená Mildred se urazila a odjela i se svými přáteli. Dokonce ani nepočkala na poslední koupání v ohni, aby jí v něm vyniklo nové barevné tetování na oholené hlavě.

Nakonec byl oheň stejně zapálen dřív než večer, jak chtěla Asthra. Důvodem toho byl meč Excalibur – když jej přenášeli na Enkrovu loď, jeden z kluků jen tak zlehka nešťastnou náhodou zavadil o jeho ostří. A překvapeně zíral na rozříznutou ruku – v první chvíli to vůbec necítil, až když viděl hlubokou ránu a krev, došlo mu, co se děje. Asthra neváhala – Živý Oheň mu ránu zahojil, ale jizva zůstala pro poučení.

„Přemýšlel jsem, co dělat s Excaliburem, aby jej bylo možno převážet,“ řekl Mike, „Vymyslel jsem dvě možnosti. Jedna je zarazit ho do nějakého kamene nebo železa, v nejhorším do dřeva až po jílec. Ten totiž zůstane viset na povrchu a meč dál nesklouzne. Proto ho taky ten Uther Pendragon zarazil do kamene tehdy v Anglii. Je otázka, jestli se bude nějak hýbat, když se bude hýbat ten kámen, ale doufám, že ne.“

„No dobře – to můžem zkusit.“ řekl Roger.

„Druhá možnost je trochu složitější. Je zapotřebí udělat pochvu, pokud možno z materiálu, který bude absolutně neohýbatelný. Ta pochva bude dostatečně veliká, aby se jí meč nikde nedotýkal, a na konci bude šroubení. Podobné uděláme taky na jílci a ten potom zašroubujeme do pochvy, aby se meč uprostřed ní ani nepohnul. Pak bude tou vzduchovou vrstvou chráněna proti poškození a mohla by se dopravovat...“

„Jenže to půjde až doma v Arminu,“ řekl Kurt, „Zatím budeme muset udělat to, co jsi radil hned na začátku: na příď přibijeme dvě skoby a na ně pověsíme meč za ty ouška tak, aby trčel dopředu nad vodu. Tam nebude nikomu vadit...“

„A co když se s někým srazíte?“ ptala se nejistě Anitta.

„To bude mít velikou smůlu. Jestli ho prosekneme, půjde docela jistě ke dnu...“

Skutečně tam meč instalovali – trčel dopředu jako roh jednorožce a vypadal už na první pohled nebezpečně.

„To bude teda plavba, s tímhle na přídi!“ bručel Jackie, „Nejhůř asi v Suezu, tam nás bude každej očumovat... a všude, kde zakotvíme!“

„Nejlíp by bylo vzít to kolem Afriky. Tam by si nás nikdo tak moc nevšímal...“ radil Sonny.

„Kolem Afriky, ty blázne?“ rozčílil se Roger, „To už byste mohli rovnou jet na dálkovou plavbu kolem světa jako Elliott la Sale!“

„No, blbej nápad by to nebyl! Co říkáš, Enkro?“

Enkra se ohlížel na oheň. Asthra ho nechala hořet a Cvrček a jeho kamarádi toho využívali, honili se kolem a vráželi do sebe ve snaze postrčit kamaráda do plamenů. Asthra je nechala.

„Vyplout do světa...“ uvažoval Enkra, „Nejdřív kolem Evropy... pak přes oceán do Karibského moře a dolů podle břehů Ameriky. A Tichý oceán, Velikonoční ostrov a ztracené ostrovy, kde kdysi hledal Denis Baarfelt Kamennou korunu Argerranu! A najít ji...“

„Blázníš?“ vykřikl Roger, „Nemáš rozum?“

Jackie Therlowovi zaplály oči. „Jednou až budeme mít tu loď, co ti slíbili Amerikáni, tam vyrazíme! Docela určitě!“

„A proč ne hned?“ řekl Sonny Albert, „Stačilo by k tomu jenom projít tímhle ohněm! Naše loď je dost velká, aby obeplula svět! Jsme čtyři... to by docela stačilo!“

„A Anitta?“ řekl Enkra.

„Chceš ji vzít s sebou? Proč ne, je tvoje!“

„Jedem?“ zeptal se Jackie, „Oheň ještě hoří!“

„Počkejte,“ řekl Mike, „Tenhle rok už ne! Bude ještě mnoho prázdnin. Třeba napřesrok k tomu budou lepší podmínky!“

„Proč?“ zeptal se Kurt zklamaně.

„Budete mít velkou loď. Sestavíte pořádnou expedici! Vy čtyři byste těžko zvládli, co nedokázal Denis. Ale jestli pojede tři sta lidí, nebo kolik se na tu loď vejde, pak to má šanci!“

„Ale Anittu vezmeme s sebou!“

„Jistě. Každého, kdo bude chtít.“

„Dobře. Hned, jak to začnem chystat, dáme ti vědět...“

Začali plánovat – na to, že by se vypravili na cestu hned, už zase zapomněli. Chvílemi se bavili pozorováním her kamarádů u ohně. Cvrček ukecával Pasquala, aby něco udělal s tím svým účesem a nakonec se mu to podařilo. Pasqual prošel ohněm a teď se prohlížel v zrcadle, aniž by se mu to moc líbilo.

„Udělal jsi blbost,“ poučil ho Cvrček, „Kdybys to byl stihnul dřív, udělaly by ti holky takový krásný tetování, jako mám já!“

„Nevadí! Stejně se ještě něco takovýho bude někdy dít znova! Potom budeš mít znova šanci...“ těšil ho někdo jiný.

Roger Monroes za zašklebil na Mika. „Tak co – už víš, jaký bude svět za vlády císaře Enkry?“

„Tohle je jenom začátek. Přijdou jiné a důležitější věci!“

„Já si počkám!“ řekl Roger spokojeně.

Když se pracuje a konají se přípravy na cestu, letí čas rychleji, než když se jenom odpočívá. A tak přišel večer a poslední zbytky účastníků se sesedly kolem ohně. Řeč se točila téměř výhradně kolem plánů do budoucna.

A jenom jeden člověk přemýšlel nad tím, co bylo a co uplynulo: Anitta. Seděla vedle Enkry, smála se vtipům a zpívala s ostatními a dokonce se přidávala iniciativními návrhy k plánům, které rozvíjeli ostatní. Ale občas se ohlížela tam, kde seděla Asthra, Mike a Ťapka, jako by u nich hledala nějakou pomoc. A oni taky mluvili jenom o budoucnosti a nevnímali její němou prosbu.

Spát šli všichni poměrně brzy. Enkra soudil, že zítra bude náročný den a zmizel s Anittou v jejich stanu. Ostatní šli tedy spát taky, jenom liška Sindy hlídala ztichlý tábor.

A pak nadešlo ráno. Poslední vlajky byly staženy ze stožárů a vylétly na stěžně lodí. Byly sbaleny stany a přístřešky, a jenom ušlapaná tráva naznačovaly, kde byly. Byl ulit oheň, rozhrnuty zbytky popela a nakonec vráceny drny, které při založení ohniště uložili stranou.

Asthra slíbila Enkrovi příznivý vítr. Lodi, naložené a připravené k odplutí, čekaly na příliv, aby je zvedl ze dna. Anitta posmrkávala a utírala si oči.

„Vrátíš se někdy?“ ptala se Enkry.

„Vrátím! Každý den na tebe budu myslet – a jak to bude možné, přijdu za tebou...“

„Budu tě čekat!“

„Možná tě někdy pozvu k nám! Čekej, napíšu ti!“

Byl čas vyplout. Lodě se zvedly ze dna a kolébaly se na vlnách. Asthra se sklonila nad ohněm, soustřeďovala se. Pak zvedla ruce k obloze. Plachty zapleskaly ve větru, lodi sebou škubly.

Enkra seděl na zádi, jednou rukou svíral kormidlo, druhou papírovou stuhu – její druhý konec křečovitě držela Anitta. Jackie a Kurt se starali o plachty, Sonny vytahoval kotvu.

„Ahoj a šťastnou plavbu!“ přála jim Asthra.

Jackie přehodil ráhno a postavil plachtu pod vítr. Všichni křičeli a mávali volnýma rukama; Anitta se rozběhla tam, odkud přicházela její stuha, vběhla dokonce do vody a držela se jí, dokud se stuha nepřetrhla. Potom stála a do očí se jí hrnuly slzy.

Plachetnice vyjížděly jedna za druhou na širé moře. Vítr je zachytil a hnal je zčerstva směrem k jihu – ještě dlouho bylo možno vidět jejich plachty, i když lidi už nebylo lze rozeznat.

Anitta si utírala rukávem oči. Nevšímala si umáčených džínů ani konce stužky, který ještě pořád svírala. Ale Asthry si všimla, a přistoupila k ní, aby se zeptala: „Myslíš, že splní svůj slib? Vrátí se?“

„Vždycky se vracíme tam, kde jsme byli šťastní.“ řekla princezna.

Anitta přestala plakat. Pomalu odcházela.

„Vracíme se,“ řekla Asthra a sundala si obřadní přílbu ve tvaru ptáka Fénixe, „Ale někdy nám to trvá velice dlouho...“

A na její tváři bylo znát tichý smutek.

Asi hodinu po odjezdu lodí odjel Roger. Jak byl pryč jeho velitel, už tu neměl co hledat. Pak se rozjížděli další.

Asthra taky odjížděla, oblečená v džínách a tričku s americkou vlajkou, jak přijela. Nabídla Anittě, že ji vezme domů. Mike se s nimi svezl, do Asthřina pětimístného auta se vešlo někdy až deset lidí. Vystoupili na náměstí, pořád ještě plného turistů.

„No, rozloučíme se! Potřebuje někdo ještě něco ode mne? Ani ty, Anitto?“

„Děkuju – už se objedu sama. Ale děkuju ti za všechno, co jsi pro mne udělala...“

„Jasně, na oplátku. Brečet už nebudeš, co?“

„Nebudu. Není proč...“

Asthra zaváhala. Potom řekla: „Pojď bokem!“

Sedly si na lavičku pod stromy u kostela. Asthra jí vyndala z levého ucha náušnici a namísto ní jí tam zasunula obyčejnou dlouhou jehlu, kterou si vzala ze šití.

„Něco zkusím, co by ti třeba pomohlo. Klidně seď a na nic nemysli. Nebo mysli támhle na ty holuby, co klovou do housky!“

Anitta samozřejmě nemyslela na holuby, ale na to, co Asthra provádí. Ta odešla ke svému autu, sedla si a něco prováděla, ale Anittě nebylo jasné, co se to děje.

Najednou se okolo ní svět začal měnit. Holubi se proměnili v podivné ptáky s měňavě lesklým peřím, s drápky na křídlech a zuby v zobáku. Namísto města tu byl shluk rozházených chatrčí a mezi nimi se ploužily podivné poloopice, svírající v předních packách zaostřené klacky...

Hned to zmizelo a Asthra se vrátila, rozesmátá a spokojená sama se sebou. „Tak co, funguje to? Zdálo se ti něco zábavného?“

„Zdálo se mi, že jsem byla někde v pravěku!“

„Jo, tak to je v pořádku. Bylo to trochu na přeskáčku, ale... jak vypadali ti ptáci?“

Anitta se pokusila je popsat, Asthra pokyvovala hlavou. „Jo, Archeopteryxové. Tak jsem je chtěla udělat, zdá se, že se to podařilo. Takže tu jehličku si nech. A kdyby ti někdy bylo smutno, chvíli jí dráždi plamen. Stačí svíčku, já si toho všimnu. Je ze speciální oceli, nic se jí nestane. Pak si ji zastrč do ucha a já ti pustím nějaký zábavný sen. Víc udělat nemůžu...“

„Fajn! A děkuju ti...“

„Jsem ráda, že sis zachovala tu citlivost, co jsi měla. Třeba z tebe ještě někdy něco bude...“

„A proč ne?“

„Tak ahoj!“ Asthra si sedla spolu se Sidem a oběma svými pistolníky do vozu a odjela. Všichni jí chvíli mávali.

„A co teď?“ ptala se Anitta.

Šli na poštu zavolat do Paříže a taktně se pozeptat, co je s tím Anittiným motocyklem, který slíbila dodat Honda. Zjistili, že je to na dobré cestě. Honda hodlala plnit své sliby.

Před poštou je potkal pan vrchní strážmistr Grébe. Choval se velice zdvořile a prosil, jestli by pan doktor nebyl tak laskav a nenavštívil pana starostu. Mike projevil ochotu navštívit starostu, kdy mu bude libo, a Grébe projevil ochotu dovést ho tam, aby náhodou nezabloudil. Čímž vysvitlo, že ně něj zřejmě čeká. Anitta a Ťapka se šly toulat po městě a utrácet poslední peníze... nejlíp za parádu.

Stalo se to, že Pasqual přišel domů a oznámil, že je konec a že už bude zase hodný. Pan starosta se nejdřív zhrozil, když ho viděl. Potom ho podrobil přísnému výslechu a dozvěděl se, že je tady někde i Mike, a nařídil ho sehnat. Svému synovi nařídil jít do svého pokoje a nehnout se nikam ani na krok.

„Už skončily ty doby, kdy ses mohl toulat, kde jsi chtěl a s kým jsi chtěl! Já dobře vím, že jsi už zapomněl všechno, co ses naučil ve škole a na knížky sis ani nevzpomněl! Teď si pěkně sedneš a budeš se učit, rozumíš? Abych se za tebe zas nemusel stydět!“

Pasqual šel domů, sedl si, otevřel knížku a zasnil se. Přemýšlel o Cvrčkovi, který v této chvíli sedí v autobuse někam na jih, do Španělska, má na sobě pruhované tričko a džíny, nad sebou v síti usárnu a před sebou krásný zbytek prázdnin.

Mike přišel a choval se zdvořile a důstojně.

„Chtěl jsem s vámi o něčem hovořit, pane doktore. Přesněji řečeno, chtěl jsem se vás zeptat na několik maličkostí.“

„Jsem vám zcela k disposici.“

„Domnívám se, že byste mi mohl objasnit osud dvou občanů našeho města, za které se domnívám mít určitou odpovědnost. Přesněji řečeno, dvou dětí, které v tomto městě žily – a zmizely!“

Doktor Brantner nasadil svůj služebně vlídný úsměv. Zažil už horší věci. „O koho se jedná, prosím?“

„O dva kluky. Leona Devarta a Jeana Carneaua. Co se týče Devarta, je to ten, kvůli kterému vzniklo celé to pozdvižení, jak jistě víte...“

„On měl nějaké příbuzné?“

„Ještě snad má! Má dokonce otce, i když je to zpustlý alkoholik a o syna se nestará, dokonce je momentálně ve vězení. Ale až se vrátí, jistě se bude shánět po svém dítěti! A manželé Carneauovi jsou velmi slušní lidé, kteří si zaslouží naší ohleduplnosti!“

„Znám manžele Carneauovy. Měl jsem s nimi to potěšení, jednal s nimi i jejich syn. Dost mne překvapuje, že by se hodlali domáhat svého práva přes vás...?“

„Nedomáhají se ničeho. Ale slyšel jsem, že jejich syn odešel toho dne, aby se dal ostříhat, jak nařídili. Od té doby se nevrátil!“

„Nechal se ostříhat a vrátil se. Nějakou dobu to ovšem trvalo.“

„Takových jako on bylo ale myslím víc! Co bude s nimi?“

„Je mi líto, ale já skutečně nevím o takových případech! Slyšel jsem, že několik dětí odjelo se svými kamarády na kratší zábavnou cestu po moři – ale myslím, že se souhlasem svých rodičů!“

„Kratší zábavnou cestu? A za kolik let se vrátí?“

„Každý člověk má právo odejít, kam se mu zlíbí a vrátit se, až to uzná za vhodné. Slyšel jsem o případech, kdy rodiče dokonce poslali svoje děti na cesty, aby poznaly svět a nabyly větších zkušeností...“

„To se týká i Devarta a Carneaua?“

„Nemyslím. V případě těch dvou chlapců jsem si zcela jist, že naši lidé s tím nemají nic společného. A budu si tím jist tak dlouho, dokud nedostanu přesvědčivé důkazy o opaku.“

„Důkazy ovšem nemám! Mám vlastně jenom odpovědnost za ty děti a přesvědčení, že by neměly ztratit svoji vlast a svoje blízké. Že by měly zůstat takové, jaké se narodily a vyrostly. Že by jim měla zůstat láska k vlasti a lidem, kteří jsou jejich spoluobčany. Jestli to můžete pochopit, pane doktore, bude mi to stačit.“

Mike jej vyslechl pozorněji než jiné lidi. „Já sám jsem se nenarodil v Arminu, i když jsem občanem a zástupcem své země. Žiji a pracuji pro tuto zemi, ale na světě je země, které patří moje srdce a které se snažím pomáhat, jak to jen jde. A ve které bych jednou, až nadejde můj čas, chtěl být pochován. A proto vám odpovím stejně upřímně, jako jste mluvil vy:

Každý člověk je jiný a nikdo z nás nemůže vědět, jaký bude osud nejen jeho, ale i dalších lidí. Ty děti vyrostou – a my jim dopřejeme ty nejlepší možnosti vzdělání a vychování. Lepší než jejich vlast, která jim dokázala dát jenom bídu a mříže vězení. Jestli jim jejich láska k vlasti a jejich čest a svědomí jednou přikáže, aby se vrátily, potom jim poskytneme veškerou péči a pomoc. A jestli se vrátí, budou své vlasti k užitku a potěšení. To vám slibuji.“

„Proč vlastně sbíráte lidi po cizích zemích?“ ptal se starosta, když pochopil Mikovu odpověď.

„Je nás málo. Naši lidé často umírají a ztrácejí se po celém světě. A my potřebujeme dobré lidi – všechny dobré lidi! Proto se snažíme je vychovávat. Není pravda, že bychom je sbírali. Ale když se na nás někdo obrátí a požádá o pomoc, nesmíme mu odmítnout. Náš zvyk velí pomoci každému, kdo je v nouzi – a oni to vědí. Proto také jsme pomohli několika kamarádům. Samozřejmě ne Leonovi a Jeanovi. Ale jiným.“

„Rozumím.“ řekl starosta.

„Vy máte syna. Znám ho trochu; je to chytrý a schopný chlapec, který by mohl při dobrém vedení získat rozsáhlé vzdělání a vysoké postavení. Není vyloučeno, že jednou o to bude mít zájem. Přijde a požádá nás...“

„Můj syn Pasqual je nevychovaný, drzý a poněkud zabedněný klacek, kterému nejvíc ze všeho prospěje přísnost a zákaz styku s pochybnými existencemi. Nechápu, jak jste přišel na myšlenku o jeho chytrosti a schopnosti, pane!“

„Dokázal se vypracovat do štábu, mezi naše lidi. Dokázal získat přátele a ochránce. Dokázal, aby ho přijímali jako rovného mezi rovnými. To je hodně. Možná neprospívá ve škole, ale v životě si bude umět poradit. A bude mít přátele, kteří mu pomohou, bude-li to potřebovat.“

Starosta na něho překvapeně zíral. „To myslíte vážně, pane?“

„Nedělám lidem tolik nabídek, abych je nemohl myslet vážně.“

„Vy byste skutečně dokázali dát mému synovi vzdělání, které by mu pomohlo získat postavení?“

„Myslím, že ano. Schopnosti na to má. Já sám bych ho doporučil ke studiu na universitě...“

„U vás. Někde tam v té divočině?“

„Město Kingtown, kde je universita, je světová metropole.“

Starosta chvíli váhal, pak nabyl ztracené rovnováhy. „No, tyhle úvahy jsou zatím předčasné. Pasqual je ještě malý chlapec, o jeho budoucnosti budeme rozhodovat, až bude k tomu vhodný čas...“

„Dobře. Tady je moje vizitka s adresou a telefonním číslem. Kdybyste potřeboval v čemkoliv mou pomoc, můžete se na mne obrátit. Budu tam já nebo někdo z mých spolupracovníků.“ Mike se podíval na hodinky, „No, myslím, že jsem odpověděl na všechny vaše otázky. Budu muset jít, jízdní řády platí i pro mne a mám ještě nějaké maličkosti na práci...“

„Ano, zajisté,“ starosta vstal a podal mu ruku, „Děkuji vám za návštěvu, doktore. A těším se na další spolupráci...“

Mike se rozloučil a odešel. Starosta si sedl a přemýšlel.

Anitta s Ťapkou čekaly před radnicí a byly trochu netrpělivé.

„Už jsem se chtěla jít podívat, kde jsi se zdržel,“ řekla Ťapka, „Myslely jsme, že tě zavřeli!“

„Na to nemají! Měli pár otázek, nic víc. A ty otázky bylo docela lehké zodpovědět...“

Přistoupil k Anittě. „Panenko, rozejdeme se. Myslím, že se nevidíme naposledy, ale přesto ti přeju do života hodně štěstí. Možná jsme tvůj další život hodně ovlivnili, ale věř mi, že jsem se snažil, aby to mělo co nejmenší následky...“

Anitta se rozesmála. „Ale já jsem docela spokojená! Poznala jsem skvělé lidi a našla mezi nimi přátele – co bych mohla chtít víc? A navíc ještě...“

„Ano, Enkra. Máš ho ráda a taky on tě má rád. A dokud ho budeš mít ráda, ta láska ti bude dávat sílu k životu. Ponech si ji věčně v srdci a nedej se otrávit a znechutit závistivými lidmi. Přál bych ti, aby na tvých cestách stále svítilo slunce...“

„Kdyby nikdy nepřišla bouře a déšť, třeba bych si dobrého počasí ani neuměla vážit...“ namítla.

Zlehka ji pohladil po vlasech. „Zmoudřela jsi, děvče. Vyrostla a zmoudřela. Je to dobře, aspoň pochopíš, co ti chci říct na rozloučenou. Bude to o Enkrovi a o tobě.

Kdysi jsem vyprávěl Enkrovi o zákonu orlů. Když dorostou mladým orlům křídla, postaví se na okraj hnízda. To hnízdo je na vysoké skále nad propastí, a oni do té propasti skočí a padají dolů. Jestli jsou jejich křídla dost pevná a oni zdraví a silní, křídla je zadrží a oni vzlétnou, aby se stali králi vzduchu. Jestli to nedokážou, zahynou.

Enkra udělal totéž – vrhl se do propasti a vzlétl. Dokázal, že patří mezi orly. A po cestě potkal navíc tebe a ty jsi chvíli letěla s ním. Teď se ale vrátíš domů, do svého hnízda. Jsi možná orlí mládě, ale pořád ještě mládě. Byla to jeho křídla, která tě nesla, opírala ses o jeho sílu. Teď se musíš vrátit a vyčkat, až budeš dost silná. Pak zkusíš vzlétnout i ty. Přeju ti dobrý let!“

„Vzlétnout – nebo zahynout,“ opakovala, „Budu si to pamatovat.“

„Přeju ti hodně štěstí na všech tvých cestách...“

Podali si ruce – pak se Mike a Ťapka vydali na autobusové nádraží a Anitta se vydala domů.

„A to je všechno,“ řekl Mike, „Pojedeme...“

Když Anitta dorazila domů, už tam na ni čekali. Michell se vrátil už dávno, všechno vypověděl a taky prozradil, jaké se s ní staly změny.

„Tak máme doma princeznu!“ uvítal ji sedlák Lavalet s nadšením, „Jsem jenom rád, že už to bláznění skončilo! Bylo na čase, aby ti šílenci odjeli a přestali ti blbnout hlavu! Byl tady takový jeden... doktor! Nabízel mi všechno možné a chtěl, abych tě pustil někam k nim, do divočiny! Blázen!“

„Už budu doma,“ řekla Anitta, „A budu hodná...“

„To bych taky prosil! Ostatně, jak koukám, dala ses aspoň na dobrou cestu s tím tvým účesem! Není to zrovna to, co bych si já představoval, ale až ti to doroste a tady nahoře se to trochu upraví, bude to lepší než ty rousy, co jsi nosila předtím nebo ty příšerný copánky! Víckrát to nenech tak daleko dojít!“

Anitta se musela odvrátit, cítila slzy v očích. Copánky, které jí zaplétal! Co všechno od té doby uplynulo!

Ovládla se. Usmála se na něho. „Abych nezapomněla, tatínku. Říkal mi ten doktor Brantner, že bych od nich mohla dostat nějaké peníze. Že kdybys něco potřeboval, stačí říct. Když to podepíšu.. Velice ráda bych ti pomohla, vím, v jak špatné jsi situaci...“

Sedlák Lavalet vykulil oči a otevřel hubu. Měla pravdu. Peníze dostane, ale jenom s jejím souhlasem – a on to věděl. Jemně, ale důrazně mu připomenula, kde jsou meze jeho rozkazů.

A potom odešla do svého pokoje. Hrdě, s hlavou vztyčenou.

Princezna.

Errata:

30.05.2021 11:44